Marxistický internetový archiv - Česká sekceBedřich Engels
Britská katastrofa na Krymu[319]
Zdá se, že po posledních prudkých úvodnících londýnských „Times“ je celá britská veřejnost zachvácena velkými starostmi a rozčilením nad stavem vojenských sil na Krymu. Skutečně není možné déle popírat nebo zastírat skutečnost, že vinou bezpříkladně špatného řízení všech služebních úseků britská armáda rychle propadá rozkladu. Ti veteráni, kteří statečně vzdorovali žhavému indickému slunci a zběsilým útokům Balúčů a Afghánců, ti nyní, když jsou vystaveni obtížím zimního tažení, když trpí zimou a vlhkem při nepřetržité a vyčerpávající polní službě, když strádají nedostatkem oděvu a potravin, bez stanů nebo střechy nad hlavou, umírají denně po stovkách a posily jsou pohlcovány pustošivými epidemiemi právě tak rychle, jak docházejí. Na otázku, kdo je vinen touto situací, je nyní v Anglii nejběžnější odpověď, že je to lord Raglan; ale to není správné. Nejsme obdivovateli způsobu, kterým řídí vojenské akce Jeho lordstvo, a bez obalu jsme kritizovali jeho chyby, ale v zájmu pravdy je třeba říci, že za strašlivé útrapy, jimiž hynou vojáci na Krymu, nenese vinu on, ale celý systém správy britské ozbrojené moci.
Britská armáda má vrchního velitele [Commander-in-Chief], osobu, bez níž se obejdou téměř všechny ostatní civilizované armády. Ale byla by chyba domnívat se, že tento vrchní velitel skutečně něčemu velí. Má snad jakousi kontrolu nad pěchotou a jezdectvem, ale dělostřelectvo, ženisté, sapéři a minéři jsou úplně mimo jeho pravomoc. Může sice projevit svou autoritu, když jde o kalhoty, kabáty a ponožky, ale zato pláště jeho vlivu nepodléhají. Může sice rozhodnout, aby každý pěšák nosil dvoje sumky, ale nemůže mu opatřit ani jedinou pušku. Může sice postavit všechny své muže před polní soud a dát je pořádně zmrskat, ale z místa s nimi nehne ani o píď. Pochod je mimo jeho kompetenci a stravování jeho vojska se ho už vůbec netýká.
Pak je tu generální polní zbrojmistr [Master-General of the Ordnance]. Tato osoba je žalostný pozůstatek z dob, kdy se myslelo, že věda není nic pro vojáka, a kdy příslušníci všech speciálních sborů, dělostřelci a ženisté, nebyli vojáci, ale cosi nepopsatelného, napůl vědci a napůl řemeslníci, a byli sdruženi v samostatném cechu či korporaci, které velel tento generální zbrojmistr. Generální polní zbrojmistr kromě dělostřelectva a ženijního vojska obhospodařuje také všechny pláště a pěchotní zbraně celé armády. Má tedy nutně účast na každé vojenské operaci, ať je jakékoli povahy.
Potom přijde tajemník pro vojenské záležitosti [Secretary at War]. Jestliže se už obě předchozí postavy rovnaly skoro nule, pak on je ještě méně než nula. Tajemník pro vojenské záležitosti nemůže dát žádné části armády žádný rozkaz, ale může zabránit tomu, aby kterákoli část cokoli udělala. Jsou mu podřízeny vojenské finance, a každá vojenská akce stojí peníze; odmítne-li tedy poskytnout na kteroukoli operaci prostředky, rovná se to absolutnímu vetu. Ale i kdyby nakrásně chtěl tyto prostředky poskytnout, je přece jen pouhá nula, protože nemůže armádu živit; to už nepatří do jeho kompetence. A navíc je intendantura, která armádu fakticky živí a která má pro ni při jakémkoli přesunu opatřit dopravní prostředky, podřízena kontrole státní pokladny. A tak ministerský předseda, první lord pokladu, přímo spolurozhoduje o provedení každé vojenské operace a může ji podle své libovůle urychlit, zdržet nebo docela zastavit. Každý ví, že intendantura je málem důležitější součást armády než sami vojáci; a právě proto uznala kolektivní moudrost Velké Británie za vhodné učinit ji na armádě naprosto nezávislou a podřídit ji kontrole úplně jiného resortu. Konečně je armáda, dříve řízená ministrem pro kolonie, nyní podřízena novému ministru války. Ten provádí dislokaci vojska od Anglie až po Čínu a od Indie až po Kanadu. Ale jak jsme viděli, jeho autorita je sama o sobě právě tak neúčinná jako moc kteréhokoli ze čtyř předchozích vojenských hodnostářů; k tomu, aby se uskutečnil sebemenší pohyb, je nutná spolupráce všech pěti.
