Karel Marx
Anglické volby
Londýn 20. března 1857
Budoucího historika, jemuž připadne úkol napsat dějiny Evropy v letech 1848 až 1858, překvapí podobnost mezi tím, jak se Bonaparte odvolal k Francii roku 1851 a Palmerston ke Spojenému království roku 1857. Oba předstírali, že se odvolávají od parlamentu k národu, od zrádné koalice stran k bezelstnému veřejnému mínění. Oba uváděli obdobné důvody. Jestliže Bonaparte chtěl zachránit Francii před sociální krizí, pak Palmerston chce zachránit Anglii před krizí mezinárodní. Palmerston, podobně jako Bonaparte, musí obhájit nutnost silné výkonné moci proti planému řečnění a dotěrnému vměšování zákonodárné moci. Bonaparte se obracel současně jak ke konzervativcům, tak k revolucionářům;[151] ke konzervativcůrn jako nepřítel šlechty a k revolucionářům jako nepřítel buržoazní uzurpace. A co Palmerston — což neurazil každou despotickou vládu? Může tedy být nepřijatelný pro kteréhokoli liberála? Ale nezradil zase naproti tomu všechny revoluce? Neměl by proto být vyvolencem konzervativců? Stavěl se proti každé reformě; proč by ho tedy nepodporovati konzervativci? Nepouští torye do úřadů; což by ho mohli opustit liberální kariéristé? Bonaparte má jméno, které nahání hrůzu cizincům a zosobňuje francouzskou slávu. A neplatí snad o Palmerstonovi totéž, pokud jde o Spojené království? V každém případě stál, až na malé přestávky, v čele ministerstva zahraničních věcí od roku 1830, ode dnů reformy v Anglii[152], to znamená od počátku moderních dějin Anglie. Proto se také mezinárodní postavení Anglie, jakkoli „strašné“ nebo „slavné“ se snad může jevit cizincům, točí kolem osoby lorda Palmerstona. Bonaparte jediným úderem smetl všechny oficiálně uznávané velikány Francie; což snad Palmerston „nerozbil na padrť‘ všechny Russelly, Grahamy, Gladstony, Roebucky, Cobdeny, Disraelie a tutti quanti[a]? Bonaparte se neřídil žádnou zásadou, nezarazil se před žádnou překážkou, ale slíbil, že dá zemi to, co potřebuje — muže. Totéž platí o Palmerstonovi. Je to muž. Ani jeho nejhorší nepřátelé si netroufají jej obvinit, že ztělesňuje nějakou zásadu.
Nebyl snad režim Assemblée législative[b] režimem koalice, složené z legitimistů a orleanistů[153] s příměsí buržoazních republikánů? Právě tato koalice byla důkazem rozkladu stran, ze kterých se skládala, neboť staré stranické tradice jim nedovolovaly, aby se spojily jinak než k negativní jednotě. Taková negativní jednota není vhodná k akcím; její činy mohou být pouze negativní, mohou jen brzdit vývoj; odtud Bonapartova moc. Není tomu stejně u Palmerstona? Nebyl snad parlament, který zasedal od roku 1852, koaličním parlamentem? A neztělesňovala ho od samého začátku koaliční vláda? Assemblée nationale[c], když je Bonaparte rozehnal, už nemělo práceschopnou většinu. Právě tak tomu bylo v Dolní sněmovně, když Palmerston prohlásil, že ji definitivně rozpouští. Tím však podobnost končí. Bonaparte provedl svůj státní převrat, dříve než se odvolal k národu. Palmerston, který je omezován ústavními pouty, se musí odvolat k národu, dříve než se pokusí o státní převrat. Z tohoto hlediska nelze popřít, že Bonaparte je ve velké výhodě. Masakry v Paříži, trestní výpravy v provinciích, všeobecný stav obležení, hromadné vypovídání a deportace, bodáky za volebními urnami a děla před nimi — to všechno dalo argumentaci bonapartovského tisku (jediného, který nesmetla prosincová potopa) zlověstnou výmluvnost, kterou nemohly zbavit přesvědčivosti ani povrchní sofistika, ani odporná logika a mnohomluvná podlézavost. Palmerston je na tom naproti tomu tím hůř, čím víc si jeho nohsledi namáhají plíce. Ačkoli je velký diplomat, zapomněl varovat své otroky, aby pamatovali na radu chromému, který chtěl vodit slepého, zapomněl jim vštípit Talleyrandovo „pas de zèle“[d]. A skutečně jeho nohsledi svou roli přehnali. Postačí citovat dithyramb uveřejněný v jednom listě v hlavním městě:
„Ať žije Palmerston! Toto volání, doufejme, zazni na každé volební schůzi... Nejoddanější věrnost lordu Palrnerstonovi, to je první článek víry, na němž je třcba trvat u každého kandidáta... Je nezbytné přimět víechny liberální kandidáty, aby uznali, že politický příkaz doby vyžaduje, aby lord Palmerston byl ministerským předsedou. Je naprosto nutné, aby byl uznán za muže naší doby, a to nejen za muže budoucnosti, ale za muže přítomnosti; nejen za muže schopněho čelit krizi, ale za jediného žijícího muže schopného čelit komplikacím, které zřejmě čekají naši zemi... Je modlou našich dnů, miláčkem lidu, vycházejícím a zářícím sluncem.“[154]
Není divu, že John Bull nebyl ochoten něco takového snášet a že to vyvolalo reakci proti palmerstonovské horečce.
Jestliže se proklamuje Palmerstonova osoba jako politická zásada, není divu, že si jeho odpůrci vzali za svou politickou zásadu podrobit tuto jeho osobu důkladnému zkoumání. Vidíme vskutku, že se Palmerston přičinil jako zázrakem, aby vstaly z mrtvých všechny zapomenuté veličiny parlamentní Anglie. Dokazuje to vystoupení lorda Johna Russella (whiga) před voliči hlavního města, kteří se sešli v London Tavern; vystoupení sira Jamese Grahama, peelovce, v jeho volebním obvodě v Carlisle, a konečně vystoupení Richarda Cobdena, představitele manchesterské školy, na schůzi v přeplněné Free Trade Hall v Manchesteru. Palmerston nejednal jako Herkules. Nezabil obra tím, že ho vyzdvihl do vzduchu,[155] ale dal novou sílu trpaslíkům tím, že je shodil zpátky na zem. Jestliže někdo klesl v očích veřejnosti, pak to byl bezpochyby lord John Russell, otec všech zákonodárných zmetků, hrdina přizpůsobivosti, muž odpovědný za vídeňská jednání,[156] člověk, v jehož rukou se všechno osudným způsobem obracelo vniveč. Pohleďte však nyní na jeho triumfální vystoupení před londýnskými voliči. Odkud tato změna? Ta prostě vyplývá z okolností, do nichž jej postavil Palmerston. Já, prohlásil Russell, jsem otcem zákona, jímž se ruší zákon o přísaze a korporacích. Jsem otcem zákona o reformě parlamentu, o reformě obecní správy, o úpravě otázky církevních desátků, několika liberálních zákonů týkajících se disenterů[157] a dalších týkajících se Irska. Ztělesňuji prostě všechno, co bylo kdy v politice whigů pokrokové. Chcete mne snad obětovat kvůli muži, který je představitelem whigovství, jenže bez jeho lidových prvků, který je představitelem whigovství ne jako politické strany, nýbrž jen jako kliky kariéristů? A potom lord Russell obrátil všechny své nedostatky ve svůj prospěch. Byl jsem vždycky proti tajnému hlasování. Očekáváte, že se teď ponížím, protože jsem u Palmerstona upadl v nemilost, že se vzdám svého přesvědčení a zaváži se, že budu podporovat radikální reformy? Ne, volali posluchači, lord John by se v této chvíli neměl zavazovat, že bude podporovat tajné hlasování. V tom, jak se tento mužíček za současných okolností přiznává, že je pro reformu po kouscích, je určitá velikost. Třikrát sláva a ještě jednou sláva Johnu Russellovi bez tajného hlasování! A potom naklonil misku vah definitivně na svou stranu, když se svých posluchačů otázal, zda dovolí, aby malá klika obchodníků s opiem vytvořila na Palmerstonův příkaz předvolební výbor, který by svobodným voličům hlavního města vnutil své závěry našeptané vládou a který by na Palmerstonův příkaz proskriboval jeho, lorda Johna Russella, jenž byl po šestnáct let jejich přítelem. Ne, ne, volali posluchači, pryč s klikou! Ať žije lord John Russell! A tak se dá nyní čekat, že bude nejen znovu zvolen, ale že dostane v Londýně největší počet hlasů vůbec.
