Čtyři body

Karel Marx

*Čtyři body

Londýn 9. ledna. Telegrafická depeše z Vídně o tom, že Rusko přijalo čtyři body^{^[324]}, vyvolala na jedné straně vzestup konsolů na zdejší burze — v jedné chvíli stouply proti sobotnímu kursu o 2¹/₂ % a na druhé straně vyvolala skutečnou paniku mezi dodavateli loje, oleje a osiv, pro něž by brzké uzavření míru znamenalo bankrot a velké ztráty. Dnes se rozruch v obchodních kruzích v City zase uklidnil a jednání o čtyřech bodech se téměř jednomyslně pokládá za druhé vydání jednání o vídeňské nótě^{^[325]}. Podle naprosto provládního „Morning Chronicle“ bylo předčasné mluvit o tom, že Rusko se skutečně uvolilo poskytnout požadované záruky. Rusko prý jen prohlásilo, že je ochotno vyjednávat na základě výkladu, který těmto čtyřem bodům společně dávají tři mocnosti. „Times“ se domnívají, že je možno oslavovat vítězství západní politiky, a při této příležitosti prohlašují:

„Kategoricky odmítáme domněnku, že tato válka má přinést takzvanou revizi mapy Evropy na základě výbojů či revolucí; alespoň naše země na nich nemá naprosto žádný zájem.“

„Spojenci udělali dost,“ píše „Morning Post“, „aby mohli se ctí odejít z boje, budou-li jejich podmínky přijaty.“

Podle „Daily News“ zamýšlí Rusko znovu zahájit jednání proto, aby posílilo víru Pruska ve svou umírněnost, rozdmychovalo nesvár mezi německými státy a narušilo vztahy mezi západními mocnostmi a Rakouskem. Důležitý z těchto čtyř bodů je podle mínění listu jen doplňující článek, podle kterého má být smlouva o Dardanelách z 13. července 1841^{^[326]} revidována „ve smyslu omezení ruské námořní moci v Černém moři“. V City se šušká, že vláda je ochotna nechat tento doplňující článek padnout. Konečně „Morning Advertiser“ prohlašuje, že poslední ruský krok byl předem domluven s Rakouskem, aby Rakousko mělo možnost zprostit se svých závazků vůči západním mocnostem. Podle telegramu, který právě došel, je jasné, že jednání neznamená přerušení válečných operací.

Londýn 12. ledna. Pověst o bezpodmínečném přijetí „čtyř bodů“ Ruskem, a to „čtyř“ bodů ve smyslu „tří“ mocností, se ukázala jako „kachna“ „Morning Post“ a „Times“. Byli jsme nakloněni věřit této kachně, neboť jsme věděli z tajné korespondence Pozza di Borgo, která se varšavským povstáním dostala na veřejnost^{^[327]}, že tento mistr diplomacie razil princip:

„Rusko musí při všech kolizích dosáhnout toho, aby mu evropské velmoci vnucovaly jeho vlastní podmínky.“

Ve „čtyřech“ bodech tedy můžeme vidět jen „čtyři“ ruské teze. Jestliže je Rusko prozatím nepřijímá, najdeme i pro to vysvětlení u mistra Pozza di Borgo. Rusko může, prohlašuje di Borgo, přijímat takové domnělé ústupky Západu jedině z vítězného vojenského ležení. To je nutné k udržení prestiže, na kterém spočívá jeho moc. A prozatím má sice Rusko „vojenské ležení“, ale k „vítězství“ to ještě nedotáhlo. Kdyby byla padla Silistra, byly by se „čtyři body“ objevily už dávno. Podle „Times“ a „Morning Post“ byly tyto „čtyři body“ ve smyslu „tří mocností“ přijaty jako minimum, a od něho se mělo vyjít. Teď se ukazuje, že kníže Gorčakov je chápe jako problematické maximum, z něhož je spíš nutno slevovat, anebo lépe, mají se jen stát záminkou k druhé „vídeňské konferenci“. „Morning Post“ nám v dnešním důležitě se tvářícím a diplomaticky zasvěceném úvodníku důvěrně sděluje, že občasné schůzky diplomatů ve Vídni jsou jen přípravnou školou ke skutečné konferenci, která se sejde teprve 1. února a určitě víceméně překvapí celý svět.

