Karel Marx
*Anglo-čínský konflikt
Pošta, kterou nám včera ráno doručil parník „America“, obsahuje nejrůznější dokumenty týkající se britského konfliktu s čínskými úřady v Kantonu a válečných akcí admirála Seymoura.[103] Pečlivé prozkoumání úřední korespondence britských úřadů v Hongkongu s čínskými v Kantonu musí podle našeho názoru u každého nezaujatého pozorovatele vyvolat dojem, že v celé této záležitosti nejsou Britové v právu. Příčina sporu tkví podle britského tvrzení v tom, že jistí čínští důstojníci, místo aby se obrátili na britského konzula, odvlékli několik čínských zločinců z lorchy[a] kotvící na řece Kantonu a stáhli britskou vlajku, která vlála na stožáru. Jak však píší londýnské „Times“, „některé okolnosti jsou opravdu sporně, například, zda lorcha kotvila pod britskou vlajkou a zda byl konzul plně oprávněn k patřením, která podnikl“. Takto doznaná pochybnost se potvrdí, připomeneme-li si, že ustanovení smlouvy[104], na jehož uplatnění v případě lorchy konzul naléhá, se týká pouze britských lodí; kdežto lorchu, jak se víc než dostatečně ukázalo, nelze nikterak považovat v pravém smyslu za britskou. Aby si však čtenáři mohli učinit správnou představu o celé události, ocitujeme všechno důležité z úřední korespondence. Nejprve toto oznámení britského konzula v Kantonu, pana Parkese, generálnímu guvernéru Jieovi z 21. října:
„Dne 8. t. m. ráno vstoupila velká skupina čínských důstojníků a vojáků v uniformě, aniž byl o tom předem zpraven britský konzul, na britskou lorchu „Arrow“, kotvicí mezi jinými loděmi u města, a přes protesty angtického kapitána zatkla, spoutala a odvlekla dvanáct Číňanů ze čtrnáctičlenné posádky a stáhla lodní vlajku. Hlásil jsem podrobnosti o této veřejné urážce britské vlajky a o závažném porušení článku 9 dodatkově smlouvy téhož dne Vaši Excelenci a požádal jsem Vás, abyste poskytl satisfakci za tuto urážku a postaral se, aby v tomto případě byla svědomitě dodržena ustanoveni smlouvy. Avšak Vaše Excelence, pohrdajíc z nepochopitelných příčin spravedlností i smluvními závazky, nenabídla ani zadostiučiněni, ani omluvu za urážku; tím, že ponecháváte zajatě muže ve vazbě, dáváte najevo, že toto porušeni smlouvy schvalujete a zůstáváte vládě Jejího Veličenstva dlužen ujištění, že se podobný případ nebude opakovat.“
Čínští důstojníci zatkli Číňany na lodi „Arrow“ pravděpodobně na základě informací, že se někteří příslušníci posádky zúčastnili pirátského přepadení jedné čínské obchodní lodi. Britský konzul obviňuje čínského generálního guvernéra z toho, že byla zatčena posádka, stažena britská vlajka, že se guvernér odmítl omluvit a ponechal zatčené muže ve vazbě. Čínský guvernér v dopise admirálu Seymourovi prohlašuje, že po zjištění neviny u devíti zatčených uložil 10. října důstojníkovi, aby je dopravil zpět na palubu lodi, jenže konzul Parkes je odmítl přijmout. Pokud jde o samu lorchu, guvernér prohlašuje, že při zatčení Číňanů na její palubě se předpokládalo, že jde o loď čínskou, a právem, neboť to byla loď, kterou postavil Číňan a patřila Číňanovi, který si podvodně opatřil britskou vlajku tím, že loď zapsal do britského koloniálního rejstříku, což — jak se zdá — je obvyklá metoda čínských pašeráků. Pokud jde o urážku britské vlajky, guvernér poznamenává:
„U lorch národa Vaší Excelence se ustálil neměnný obyčej, že spouštějí vlajku, když kotví, a opět ji vztyčují, když vyplouvají. Když důstojníci a vojáci vstoupili na lorchu, aby zatkli vězně, bylo mimo jakoukoli pochybnost dokázáno, že vlajka nevlála. Jak ji tedy mohli stáhnout! A přesto konzul Parkes posílá jednu depeši za druhou a žádá satisfakci za takzvanou urážku vlajky.“