Ještě pozoruhodnější byl případ sira Jamese Grahama. Jestliže lord John Russell se stal směšným, pak Graham vyvolával jen opovržení. Mám se snad nechat sfouknout jako svíčka, která dohořela, řekl svým voličům v Carlisle, nebo se mám odplížit jako pes, kterého vyhnali ze závodní dráhy, jen proto, že jsem jednou v životě jednal podle svého svědomí a raději riskoval své politické postavení, než abych se podřídil diktátu jediného muže? Zvolili jste si mne jako svého zástupce přes všechny mé hanebnosti. Chcete mne snad zavrhnout pro jediný dobrý čin, který jsem udělal? Ne, ne, to ne, odpověděli mu voliči v Carlisle.
Na rozdíl od Russella a Grahama nemusel se pan Cobden v Manchesteru postavit před své vlastní voliče, nýbrž před voliče Brightovy a Gibsonovy. Nemluvil za sebe, ale za manchesterskou školu. To posilovalo jeho postavení. Hesla Palmerstonových přívrženců zněla v Manchesteru ještě falešněji než kdekoli jinde. Zájmy průmyslových kapitalistů se podstatně liší od zájmů londýnských a liverpoolských obchodníků pašujících opium. Opozice, která se v Manchesteru vytvořila proti Brightovi a Gibsonovi, nevycházela sice z materiálních zájmů tamní společnosti, ale volání po zvolení Palmerrstona bylo v přímém rozporu se všemi jejími tradicemi. Toto volání se ozývalo ze dvou míst — jednak od drahého tisku, který se chtěl pomstít za zrušeni kolkovného z novin a za snížení dávky z inzerátů[158], jednak od části bohatých a snobských továrníků, žárlivých na Brightův politický význam, kteří si chtěli hrát na bourgeois gentilhommes[e] a domnívali se, že by spíš odpovídalo módě a bontónu, kdyby se shromáždili pod aristokratickým praporem Palmerstonovým, a ne kolem střízlivého programu Brightova. Tento zvláštní ráz palmerstonovské kliky v Manchesteru umožnil Cobdenovi, poprvé od dob agitace Ligy proti obilním zákonům[159], aby zase zaujal pózu plebejského vůdce a znovu shromáždil pod svými prapory pracující třídy. Tuto okolnost využil mistrovsky. Jaký vznešcný motiv si vybral pro útok na Palmerstona, je vidět z tohoto citátu:
„S tím ovšem souvisí významná otázka, kterou by si měl padle mého názoru lid této země vzít dobře k srdci. Přejete si, aby členové Dolni sněmovny hájili vaše zájmy, sledovali výdaje“ (ano, ano) „a starali se o to, abyste nebyli zatahováni do zbytečných a drahých válek?“ (Ano!) „Dobře. Jenže nepostupujete správně, jestliže se ve volbách uskutečni to, o čem jsem se dočetl ve vašich novinách; vždyť se dovídám, že chcete zavrhnout ty poslance, kteří se spojili, aby pečhivě bděli nad vašimi zájmy, a kteří hlasovali v otázce války opírajíce se o průkazný materiál, který máme k dispozici, že je chcete poslat do soukromí a že místo nich chcete vyslat do parlamentu jiné“ (ne, ne) „— a proč? — aby tam pečovali o vaše zájmy? Ne! Aby tam konali pokorně špinavé dílo dnešního ministerského předsedy.“ (Hlasitě projevy souhlasu.) „Chcete prý z lorda Palmerstona opravdu udělat despotického vládce této země.