Včera byla v budově Lloydu vyvěšena tato výhláška admirality:

„Odvolávaje se na poslední odstavec svého dopisu z 8. listopadu“ (1854), „kde jsem oznamoval, že francouzští a angličtí admirálové dostali od svých vlád rozkaz rozšířit blokádu týkající se dunajského ústí na všechny přístavy Černého a Azovského moře, které jsou dosud v rukou nepřítele, pověřuji vás z příkazu lordů admirality, abyste informoval obchodní veřejnost, že anglická a francouzská vláda dále rozhodly, že zmíněná blokáda bude zahájena 1. února“ (1855) „a že v ‚London Gazette‘ bude patřičným způsobem vyhlašována blokáda jednotlivých přístavů, jakmile vstoupí v platnost. — Podepsán: W. A. B. Hamilton.“

Zde se tedy otevřeně přiznává, že spojenecké flotily dosud blokovaly při ústí Dunaje jen vlastní spojence, ale vůbec neblokovaly ruské přístavy ani v Černém, ani v Azovském moři. Přesto však vláda v parlamentu několikrát prohlásila — v dubnu, srpnu a říjnu — že vydala „nejpřísnější rozkazy“ k blokádě ruských přístavů a ruského pobřeží. Ještě 21. prosince prohlásil lord Granville v Horní sněmovně jménem vlády, že:

„Oděsa je blokována pěti válečnými loďmi, které neustále křižují před přístavem a od nichž vláda pravidelně dostává zprávy.“

V dopise zaslaném jednomu dennímu listu shrnuje známý anglický pamfletista důsledky opatření, která učinila či spíš neučinila koalice pro tuto blokádu:

„1. Anglická vláda poskytuje z Anglie nepřátelům Anglie peněžní prostředky, aby mohli pokračovat ve válce proti ní. 2. Dunaj je blokován, aby podunajská knížectví byla uvržena do bídy a abychom si odřízli dovoz obilí. 3. Oděsa, Taganrog, Kerč a další přístavy jsou volné, aby mohly dodávat ruským vojskům na Krymu posily, munici a proviant. 4. Zdánlivá blokáda ruinuje naše obchodníky, kdežto řečtí, ruští a rakouští obchodníci na ní vydělávají.“

Také „Times“ používají vyhlášky pana Hamiltona k tomu, aby podnikly prudké výpady proti „blokádové diplomacii“ vlády. Charakteristické pro hromovládce z Printing House Square^{^[328]} je to, že se svými hromy a blesky přijde vždycky, když už je po všem. Od 26. března 1854 až do dneška hájily „Times“ „blokádovou diplomacii“. Dnes, kdy jejich horlení už nemůže uškodit žádnému vládnímu opatření, ale může jim získat popularitu, stávají se najednou jasnovidné.

Ministr námořnictva, či jak se mu zde říká, první lord admirality, sir James Graham je na kontinentě dostatečně znám svým velkolepým skutkem v černém kabinetě, kterým přivedl bratry Bandiery na popraviště^{^[329]}. Méně známá je asi ta skutečnost, že sir James Graham roku 1844, když car Mikuláš přistál u anglických břehů, se neodvážil stisknout nabídnutou imperátorskou ruku, ale jen ji políbil. (Viz „Portfolio“, 2. řada, ročník 1844.)

III

Londýn 15. ledna. K posouzení „čtyř bodů“ ještě toto:

„Na poli diplomacie se až do prvního února nemůže nic stát“ (vídeňský dopisovatel „Times“ říká až do 5. nebo 6. února). „Má tedy car před sebou celý měsíc času, aby přesunul svá vojska, kamkoli bude chtít. Z měsíce získaného přijetím čtyř bodů se snadno mohou stát dva měsíce, bude-li se o každý bod svádět urputný boj, a taková je pravděpodobně instrukce, kterou dostal ruský vyslanec; přitom není vyloučeno, že se Rusko bude všemožně snažit, aby uspokojilo Rakousko ústupky, které by byly nepřijatelné pro Anglii a Francii. Rozdělit tři mocnosti, to je zřejmě cíl, který se tím sleduje.“

Potud „Morning Post“.

