Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Svržená vláda
Londýn 3. února. 16. prosince 1852 byl první bod Disraeliho rozpočtu — rozšíření přímých daní, především domovní daně — zamítnut většinou 19 hlasů. Toryovská vláda podala demisi. Po desetidenním pletichaření se vytvořila koaliční vláda. Skládala se z části whigovské oligarchie — greyovský klán byl tentokrát vyloučen — z byrokracie peelovců, z příměsi tzv. mayfairských radikálů[43], jako byl Molesworth a Osborne, a konečně z makléřů irské brigády — Sadleira, Keogha a Monsella — kteří 16. prosince rozhodli o výsledku hlasování a kterým byla svěřena druhořadá ministerská křesla. Tato vláda nazvala sama sebe „vládou všech talentů“. Skutečně v ní také byly téměř všechny talenty, které se už po 30 let a déle střídaly ve vládě. List „Times“ ohlásil „vládu všech talentů“ těmito slovy: „Stanuli jsme nyní na prahu politické tisícileté říše.“ Skutečně, pro vládnoucí třídy nastala „politická tisíciletá říše“ od chvíle, kdy objevily, že se jejich stranické útvary rozložily, že jejich vnitřní rozpory spočívají už jen v osobních rozmarech a ješitnostech a že jejich vzájemné třenice nejsou už s to budit zájem národa. Koaliční vláda nezastupovala žádnou zvláštní frakci. Zastupovala „všechny talenty“ třídy, která dosud Anglii vládla. Je proto důležité podívat se zpátky na to, co vykonala.
Po pádu Derbyho vlády se parlament rozešel na vánoční prázdniny. Potom se znovu rozešel na velikonoční prázdniny. Teprve potom začalo skutečné zasedání z roku 1853, které téměř úplně zabraly debaty o Gladstonově rozpočtu, o návrhu zákona Charlese Wooda o Indii a o Youngově návrhu zákona o úpravě vztahů mezi majiteli půdy a pachtýři v Irsku.
Dříve než předložil svůj rozpočet, ohlásil Gladstone velké operace ke snížení státního dluhu, a to jak nezaloženého, tak založeného. Pokud jde o první, spočívala jeho operace v tom, že snížil úrok z pokladničních poukázek z 11/2 penny na 1 penny denně, a to ve chvíli, kdy tržní úroková sazba stoupla. Výsledek byl ten, že musel nejdřív 3 milióny pokladničních poukázek vyplatit a potom je znovu vydat na vyšší úrok. Ještě významnější byl jeho pokus s ohromným založeným státním dluhem. Údajně měl být snížen. Gladstone operoval tak obratně, že na konci finančního roku musel odkoupit v nominální hodnotě 8 miliónů dluhopisů Společnosti jižních moří, které měly podle tehdejšího burzovního kursu hodnotu jen 85 %. Současně vrhl na burzu nový cenný papír — pokladniční bony — který sám vynalezl. Vyžádal si od parlamentu plnou moc k vydání takovýchto papírů za 30 miliónů liber šterlinků. Udal jich stěží za 400 000 liber šterlinků. Zkrátka, jeho operace ke snížení státního dluhu skončily tím, že se zvětšil kapitál založeného státního dluhu a zvýšila úroková sazba nezaloženého státního dluhu.
Jeho rozpočet, pýcha koalice, se skládal z různých nesourodých prvků. Některé jeho části převzal Gladstone z rozpočtu svého předchůdce, jako např. snížení cla z čaje, nepřímých daní (jen s tím rozdílem, že Gladstone je snižoval z mýdla a Disraeli ze sladu) a zvýšení přímých daní. Jiná a nejdůležitější ustanovení, jako uvalení dědické daně na pozemkový majetek a zrušení dávky z inzerátů atd., byla Gladstonovi vnucena, když sněmovna dvakrát zamítla jeho protinávrhy. Jiné části svého plánu, jako například novou úpravu licenčního systému, musel vzít vůbec zpět. To, co předložil sněmovně jako encyklopedický systém, je jen směsice různorodých a odporujících si položek. Z jeho vlastního díla zůstává už jen to místo v rozpočtu, kde se listu „Times“ promíjí 30 000—40 000 liber šterlinků ročně v důsledku zrušení kolkovného z novinových příloh, které ze všech listů vydávají jedině „Times“. Tím rozhodněji trval na tom — a získal si tím takovou přízeň „Times“, že ho chtějí vidět i v nové vládě — aby bylo zachováno kolkovné z vlastních novin. To byly tedy Gladstonovy mistrovské výtvory, z nichž koalice žila po celé zasedání z roku 1853.
