Marxistický internetový archiv - Česká sekceKarel Marx
Revoluční Španělsko
III
(Neshody mezi provinčními juntami)
Rozdělení moci mezi provinční junty zachránilo Španělsko při prvním otřesu, který způsobil Napoleonův vpád, a to nejen tím, že znásobilo schopnost země k odporu, ale i tím, že zmátlo útočníka, který nevěděl, proti komu se obrátit nejdřív; Francouzi byli úplně zmateni, když poznali, že centrum španělského odporu je všude a nikde. Ale přesto brzy po kapitulaci u Bailénu a po Josefově útěku z Madridu cítili všichni, že je nutné vytvořit nějakou ústřední vládu. Po prvních úspěších se spory mezi provinčními juntami tak zostřily, že např. generál Castaños jen taktak zabránil tomu, aby Sevilla netáhla proti Granadě. Francouzská armáda, která — kromě jednotek, jimž velel maršál Bessières — ustupovala v hrozném zmatku k linii Ebra, mohla být snadno úplně rozprášena nebo přinejmenším donucena přejít hranice, kdyby byla soustavně znepokojována; ale takto se mohla vzpamatovat a zaujmout silné postavení. Avšak rozhořčení celého národa proti malicherné řevnivosti junt a proti pohodlnosti a nedbalosti velitelů vzbudilo především krvavé potlačení povstání v Bilbau, provedené generálem Merlinem.[252] Bylo nanejvýš nezbytné koordinovat vojenské operace; bylo jisté, že Napoleon znovu přitáhne v čele vítězné armády sebrané na březích Němenu, Odry a v Pobaltí; bylo zapotřebí mít nějaký společný orgán, který by uzavřel spojenecké smlouvy s Velkou Británií nebo s některou jinou mocností a který by udržoval spojení se španělskou Amerikou a vybíral od ní daně; v Burgosu byla nastolena francouzská ústřední moc a bylo nezbytné postavit oltář proti oltáři. Všechny tyto okolnosti přiměly sevillskou juntu k tomu, že se zřekla — ač nerada — své mlhavé a spíš nominální svrchovanosti a že několika provinčním juntám navrhla, aby vybraly ze svého středu po dvou zástupcích, kteří by pak společně vytvořili ústřední juntu; provinční junty se měly nadále věnovat záležitostem týkajícím se vnitřní správy svých obvodů, „ale v patřičné závislosti na ústřední vládě“. A tak se ústřední junta složená z 35 zástupců provinčních junt (34 za španělské junty a jeden za Kanárské Ostrovy) sešla v Aranjuezu 25. září 1808, těsně předtím, než ruský car a němečtí panovníci padli v Erfurtu k nohám Napoleonovi[253].
Za revoluční situace obráží osud arrnád pravou povahu občanské vlády ještě víc než za normálních okolností. Ústřední juntu, jejímž posláním bylo vyhnat ze španělské půdy vetřelce, vypudily úspěchy nepřátelských zbraní z Madridu do Sevilly a ze Sevilly do Cádizu, kde neslavně skončila. Za její vlády došlo k řadě potupných porážek, k naprostému zničení španělských armád a nakonec k rozpadu pravidelné války na ojedinělé akce geril. Španělský šlechtic Urquijo napsal 3. dubna 1808 Cuestovi, kastilskému generálkapitánovi[a]:
„Naše Španělsko je jako gotická stavba vybudovaná z různých kamenů, s tolika silami, výsadami, odlišnými zákony a obyčeji, kolik je provincií. Ve Španělsku neexistuje nic takového, čemu se v Evropě říká veřejné mínění. A z těchto důvodů nebude nikdy možné nastolit nějakou ústřední moc, která by byla tak silná, aby byla s to sjednotit naše národní síly.“
I když největší překážkou, která stála v cestě při vytváření revolučního centra, byla faktická situace ve Španělsku v době francouzského vpádu, nebyla zároveň ústřední junta už pro své složení vůbec schopna řešit hroznou krizi, v níž se Španělsko octlo. Ústředňí junta měla příliš mnoho členů a byla příliš nahodile složena, než aby se mohla stát výkonným orgánem, a měla příliš málo členů, než aby si mohla dělat nárok na autoritu Národního konventu[254]. Právě proto, že dostala moc od provinčních junt, nebyla schopna povznést se nad ctižádostivé ambice, nepřejícnost a sobeckou vrtošivost těchto junt. Z těchto provinčních junt — jejichž členové, jak jsme ukázali v dřívějším článku, byli vesměs zvoleni díky postavení, které měli ve staré společnosti, a ne proto, že by byli s to nastolit novou — byli do ústřední junty vysláni zase španělští grandové, preláti, kastilští hodnostáři, bývalí ministři, vysocí civilní i vojenští úředníci, a ne lidé, kteří se objevili s revolucí. Španělská revoluce selhala hned na počátku tím, že se snažila držet se v mezích legitimity a slušnosti.
