Hesla pro NAC - napsaná v srpnu 1857

K. Marx a Bedřich Engels

Hesla pro „New American Cyclopaedia“ napsaná v srpnu 1857^[a]

Armáda

Adjutant

Armáda^[1]

Armáda - organizovaný sbor ozbrojených lidí, udržovaný státem pro útočnou nebo obrannou válku. První ze starověkých armád, o níž máme věrohodné údaje, je armáda egyptská. Období její vrcholné slávy spadá do doby Ramsesa II. (Sesostrida) a hlavním pramenem našich vědomostí o egyptském vojenství jsou malby a nápisy na četných památkách Ramsesovy vlády, líčící jeho hrdinské činy. Kasta egyptských válečníků se dělila na dvě třídy, hermotyby a calasiry^[2] první z nich měla ve svém vrcholném období 160 000 a druhá 250 000 mužů. Tyto dvě třídy se od sebe lišily patrně jen věkem či délkou služby, takže calasirové přecházeli po určitém počtu let mezi hermotyby nebo do zálohy. Celá armáda byla umístěna v jakýchsi vojenských osadách, kde byl každému vojákovi přidělen rozsáhlý pozemek jako odměna za službu. Tyto osady byly většinou v dolní části země, kde se daly očekávat útoky sousedních asijských států; jen několik málo osad bylo založeno na horním Nilu, neboť Etiopové nebyli příliš nebezpečnými protivníky. Hlavní silou této armády byla pěchota a zvláště pak lučištníci. Kromě nich tu byly jednotky pěších vojáků, kteří byli různě vyzbrojeni a podle svých zbraní rozděleni do praporů^[3]: kopiníci, mečonoši, kyjonoši, prakovnící atd. Pěchotu podporovaly četné válečné vozy, každý s osádkou dvou mužů, z nichž jeden byl vozatajem a druhý střílel z luku. S jezdectvem se na památkách nesetkáváme. O jediné kresbě muže na koni se soudí, že patří do římského období, a je téměř jisté, že s užíváním jezdeckých koní a jezdectva seznámili Egypťany až jejich asijští sousedé. Je jisté, že v pozdějším období měli Egypťané početné jezdectvo, operující — jako každé starověké jezdectvo — na křídlech pěchoty; v tom se starověcí dějepisci jednomyslně shodují. Ochrannou zbrojí Egyptanů byly štíty, přilby a náprsníky nebo ochranné košile z různého materiálu. Jejich způsob útočení na opevněná postavení připomíná mnohé způsoby a lsti známé Řekům a Římanům. Měli testudo čili bořicí beran, vincu^[4] a útočný žebřík; avšak tvrzení sira G. Wilkinsona, že dovedli užívat pohyblivých obléhacích věží a vést podkopy zdí, je pouhou domněnkou.^[5] Od dob Psamétekových vydržovali Egypťané oddíl řeckých námezdních vojáků; ti byli rovněž usazeni v dolním Egyptě.

Asýrie nám dává nejstarší příklad těch asijských armád, které po více než 1000 let bojovaly o ovládnutí zemí mezi Středozemním mořem a Indem. Stejně jako v Egyptě, i zde jsou nám hlavním pramenem informací věcné památky. Pěchota byla patrně vyzbrojena podobně jako egyptská, i když luk neměl asi takový význam a útočná i ochranná zbroj byla obvykle dovedněji a vkusněji vypracována. Kromě toho jsou jejich zbraně různorodější, což souvisí s větší rozlohou říše. Hlavními zbraněmi jsou kopí, luk, meč a dýka. Asyřané v Xerxově armádě jsou zobrazováni také s kyji pobitými železem. K ochranné zbroji patřila přilba (často velmi umělecky vypracovaná), plstěná nebo kožená košile a štít. Válečné vozy byly stále ještě významnou částí armády; měly dvoučlennou osádku a vozataj měl chránit lučištníka svým štítem. Mnozí z těchto bojovníků na vozech jsou zobrazováni v dlouhých ochranných košilích. Mimoto existovalo u Asyřanů jezdectvo, s nímž se zde setkáváme poprvé. Na nejstarších skulpturách sedí jezdec na holém koňském hřbetě; později se zavádí jakési měkké sedlo a na jedné skulptuře je zobrazeno vysoké sedlo podobné těm, jakých se nyní užívá na Východě. Jezdectvo se asi příliš nelišilo od perského a od jezdectva pozdějších východních národů — byla to lehká nepravidelná jízda, útočící v neuspořádaných houfech, kterou mohla dobře vyzbrojená a spolehlivá pěchota snadno odrazit, jež však byla hrozná pro dezorganizovanou nebo poraženou armádu. Proto v hierarchii zbraní bylo jezdectvo až za vozataji, kteří byli zřejmě aristokratickým druhem vojska. Zdá se, že v pěchotní taktice došlo k jistému pokroku směrem k pravidelným pohybům a tvarům šiků a řad. Lučištníci buď bojovali vpředu, a tehdy byl každý z nich stále kryt štítonošem, nebo tvořili zadní řadu a pak se bojovníci první a druhé řady, vyzbrojení kopími, shýbali nebo poklekali, aby mohli lučištníci střílet. Při obléhání dovedli určitě používat pohyblivých věží a podkopů; z jednoho místa v Ezechielovi^[6] by se dalo soudit, že dělali jakési náspy nebo umělá návrší, aby mohli ovládat městské zdi — primitivní zárodek římského obléhacího valu (agger). Jejich pohyblivé i pevné věže se rovněž zvedaly do výše obležené zdi i nad ni, aby ji mohly ovládat. Užívali také bořicích beranů a vineí a početnost jejich armád jim umožňovala obracet celá říční ramena do nových koryt, aby získali přístup ke slabé frontě napadeného místa nebo aby suchým říčním korytem prošli do pevnosti. Babylóňané měli patrně podobné armády jako Asyřané, ale přesnější podrobnosti o nich neznáme.

Perská říše vděčila za svou velikost svým zakladatelům — bojovným kočovníkům z dnešního Fársistánu, národu jezdců, u něhož se jezdectvo okamžitě dostalo na ono přední místo, které si udrželo ve všech východních armádách až donedávna, kdy tam byl zaveden moderní evropský výcvik. Dáreios, syn Hystaspův, zřídil stálou armádu, aby mohl udržet v područí dobyté provincie a aby zabránil častým vzpourám satrapů nebo civilních místodržitelů. Každá provincie měla tak svou posádku se zvláštním velitelem; v opevněných městech byly kromě toho umístěny zvláštní vyčleněné oddíly. Náklady na vydržování těchto vojsk musely nést provincie. K této stálé armádě rovněž náležela královská stráž, 10 000 vybraných mužů pěchoty („nesmrtelní“, athanatoi) ve zlatem se třpytící zbroji, které na pochodu provázely dlouhé řady vozů s harémy a služebnictvem a karavany velbloudů se zásobami potravin; k armádě patřilo dále 1000 halapartníků, 1000 mužů jízdní stráže a četné válečné vozy, z nichž některé byly vyzbrojeny kosami. Pro větší válečné výpravy se však tyto ozbrojené síly pokládaly za nedostatečné a ve všech provinciích říše se pak konaly všeobecné odvody. Masa těchto různých kontingentů tvořila pravou orientální armádu, složenou z nejrůznorodějších částí, vzájemně se lišících výzbrojí i způsobem boje, a sledovanou obrovským trénem se zavazadly a nesčetným doprovodem. A právě tento obrovský doprovod vysvětluje veliké početní stavy perských armád, jak je odhadovali Řekové. Vojáci byli podle své národnosti vyzbrojeni luky, oštěpy, kopími, meči, kyji, dýkami, praky atd. Kontingenty z jednotlivých provincií měly své vlastní velitele; podle Hérodota se zřejmě dělily na skupiny po deseti, stu, tisíci atd., přičemž každé této desítkové skupině velel důstojník. Velkým sborům nebo armádním křídlům veleli obvykle členové královské rodiny. Mezi pěšími vojsky byli elitou Peršané a ostatní árijské národy (Médové a Baktrové). Jejich zbraněmi byly luky, kopí střední délky a krátký meč; hlavu jim chránil jakýsi turban, tělo krylo odění pokryté železnými šupinami; štít byl většinou upleten z proutí. A přece sklízela tato elita - stejně jako ostatní perská pěchota - drtivé porážky, kdykoli se postavila proti sebemenšímu řeckému oddílu, a proti rodící se spartské a aténské falanze se tyto těžkopádné a nespořádané tlupy zřejmě zmohly jen na pasívní odpor; svědčí o tom Marathón, Plataje, Mykalé a Thermopyly^[7]. Válečné vozy, které se v perské armádě objevují v dějinách naposled, mohly být užitečné jen na zcela rovném terénu a proti tak různorodé tlupě, jako byla právě perská pěchota, ale proti jednolité mase kopiníků, jakou tvořili Řekové, nebo proti lehkým jednotkám využívajícím nerovností terénu byly naprosto bez užitku. Sebemenší překážka je zastavovala. V bitvě se koně plašili, nedali se zvládnout a dupali po vlastní pěchotě. Pokud jde o jezdectvo, máme ze starších období říše málo důkazů o jeho kvalitách. Na marathónské rovině, která byla pro jezdectvo vhodným terénem, bylo 10 000 jezdců, ale nemohli prolomit aténské řady. V pozdějších dobách se perské jezdectvo vyznamenalo na Gráníku^[8], kde, rozvinuto v jedné linii, napadlo čela makedonských kolon vystupujících z brodů a rozvrátilo je dřív, než se mohly rozvinout. Tím způsobem dlouho úspěšně čelilo Alexandrovu předvoji vedenému Ptolemaiem, dokud nepřišly hlavní síly a dokud na jeho bocích nezačaly manévrovat lehké jednotky. Pak se muselo stáhnout, protože nemělo druhou linii ani zálohu. Ale v tomto období byla perská armáda posílena přílivem řeckého živlu, totiž řeckými námezdními vojáky, kteří začali být brzy po Xerxovi najímáni do královských služeb; a jezdecká taktika, jak ji předvedl na Gráníku Memnón, je tak veskrze neasijská, že ji můžeme, přestože nemáme konkrétní informace, bez váhání připsat řeckému vlivu.

Řecké armády jsou první, o jejichž podrobné organizaci máme obšírné a určité zprávy. Můžeme říci, že jimi začínají dějiny taktiky, zvláště pěchotní taktiky. Nebudeme se zdržovat přehledem válečného systému řeckého heroického období, jak jej popisuje Homér, kdy nebylo známo jezdectvo, kdy šlechta a vojevůdcové bojovali na válečných vozech nebo z nich sestupovali, aby se v souboji utkali se stejně urozeným nepřítelem, a kdy pěchota byla podle všeho jen o málo lepší než pěchota asijská, a přejdeme hned k ozbrojeným silám Atén v době jejich rozkvětu. V Aténách byla vojenská služba povinná pro každého muže, který byl svobodným občanem. Vyňati byli pouze ti, kdo zastávali jisté veřejné úřady, a v raném období i čtvrtá, nejchudší třída svobodných občanů.^[9] Byl to miliční systém založený na otrokářství. Každý mladý muž byl po dosažení 18 let povinen konat dva roky vojenskou službu, zejména při střežení hranic. Za tuto dobu prošel úplnou vojenskou výchovou; poté podléhal vojenské povinnosti až do svých 60 let. V případě války stanovilo shromáždění občanů počet mužů, kteří mají být povoláni; pouze v krajních případech se uchylovali k levées en masse^[b] (panstratia). Sbírat tato vojska a organizovat je bylo povinností stratégů, jichž bylo každoročně deset voleno lidem; muži každého kmene čili fýly přitom tvořili oddíl, jemuž velel zvláštní fýlarchos. Fýlarchové stejně jako taxiarchové čili velitelé setnin byli rovněž voleni lidem. Všichni odvedenci tvořili těžkou pěchotu (hoplíté) určenou pro falangy, tj. hluboké lineární sestavy kopiníků, z nichž se původně skládala celá armáda a jež později, po doplnění lehkými jednotkami a jezdectvem, zůstávaly její hlavní oporou — sborem, který rozhodoval bitvu. Falanx měla různou hloubku; nalézáme zmínky o falangách, které se skládaly z 8, 12 i 25 řad. Hoplíté byli vyzbrojeni náprsníkem nebo lehkým krunýřem, přilbou, oválným štítem, kopím a krátkým mečem. Silnou stránkou aténské falangy byl útok; její útoky se proslavily svou zuřivou prudkostí, zvláště poté, co Miltiades u Marathónu zavedl zrychlování kroku za útoku, takže se pěchota vrhala na nepřítele během. V obraně ji předčila pevnější a sevřenější falanx spartská. Zatímco u Marathónu veškeré aténské síly tvořila těžkooděná falanx 10 000 hoplítů, měli Atéňané u Plataj kromě 8000 hoplítů i stejný počet lehké pěchoty. Strašlivý tlak perských vpádů si vynutil rozšíření vojenské povinnosti; byla povolávána i nejchudší třída — thétové. Ti tvořili lehké oddíly (gymnéti, psilové); neměli vůbec ochrannou zbroj nebo jen lehký štít a byli vyzbrojeni kopím a oštěpem. Jak Atéňané rozšiřovali svou moc, posilovali svá lehká vojska kontingenty spojenců^[10] a dokonce i námezdními vojáky. Do armády byli včleněni Akarnánové, Aitólové a Kréťané, proslavení jako lučištníci a prakovníci. Vznikl rovněž druh vojsk, který byl přechodem mezi lehkou pěchotou a hoplíty — peltasté, kteří byli ozbrojeni podobně jako lehká pěchota, ale byli schopnit obsadit a udržet postavení. Měli však jen malý význam až do doby po peloponnéské válce^[11], kdy je Ifikrates zreorganizoval. Aténská lehká vojska požívala značné vážnosti pro svou inteligenci a rychlost jak při rozhodování, tak i při uskutečňování těchto rozhodnutí. Při některých příležitostech, pravděpodobně v obtížném terénu, se dokonce s úspěchem postavila i spartské falanze. Jezdectvo zavedli Atéňané v době, kdy už byla republika bohatá a mocná. Hornatý terén Atiky nebyl tomuto druhu vojska příznivý, ale sousedství Thesálie a Boiótie, zemí, které byly bohaté na koně, a proto také první zřizovaly jezdectvo, brzy mělo vliv na to, že jezdectvo bylo zavedeno i v jiných řeckých státech. V aténském jezdectvu, zpočátku o 300, pak o 600 a konečně o 1000 mužích, sloužili nejbohatší občané; toto jezdectvo bylo stálým sborem dokonce i v době míru. Byl to velmi zdatný oddíl, mimořádně bdělý, bystrý a podnikavý. V bitvě stál, stejně jako lehká vojska, obvykle na křídlech falangy. V pozdějších dobách vydržovali Atéňané i sbor dvou set námezdních jízdních lučištníků (hippotoxoté). Až do Periklovy doby nedostával aténský voják žádný plat. Později se vyplácely 2 oboly (kromě dvou dalších na stravu, kterou si voják musel sám opatřovat) a někdy dokonce dostávali hoplíté i 2 drachmy.^[12] Důstojníci dostávali dvakrát, jízdní vojáci třikrát a vyšší velitelé čtyřikrát tolik. Sbor těžkého jezdectva sám stál 40 talentů (40 000 dolarů) ročně v dobách míru a za války mnohem více. Bojová sestava a způsob boje byly velmi prosté; falanx tvořila střed, přičemž vojáci nasazovali kopí a kryli celé čelo stěnou štítů. Na nepřátelskou falangu útočili rovnoběžným čelem. Jestliže první nápor nestačil prolomit bojovou sestavu protivníka, rozhodoval bitvu boj meči zblízka. Současně lehké oddíly a jezdectvo buď zaútočily na obdobné jednotky nepřítele, nebo se pokoušely operovat na bocích a v týlu falangy a využít i sebemenšího zmatku v jejích řadách. V případě vítězství se dávaly do pronásledování, při porážce pokud možno kryly ústup. Užívalo se jich rovněž pro průzkumné výpravy a k nájezdům, znepokojovaly nepřítele na pochodu, zvláště když musel procházet soutěskami, a pokoušely se zajmout jeho trén a opozdilce. Bojová sestava byla tedy neobyčejně prostá; falanx vždycky operovala jako celek; její dělení na menší oddíly nemělo taktický význam; velitclé těchto oddílů měli jen jediný úkol — dozírat, aby se bojová sestava falangy nenarušila nebo aby byla aspoň rychle obnovena. Výše jsme na několika příkladech ukázali, jaká byla síla aténských armád za perských válek. Na začátku peloponnéské války měly aténské síly 13 000 hoplítů pro polní službu, 16 000 (nejmladších a nejstarších vojáků) pro posádkovou službu, 1200 jezdců a 1600 lučištníků. Podle Böckhových výpočtů mělo vojsko poslané proti Syrakusám 38 560 mužů; posily vyslané později činily 26 000 mužů; celkem tedy asi 65 000 mužů. Když tato výprava úplně ztroskotala,^[13] byly Atény nepochybně stejně vyčerpány jako Francie po ruském tažení z roku 1812.

