Bedřich Engels
Útok na Sevastopol
Francouzům a Angličanům se podle všeho konečně naskytla příležitost zasadit citelnou ránu síle a prestiži Rusů, a proto my v Anglii s novým zájmem sledujeme nástup na Sevastopol, o němž najdete poslední zprávy na jiném místě v tomto listu. Francouzské a anglické noviny samozřejmě dělají kolem této události velký povyk, a kdybychom jim měli věřit, ještě nikdy v celých dějinách válečnictví nebylo vykonáno nic tak velkolepého. Ale tomu, kdo si připomene fakta — nepochopitelné odklady a nesmyslné výmluvy na počátku této expedice, jakož i všechny okolnosti, které expedici předcházely a provázely —‚ tornu to bude sotva imponovat. Možná že tento podnik skončí slavně, ale začal spíš hanebně.
Zopakujmc si dosavadní historii spojeneckých vojsk v Turecku. Nejdříve chtěli tito velmi hrdinští, ale také krajně opatrní válečníci přistát v Enosu, ještě před Dardanelami, a přiblížit se k poloostrovu[a], teprve až by se ověřilo, že nehrozí žádné nebezpečí. Ale dříve než došlo k tomuto hrdinskému činu, popadl je záchvat nebývalé chrabrosti, takže riskovali vylodění na tráckém Chersonésu, v Gallipoli. Udělali to ovšem jen proto, aby v nejkratší době dokončili obranné stavby napříč poloostrovem, a tak si zajistili to, co potřebovali ze všeho nejvíc, operační základnu. Mezitím museli Turci na Dunaji neustále čelit onomu strašnému protivníkovi, jehož přítomnost ve Valašsku byla pro spojence záminkou k jejich umným manévrům, a nutno říci, že se Turci tohoto úkolu zhostili se značným úspěchem. Ale když přijíždělo stále víc lodí a stále víc vojska, ukázalo se, že Dardanely a poloostrov pro všechny nestačí. Ve vědeckém projektu, na kterém se shodly Londýn a Paříž, se tedy objevila nová trhlina, část vojska se nyní musela vystavit nebezpečí a riziku vylodění na velmi ohroženém místě —
v Cařihradě! Aby to honem napravili, jali se horlivě opevňovat město. Při všech těchto operacích naštěstí uplynula dost dlouhá doba, a tím bylo dosaženo hlavního účelu: ne snad získat čas, nýbrž naopak jej ztratit. Pak se ukázalo, že lze bez velkého rizika poslat jednu divizi do Varny jako posádku tohoto důležitého místa, neboť Turci, kteří je v roce 1828 tak slavně bránili, udělali od té doby vskutku takové pokroky v evropské disciplíně, že už jim nebylo možno obranu takového bodu svěřit. Byla tam tedy vyslána divize, a za ní pak ještě jedna nebo dvě další. A nakonec, když už nebyla žádná záminka, proč držet vojska v Bosporu, byla celá hlavní spojená armáda beze spěchu soustředěna do Varny. To se stalo právě v době, kdy se v boku a týle Rusů objevila jako hrozivý bouřkový mrak rakouská armáda a kdy se tím základna spojeneckých operací přenesla pod vlivem politických kombinací na čas z Cařihradu do Sedmihradska a Haliče. Nebýt toho, spojenecká armáda by se podle všeho nebyla nikdy objevila v Bulharsku. Svědčí o tom počínání spojenců za obléhání Silistry. Každý ví, že se tu rozhodovalo o výsledku celého tažení a že v takové chvíli, kdy obě strany do krajnosti napínají všechny své síly, stačí v devíti případech z deseti sebemenší převaha na té či oné straně, aby se situace úplně změnila. 