Dvěma nejvýznačnějšími členy ústřední junty, pod jejichž prapory se seskupily dvě velké strany junty, byli Floridablanca a Jovellanos, oba pronásledovaní kdysi Godoyem, bývalí ministři, neduživí starci, přivyklí za celý svůj život obřadným a pedantickým průtahům španělského režimu, jehož slavnostní a rozvláčná pomalost se stala příslovečnou už za Bacona, který jednou zvolal: „Kéž by ke mně smrt přišla ze Španělska, alespoň by přišla pozdě!“[255]
Floridablanca a Jovellanos ztělesňovali protiklad, ale protiklad z toho období 18. století, které předcházelo éru francouzské revoluce; Floridablanca byl plebejský byrokrat, Jovellanos aristokratický lidumil; jeden byl stoupencem a praktickým vykonavatelem osvíceného despotismu, jehož představiteli byli Pombal, Bedřich II. a Josef II.; druhý byl „přítelem lidu“, a doufal, že jej povznese ke svobodě pomocí celé řady pečlivě promyšlených ekonomických zákonů a písemným šířením ušlechtilých doktrín. Oba však byli odpůrci feudálních přežitků, přičemž jeden se snažil osvobodit od nich monarchickou moc a druhý chtěl zbavit feudálních pout občanskou společnost. Úloha, kterou každý z nich sehrál v dějinách své vlasti, odpovídala rozdílnosti jejich názorů. Floridablanca neomezeně vládl jako ministerský předseda za Karla III., a čím větší byl odpor, na který narážel, tím despotičtěji vládl. Jovellanos, jehož ministerská dráha za Karla IV. byla velice krátká, si získal vliv na španělský lid ne jako ministr, ale jako učenec, nezískal si jej dekrety, ale esejemi. Floridablanca, když jej bouřlivá doba vynesla do čela revoluční vlády, byl osmdesátiletý stařec, neotřesený pouze ve své víře v despotismus a v nedůvěře v živelné síly lidu. Než odjel jako poslanec do Madridu, uložil u městské rady v Murcii tajný protest, v němž prohlašoval, že ustoupil jen násilí a z obav před vražednými úklady lidu a že podepisuje tento protokol především proto, aby mu král Josef nemohl někdy zazlívat, že přijal mandát od lidu. Nespokojil se s tím, že se vrátil k tradicím svého mužného věku, ale vrátil se dokonce i k těm opatřením z doby, kdy byl ministrem, která nyní považoval za ukvapená. A tak tento muž, který kdysi vyhnal ze Španělska jezuity[256], sotvaže se dostal do ústřední junty, zasloužil se o to, že jim byl povolen návrat „jako soukromým osobám“. Uznával jedinou změnu, k níž došlo od dob jeho vlády, a to, že Godoy, který ho vyhnal a zbavil velkého hraběte Floridablanku jeho neomezené vládní moci, byl nyní znovu vystřídán týmž hrabětem Floridablankou a tentokrát vyhnán sám. A tohoto muže si ústřední junta vybrala za svého předsedu a tohoto muže uznávala většina v ústřední juntě jako neomylného vůdce.
Jovellanos, který stál v čele vlivné menšiny v ústřední juntě, také zestárl a ztratil mnoho životních sil za dlouhého strádání ve vězení, kam ho uvrhl Godoy. Avšak ani v dobách, kdy se mu vedlo nejlépe, nebyl mužem revolučních činů, ale spíš loajálním reformátorem, který byl příliš nerozhodný při výběru prostředků, a proto nikdy nic nedokázal. Ve Francii by byl šel asi tak daleko jako Mounier nebo Lally-Tollendal, ale ani o krok dál. V Anglii by se byl stal populárním členem Horní sněmovny. Ve Španělsku, které povstalo, mohl dodávat ideje vznětlivé mládeži, ale pokud jde o praktickou činnost, nemohl se měřit ani s úslužnou vytrvalostí takového Floridablanky. Nezbavil se úplně aristokratických předsudků, a proto měl značný sklon k montesquieuovské anglománii; a tak se tento ušlechtilý muž zdál ztělesněným důkazem toho, že i když se ve Španělsku výjimečně objeví duch schopný zobecňovat, pak jedině na úkor osobní energie, kterou je tam třeba věnovat místním záležitostem.
V ústřední juntě bylo ovšem několik lidí — v jejich čele stál don Lorenzo Calvo de Rozas, poslanec za Zaragozu — kteří sice sdíleli reformátorské názory Jovellanosovy, ale zároveň na juntu naléhali, aby přikročila k revolučním akcím. Bylo jich však příliš málo a byli příliš neznámí, než aby byli s to vytlačit pomalý parádní kočár, kterým byla junta, z vyježděných kolejí španělského ceremoniálu.