Nynější válka začala ve znamení tohoto báječného systému. Britské jednotky, díky čtyřiceti letům míru doma dobře živené a dobře vybavené, vyrazily v dobré náladě, přesvědčeny, že ať udělá nepřítel cokoli, Anglie nenechá své chrabré hochy ničím strádat. Ale sotva se vylodily na prvním stanovišti, v Gallipoli, ukázalo jim srovnání s francouzskou armádou, jak směšně nízká je úroveň všech britských příprav a jak žalostně bezmocní jsou všichni britští úředníci. I když tu bylo poměrně snadné zásobit armádu vším potřebným, i když byly předem dány dostatečné pokyny a bylo vysláno jen velmi malé uskupení vojska, všechno skřípalo. Každý měl najednou moc práce a nikdo nechtěl převzít povinnosti, které neměl už doma v míru; a tak nebylo možné najít nikoho, kdo by plnil ty úkoly, které s sebou přinesla sama válka. Tak hnily celé lodní náklady zásob na pobřeží, kde byly původně vyloženy, a vojsko muselo být pro nedostatek ubytovacího prostoru posláno do Skutari. Začaly se ohlašovat neomylné příznaky chaosu a nepořádku, ale protože to bylo na začátku války, čekalo se, že přibývající zkušenost přinese zlepšení.
Vojsko se přeplavilo do Varny. Zvětšila se jeho vzdálenost od domova, zvětšil se jeho počet a zvětšily se nepořádky ve vojenské správě. Nezávislé působení pěti vojenských odborů, které tvořily tuto správu a odpovídaly každý jinému ministrovi doma, zde poprvé vedlo k otevřeným a zjevným sporům. V táboře vládl nedostatek, zatímco posádka ve Varně měla všeho hojnost. Intendantura shromáždila, dost loudavě ovšem, nějaké místní dopravní prostředky; ale protože velící generál neurčil k vozům žádnou eskortu, bulharští vozkové se vždycky ztratili, sotva je sehnali dohromady. V Cařihradě byl zřízen ústřední sklad, tedy jakási první operační základna; ale nebyl dobrý k ničemu jinému než k tomu, že se stal novým zdrojem nesnází, odkladů, kompetenčních problémů a hádek mezi armádou, zbrojní správou, finančním štábem, intendanturou a ministerstvem války. Když se mělo někde něco udělat, každý se snažil svalit to se sebe na někoho jiného. Všichni se chtěli vyhnout jakékoli odpovědnosti. Následek toho byl, že všechno šlo špatně a neudělalo se nikde nic. Možná že na rozhodnutí lorda Raglana riskovat výpravu na Krym mělo do jisté míry vliv právě znechucení nad takovýmto jednáním a jistota, že nečinnost armádu zahubí.