Sparta byla v Řecku vojenským státem par excellence. Zatímco všeobecná tělesná výchova Atéňanů rozvíjela obratnost stejně jako tělesnou sílu, soustřeďovali Sparťané pozornost především na sílu, vytrvalost a otužilost. Houževnatost v udržování bojových sestav a vojenskou čest si cenili víc než inteligenci. Atéňan byl vychováván tak, jako kdyby měl bojovat v řadách lehkých oddílů, ale ve válce byl připraven zaujmout své pevně určené místo v těžké falanze; Sparťan naproti tomu byl připravován pouze pro službu ve falanze. Dokud tedy bitvu rozhodovala falanx, byl Sparťan konec konců ve zřejmé výhodě. Ve Spartě byl každý svobodný občan zapsán v seznamu vojáků od 20 do 60 let svého věku. Počet povolanců stanovili eforové; obvykle se vybírali muži středního věku, mezi 30 a 40 lety. Tak jako v Aténách byli muži ze stejného kmene nebo ze stejného místa povoláváni do téhož oddílu. Základem organizace armády byla bratrstva (enómotie) zavedená Lykurgem, z nichž vždy dvě tvořila pentékostys, dvě pentékostye byly spojeny v lochos a 8 nebo 4 lochy tvořily moru.^[14] Taková byla organizace v Xenofontových dobách; v dřívějších obdobích byla zřejmě odchylná. Údaje o síle mory kolísají mezi 400 a 900 muži a v jedné době prý jich bylo 600. Tyto různé oddíly svobodných Sparťanů tvořily falangu; hoplíté, z nichž se tato falanx skládala, byli ozbrojeni kopím, krátkým mečem a štítem zavěšeným na krku. Později zavedl Kleomenes velký kárský štít připevněný poutkem na levou paži a ponechávající vojákovi obě ruce volné. Vracet se po porážce bez štítů pokládali Sparťané za potupu; návrat se štítem dokazoval, že se ústup dál pořádku a v sevřené falanze, protožc prchající jednotlivci museli pochopitelně odhazovat nepohodlné štíty, aby si zachránili život. Spartská falanx měla obvykle hloubku 8 řadů, ale někdy byla hloubka zdvojnásobena tím, že se jedno křídlo postavilo za druhé. Vojáci patrně pochodovali stejným krokem; užívalo se rovněž některých základních změn sestavy, jako například obrácení fronty vzad obratem každého vojáka, předsunutí nebo stažení křídla zatočením atd., ty však byly asi zavedeny až v pozdějším období. Ve svém vrcholném období znala spartská stejně jako aténská falanx pouze útok rovnoběžným čelem. Vzdálenost řad za pochodu byla 6 stop, za útoku 3 stopy a při odrážení útoku pouze 1¹/₂ stopy. Armádě velel jeden z králů, který se svou svitou (dámosia) zaujal postavení ve středu falangy. Později, když počet svobodných Sparťanů podstatně klesl, udržoval se početní stav falangy výběrem ze závislých perioiků^[15]. Jezdectvo nikdy nepřekročilo počet 600 mužů a bylo rozděleno do oddílů (ulamy) po 50 mužích. Krylo pouze křídla. Kromě toho tu byl oddíl 300 jezdců — elita spartské mládeže, ti však v bitvě sesedali a tvořili jakousi hoplítskou tělesnou stráž kolem krále. K lehkým oddílům patřili Skiritové, obyvatelé hor nedaleko Arkádie, kteří obvykle kryli levé křídlo; hoplíté z falangy měli kromě toho jako sluhy hélóty^[16], kteří měli bojovat jako harcovníci; tak například u Plataj si 5000 hoplítů přivedlo 35 000 lehkooděnýeh hélótů, ale o jejich činech nenacházíme v dějinách žádnou zmínku.

Jednoduchá taktika Řeků se podstatně změnila po peloponnéské válce. V bitvě u Leukter^[17] se musel Epameinondas s malým vojskem Thébanů postavit proti daleko početnější a dotud nepřemožitelné spartské falanze. Přímý útok rovnoběžným čelem by se zde byl rovnal jisté porážce, protože by obě křídla byla obchvácena nepřítelem, jehož fronta byla delší. Místo aby postupoval v linii, zformoval Epameinondas svou armádu do hlubokého proudu a zahájil postup proti jednomu křídlu spartské falangy, kde zaujal své postavení král. Podařilo se mu prolomit spartskou linii na tomto rozhodujícím místě; pak své vojsko obrátila postupem na obě strany průlomu sám obchvátil prolomenou linii, která nemohla utvořit novou frontu, neboť by byla ztratila svou taktickou sestavu. V bitvě u Mantineie^[18] zformovali Sparťané svou falangu do větší hloubky, přesto ji však thébský proud opět prolomil. Také Agésiláos ve Spartě a Tímothéos, Ifikrates a Chabrias v Aténách zavedli změny v pěchotní taktice. Ifikrates zdokonalil organizaci peltastů, což byl druh lehké pěchoty, který však mohl v případě potřeby bojovat i v linii. Jejich zbraní byl malý kulatý štít, pevný plátěný krunýř a dlouhé dřevěné kopí. Za Chabria přijímaly první řady falangy v obraně nepřátelský útok v pokleku. Byly zavedeny plné čtverhrany i jiné druhy kolon atd. a v souvislosti s tím se rozvinování bojových sestav stalo součástí elementární taktiky. Současnč se věnovalo víc pozornosti lehké pěchotě všech druhů; od svých barbarských a polobarbanských sousedů převzali Řekové některé druhy zbraní, jako jízdní a pěší lučištníky, prakovníky aj. Většina vojska tohoto období se skládala z námezdních vojáků. Bohatým občanům víc vyhovovalo platit si náhradníky, místo aby sami konali vojenskou povinnost. Charakter falangy, která byla vysloveně národní součástí armády, kam byli přijímáni pouze svobodní občané státu, tak utrpěl tím, že do ni byli přimíšeni i námezdní vojáci nemající občanské právo. Před nástupem makedonského období bylo Řecko a jeho kolonie — stejně jako Švýcarsko v 18. a 19. století — tržištěm vojenských dobrodruhů a žoldáků. Egyptští králové zřídili už v dřívějším období oddíl řeckých vojáků. Později perský král částečně upevnil svou armádu tím, že k ní připojil oddíl řeckých námezdních vojáků. Vůdcové těchto oddílů byli skutečnými kondotiéry, jaké nacházíme v Itálii 16. století. Během tohoto období byly, zvláště v Aténách, zavedeny válečné stroje k vrhání kamenů, šipek a zápalných střel. Perikles užíval některých podobných strojů už při obléhání Samu^[19]. Při obléhání se budovala kontravalační linie s příkopem, popřípadě i předním náspem kolem celé pevnosti, přičemž se obléhatelé pokoušeli umístit válečné stroje na dominujících postaveních blízko zdí. K boření hradeb se zpravidla používalo podkopů. Při zteči utvořila kolona synaspismos, kdy vnější řady držely štíty před sebou a vnitřní řady nad hlavami, aby se tak utvořila střecha (Římané to nazývali testudo) chránící před nepřátelskými střelami.

Zatímco řecké vojenské umění tak směřovalo především k vytváření nejrůznějších nových a důmyslných sestav z poddajného materiálu námezdních oddílů, k přejímání nebo vynalézání nových druhů lehkých vojsk na újmu staré dórské těžké falangy, která v té době jediná mohla rozhodnout bitvu, vyrůstala monarchie, která převzala všechna skutečná zlepšení a vytvořila sbor těžké pěchoty tak obrovitých rozměrů, že žádná armáda, s níž se tento sbor utkal, nemohla odolat jeho úderu. Filip Makedonský vytvořil stálou armádu skládající se z asi 30 000 mužů pěchoty a 3000 mužů jezdectva. Jádrem armády byla obrovská falanx o přibližně 16 000 nebo 18 000 mužů, vytvořená podle zásad spartské falangy, ale s dokonalejší výzbrojí. Malý řecký štít ustoupil velkému podlouhlému kárskému štítu a středně dlouhé kopí makedonskému kopí (sarissa), dlouhému 24 stop. Hloubka této falangy za Filipa kolísala a byla 8, 10, 12 až 24 řadů. Vzhledem k velké délce kopí mohl každý z předních šesti řadů nasadit kopí a vysunout jejich hroty před první řad. Pravidelný postup tak dlouhé fronty 1000 až 2000 mužů předpokládal velmi dokonalý základní výcvik, který se proto prováděl ustavičně. Alexandr tuto organizaci dovršil. Jeho falanx měla obvykle 16 384 mužů, což znamenalo při hloubce 16 řadů frontu 1024 mužů. Každý zástup o 16 mužích (lochos) vedl lochagos, který stál v první řadě. Dva zástupy tvořili dilochii, dvě dilochie tetrarchii, dvě tetrarchie taxiarchii, dvě taxiarchie xenagii čili syntagmu — tj. 16 mužů v čelní linii a 16 do hloubky. Byla to evoluční jednotka, neboť na pochodu se vojsko pohybovalo v kolonách xenagií, tedy v šestnáctistupovém proudu. Šestnáct xenagií (které se rovnaly 8 pentékosiarchiím neboli 4 chiliarchiím neboli 2 telarchiím) tvořilo malou falangu, 2 tyto malé falangy tvořity difalangarchii a 4 tetrafalangarchii, což byla falanx ve vlastním slova smyslu. Každý z těchto pododdílů měl příslušného důstojníka. Difalangarchie na pravém křídle se nazývala hlavou, na levém křídle ocasem nebo zádí. Bylo-li zapotřebí, aby falanx byla mimořádně pevná, zaujímalo levé křídlo postavení za pravým, takže vznikla sestava o 512 mužích v čelní linii a o hloubce 32 mužů. Naopak zase bylo možno rozvinutím osmi zadních řadů doleva od předních zdvojnásobit šířku fronty a snížit hloubku sestavy na 8 řadů. Rozestupy řadů a vzdálenosti zástupů byly podobné jako u Sparťanů, ale sevřená sestava byla tak kompaktní, že se jednotlivý voják uprostřed falangy nemohl otočit. Mezery mezi součástmi falangy nebyly v bitvě přípustné; celek tvořil jedinou plynulou linii, útočící en muraille^[c]. Falanx se skládala výhradně z makedonských dobrovolníků, avšak po dobytí Řecka^[20] do ní mohli vstupovat i Řekové. Všichni vojáci byli těžkoodění hoplíté. Kromě štítu a kopí měli přilbu a meč, ačkoli k boji meči zblízka mohlo po útoku takového lesa kopí dojít jen zřídka. Když se falanx měla utkat s římskou legií, bylo to ovšem něco docela jiného. Celý systém falang, od nejstarších dórských dob až do rozpadu makedonské říše, měl jednu velkou nevýhodu: chyběla mu pružnost. Tyto dlouhé, hluboké šiky se mohly pohybovat spořádaně a pravidelně pouze na rovné a otevřené pláni. Před každou překážkou vpředu bylo nutno utvořit kolonu, ale v tomto tvaru nebyla falanx akceschopná. Nadto neměla ani druhý sled, ani zálohu. Jakmile se proto setkala s armádou, která byla zformována do menších oddílů, byla schopna obejít terénní překážky, aniž narušila sestavu, a byla rozčleněna do několika vzájemně se podporujících linií, musela falanx chtě nechtě vstoupit na nerovný terén, kde ji její nový protivník úplně rozbil. Ale takovým protivníkům, jaké měl Alexandr u Arbel^[21], se jeho dvě velké falangy musely zdát neporazitelné. Vedle této těžké řadové pěchoty měl Alexandr gardu 6000 hypaspistů vyzbrojených ještě těžšími zbraněmi, s ještě většími štíty a ještě delšími kopími. V jeho lehké pěchotě byli argyraspidové s malými, stříbrem kovanými štíty a velký počet peltastů; obojí byli organizováni v polofalangách zpravidla o 8192 mužích a mohli bojovat buď v rozptýlené sestavě, nebo v linii jako hoplíté; jejich falanx měla často stejný úspěch. V makedonském jezdectvu byli pouze mladí makedonští a thesalští šlechtici a později k nim byla připojena i jednotka jezdců z vlastního Řecka. Dělili se na eskadrony (ilé), z nichž sama makedonská šlechta stavěla osm. Mohli bychom je nazvat těžkým jezdectvem; nosili přilbu, kyrys a holenice z železných šupin k ochraně nohou a byli ozbrojeni dlouhým mečem a kopím. Také kůň měl železný náčelek. Tento druh jezdectva, katafraktové, se těšil velké pozornosti jak Filipově, tak Alexandrově; Alexandr jich použil k rozhodujícímu manévru u Arbel, kde nejprve zničil a pronásledoval jedno křídlo Peršanů a pak obešel zezadu jejich střed a vpadl druhému křídlu do týlu. Toto jezdectvo útočilo v různých bojových sestavách: v linii, v běžné pravoúhlé koloně nebo v kosočtvercové či klínovité koloně. Lehké jezdectvo nemělo ochrannou zbroj; bojovalo oštěpy a lehkými krátkými kopími. Existoval také sbor nazývaný akrobolisté čili jízdní lučištníci. Používalo se jich ke službě v předních strážích a hlídkách, k průzkumu a k vedení nepravidelného boje vůbec. Tento sbor byl sestavován z tráckých a ilyrských kmenů, které kromě toho dodávaly několik tisíc vojáků pro nepravidelnou pěchotu. Alexandr vynalezl nový druh vojska, který budí naši pozornost proto, že byl napodobován v nové době: byli to dimachové, jízdní jednotky, které měly bojovat buď jako jezdectvo, nebo jako pěchota. Dragouni 16. a následujících století byli, jak uvidíme později, jejich věrnou kopií. Nemáme však zprávy o tom, zda byly tyto obojživelné jednotky ve starověku ve své podvojné úloze úspěšnější než moderní dragouni.

Takové bylo složení armády, s níž Alexandr dobyl území mezi Středozemním mořem, Oxem a Satladžem. Pokud jde o její sílu, skládala se tato armáda u Arbel ze 2 velkých falang hoplítů (asi 30 000 mužů), 2 polofalang peltastů (16 000), 4000 jezdců a 6000 vojáků nepravidelných jednotek, celkem z asi 56 000 mužů. Na Gráníku měly jeho síly 35 000 vojáků všech druhů vojsk; z nich 5000 bylo jezdectvo.

O kartaginské armádě nemáme žádné podrobné zprávy; dokonce i síla armády, s níž Hannibal překročil Alpy, je předmětem sporů. V armádách Alexandrových následovníků nelze pozorovat nějaká zlepšeni jeho formací; sloni byli zavedeni jen na krátkou dobu: když se tato zvířata polekala ohně, byla nebezpečnější vlastním jednotkám než nepříteli. Pozdější řecké armády (za Achajského spolku^[22]) byly organizovány zčásti podle makedonského, zčásti podle římského systému.