Z těchto předpokladů čínský guvernér vyvozuje, že smlouva vůbec porušena nebyla. 12. října britský zmocněnec[b] přesto žádal nejen vydání všech zatčených příslušníků posádky, nýbrž i omluvu. Guvernér odpovídá takto:
„22. října časně zrána jsem napsal konzulu Parkesovi dopis a poslal mu dvanáct námořníků, totiž Lung Ming-taje a Lung Ku-fua, kteří na základě provedeného šetření byli shledáni vinnými, a svědka Wu Aje spolu s devíti dalšími, které jsem už dříve konzulovi nabízel. Konzul Parkes však nechtěl přijmout ani dvanáct zatčených, ani dopis.“
Parkes by tedy byl mohl dostat zpět všech svých dvanáct námořníků spolu s dopisem, jenž pravděpodobně obsahoval omluvu, který však neotevřel. Večer téhož dne se guvernér Jie znovu dotázal, proč konzul nepřijal zatčené, které mu nabídl, a proč mu neodpověděl na jeho dopis. Tento krok zůstal bez odezvy, zato 24. října byla zahájena palba na pevnosti a několik jich bylo dobyto. Teprve 1. listopadu vysvětlil admirál Seymour v poselství guvernérovi naprosto nepochopitelný postup konzula Parkese. Námořníci byli konzulovi vráceni, napsal, „nevrátili se však na loď veřejně, ani nedošla omluva za porušení konzulární pravomoci“. Celá záležitost se tedy scvrkla na pouhou malichernou vytáčku, že se nevrátila s náležitou pompou skupina mužů, mezi nimiž byli tři usvědčení zločinci. Na to kantonský guvernér odpovídá, že především oněch dvanáct mužů Číňané fakticky konzulovi předali a že „neodmítali přivést je zpět na loď“. Co měl tento britský konzul ještě za lubem, to se čínský guvernér dověděl teprve tehdy, když bylo město už po šest dní ostřelováno. Pokud jde o omluvu, guvernér Jie trvá na tom, že se nemohl omlouvat, neboť k žádné nepřístojnosti nedošlo. Citujeme jeho slova:
„V době zatýkání neviděli moji podřízení žádnou cizí vlajku a kromě toho zjistil při výslechu zatčených důstojník, jehož jsem pověřil vyšetřováním, že lorcha rozhodně nebyla cizí lodí; trvám tedy na tom, že k žádné nepřístojnosti nedošlo.“
Pádnost této Číňanovy argumentace se opravdu s celým problémem tak účinně vypořádává— a jiný problém tu zřejmě není — že admirálu Seymourovi nezbývá než uchýlit se k prohlášení tohoto druhu:
„Musím kategoricky odmítnout jakékoli další argumenty v záležitosti lorchy ‚Arrow‘. Jsem plně přesvědčen o správnosti faktů, jak o nich Vaší Excelenci referoval pan konzul Parkes.“
Když však admirál dobyl pevnost, prolomil městské hradby a bombardoval po šest dni Kanton, objevuje náhle zcela nový důvod ke svým akcím, neboť 30. října píše čínskému guvernérovi:
„je nyní na Vaší Excelenci, abyste se se mnou okamžitě poradil a skoncoval tak se stavem, který už nyní natropil dost zla a který, nedojde-li včas k nápravě, může sotva skončit jinak než nejvážnější katastrofou.“
Čínský guvernér odpovídá, že podle konvence z roku 1849[105] neměl právo takovou poradu požadovát. Dále píše:
„Pokud jde o povolení vstupu do města, musím poznamenat, že v dubnu 1849 jeho Excelence zmocněnec Bonham vydal ve zdejších faktoriích vyhlášku, podle níž se cizincům zakazuje vstup do města. Vyhláška vyšla tehdy v novinách o předpokládám, že ji Vaše Excelence četla. Musím k tornu dodat, že nepovoleni vstupu do města cizincům schválilo jednomyslným hlasováním všechno kantonské obyvatelstvo. Lze si představit, jak málo se jim zamlouval útok na pevnosti a ničení jejich obydlí; a protože mám obavy, že by úředníkům a občanům národa Vaší Excelence mohly vzniknout nepříjemností, nemohu navrhnout jako správnou cestu, kterou je třeba sledovat, nic jiného než pokračovat dále v politice zmocněnce Bonhama. Pokud jde o poradu, kterou navrhuje Vaše Excelence, vyslal jsem k Vám už před několika dny Ťianga. prefekta města Liou-čou.“
Nato admirál Seymour otevřeně prohlašuje, že mu na konvenci pana Bonhama pranic nezáleží.
