Karel Marx
Crédit mobilier[189]
I
Válečné bulletiny Velké armády[a] vystřídaly v nynějším francouzském císařství zprávy Crédit mobilier. Na poslední valné hromadě akcionářů 28. dubna předložil pan Isaac Péreire jménem správní rady zprávu, jejímž cílem bylo podat stručný přehled o činnosti této pozoruhodné bonapartovské instituce za rok 1856. Prozkoumáme-li pozorně tento nabubřele psaný dokument, v němž autor způsobem pro něho typickým plete dohromady finanční výkazy s teoretickými poučkami, cifry s city a burzovní spekulaci se spekulativní filosofií, můžeme najít důkazy o rozkladu, které tento apologetický nátěr spíše prozrazuje, než zakrývá.
Zisky Crédit mobilier skutečně i nadále oslňují veřejnost. Na její akcie, jejichž cena byla původně stanovena na 500 franků, bylo v roce 1856 vypláceno 25 franků jako úrok a 90 franků jako dividenda, to je celkem 115 franků, částka, která reprezentuje přesně 23 % z kapitálu společnosti. Chceme-li nicméně dospět k správným závěrům, nesmíme porovnávat Crédit mobilier s obvyklými obchodními podniky, nýbrž můžeme ji porovnat jen samu se sebou, a pak uvidíme, že za jediný rok se její zisky snížily téměř o polovinu. V čistém příjmu společnosti musíme rozlišovat dva prvky: první pevný, druhý pohyblivý — první je určen stanovami, druhý závisí na obchodním rozvoji společnosti; první se objevuje ve sloupci úroků a druhý ve sloupci dividend. Úrok 25 franků, to je 5 % z akcie, tvoří tedy pevnou položku v účtech společnosti, ale skutečným měřítkem jejího pokroku je ohlášená dividenda. A tu zjistíme, že dividendy, které činily roku 1855 178 franků 70 centimů, klesly v roce 1856 na 90 franků; tento vývoj lze sotva považovat za vzestup. Vezmeme-li v úvahu, že drobní akcionáři nakoupili akcie v průměru po 1500 francích, je skutečná dividenda, kterou dostali v roce 1856, sotva vyšší než 7 %.
Pan Isaac Péreire se domnívá, že „by bylo zbytečné snažit se ukázat příčiny rozdílu mezi dividendou z roku 1856 a dividendou z roku 1855“. Přesto ráčil naznačit, že v roce 1855 měly zisky „výjimečný charakter“. Prosím, ale pak je jasné, že Crédit mobilier si může činit nároky na nějaký charakter jen tehdy, udrží-li si výjimečný charakter svých zisků. Výjimečný charakter jejích zisků vyplývá z obrovské disproporce mezi jejím kapitálem a jejími operacemi. Tato disproporce, která není jen dočasná, je ve skutečnosti organickým zákonem existence této společnosti. Crédit mobilier se tváří, že není ani bankovní společností, ani průmyslovou společností, ale spíš představitelkou jiných bankovních a průmyslových společností, pokud možná v národním měřítku. Originálnost její koncepce tkví právě v této reprezentační funkci. Její operace tedy nemají být určovány jejím vlastním kapitálem a obvyklým úvěrem, který z tohoto kapitálu vyplývá, nýbrž výhradně velkým rozsahem toho kapitálu, který Crédit mobilier ve skutečnosti představuje nebo se snaží představovat. Kdyby zmizela disproporce mezi jejím kapitálem a jejími operacemi, a tím i její „výjimečné“ zisky, pak by Crédit mobilier nejen prostě poklesla na úroveň obyčejné banky, nýbrž by žalostně zkrachovala. Tím, že se pouští do obrovských operací, do nichž ji zaplétá sám charakter její organizace, musí Crédit mobilier spoléhat na to, že se budou úspěšně uskutečňovat nové plány ve stále větším měřítku. Pro takovouto instituci je každá stagnace, a tím spíš každý krok zpět, osudným příznakem blížící se zkázy. Vezměme třeba zprávu za rok 1856. Vidíme tam na jedné straně skromný kapitál 60 miliónů franků, a na druhé straně operace, které zahrnují obrovskou částku přes 6000 miliónů franků. Sám pan Péreire podává takovýto stručný nástin těchto operací:
„Náš úpis na poslední půjčku nejen zůstal nedotčen, nýbrž zvýšil se na 40 miliónů franků díky nákupům, jejichž účelem bylo usnadnit upisovatelům splácení.