Římská armáda měla nejdokonalejší systém pěchotní taktiky, jaký byl vytvořen v době, která dosud neznala střelný prach. Zůstává zachována převaha těžké pěchoty a kompaktních celků, ale přistupuje k nim pohyblivost menších oddělených jednotek, možnost bojovat v nerovném terénu, rozmístění do několika linií za sebou, které jsou tu částečně pro podporu a pomoc, částečně jako silná záloha, a konečně systém výcviku každého jednotlivého vojáka, ještě účelnější, než byl systém spartský. Proto Římané vítězili nad každou ozbrojenou mocí, která se proti nim postavila, nad makedonskou falangou stejně jako nad numidskou jízdou.

V Římě podléhal vojenské povinnosti každý občan ve věku od 17 do 45 či 50 let, pokud nepatřil k nejnižší třídě nebo pokud se už nezúčastnil 20 tažení jako pěšák či 10 tažení jako jezdec. Obvykle se však do vojska vybírali jen mladší muži. Vojenský výcvik byl velmi přísný a měl všemožným způsobem rozvíjet vojákovu tělesnou sílu. Kromě pravidelného výcviku v zacházení se zbraní a nácviku různých pohybů se v hojné míře cvičily běh, skok, přeskoky, šplh, zápas a plavání zprvu bez oděvu, později s plnou výzbrojí. Při dlouhých pochodech v plné pochodové výstroji, kdy každý voják nesl 40 až 60 liber^[d], byla dodržována rychlost 4 míle za hodinu. Součástí vojenské výchovy bylo i zacházení s opevňovacím náčiním a rychlé zřizování opevněných táborů. Všech těchto cvičení se museli účastnit nejen nováčci, ale i legie veteránů, aby si všichni udrželi tělesnou svěžest, pružnost a odolnost vůči únavě a strádání. Takoví vojáci byli vskutku schopni dobýt svět.

Ve vrcholných dobách republiky existovaly obvykle 2 konzulské armády, z nichž každá se skládala ze dvou legií a ze spojeneckých kontingentů (jejieh pěchota byla stejně početná jakou Římanů a počet jezdectva byl dvojnásobný). Odvody vojáků se konaly na valném shromáždění občanů na Kapitolu nebo na Martově poli^[23]; z každé tribue^[24] se bral stejný počet mužů a ten pak byl opět rovnoměrně rozdělován mezi 4 legie, až byly jejich stavy úplné. Občané osvobození od vojenské služby pro vysoký věk nebo proto, že se už zúčastnili řady tažení, vstupovali velmi často znovu do armády jako dobrovolníci. Odvedenci pak složili přísahu a byli propuštěni domů do té doby, než byli povoláni k nástupu služby. Při povolávání do služby byli nejmladší a nejchudší zařazováni mezi velity, starší a majetnější mezi hastaty a principy a nejstarší a nejmajetnější mezi triarie. Každá legie měla 1200 velitů, 1200 hastatů, 1200 principů, 600 triariů a 300 jezdců (rytířü)^[25], celkem 1500 mužů. Hastati, principes a triarii byli zase rozděleni do 10 manipulů čili rot a ke každému manipulu byl přidělen stejný počet velitů. Velites (rorarii, accensi, ferentarii^[e]) tvořili v legii lehkou pěchotu a stáli spolu s jezdectvem na jejích křídlech. Hastati tvořili první, principes druhý řad; původně byli vyzbrojeni kopím. Triarii tvořili zálohu a jejich zbraní bylo pilum — krátké, ale neobyčejně těžké a nebezpečné kopí, které házeli do předních nepřátelských řad bezprostředně předtím, než se s nimi utkali meči. Každému manipulu velel centurio, který měl druhého centuriona jako zástupce. Centurioni byli seřazeni podle hodností v celé legii, od druhého centuriona posledního, tj. desátého manipulu hastatů až po prvního centuriona prvního manipulu triariů (primus pilus); ten se dokonce v nepřítomnosti vyššího důstojníka ujímal velení celé legie. Obvykle velel primus pilus všem triariům, stejně jako primus princeps (první centurio prvního manipulu principů) velel všem principům a primus hastatus všem hastatůni celé legie. V dřívějšíeh dobách velelo legii po řadě jejích 6 vojenských tribunů; každý velel po dva měsíce. Po první občanské válce^[26] stanuli v čele každé legie legáti jako stálí velitelé; z tribunů se pak stali většinou důstojníci pověření štábními nebo administrativními záležitostmi. Rozdíly ve výzbroji tří řadů zmizely ještě před Mariovou dobou. Všechny tři řady legie dostaly pilum, které nyní bylo římskou národní zbraní. Brzy zaniklo také kvalitativní rozlišování tří řadů podle věku a délky služby. Podle Sallustia se hastati, principes a triarii naposledy objevili v bitvě Metella proti Jugurthovi.^[27] Marius tehdy vytvořil ze 30 manipulů v legii 10 kohort a rozčlenil je do dvou šiků po 5 kohortách. Současně se normální síla kohorty zvýšila na 600 mužů; první kohorta, které velel primus pilus, nesla orla legie^[28]. Formacemi jezdectva zůstaly i nadále turmae po 30 bojovnících a se 3 decuriony, přičemž první decurio byl velitelem turmy. Výzbroj římské pěchoty se skládala z válcovitě zaobleného štítu, 4 stopy dlouhého a 2¹/ stopy širokého, vyrobeného ze dřeva, potaženého kůží a zpevněného železným kováním; uprostřed měl vypuklinu (umbo) k odrážení úderů kopí. Přilba byla kovová, vzadu obvykle prodloužená, aby chránila šíji, a byla připevněna koženými řemínky pokrytými kovovými plíšky. Náprsník o rozměrech asi čtvereční stopy byl připevněn na koženém krunýři řemeny, které byly pokryty kovovými plíšky a sahaly přes ramena; centurioni měli ochranné košile pokryté rovněž kovovými plíšky. Pravou nohu, vysunovanou při úderu mečem dopředu, chránil kovový plát. Kromě krátkého meče, užívaného spíš k bodání než k sekání, nosili vojáci pilum, těžké kopí se 4¹/₂ stopy dlouhým ratištěm a 1¹/₂ stopy dlouhým železným hrotem, celkem tedy na 6 stop dlouhé a — při průřezu ratiště 2 čtverečních palců — asi 10 nebo 11 liber těžké. Vrženo do vzdálenosti 10 až 15 kroků často proráželo štíty i náprsníky a skoro vždy sráželo nepřítele. Lehkoodění velité měli lehké krátké oštěpy. V pozdějším období republiky, kdy lehkou službu vykonávaly pomocné jednotky barbarských kmenů, tento druh vojska úplně mizí. Jezdectvo bylo vybaveno ochrannou zbrojí podobnou pěchotní, kopím a delším mečem. Ale vlastní římské jezdectvo nebylo příliš dobré a raději bojovalo opěšalé. Později bylo zcela odstraněno a nahrazeno numidskými, hispánskými, galskými a germánskými jezdci.

Taktické uspořádání jednotek umožňovalo velkou pohyblivost. Manipuly byly členěny tak, že mezery mezi nimi se rovnaly délce čelní linie každého z nich; hloubka kolísala od 5 nebo 6 do 10 mužů. Manipuly druhého sledu byly rozmístěny za mezerami prvního sledu; triariové stáli ještě dál vzadu, ale v jedné souvislé linii. Podle okolností se mohly manipuly každého sledu semknout a vytvořit souvislou linii bez mezer, nebo manipuly druhého sledu mohly postoupit kupředu a zaplnit mezery v prvním sledu; nebo v jiném případě, když bylo zapotřebí zvětšit hloubku, přimkly se manipuly principů k zádi příslušných manipulů hastatů a zdvojnásobily tak jejich hloubku. Když stanuly proti Pyrrhovým slonům^[29], zformovaly se všechny tři linie s mezerami, přičemž každý manipul byl v zákrytu za tím, který stál před ním, takže zvířatům byl ponechán přímý průchod bojovou sestavou. Tímto tvarem byla po všech stránkách úspěšně překonána těžkopádnost falangy. Legie se mohla pohybovat a manévrovat, aniž narušila svou bojovou sestavu, v terénu, kde se toho falanx nemohla odvážit bez krajního rizika. Aby bylo možné obejít překážku, stačilo, když jeden nebo dva manipuly zkrátily svou čelní linii, a v několika okamžicích byla fronta obnovena. Legie mohla celou svou čelní linii krýt lehkými jednotkami, poněvadž tyto jednotky se mohly při postupu linie stáhnout mezerami. Hlavní předností však bylo rozmístění vojsk v několika sledech, které se mohly zasazovat do akce postupně podle okamžité potřeby. U falangy rozhodoval jediný úder. V záloze nebyly svěží jednotky, které by vstoupily do boje v případě nezdaru — ve skutečnosti se s takovým případem vůbec nepočítalo. Legie mohla svými lehkými vojsky a jezdectvem připoutat nepřítele po celé délce jeho fronty, mohla postavit proti postupu jeho falangy svou první linii hastatů, kterou nebylo tak snadné porazit, protože bylo nejprve nutné zničit po jednom nejméně 6 z 10 manipulů, mohla vyčerpat síly nepřítele postupem principů a nakonec rozhodnout o vítězství nasazením triariů. Tak zůstávala vojska a vývoj bitvy v rukou vojevůdce, zatímco falanx, která jednou vstoupila do boje, v něm byla neodvolatelně vázána všemi svými silami a musela bojovat až do konce. Chtěl-li římský vojevůdce přerušit boj, dovolovala mu organizace legií, aby zaujal postavení svými zálohami, zatímco vojska nasazená dříve se stáhla mezerami a zaujala postavení za nimi. Za všech okolností byla část vojska vždy v pořádku, a jestliže dokonce i triariové byli obráceni na ústup, zformovaly se za nimi znovu první dva sledy. Když se Flaminiovy legie utkaly s Filipovou falangou na thesalských pláních^[30], byl jejich první útok okamžitě odražen; ale jak útok následoval za útokem, Makedonci se unavili a jejich bojová sestava zčásti ztratila svou sevřenost; a sotva se někde projevila známka nepořádku, už tam byl římský manipulus, aby se pokusil vpadnout mezi těžkopádné masy. Když nakonec útočilo 20 manipulů na boky a záď falangy, nedala se už její taktická kontinuita udržet; hluboká linie roztála v houf prchajících a bitva byla ztracena.

Proti jezdectvu tvořila legie orbis, jakýsi čtverhran se zavazadly uprostřed. Když bylo na pochodu třeba počítat s napadením, tvořila se legio quadrata, jakási protáhlá kolona se širokou čelní linií a se zavazadly uprostřed. To ovšem bylo možné jen na otevřené rovině, kde se dalo pochodovat přímo terénem.

V Caesarových dobách se legie doplňovaly hlavně náborem dobrovolníků v Itálii. Po spojenecké válce^[31] se občanská práva a s nimi i vojenská povinnost rozšířily na celou Itálii a nabídka vojáků tudíž daleko převyšovala poptávku. Plat se téměř rovnal výdělku dělníka; odvedenců proto bylo víc než dost, dokonce i bez povinných odvodů. Pouze ve zvláštních případech se sbíraly legie v provinciích; tak například Caesar sestavil svou pátou legii v římské Galii^[32], ale později dostali její příslušníci en masse^[f] římské občanství. Legie ani zdaleka nedosahovaly nominálního počtu 4500 mužů; Caesarovy legie zřídka podstatněji překračovaly počet 3000 mužů. Noví odvedenci nebývali míšeni dohromady s veterány starých legií a tvořily se z nich spíš nové legie (legiones tironum^[g]); tyto nové legie nebyly zpočátku nasazovány do bitev v otevřeném poli a používalo se jich hlavně ke střežení tábora. Legie se dělila na 10 kohort po třech manipulech. Názvy hastati, principes a triarii byly zachovány, jen pokud to bylo třeba k rozlišení důstojnické hodnosti podle výše uvedeného systému; pokud šlo o vojáky, ztratily tyto názvy jakýkoli význam. Šest centurionů první kohorty každé legie mělo právo účastnit se válečné rady. Centurioni byli povyšováni z řadových vojáků a zřídka dosahovali vyššího velitelského stupně; školou pro vyšší důstojníky byl vojevůdcův osobní štáb složený z mladých vzdělaných mužů, kteří brzy dosáhli hodností tribuna militum a později legáta. Výzbroj vojáka zůstávala stejná: pilum a meč. Kromě výstroje nosil voják své osobní zavazadlo o váze 35 až 60 liber. Zavazadlo bylo uzpůsobeno k nošení tak nevhodně, že je voják musel před bojem odložit. Táborové příslušenství armády vozili za vojskem koně a mezci; legie potřebovala asi 500 těchto zvířat. Každá legie měla svého orla a každá kohorta své barvy. Pro lehkou pěchotu vyčlenil Caesar ze svých legií jistý počet mužů (antesignani), kteří byli schopni služby v lehkém vojsku stejně jako boje zblízka v linii. Kromě nich měl pomocná vojska z provincií, krétské lučištníky, baleárské prakovníky, galské a numidské oddíly a germánské žoldnéře. Jeho jezdectvo tvořily zčásti galské, zčásti germánské jednotky. Římští velité a jezdectvo zanikli už předtím.

Štáb armády tvořiti legáti jmenovaní senátem. Byli to zástupci vojevůdce a ten jich používal jako velitelů samostatných jednotek nebo částí bojové sestavy. Caesar dal poprvé každé linii legáta jako stálého velitele. Nebylo-ti dost legátů, musel se ujmout velení legie i quaestor. Quaestor byl původně pokladníkem armády a náčelníkem intendatury a v této funkci mu pomáhali četní písaři a poslové. Ke štábu patřili tribuni militum a výše zmínění mladí dobrovolníci (contubernales, comites praetorii^[h]), sloužící jako pobočníci a ordonanční důstojníci; v bitvě však bojovali stejně jako řadoví vojáci v šiku a skládala se z nich cohors praetoria^[i], k níž patřili i liktoři, písaři, sluhové, zvědové (speculatores^[j]) a poslové (apparitores) hlavního stanu. Vojevůdce měl kromě toho jakousi tělesnou stráž složenou z veteránů, kteří na výzvu bývalého velitele znovu dobrovolně vstoupili do armády. Tato jednotka, která za pochodu jela na koních, ale v boji byla pěší, se pokládala za elitu armády; nesla a střežila vexillum — signální prapor armády. V bitvě Caesar obvykle členil vojsko do tří šiků tak, že měl 4 kohorty z každé legie v prvníma po třech ve druhém a třetím šiku; kohorty druhého šiku se řadily do mezer prvního. Druhý šik měl podporovat první. Třetí šik byl všeobecnou zálohou pro rozhodující manévry proti čelu nebo boku nepřítele nebo k odražení jeho rozhodujících úderů. Jestliže se nepříteli podařilo obchvátit čelní linii natolik, že ji bylo nutno prodloužit, řadila se armáda pouze do dvou šiků. Jediné linie (acies simplex^[k]) se užívalo pouze v případě krajní nutnosti a pak mezi kohortami nebyly mezery; při obraně tábora však byla taková sestava pravidlem, protože linie byla stále ještě 8 až 10 mužů hluboká a mohla vytvořit zálohu z vojáků, kteří se nevešli na přední násep.