A přitom v době tohoto rozhodného obléhání stálo jen na několik denních pochodů od pevnosti 20 000 anglických a 30 000 francouzských vojáků, „výkvět obou těchto armád“, pokuřovali ze svých dýmek a naprosto klidně se připravovali na choleru. A kdyby nebyla tato nemoc tak strašlivě řádila v řadách Rusů a kdyby se nebyla hrstka Arnautů s bezpříkladnou statečností držela v zákopu křížem krážem rozrytém granáty, byla by Silistra padla do rukou nepřátel. Není druhého příkladu v dějinách válek, kdy by armáda, která mohla tak snadno přijít na pomoc, tak zbaběle ponechala své spojence jejich osudu. Tuto hanbu už nikdy nesmyje s francouzských a britských velitelů žádné krymské tažení a žádné vítězství. Jak by to asi bylo dopadl s Brity u Waterloo, kdyby byl starý Blücher po porážce, kterou utrpěl dva dny předtím u Ligny, jednal tak svědomitě jako teď Raglan a Saint-Arnaud?[284]
Hrstka Arnautů ve střeleckém zákopu u Arab Tabie ukázala, že se obratností, důvtipem a vojenským duchem plně vyrovná Rusům. Rusy nezahnala za Dunaj armáda, která by snad byla přišla vyprostit Silistru z obležení. Jejich vlastní hloupost, odvaha obránců, bahenní zimnice, pasívní tlak Rakušanů na Dněstru a spojenců na Devně (neboť kdo mohl tušit, že nebudou nic dělat?), to všechno nakonec přimělo Rusy k tomu, že zanechali obléhání a vzdali jak tažení, tak podunajská knížectví i Dobrudžu. Spojenečtí generálové ovšem chtěli tohoto velkého úspěchu využít — zcela podle pravidel onoho strategického systému, jímž se až dosud s tak výbornými výsledky řídili. Proto zavedl lord Cardigan britské jezdectvo na Dunaj na průzkumnou výpravu, při které sice nespatřilo ani jediného Rusa, ale zato ztratilo mnoho koní a nezískalo nic než. nemoci a výsměch. A generál Espinasse, který se proslavil hlavně svou zradou Národního shromáždění 2. prosince 1851[285], vedl svou divizi do Dobrudže s tím jediným výsledkem, že několik skvělých. pluků zpola skosila cholera a že zavlekl tuto epidemii do spojeneckého tábora. Za to, žc mezi spojeneckými vojsky ve Varně tak řádila cholera, mají tedy spojenci co děkovat pouze svým výborným strategickým kombinacím. Po tisících jí padali za oběť vojáci, kteří ještě ani nespatřili nepřítele; umírali jako mouchy v táboře, kde mohli žít v poměrném přepychu, bez napadení a znepokojování. To vyvolalo malomyslnost, nedůvěru k velitelům a dezorganizaci, jež se nerozmáhaly ani tak u Angličanů, kteří zkoušeli méně a jsou vůbec odolnější, jako spíše u Francouzů, kteří jsou už svdu národní povahou takovým vlivům přístupnější, zejména když je jejich velitelé nutí k úplné nečinnosti. Ale to, co vyšlo najevo při vzpourách, jež nyní propukly mezi francouzskými vojáky, jsou přirozené následky abnormálního stavu, ve kterém žila armáda už od roku 1849. Buržoazie naučila francouzského vojáka, který ji vysvobodil z hrůz revoluce, považovat se za spasitele vlasti a společnosti vůbec. Ludvík Bonaparte si vojáky předcházel jako sílu, která obnovila císařství. Po celou tu dobu se s nimi zacházelo tak, že se naučili poroučet, ale zapomněli, že musí poslouchat. Tak dlouho se jim vštěpovalo, že jsou nadřazeni nad civilisty, až si začali myslet, že se přinejmenším vyrovnají svým velitelům. Udělalo se všechno pro to, aby se z nich stali pretoriáni, a celé dějiny nás přece učí, že pretoriáni jsou jako vojáci vždycky zdegenerovaní. Začínají tím, že komandují civilisty, pak přejdou k tomu, že diktují svým generálům, a končí tím, že dostanou pořádný výprask.