„Vaše Excelence mi ve své odpovědi připomíná vyhlášku britského zmocněnce z roku 1849 zakazující cizincům vstup do Kantonu. Nuže, musím Vám připomenout, že máme sice vskutku vážně důvody k stížnostem na čínskou vládu, protože porušila slib daný nám v roce 1847, že povolí cizincům vstup do Kantonu za dva roky, avšak můj nynější požadavek nemá žádnou souvislost s dřívějším jednáním o tomto problému; nežádám o vstup pro nikoho jiného než pro cizí úředníky, a to z prostých a dostatečných příčin, které jsem uvedl výše. Na můj návrh, že bych jednal s Vaší Excelencí osobně, mi prokazujete čest poznámkou, že jste před několika dny vyslal jakéhosi prefekta. Jsem proto nucen považovat celý dopis Vaši Excelence za krajně neuspokojivý a pouze bych dodal, že nedostanu-li okamžitě výslovně ujištění o Vašem souhlasu s mými návrhy, obnovím ihned útočné akce.“
Guvernér Jie se v odpovědi znovu zabývá podrobnostmi konvence z roku 1849:
„Roku 1848 došlo k dlouhé písemné kontroverzi o tomto problému mezi mým předchůdcem Süem a britským zmocněncem panem Bonhamem, a když se pan Bonham přesvědčil, že schůzka uvnitř města naprosto nepřichází v úvahu, napsal Süoví v dubnu 1849 dopis, v němž se praví: ‚V nynjší chvíli nemohu už s Vaší Excelencí o tomto problému diskutovat.‘ Dále vydal ve faktoriích vyhlášku v tom smyslu, že do města nesmí vstoupit žádný cizinec. Tato vyhláška byla uveřejněna v novinách a sám o ní informoval britskou vládu. Nebylo jediného Číňana nebo cizince jakékoli příslušnosti, který by nevěděl, že se o této otázce už nikdy nemá diskutovat.“
Britský admirál, podrážděný touto argumentací, pronikl násilím do města Kantonu ke guvernérově rezidenci a zároveň zničil na řece císařské loďstvo. Toto diplomatické a vojenské drama má tedy dvě zřetelně odlišná jednání — v prvním se zahajuje ostřelování Kantonu pod záminkou, že čínský guvernér porušil smlouvu z roku 1842, a ve druhém se v tomto ostřelování pokračuje ve větším měřítku pod záminkou, že guvernér tvrdošíjně lpí na konvenci z roku 1849. Nejprve se Kanton ostřeluje pro porušování smlouvy a pak se ostřeluje pro dodržování smlouvy. Kromě toho se v prvním případě ani nepředstírá, že nebyla dána satisfakce, nýbrž pouze se vytýká, že nebyla poskytnuta náležitou formou.