Důležitější než všechny ty řeči anglického tisku o tajných úmyslech Ruska je to, že všechny anglické noviny (samozřejmě kromě vládních orgánů) otevřeně přiznávají, že čtyři body, přijaté za podklad vyjednávání, vůbec za vyjednávání nestojí.

„Když vypukl boj,“ píší „Sunday Times“^{^[330]}, „byl celý svět přesvědčován, že se vede proto, aby byla zlomena carova moc nebo alespoň aby byly získány materiální záruky k zajištění evropského míru. Bude-li mír uzavřen na základě takzvaných ‚čtyr bodů‘, pak se pro dosažení tohoto cíle nic neudělalo a také už nic neudělá. Může-li se zde mluvit o vítězství, pak jedině o vítězství Ruska.“

„Vláda všech netalentů,“ píše „Leader“^{^[331]}, „není s to jít za tyto čtyři body. Zaslouží si, aby přešla do dějin pod názvem vláda čtyř bodů. Je už na čase skoncovat s tou nudnou komedií bezúčelné války! Mír na základě čtyř bodů může být uzavřen jedině ze strachu, aby se ve válečné vřavě nedostal do sedla lid, a možná i proto, aby se Angličanům znemožnilo získat zpět práva, která jirn vydobyl Cromwell. To je jediné vysvětlení, proč se zase slepuje dohromady staré spiknutí s Ruskem a proč se carovi znovu dovoluje, aby se pod ochranou mírové vlajky roztahoval v Evropě.“

„Examiner“^{^[332]}, kterému nesporně patří první místo mezi buržoazními týdeníky, přináší podrobný článek o „základně“ mírových jednání. Podstatné myšlenky z tohoto článku tu ve stručnosti uvádíme:

„Postavíme-li ty ústupky, s kterými lze počítat při sebetvrdším a sebepřísnějším výkladu čtyř bodů,“ píše se tam mimo jiné, „proti tomu, co stál Anglii tento boj, a proti krvi, kterou obětovala, pak lze říci, že ruský car byl velký státník, když tuto válku zahájil. Rusko není povinno ani nahradit ty ohromné částky, které z nás rok co rok vyždímalo tím, že nedodržovalo vídeňské smlouvy... Ústí Dunaje, které se Rusko pokoušelo stůj co stůj uzavřít anglickému obchodu, jak vysvítá z právě uveřejněné oficiální korespondence, má zůstat v jeho rukách. Bod o svobodné plavbě po Dunaji znamená prakticky status quo, protože Rusko nikdy nepopíralo, že ustanovení vídeňské smlouvy týkající se říční plavby platí i pro Dunaj. Zrušení kajnardžské a drinopolské smlouvy nic neznamená, protože všichni se shodují v tom, že tyto smlouvy neopravňují Rusko k takovým požadavkům, jaké vůči Turecku vznáší. Když naproti tomu uvážíme, že Rusko má být jednou z pěti mocností, které by byly společně pověřeny ochranou podunajských knížectví a sultánových křesťanských poddaných, dojdeme k tomu, že výhody očekávané od této změny jsou naprosto iluzorní, protože je s nimi nesporně spjata ta ohromná nevýhoda, že ruské machinace, jejichž cílem je rozkouskovat Turecko, tím dostávají legální ráz. Lze ovšem namítnout, že čtyři body obsahují kromě jiných požadavků i revizi smlouvy z roku 1841, a to revizi v zájmu rovnováhy mocností. Ale to je dost mlhavý a záhadný pojem a po tom všem, co jsme v poslední době slyšeli, jsme spíš nakloněni věřit, že zamýšlená změna bude ohrožením nezávislosti našeho spojence“ (Turecka) „než nadvlády našeho nepřítele... Byli bychom takovou ‚základnu‘, o jakou se zřejmě vyjednává v této chvíli ve Vídni, zavrhli jako úplně nemožnou, nebýt toho, že lord John Russell v odpovědi na Cobdenovu řeč slavnostně prohlásil v parlamentě, že vláda naprosto nemíní oloupit Rusko o nějaké jeho území.“