Podívejme se však, co se dělo ve Varně. Když se celé prapory hroutily do žhavého písku a svíjely se v útrapách cholery, začali staří vojáci srovnávat dobrodruhy, kteří jim velí nyní, s dřívějšími veliteli, kteří je úspěšně vedli právě v oněch afrických taženích, nad nimiž hrdinové moderní Byzance[286] tak ohrnují nos. V Aířice bylo větší horko než v Bulharsku a Sahara je přece jen podstatně nepříjemnější kraj než Dobrudža. A přesto po celou dobu afrických výbojů nebyla nikdy taková úmrtnost jako nyní při odpočinku na Devně a při nenáročných průzkumných pochodech v okolí Küstendže. Cavaignac, Bedeau, Changarnier, Lamoricière vedli vojáky do daleko větších nebezpečí s daleko menšími ztrátami; tehdy ovšem byli Espinasse a Leroy Saint-Arnaud ještě skryti ve stínu bezvýznamnosti, z něhož je mohla vytáhnout na světlo pouze politická podlost. A tak zuávové, nejlepší představitelé africké armády, kteří nejvíc bojovali a nejvíc se načichali střelného prachu, povstali jako jeden muž a křičeli: „A bas les singes! Il nous faut Lamoricière!“ — „Pryč s opičáky! Dejte nám Lamoricièra!“ Když Jeho císařské Veličenstvo Napoleon III., duše a hlava nynějšího oficiálního opičení po velké minulosti, dostal o tom zprávu, určitě pocítil, že tento pokřik zuávů je pro něj „začátkem konce“. Ve Varně udělal tento pokřik pravé divy. Můžeme směle tvrdit, že to byla hlavní příčina výpravy na Krym.
Po zkušenostech z tohoto letního tažení nebo spíš procházky z Gallipoli do Skutari, ze Skutari do Varny, z Varny na Devnu, do Aladinu a zase zpět nemůže od nás nikdo chtít, abychom brali vážně výmluvy, kterými spojenečtí velitelé vysvětlují, proč expedici napřed tak dlouho odkládali a nakonec ji podnikli tak ukvapeně. Jeden příklad dostatečně ukáže, zač stojí jejich argumenty. Odklad byl prý způsoben tím, že dosud nedorazilo francouzské obléhací dělostřelectvo. Ale když vypukly cholerové vzpoury a Leroy Saint-Arnaud viděl, že teď musí bezodkladně vynést svůj poslední trumf, poslal do Cařihradu pro turecké obléhací dělostřelectvo a munici, které byly skutečně v nejkratší době připraveny a naloděny. A kdyby byl mezitím nedorazil trén francouzského obléhacího dělostřelectva, byli by odpluli bez něho. Avšak turecké obléhací dělostřelectvo bylo připraveno už před mnoha měsíci, všechny odklady byly tedy zbytečné.
Jak je vidět, tato vytrubovaná krymská expedice se 600 lodí a 60 000 vojáků, se třemi trény obléhacího dělostřelectva a s bůhvíkolika polními děly není promyšleným výsledkem dlouho předem vědecky připravovaných obratných manévrů, ale je to jen ukvapený coup de téte[b], který má zachránit Leroye Saint-Arnauda, aby ho vlastní vojáci neroztrhali na kusy. Chudák starý povolný lord Raglan není mužem, který by se dokázal postavit na odpor, a to tím spíš, že by další otálení vedlo v jeho armádě ke stejné nekázni a malomyslnosti, jaké se již zmocnily francouzského vojska.
