Průběh válečných operací

Bedřich Engels

Průběh válečných operací

Zpráv z bojišť je mnoho. Vedle Gorčakovova hlášení, které komentujeme jinde, došlo nám sobotním parníkem oficiální hlášení o akci jezdectva u Kurulu, poblíž Jevpatorije, o níž jsme přinesli zprávu už dříve. Dále máme zprávu o neúspěšné ruské zteči Karsu, zprávu, že spojenci zničili Tamaň a Fanagorijskou pevnost, a konečně zprávu, že se část spojeneckých vojsk vylodila na poloostrově Kinburn.^{^[302]}

Jezdeckou akci u Jevpatorije provedlo 12 francouzských eskadron (4. husarský pluk a 6. a 7. dragounský pluk). Podle střízlivé a jasné zprávy generála dʼAllonvilla provedli Francouzi a Turci rozsáhlý průzkum do vnitrozemí po třech různých cestách; po jedné směrem na jih a po dvou na sever od jezera Sasyku. Tyto dvě kolony se setkaly u vesnice Dolšaku, kde zpozorovaly, že se k nim blíží ruské jezdectvo. Zde se zprávy začínají rozcházet. Generál dʼAllonville tvrdí, že Rusové, jichž bylo osmnáct eskadron, využili toho, že Francouzi odsedlali a krmili koně, a pokusili se je obejít z jihu a odříznout jim ústup k Jevpatoriji; dʼAllonville prý potom dal svým vojákům rozkaz nasednout na koně, napadl Rusy z boku, rozprášil je a pronásledoval dvě francouzské míle^{^[a]}. Gorčakov říká, že Rusů byl jen jeden pluk (18. hulánský pluk), čili osm eskadron, že je Francouzi překvapili, když sesedli s koní, aby odkolesnili dělostřeleckou baterii, a proto se museli spasit útěkem. Za tento omyl činí Gorčakov odpovědným generála Korfa. Proč musel celý pluk hulánů sesednout s koní a pomáhat při odkolesnění baterie o osmi dělech a proč zde nebyli dělostřelci, když to byla jejich práce, to si máme domyslet sami. Celá Gorčakovova zpráva je tak zmatená, tak nevojenská a tak prosáklá přáním zmírnit tuto první porážku jezdectva, že ji nelze považovat za vážný výklad skutečného stavu věcí. Současně vidíme, že odpovědnost za tuto porážku je svalována na generála Korfa, tak jako Selvan byl činěn odpovědným za porážku u Silistry, Sojmonov za Inkerman a Read za Černou. Gorčakov, i když byl vlastně v každé bitvě poražen, zůstává neporazitelný. On nebyl poražen, kdepak; to vždycky jen nějaký podřízený nešťastník zmaří hloupým omylem generálovy moudré plány a obvykle za trest za tento zločin padne v boji. V tomto případě měl provinilec tu smůlu, že zůstal naživu. Možná, že později bude moci něco říci ke Gorčakovově zprávě. Zatím je pro něho zadostiučiněním, že protivník jej líčí v mnohem lepším světle než jeho neomylný vrchní velitel. Po této srážce byla do Jevpatorije poslána britská divize lehkého jezdectva, aby posílila Francouze.

Další dvě výpravy byly podniknuty na nejzazších křídlech krymského válčiště. Jedna byla vyslána z Kerče a Jenikale na druhou stranu průlivu. Byly zničeny dvě malé pevnosti, Tamaň a Fanagorijská pevnost, a ukořistěno asi sto děl. Spojenci si tím plně zajistili vstup do Azovského moře. Byla to jen operace z opatrnosti a její bezprostřední výsledky nemají valný význam.