Obrat naší pokladní hotovosti dosáhl částky 3 085 195 176 fr 39 c Obrat na našem běžném účtu v bance 1 216 686 271 “ 33 “ Obrat našich ostatních běžných účtů dosáhl částky 2 739 111 029 “ 98 “ Naše společnost obdržela splátky na 1 455 264 akcií a bonů, které činily celkem 160 976 590 “ 98 “ Společnost zaplatila jak na svůj účet, tak na účet společností, pro něž vykonávala funkci bankéře, 3 754 921 kuponů v částce
64 259 723 “ 68 “Obrat naší pokladny cenných papírů činil 4 986 304 akcií nebo bonů.“ Pan Péreire nepopírá, že úloha, kterou Crédit mobilier hrála v roce 1856, byla poněkud jiná než úloha, kterou hrála dříve. Během prvních tří let své existence musela tato společnost „založit důležité podniky ve Francii“, „zavést určitý systém ve vytváření velkých podniků“, a proto musela neúnavně zaplavovat burzu stále novými cennými papíry. Ale v roce 1856 dochází k náhlé změně. Protože „uzavřením míru byla zahájena nová éra společenské činnosti“, bylo nebezpečí, že spekulace zajde příliš daleko. Za těchto změněných okolností svědomití pánové z Crédit mobilier — Péreirové, Fouldové a Mornyově, kteří mysleli jen na to, jak pomáhat rozkvětu země, náhle pocítili, že jejich „naléhavou povinností“ je přitahovat uzdu tam, kde dříve poháněli vpřed, mírnit tam, kde dříve pobízeli, a zachovávat „zdrženlivost“ tam, kde dříve místo „moudré obezřetnosti“ měla vrch „smělost“. Když se celá Francie dostávala do pohybu, rozhodla se Crédit mobilie; aby uspokojila své svědomí, že zůstane stát na místě. Je ovšem také pravda, že toto ctnostné rozhodnutí bylo do určité míry diktováno notickou, kterou 9. března 1856 uveřejnil „Moniteur“ a v níž „je uvedeno, v jakých hranicích chce vláda udržet vydávání nových cenných papírů“. Dokonce i „kdyby“ Crédit mobilier byla měla zcela jině úmysly, pak „toto sdělení“, říká pan Péreire, „by bylo příkazem zejména pro nás; byla to nucená přestávka, která měla přerušit vytváření nových podniků“. Tato nucená přestávka dostatečně odůvodňuje, proč si společnost uložila umírněnost.
Právě v tu chvíli, kdy vláda takto zabrzdila rychlý vzestup Crédit mobilier, se na neštěstí stalo, že bezzásadová konkurence začala všemožně usilovat o to, aby omezila oblast její činnosti zmenšila její zdroje. Zatímco noticka v „Moniteuru“ z 9. března 1856 byla bezprostředně namířena proti takzvaným anonymním společnostem[b], jejichž vytváření a činnost ve Francii podléhá podle zákona schválení a kontrole vlády a na jejichž zakládání je Crédit mobilier podle svých stanov omezena, našla francouzská spekulace širší pole působnosti v sociétés en commandite[c], které nemusejí být schváleny vládou a nejsou téměř vůbec kontrolovány. Spekulace tak pouze změnila své cesty; zabrzdění růstu anonymních společností bylo víc než vyváženo bohatou úrodou společností komanditních. Místo aby se postavil spekulaci do cesty, Napoleon III. s celou svou „vznešenou moudrostí“, jak se vyjádřil pan Péreire, ji jen do značné míry vyňal z kontroly své oblíbené instituce. Během prvních devíti měsíců roku 1856, kdy celá Francie byla opilá spekulací a kdy všechnu smetanu měla sebrat Crédit mobilier, byla tato oddaná společnost v důsledku pouhého nedorozumění ze strany „vznešené moudrosti“ odsouzena k tomu, aby jednala v „omezeném měřítku“ a odevzdaně „čekala na oficiální signál k obnovení své činnosti“. Crédit mobilier stále ještě čekala na oficiální signál a „příchod lepších časů“, když došlo k události, na kterou byla krátká i „vznešená moudrost“ samého Napoleona.
Ale o této události pojednáme až příště.
