Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Z parlamentu
Londýn 18. července. Po bouřlivé, halasné, hlučné noční schůzi Dolní sněmovny z 16. července se nutně dostavila reakce únavy, ochablosti a malátnosti. Vláda, zasvěcená do tajemství parlamentní patologie, počítala s tímto rozladěním a chtěla zabránit hlasování o Roebuckově návrhu, a nejen hlasování, nýbrž i samé debatě. Ačkoli bylo už před půlnocí, krátce před koncem zasedání, nepromluvil ještě žádný člen vlády, přestože ve sněmovně nastala jednu chvíli přestávka jako stvořená k tomu, aby se ministři vyjádřili, a přestože se po tom ze všech stran sněmovny několikrát volalo. Kabinet zachovával stoické mlčení a přenechal zástupcům markýze Exetera, zástupci lorda Warda a jiným zástupcům pairů mezi poslanci, aby ctihodnou sněmovnu pohroužili do onoho nudného bahna, které Dante ve svém „Pekle“ zobrazuje jako věčné sídlo lhostejných[211]. Byly předloženy dva pozměňovací návrhy k Roebuckovu návrhu, jeden generála Peela a druhý plukovníka Adaira; oba podali vojáci a oba znamenaly obchvatný manévr. Peelův pozměňovací návrh žádá, aby sněmovna hlasovala o „předběžné otázce“[212], tj., aby se nevyjádřila ani pro, ani proti hlavnímu návrhu, a odmítla tím jakoukoli odpověď na Roebuckovu otázku. Plukovník Adair žádá, aby byla schválena „politika, která rozhodla o expedici do Sevastopolu“, a vyzývá, aby se „v této politice pokračovalo“. Odráží tedy Roebuckovo odsouzení špatného provedení krymské expedice chválou jejího dobrého původu.
Vláda se zdržela jakéhokoli prohlášení o tom, který z obou pozměňovacích návrhů povýší na vládní návrh. Vyhlíželo to tak, že chce nejdříve ve sněmovně prozkoumat situaci, a teprve potom se uchýlit buď s generálem Peelem k otázce bez odpovědi, nebo s plukovníkem Adairem k odpovědi bez otázky. Konečně se zdálo, že je sněmovna pohroužena v onu dřímotu, na niž Palmerston číhal. Tehdy poslal na tribunu nejméně významného člena kabinetu, sira Charlese Wooda, který prohlásil Peelův pozměňovací návrh za vládní návrh. Palmerston podporovaný z lavic svých přátel výkřiky:
„hlasovat! hlasovat!“ povstal a „doufal, že sněmovna ihned rozhodne“. Domníval se, že Roebucka vyřídil a že ho připravil dokonce i o čest „velké debaty“, parlamentního turnaje. Proti hlasování se však postavil nejen Disraeli. S masívní vážností, jíž se vyznačuje, povstal Bright:
„Vláda se chtěla zřejmě této otázky obratně zbavit, a proto se až do půlnoci zdržela jakéhokoli prohlášení. Tato věc je však nejdůležitější, jaká kdy byla Dolní sněmovně předložena. I kdyby debata trvala celý týden, bylo by to jen k prospěchu země.“
Palmerston, donucený takto souhlasit s odročením debaty, se musel vzdát svého původního válečného plánu. Utrpěl porážku.
Roebuckova řeč měla velikou přednost: byla krátká. Ne jako advokát, ale jako soudce — jak mu jako předsedovi vyšetřovacího výboru příslušelo — shrnul stručně a jasně motivy svého rozsudku. Musel zřejmě bojovat se stejnou překážkou, která brání spojeneckému loďstvu vplout do sevastopolského přístavu, s „potopenými loďmi“, s Aberdeeny, Herberty, Gladstony, Grahamy atd. Jen přes ně se mohl dostat k Palmerstonovi a jiným pozůstalým členům koaliční vlády. Zatarasovali přístup k nynější vládě. Roebuck se je pokoušel odstranit poklonami. Newcastla a Herberta je prý třeba pochválit za jejich služební horlivost, stejně tak i Grahama. Ostatně za to, čím se z nedostatku obezřelosti prohřešili, byli už potrestáni vyhnáním z Downing Street. Nyní jde o to, zasáhnout nepotrestané hříšníky. To prý je vlastní smysl jeho návrhu. Napadl jmenovitě Palmerstona, a to nejen jako spoluviníka, nýbrž zejména jako hlavu milice. Aby svůj návrh vtěsnal do tradičních parlamentních mezí, ulomil mu Roebuck zřejmě hrot. Argumenty sekundantů vlády byly tak chaboučké, že uspávající forma, jakou byly rozvíjeny, působila doslova blahodárně. Svědecké výpovědi jsou neúplné, volali jedni. Ohrožujete nás ostrakismem, volali zase druzí. Stalo se to už dávno, mínil lord Cecil. Proč nezatratit dodatečně sira R. Peela? Každý člen vlády je odpovědný za kroky vlády všeobecně, ale žádný není odpovědný za jednotlivosti, pravil „liberální“ Phillimore. Ohrožujete spojenectví s Francií, ustavujete se v soud nad císařem Francouzů! volal Lowe (z „Times“) a v jeho šlépějích sir James Graham. Jako muž čistého svědomí Graham prohlašuje, že nesouhlasí s čistou negací generála Peela. Trvá na tom, aby sněmovna vyřkla buď „vinen“, nebo „nevinen“. Nespokojuje se výrokem „Not proven“ (nedokázáno), jímž skotské soudy likvidují sporné kriminální případy. Chcete skutečně obnovit přežilou a neparlamentární „obžalobu“ (impeachment[213])? Všechno zavinil tisk, veřejné mínění. Donutilo ministry k výpravě v nevhodné době a s nedostatcčnými prostředky. Odsuzujete-li vládu, odsuďte též Dolní sněmovnu, která za ní stála! Nakonec obhajoba sira Charlese Wooda. Omlouvá-li Roebuck i Newcastla, Herberta a Grahama, jak může obviňovat nás? Nebyli jsme ničím a neodpovídáme za nic. Tolik Wood „s pronikavým pocitem vlastní nicoty“.
Napsal K. Marx 18. července 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 335 z 21. července 1855Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání).211 Dante, „Božská komedie“, „Peklo“, třetí zpěv.
212 Předběžná otázka (previous question) — procedura v anglické parlamentní praxi, jíž se používá zpravidla proto, aby se zabránilo rozhodnutí o té či oné otázce. Během debaty o jakémkoli návrhu se předloží k hlasování „předběžná otázka“: zda se má „hlasovat nyní o dané otázce“ („that this question be flow put“). V případě zamítavé odpovědi sněmovny se projednávání základní otázky odkládá. Je-li odpověď kladná, hlasuje se neprodleně a bez další debaty.
213 Impeachment — obvinění z protizákonných činů, které vznáší Dolní sněmovna u soudu Sněmovny lordů proti jednotlivým ministrům nebo členům parlamentu. Tato zvyklost, jež Dolní sněmovně zajišťovala právo kontrolovat činnost ministrů a jíž bylo často používáno v 17. a 18. století, v 19. století z parlamentní praxe fakticky zmizela.