Krymská válka

Bedřich Engels

Krymská válka

Ve chvíli, kdy píšeme tuto zprávu, polní operace na Krymu, o jejichž přípravách jsme se zmínili před několika dny,^{^[157]} už byly jistě zahájeny. Těmito operacemi se válka, pokud se omezuje na poloostrov, dostává do nového a pravděpodobně rozhodujícího stádia. Rychlý příchod piemontských a francouzských záloh a zejména neočekávané změny, jež měly za následek, že Canrobert přešel z místa vrchního velitele na místo velitele prvního sboru a vrchním velitelem byl jmenován Pélissier, jsou neklamným svědectvím, že spojenci začínají měnit taktiku.

Pokud jde o všeobecný popis místa, do něhož mají být přeneseny bojové operace, a všeobecné údaje o silách, které mají být nasazeny do boje, odkazujeme čtenáře na náš předcházející článek. Je si třeba připomenout, že ruská pozorovací armáda, která má spojení se Severní stranou Sevastopolu, má své hlavní postavení na planině mezi Inkermanem a místem, kde cesta z Balaklavy do Simferopo1u přechází přes horský hřeben, který odděluje údolí Černé a Belbeku. Toto přirozeně silné postavení Rusové doslova rozryli zákopy. Táhne se asi 4 míle mezi koncem Sevastopolské zátoky a neschůdným hřebenem hor a Rusové tam mohou soustředit nejméně 50 000—60 000 mužů pěchoty a dělostřelectva, což pro obranu plně dostačuje.

Čelní útok na toto postavení by vyžadoval velkou početní převahu a ztráty by byly nesmírné; spojenci si nemohou dovolit ani jedno, ani druhé. I kdyby se jim podařilo dobýt ruské zákopy, jejich ztráty by byly tak velké, že by jim znemožnily energicky pokračovat v tažení. Musí se proto pokusit odlákat část ruského vojska z tohoto postavení a najít cesty, jak je obejít. Za tímto účelem byla podniknuta tajemná výprava do Kerče. Asi 15 000 spojeneckých vojáků bylo naloděno, plavilo se před očima Rusů kolem Jalty do Kerče a zase zpět. Jsou snahy vysvětlit důvody, proč se vojsko nepokusilo o vylodění, telegrafickým rozkazem z Paříže. Tak či onak tuto s odpuštěním demonstraci je třeba kvalifikovat jako úplný nezdar: žádný generál se zdravým rozumem by se nedal přimět, aby rozdělil své síly kvůli výpravě, která by se nepokusila byť jen o zdání bojové akce. Od pokusu dobýt Kaffu, jestliže se o něm v hlavním štábu vůbec uvažovalo, muselo být nakonec upuštěno. O přemístění vojska do Jevpatorije a výpadu odtamtud nemůže být ani řeči, neboť jinak by tam byly piemontské a francouzské zálohy poslány hned. A protože mezi Balaklavou a Kaffou ani mezi Sevastopolem a Jevpatorijí není žádný jiný přístav nebo rejda, zdá se, že spojenci nakonec upustili od myšlenky obejít ruské vojsko z moře; nezbývá tedy nic jiného než je obejít po souši, což, jak jsme už řekli, bude jistě nesmírně obtížná operace.

Kromě cesty, kterou obsadili Rusové nad Inkermanem, vede z Balaklavy do Simferopolu už jen jediná silnice. Vede podél jižního pobřeží až do Alušty, kde se stáčí do nitra poloostrova, a odtud vede přes hory, východně od Čatyr-dagu čili Stanové hory, nejvyšší na Krymu, ve výšce 2800 stop nad mořem a sestupuje do Simferopolu údolím řeky Salgir, která je největší krymskou řekou. Z Balaklavy do Alušty jsou čtyři dny pochodu, z Alušty do Simferopolu tři — celkem asi 95 anglických mil. Protože však nejsou žádné jiné cesty, po nichž by mohla vojska pochodovat v několika rovnoběžných kolonách, musela by celá armáda postupovat po této jediné silnici v jedné, nesmírně dlouhé koloně, což by vyžadovalo nejméně čtyři pět dní nepřetržitého pochodu. Blízko Alušty a na horském přechodu je několik starých opevnění a dá se očekávat, že horský přechod sám bude silně opevněn. Místo sedmi dnů by armáda potřebovala možná dvanáct dní, než by vůbec mohla přejít horský přechod Čatyr-dagu, takže Rusové by měli dost času napadnout vojsko, které by bylo ponecháno, aby zajišťovalo obležení, nebo vyrazit s převážnou většinou vojska proti nepříteli a napadnout ho s přesilou, až sestoupí z hor, zatímco by lehké pohyblivé kolony, vyslané po stezkách podle Horní Kači a Almy, na něj zaútočily z boků a z týlu. Největším nedostatkem obchvatného pohybu přes Aluštu by ale bylo, že tam není žádná operační základna. Protože aluštská rejda není chráněná, je vyloučeno vytvořit z tohoto města třeba jen dočasnou základnu; ruská lehká pěchota by mohla sestoupit po horských stezkách a účinně přerušit spojení s Balaklavou dokonce ještě dříve, než spojenci projdou Aluštou.