II
Finanční krize, která vypukla v září 1856 současně na evropském kontinentě i v Anglii, zastihla Crédit mobilier, jak řekl pan Péreire, v postoji „moudrého strážce financí a úvěru“, jehož zrak přehlédl „širší horizont“ než zraky jiných lidí „stojících na různých příčkách žebříku“, strážce „schopného odvrátit zmatek i zbytečné vzrušení“, strážce, jenž všechno své úsilí zasvětil vznešenému cíli — „udržení národní práce a národního úvěru“, strážce lhostejného k „zištné nebo závistivé kritice“, strážce, jenž s úsměvem přijímal „prudké nebo záměrné útoky“ a který je vysoce povznesen nad podlé „výmysly klevetníků“. Zdá se, že v tomto kritickém období byla Francouzská banka dost nepřístupná požadavkům Crédit mobilier, které jí Crédit mobilier, vedená výhradně svým horlivým úsilím prospívat veřejnosti, považovala za nutné vnucovat. A tak se nám dává na srozuměnou, že „prudkost a rychlý spád krize byly způsobeny opatřeními, které učinila Francouzská banka v rámci stanov, jimiž se řídí“, a že „tato instituce ještě zdaleka není dokonalá, neboť nemá žádné závazky a nepočítá s harmonickou spoluprací“. Francouzská banka totiž na jedné straně odmítla vypomoci Crédit mobilier, na druhé straně odmítla její pomoc. S charakteristickou smělostí při posuzování situace považovala Crédit mobilier finanční krizi za nejvhodnější dobu pro velké finanční manipulace. Vždyť v okamžiku všeobecného zmatku můžete dobýt ztečí pevnost, kterou jste nemohli po léta dobýt normálním obléháním. Proto tedy Crédit mobilier navrhla, že v součinnosti s několika zahraničními bankami odkoupí renty nebo státní dluhopisy, které Francouzská banka měla, aby jí tak umožnila „efektivně zvýšit její kovovou rezervu a nadále půjčovat na renty a železniční akcie“. Když Crédit mobilier přišla s těmito nezištnými a lidumilnými návrhy, byla její pokladna zatížena rentami v hodnotě asi 5 475 000 franků a železničními akciemi v hodnotě 115 000 000 franků, zatímco v rukou Francouzské banky byly v téže době renty asi za 50 000 000 franků. Jinými slovy, Crédit mobilier měla víc než dvakrát tolik v železničních akciích, než kolik měla Francouzská banka v rentách. Kdyby byla Francouzská banka tyto renty vrhla na trh, aby posílila svou kovovou rezervu, byla by nejen znehodnotila renty, ale ještě víc i všechny ostatní cenné papíry, zejména železniční akcie. Návrh tedy ve skutečnosti měl přimět banku k tomu, aby nepouštěla své renty na trh a ponechala tam víc místa pro železniční akcie, které byly v rukou Crédit mobilier. Kromě toho, jak říká pan Péreire, měla by pak banka důvod zastavit poskytování zápůjček na železniční akcie. Tak by byla Francouzská banka tajně přispěla k záchraně Crédit mobilie; zatímco veřejnosti by se bylo zdálo, že banka je vazalem této velkomyslné instituce, která ji zdánlivě svou pomocí zachránila. Bance to však bylo podezřelé a rozhodla se proto obrátit se k „moudrému strážci“ zády.
Crédit mobilie; která byla stejně pevně rozhodnuta zachránit Francii před finanční krizí, jako ji byl její ochránce rozhodnut zachránit před socialismem, učinila proto druhý návrh, který nebyl adresován Francouzské bance, nýbrž soukromým pařížským bankéřům. Nezištně navrhovala,
„že zajistí potřeby všech francouzských železničních společností tím, že zorganizuje upisování půjček ve výši 300 miliónů franků, které měly tyto společnosti vydat v roce 1857; prohlásila, že je sama ochotna podílet se na těchto půjčkách čistkou 200 miliónů franků, jestliže ostatní bankovní domy upíší zbývající částku 100 miliónů franků“.
Takové upisování by bylo nevyhnutelně způsobilo náhlé zvýšení cen železničních akcií a bonů, tedy právě toho zboží, jehož hlavní majitelkou byla Crédit mobilier. A navíc by byla Crédit mobilier jediným odvážným tahem získala postavení hlavní majitelky všech francouzských železnic a byla by přiměla všechny pařížské bankéře, aby se chtě nechtě stali v určitém smyslu jejími společníky. Tento plán však ztroskotal. Když byla Crédit mobilier nucena „vzdát se myšlenky na jakékoli společné kroky“, musela jednat na vlastní riziko. Hluboké přesvědčení, že „předložení takových návrhů už samo o sobě bezpochyby nemálo přispělo k uklidnění“, zajisté do značné míry smířilo Crédit mobilier s tendencí krize „podstatnou měrou snížit zisky, s nimiž společnost podle svého názoru mohla počítat“.
Nehledě na všechny tyto nepříjemnosti, stěžuje si Crédit mobilier, že jí dosud nebylo dovoleno vynést hlavní trumf; totiž vydat za 600 miliónů franků bonů — papírových peněz, které sama vynalezla; byly by splatné ve velmi dlouhých lhůtách a nebyly by podloženy kapitálem společnosti, nýbrž cennými papíry, za něž by se mohly vyměnit.
