Karel Marx
Porážka Cobdena, Brighta a Gibsona
Londýn 31. března 1857
„Svůj úmysl podporovat všestranně lorda Palmerstona vyhlásila většina kandidátů, protože to považuje za nejlepší záruku že budou znovu zvoleni jako představitelé veřejného mínění do nového parlamentu... Palmerston nevstoupí do parlamentu jako vůdce některé strany — konzervativců, whigů, peeloveů nebo radikálů —‚ nýbrž jako vůdce anglického národa a jako velký inspirátor a tvůrce celonárodní strany.“
To jsou slova „Morning Post“[162], soukromého orgánu lorda Palmerstona. Palmerston jako diktátor, nový parlament jako jeho Corps législatif[a] — to je smysl těchto slov, jež, jak se zdá, potvrzují zprávy o výsledcích voleb. Pokud jde o „veřejné mínění“, o němž „Morning Post“ mluví, bylo správně řečeno, že polovinu tohoto veřejného mínění si Palmerston sám vyrábí a druhou nebere na vědomí.
Nejvýznačnější událostí volebního boje je naprostá porážka manchesterské školy: Bright a Milner Gibson ztratili své mandáty za Manchester, Cobden za Huddersfield, sir E. Armitage za Salford, Fox za Oldham a Miall za Rochdale. Každého, dokonce i Palmerstonovu vládu, překvapil zejména výsledek voleb v Manchesteru[163]. Jak málo vláda počítala s vítězstvím v tomto kraji, ukazuje její nejistý a nerozhodný postup. Nejprve, když Palmerston dostal některá manchesterská provolání k voličům, vyhrožoval, že se vypraví sám do této bavlnářské metropole a vyzve své odpůrce k boji „na jejich vlastním smetišti“. Pak si to ale rozmyslel a upustil od toho. Potom se objevil na scéně lokaj vlády Bob Lowe. Jedna klika bohatých továrníků jej vyzvala, aby kandidoval za Manchester, a když ho ujistili, že mu v případě porážky vyplatí na ruku 2000 liber št., za něž by si mohl koupit některé „rozpadlé městečko“[164] v jejich hrabství, Lowe tuto nabídku veřejně přijal a dal souhlas, aby pro něj začal agitovat volební výbor. Pak následoval známý Cobdenův projev v Manchesteru.[165] Nato Palmerston vyzval Lowa, aby se vzdal kandidatury, což Lowe také učinil. I při dalším posuzování vyhlídek se zdálo, že manchesterský pokus nemá naprosto žádné naděje na úspěch, a proto „Times“ dostaly pokyn, aby na sebe vzaly úlohu líšky z bajky[166]. Bob Löwe musel napsat úvodník, v němž doporučoval znovuzvolení Brighta a spol. a varoval Manchester, aby si neudělal ostudu tím, že by se zřekl svých dosavadních zástupců. Můžeme si představit bezuzdnou radost a výkřiky nadšení nad vítězstvím ve vládním táboře, když přes všechny tyto obavy přinesl telegraf na Downing Street zprávu, že Cobden byl poražen a že také Bright a Gibson ve volbách propadli, a to naprostou většinou hlasů. Pokud se týká Palmerstona, možná že i on se domníval, že měl větší úspěch, než jaký potřeboval; vždyť ten starý šejdíř dobře věděl, že i ke spoutání obra stačí dostat ho do Dolní sněmovny; budete-li však chtít urychlit rozpad této sněmovny — to znamená její základny, privilegovaných volebních obvodů, a její nadstavby, vládní uzurpace — postačí, vyloučíte-li z ní její význačné členy, vyženete je na ulici a dáte tak vyděděným masám za branami „britské ústavy“ populární vůdce.