Pochod přes Aluštu lze proto sotva podniknout. Riziko s tím spojené je daleko větší než případné výhody. Je však jiný způsob, jak Rusy obejít. Jestliže při pochodu přes Aluštu jsou veškeré výhody, které spojencům skýtá silnice, úplně vyváženy tím, že Rusové mohou použít k útoku stezek, nemohou těchto stezek stejně výhodně využít spojenci? To by však znamenalo provést zcela jinou operaci. Spojenci by v tom případě rozmístili hlavní síly svých polních vojsk, včetně vojsk určených k obklíčení Severní strany Sevastopolu, přímo proti ruskému táboru u Inkermanu, a tak by protivníka donutili, aby soustředil velkou část svých jednotek v zákopech. Mezitím by ze zuávů, francouzských střelců, lehké pěchoty, anglických střelců i jízdních afrických střelců a ze všeho horského dělostřelectva, které by se sehnalo, bylo vytvořeno tolik kolon, kolik je horských stezek, vedoucích z Bajdarské doliny a od jižního pobřeží poblíž Alupky, 30 mil od Balaklavy, do údolí Belbeku a Kači. Jedním nočním pochodem by se vojska, jejichž úkolem by bylo obejít nejzazší ruské levé křídlo, pohodlně dostala přes Bajdarskou dolinu na jižní pobřeží, kde by byla už mimo dosah protivníka. Dalším pochodem by se dostala do Alupky. Nad Alupkou se zvedají příkré srázy pohoří Jajly, které na severní straně tvoří náhorní planinu ve výši asi 2000 stop nad mořem, kde jsou dobré pastviny pro ovce; planina se svažuje přes příkré skalnaté srázy do úzkých údolí, jimiž protékají říčky Bijuk Uzeň a Uzeň Baš, které při soutoku tvoří řeku Belbek. Od Alupky vedou k této planině tři stezky a z planiny příkře sestupují do údolí obou říček Uzeň. Celý tento kraj je dokonale schůdný pro pěchotu, jako jsou zuávové a francouzští střelci, kteří si v Africe zvykli na boj v horách za mnohem obtížnějších podmínek. Z údolí horního toku Černé, známějšího jako Bajdarská dolina, dále vedou nejméně dvě horské stezky do údolí horního toku řeky Belbeku a konečně jedna stezka odbočuje od silnice Balaklava-Simferopol těsně před horským přechodem, přetíná horské pásmo tři míle jihovýchodně od Mackenziova dvora a vede přímo k levému křídlu ruských opevněných postavení. Nechť jsou tyto stezky sebeneschůdnější, musí být schůdné pro francouzské lehké oddíly z Afriky. „Kudy projde koza, projde i člověk; kudy projde člověk, tudy projde i prapor; kudy projde prapor, tudy mohou s určitými potížemi projít jeden či dva koně; a konečně možná, že se podaří provézt i polní dělo.“ Vlastně by nás vůbec nemělo překvapit, kdyby se tyto ovčí stezky a pěšiny, vyznačené na mapách, nakonec změnily v polní cesty, sice dost špatné, ale zcela vhodné pro boční pohyb, při němž by kolony mohlo doprovázet dokonce i dělostřelectvo. V takovém případě by obchvat musel být proveden s co největšími silami, a Rusové by potom brzy museli opustit své zákopy, dokonce i bez vážného čelního útoku. Jestliže by však po těchto stezkách polní děla neprošla (rakety a horské houfnice se dostanou všude), pak vojsko provádějící obchvat se zformuje jen v pohyblivé kolony, zatlačí ruské vojsko co nejdál z údolí horního toku Belbeku, pronikne do údolí Kači, ohrozí ruský týl, přetne ruské komunikace, zničí jejich doprovodné vozy, získá důvěryhodné informace, provede průzkum terénu a připoutá k sobě co nejvíc ruských oddílů, dokud cesta, která slibuje být nejméně obtížná, nebude tak upravena, aby po ní mohlo přejet dělostřelectvo. Potom mohou být za pohyblivými kolonami poslány větší síly a ruský týl může být ohrožen tak vážně, že Rusové budou nuceni své zákopy opustit. Nemyslíme, že by takový účinek mohl mít pouhý přechod pěchoty a lehkého jezdectva přes hory na ruské levé křídlo a do jejich týlu; tato vojska by nemohla vážně ohrozit ruské komunikace, jestliže by nesestoupila do takového terénu, kde se může dělostřelectvo opět plně projevit, a tak zajistit výhody straně, která je má. Ale není pochyby, že při troše důmyslnosti může dělostřelectvo provázet obchvatné kolony. U Jeny^{^[158]} Napoleon dokázal, co se dá udělat s pouhou stezkou vinoucí se do srázného vrchu: za pět hodin byla cesta dost široká pro děla, Prusové byli napadeni z boku a vítězství příštího dne bylo zajištěno. Tam, kde může projet krymská arba, tam může projet i polní dělo; některé z těchto cest, zejména ty, které vedou od řeky Černé k řece Belbeku, jsou zřejmě jen takovými starými cestami pro arby.

