Hospodářská krize v Evropě

Karel Marx

*Hospodářská krize v Evropě

Pro současné období spekulační horečky v Evropě je příznačné to, že je všeobecná. Spekulační horečky existovaly už dříve — obilní, železniční, důlní, bankovní a bavlnářská — prostě horečky nejrůznějšího druhu. Avšak přestože v obdobích velkých obchodních krizí v letech 1817, 1825, 1836 a 1846—1847 byla postižena všechna odvětví průmyslového a obchodního podnikání, vyznačovalo se každé z těchto období tím, že mu vtiskla svou pečeť spekulační horečka v určitém odvětví. Přestože spekulace zachvátila všechny obory hospodářství, každý spekulant se omezoval na svůj vlastní obor. Naproti tomu vládnoucí zásada Crédit mobilier, která je představitelkou současné spekulační mánie, je nespekulovat v jednom určitém odvětví, ale spekulovat všude a se vším a rozšířit podvody do všech odvětví hospodářství stejně rychle, jak rychle je sama centralizuje. Kromě toho existuje co do původu a růstu současné mánie další rozdíl, totiž ten, že mánie nezačala v Anglii, ale ve Francii. Nynější pokolení francouzských spekulantů je vůči anglickým spekulantům, kteří působili ve výše zmíněných obdobích, ve stejném postavení, v jakém byli francouzští deisté 18. století vůči anglickým deistům 17. století. První dodali materiál, druzí vypracovali zobecňující formu, a tím umožnili, aby se deismus v 18. století rozšířil do celého civilizovaného světa. Angličané by si rádi blahopřáli k tomu, že ohnisko spekulace se z jejich svobodného a střízlivého ostrova přestěhovalo na zmatený evropský kontinent ovládaný tyrany. To však zapomínají na velké obavy, s nimiž sledují měsíční zprávy Francouzské banky, neboť tyto zprávy mají vliv na zlaté rezervy ve svatyni Anglické banky. Zapomínají, že do značné míry právě anglický kapitál dodává nebeskou vláhu do tepen evropských Crédits mobiliers. Zapomínají, že nadměrné rozšíření obchodu a nadvýroba v Anglii, které označují za „zdravé“ a které teď vynášejí, protože vývoz dosáhl částky téměř 110 miliónů liber št., jsou přímým důsledkem „nezdravé“ spekulace na kontinentě, kterou odsuzují, právě tak jako jejich liberální politika v letech 1854 a 1856 byla důsledkem Bonapartova státního převratu. Angličané však beze vší pochyby nenesou vinu na zplození oné prapodivné směsi císařského socialismu, saint-simonovské burzovní spekulace a filosofického šejdířství, z níž se skládá to, co nese název Crédit mobilier. V přímém protikladu k této kontinentální rafinovanosti se anglická spekulace vrátila k svým nejhrubšíma nejprimitivnějším formám otevřeného, nepokrytého a ničím nezastíraného podvodu. Podvod byl tajemstvím firem Paul, Strahan a Bates, banky Tipperary za Sadleira blahé paměti, velkých operací Cola, Davidsona a Gordona v londýnské City; podvod je sice smutným, ale prostým základem historie londýnské Královské britské banky.

Klika členů správní rady nepotřebuje příliš velkou dávku rafinovanosti, aby spolkla kapitál společnosti, dokud utěšuje její akcionáře vysokými dividendami a láká vkladatele a nové akcionáře podvodnými výkazy. Všechno, čeho je k tomu zapotřebí, je znalost anglických zákonů. Případ Královské britské banky vyvolal senzaci, ale ani ne tak proto, že by šlo o velký kapitál, jako spíše proto, že mezi postiženými akcionáři a vkladateli bylo hodně drobných lidí. Dělba práce byla v tomto podniku zřejmě opravdu velmi prostá. Existovaly dvě skupiny členů správní rady; první se spokojovala tím, že shrábla ročně plat 10 000 dolarů za to, že nic nevěděla o záležitostech banky a zachovávala si čisté svědomí, druhá skupina pak skutečně banku spravovala, a to tak, že její členové byli jejími hlavními zákazníky nebo přesněji rozkrádači. Protože tato druhá skupina byla, pokud jde o půjčky, závislá na řediteli, hned od počátku tomuto řediteli dovolovala, aby půjčoval sám sobě. Vedle ředitele museli do tajemství zasvětit také revizora a právního poradce společnosti, kteří pak dostávali úplatky ve formě půjček. Kromě půjček, které dostávali na sebe a na své příbuzné, vyzvedávali si členové správní rady a ředitel další půjčky na fingovaná jména. Celý splacený kapitál činí nyní 150 000 liber št., z toho 121 840 liber št. shrábli přímo nebo nepřímo členové správní rady. Zakladatel společnosti, pan MacGregor, poslanec za Glasgow a známý autor prací o statistice^{^[64]}, zůstal bance dlužen 7362 libry št., další člen správní rady a poslanec za Tewkesbury pan Humphrey Brown, který používal služeb banky, aby za něho platila volební výdaje, v určité době dlužil bance 70 000 liber št. a zřejmě je jí dosud dlužen na 50 000 liber št; ředitel pan Cameron si vybral na zálohách 30 000 liber št.

