Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Nejbližší perspektivy ve Francii a Anglii
Londýn v úterý 10. dubna 1855
Dovolte mi, abych po dlouhé přestávce opět pokračoval ve svých příspěvcích pro „Tribune“.
Včerejší a dnešní den budou velmi pravděpodobně první dva rozhodující dny vídeňské konference, neboť 9. dubna mělo být zasedání zahájeno za přítomnosti pana Drouyna de Lhuys a současně se očekávalo, že ruský velvyslanec obdrží instrukce k třetímu a čtvrtému bodu. Příjezd Drouyna de Lhuys od samého počátku na všech burzách halasně líčili jako nepochybný příznak míru. Říkalo se, že tak vynikající diplomat by se jistě tohoto jednání osobně nezúčastnil, kdyby si nebyl jist úspěchem. Pokud jde o „vynikající kvality“ tohoto diplomata, jsou značně vybájené a existují hlavně v novinářských článcích, které sám zaplatil a v nichž se dává velebit jako druhý Talleyrand, jako by se během své dlouholeté kariéry za Ludvíka Filipa nebyl už dávno proslavil svou „vynikající“ prostředností. Skutečný důvod jeho cesty je však tento: lordu Johnu Russellovi se díky jeho všeobecně známé neznalosti francouzského jazyka podařilo zaplést spojence v několika týdnech do ústupků, které nikdy nehodlal učinit, a bude třeba nemalého úsilí, aby se to napravilo. Francouzština lorda Johna je pravý jazyk Johna Bulla, jakým mluví „mylord“ ve „Fra Diavolo“[127] a jiných divadelních hrách, které byly dříve ve Francii populární; začíná slovy „Monsieur lʼaubergiste“[a] a končí „très bien“[b]. Rozumí-li sám jen polovině toho, co se mu říká, může se utěšovat vědomím, že tomu, co říká on, rozumějí druzí ještě méně. Právě proto jej jeho přítel a soupeř lord Palmerston poslal do Vídně, neboť usoudil, že pár kopanců, jichž se na této scéně dopustí, postačí, aby chudák malý John byl definitivně zničen. To se také stalo. Russell nerozuměl ani polovině toho, o čem se mluvilo, takže Gorčakov nebo Buol si byli jisti, že na každou rychlou a neočekávanou interpolaci dostanou od nešťastného diplomata-začátečníka rozpačitou odpověď „très bien“. A tak Rusko a do určité míry i Rakousko mohly tvrdit, že v některých bodech, alespoň v těch, které se týkají Anglie, se dosáhlo dohody, což chudák lord John nikdy nezamýšlel připustit. Palmerston by ovšem nic proti tomu neměl, pokud by všechna vina padala výlučně na hlavu jeho nešťastného kolegy. Ludvík Bonaparte si však nemůže dovolit, aby byl takovými úskoky donucen uzavřít mír. Aby se s takovou diplomacií skoncovalo, rozhodla se francouzská vláda pro rázné řešení. Sestavila ultimátum, s nímž Drouyn de Lhuys odjel do Londýna, získal souhlas britské vlády, a pak se s tímto dokumentem vrátil do Vídně. Nyní tedy může být považován za společného představitele Francie a Anglie a není pochyb, že tohoto svého postavení co nejlépe využije v zájmu svého pána. A protože jediným a výlučným zájmem Ludvíka Bonaparta je neuzavírat mír, dokud pro Francii nesklidí novou slávu a nové výhody a dokud válka plně slouží svému účelu jako „moyen de gouvernement“[c], není poslání Drouyna de Lhuys samozřejmě ani zdaleka mírové; naopak, jeho cílem je zajistit, aby se ve válce pod nejpřijatelnějšími záminkami pokračovalo.