Názor na tuto záležitost vyjádřený londýnskými „Times“ by nebyl k necti ani generálu Williamu Walkerovi z Nicaraguy[106].
„Tímto vypuknutím válečných akcí,“ píše list, „se dosavadní smlouvy ruší. a máme na vůli, abychom změnili své vztahy k čínské říši podle libosti. Nedávné události v Kantonu nás varují, že bychom si měli vynutit právo svobodného vstupu do země a do přístavů, které jsou pro nás otevřené, jak to ustanovila smlouva z roku 1842. Nesmí se nám znovu tvrdit, že naši zástupci nemají právo sejít se s čínským generálním guvernérem, protože my jsme se vzdali nároku uplatňovat článek, který umožňoval cizincům pronikat mimo ůzemí našich faktorií.“
Jinými sloiy „my“ jsme rozpoutali válečné akce, abychom porušili platnou smlouvu a vynutili si nárok, jehož jsme se „my“ vzdali zvláštní konvencí! Rádi však konstatujeme, že jiný prominentní orgán britského veřejného mínění se vyslovuje humánnějšíma vhodnějším tónem.
„Počínáme si ohavně,“ píše „Daily News“[107], „jestliže chceme pomstít uraženou pýchu jakéhosi britského úředníka a ztrestat bláhovost jednoho asijského guveméra, a proto propůjčujeme svou moc k trestuhodným činům, jestliže ohněm a mečem vnášíme zhoubu a smrt do mírumilovných domovů nevinných lidí, na jejichž pobřeží jsme už původně vtrhli jako vetřelci. Nechť bude výsledek tohoto kantonského ostřelování jakýkoli, je to počínání špatné a podlé — je to nelítostné a bezohledné utrácení lidských životů, obětovaných ve jménu falešné etikety a pochybné politiky.“
Je možná ještě otázka, zda civilizované národy celého světa schválí tento způsob jednání — totiž vpád do mírumilovné země pro údajné porušení smyšleného kodexu diplomatické etikety, aniž se jí předem vyhlásí válka. Na první čínskou válku, ačkoli byla rozpoutána pod hanebnou záminkou[108], pohlížely ostatní mocnosti shovívavě, protože skýtala vyhlídku na otevření obchodu s Čínou, ale tato druhá válka bude pravděpodobně po neurčitou dobu tento obchod mařit. Prvním výsledkem bude nepochybně odříznutí Kantonu od oblastí, kde se pěstuje čaj a které jsou dosud většinou v rukou císařových poddaných[109], a to nemůže prospět nikomu jinému než ruským obchodníkům s čajem, kteří dopravují své zboží po souši.
Napsal K. Marx 7. ledna 1857
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 4918 ze 23. ledna 1857Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — pobřežní plachetní lodi. (Pozn. red.)
b — tj. John Bowring. (Pozn. red.)
103 Konflikt s čínskými úřady v Kantonu vyprovokovali Angličané v říjnu 1856. Když místní čínské úřady uvěznily posádku čínské podloudnické lodi „Arrow“, využil toho anglický konzul Parkes jako záminky ke konfliktu, odvolávaje se na to, že loď plula pod britskou vlajkou. Po tomto konfliktu vydal anglický zmocněnec v Čině John Bowring barbarský příkaz k bombardování Kantonu, jež bylo zahájeno bez jakéhokoli varování. Tyto události byly předehrou druhé „opiové“ války s Čínou v letech 1856—1858.