Augustus dovršil přeměnu římského vojska v pravidelnou stálou armádu. Svých 25 legií rozmístil po celé říši; 8 jich bylo na Rýně (ty se pokládaly za hlavní sílu armády, praecipuum robur), 3 ve Španělsku, 2 v Africe, 2 v Egyptě, 4 v Sýrii a Malé Asii a 6 v podunajských zemích. V Itálii byly posádky z vybraných vojsk, jejichž příslušníci pocházeli výhradně z této země a tvořili císařskou gardu; tato garda měla zpočátku 12, později 14 kohort; mimoto bylo ve městě Římě 7 kohort městské stráže (vigiles) utvořené původně z propuštěných otroků. Kromě této pravidelné armády byly provincie povinny nadále dodávat lehká pomocná vojska, nyní převážně přeměněná jen v jakousi milici určenou k posádkové a policejní službě. K aktivní službě na ohrožených hranicích se však užívalo nejen těchto pomocných vojsk, ale i cizích žoldnéřů. Počet legií vzrostl za Trajána na 30, za Septimia Severa na 33. Legie měly kromě svých čísel i jména, volená podle jejich stanoviště (L. Germanica, L. Italica^[l]), podle císařů (L. Augusta^[m]), podle bohů (L. Primigenia^[n] , L. Apollinaris^[o]), nebo přidělená jim jako čestné označení (L. fidelis, L. pia, L. invicta^[p]). Organizace legie prodělala některé změny. Velitel byl nyní nazýván praefectus. První kohorta byla dvojnásobně silná (cohors milliaria^[q]) a normální početní stav legie vzrostl na 6100 pěších vojáků a 726 jezdců; to mělo být minimum a v případě potřeby měla legie dostat ještě jednu nebo více cohortes milliariae navíc. Cohors milliaria měla v čele vojenského tribuna, ostatním veleli tribunové či praepositi^[r]; hodnost centuriona se tak stala hodností nižších velitelů. Přijímání propuštěných nebo nepropuštěných otroků, obyvatel provincií a nejrůznějších lidí do legií se stalo pravidlem a římské občanství se vyžadovalo pouze u praetoriánů v Itálii; ale i od toho se později upustilo. Římskou národnost v armádě tak velmi brzy pohltil příliv barbarských a polobarbarských, pořímštělých i nepořímštělých živlů; pouze důstojníci zůstávali Římany. Toto zhoršené složení armády velmi brzy ovlivnilo její výzbroj i taktiku. Těžký náprsník a pilum se už neužívaly; únavný systém výcviku, který vychoval dobyvatele světa, byl zanedbáván; táborové služebnictvo a přepych se staly pro armádu nutností a impedimenta (zavazadlový trén) narůstala úměrně k poklesu síly a vytrvalosti. Stejně jako dříve v Řecku, i zde byl úpadek charakterizován zanedbáváním těžké řadové pěchoty, nerozumným nadšením pro všechny druhy lehkých zbraní a přejímáním výzbroje a taktiky barbarů. Výsledkem toho byly nesčetné odrůdy lehkých vojsk (auxiliatores, exculcatores, iaculatores, excursatores, praecursatores, scutati, funditores, ballistarii, tragularii)^[s], vyzbrojených nejrůznějšími metacími zbraněmi, a — jak se dovídáme u Vegetia — jezdectvo bylo zdokonaleno napodobením Gótů, Alanů a Hunů.^[33] Nakonec zmizel jakýkoli rozdíl mezi vybavením a výzbrojí Římanů a barbarů a fyzicky i morálně výše stojící Germáni kráčeli přes mrtvoly legií, které už nebyly římskými. Proti úsilí Germánů o dobytí Západu se tak postavil jen malý zbytek, mdlá tradice staré římské taktiky; ale dokonce i tento malý zbytek byl nyní zničen.

Celý středověk je pro rozvoj taktiky obdobím stejné neplodnosti, jakým byl i pro všechny ostatní vědy. Feudální systém, přestože byl v samých svých počátcích vojenskou organizací, se v podstatě disciplíně protivil. Vzpoury a odpadlictví velkých vazalů i jejich vojsk byly na denním pořádku. Udílení rozkazů jednotlivým náčelníkům se obyčejně zvrhlo v tak bouřlivé zasedání válečné rady, že to znemožnilo jakékoli rozsáhlejší operace. Války se proto jen zřídka vedly na rozhodujících úsecích; celá tažení vyplňovaly boje o ovládnutí jediného místa. Jedinými většími operacemi celého tohoto období (ponecháme-li stranou zmatené doby od 6. do 12. století) byly výpravy německých císařů proti Itálii a křižácké výpravy^[34], obojí stejně bezvýsledné.

Středověká pěchota, kterou tvořili leníci a částečně sedláci, se skládala hlavně z kopiníků a byla většinou ubohá. Oblíbeným sportem rytířů, pokrytých od hlavy až k patě železem, bylo zajíždět jednotlivě mezi tyto nijak nechráněné zmatené houfy a podle libosti rozdávat rány na všechny strany. Část pěchoty na evropské pevnině byla vyzbrojena samostřílem, zatímco v Anglii se stal národní zbraní sedláků dlouhý luk. Tento luk byl strašlivou zbraní a získal Angličanům převahu nad Francouzi u Kreščaku, Poitiers a Azincourtu^[36] . Dlouhý luk se dal snadno uchránit před deštěm, který občas znemožnil použití samostřílu, a jeho šípy létaly do vzdálenosti přes 200 yardů, tedy téměř tak daleko, jako byl účinný dostřel staré muškety s hladkou hlavní. Šíp probíjel palcové prkno a pronikal i náprsníkem. Tak si dlouhý luk dlouho udržel své místo i proti prvním ručním palným zbraním, tím spíše že se mohlo vystřelit šest šípů za dobu, než se tehdejší mušketa nabila a než vypálila jednu ránu; a dokonce ještě na sklonku 16. století se královna Alžběta pokusila znovu zavést národní dlouhý luk jako válečnou zbraň. Zvlášť účinný byl proti jezdectvu; šípy sice nemohly proniknout brněním těžkooděnců, ale zraňovaly nebo zabíjely koně, takže opěšalí rytíři nebyli schopni dalšího boje a většinou upadali do zajetí. Lučištníci bojovali buď rozptýleni, nebo v linii. Jezdectvo bylo ve středověku rozhodující zbraní. Rytíři v plné zbroji byli prvním účinným tělesem těžkého jezdectva, útočícího v pravidelné sestavě, se kterým se v dějinách setkáváme; Alexandrovi katafraktové, i když rozhodli bitvu u Arbel (viz poznámka [21]), byli totiž jen výjimkou, a proto o nich od té doby nebylo už nikdy nic slyšet a po celé následující období starověku si uchovává hlavní úlohu v bitvě pěchota. Jedinou pokrokovou novinkou, kterou nám středověk odkázal, bylo tedy vytvoření jezdectva, jehož je naše moderní jezdectvo přímým potomkem. Toto jezdectvo však bylo velmi těžkopádné; dokazuje to už ten fakt, že po celý středověk bylo těžkým, pomalým druhem vojsk, zatímco všechny úkoly lehkých vojsk a rychlé pohyblivé manévry prováděla pěchota. Rytíři však nebojovali vždycky v semknutém tvaru. Raději se utkávali v soubojích s jednotlivými protivníky nebo se vrhali na svém koni doprostřed nepřátelské pěchoty; tak se tedy způsob vedení boje vrátil do Homérových dob. Při boji v semknutém tvaru útočili rytíři buď v linii (v jednom řadu, přičemž druhý řad tvořili lehčeji odění zbrojnoši), nebo v hlubokém proudu. Takovýto útok se zpravidla vedl pouze proti rytířům (těžkooděncům) nepřátelské armády; proti nepřátelské pěchotě by to totiž bylo zbytečným plýtváním sil. Koně, obtíženi jak vlastním brněním, tak i brněním svých jezdců, mohli běžet jen pomalu a ne daleko. Za křižáckých výprav a ve válkách proti Mongolům v Polsku a ve Slezsku^[36] proto bylo toto nepohyblivé jezdectvo ustavičně vysíleno a nakonec podléhalo pohyblivým lehkým jezdcům z Východu. Když se za rakouských a burgundských válek proti Švýcarsku^[37] dostali tito těžkooděnci do těžko schůdného terénu, museli sesednout s koní a vytvořit falangu, která byla ještě méně pohyblivá než makedonská; v horských soutěskách na ně Švýcaři svrhávali balvany a kmeny stromů, takže falanx ztrácela svou taktickou sestavu a byla pak rozhodným útokem rozbita.

Asi ve 14. století byl zaveden nový druh lehčího jezdectva a část lučištníků dostala koně, aby mohli snadněji manévrovat; ale brzy se ukázalo, že tyto i další změny jsou zbytečné, upustilo se od nich nebo nabyly jiného významu; způsobilo to zavedení nového prvku, který měl změnit celý systém vedení války — střelného prachu.

Znalost složení střelného prachu a jeho použití převzala Francie a zbytek Evropy od španělských Arabů; Arabové sami získali tuto znalost od východnějších národů, kteří ji zase měli od původních vynálezců, od Číňanů. V první polovině 14. století se v evropských armádách začalo poprvé používat děl; byly to těžké, neohrabané zbraně, vrhající kamenné koule a hodící se jen k obléhací válce. Brzy však byly vynalezeny ruční palné zbraně. Italské město Perugia si roku 1364 opatřilo 500 ručních palných zbraní, jejichž hlavně nebyly delší než 8 palců; později daly podnět k výrobě pistolí (nazývaných tak podle Pistoie v Toskánsku^[38]). O málo později se vyráběly delší a těžší ruční palné zbraně (arkebuzy), odpovídající naší dnešní ručnici; se svou krátkou a těžkou hlavní měly však jen omezený dostřel a doutnákový zámek téměř vůbec nedovoloval přesně mířit; kromě toho měla tato zbraň ještě spoustu nejrůznějších nedostatků. Ke konci 14. století nebylo v západní Evropě vojsko, které by nemělo své dělostřelectvo a arkebuzníky. Ale vliv nových zbraní na celkovou taktiku se projevoval jen nepatrně. Nabíjení jak velkých, tak ručních palných zbraní trvalo velmi dlouho a pro svou neohrabanost a nákladnost nevytlačily tyto zbraně samostříly ještě ani kolem roku 1450.

Mezitím přispěl všeobecný rozklad feudalismu a vznik měst ke změnám ve složení armády. Větší vazalové byli buď podřízeni ústřední moci, jako tomu bylo ve Francii, nebo se stali zdánlivě nezávislými suverény, jako v Německu a v Itálii. Sílu nižší šlechty zlomila ústřední moc ve spojení s městy. Feudální armády přestaly existovat; tvořily se nové armády z četných námezdních vojáků, kterým zhroucení feudalismu dovolilo sloužit tomu, kdo jim platil. Tak vzniklo něco, co se podobalo stálým armádám; ale tito žoldnéři, lidé nejrůznějších národností, kteří se těžko dali spoutat kázní a kteří nedostávali ani pravidelně svůj žold, se dopouštěli značných svévolí. Ve Francii proto král Karel VII. vybudoval stálé vojsko z domácího obyvatelstva. Roku 1445 povolal 15 compagnies d`ordonnance^[t], z nichž každá měla po 600 mužích; celkem to bylo 9000 jízdních vojáků, kteří byli posádkami ve městech království a kteří pravidelně dostávali plat. Každá rota se dělila na 100 kopí [lance]; kopí se skládalo z jednoho těžkooděnce, tří lučištníků, jednoho zbrojnoše a pážete. Tvořili tak smíšeninu těžkého jezdectva a jízdních lučištníků, přičemž oba tyto druhy vojsk přirozeně bojovaly v bitvě odděleně. Roku 1448 k nim Karel VII, připojil 16 000 svobodných lučištníků [franc-archers] pod velením čtyř kapitán-generálů; každému z nich podléhalo 8 rot po 500 mužích. Všichni lučištníci byli vyzbrojeni samostříly. Verbovaly a vyzbrojovaly je obce a byli osvobozeni ode všech daní. Můžeme je pokládat za první stálou armádu nové doby.

Na sklonku tohoto prvního období moderní taktiky, vynořující se ze středověkého zmatku, můžeme celkový stav shrnout takto: Hlavní část pěchoty, složená ze žoldnéřů, byla vyzbrojena kopím a mečem, náprsníkem a přilbou. Bojovala v hlubokých sevřených masách, ale protože byla lépe vyzbrojena a vycvičena než feudální pěchota, byla v bitvě houževnatější a spořádanější. Vojáci z pravidelných odvodů a žoldnéři, vojáci z povolání, byli pochopitelně na vyšší úrovni než příležitostně verbované a neuspořádané houfy feudální čeledi. Těžké jezdectvo muselo nyní občas útočit proti pěchotě v sevřeném šiku. Lehká pěchota se stále ještě skládala hlavně z lučištníků, ale harcovníci byli stále víc vyzbrojováni ručními palnými zbraněmi. Jezdectvo zůstávalo i nadále hlavním druhem vojska; těžké jezdectvo — těžkooděnce pokryté železem — však už nemuseli vždycky nutně tvořit šlechtici a od dřívějšího rytířského a homérského způsobu boje se přešlo k prozaičtější nutnosti útočit v semknutém tvaru. Cítilo se však všeobecně, jak je toto jezdectvo těžkopádné, a objevovalo se mnoho návrhů, jak vytvořit lehčí druh jízdního vojska. Jak bylo uvedeno, měli tento požadavek částečně splnit jízdní lučištníci; v Itálii a v sousedních zemích byli ochotně najímáni stradioti, lehké jezdectvo tureckého typu, skládající se z bosenských a albánských žoldnéřů, tedy jakýsi druh bašibozuků, kteří byli velmi obávaní zvláště při pronásledování. Polsko a Uhry si kromě těžkého jezdectva převzatého ze Západu podržely i vlastní národní lehké jezdectvo. Dělostřelectvo se ještě nevyzulo z dětských střevíčků. Těžká děla té doby se sice dopravovala do pole, ale jakmile zaujala postavení, nemohla je už opustit; střelný prach byl špatný, nabíjení obtížné a pomalé a dostřel kamenných koulí krátký.

Konec 15. a počátek 16. století je ve znamení dvojího pokroku; Francouzi zlepšili dělostřelectvo a Španělé změnili charakter pěchoty. Francouzský král Karel VIII. dal svým dělům tolik pohyblivosti, že je mohl nejen brát do pole, ale že mohla i měnit postavení běhcm bitvy a sledovat ostatní vojska při pohybu, který ovšem nebyl nijak zvlášť rychlý. Tak se Karel VIII. stal zakladatelem polního dělostřelectva. Jeho děla, naložená na kolové lafety a tažená mnoha koňmi, měla obrovskou převahu nad staromódním těžkopádným dělostřelectvem Italů (taženým voly) a natropila v hlubokých kolonách italské pěchoty takové spousty, že Machiavelli napsal své „Válečné umění“^[39] hlavně proto, aby navrhl sestavy, jimiž by se dalo čelit účinku tohoto dělostřelectva na pěchotu. V bitvě u Marignana^[40] porazil francouzský král František I. švýcarské kopiníky účinnou palbou a pohyblivostí svého dčlostřelectva, které z bočních postavení podélně postřelovalo švýcarskou bojovou sestavu. Vláda pěšáckého kopí však už končila. Španělé zlepšili obecně používanou ruční palnou zbraň (arkebuzu) a zavedli ji do pravidelné těžké pěchoty. Jejich mušketa (hacquebutte) byla těžká zbraň s dlouhou hlavní, vrtanou pro dvouuncové kule; při střelbě se opírala o tyč s vidlicí. Její kule probíjely nejsilnější náprsníky; mušketa proto rozhodovala v boji proti těžkému jezdectvu, v němž nastával zmatek, jakmile jezdci začali padat. Každá rota kopiníků měla 10 nebo 15 mušketýrů; účinek jejich střelby u Pavie^[41] udivil jak spojence, tak i nepřátele. Frundsberg píše, že v oné bitvě jediná rána z této muškety srážela několik mužů a koní. Od té doby se datuje převaha španělské pěchoty, která trvala přes sto let.