Porážka manchesterské školy v její vlastní pevnosti většinou její vlastní armády vypadá zjevně jako Palmerstonovo osobní vítězství, a to nejen proto, že vótum nedůvěry, jímž měl být odstraněn z kabinetu a jež se stalo záminkou k rozpuštění parlamentu, navrhli právě Cobden a Gibson. Jako by se v Palmerstonovi na jedné straně a v Brightovi, Cobdenovi a spol. na druhé ztělesňoval nepřekonatelný protiklad v zásadách i v postoji. Palmerston — hlasatel národní slávy, oni — mluvčí průmyslových zájmů; Palmerston — diplomat a vikomt, který ve své osobě soustřeďuje všechny uzurpace britské oligarchie, a oni — parvenuové a demagogově, reprezentující všechnu vitalitu britské buržoazie; Palmerston čerpá svou sílu z rozpadu stran, oni děkuji za svou sílu třídnímu boji. Palmerston — poslední bezzásadové ztělesnění starého toryismu — vystupuje proti představitelům dnes už nebožky Ligy proti obilním zákonům. Porážka Cobdena, Brighta a spol. se tedy jeví jako osobní triumf Palmerstonův tím spíše, že jejich vítězní soupeři ve volbách rozhodně nejsou nijak významní lidé. Tak například sir John Potter, který kandidoval proti Brightovi, vyniká jen tím, že je to nejtlustší člověk v Manchesteru. Hodilo by se na něj jméno sir John Falstaff z Manchesteru[167], kdyby ho před přirovnáním k tomuto nesmrtelnému rytíři nechránily mdlý rozum a tučná peněženka. A Turner, protikandidát Milnera Gibsona, založil své osobní ambice na tom, že je docela obyčejný člověk, který by se nikdy nedotkl citů svých spoluobčanů neústupným předstíráním nadání nebo důvtipu. Konečně pan Ackroyd, protikandidát Cobdenův, vytkl Cobdenovi, že je známý v celé říši, zatímco on (Ackroyd) nebyl a nikdy nebude ničím jiným než prostým huddersfleldským občanem. Všichni se chlubili tím, že sice nemají nadání, ale zato že mají charakter a tato vlastnost že je uchrání, aby se nedopustili téže chyby jako jejich předchůdci, že by „byli v opozici proti všem vládám“ a že by jako Milner Gibson obětovali výnosné úřady kvůli nějakým teoretickým libůstkám.
Palmerstonovo provolání proti Cobdenovi a spol. nebylo však příčinou, i když se to zdálo, nýbrž jen záminkou k výbuchu hořlavin, které se už dlouho hromadily kolem manchesterské školy. Uvážíme-li, že Manchester je jádrem této strany a Bright jejím uznávaným pravým hrdinou, pak nám jeho porážka vysvětlí, proč měli současně neúspěch i jeho spolubojovníci v jiných průmyslových střediscích. Především staří manchesterští whigové a toryové pláli touhou pomstít se za to, že byli od dob Ligy proti obilním zákonům odsouzeni k politické bezvýznamnosti. Už volby z roku 1852, v nichž Bright zvitězil většinou pouhého sta hlasů, ukázaly, že jejich početní sílu nelze rozhodně podceňovat. Protože samozřejmě nemohli zvítězit pod svými vlastními prapory, vytvořili mohutnou posilu pro kteroukoli jednotku, která by se odtrhla od Brightovy armády. V druhé linii šli vůdcové drahých novin se svou hluboce zakořeněnou nenávistí a ponurou zlobou k parlamentním kmotrům levných novin[168]. Pan Garnett, vydavatel „Manchester Guardian“[169], bouřil proti Brightovi nebe i zemi a neúnavně odíval otřepané pohnutky protibrightovské koalice do více či méně slušných rouch; toto úsilí mu usnadňovala nepopulárnost Brighta a Cobdena za války proti Rusku.