První podmínkou takového manévru jsou však dostatečné síly. Rusové budou mít jistě výhodu v početní převaze a v lepší znalosti terénu. První se dá odstranit smělým postupem Ömera paši z Jevpatorije na Almu. I když mu ruská jezdecká převaha nedovolí postupovat rychle nebo daleko, bude-li dobře manévrovat a zabezpečí-li si dobře komunikace, může donutit knížete Gorčakova, aby proti němu vyčlenil víc pěchoty. Ale spojenci nemohou spoléhat na nějaké takové vedlejší operace — to by se mohli snadno přepočítat. K postupu z Balaklavy by pro ně tudíž bylo nejlepší přesunout (podle zpráv to už před nějakým časem učinili^{^[a]}) den či dva před vlastním útokem asi 20 000 Turků k Chersonésu, kde by každý voják vydal za dva vojáky v Jevpatoriji. Spojenci by tak mohli zaútočit na Rusy s téměř 110 000 muži, včetně 6000 mužů jezdectva, proti nimž by Rusové mohli postavit asi 65 000 nebo 75 000 mužů pěchoty (včetně 15 000—20 000 mužů z posádky Severní strany) a 10 000 mužů jezdectva. Jakmile však sbor provádějící obchvat začne ohrožovat levý bok a týl ruských vojsk, budou síly, které by Rusové mohli proti němu postavit, poměrně slabé, neboť vojska přesunující se ze Severní strany se nemohou vystavit nebezpečí, že budou odříznuta od svého opevněného tábora kolem citadely; spojenci by tudíž měli velkou převahu v tom, že by mohli použít celé své pohotové polní armády v kterémkoli místě. V tomto případě by mohli počítat s jistým úspěchem; ale zaútočí-li na Rusy bez podpory a je-li číselný poměr obou armád, jak je udáván nejdůvěryhodnějšími místy, správný, mají jen málo naděje na úspěch. Jejich obchvatný sbor by byl příliš slabý. Rusové by se na něj ani nemuseli ohlížet a mohli by odvážným výpadem ze svých linií zatlačit oslabené spojence ze srázů dolů do řeky Černé.

Byl nadhozen i jiný spojenecký manévr: okamžitá zteč na Jižní stranu Sevastopolu. Slyšeli jsme dokonce, že z Paříže došel telegram s neodvolatelným rozkazem podniknout tuto zteč a že Canrobert rezignoval, protože se necítil oprávněn provést manévr, který by podle jeho mínění znamenal ztrátu 40 000 mužů. Podle toho, jak jsme poznali vojenské představy Ludvíka Bonaparta z jeho zásahů do nynějšího tažení, není nikterak vyloučeno, že takový rozkaz byl vydán. Méně pravděpodobné však je, že by se i tak bezohledný sabreur^{^[b]} jako Pélissier propůjčil k tomu takový rozkaz provést. V minulém měsíci si francouzští vojáci museli učinit dost jasnou představu, na jaký odpor při zteči narazí. Mimoto operace, která nemůže být provedena bez ztráty asi 40 000 mužů — víc než třetiny celé armády, kterou mají spojenci pro zteč k dispozici — má jistě velmi málo příznivých vyhlídek na úspěch. Je možné, že Pélissier si toužebně přeje dostat maršálskou hůl, která Canrobertovi vyklouzla z rukou, ale silně pochybujeme, zda je dost velký bonapartista, aby dal v sázku svůj osud a pověst při tak nepříznivých podmínkách. I za předpokladu, že se zteč podaří, že bude dobyta nejen první linie obrany, ale i druhá, že budou dobyty dokonce i barikády, domy opatřené střílnami a obranné sruby, které brání přístup k pobřežním pevnůstkám, že i tyto pobřežní pevnůstky budou dobyty a celá Jižní strana padne do rukou spojenců při ztrátách řekněme jen 30 000 mužů na 20 000 ruských, co potom? Spojenci by ztratili o 10 000 mužů víc než Rusové, museli by dobytou pevnost okamžitě opustit a polní tažení by se pro ně stalo ještě obtížnější než předtím.