Válka, která následovala po povstání v Nizozemí^[42], značně ovlivnila organizaci armád. Španělé i Holanďané podstatně zdokonalili všechny druhy zbraní. Až do té doby musel každý muž, který chtěl vstoupit do žoldnéřské armády, přijít s plnou výstrojí a výzbrojí a musel umět své zbraně užívat. Ale za této dlouhé války, která trvala 40 let a vedla se na malém území, byli takovíto noví vojáci brzy vzácností. Holanďané se museli spokojit s tím, že se jim podařilo získat dobrovolníky aspoň tělesně schopné, a jejich výcvikem se teď musela zabývat vláda. Mořic Nasavský sestavil první cvičební řád nové doby, a tím položil základ jednotného výcviku pro celou armádu. Pěchota začala opět pochodovat stejným krokem; stala se tak mnohem jednolitější a pevnější. Členila se nyní do menších jednotek; roty, které dosud měly po 400 až 500 mužích, se zmenšily na 150 a 200 mužů, přičemž 10 rot tvořilo pluk. Zlepšená mušketa vytlačovala píku; třetinu veškeré pěchoty tvořili mušketýři, smíšení v každé rotě s pikovníky. Pikovníci, kterých bylo třeba jen pro boj zblízka, nosili i nadále přilbu, náprsník a ocelové rukavice; mušketýři odložili všechnu ochrannou zbroj. Pikovníci se obvykle formovali do dvou řadů, sestava mušketýrů měla hloubku 5 až 8 řadů; jakmile první řad vystřelil, stáhl se dozadu a znovu nabíjel. K ještě větším změnám došlo u jezdectva a také tady hrál vedoucí roli Mořic Nasavský. Protože nebylo možné vytvořit těžké jezdectvo z těžkooděnců, zorganizoval lehký jezdecký sbor naverbovaný v Německu a vyzbrojil jej přilbou, kyrysem, nárameníky na ochranu paží, ocelovými rukavicemi a vysokými botami; a protože by jim kopí proti těžkooděnému španělskému jezdectvu nebylo nic platné, dal jim meč a dlouhé pistole. Tento nový druh jezdců, blížících se našim moderním kyrysníkům, brzy dokázal svou převahu nad daleko méně početnými a méně pohyblivými španělskými těžkooděnci, jejichž koně stačilo nové jezdectvo postřílet dřív, než bylo samo napadeno touto pomalou masou. Mořic Nasavský měl své kyrysníky vycvičeny právě tak dobře jako pěchotu; jeho výcvik byl tak úspěšný, že se mohl odvážit provádět s tímto jezdectvem za bitvy změnu fronty a jiné změny sestav, a to s velkými i malými jednotkami. Také Alba brzy zjistil, že musí zlepšit svou lehkou jízdu, která se dosud hodila jen k šarvátkám a soubojům jednotlivců; pod jeho vedením se však tito jezdci brzy naučili útočit v celých oddílech stejně jako těžké jezdectvo. Sestava jezdectva zůstávala i nadále hluboká 5 až 8 řadů. Asi v této době zavedl francouzský král Jindřich IV. nový druh jezdectva, dragouny. Byla to původně pěchota, posazená na koně jen proto, aby se mohla rychleji přemísťovat; ale už o několik let později se jí používalo i jako jezdectva, a pro tuto dvojí službu byla příslušně vybavena. Dragouni neměli ani ochrannou zbroj, ani vysoké boty, nýbrž jen jezdecký palaš a někdy kopí; kromě toho nosili pěšáckou mušketu nebo kratší karabinu. Tyto jednotky však nesplnily očekávání, která se do nich vkládala; brzy se staly součástí pravidelného jezdectva a přestaly bojovat jako pěchota. (Ruský car Mikuláš se pokusil vzkřísit původní dragouny vytvořením sboru o 16 000 mužích, kteří byli schopni bojovat pěší i na koních; v žádné bitvě však neměli příležitost sesednout s koní, nýbrž vždycky bojovali jako jezdectvo; jejich sbor je nyní rozpuštěn a jeho příslušníci jsou jako jízdní dragouni začleněni mezi ostatní ruské jezdectvo.) V dělostřelectvu si Francouzi zachovali prvenství. Přibližně v té době vynalezli tažné lano^[u] a Jindřich IV. zavedl kartáčovou střelu. Také Španělé a Dánové odlehčili a zjednodušili své dělostřelectvo, to však stále zůstávalo ještě těžkopádné a lehká, pohyblivá děla s účinnou ráží a delším dostřelem stále ještě nebyla známa.

Třicetiletou válkou^[43] začíná období Gustava Adolfa, velkého vojenského reformátora 17. století. Jeho pěší pluky se skládaly ze dvou třetin z mušketýrů a z jedné třetiny z pikovníků. Některé pluky tvořili pouze mušketýři. Muškety byly tak odlehčeny, že už nepotřebovaly ke střelbě podpěry. Gustav Adolf zavedl rovněž papírové patrony, čímž značně usnadnil nabíjení. Odstranil hluboké sestavy; jeho pikovníci stáli v šestiřadech, mušketýři pouze v trojřadech. Mušketýři byli cvičeni v palbě po četách i po jednotlivých řadech. Těžkopádné pluky o 2000 až 3000 mužích byly omezeny na 1300 až 1400 mužů; měly po 8 rotách, přičemž dva pluky tvořily brigádu. S takovou sestavou vítězil Gustav Adolf nad hlubokými masami nepřátel, rozestavených často na způsob kolony nebo plného čtverhranu o třiceti řadech, v nichž jeho dělostřelectvo tropilo strašné spousty. Jezdectvo bylo reorganizováno podle podobných zásad. Těžkooděnci úplně zmizeli. Kyrysníci přestali nosit nárameníky a jiné zbytečné části ochranné zbroje; tím se stali mnohem lehčími a pohyblivějšími. Gustavovi dragouni bojovali téměř vždycky jako jezdectvo. Jak kyrysníci, tak dragouni bojovali v sestavě hluboké jen tři řady a měli přísný rozkaz neztrácet čas střelbou, ale útočit ihned s palašem v ruce. Dělili se na eskadrony po 125 mužích. Dělostřelectvo bylo zlepšeno tím, že přibyla lehká děla. Kožená děla^[44] Gustava Adolfa si získala velkou slávu, ale dlouho se neudržela. Nahradila je čtyřliberní litinová děla, tak lehká, že je utáhli dva koně; tato děla mohla vypálit šestkrát za dobu, za kterou mušketýr vystřelil dvakrát. Každý pěší pluk dostal přidělena dvě tato děla. Polní dělostřelectvo se tak začalo dělit na lehké a těžké; lehká děla doprovázela pěchotu, zatímco těžké kusy zůstávaly v záloze nebo zaujímaly jedno postavení po celou bitvu. V armádách této doby začíná stále víc převládat pěchota nad jezdectvem. U Lipska roku 1631 měl Gustav Adolf 19 000 mužů pěchoty a 11 000 jízdních vojáků; Tilly měl 31 000 pěších vojáků a 13 000 jezdců. U Lützenu roku 1632 měl Valdštejn 24 000 pěších vojáků a 16 000 jezdců (ve 170 eskadronách). Zavedením lehkých kusů vzrostl i počet děl; Švédové měli často na každých tisíc mužů 5 až 12 děl; a v bitvě na Lechu Gustav Adolf násilně překročil tuto řeku, kryt palbou 72 těžkých děl.^[45]

Všeobecné zavedení bodáku během druhé poloviny 17. a první poloviny 18. století definitivně vytlačilo píku a všechnu ochrannou zbroj pěchoty. Tato zbraň, vynalezená kolem roku 1640 ve Francii, soupeřila s píkou 80 let. Jako první zavedli bodák pro všechnu svou pěchotu Rakušané a po nich Prusové; Francouzi si podrželi píku až do roku 1703 a Rusové do roku 1721. Před rokem 1700 se do většiny armád začala postupně zavádět také puška s křesadlovým zámkem, vynalezeným ve Francii asi v téže době jako bodák. Tento křesadlový zámek podstatně zkracoval nabíjení a do jisté míry chránil prach na pánvičce před deštěm; to značně přispělo k odstranění píky. Ale střelba byla stále ještě tak pomalá, že jeden voják zpravidla nespotřeboval za bitvu víc než 24 až 36 nábojů; teprve v druhé polovině tohoto období umožnilo zlepšení řádů, lepší výcvik a další zdokonalení konstrukce ručních zbraní (zvláště železný nabiják, poprvé zavedený v Prusku) vojákovi poměrně rychlou střelbu. To mělo za následek další omezení hloubky sestavy a pěchota se nyní členila jen do 4 řadů. Z granátnických rot, které měly původně házet ruční granáty před zahájením boje zblízka, ale které se brzy omezily jen na boj s mušketou, se stala jakási elitní pěchota. V některých německých armádách se už za třicetileté války organizovali střelci vyzbrojení puškou s rýhovanou hlavní; tato puška byla vynalezena roku 1498 v Lipsku. Používalo se jí nyní spolu s mušketou a v každé rotě jí byli vyzbrojeni nejlepší střelci; ale mimo Německo byla puška s rýhovanou hlavní jen málo rozšířena. Rakušané měli také jistý druh lehké pěchoty, zvaný panduři: byla to chorvatská a srbská nepravidelná vojska z Vojenské hranice s Tureckem^[46]; panduři se hodili k nájezdům a k pronásledování, ale z hlediska tehdejší taktiky a také proto, že neměli naprosto žádný výcvik, se jich nedalo použít v bitvě. Francouzi a Holanďané vytvořili k podobným účelům nepravidelnou pěchotu zvanou compagnies franches^[v]. Také jezdectvo bylo ve všech armádách lehčí. Těžkooděnci už neexistovali a kyrysníkům zůstal jen náprsník a přilba; Francie a Švédsko odstranily i náprsník. Rostoucí účinnost a rychlost pěchotní střelby byly proti jezdectvu důležitým argumentem. Brzy se poznalo, že je naprosto bezúčelné, aby tento druh vojska útočil na pěchotu se šavlí v ruce; a názor, že palebné linii nelze odolat, se stal tak všeobecným, že i jezdectvo bylo vedeno k tomu, aby spoléhalo víc na své karabiny než na šavli. Tak se v tomto období často stávalo, že spolu dvě linie jezdectva bojovaly palbou, jako kdyby to byla pěchota; a pokládalo se za velmi odvážné, když se jezdectvo přiblížilo na 20 yardů k nepříteli, vypálilo salvu a zaútočilo klusem. Karel XII. se však přidržoval zásady svého slavného předchůdce^[w]. Jeho jezdectvo se nikdy nezastavovalo ke střelbě; vždycky útočilo se šavlí v ruce, ať mu stálo v cestě cokoli: jezdectvo, pěchota, baterie nebo zákopy - a vždycky mělo úspěch. Také Francouzi odmítli nový systém a začali se znovu spoléhat jen na šavli. Hloubka jezdecké sestavy se dále zmenšila ze 4 na 3 řady. V dělostřelectvu se nyní všude snižovala váha děl a začalo se obecně užívat patron a kartáčových střel. Další velkou změnou bylo začlenění této zbraně do armády. Do té doby sice děla patřila státu, ale ti, kdo je obsluhovali, nebyli vojáky v pravém slova smyslu, nýbrž jakýmsi cechem, a dělostřelectvo se nepokládalo za druh vojska, nýbrž za řemeslo. Jeho důstojníci neměli vojenské hodnosti, ale byli pokládáni spíše za něco jako krejčovští nebo tesařští mistři než za urozené muže s důstojnickým patentem v kapse. Zhruba v této době se však dělostřelectvo stalo pevnou součástí armády a bylo rozděleno na roty a prapory; příslušníci obsluhy se stali natrvalo vojáky a důstojníci dostali stejné hodnosti jako v pěchotě a v jezdectvu. Centralizace tohoto druhu vojska a stabilizace jeho kontingentů způsobená touto změnou otevřela cestu dělostřelecké vědě, která se za starého systému nemohla rozvíjet.

Přechod od hluboké sestavy k lineární, od píky k mušketě a od převahy jezdectva k převaze pěchoty se tak postupně dovršil v době, kdy Bedřich Veliký zahájil svá tažení a tím i klasické období lineární taktiky. Formoval svou pěchotu do trojřadů a zrychlil palbu na 5 výstřelů za minutu. Už v Bedřichově první bitvě u Mollwitzu^[47] se tato pěchota rozvinula v linii a odrazila rychlou střelbou všechny útoky rakouského jezdectva, které těsně předtím úplně rozprášilo pruskou jízdu; když se pruská pěchota vypořádala s jezdectvem, zaútočila na rakouskou pěchotu, porazila ji, a tak vyhrála bitvu. K formování čtverhranů proti jezdectvu se nikdy nesahalo ve velkých bitvách, nýbrž jen tehdy, když byla pěchota překvapena nepřátelským jezdectvem na pochodu. Byla-li pěchota ohrožována jezdectvem za bitvy, její krajní křídla se roztáhla a zahnula eu potence^[x], což se obvykle pokládalo za dostačující. K boji s rakouskými pandury vytvořil Bedřich podobné nepravidelné jednottky pěchoty a jezdectva, ale v bitvě se na ně nikdy nespoléhal a zasazoval je jen zřídka. Jeho bitvy rozhodoval pomalý postup linie střílející pěchoty. Jezdectvo, které bylo za jeho předchůdce^[u] zanedbáváno, muselo teď prodělat úplnou revoluci. Začalo se formovat jen do dvou řadů a kromě případů, kdy pronásledovalo nepřítele, mělo přísně zakázáno střílet. Jezdecké umění, do té doby podceňované, se nyní pěstovalo s největší péčí. Všechny změny sestavy se musely provádět v plné rychlosti a od vojáků se vyžadovalo, aby udržovali stále sevřený tvar. Díky Seydlitzovu úsilí dosáhlo Bedřichovo jezdectvo takové úrovně, že předčilo všechna jezdectva své doby i dob dřívějších; a v odvážném způsobu ízdy, sevřeném tvaru, prudkém útoku a rychlém shromažďování se tnu nevyrovnalo žádné jezdectvo ani později. Váha děl se podstatně snížila, dokonce natolik, že některá děla velké ráže nebyla s to vydržet plnou nálož a musela být později zrušena. Ale pohyby těžkého dělostřelectva byly stále ještě velmi pomalé a těžkopádné, protože mělo nedokonalé a těžké lafety i nedokonalou organizaci. V bitvě zaujímalo postavení hned na počátku a někdy se posunovalo vpřed do druhého postavení, ale nemanévrovalo. Lehké dělostřelectvo, plukovní děla přidělená k pěchotě, se rozmísťovalo před pěchotní linií, 50 kroků před mezerami mezi prapory; děla, přetahovaná vojáky, postupovala vpřed s pěchotou a zahajovala kartáčovou palbu na vzdálenost 300 yardů. Počet děl byl velmi značný: 3 až 6 děl na 1000 vojáků. Pěchota se stejně jako jezdectvo dělila na brigády a divize, ale protože po zahájení bitvy vojsko jen zřídkakdy manévrovalo a každý prapor si musel udržovat své původní místo v linii, nemělo toto dělení taktický význam; u jezdectva možná brigádní generál při útoku tu a tam jednal na vlastní odpovědnost, ale u pěchoty se to nemohlo stát nikdy. Tato lineární sestava — pěchota ve dvouřadu uprostřed a jezdcctvo ve dvouřadu nebo trojřadu na křídlech — znamenala značný pokrok proti hluboké sestavě minulých dob; zajišťovala plný účinek jak pěchotní palby, tak jezdeckého útoku tím, že umožňovala co největšímu počtu vojáků působit současně; právě tím však toto zdokonalení nasazovalo celé armádě jakousi svěrací kazajku. Každá eskadrona, prapor nebo dělo měly své pevné místo v bitevní sestavě, která se nemohla měnit nebo nějak narušovat, aniž se to projevilo na účinnosti celku. Na pochodu muselo tedy být všechno uspořádáno tak, aby se ve chvíli, kdy armáda znovu zaujímala čelní tvar k táboření nebo k bitvě, každá jednotka dostala přesně na své správné místo. Když proto bylo třeba provést nějaký manévr, musela tento manévr provádět celá armáda; vyčlenit jednotlivou část armády pro boční útok či vytvořit zvláštní zálohu pro přesilový útok na některý slabý bod by bylo s takovými pomalými vojsky, která se hodila jen pro boj v linii, a za tak toporné bitevní sestavy neproveditelné a chybné. Takovéto dlouhé linie postupovaly tehdy v bitvě značně pomalu, aby se nenarušovalo jejich vyřízení. Stany stále šly za armádou a rozbíjely se každou noc; tábor byl lehce opevněn. Vojska byla zásobována ze skladů a armádu doprovázelo co nejvíc pekáren. Krátce řečeno, zavazadla a ostatní trén armády byly obrovské a brzdily její pohyby do té míry, že si to dnes nedovedeme představit. Při všech těchto nedostatcích byla však vojenská organizace Bedřicha Velikého ve své době daleko nejlepší a všechny ostatní evropské vlády ji horlivě přejímaly. Vojsko se doplňovalo témčř všude z těch, kdo se do armády dobrovolně hlásili, ale napomáhalo se tomu také verbováním; a teprve velmi těžké ztráty donutily Bedřicha uchýlit se k nuceným odvodům ve svých provinciích.