Tento mocenský orgán, tak těžkopádný svým složením, tak nemohoucí svým zřízením, s takovými přežitky minulosti v čele, měl dokončit revoluci a porazit Napoleona. Byla-li jeho provolání stejně silácká, jako byly jeho skutky slabošské, bylo to zásluhou španělského básníka dona Manuela Quintany, neboť junta měla tolik vkusu, že ho jmenovala svým sekretářem a pověřila ho skládáním svých manifestů.
A tak jako se Calderonovi chlubní hrdinové vždycky uváděli únavným výčtem všech svých titulů, protože si pletli konvenční tituly s pravou velikostí, postarala se i junta především o vydání dekretů o tom, jaké pocty a vyznamenání jsou spojeny s jejím vznešeným postavením. Její předseda obdržel titul „Výsost“, ostatní členové ‚Jasnost“, zatímco juntě in corpore[b] byl vyhrazen titul „Veličenstvo“. Rozhodli se nosit jakousi parádní uniformu, připomínající generálskou, ověsili si hruď řády reprezentujícími oba světy a odhlasovali si roční plat 120 000 reálů. Byl to nápad hodný staré španělské školy, že si vůdcové vzbouřeného Španělska — mají-li slavnostně a důstojně vstoupit na historické jeviště Evropy — musí navléci divadelní kostýmy.
Kdybychom se zabývali vnitřní historií junty a podrobnostmi její vlády, vymykalo by se to rámci našeho nástinu. Nám tu postačí, zodpovíme-li si dvě otázky. Jaký vliv měla junta na vývoj španělského revolučního hnutí? Jaký vliv měla na obranu země? Zodpovíme-li si tyto dvě otázky, ujasní se nám leccos z toho, co nám ve španělských revolucích 19. století dosud připadalo tajemné a nepochopitelné.
Hned na počátku pokládala většina ústřední junty za svou hlavní povinnost potlačit první revoluční rozmach. Proto znovu přitáhla uzdu tisku a jmenovala nového velkého inkvizitora, jemuž naštěstí Francouzi zabránili, aby se ujal svého úřadu. Ačkoli většina nemovitého majetku ve Španělsku byla tehdy prohlášena za nezcizitelnou (tzv. mrtvá ruka) — v podobě dědičných šlechtických statků a neprodejných církevních statků — nařídila junta zastavit prodej statků „mrtvé ruky“, který už začal, a dokonce vyhrožovala, že zruší soukromé smlouvy týkající se prodeje církevních statků. Uznala státní dluh, ale nepodnikla žádné finanční opatření, aby škrtla z rozpočtu spousty závazků, kterými jej během staletí zatížily úplatné vlády, nebo aby reformovala příslovečně nespravedlivý, nesmyslný a nesnesitelný daňový systém, či aby lidu otevřela nové zdroje výrobní činnosti tím, že by rozbila feudální okovy.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — generálkapitán (capitán general) byl nejvyšší vojenský velitel provincie v hodnosti polního maršála. (Pozn. čes. red.)
b — jako celku. (Pozn. red.)
252 K lidovému povstání v Bilbau proti francouzským okupantům došlo v srpnu 1808. Povstání krvavě potlačil generál Merlin, jehož oddíly vzaly město útokem.
253 V Erfurtu se ve dnech 27. září až 14. října 1808 sešel Napoleon s Alexandrem I. Slavnosti, které byly uspořádány v době jednání, byli přítomni králové bavorský, saský, württemberský a několik dalších německých panovníků, kteří se chtěli vetřít do Napoleonovy přízně.
254 Marx má na mysli takové zastupitelské shromáždění, jako byl Národní konvent ve Francii, ustavený za francouzské buržoazní revoluce z konce 18. století po lidovém povstání z 10. srpna 1792. Národní konvent byl zvolen vším obyvatelstvem mužského pohlaví (kromě služebnictva) a měl 750 poslanců. Za jakobínské diktatury (2. června 1793 až 27. července 1794) likvidoval Konvent, podporovaný lidovými masami, ve Francii feudální vztahy a energicky bojoval proti domácí i zahraniční kontrarevoluci; prováděl politiku revolučního teroru. Po kontrarevolučním převratu z 27. července 1794 se Konvent stal nástrojem buržoazní kontrarevoluce. V říjnu 1795 byl rozpuštěn.
255 Tato slova připisovaná Baconovi cituje španělský historik José María Toreno ve své knize „Historia del levantamiento, guerra y revolución de España“ [„Dějiny povstání, války a revoluce ve Španělsku“], sv. I, Paříž 1838, str. 278.
256 Jezuité byli ze Španělska vyhnáni v roce 1767, rozhodnuto o tom bylo na návrh Floridablankův, který byl tehdy prokurátorem španělské královské rady.