Myšlenku na okamžitou všeobecnou zteč však předem vylučuje jedna okolnost. Na podkladě některých polooficiálních zpráv jsme v jednom z předcházejících článků o obléhání^{^[c]} jen tak teoreticky připustili, že Rusové byli vytlačeni ze svých nových vnějších opevnění před Sevastopolem. Současně jsme prohlásili, že máme všechny důvody pochybovat o správnosti těchto zpráv, neboť každý takový úspěch by spojenci halasně a výslovně oznámili. Nyní máme opravdu pozitivní ruské informace, že Rusové stále ještě ovládají reduty Kamčatskou (Mamelon), Selenginskou a Volyňskou, přičemž zprávy z tábora spojenců to nejen potvrzují, ale také přiznávají, že obléhaní vybudovali další vnější opevnění. Výhoda, kterou spojenci získali tím, že posunuli své předsunuté přibližovací zákopy blíž k pevnosti, byla tak plně vyrovnána ruskými protizákopy, a linie, na níž se mohou obě strany setkat se stejnými silami, je od hlavního příkopu stále ještě velmi vzdálena. Provést zteč je záhodno jen tehdy, když linie, na níž síly útočících, určené pro běžné obléhací operace, budou rovné silám obrany, vede přímo hlavním obranným příkopem. Je jasné, že v opačném případě budou útočící kolony rozbity a rozprášeny, dřív než budou moci dosáhnout vrcholu náspu. Pokud tedy Rusové nemohou být zatlačeni zpět za hlavní příkop, nemohou spojenci zaútočit na hlavní val, ležící za hlavním příkopem. Ovládnout druhou linii, která je vybudována za hlavním příkopem, je v současné době prostě vyloučeno.

Možná, že je příležitost k dílčím ztečím na levou čili Městskou stranu v prostoru od Karanténní ke Stožární baště, kde vedou hlavní útok Francouzi. V důsledku politiky francouzské vlády však vůbec nic nevíme o rozsahu a síle ruských vnějších opevnění v tomto úseku a nedávné ruské zprávy, které v poslední době přicházejí jen telegraficky, neobsahují žádné přesné podrobnosti. Sami Rusové však přiznávají, že u Stožární bašty jsou francouzská opevnění těsně u hlavního valu a že pod ním vybuchla mina, i když bez nějakých významnějších následků. Zde by tedy mohla mít dílčí zteč úspěch, ale vzhledem k tomu, že tato bašta je vysunuta kupředu a terén za ní (ruská Jazonovská reduta) ji ovládá, je velmi pochybné, že dobytím bašty by bylo možno něčeho dosáhnout. Bašta je jistě v týlu izolována od ostatních opevnění jedním nebo dvěma příčnými valy, které brání útočícím kolonám, aby se v ní zachytily nebo alespoň pronikly poněkud dále.

Tedy ať už bude učiněn pokus o zteč nebo zahájeny polní operace, setkají se spojenci s velkými obtížemi. Ale tak či onak, dosavadní vleklá válka, kterou spojenci od příchodu k Sevastopolu vedou, se chýlí ke konci a nyní lze očekávat pohnutější události a operace, které budou z vojenského hlediska opravdu zajimavé.

Napsal B. Engels kolem 21. května 1855
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4411 z 8. června 1855

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Větu v závorce zřejmě vsunula redakce „New-York Daily Tribune“. (Pozn. red.)

b — sekáč. (Pozn. red.)

c Viz Engelsův článek „Ze Sevastopolu“ zde.

157 Zde i dále se Engels odvolává na svůj článek „Nová akce na Krymu“, jehož německá varianta je zařazena zde.

158 Bitva u Jeny mezi pruskými a francouzskými vojsky, k níž došlo 14. října 1806, skončila porážkou pruských vojsk.