Když začala válka koalice proti Francouzské republice,^[48] francouzská armáda byla dezorganizována, neboť zůstala bez důstojníků, a neměla víc než 150 000 vojáků. Nepřítel byl daleko početnější; bylo nutné provést nové odvody, které se konaly v obrovském rozsahu náborem národních dobrovolníků, z nichž bylo roku 1793 sestaveno nejméně 500 praporů. Tato vojska nebyla vycvičena a nebyl ani čas vycvičit je ve složitém systému lineární taktiky a k takové dokonalosti, jakou vyžadoval pohyb v linii. Všechny pokusy postavit se nepříteli v linii skončily úplnou porážkou, i když Francouzi byli početně daleko silnější. Bylo nutné vytvořit nový systém taktiky. Americká revoluce^[49] ukázala, jaké výhody přináší nedisciplinovanému vojsku rozptýlená sestava a samostatná palba jednotlivých střelců. Francouzi tuto taktiku převzali a podporovali tyto střelce hlubokými kolonami, v nichž menší nepořádek tak neškodil, dokud se masa držela dost pohromadě. V této sestavě vrhali Francouzi svá početně silnější vojska proti nepříteli a zpravidla měli úspěch. Tato nová sestava a nedostatek zkušeností jejich vojáků vedly Francouze k tomu, aby bojovali v členitém terénu, ve vesnicích a v lesích, kde se mohli krýt před nepřátelskou palbou a kde se lineární sestava nepřítele nutně narušovala; protože neměli stany, polní pekárny atd., museli tábořit pod širým nebem a živit se tím, co jim poskytl okolní kraj. Tak získali pohyblivost, která byla pro jejich nepřátele, obtížené stany a všemožnými zavazadly, něčím neznámým. Revoluční válka zrodila v Napoleonovi muže, který učinil z tohoto nového způsobu válčení pravidelný systém, spojil ho s tím, čeho se dalo ještě použít ze starého systému, a přivedl novou metodu okamžitě na takový stupeň dokonalosti, na jaký Bedřich přivedl lineární taktiku; tehdy se Francouzi stali téměř nepřemožitelnými, dokud se jejich odpůrci od nich nepřiučili a nezorganizovali své armády podle nového vzoru. Hlavní rysy tohoto nového systému jsou: obnovení staré zásady, že každý občan může být v případě potřeby povolán k obraně vlasti, a z toho vyplývající vytváření armády na základě povinných odvodů většího či menšího kontingentu lidí z řad všeho obyvatelstva; tato změna naráz ztrojnásobila průměrnou početní sílu armád z Bedřichovy doby a v případě potřeby se mohla tato početnost ještě zvýšit. Dále: odstranění táborového příslušenství a závislosti na skladech potravin a zavedení táboření pod širým nebem a pravidla, že válku živí válka; tak vzrostla rychlost a samostatnost armády stejně, jako se zavedením všeobecné branné povinnosti zvýšily její počty. V taktické organizaci se stalo pravidlem mísit pěchotu, jezdectvo a dělostřelectvo do menších součástí armády — do sborů a divizí. Každá divize se tak stala kompletní menší armádou, která mohla jednat samostatně a byla dost silná, aby mohla vzdorovat dokonce i početnějšímu nepříteli. Základem bitevní sestavy byla nyní kolona; byla rezervoárem, z něhož vyrážely a do něhož se vracely roje střelců; byla kompaktní masou, která mohla být jako klín vržena na určitý bod nepřátelské linie; byla formou, jak se přiblížit k nepříteli a jak se potom rozvinout, když terén a bojová situace vyžadovaly, aby se proti nepříteli postavily palebné linie. Vzájemná podpora tří druhů vojsk, která se plně rozvinula jejich spojením v malých jednotkách, a kombinace tří forem boje — ve střeleckém řetězu, v linii a v koloně — daly moderním armádám velkou taktickou převahu. Každý terén se tak stal vhodným k boji; a schopnost rychlého zhodnocení výhod a nevýhod terénu a okamžitého rozmístění jednotek na základě tohoto zhodnocení se stala jedním z hlavních požadavků kladených na velitele. Tyto vlastnosti a celkovou schopnost samostatně velet musel nyní mít nejen vrchní velitel, ale museli ji mít i podřízení důstojníci. Sbory, divize, brigády a samostatné oddíly se ustavičně ocitaly v situacích, kdy jejich velitelé museli jednat na vlastní odpovědnost; na bojišti už nebylo vidět dlouhé, nepřerušované linie pěchoty rozestavené na širé rovině, s jezdectvem na křídlech; jednotlivé sbory a divize, soustředěné v kolonách, stály skryty za vesnicemi, silnicemi nebo návršími, odděleny od sebe navzájem zdánlivě velkými mezerami, zatímco se ve skutečnosti pouze malá část vojsk účastnila přestřelek a dělostřeleckých soubojů, dokud nenadešla rozhodující chvíle. Zároveň s rostoucí početností vojsk a se zavedením této sestavy se bitevní linie roztáhly do šířky; teď už nebylo nutné zaplňovat před zraky nepřítele všechny viditelné mezery v linii, protože vojska byla po ruce a mohla být nasazena, kdy jich bylo zapotřebí. Obchvat se nyní stal obvyklou strategickou operací; silnější armáda se celá vkliňovala mezi slabšího protivníka a jeho komunikace, takže jediná porážka mohla zničit armádu a rozhodnout celé tažení. Oblíbeným taktickým manévrem bylo prolomit nepřátelský střed čerstvými vojsky ve chvíli, kdy situace nasvědčovala, že nepřítel nasadil své poslední zálohy. Zálohy, které by při lineární taktice neměly opodstatnění a jen by zmenšovaly údernou sílu armády v rozhodující chvíli, se nyní stávaly hlavním prostředkem, který rozhodoval akci. Bojová sestava se roztáhla nejen do šířky, ale i do hloubky; vzdálenost od řetězu střelců k postavení záloh byla často 2 míle i více. Zkrátka: nový systém vyžadoval sice méně drilu a okázalé preciznosti, ale zato daleko víc rychlosti, vypětí a důvtipu od každého jednotlivce, nejvyšším velitelem počínaje a posledním střelcem konče; a každé nové zdokonalení od Napoleonovy doby jde tímto směrem.

Změny v armádním materiálu byly v tomto období jen nepatrné; pro ustavičné války bylo málo času k takovým zdokonalením, jejichž zavedení vyžaduje určité doby. Dvě velmi důležité novinky se objevily ve francouzské armádě krátce před revolucí. Byl zaveden nový model ručnice se zmenšenou ráží, s menší vůlí střely v hlavni a s vykrojenou pažbou místo dosud užívané rovné. Tato pečlivěji vypracovaná zbraň měla velký podíl na převaze francouzských střelců a byla vzorem, podle něhož se jen s nepatrnými obměnami konstruovaly ručnice užívané ve všech armádách až do zavedení zápalkových zámků. Druhou novinkou bylo Gribeauvalovo zjednodušení a zdokonalení dělostřelectva. Za Ludvíka XV. bylo francouzské dělostřelectvo úplně zanedbané; děla měla nejrůznější ráže, lafety byly staromódní a ani konstrukční typy nebyly jednotné. Gribeauval, který sloužil za sedmileté války^[50] u Rakušanů, kde viděl lepší typy, úspěšně snížil počet ráží, ujednotil a zdokonalil vzory a značně zjednodušil celý systém. Napoleon vedl své války právě s jeho děly a lafetami. Anglické dělostřelectvo, které bylo při vypuknutí války s Francií v hrozném stavu, se postupně — i když pomalu — značně zdokonalilo; poprvé se tam objevily lafety s jednoramennými choboty, které pak převzaly četné kontinentální armády, a zařízení, aby pěší dělostřelci mohli sedět na kolesnách a muničních vozech. Jízdnímu dělostřelectvu, které vynalezl Bedřich Veliký, se věnovala v napoleonském období veliká péče a zvlášť o ně pečoval i sám Napoleon; tehdy byla pro ně také poprvé vypracována zvláštní taktika. Když válka skončila, zjistilo se, že nejúčinnější byl tento druh zbraně v britské armádě. Ze všech velkých evropských armád jen rakouská armáda nahradila jízdní dělostřelectvo bateriemi, u nichž byla obsluha dopravována na zvlášť pro to určených vozech.

V německých armádách stále ještě zůstával zvláštní druh pěchoty, ozbrojené puškami s rýhovanou hlavní, přičemž nový způsob boje v rozptýlené sestavě dodal této zbrani nový význam. Velmi se rozšířila a roku 1838 ji převzali Francouzi, kteří potřebovali dalekonosnou pušku pro Alžírsko. Francouzi zformovali tirailleurs de Vincennes^[z] a později chasseurs á pied^[aa] a obojí přivedli k nebývalému stupni dokonalosti. Zrod těchto formací byl velkou pobídkou k značnému zdokonalení pušek s rýhovanou hlavní, jejichž dostřel i přesnost neobyčejně vzrostly. V této souvislosti se proslavila jména Delvigne, Thouvenin, Minié. V období mezi lety 1830 a 1840 byl ve většině armád zaveden zápalkový zámek pro všechnu pěchotu; Angličané a Rusové byli jako obvykle poslední. V téže době se v různých zemích vážně usilovalo o další zdokonalení ručních palných zbraní a o výrobu pušky, která by měla co největší dostřel a mohla by se zavést v celé pěchotě. Prusové zavedli jehlovku, rýhovanou pušku nabíjenou zezadu, která byla schopna velmi rychlé palby a měla dlouhý dostřel; podstatně tím zdokonalili původní belgický vynález. Tuto pušku dostaly všechny lehké prapory; zbytek pěchoty dostal přednedávnem staré ručnice, přeměněné velmi jednoduchým procesem na pušky Miniéova systému. Angličané vyzbrojili tentokrát jako první celou svou pěchotu skvělou zbraní, totiž enfieldskou puškou, malou obměnou pušky Miniéovy; její skvělé vlastnosti se plně osvědčily na Krymu a zachránily Angličany u Inkermanu^[51].

V taktice pěchoty ani jezdectva nedošlo k žádným důležitým změnám, nepočítáme-li skvělé zdokonalení taktiky lehké pěchoty díky francouzským chasseurs^[ab] a nový pruský systém rotních kolon; tato formace — snad s některými obměnami — pro své velké taktické přednosti nepochybně brzy zobecní. Rusové a Rakušané stále zachovávají sestavu o hloubce 3 řadů, Angličané se už od Napoleonových dob formují do dvouřadů; Prusové pochodují v trojřadu, ale bojují většinou v dvouřadu, přičemž třetí řad tvoří střelci a jejich podpora; a Francouzi, do té doby tvořící trojřad, bojovali na Krymu ve dvouřadech a tuto sestavu nyní zavádějí v celé armádě. Pokud jde o jezdectvo, zmínili jsme se už o ruském pokusu obnovit dragouny ze 17. století a o jeho neúspěchu.

U dělostřelectva došlo ve všech armádách k velkým zlepšením detailů a ke zjednodušení ráží a vzorů kol, lafet atd. Dělostřelecká věda se značně zdokonalila. Přesto však nenastaly podstatné změny. Většina kontinentálních armád je vybavena šestiliberními a dvanáctiliberními děly; piemontská armáda má děla osmiliberní a šestnáctiliberní; španělská — osmiliberní a dvanáctiliberní; Francouzi, kteří měli doposud osmiliberní a dvanáctiliberní děla, zavádějí nyní takzvaná houfnicová děla Ludvíka Napoleona — jednoduchá lehká dvanáctiliberní děla, z nichž se střílí i malými granáty a která mají nahradit všechny ostatní druhy polních děl. Britové mají v koloniích tříliberní a šestiliberní děla, ale jejich armády vysílané z Anglie užívají nyní pouze devítiliberních, dvanáctiliberních a osmnáctiliberních děl. Na Krymu měli dokonce polní baterii dvaatřicetilibernich děl, ta však vždycky někde uvázla.

Celkovou organizací se moderní armády vzájemně velmi podobají. S výjimkou britské a americké armády se doplňují nucenými odvody založenými buď na konskripčním systému, při němž jsou vojáci, kteří si odsloužili určitou dobu, propouštěni navždy domů, nebo na systému záloh, kdy je doba činné služby krátká, ale vojáci pak mohou být po určitou dobu znovu povoláváni. Francie je nejlepším příkladem prvního systému, Prusko druhého. Dokonce i v Anglii, kde se řadové vojsko i milice zpravidla doplňují zápisem dobrovolníků, počítá zákon pro případ nedostatku dobrovolníků pro milici s konskripčními odvody (nebo výběrem losem). Švýcarsko nemá stálou armádu, celé jeho ozbrojené síly tvoří milice, cvičená pouze po krátkou dobu. V některých zemích zůstává i nadále pravidlem najímání cizích žoldnéřů: Neapolsko a papež mají dosud své švýcarské pluky, Francouzi svou cizineckou legii a Anglie je v případě vážné války zpravidla nucena uchýlit se rovněž k tomuto prostředku. Délka činné služby se velmi různí: od několika týdnů ve Švýcarsku, 18 měsíců až 2 let v menších německých státech a 3 let v Prusku k 5 či 6 letům ve Francii, 12 letům v Anglii a 15 až 25 letům v Rusku. Důstojníci se rekrutují nejrůznějším způsobem. Ve většině armád dnes neexistují zákonné překážky, aby se řadový voják nemohl stát důstojníkem, ale v praxi bývá těchto překážek velmi mnoho. Vc Francii a v Rakousku musí část důstojníků pocházet z poddůstojníků; v Rusku si to vynucuje nedostatek vzdělaných uchazečů. V Prusku v dobách míru brání nedostatečně vzdělaným uchazečům v získání důstojnické hodnosti zkouška; v Anglii je postup z řadového vojáka řídkou výjimkou. Pro ostatní důstojníky jsou ve většině zemí vojenské školy, ale s výjimkou Francie není jejich absolvování nutné. Co do odborně vojenského vzdělání jsou v čele francouzští důstojníci, co do všeobecného vzdělání vedou důstojníci pruští; Angličané a Rusové stojí nejníž v obou směrech.

Pokud jde o koně potřebné pro armádu, zdá se, že Prusko je jedinou zemí, v níž i koně podléhají nuceným odvodům; od majitelů se vykupují za pevně stanovenou částku.

Až na výše uvedené výjimky je výstroj a výzbroj moderních armád nyní všude přibližně stejná. Velké rozdíly jsou ovšem v kvalitě a ve zpracování materiálu. Z tohoto hlediska jsou na posledním místě Rusové; Angličané, kteří opravdu využívají předností, jež jim poskytuje jejich průmysl, stojí nejvýš.

Pěchota všech armád se dělí na řadovou a lehkou. První druh je pravidlem a tvoří převážnou většinu pěchoty; opravdová lehká pěchota je všude výjimkou. V současné době mají rozhodně nejkvalitnější a nejpočetnější lehkou pěchotu Francouzi: je to 21 praporů myslivců, 9 praporů zuávů a 6 praporů domorodých alžírských střelců. Velmi dobrá je také rakouská lehká pěchota, zvláště myslivci; je jich 32 praporů. Prusové mají 9 praporů střelců a 40 praporů lehké pěchoty, ta však dostatečně nevyhovuje svým zvláštním úkolům. Angličané nemají skutečnou lehkou pěchotu kromě 6 praporů střelců, a ti jsou hned po Rusech bezpochyby nejméně schopni takové služby. O Rusech se dá říci, že nemají žádnou skutečně lehkou pěchotu, protože jejich 6 praporů střelců se úplně ztrácí v jejich obrovské armádě.