[170] Tehdy si opravdu nemohli dovolit vystoupit v Manchesteru na veřejné schůzi, ale museli se skrývat na čajových dýcháncích vybrané společnosti v Newallově domě, kde kdysi sídlila Liga proti obilním zákonům. Převážná většina příslušníků liberální buržoazie, továrníků a představitelů velkých obchodních firem hlasovala proti Brightovi; z maloburžoazie a drobných obchodníků se za Brighta jako jeden muž postavili pouze kvakeři a Irové, tedy ta početná menšina, která se ve Spojeném království všude lepí na paty svým „přirozeným představeným“. Jak můžeme objasnit toto odpadlictví v řadách liberální buržoazie? Do značné míry se dá vysvětlit tím, že se bohatí „manchesteriáni“ nemohou dočkat, až se z nich stanou „gentlemani“ jako z jejich soupeřů v Liverpoolu. Jestliže dosud snášeli nadřazenost nadaného muže, jakým je Bright, dokud byl nepostradatelným nástrojem jejich třídních zájmů, domnívali se teď, že nadešla vhodná chvíle, kdy mohou připustit závistivý ostrakismus dobře situovaných průměrných lidí. Vzbouřili se však nejen proti Brightově osobní nadřazenosti, ale především proti promlčeným nárokům „okleštěné“ Ligy proti obilním zákonům, která tížila Manchester asi tak, jako kdysi tížil okleštěný parlament anglickou republiku.[171] Tato okleštěná Liga proti obilním zákonům se pravidelně scházela za předsednictví pana Wilsona, této „neměnné ozdoby“, bývalého obchodníka se škrobem; na těchto schůzích jej podporovali čestný tajemník Ligy pan Robinson a jiné osoby bez jakéhokoli společenského postavení či osobního významu. Tito lidé, které vynesla na povrch bouřlivá doba, tvrdošíjně odmítali odejít ze scény, přestože by nemohli uvést jiný důvod, proč setrvávají tak dlouho na politickém jevišti, kromě omšelé tradice v minulosti a konvenční lži v současnosti, že totiž vystupují jménem Manchesteru, kdykoli to Bright potřebuje. Jeden z vůdců vzpoury, pan Entwistle, prohlásil otevřeně na volebním shromáždění:
„Nejde tu o válku s Čínou, ani o válku s Ruskem, ani o žádnou jinou válku. Jde o to, zda se Manchester bude i nadále podrobovat příkazům zbytku strany, která se sbromažďuje v Newallově domě.“
Když manchesterští továrníci pohřbili okleštěnou Ligu proti obilním zákonům jako můru, která je dusila, a mylně se domnívali že zavírají dveře svého jakobínského klubu, neuvědomili si samozřejmě, že tím smetli hlavní překážku nového revolučního hnutí.
Skutečný smysl manchesterských voleb prozradil však jeden opilý Brightův odpůrce, který v době hlasování zuřivě křičel: „Nechceme vaši vnitřní politiku, dejte nám zahraniční politiku!“ Jinými slon: Pryč s otázkou reformy a s třídním bojem! Vždyť prý konec konců buržoazie tvoří většinu voličů, a to je všechno, co potřebujeme. Agitace proti šlechtě se už omrzela, k ničemu nevede a jenom podněcuje dělníky. Dosáhli jsme svobody obchodu, daří se nám výborně, zejména od té doby, co byla snížena válečná daň z příjmů. Proto máme lorda velmi rádi. „Nechceme vaši vnitřní politiku, dejte nám zahraniční politiku!“ Sjednoťme se tedy na té základně, kde jsme si všichni rovni, na národní základně. Buďme všichni Angličany, ryzími Johny Bully, pod vedením ryze britského ministra lorda Palmerstona.[172]
Skutcčné tajemství voleb v Manchesteru tkví tedy v tom, že se továrníci vzdali revolučního vedení, jež na sebe strhli v době hnutí Ligy proti obilním zákonům.
Napsal K. Marx 31. března 1857
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 4990 ze 17. dubna 1857Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — Zákonodárný sbor. (Pozn. red.)