Tento poslední bod je ovšem nejdůležitější, protože například i svoboda plavby po Dunaji může být zajištěna, jen když Rusko ztratí „území“ v ústí Dunaje, kterého se zmocnilo zčásti drinopolskou smlouvou s porušením londýnské smlouvy z roku 1827, zčásti carským výnosem z února 1836 s porušením drinopolské smlouvy^{^[333]}. Bod, který „Examiner“ opomněl zdůraznit, se vztahuje na dardanelskou smlouvu z roku 1841. Tato smlouva se liší od smlouvy, kterou uzavřel roku 1840 lord Palmerston, jen tím, že k ní přistoupila jako smluvní strana Francie. Obsah je stejný. Ještě před několika měsíci prohlašoval Palmerston smlouvu z roku 1840, a tudíž i dardanelskou smlouvu z roku 1841, za vítězství Anglie nad Ruskem a sebe za autora smlouvy. Jak tedy může být najednou zrušení smlouvy, která byla vítězstvím Anglie nad Ruskem, porážkou Ruska touž Anglií? Anebo jestliže tehdy Anglii její vlastní ministři klamali, a Anglie se domnívala, že jedná proti Rusku, zatímco jednala pro ně, není snad tomu teď právě tak? V poslední mimořádné schůzi parlamentu Disraeli zvolal: „Žádné čtyři body!“ Z uvedených výňatků z novin je vidět, že Disraeliho zvolání našlo v liberálním tisku ohlas. Udiv nad tím, že Rusko přijalo čtyři body, ať už s výhradami nebo bez výhrad, ustupuje pomalu údivu nad tím, že je Anglie navrhla.

Napsal K. Marx 9.— 15. ledna 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 20, 23 a 29 z 13., 15. a 18. ledna 1855

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání).

324 Jde o požadavky, které západní mocnosti předložily Rusku v nótě z 8. srpna 1854 jako předběžné podmínky zahájení mírového jednání. Rusko se mělo vzdát protektorátu nad Moldavskem, Valašskem a Srbskem, který měl být nahrazen celoevropskou garancií. Dále mělo Rusko povolit svobodnou plavbu po Dunaji, souhlasit s revizí londýnské konvence z roku 1841 o úžinách a vzdát se ochrany křesťanského obyvatelstva v Turecku. Carská vláda tyto čtyři body nejprve odmítla, ale v listopadu 1854 byla nucena je přijmout za základ příštího mírového jednání.

325 Viz poznámku [65].

326 Viz poznámku [13].

327 Za polského povstání v letech 1830—1831 se polským revolucionářům podařilo zabavit ve Varšavě archív velkoknížete Konstantina s mnoha tajnými dokumenty carské diplomacie. Část těchto dokumentů byla otištěna v „Portfoliu“ v letech 1835—1836, část v knize „Recueil des documents relatifs à la Russie pour la plupart secrets et inédits utiles à consulter dans la crise actuelle“, která vyšla roku 1854 v Paříži. Depeše Pozza di Borgo ze 16. (4.) října 1825 byla otištěna na str. 4—47 této knihy.

328 Printing House Square — londýnské náměstí, kde je budova redakce listu „Times“.

329 Viz poznámku [71].

330 „The Sunday Times“ [„Nedělní Times“] — anglický týdeník vycházející v Londýně od roku 1822; v padesátých letech 19. století orgán whigů.

331 „The Leader“ [„Vůdce“] — anglický buržoazní týdeník liberálního zaměření; byl založen v Londýně v roce 1850.

332 „The Examiner“ [„Pozorovatel“] — anglický buržoazně liberální týdeník; vycházel v Londýně v letech 1808—1881.

333 Podle V. článku londýnské konvence, kterou 6. července 1827 podepsalo Rusko, Anglie a Francie v souvislosti s národně osvobozeneckou válkou řeckého lidu proti tureckému jhu, se smluvní mocnosti zavazovaly, že nebudou usilovat o rozšíření území, ani o výlučný vliv nebo obchodní výhody, které by zároveň nemohly získat i obě ostatní mocnosti.

Drinopolskou smlouvou z roku 1829, jíž skončila rusko-turecká válka z let 1828—1829, získávalo Rusko ostrovy v dunajské deltě; tato smlouva zaručovala též lodím všech mocností svobodnou plavbu po Dunaji.

Dne 2. března (19. února) 1836 byla nařízením carské vlády na Sulinskéni hrdle Dunaje zřízena karanténní stanice, která fakticky vykonávala funkci celnice.