Ironie dějin, o níž mluví jeden německý spisovatel[c], nepůsobila jen v minulosti, nýbrž má prsty i v současných dějinách a v této chvíli je její obětí chudák lord Raglan. Co se týče Leroye Saint-Arnauda, toho stejně nikdo nikdy nepovažoval za skutečného velitele. Tento vykřičený kumpán zlodějek a podvodníků je už dávno znám jako starý příslušník vznešené sebranky a důstojný přisluhovač muže, kterého k boulogneské expedici[287] dohnal „nikoli osud, ale dluhy“. Přes všechny cenzurní zásahy jsou jeho charakter i minulost v povídavé Paříži velmi dobře známy. Tohoto dvakrát degradovaného poručíka, tohoto kapitána, který jako vojenský výplatce vyraboval plukovní pokladnu v Africe, tu všichni znají, a ať už dokáže na Krymu cokoli, nehynoucí vojenskou slávu si jednou provždy vysloužil v Londýně úspěšnou výpravou s přikrývkami své bytné do zastavárny, po níž následoval skvěle provedený ústup do Paříže. Ale chudák Raglan, generáladjutant vévody z Wellingtonu, který zešedivěl nad teoretickými úkoly a malichernými detaily štábního řízení, bezpochyby skutečně věří důvodům, které pro své činy uvádí. Na něj padá všechna tíha podivné skutečnosti, že celé toto tažení bylo naplánováno tak vědecky a provedeno tak obratně, že zemřelo 10 000 mužů čili zhruba každý sedmý, ještě než vůbec spatřili nepřítele, a že všechny ty pečlivě promyšlené postupy vyústily nakonec v naprosto zbrklou výpravu na Krym na samém konci příznivého ročního období. Ba, nic není tak kousavé jako „ironie dějin“.
Ale přes to všechno může mít expedice úspěch. Spojenci by si to skoro zasluhovali, protože nic by nemohlo vzbudit větší opovržení k dosavadnímu způsobu řízení této výpravy. Tolik okolků, tolik opatrnosti, taková přemíra vědeckosti vůči nepříteli, který nakonec podlehne v kampani vedené nikoli k jeho zničení, nýbrž na záchranu vlastní armády! To by byl nejhorší soud, jaký by mohli spojenci sami nad sebou vyřknout. Ale zatím ještě v Sevastopolu nejsou. Vylodili se v Jevpatoriji a u Staré tvrze. Odtud mají ještě padesát, respektive dvacet mil pochodu do Sevastopolu. Jejich těžké dělostřelectvo se musí vylodit docela blízko u Sevastopolu, aby si ušetřilo těžkosti s přepravou po souši; čili vylodění ještě zdaleka není skončeno. I když přesné údaje o síle Rusů nejsou známy, je přece jen nepochybné, že v bezprostřední blízkosti Sevastopolu jsou na většině míst silnější než spojenci. Kopcovitý terén a zátoka zařezávající se asi deset mil do vnitrozemí donutí spojence, aby se rozvinuli ve velmi dlouhé linii, jakmile se pokusí pevnost obklíčit. Pro odhodlaného vojevůdce by nebylo těžké takovou linii prorazit. Nevíme samozřejmě, jakými prostředky bude pevnost ze souše hájena. Ale podle toho, co víme o starém Menšikovovi, se dá soudit, že svůj čas zbůhdarma nepromarnil.
Ze zpráv v anglických novinách a z operační linie, kterou spojenci zvolili, se dá vyvozovat, že první útok bude veden na tvrz, která ovládá město z návrší na severní straně zátoky. Rusové ji nazývají Severnaja kreposť — Severní pevnost.
Je-li tato pevnost jen trochu solidně postavena, může klást dlouho odpor. Je to velká čtyřúhelníková reduta, vystavěná podle Montalembertova polygonálního systému čili systémem kaponiér; při tomto systému jsou boky chráněny nízkými opevněními s kasematami, která jsou umístěna na dně příkopu uprostřed každé strany čtyřúhelníka a je z nich možno postřelovat příkop vpravo i vlevo. Tento druh opevnění má tu přednost, že není vystaven přímo palbě nepřítele dříve, dokud se nepropracoval až k samému okraji příkopu. Poloha tohoto opevnění[d] v bezprostřední blízkosti hlavní pevnosti dovoluje použít je ofenzívně jako opory a základny pro silné výpady, a už sama jeho existence zřejmě přinutí spojence, aby omezili své hlavní operace na severní břeh zátoky.