Mezi francouzskou a anglickou buržoazií je tato válka rozhodně nepopulární. Mezi francouzskou buržoazií je nepopulární od samého začátku, protože tato třída je od 2. prosince v naprosté opozici proti vládě „zachránce společnosti“. V Anglii se buržoazie rozdělila. Převážná většina přenesla svou nacionální zášť z Francouzů na Rusy. John Bull sám může sice tu a tam provést nějaké menší anexe v Indii, ale ani ho nenapadne dovolit jiným zemím, aby dělaly totéž jinde, v nepříjemné blízkosti Anglie nebo jejích držav. V tomto směru právě Rusko už dlouho budí jeho obavy. Mohutný vzrůst britského obchodu s Levantou a přes Trapezunt s vnitřní Asií způsobuje, že otázka svobodné plavby Dardanelami se stává pro Anglii nanejvýš významnou. Anglie nemůže dovolit, aby Rusko postupně pohltilo podunajské země, které mají stále větší význam jako obilnice, a aby zarazilo celou plavbu po Dunaji. Ruské obilí je už nyní příliš významnou položkou britské spotřeby, a kdyby Rusko anektovalo sousední země, které produkují obilí, byla by Velká Británie úplně závislá na Rusku a na Spojených státech, a tyto dvě země by se staly rozhodujícími činiteli světového obilního trhu. Mimoto stále kolují neurčité a poplašné zvěsti o ruském postupu ve střední Asii; tyto zvěsti šíří jednak politikové zainteresovaní na indických záležitostech, jednak ustrašení fantastové a anglická veřejnost jim věří, neboť se dost nevyzná v zeměpisu. Proto když Rusko napadlo Turecko, vzplanula nacionální zášť plnou silou a snad žádná válka nebyla nikdy tak populární jako tato. Mírová strana musela na čas umlknout; všeobecný proud strhl dokonce i značnou část jejích vlastních členů. Kdo však zná charakter Angličanů, nepochyboval, že toto válečné nadšení nebude mít dlouhé trvání, alespoň ne u buržoazie. Jakmile se válka dotkne jejích kapes, pak jistě obchodní duch převládne nad národní hrdostí a obava před ztrátou bezprostředních osobních zisků bude větší než obava před neodvratnou postupnou ztrátou velkých národních výhod. Peelovci — odpůrci války ani ne tak z opravdové lásky k míru, jako spíše pro svou úzkoprsost a ustrašenost, která v nich vyvolává hrůzu z každé velké krize a rozhodující akce — dělali, co mohli, aby uspíšili ten velký okamžik, kdy si každý anglický obchodník a továrník bude moci na halíř vypočítat, nač jeho samého válka ročně přijde. Pan Gladstone, pohrdaje všední myšlenkou na půjčku, naráz zdvojnásobil daň z příjmu a zastavil finanční reformu. Výsledek se ihned projevil. Mírová strana znovu zvedla hlavu. John Bright s neústupností a houževnatostí, která je mu vlastní, se odvážil vystoupit proti všeobecně panující náladě a nakonec se mu podařilo získat na svou stranu průmyslové obvody. V Londýně stále ještě převládá nálada pro válku, ale i zde je už patrný vliv mírové strany. V této souvislosti musíme připomenout, že Mírová společnost neměla v hlavním městě vůbec nikdy žádný vliv, který by stál za zmínku. Její agitace však sílí ve všech částech země a bude stačit ještě jeden rok dvojnásobných daní z příjmu a vypsání půjčky — ta se nyní už považuje za nevyhnutelnou — a obchodní a průmyslová třída ztratí poslední zbytky bojovnosti.
Zcela jiný postoj zaujímají v obou zemích masy lidu. Francouzské rolnictvo bylo od roku 1789 horlivým stoupencem války a válečné slávy. Tentokrát si jsou rolníci jisti, že tíhu války příliš nepocítí; vždyť odvody v zemi, kde půda je rozdrobena mezi ohromné množství drobných vlastníků, nejenže zbavují zemědělské kraje přebytečných pracovních sil, ale dávají také každý rok asi 20 000 mladých mužů příležitost vydělat si slušné peníze službou jako náhradníci. Jen dlouhá válka by mohla na rolníky těžce dolehnout. Pokud jde o válečné daně, císař je nemůže na rolníky uvalit, neboť by tím riskoval svou korunu i život. Bonapartismus se může udržet mezi rolnictvem jen tím, že rolníci budou osvobozeni od válečných daní; je tudíž možné, že po nejbližší léta bude francouzské rolnictvo od daňového břemene osvobozeno.