Od svého založení prodělávala banka ročně 50 000 liber št., avšak správní rada přesto každoročně blahopřála akcionářům k jejich úspěšnému podnikání. Kvartálně se vyplácely šestiprocentní dividendy, přestože podle prohlášení hlavního účetního pana Colemana akcionáři neměli vůbec dostat žádné dividendy. Jen loni v létě byla akcionářům falešně vyúčtována částka přes 370 000 liber št., v níž půjčky vyplacené MacGregorovi, Humphreymu Brownovi a Cameronovi a spol. figurovaly pod blíže nevysvětlenou položkou směnitelné cenné papíry. Když už byla banka úplně insolventní, byly vydány nové akcie; současně byly uveřejněny optimistické zprávy o úspěchu operací a odhlasována důvěra správní radě. Emise nových akcií nebyla míněna jako poslední zoufalý pokus zlepšit situaci banky, měla jen členům správní rady poskytnout další prostředky k defraudaci. Přestože jeden z článků stanov zakazoval bance obchodovat s jejími vlastními akciemi, zřejmě se to neustále praktikovalo tak, že členové správní rady vnutili bance jako záruku její vlastní akcie, kdykoli akcie, které jim patřily, klesly v ceně. Způsob, jakým se „poctivá část“ členů správní rady nechávala naoko klamat, vylíčil jeden z nich, pan Owen, na schůzi akcionářů těmito slovy:

„Když byly učiněny všechny kroky k založení tohoto podniku, byl naším ředitelem jmenován pan Cameron; brzy jsme poznali, jakým zlem je mít za ředitele člověka, který nikdy předtím neměl spojení s žádnou londýnskou bankou. Z toho vyplynula řada obtíží. Uvedu, co se stalo před více než dvěma roky, kdy jsem z banky odešel. Ještě těsně před svým odchodem z banky jsem nevěděl ani o jediném akcionáři, který by dlužil bance 10 000 liber št., ať už za eskont nebo za zápůjčku. Svého času jsem se doslechl o nějaké stížnosti, že jeden akcionář dluží velkou částku za eskontované směnky, a zeptal jsem se na to jednoho účetního. Ten mi řekl, že jakmile za sebou zavřu dveře kanceláře, přestávají se mne záležitosti banky týkat. Pan Cameron řekl, že žádný člen správní rady nesmí předkládat své vlastní směnky k zúčtování správní radě; řekl, že takové směnky mají být předkládány generálnímu řediteli, protože kdyby byly předkládány správní radě, žádný solidní obchodník by s naší bankou neobchodoval. Setrval jsem v této nevědomosti až do doby, kdy pan Cameron onemocněl tak vážně, že se neočekávalo jeho uzdravení. Vzhledem k tomu předseda a někteří další členové správní rady zahájili určité šetření, které ukázalo, že pan Cameron měl pokladní knihu, od níž měl klíč jen on sám a kterou jsme nikdy neviděli. Když předseda tuto knihu otevřel, byli jsme všichni vskutku ohromeni.“

Budiž panu Cameronovi připsáno k dobru, že nečekal na důsledky těchto odhalení a prozíravě a rychle Anglii opustil.

Mezi nejpozoruhodnější a nejcharakterističtější transakce Královské britské banky patří její spojení s jistými železárnami ve Walesu. V době, kdy splacený kapitál společnosti činil pouze 50 000 liber št., dosáhly zápůjčky poskytnuté jen těmto železárnám 70 000 až 80 000 liber št. Když se společnost poprvé stala majitelkou těchto železáren, byl to podnik naprosto neschopný provozu. Když byl postaven na nohy vkladem asi 50 000 liber št., dostal se do rukou jakéhosi pana Clarka, který jej „určitou dobu“ vedl, ale pak jej pověsil bance znovu na krk, přičemž „vyjádřil přesvědčení, že se vzdává velkého bohatství“; ve skutečnosti však bance zanechal na „podniku další dluh 20 000 liber št. Tento podnik tedy přestával být majetkem banky pokaždé, kdykoli byla vyhlídka na zisk, a znovu se vracel do rukou banky, jakmile bylo zapotřebí dostat nové půjčky. Členové správní rady měli v úmyslu v této hře pokračovat i ve chvíli, kdy museli přiznat svou vinu, a stále se snažili dokázat rentabilnost závodů, které, jak říkali, by mohly ročně vynášet 16 000 liber št. Zapomínali ovšem, že tyto závody stály akcionáře za každý rok existence společnosti 17 742 libry št. Kancléřský soud^{^[65]} má nyní záležitosti společnosti likvidovat. Ovšem ještě než k tomu dojde, zanikne celé dobrodružství Královské britské banky v potopě všeobecné evropské krize.

Napsal K. Marx kolem 26. září 1856
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 4828 z 9. října 1856

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:

64 Nejznámějšími statistickými pracemi MacGregora jsou: „The Resources and Statistics of Nations“ [„Zdroje a statistika národů“], Londýn 1835, a „Commercial Tariffs and Regulations, Resources, and Trade, of the Several States of Europe and America“ [„Obchodní cla a ustanovení, zdroje a obchod některých evropských a amerických států“], Londýn 1841—1850.

65 Kancléřský soud čili soud spravedlnosti (Court of Chancery) — jeden z nejvyšších soudů v Anglii, který se po soudní reformě z roku 1873 stal součástí vrchního soudního dvora. Do kompetence tohoto soudu, v jehož čele stál lord kancléř, patřily záležitosti týkající se pozůstalostí, smluvních závazků, akciových společností atd. Kompetence tohoto soudu se v mnoha případech křížila s kompetencí jiných vyšších soudů; na rozdíl od anglického obecného práva, kterým se řídily ostatní soudy, probíhala soudní řízení u kancléřského soudu na základě takzvaného „práva spravedlnosti“.