“ (Ne, ne.) „Správně. Jenže jestli ho parlament nezadrží, jestliže při prvním pokusu parlamentu zadržet ho Palmerston parlament rozpustí a jestliže místo abyste poslali do parlamentu lidi nezávislé a dostatečně schopné obhajovat svá i vaše práva, vyšlete tam pouhé vykonavatele jeho vůle, co to pak bude znamenat jiného, než že vložíte do jeho rukou despotickou moc? Dovolte, abych vám řekl, že jeho despotismus je nejsurovější, nejnákladnější a současně i nejneodpovědnější despotismus na světě, protože tomuto ministerskému předsedovi dáváte falešnou aureolu zastupitelské formy vlády; nemůžete se mu dostat na kobylku, dokud má parlament, pod jehož záštitu se může uchýlit; a jestliže ve volbách nesplníte svou povinnost a nevyšlete do Dolní sněmovny lidi, kteří budou bděle sledovat nynějšího ministerského předsedu, pak tvrdím, že se dostanete do ještě horší situace, protože se vám povládne ještě neodpovědněji, než kdybyste žili pod vládou pruského krále nebo francouzského císaře.“ (Hlučné projevy souhlasu.)
Nyní je jistě jasné, proč Palmerston tak spěchá s volbami. Může zvítězit jen nějakým překvapením a čas překvapení maří.
Napsal K. Marx 20. března 1857
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 4980 ze 6. dubna 1857Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — všechny takové. (Pozn. red.)
b — Zákonodárného shromáždění. (Pozn. red.)
c — Národnl shromážděni. (Pozn. red.)
d — „ne tak horlivě“ (Pozn. red.)
e — urozené pány měšťáky. (Pozn. red.)
151 Marx má na mysli demagogické manévry Ludvíka Bonaparta v období přípravy a provedení státního převratu z roku 1851 (viz K. Marx, „Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta“, kapitoly VI a VII, Marx-Engels, Spisy 8).
152 Jde o reformu volebního práva, kterou anglický parlament provedl v červnu 1632. Tato reforma měla odstranit politický monopol pozemkové a finanční aristokracie, neboť otevřela přistup do parlamentu představitelům průmyslově buržoazie. Proletariát a maloburžoazie, které byly hlavni silou v boji za reformu, byly liberální buržoazií oklamány a volební právo nedostaly.
153 Legitimisti — stoupenci starší větve bourbonské dynastie, svržené ve Francii roku 1792, která byla představitelkou zájmů velkých dědičných pozemkových vlastníků. Roku 1830, když byla tato dynastie opět svržena, sdružili se legitimisté v politickou stranu.
Orleanistí — monarchistická strana finanční aristokracie a velké buržoazie, přívrženci vévodů Orleánských, mladší větve bourbonské dynastie, která vládla ve Francii od červencové revoluce z roku 1830 do revoluce z roku 1848. Za druhé republiky (1848—1851) vytvořili s legitimisty blok, tzv. stranu pořádku.
154 Marx cituje článek z londýnských novin „Morning Advertiser“.
155 Narážka na báji o Antaiovi. Antaios — syn Poseidónův a Gale (bohyně země), obr v Libyi, donutil cizince k zápasu a všechny přemohl, protože kdykoli se dotkl země, dodala mu jeho matka novou silu. Přemohl ho Herkules, který ho tak dlouho držel ve vzduchu, až ho zadusil.