Také jezdectvo se všude dělí na těžké a lehké. Kyrysníci se vždy počítají mezi těžké, husaři, myslivci a švališéři [chevauxlégers] vždycky mezi lehké. Dragouni a huláni patří v některých armádách k lehkému, v jiných k těžkému jezdectvu; a nebýt kozáků, neměli by Rusové ani lehké jezdectvo. Nejlepším lehkým jezdectvem je nepochybně rakouské — národní maďarští husaři a polští husaři.

Stejné dělení platí i pro dělostřelectvo; výjimkou jsou Francouzi, kteří, jak bylo uvedeno, mají nyní jen jedinou ráži. V jiných armádách dosud existují lehké a těžké baterie, rozdělené tak podle ráží svých děl. Lehké dělostřelectvo se dělí ještě dál na jízdní a pěší, přičemž jízdní má působit především společně s jezdectvem. Rakušané prý nemají jízdní dělostřelectvo; Angličané a Francouzi nemají pěší dělostřelectvo v pravém slova smyslu, protože obsluhy se vezou na kolesnách a muničních vozech.

Pěchota je organizována do rot, praporů a pluků. Prapor je taktickou jednotkou; je to formace, v níž vojska bojují, nepočítáme-li několik málo výjimek. Prapor tedy nesmí být početně příliš silný, aby ho jeho velitel mohl ovládnout hlasem a obsáhnout pohledem, ale ani ne příliš slabý, aby mohl působit v boji jako samostatná jednotka, a to i po ztrátách, které utrpí během tažení. Jeho síla proto kolísá mezi 600 a 1400 vojáky; průměr je 800 až 1000 mužů. Rozdělení praporu na roty se provádí proto, aby byly pevně určeny jeho evoluční součásti, aby mužstvo lépe ovládlo jednotlivosti výcviku a aby se usnadnila hospodářská správa. Prakticky hrají roty úlohu samostatných jednotek jen při přestřelkách a v pruské armádě při formování rotních kolon, kdy každá ze čtyř rot tvoří kolonu o třech četách; tato sestava předpokládá početně silné roty, a proto má pruská rota 250 mužů. Počet rot v praporu se různí stejně jako jejich početní síla. Angličané mají v praporu 10 rot po 90 až 120 mužích, Rusové a Prusové 4 roty po 250 mužích, Francouzi a Rakušané 6 rot různé síly. Prapory se seskupují do pluků spíše pro administrativní a kázeňské účely a proto, aby byl zajištěn jednotný výcvik než z nějakých taktických důvodů; ve válečných formacích bývají proto prapory téhož pluku často oddělovány. V Rusku a v Rakousku má každý pluk 4, v Prusku 3, ve Francii 2 kmenové prapory, nepočítaje náhradní jednotky; v Anglii se v dobách míru skládá většina pluků jen z jediného praporu. Jezdectvo se dělí na eskadrony a pluky. Eskadrona o 100 až 200 mužích je taktickou a administrativní jednotkou; jen Angličané dělí eskadronu z administrativních důvodů ještě na 2 čety. Pluk má 3 až 10 kmenových eskadron; Britové mají v dobách míru jen 3 eskadrony asi po 120 jezdcích; Prusové mají 4 eskadrony po 150 jezdcích; Francouzi 5 eskadron po 180 až 200 jezdcích; Rakušané 6 nebo 8 eskadron po 200 jezdcích; Rusové 6 až 10 eskadron po 150 až 170 jezdcích. Pluk je u jezdectva jednotkou taktického významu; je totiž vybaven tak, že může samostatně útočit, přičemž se eskadrony vzájemně podporují; proto musí mít jezdecký pluk dostatečnou početní sílu — 500 až 1600 jezdců. Jen Britové mají pluky tak slabé, že musí ze 4 nebo 5 tvořit brigádu; naproti tomu jsou rakouské a ruské pluky často stejně silné jako průměrná brigáda. Francouzi mají nominálně velmi silné pluky, ale doposud se v poli objevovali s podstatně sníženými počty, protože mají nedostatek koní. Dělostřelectvo je organizováno v bateriích; organizace do pluků nebo brigád slouží u této zbraně jen pro mírové účely, protože téměř při každém bojovém nasazení se baterie určitě navzájem oddělí a používá se jich vždycky samostatně. Nejmenší počet děl v baterii jsou čtyři; Rakušané mají baterie po 8, Francouzi a Angličané po 6 dělech. Střelci nebo jiná skutečně lehká pěchota se obvykle organizují jen do praporů a rot, a ne do pluků; charakteru tohoto druhu vojska totiž nevyhovuje spojování do velkých jednotek. Stejně je tomu u zákopníků a minérů, kteří kromě toho tvoří jen velmi malou část armády. Jedinou výjimkou jsou v tom Francouzi; ale jejich 3 zákopnické a minérské pluky mají dohromady jen 6 praporů. V mírových dobách se ve většině armád obvykle pokládá za nejvyšší organizační jednotku pluk. Větší útvary, brigády, divize a armádní sbory se zpravidla organizují teprve po vypuknutí války. Jen Rusové a Prusové mají armády plně organizované a vyšší velitelství plně obsazená jako ve válce. V Prusku je to však naprosto iluzorní, pokud by nebyl mobilizován aspoň jeden celý armádní sbor, což předpokládá povolání zeměbrany z jedné celé provincie; a v Rusku jsou sice pluky skutečně v plných počtech, avšak poslední válka^[ac] ukázala, že se původní divize a sbory velmi brzy směšují, takže výhody takové organizace mají význam spíš v míru než ve válce.

Ve válce se několik praporů nebo eskadron seskupuje v brigádu; u pěchoty 4 až 8 praporů, u jezdectva 6 až 20 eskadron. Jsou-li jezdecké pluky početné, mohou velmi dobře zastupovat brigádu; ale velmi často se jejich početní síla snižuje vyčleňováním oddílů pro divize. Někdy je výhodné spojit lehkou a řadovou pěchotu do jedné brigády, ne však lehké a těžké jezdectvo. Rakušané velmi často přidávají ke každé brigádě jednu baterii. Seskupení několika brigád tvoří divizi. Ve většině armád se divize skládá ze všech tří druhů vojsk: například ze 2 brigád pěchoty, ze 4 až 6 eskadron a z 1 až 3 baterií. Francouzi a Rusové nemají v divizích jezdectvo, Angličané tvoří divize pouze z pěchoty. Pokud tedy tyto národy nechtějí bojovat v nevýhodných podmínkách, musejí přidělovat jezdectvo (popřípadě dělostřelectvo) divizím podle okamžité potřeby; vhodná chvíle se snadno přehlédne a někdy je obtížné nebo dokonce nemožné ji vystihnout. Poměrný počet divizního jezdectva je ovšem vždycky jen malý, a proto se zbylá část tohoto druhu vojsk formuje do jezdeckých divizí po dvou brigádách, aby se vytvořila jezdecká záloha. Dvě nebo tři, někdy i čtyři divize tvoří ve větších armádách armádní sbor. Takový sbor má vždy své jezdectvo a dělostřelectvo i v těch armádách, kde je divize nemají; a tam, kde jsou divize smíšené, má velitel sboru k dispozici ještě zálohu jezdectva a dělostřelectva. Napoleon poprvé vytvořil takové sborové zálohy; avšak nespokojil se s tím a zorganizoval z celého zbývajícího jezdectva záložní jezdecký sbor o 2 až 5 jezdeckých divizích, k němuž připojil jízdní dělostřelectvo. Rusové zachovali tutéž organizaci u svého záložního jezdectva a ostatní armády se k tomu v důležité válce zřejmě opět uchýlí, i když dosažený účinek nikdy nebyl úměrný obrovským masám jezdců soustředěným takto najedno místo. Taková je moderní organizace bojové části armády. Ale přesto, že se odstranily stany, sklady, polní pekárny a proviantní vozy, zůstává tu stále ještě velký trén z nekombatantů a vozů, potřebný k zajištční bojeschopnosti armády během tažení. Pro větší názornost uvedeme pouze trén, jaký podle současných řádů potřebuje jeden armádní sbor pruské armády:

Dělostřelecký trén: 6 parkových kolon se 30 vozy, 1 ohňostrojecká dílna na 6 vozech.
Pontonový trén: 34 pontonové vozy, 5 vozů s nářadím, 1 kovárna.
Pěchotní trén: 116 vozů, 108 koňských spřežení.
Sanitní trén: 50 vozů (pro 1600 až 2000 nemocných).
Záložní intendanční trén: 159 vozů.
Záložní trén: 1 vůz, 75 záložních koní.

————————————————————————————————————
Celkem: 402 vozy, 1791 koní, 3000 mužů.

Aby velitelé armád, armádních sborů a divizí mohli každý na příslušném stupni vést svěřená vojska, má každá armáda kromě britské zvláštní sbor složený výhradně z důstojníků a nazývaný štáb. Úkolem těchto důstojníků je provádět průzkum a pořizovat náčrtky terénu, v němž se armáda pohybuje nebo se možná bude pohybovat, pomáhat při sestavování operačních plánů a podrobně je rozpracovávat, aby se neztrácel čas, aby nedocházelo ke zmatkům a aby se vojska zbytečně neunavovala. Tito důstojníci jsou tedy na velmi důležitých místech, mají mít všestranné a ukončené vojenské vzdělání a musejí dokonale znát možnosti každého druhu vojsk na pochodu i v bitvě. Proto se ve všech zemích vybírají z nejschopnějších jednotlivců a dostává se jim pečlivého vzdělání v nejvyšších vojenských školách. Jen Angličané si myslí, že každý nižší nebo vyšší důstojník z kterékoli části armády se hodí pro takovou funkci; to má za následek, že jejich štáby jsou na nízké úrovni, že armáda je schopna provádět jen nejpomalejší a nejjednodušší manévry a velitel, pokud je trochu svědomitý, musí dělat celou štábní práci sám. Divize může mít jen zřídka víc než jednoho štábního důstojnika, armádní sbor má vlastní štáb řízený vyšším nebo štábním důstojníkem a armáda má úplný štáb s několika generály, v čele s náčelníkem, který v nutných případech vydává rozkazy jménem velitele. V britské armádě je náčelníkovi štábu podřízen generáladjutant a generální ubytovatel; v jiných armádách je generáladjutant zároveň náčelníkem štábu; ve Francii v sobě náčelník štábu spojuje obě funkce a pro každou má pod svým vedením zvláštní oddělení. Generáladjutant je personálním náčelníkem armády, přijímá hlášení všech podřízených oddělení a útvarů armády a spravuje všechny záležitosti týkající se kázně, výcviku, sestav, vybavení, výzbroje atd. Jeho prostřednictvím jsou všichni podřízení ve styku s vrchním velitelem. Vykonává-li současně funkci náčelníka štábu, spolupracuje s velitelem při sestavování a zpracovávání operačních plánů a plánů přesunů armády. Příslušným detailním rozpracováním těchto plánů se zabývá generální ubytovatel, který připravuje podrobnosti pochodů, ubytování a táboření. Hlavním stanům je přidělen potřebný počet štábních důstojníků, kteří se zabývají průzkumem terénu, připravují návrhy obrany nebo útoku na postavení atd. Kromě toho je tu vrchní velitel dělostřelectva a vyšší ženijní důstojník, kteří stojí v čele příslušných oddělení, několik zástupců náčelníka štábu na jednotlivých úsecích bojiště a určitý počet ordonančních důstojníků a ordonancí, kteří předávají rozkazy a hlášení. Hlavním stanům jsou dále přiděleni náčelník intendantury se svými písaři, výplatce armády, náčelník zdravotnické služby a vojenský prokurátor nebo vedoucí oddělení vojenské justiční služby. Štáby armádních sborů a divizí jsou uspořádány podle stejného vzoru, jsou však jednodušší a jejich personál je méně početný; štáby brigád a pluků jsou ještě menší a štáb praporu může tvořit pouze velitel, jeho adjutant, jeden důstojník jako výplatce, jeden poddůstojník ve funkci písaře a bubeník nebo trubač.

K řízení a udržování ozbrojených sil velkého národa je zapotřebí četných zařízení kromě těch, která jsme dosud uvedli. Jsou to odvodní a remontní důstojníci (remontní důstojníci jsou často ve spojení se správou státních hřebčínů), vojenské školy pro důstojníky a poddůstojníky, školní prapory, eskadrony a baterie, jezdecké školy a školy pro veterináře. Ve většině zemí jsou státní slévárny a továrny na ruční palné zbraně a střelný prach; dále existují různá kasárna, arzenály, sklady a pevnosti s celým vybavením a se štábem důstojníků, kteří jim velí; konečně je tu generální intendantura a generální štáb armády, kterým podléhají celé ozbrojené síly a které jsou proto ještě početnější a mají rozsáhlejší funkce a povinnosti než štáb a intendantura jednotlivé armády v poli. Zvláště štáb má velmi důležité povinnosti. Obvykle se dělí na historické oddělení (shromažďující materiály o dějinách válek, organizaci armád atd. v minulosti i současnosti), topografické oddělení (pověřené shromažďováním map a údajů trigonometrického měření celé země), statistické oddělení atd. V čele všech těchto zařízení, jakož i v čele armády je ministerstvo války, v různých zemích různě organizované, ale mající — jak vyplývá z předcházejících poznámek — velmi široký okruh povinností. Jako příklad uvedeme organizaci francouzského ministerstva války. Má sedm správ čili oddělení: 1) personální; 2) dělostřelecké; 3) ženijní a pevnostní; 4) administrativní; 5) alžírské; 6) válečný archív (historické, topografické aj. oddělení a různá oddělení štábu); 7) finanční. K ministerstvu jsou přímo připojeny tyto poradní komise složené z generálů, vyšších důstojníků a odborníků: štábní komise pro pěchotu, jezdectvo, dělostřelectvo, opevňování a pro zdravotnickou službu a komise pro veterinářství a veřejné práce. Tak vypadá onen obrovský mechanismus zabývající se doplňováním vojska lidmi i koňmi, zásobováním, řízením a neustálým obnovováním moderní prvotřídní armády. Tak složitá organizace odpovídá obrovské mase lidí shromážděných v armádě. I když početního stavu Napoleonovy Velké armády^[52] z roku 1812, kdy císař měl 200 000 vojáků ve Španělsku, 200 000 ve Francii, Itálii, Německu a Polsku a kdy vtrhl do Ruska se 450 000 vojáky a 1300 děly, nebylo od té doby dosaženo a i když pravděpodobně už nikdy neuvidíme, aby k jediné operaci byla shromážděna armáda o 450 000 lidech, přece jen každý z velkých států na evropském kontinentu včetně Pruska může postavit vyzbrojenou a disciplinovanou sílu 500 000 mužů i více; přestože armády těchto států zahrnují pouze 1¹/₂ % — 3 % celkového počtu obyvatelstva, nedosáhly dosud nikdy v dějinách takových rozměrů.^[53]

———— * ————

Napsal B. Engels
v srpnu až nejpozději 24. září 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. II, 1858

Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny

Adjutant

Adjutant — pomocný důstojník neboli aide-de-camp^[ad] přidělený veliteli větší či menší jednotky. Zpravidla má adjutanta každý velitel pěšího praporu nebo jezdeckého pluku; velitelé brigád, divizí, armádních sborů a vrchní velitelé mají jednoho nebo více adjutantů podle významu svého velitelského postavení. Adjutantovou povinností je oznamovat rozkazy svého náčelníka a sledovat jejich plnění, jakož i přijímat nebo shromažďovat hlášení určená jeho náčelníkovi. Má tedy do značné míry na starosti vnitřní organizaci své jednotky. Řídí střídání služeb mezi jejími součástmi a vydává denní rozkazy; zároveň je jakýmsi tajemníkem svého náčelníka, vede korespondenci s vyčleněnými oddíly a s nadřízenými, sestavuje přehled denních hlášení a výkazů, vede deník a statistické záznamy své jednotky. U větších jednotek je nyní zpravidla zřízen pravidelný štáb, vydělený z celkového armádního štábu a řízený „náčelníkem štábu“, který přebírá vyšší funkce adjutanta a ponechává mu pouze předávání rozkazů a řízení chodu vnitřní služby v daném sboru. V těchto případech je však uspořádání v různých armádách tak rozdílné, že není možné podat o něm byť i všeobecný přehled. Nenajdou se například dvě armády, kde má adjutant velitele armádního sboru přesně stejné funkce. Potřeby monarchických institucí si vyžádaly téměř ve všech evropských státech vedle těchto skutečných adjutantů houfy titulárních generáladjutantů panovníkových; jejich funkce jsou imaginární, pokud nejsou povoláni ke službě u svého panovníka, a i tehdy konají jen čistě formální funkce.