Druhá výprava je významnější. Spojenecké loďstvo provedlo nejdříve asi s 10 000 vojáky demonstraci před Oděsou, kde však nevypálilo ani jednu ránu, a potom odplulo ke Kinburnu. Toto město leží téměř na špičce kosy, která na jihu uzavírá ústí Dněpru a Bugu. V tomto místě je ústí široké asi tři míle. Vstup do něho uzavírá písečný nános, kde je (podle nejlepších map) hloubka patnáct stop. Na severní straně ústí leží Očakov a na jižní straně Kinburn. Obě tato města se stala známá poprvé v rusko-turecké válce roku 1787, kdy Bug tvořil hranici mezi oběma říšemi, takže Očakov patřil Turecku a Kinburn Rusku. Levému křídlu ruské armády tehdy velel Suvorov (vrchním velitelem byl Potěmkin) a zdržoval se v Kinburnu. Turci, kteří tehdy ovládali Černé moře, se přeplavili z Očakova. Aby zmátli Suvorova, vylodili se nejprve jihovýchodně od Kinburnu. Když však viděli, že Suvorov se tímto manévrem nedá oklamat, vylodili své hlavní síly na severozápadním cípu kosy, přesně proti Očakovu, zakopali se tam a útočili na pevnost. Ale Suvorov podnikl s daleko menšími silami výpad, donutil Turky k boji a s pomocí došlých posil je zatlačil do moře. Turci měli ohromné ztráty. Suvorov sám však byl v tomto boji raněn; v následujícím roce, v roce 1788, byl Očakov dobyt.

Tentokrát se spojenci vylodili nikoli pod Kinburnem, ale asi čtyři míle nad ním, aby přerušili spojení města s Chersonem a vnitrozemím Ruska po souši. Je velmi pravděpodobné, že svými dělovými čluny brzy přeruší také spojení města po moři. Kinburnská kosa je šest mil nad městem velmi úzká a stejně jako Arabatská je tak mělká a písečná, že při kopání se objeví voda už v hloubce několika stop. Silná opevnění s hlubokými příkopy zde proto nelze naspěch vybudovat; opevnění, která zde v roce 1787 vystavěli Turci, byly buď palisády nebo baterie obložené pytli písku. Vlastní kinburnská opevnění proto nemohou být nijak hrozná, neboť zde nelze vykopat dobré základy pro zděné eskarpní stěny, i když od té doby byly nepochybně vyhloubeny široké příkopy naplněné vodou. Nicméně soudíme, že Kinburn nemůže spojencům dlouho odolávat, jestliže na něj podniknou rozhodný útok. Jakmile budou mít jednou Kinburn v rukou, otevře se jim perspektiva významných operací směrem na Cherson a Nikolajev, tj. směrem na operační základnu ruské armády na Krymu. Tento náhlý útok, bude-li správně proveden, může mít velký význam. Do odjezdu parníku však nedošly žádné zprávy o nějaké rozhodující akci, a to nás vede k závěru, že spojenci povedou také tuto výpravu obvyklým pohodlným loudavým stylem.

Porážka Rusů před Karsem bude velmi pravděpodobně vyvrcholením tažení v Arménii. Turci, špatně organizovaní a na válku nijak nepřipravení, hráli na tomto úseku válčiště jen bezvýznamnou roli. Protože nebyli s to udržet se v poli, omezili se na obsazení Karsu, Erzerumu a území, které tyto pevnosti bezprostředně ovládají. Generál Williams, který vstoupil do tureckých služeb, velel karské posádce a dohlížel na stavbu řádných obranných opevnění. Po převážnou část léta se celé tažení na obou stranách omezovalo na potyčky, loupežné přepady a výpravy do hor za krmivem. Všeobecný a hlavní výsledek byl, že Rusům, kteří pomalu postupovali, se podařilo blokovat Kars a dokonce mu odříznout spojení s Erzerumern. Kars leží v jednom vedlejším údolí horního toku Araksu; Erzerum leží u pramene Eufratu, Batumi u ústí Čorochu (Batys), jehož horní tok protéká blízko Karsu i Erzerumu, takže jedna z cest mezi těmito dvěma městy vede údolím řeky Čoroch do města Oltu, odkud přetíná hory směrem ke Karsu. Město Oltu bylo tedy tureckým opěrným bodem, neboť cesta z Batumi se zde spojuje s cestou, o níž jsme se zmínili výše, a Batumi bylo nejbližším místem, odkud bylo možno očekávat největší posily. Kdyby se Rusům podařilo dobýt Kars, zachytili by se především v Oku, čímž by odřízli Erzerum od nejbližšího a nejvýhodnějšího spojení s Černým mořem a Cařihradem. Turci však byli tak skleslí na duchu, že ustoupili až k Erzerumu a obsadili jen horský přechod mezi horním tokem Eufratu a pramenem Araksu; Oltu ponechali jeho osudu.