104 Jde o anglo-čínskou smlouvu, podepsanou 8. října 1843 jako dodatek nankingské smlouvy, uzavřené mezi Anglií a Čínou 29. srpna 1842. Nerovnoprávnou, lupičskou nankingskou smlouvu vnutili angličtí kolonizátoři Číně po skončení první „opiové“ války (1839—1842), Jež byla počátkem přeměny zaostalé feudální Číny v polokoloniální zemi. Smlouva stanovila, že má být pro anglický obchod otevřeno pět čínských přístavů — Sia-men (Amoy), Ning-po, Kanton, Fu-čou a Šanghaj, v nichž bylo zahraničním obchodníkům poskytnuto právo neomezeně obchodovat, svobodně se tam usidlovat atd. Čina se podle smlouvy zavázala také zaplatit obrovskou peněžní kontribuci, postoupit Anglii do věčné držby ostrov Hongkong a zavést nový celní tarif výhodný pro Angličany. Dodatkovou smlouvou z roku 1843 vymohli Angličané na Číně nové ústupky: právo zřizovat v otevřených přístavech zvláštní sídliště pro cizince (settlements), právo exteritoriality, podle něhož byli cizí poddaní vyňati z pravomoci čínských soudů, a přijetí principu největších výhod, který znamenal, že všechna privilegia, která Čína poskytla jiným mocnostem, se automaticky vztahovala i na Anglii.
Zde má Marx na mysli 9. článek dodatkové smlouvy, podle něhož Číňané, kteří byli ve spojení s Angličany, nepodléhali soudní pravomoci čínských úřadů (viz též zde).
105 Po první „opiové“ válce (1839—1842) byl hlavním sporným bodem mezi Angličany a čínskou vládou požadavek anglických obchodníků, aby dostali právo obchodovat a usídlovat se uvnitř městských hradeb Kantonu; 2. článek nankingské smlouvy to totiž cizincům přímo nepovoloval. Anglické úsilí v tomto směru souviselo také se zvláštním postavením Kantonu, který byl jediným městem, přes něž se vedly všechny diplomatické styky s Čínou, neboť cizí mocnosti po první „opiové“ válce stále ještě nemohly mít své diplomatické zástupce v Pekingu. Sporná otázka vyvstala několikrát znovu, poněvadž čínské obyvatelstvo se bránilo tomu, aby byl cizincům povolen vstup do města Kantonu. V dubnu 1846 se Angličanům podařilo dosáhnout dohody s čínskými úřady, podle níž byl Kanton prohlášen za město otevřené pro cizince. Ale protože obyvatelé města bouřlivě protestovali, nebylo učiněno definitivní rozhodnutí. Roku 1847 si Angličané pohrůžkami vynutili příslib, že jim bude povolen přístup do města za dva roky. Když však roku 1849 hongkongský guvernér Bonham začal naléhat na splnění této podmínky, musel se ze strachu před lidovým povstáním svých požadavků vzdát.
106 Američan William Walker, bývalý otrokář, podnikl v padesátých letech 19. století několik dobrodružných dobyvačných výprav do států ve Střední Americe. Roku 1855, za občanské války v republice Nicaragui, se Walker, podporovaný jednou z bojujících stran, zmocnil hlavního města republiky, Granady. Krátce nato se prohlásil presidentem Nicaraguy, kde si počínal jako diktátor a snažil se obnovit otroctví. Za své dobrodružné výpravy do Hondurasu byl Walker zajat a roku 1860 zastřelen. Walker byl nástrojem amerických magnátů Vanderbilta a Morgana, kteří usilovali o moc v Nicaragui, přes jejíž území hodlali vést průplav spojující Atlantský a Tichý oceán.
107 „The Daily News“ [„Denní zprávy“] — anglické liberální noviny, orgán průmyslové buržoazie; vycházely pod tímto názvem v Londýně v letech 1846 až 1930.
108 Záminkou k první „opiové“ válce s Čínou (1839—1842) byla rozhodná opatření zvláštního komisaře Lin Ce-süa proti anglickému podloudnému obchodu opiem. Lin Ce-sü požadoval od anglických obchodníků v Kantonu, aby mu vydali zásoby opia, a nařídil je spálit. Angličané toho využili a zahájili vojenské akce.
109 Marx má na mysli to, že centrální část Číny, nejúrodnější a nejbohatší oblasti při středním toku řeky Jang cʼ-tiang, obsadili počátkem roku 1857 tchajpchingové (viz poznámku [76]).