Tato výprava nasadila korunu systému vojenské organizace Johna Bulla. Tady, na Krymu, přišlo „to pravé“. Dokud byla armáda fakticky v mírové situaci, jako tomu bylo v Gallipoli, Skutari a ve Varně, dalo se těžko předpokládat, že se všechen nepořádek, komplikace a zmatek projeví v plném rozsahu. Ale nyní, tváří v tvář nepříteli a při opravdovém obléhání, to bylo něco jiného. Odpor Rusů poskytl britským hodnostářům volné pole, aby předvcdli, jak se mají k dílu. A je třeba přiznat, že nikdy nebylo dílo zkázy nějaké armády provedeno účinněji, než jak to provedli tito pánové. Z více než 60 000 mužů, kteří byli od loňského února posláni na Východ, je nyní schopno služby nejvýš 17 000; a z nich denně asi 60 až 80 umírá a přibližně 200 nebo 250 mužů je denně vyřazeno pro nemoc, přičemž málokterý nemocný se uzdraví. Ze 43 000 mrtvých nebo nemocných nebylo ani 7000 vyřazeno přímou nepřátelskou akcí
Když se do Anglie dostaly první zprávy o tom, že se armádě na Krymu nedostává potravin, oblečení, ubytování, prostě všeho, že nejsou pohotově ani léčiva, ani chirurgické potřeby, že nemocní a ranění musí buď ležet na studené, mokré zemi, vystaveni nepřízni počasí, nebo jsou namačkáni na palubách lodí zakotvených v otevřené rejdě, bez ošetření a nejzákladnějších pomůcek pro lékařskou péči, když se proslechlo, že stovky lidí umírají z nedostatku nejzákladnějších potřeb, byl každý přesvědčen, že vláda neposlala na válčiště příslušné zásoby z nedbalosti. Ale dost brzy se poznalo, že tomu tak sice zčásti bylo na začátku, ale rozhodně ne teď. Všeho byl odeslán dokonce nadbytek, ale na neštěstí se nic nedostalo nikdy tam, kde toho bylo zapotřebí. Léčiva byla ve Varně, zatímco nemocní a ranění byli buď na Krymu, nebo ve Skutari; oblečení a potraviny byly dopraveny na dohled od Krymu, ale nebylo nikoho, kdo by je vyložil. Co se náhodou někde vyložilo, nechalo se shnít na pobřeží. To, že bylo nutno spolupracovat s námořními silami, stalo se novým zdrojem neshod při už tak dost zmatených poradách různých odborů, z jejichž sporů mělo vzejít vítězství britské armády. Neschopnost, chráněná reglementy vymyšlenými pro mírovou dobu, neomezeně vládla. V jedné z nejbohatších zemí Evropy, u jejíhož chráněného pobřeží byly zakotveny stovky dopravních lodí naložených zásobami, žila britská armáda napůl o hladu; obklopena nespočetnými stády dobytka, musela trpět kurdějemi, protože byla odkázána jen na solené maso; na lodích měla spousty dříví a uhlí, ale na břehu ho byl takový nedostatek, že vojáci museli jíst syrové maso a nikdy si nemohli usušit oděv promáčený deštěm. Když mělo vojsko dostat kávu, ukázalo se, že nejen není umletá, ale ani upražená. Lodi, jejichž stěžně se div nedotýkaly skal, na nichž byl umístěn tábor, byly nabity tunami a stovkami tun potravin, nápojů, oblečení, stanů a střeliva, a přitom se britské vojsko podobalo Tantalovi, neboť to všechno bylo pro ně nedosažitelné. Všichni cítili, že se děje něco špatného, všichni běhali a nadávali a obviňovali kdekoho, že nedělá, co by měl, ale nikdo nevěděl, jak se říká, „co s tím“, neboť každý měl svůj vlastní pečlivě vypracovaný soubor předpisů, schválený příslušným úřadem, z něhož bylo jasné, že právě to, co bylo třeba udělat, nepatří k jeho povinnostem a že on nemá žádnou pravomoc, aby to napravil.
Ke všemu ještč se stále zhoršovalo počasí a začaly prudké lijáky, které mění celý heraklejský Chersonés v jediné moře bláta a bahna až po kolena, ne-li výš; představte si vojáky, kteří nejméně dvě noci ze čtyř tráví v zákopech a zbývající dvě noci spí, promoklí a špinaví, na holé, blátivé zemi, nemají ani prkno pod sebou a sotva mají stan nad hlavou; k tomu stálé poplachy, které vojákům úplně znemožňují, aby si trochu slušně odpočinuli a patřičně se vyspali; k tomu břišní křeče, průjmy a jiné nemoci, vznikající ze stálého vlhka a chladu, přičemž lékařský personál, kterého bylo už od samého začátku málo, je roztroušen po celém táboře, a v nemocničních stanech leží 3000 nemocných na vlhké zemi a téměř pod širým nebem — potom není divu, že britská armáda na Krymu propadla úplné dezorganizaci, že se z ní stala, podle slov londýnských „Times“, pouhá „hrstka hrdinů“ a že by vojáci docela uvítali ruskou kulku, která by je vysvobodila ze všech jejich útrap.