Nakonec, když byl Kars těsněji sevřen, pokusili se Turci v Oltu sestavit konvoj s potravinami a vynutit si pod silnou ochranou přístup do Karsu. Poslali část jezdectva z Karsu, neboť tam stejně bylo zbytečné, a tato část jezdectva se skutečně probojovala přes území obsazené Rusy do Oltu. Krátce nato byl z Oltu vyslán konvoj s potravinami. Tentokrát však byli Rusové bdělejší, porazili Turky na hlavu a zmocnili se konvoje. Mezitím se v Karsu začal projevovat nedostatek potravin. Do Asie byl ovšem poslán Ömer paša, aby tu převzal velení a zorganizoval v Batumi armádu, schopnou bojovat v poli; vytvořit novou armádu však trvá dlouho a přímý pochod přes Oltu na pomoc Karsu nebylo to nejlepší, co mohl podniknout, neboť dříve než by přišla pomoc, mohl být Kars každým dnem pro nedostatek potravin donucen ke kapitulaci.

V tomto obtížném postavení byli Turci koncem září. Kars byl vlastně považován za ztracený. Rusové si byli jisti, že pouhou blokádou město vyhladoví. Na druhé straně však nebyli Rusové zřejmě ochotni čekat, až v Karsu spotřebují poslední mouku a snědí posledního koně. Buď z obav před blížící se zimou, stavem cest, nedostatkem potravin, či na vyšší rozkaz, nebo ze strachu před vyprošťovacím sborem Ömera paši se náhle rozhodli jednat rázně. Z pohraniční pevnosti Alexandropol, která leží jen několik hodin cesty od Karsu, přivezli obléhací děla a po několika dnech zákopových prací a dělostřelecké palby vzaly soustředěné hlavní síly ruské armády pod velením Muravjevovým Kars ztečí. Byl to zuřivý boj a trval osm hodin. Bašibozukové a pěší nepravidelná vojska, která tak často v poli před Rusy utíkala, bojovali tentokrát v terénu, který jim víc vyhovoval. Přestože síly útočících byly jistě čtyřikrát až šestkrát větší než síly karské posádky, přece byly všechny jejich pokusy proniknout do města marné. Turci zde konečně opět projevili odvahu a vynalézavost. I když se Rusům nejednou podařilo proniknout do tureckých baterií (pravděpodobně šlo o lunety s otevřenými hrdly, aby je bylo možno ovládat palbou z druhé obranné linie), nemohli se nikde zachytit. Říká se, že Rusové měli nesmírné ztráty; Turci prý pohřbili 4000 zabitých. Dříve než tomu uvěříme, musíme mít podrobnější a přesnější zprávy.

Pokud jde o operace Ömera paši, měl na vybranou dvojí: buď pochodovat podél řeky Čorochu přes Oltu na pomoc Karsu, ale riskovat, že přijde pozdě, neboť by musel vést svou armádu po Arménské vysočině, kde jsou Rusové zajištěni proti účinnému čelnímu útoku silnou linií pevností a kde by Ömer paša neměl možnost napadnout je z boků, nebo pochodovat podél řeky Rionu do Kutaisi a odtud přes hory do údolí řeky Kury směrem k Tiflisu. Zde by nenarazil na žádná významnější opevněná místa a bezprostředně by ohrozil centrum ruské moci na jižním Kavkazu. Lepší způsob, jak vylákat Muravjeva z Arménie, ani neexistuje, a naši čtenáři si možná vzpomínají, že jsme nejednou poukazovali na to, že jedině tato operace může zasadit velký úder ruským silám v Asii. Vhodnou operační základnou pro tento pochod by bylo Redut-Kale, ale protože tam není bezpečný přístav, zvolil Ömer paša Suchum-Kale, kde je dobrý přístav a lepší cesta podél pobřeží. Brzy se dozvíme, zda už není příliš pokročilá roční doba pro takové vážné operace.

Napsal B. Engels kolem 19. října 1855
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4538 z 5. listopadu 1855

Podle textu novin
Přeloženo angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — francouzská míle (lieue) = 4,45 km. (Pozn. čes. red.)

302 V prvním odstavci tohoto článku jsou patrné zásahy redakce „New-York Daily Tribune“.