Ale zkušenosti z Bomarsundu nás poučily, že se o ruských opevněních nedá říci nic určitého, dokud nebyla skutečně vyzkoušena. Proto zatím nelze ani přibližně určit pravděpodobnost úspěchu krymské výpravy. Jedno je však možno tvrdit skoro s jistotou: Kdyby se měly operace příliš protáhnout, kdyby s příchodem zimy propukly nové nemoci, kdyby se mrhalo vojskem na neuvážené a nepřipravené útoky, jako to dělali Rusové u Silistry, nastal by ve francouzské a velmi pravděpodobně i v turecké armádě takový rozklad, jaký zakusili Francouzi u Varny a jaký se u Turků nejednou projevil v Asii. Angličané se rozhodně budou držet déle; ale je určitá mez, po jejímž překročení se rozloží sebeukázněnější vojsko. V tom je pro spojence skutečné nebezpečí, a způsobí-li ruský odpor, že dojde k takové situaci, bude znovunaloďování vojska před očima vítězného nepřítele velmi riskantní záležitostí. Je velmi pravděpodobné, že výprava bude úspěšná, ale na druhé straně se také může změnit v druhé Walcheren[288].
| Napsal B. Engels 18. září 1854 Otištěno jako úvodník v „New-York Daily Tribune“, čís. 4209 ze 14. října 1854 |
Podle textu novin Přeloženo z angličtiny |
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
a — tj. k tráckému Chersonésu. (Pozn. čes. red.)
b — nerozvážný kousek. (Pozn. red.)
c — tj. Hegel. (Pozn. red.)
d — tj. Severní pevnosti. (Pozn. čes. red.)
284 Dne 16. června 1815 došlo u Ligny (Belgie) k bitvě mezi Napoleonovou armádou a pruským vojskem, jemuž velel pruský polní maršál Blücher. Prusové byli sice poraženi, ale Blücherovi a jeho armádě se podařilo uniknout vojsku, které ho pronásledovalo, a připojit se k anglo-holandské armádě, která sváděla urputnou bitvu s hlavními silami francouzské armády u Watenloo. Zpočátku se zdálo, že zvítězí Francouzi, ale zásah pruského vojska rozhodl o výsledku bitvy.
285 V noci z 1. na 2. prosince 1851 byl jeden prapor pluku, jemuž velel Espinasse, pověřen chránit Národní shromáždění; Espinasse, podplacený bonapartisty, obsadil 2. prosince svým vojskem budovu, v níž shromáždění zasedalo, a tím napomohl státnímu převratu Ludvíka Bonaparta.
286 V originále Lower Empire (Dolní říše); tak se v historické literatuře nazývala byzantská a pozdní římská říše; později tento název zevšeobecněl jako označení upadajícího a rozkládajícího se státu.
287 Míní se tu pokus Ludvíka Bonaparta o státní převrat ze 6. srpna 1840. Bonaparte využil určitého oživení bonapartistických nálad ve Francii, vylodil se s hrstkou spiklenců v Boulogni a pokusil se podnítit vzpouru mezi vojáky tamější posádky. Jeho pokus však skončil naprostým nezdarem. Bonaparte byl odsouzen k doživotnímu žaláři, ale uprchl roku 1846 do Anglie.
288 Je míněna výprava, kterou v roce 1809, za války páté koalice proti napoleonské Francii, podniklo anglické loďstvo do ústí řeky Šeldy. Angličané se sice zmocnili ostrova Walcheren, ale nedokázali ho využít jako základny k rozvinutí vojenských akcí, a když jim ze 40 000 vyloděných vojáků zahynulo hlady a nemocemi na 10 000, byli nuceni ostrov vyklidit.