V Anglii je podobná situace. V zemědělství je všeobecný nadbytek pracovních sil, a z nich pochází základní masa vojáků, k nimž teprve v pozdější fázi války začíná přibývat také značné množství různých pochybných elementů z měst. Protože na začátku války šly obchody vcelku dobře a v zemědělství bylo uskutečněno mnoho zlepšení, počet zemědělských branců byl tentokrát menší než dříve, a v milici nyní určitě převládá městský živel. Ale i tak byl počet odvedenců dostatečný, aby se projevil příznivý vliv na mzdy, a vesničané se vždy se sympatiemi dívají na vojáky, kteří vyšli z jejich řad a stali se v jejich očích hrdiny. Přímé daně nezatěžují drobné pachtýře a zemědělské dělníky, a kdyby měli pocítit zvýšení nepřímých daní, musela by válka trvat ještě několik let. Mezi těmito lidmi je válečné nadšení větší než kdykoli jindy a není vesnice, v níž by nebylo vidět nějakou novou pivnici s vývěsním štítem „Hrdinové od Almy“ apod., a téměř v každém domě jsou stěny ozdobeny podivuhodnými tisky zobrazujícími Almu, Inkerman, útok na Balaklavu, lorda Raglana aj. Ale jestliže ve Francii velká převaha drobných rolníků (čtyři pětiny obyvatelstva) a jejich zvláštní vztah k Ludvíku Napoleonovi způsobuje, že jejich mínění má velkou váhu, pak anglické rolnictvo, které tvoří jednu třetinu obyvatelstva, má sotva nějaký vliv a je vlastně jen přívěskem a přizvukovačem pozemkové aristokracie.
Průmyslový proletariát zaujímá k této válce v obou zemích osobité, téměř stejné stanovisko. Jak britští, tak francouzští proletáři jsou naplněni ušlechtilým národním cítěním, ale vcelku nejsou zatíženi zastaralými nacionálními předsudky, které má v obou zemích rolnictvo. Bezprostředně nemají na válce valný zájem, vyjma to, že vítězství spoluobčanů lichotí jejich národní hrdosti a vedení války — nerozvážné a troufalé ze strany Francie, nesmělé a bezhlavé ze strany Anglie — jim dává vhodnou příležitost agitovat proti nynějším vládám a vládnoucím třídám. Hlavní je však pro ně to, že tato válka, probíhající současně s obchodní krizí — z té se zatím projevily jen první příznaky — vedená lidmi, jejichž ruce a mozky na ni nestačí, a narůstající přitom do celoevropských rozměrů, nutně vyvolá události, jež proletariátu umožní opět zaujmout to postavení, které ve Francii v důsledku červnové bitvy roku 1848[128] ztratil. A to se netýká jen Francie, nýbrž celé střední Evropy včetně Anglie.
Ve Francii věru nemůže být žádných pochybností o tom, že každá nová revoluční bouře přivede dělnickou třídu dřív či později k moci. V Anglii to také rychle spěje k podobné situaci. Aristokracie chce pokračovat ve válce, ale nemá k tomu schopnosti, a špatným vedením války v minulé zimě se docela zkompromitovala. Buržoazie nechce ve válce pokračovat, ale nyní nelze válku zastavit. Tím, že všechno obětuje pro mír, buržoazie dokazuje, že není schopna Anglii vládnout. Jestliže události odstraní z vlády aristokracii s jejími různými frakcemi, ale buržoazii k vládě nepřipustí, zůstanou jen dvě třídy, jimž by mohla připadnout moc: maloburžoazie, třída drobných podnikatelů, která kdykoli byla vyzvána, aby přikročila od slov k činům, projevila nedostatek energie a rozhodnosti, a dělnická třída, jíž se soustavně vytýká, že projevuje příliš mnoho energie a rozhodnosti, když začne jako třída jednat.
Která z těchto tříd vyvede Anglii z nynějšího zápasu a z komplikací, jež z něho začínají vznikat?
Napsal K. Marx 10. dubna 1855
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4375 z 27. dubna 1855
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Ččísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — pane hostinský. (Pozn. red.)
b — velmi dobře. (Pozn. red.)
c — „prostředek vlády“. (Pozn. red.)
127 „Fra Diavolo“ („Bratr ďábel“) — komická opera francouzského skladatele Daniela Françoise E. Aubera podle libreta Eugèna Scriba.
128 Míní se tu hrdinské povstání pařížského proletariátu z 23. až 26. června 1848, krutě potlačené francouzskou buržoazií. Porážka červnového povstání byla signálem k nástupu kontrarevoluce v evropských zemích.