156 Jde o Russellovu účast na poradě zástupců Ruska, Rakouska, Francie, Británie a Turecka, která byla svolána do Vídně z iniciativy Rakouska v prosinci 1854. V březnu 1855 se tato porada změnila v konferenci, která trvala do června 1855. Cílem vídeňské konference bylo vypracovat dohodu, na jejímž základě měli účastníci krymské války zahájit jednání o míru. Londýnská vláda neschválila Russellův úmysl přimět Rakousko, aby dalo svému návrhu na omezeni námořních sil Ruska na Černém moři formu ultimáta. Rusko odmítlo přijmout tento požadavek západních mocností, a tak jednáni skončilo neúspěchem. V důsledku toho byl Russell nucen vzdát se své funkce a Palmerston tím dosábl svého tajného cíle — poškodit prestiž svého soupeře.
157 Zákon o přísaze (Test Act) z roku 1673 vyžadoval, aby osoby zaměstnané ve státní službě uznávaly dogmata anglikánské církve. Byl zrušen roku 1828.
Zákon o korporacích (Corporation Act), přijatý rku 1661, vyžadoval, aby osoby volené do úřadů (šlo hlavně o orgány městské správy) uznávaly dogmata anglikánské církve. Byl zrušen roku 1828.
Návrh zákona o reformě parlamentu — viz poznámku [152].
Zákony o městská samosprávě ve Skotsku (1833) a o reformě městské samosprávy o Anglii (1835) zaváděly ve velkých městech, s výjimkou Londýna, jednotný systém městské samosprávy, jejíž orgány volili ve Skotsku majitelé domů s důchodem nejméhě 10 liber ročně a v Anglii všichni daňoví poplatníci. Dík těmto zákonům získala whigovská buržoazie moc ve většině velkých měst.
Církevní desátky, které muselo původní katolické obyvatelstvo v Irsku platit od 16. století anglikánské státní církvi, byly zrušeny pod tlakem masového hnutí roku 1838. Toto „zrušení“ se však vztahovalo pouze na způsob, jak se desátky vybíraly. Místo naturálních platů dostávala církev nadále zvláštní peněžní renty tím, že bylo zvýšeno pachtovné, které platili irští rolníci.
Disidenti nebo disenteři (jinověrci) — členové různých náboženských sekt a směrů v Anglii, které neuznávaly některá dogmata oficiální anglikánské církve. Návrh zákona o disenterech, který jim dovoloval provádět svatební obřady v jejich vlastních kostelích, předložil Russell Dolní sněmovně roku 1834.
158 Kolkovné (stamp duty) a dávka z inzerátů (advertisement duty) — dva druhy zdanění novin v Anglii, které bylo zavedeno roku 1712, aby se zvýšily státní příjmy a čelilo opozičnímu tisku. Kolkovné a dávka z inzerátů neobyčejně zdražovaly noviny, omezovaly jejich rozšiřování a činily je nedostupnými širokým masám. Tyto poplatky se během doby zvyšovaly, takže se staly pro vzmáhající se průmyslovou buržoazii velkou překážkou; na nátlak buržoazie byl parlament nucen roku 1836 snížit kolkovné a roku 1855 je zrušit. Dávka z inzerátů byla zrušena roku 1853. Pro malý počet drahých tiskových orgánů bylo zrušení těchto poplatků nevýhodné, protože vznikl velký počet levných novin, které starým novinám konkurovaly a zmenšovaly jejich zisky.
159 Ligu proti obilním zákonům (Anti-Corn-Law-League) založili roku 1838 manchesterští továrníci Cobden a Bright. Ohánějíc se požadavkem úplné svobody obchodu, usilovala Liga o zrušení obilních zákonů (viz poznámku [149]), aby dosáhla snížení dělnických mezd a oslabila hospodářské i politické pozice pozemkové aristokracie. V boji proti poaemkovým vlastníkům se Liga pokoušela využít dělnických mas. Tehdy však už nejvyspělejší angličtí dělníci začali formovat samostatné politické hnutí dělnictva (chartismus). Boj mezi průmyslovou buržoazií a pozemkovou aristokracií o obilní zákony skončil roku 1846 tím, že byl schválen zákon o jejich zrušení.