„Prostředky, které bychom byli získali vydáním našich bonů,“ říká pan Péreire, „by nám byly umožnily získat takové cenné papíry které dosud nebyly definitivně umístěny, a neobyčejně rozšířit podporu, kterou poskytujme průmyslu.“
Roku 1855 se Crédit mobilier právě chystala vydat za 240 miliónů franků takových obligací — a to její stanovy dovolovaly — když „vznešená moudrost“ v Tuileriích tuto operaci zarazila. Takové vydání papírových peněz nazývá Crédit mobilier zvětšením svého kapitálu; obyčejní lidé by to spíš nazvali zvětšením jejích dluhů. A tak nucená přestávka, k níž vláda v březnu 1856 Crédit mobilier přinutila, konkurence komanditních společností, finanční krize a okolnost, že nedošlo k vydání vlastních papírových peněz Crédit mobilier — to všechno dostatečně vysvětluje, proč dividendy této společnosti poklesly.
Ve všech dřívějších zprávách tohoto velkého podvodného podniku bylo nahrazení soukromých průmyslových podniků průmyslovými akciovými společnostmi vychvalováno jako zvláštnost této instituce, jako něco nového. V této poslední zprávě byste však marně hledali sebemenší zmínku o této věci. Ze 60 miliónů franků, které tvoří kapitál společnosti, bylo v roce 1856 40 miliónů franků vloženo do státních papírů; z částek, které tato společnost získala úvěrem, bylo převážné části použito na „prolongaci“ rent a železničních akcií v zúčtovacích dnech na burze; takovéto operace byly provedeny v roce 1856 s francouzskými rentami za 421 500 000 franků a s železničními a jinými akciemi za 281 000 000 franků. V současné době tyto prolongace neznamenají nic jiného než peněžní zápůjčky burzovním spekulantům, jež jim umožňují pokračovat v jejich operacích a současně dodat fiktivním kapitálům na burze zdání solidnosti. Hlavně na této operaci, kterou se odčerpává značná část národního kapitálu z produktivní činnosti na neproduktivní spekulaci, zakládá Crédit mobilier svůj nárok na vděčnost národa. Ludvík Bonaparte skutečně dostává od pánů Péreire a spol. velikou podporu. Poskytují nejenom císařským cenným papírům fiktivní hodnotu, ale navíc neustále pěstují, zdokonalují, podporují a rozšiřují ducha spekulace, který je životně důležitou zásadou nynějšího císařství. Budeme-li se třeba jen zběžně zabývat těmito operacemi, které tak samolibě popsal pan Péreire, bude nám jasné, že spekulační manévry Crédit mobilier jsou nevyhnutelně spjaty s podvodnými transakcemi. Na jedné straně si Crédit mobilicr ve své veřejné funkci ochránce burzy vypůjčuje peníze u obyvatelstva a tyto peníze půjčuje společnostem a osobám spekulujícím na burze, aby tak podepřela ceny francouzských akcii a cenných papírů. Na druhé straně Crédit mobilier jako soukromý podnik neustále spekuluje ve svůj vlastní prospěch s výkyvy kursů těchto cenných papírů, s jejich stoupáním i klesáním. Aby navenek tyto protichůdné snahy smířila, musí se uchylovat ke klamu a podvodu.
Jako všichni profesionální spekulanti, Ludvík Bonaparte své coups[d] směle vymýšlí, ale pomalu a opatrně je uskutečňuje. Tak například dvakrát zabránil Crédit mobilier v její nesvědomité činnosti — poprvé roku 1855, kdy zakázal této společnosti emisi bonů a znovu roku 1856, kdy jeho výstraha uveřejněná v „Moniteuru“ přiměla Crédit mobilier k nucené přestávce. Přes překážky, které této společnosti Ludvík Napoleon staví do cesty, žene se Crédit mobilier neúnavně dál. Kdyby této společnosti byla dána úplná volnost, zlámala by si jistě vaz. Bude-li ji Bonaparte nadále znepokojovat svými výzvami k umírněnosti, přestane být sama sebou. Ze zprávy pana Péreira ovšem jasně vyplývá, že „vznešená moudrost“ a „moudrá obezřelost“ se nakonec přece domluvily. Nebude-li už diskreditované Crédit mobilier svěřeno nebezpečné právo vydávat své vlastní papírové peníze, pak se jí budou muset prostředky, bez nichž nemůže dále existovat, poskytnout pod úctyhodnější firmou Francouzské banky. To je jedním z tajných cílů nového zákona o Francouzské bance, který byl nyní dán k prostudování „učeným psům a opicím“ Zákonodárného sboru. „Nebojíme se prohlásit,“ řekl pan Péreire, „že bychom jinde než ve Francouzské bance marně hledali prostředky, jak účinně pomoci půjčkami veřejnému úvěru, velkým podnikům, obchodu a průmyslu,“ jinými slovy, samé Crédit mobilier.
Napsal K. Marx 12. a 15. května 1857
Otištěno jako úvodníky
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5027 z 30. května
a 5028 z 1. června 1857Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — armády Napoleona I. (Pozn. red.)
c — komanditních společnostech. (Pozn. red.)
d — tahy. (Pozn. red.)
189 Název článku je uveden podle Marxova zápisníku z roku 1857.