Ale co se dá dělat? Nemá-li se čekat, až bude po patřičném rozvažování královských právníků prodiskutováno, pozměněno, odhlasováno a uzákoněno půl tuctu parlamentních aktů, až budou tímto způsobem všechny záležitosti týkající se armády soustředěny v rukou skutečného ministra války, až tento nový ministr — za předpokladu, že to bude muž na pravém místě — zorganizuje činnost svého úřadu a vydá nové předpisy, jinými slovy, nemá-li se čekat, až nebude po krymské armádě dávno ani stopy, pak je jen jediná pomoc. Spočívá v tom, že velící generál vezme všechno rozhodování o expedici do vlastních rukou a na vlastní odpovědnost, že se chopí oné diktátorské moci nad všemi svářícími se a vzájemně se hašteřícími odbory vojenské správy, kterou má velící generál všude jinde a bez níž může celou věc přivést jedině ke krachu. Tím by se brzy všechno urovnalo; ale najde se britský generál, který by byl ochoten jednat takto po způsobu starých Římanů a jako starý Říman prohlásit před soudem na svou obhajobu: „Ano, jsem vinen tím, že jsem zachránil svou vlast?“
Nakonec je třeba si položit otázku, kdo vymyslel a udržoval tento překrásný systém vojenské správy. Nikdo jiný než starý vévoda z Wellingtonu.[a] Lpěl na každé jeho podrobnosti, jako by měl osobní zájem na tom pokud možno znesnadnit svým nástupcům, aby s ním soupeřili ve válečné slávě. Wellington, muž s vynikajícím zdravým rozumem, ale naprosto ne geniální, byl na tento svůj nedostatek tím citlivější proto, že byl současníkem a odpůrcem tak vynikajícího génia, jako byl Napoleon. Díval se proto velmi závistivě na úspěchy jiných. Je dobře známo, jak podle snižoval zásluhy svých pomocníků a spojenců; nikdy nezapomněl Blücherovi, že ho zachránil u Waterloo. Wellington velmi dobře věděl, že kdyby jeho bratr nebyl býval za španělské války ministrem, nebyl by on nikdy mohl dovést válku k úspěšnému konci. Bál se snad Wellington, že hrdinské činy jiných ho v budoucnu zastíní, a udržoval snad proto v plném rozsahu tuto mašinérii, která se tak dobře hodí k tomu, aby spoutávala generály a ruinovala armády?
Napsal B. Engels 4. ledna 1855
Otištěno jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4293 z 22. ledna 1855Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a V textu tohoto článku, který upravil K. Marx pro „Neue Oder-Zeitung“ a který byl v tomto listu otištěn 8. a 9. ledna 1855, je následující odstavec, který v anglickém textu chybí: „Původ tohoto systému spočívá zřejmě v opatřeních přijatých z konstituční opatrnosti a namířených proti stálému vojsku. Místo dělby práce, která by dodala armádě největší pružnost, je dělba moci, která redukuje pohyblivost armády na minimum. Tento systém se však neudržel díky parlamentárním nebo konstitučním úvahám, ale proto, že zároveň s včasnou reformou vojenské správy by byl býval zlomen, alespoň v této oblasti, vliv oligarchie. Na minulém zasedání parlamentu odmítli ministři připustit jakékoli novoty kromě oddělení ministerstva války od ministerstva pro kolonie. Wellington úporně udržoval tento systém od roku 1815 až do své smrti, ačkoli velmi dobře věděl, že by byl s tímto systémem nikdy nedovedl pyrenejskou válku k úspěšnému konci, kdyby byl náhodou v ministerstvu neseděl jeho bratr, markýz Wellesley. Roku 1832 a 1836 hájil Wellington před výbory, které ustaviI parlament pro reformu starého systému, starý pořádek v celém rozsahu. Bál se snad, aby svým nástupcům neulehčil cestu ke slávě?“ (Pozn. red.)
319 Tento článek upravil Marx pro „Neue Oder-Zeitung“, kde vyšel ve dvou částech 8. a 9. ledna 1855 s názvem „Zum englischen Militärwesen“ [„O anglickém vojenství“]. V textu této varianty článku je řada drobných odchylek a některé části jsou vypuštěny, především úvodní odstavec a celé dva poslední odstavce článku uveřejněného v „New-York Daily Tribune“. Na konci první části článku (uveřejněné v „Neue Oder-Zeitung“ 8. ledna 1855) doplnil Marx nový odstavec, který je připojen na příslušném místě pod čarou.