162 „The Morning Post“ [„Ranní pošta“] — anglický konzervativní deník; vycházel v Londýně v letech 1772—1937. V polovině 19. století byl orgánem pravicových živlů ve straně whigů, které se seskupily kolem Palmerstona.
163 Když Marx vysvětloval výsledky voleb v Manchesteru, použil Engelsových dopisů z 11., 20. a zejména 31. března 1857.
164 „Rozpadlá městečka“ („rotten boroughs“) — tak se v Anglii v 18. a 19. století nazývala málo obydlená nebo vylidněná městečka a vesnice, které měly ještě ze středověku právo na zastoupení v parlamentu (tzv. statutární města). Poslance „rozpadlých městeček“ jmenovala fakticky pozemková šlechta, na níž bylo místní obyvatelstva zcela závislé. Výsady „rozpadlých městeček“ byly postupně zrušeny reformami z let 1832, 1867 a 1884.
165 Na schůzi voličů v Manchesteru 18. března 1857 Cobden, který hájil zájmy průmyslové buržoazie, ostře kritizoval vnitřní i zahraniční politiku Palmerstonovy vlády, zejména agresívní politiku vůči Číně a Persii. Při této příležitosti hodnotil Cobclen záporně Boba Lowa a další kandidáty do parlamentu, které podporovala vláda.
166 Marx má na mysli Ezopovu bajku „O vráně a lišce“.
167 Sir John Falstaff— postava z Shakespearových her „Veselé windsorské paničky“ a „Král Jindřich IV.“; chvastoun, jedlík, piják a hýřil.
168 Parlamentní kmotři levných novin — tak Marx nazývá manchesterské buržoazní radikály (zejména Brighta), kteří se mimo parlament i v něm aktivně zúčastnili agitace za zrušení kolkovného a dávky z inzerátů (viz poznámku [158]).
169 „The Manchester Guardian“ [„Manchesterský strážce“] — anglický buržoazní list, orgán stoupenců svobodného obchodu (freetraderů), později orgán liberální strany; byl založen v Manchesteru roku 1821.
170 Bright jako vůdce anglických freetraderů byl proti účasti Anglie v krymské válce. Freetradeři, kteří byli buržoazní pacifisté, měli za to, že Anglie může bez válek, jen s pomocí svobodného obchodu mnohem lépe využívat svá průmyslové převahy k získání hospodářské a politické nadvlády.
171 Okleštěný parlament — vytvořili koncem roku 1648 independenti, kteří zůstali v parlamentě, když byli z tzv. Dlouhého parlamentu, existujícího od roku 1640, vyhnáni presbyteriáni. Okleštěný parlament neměl téměř žádnou reálnou moc; Cromwell jej 20. dubna 1653 rozehnal. Strana independentů vznikla za anglické buržoazní revoluce ve čtyřicátých letech 17. století. Na rozdi od kalvínských presbyteriánů, kteří zastupovali zájmy velké buržoazie a zčásti i zburžoaznělé šlechty, bojovali protestantští independenti za zájmy střední buržoazie a zburžoaznělé střední šlechty.
172 „Ryze britský ministr“ — tak nazval lord Russell na zasedání Dolní sněmovny z 25. června 1850 lorda Palmerstona, jehož domýšlivý výrok „civis romanus sum“ [„jsem římský občan“), použitý v řečí na témž zasedání sněmovny, přijala anglická buržoazie s nadšením. Palmerston ospravedlňoval akce anglické flotily, vyslané do Řecka pod záminkou, že má ochránit anglického poddaného portugalského původu, obchodníka Pacifica, jehož dům v Aténách byl spálen. Palmerston prohlásil, že podobně jako formule „civis romanus sum“ zabezpečovala občanům starého Říma prestiž a všeobecnou úctu, tak musí být anglická státní příslušnost zárukou nedotknutelnosti a bezpečnosti anglických poddanýcb, ať se zdržují kdekoli.