Platnost charty Východoindické společnosti vypršela 30. dubna 1854. Poměr Anglie k Indii musel být tedy znovu upraven. Koalice zamýšlela obnovit chartu Východoindické společnosti na dalších 20 let. To se jí nepodařilo. Indie nebyla znovu „pronajata“ na desetiletí Společnosti. Charta zůstává v platnosti už jen do „vypovězení“, které může parlament Společnosti kdykoli poslat. Tento jediný důležitý bod návrhu zákona o Indii byl prosazen proti vládě. Kromě několika bezvýznamných reforem v indickém soudnictví a kromě toho, že se civilní a odborná vojenská místa zpřístupňují všem, kteří k nim mají kvalifikaci, dá se vlastní podstata návrhu zákona o reformách v Indii shrnout takto: plat ministra pro Indii se sídlem v Londýně (předsedy Kontrolního úřadu) se zvyšuje z 1200 na 5000 liber šterlinků ročně. Z 18 ředitelů Východoindické společnosti bude napříště 6 jmenovat vláda a akcionářská rada Společnosti jich bude volit už jen 12. Plat ředitelů se zvýší z 300 na 900 a plat obou předsedů ze 400 na 1000 liber šterlinků. Mimoto se od úřadu generálního guvernéra pro Indii odděluje napříště úřad guvernéra pro Bengálsko (spolu s vládni radou); rovněž se vytvoří nový úřad guvernéra spolu s radou pro vlastní oblast Indu. A toto zvýšení platů a zřízení nových sinekur — to je celá indická reforma, kterou provedla „vláda všech talentů“.
Návrhy zákonů týkající se vztahů mezi majiteli půdy a pachtýři v Irsku převzala koaliční vláda od svých toryovských předchůdců. Nesměla za nimi zůstat pozadu. Předložila je a krátce před ukončením zasedání je po desetiměsíční debatě v Dolní sněmovně prosadila, nebo spíše dovolila, aby tam prošly. V Horní sněmovně však Aberdeen naopak souhlasil s tím, aby tyto návrhy zákonů byly zamítnuty — pod záminkou, že mají být na příštím zasedání podrobněji prozkoumány a znovu předloženy.
Vládní návrhy zákonů o reformě parlamentu, o reformě školství, o právní reformě atd. byly na žádost vlády odloženy na příští zasedání. Velké dílo „všech talentů“ — návrh zákona o směrnicích pro londýnské drožkáře — se skutečně stalo zákonem, ale sotva se tento zákon dostal za práh parlamentu, musel být vrácen k přepracování. Ukázalo se, že je neproveditelný.
Konečně byl parlament 20. srpna odročen. Zahraniční politiku vlády během zasedání shrnul Palmerston, rozloučiv se s parlamentem, těmito slovy: parlament se může klidně rozejít. „Plně věřím v čest a charakter ruského imperátora“, který dobrovolně vyklidí podunajská knížectví.
Veřejné Palmerstonovy zásahy do zahraniční politiky se po dobu zasedání z roku 1853 omezily na toto prohlášení, na parlamentní řeč několik dní před odročením Dolní sněmovny, v níž ruskou blokádu Sulinského hrdla Dunaje označil za špatný vtip, a konečně na přiznání, které na něm bylo vynuceno na zasedání 15. dubna 1853 — v souvislosti s tzv. Kossuthovým prachovým spiknutím — že z příkazu kontinentálních dvorů používá anglické policie k dozoru nad politickými emigranty.
Napsal K. Marx 3. února 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 63 ze 7. února 1855Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání).43 Mayfairští radikálové — přezdívka skupiny pseudoradikálů (Molesworth, Osborne aj.); ve skutečnosti zastupovali tu část anglické aristokracie, která koketovala s demokratickými kruhy. Říkalo se jim „mayfairští“ podle jedné z přepychových londýnských čtvrtí, Mayfairu, kde jsou sídla aristokracie.