———— * ————

Napsal B. Engels
mezi 11. červencem a 10. srpnem 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. I, 1858

Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny

Albuera

Albuera — vesnice a říčka ve španělské provincii Estremaduře asi 12 mil jihovýchodně od Badajozu. Na jaře roku 1811 oblehli Badajoz, který byl tehdy v rukou Francouzů, Angličané a velmi energicky pevnost svírali.^[54] Toto obléhání kryl u Albuery Beresford s asi 10 000 anglických a německých a 20 000 portugalských a španělských vojáků. Proti němu vytáhl Soult s částí andaluské armády, kterou měl k dispozici, a 16. května na něj zaútočil. Pravé křídlo Angličanů zaujímalo postavení na kulatém pahorku pokračujícím sedlovitou vyvýšeninou podél jejich středu a levého křídla. Čelně kryla postavení říčka Albuera. Soult ihned pochopil, že tento kulatý pahorek je rozhodující bod a klíč k celému postavení. Proto střed a levé křídlo protivníkovo jen zajistil a útok en masse^[ae] připravoval proti jeho pravému křídlu. Beresford rozmístil přes protesty svých důstojníků skoro všechny anglické a německé jednotky do středu a na levé křídlo, takže jednotky, které měly bránit pahorek, se skládaly téměř výhradně ze španělských nováčků. A proto jakmile začala Soultova pěchota postupovat na pahorek v hustých soustředěných kolonách, Španělé velmi brzy ustoupili a celé britské postavení bylo ihned obchváceno. Když Beresford několikrát odmítl poslat na pravé křídlo britské a německé jednotky, jeden jeho podřízený štábní důstojník^[af] vydal v této rozhodující chvíli na vlastní odpovědnost asi sedmi tisícům anglických vojáků rozkaz k postupu. Rozvinuli se na odvráceném svahu sedla, rozdrtili palbou první francouzské prapory, a když dorazili k pahorku, shledali, že je obsazen množstvím nevalně uspořádaných hlubokých kolon, které se neměly kam rozvinout. Angličané proti nim vyrazili. Palba jejich rozvinuté řady působila v hustých masách Francouzů vražedně. A když Britové nakonec přešli k bodákovému útoku, Francouzi prchli ve zmatku s pahorku. Toto vrcholné vypětí připravilo britská vojska téměř o čtyři pětiny jejich počtu — tolik bylo mrtvých a raněných. Avšak bitva byla rozhodnuta a Soult ustoupil, ačkoli několik dní potom bylo od obléhání Badajozu upuštěno.

———— * ————

Napsal B. Engels
mezi 11. červencem a 10. srpnem 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. I, 1858

Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny

Alma

Alma — krymská říčka, která teče z vysočiny nedaleko Bachčisaraje směrem na západ a vlévá se mezi Jevpatorijí a Sevastopolem do Kalamitského zálivu. Jižní břeh této řeky, při ústí velmi strmý a ovládající celý protější břeh, si vybral v poslední rusko-turecké válec kníže Menšikov za obranné postavení proti útoku spojeneckých armád, které se právě vylodily na Krymu. Mentšikov měl pod svým velením 42 praporů, 16 eskadron, tisíc kozáků a 96 děl, celkem 35 000 mužů. Spojenci se vylodili 14. září 1854 trochu severněji od Almy v počtu 28 000 Francouzů (4 divize), 28 000 Angličanů (5 pěších a 1 jezdecká divize) a 6000 Turků. Jejich dělostřelectvo bylo přesně stejně silné jako ruské, mělo totiž 72 francouzská a 24 anglická děla. Ruské postavení bylo napohled značně pevné, ve skutečnosti však mělo četné slabiny. Jeho fronta se táhla téměř 5 mil a to byla příliš velká délka na malý počet vojsk, která měl Menšikov k dispozici. Pravé křídlo bylo zcela nekryté, levé pak nemohlo zaujmout postavení až k samému moři — neboť spojenecké loďstvo ovládalo palbou svých děl pobřeží — a trpělo tedy stejným nedostatkem. Z těchto skutečností vycházel plán spojenců. Chtěli zaměstnat ruské čelo předstíranými útoky, přičemž Francouzi, kryti pěti válečnými loďmi, měli obchvátit levé křídlo a Angličané, kryti svým jezdectvem, pravé křídlo Rusů. K útoku došlo 20. září. Měl začít za úsvitu, ale vzhledem k pomalým pohybům Angličanů se Francouzi nemohli odvážit postupovat přes řeku dříve. Na francouzském krajním pravém křídle překročila Bosquetova divize řeku, která byla téměř všude brodná, a zlezla příkré svahy jižního břehu, aniž narazila na nějaký odpor. S velkým úsilím se rovněž podařilo dopravit na náhorní plošinu 12 děl. Vlevo od Bosqueta přepravil svou divizi přes řeku Canrobert a začal se rozvinovat na výšině, zatímco divize knížete Napoleona čistila zahrady, vinice a domy ve vesnici Almě od ruských střelců. Proti všem těmto útokům, prováděným 29 prapory, se Menšikov bránil v první a druhé linii pouze 9 prapory, jimž přišlo brzy na pomoc dalších sedm. Těchto 16 praporů podporovaných 40 děly a 4 eskadronami husarů mělo vydržet úder Francouzů, kteří útočili s obrovskou přesilou a k nimž se brzy přidalo ještě i zbylých 9 praporů Foreyovy divize. Tak byla nasazena všechna Saint-Arnaudova vojska a jen Turci zůstávali jako záloha. O výsledku nemohlo být dlouho pochyb. Rusové pomalu povolovali a ustupovali tak spořádaně, jak to jen bylo možné. Mezitím zahájili útok Angličané. Asi ve 4 hodiny ukázala palba Bosquetových děl z výšin náhorní plošiny na levém křídle ruských postavení, že jde do tuhého; asi za hodinu zaútočil anglický střelecký řetěz na ruský. Angličané upustili od obchvatu ruského pravého křídla, protože ruské jezdectvo, i bez kozáků dvakrát početnější než britské, krylo toto křídlo tak, že dokonce ohrožovalo levé křídlo Angličanů. Proto se lord Raglan rozhodl zaútočit na Rusy přímo. Napadl jejich střed s Brownovou lehkou divizí a s Evansovou divizí v první linii; dvě divize vévody z Cambridge a generála Englanda tvořily druhou linii, zatímco záloha (Cathcartova divize) podporovaná jezdectvem postupovala za levým křídlem. První linie se rozvinula, zaútočila na dvě vesnice před sebou, vytlačila z nich Rusy a překročila Almu. Tady se zprávy rozcházejí. Angličané rozhodně tvrdí, že jejich lehká divize dosáhla náspu, za nímž Rusové umístili těžké dělostřelectvo, ale byla pak zatlačena. Rusové prohlašují, že se lehká divize nedostala ani pořádně přes řeku, natož aby pronikla nahoru po srázu, na němž byl násep. Rozhodně však druhá linie postupovala těsně za první, rozvinula se a musela se opět zformovat do kolony, aby mohla přejít Almu a vystoupit na výšiny; pak se opět rozvinula, vypálila několik salv a zaútočila. Lehké divizi přišla na pomoc zejména divize vévody z Cambridge (garda a Skotové). Evans sice postupoval pomalu, nebyl však odražen, a tak neměla Englandova divize v jeho týlu téměř ani příležitost poskytnout mu podporu. Násep dobyla garda a Skotové a po krátké, ale zuřivé bitce Rusové postavení vyklidili. Osmnáct ruských praporů tu bojovalo proti stejnému počtu anglických praporů; každý z anglických praporů měl sice asi o 50 mužů víc než ruské prapory, Rusové však toto oslabení plně vyrovnávali převahou dělostřelectva a silou svého postavení. Avšak palba anglické pěchoty, která se vždycky označuje za vražednou, byla v tomto případě zvlášť drtivá. Věišina nasazených vojáků byla vyzbrojena Miniéovou puškou; jejich střely měly takovou průbojnost, že srážely najednou celé řady a působily v hlubokých ruských kolonách nesmírně zhoubně. Rusové, kteří nasadili až na 6 praporů všechnu svou pěchotu a kteří přesto neměli naději, že by zadrželi postupující příliv, přerušili bitvu; jezdectvo a lehké dělostřelectvo spolu s malou pěchotní zálohou kryly nerušený ústup. Angličané bojovali rozhodně lépe než všechna ostatní vojska v této bitvě, ale počínali si jako obvykle neohrabaně při manévrování, rozvinovali se, seskupovali do kolon a znovu se rozvinovali zbytečně pod nepřátelskou palbou, čímž ztráceli čas i životy. Výsledkem této bitvy bylo, že se spojenci stali — dokud Rusům nepřišly posily — nespornými pány nechráněného území Krymu a že se jim otevřela cesta na Sevastopol. První výhody nevyužili, ale z druhé těžili okamžitě.

———— * ————

Napsal B. Engels
mezi 11. červencem a 10. srpnem 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. I, 1858

Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny

Arkebuza

Arkebuza (hákovnice) — z francouzského arquebuse, někdy nesprávně psáno harquebuse, v angličtině, zvláště na skotském pomezí, zkomolena na hagbut nebo hackbut — je nejstarší forma muškety, které se skutečně dalo použít v poli k vojenským účelům. Byla zavedena už v bitvě u Bosworthu roku 1485^[55] pod názvem ruční bombarda; nebylo to nic jiného než krátký železný válec, uzavřený na jednom konci čímsi na způsob dnového šroubu a opatřený zápalným kanálkem; upevňoval se ke konci pevné dřevěné tyče podobné násadě kopí nebo halapartny. Tato ruční bombarda čili miniaturní kanón se nabíjela sekaným olovem nebo malými kuličkami s náloží hrubého prachu a odpalovala se pomocí doutnáku přiloženého k zátravce. Zbraň přitom podpíral ramenem voják přední řady — byl to kopiník nebo halapartník — a nařizoval ho pomocí rukojeti a pálil z něho, samozřejmě bez jakéhokoli míření, voják zadní řady. Podle Hallovy kroniky byli Britové ozbrojeni „ručními ohnivými bombardami“ dokonce ještě dříve, v bitvě u Azincourtu (viz poznámka [35]). Tyto starobylé palné zbraně byly ovšem tak těžkopádné a mohlo se s nimi zacházet jen tak pomalu, že přes strašný rámus, který vydávaly, a přes svůj neobvyklý vzhled měly jen malý nebo neměly žádný účinek. Za vlády Jindřicha VIII., přestože v prvních letech jeho panování vyhrála bitvu u Pavie (viz poznámka [41]) palba španělských arkebuzníků, si zachovával — díky přesnosti zamíření, díky svému dostřelu a průraznosti svých střel — stále ještě postavení nejlepší zbraně dlouhý luk; dokonce i za královny Alžběty se o dlouhém luku mluvilo jako o „královně zbraní“, ačkoli Alžběta měla ve své armádě mušketýry a poslala na pomoc francouzskému králi Jindřichu IV. oddíl jízdních arkebuzníků, kterému velel plukovník James, předek známého romanopisce^[ag]. Za Alžbětiny vlády se arkebuza podstatně zdokonalila, přesto však byla stále ještě tak dlouhá a neohrabaná, že se z ní dalo pálit jen s oporou o vidlici zaraženou do země před střelcem; tento nepostradatelný nástroj se někdy ještě opatřoval hrotem kopí nebo halapartny, tak aby vidlice, zaražené šikmo do země, sloužily jako palisády.

Hlavně těchto starých zbraní jsou neobyčejně dlouhé, zhotovené ze silné vrstvy kovu, mají zpravidla malý vývrt a někdy už jsou rýhované; taková je puška dosud uchovávaná v hamiltonském paláci ve Skotsku, z níž Hamilton z Bothwellhaughu zastřelil roku 1570 regenta Murraye. Arkebuzy se odpalovaly pomocí doutnákové šňůry nebo knotu z připraveného konopí prostrčeného kladívkem, podobným jakou soudobých puškových zámků; kladívko, uvolněné stisknutím spouště, strhlo hořící doutnák na pánvičku a odpálilo zbraň. Časem ustoupil doutnákový zámek zámku kolečkovému, u něhož byt nad pánvičkou upevněn křesací kámen tak, aby se nemohl pohnout, a proti jeho hraně se pomocí zpruhy prudce roztočilo vroubkované kolečko, které pak do prachu pod ním vykřesalo spršku jisker. Po kolečkovém zámku přišel takzvaný pérový zámek^[56]. To byl první nemotorný zárodek křesadlového zámku s ocílkou, který tak zdokonalil Joseph Manton a který teprve před několika tety úplně vytlačila zápalka, nad niž je těžko si představit rychlejší a spolehlivější zapalovací nástroj. Pérový zámek byl zaveden za občanských válek v Anglii^[57] u lepších pistolí, u loveckých brokovnic a u vybraných musketonú, byl však příliš vzácný a drahý, než aby se ho užívalo všeobecně, a tak byl zaveden jen u panských a důstojnických zbraní; u zbraní pro mužstvo se stále používalo zámku doutnákového. Pozoruhodné je, že od prvního vynálezu zdokonalené arkebuzy až do velmi nedávné doby pokročilo přímé zpracování hlavně a přesnost letu kule daleko méně, než by se dalo předpokládat. Obtížnost přesného zamíření vznikala zřejmě jedině z nedokonalého způsobu střelby, z neohrabanosti zbraně a z neobyčejně pomalého zapalování, neboť se ukázalo, že mnohé velmi staré arkebuzové hlavně, zvláště hlavně španělské výroby, když byly přizpůsobeny perkusnímu principu, vsazeny do nových pažeb a příslušně vyváženy, střílejí velmi přesně a dokonce s neobvyklou průrazností na velké vzdálenosti.

———— * ————

Napsal B. Engels
mezi 11. červencem a 10. srpnem 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. II, 1858

Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny

Airey^[58]

Airey, sir Richard, rytíř bathského řádu, generálmajor a dnes generální ubytovatel britské armády, nastoupil vojenskou službu v roce 1821 jako praporčík, v roce 1825 byl povýšen na kapitána, v rocc 1851 na podplukovníka a v této hodnosti velel brigádě východní armády v roce 1854. V září 1854, těsně předtím, než krymská expedice odplula z Varny, byl jmenován generálním ubytovatelem expediční armády a v této funkci byl jedním ze šesti či osmi důstojníků, kteří byli obviněni, že pod velením lorda Raglana zničili anglickou armádu, protože si počínali příliš rutinovaně, plnili své úkoly formálně a prokázali naprostý nedostatek zdravého rozumu a energie. Aireyovým úkolem bylo stanovit, v jakém množství mají být jednotlivým plukům přiděleny různé součásti táborové výstroje, stany, pláště, přikrývky a boty. Podle jeho vlastního doznání (před vyšetřovací komisí v Chelsea),

„od prvního týdne prosince 1854 se ani jednou nestalo, aby v Balaklavě nebyla značná zásoba teplých oděvů, přitom však v téže době některé pluky v zákopech na frontě hrozně trpěly nedostatkem právě těch věcí, které byly pro ně připraveny pouhých 7—8 mil daleko“.

Tvrdil však, že to nebyla jeho vina, protože nikdy nečinil sebemenší potíže, když měl podpisem schválit výdej těchto věcí. Naopak, považuje za svou zásluhu, že pokud to bylo možné, zkrátil a zjednodušil proceduru obvyklou při schvalování, redukování či zamítání žádostí o výdej předmětů, které docházely od divizních a plukovních důstojníků.

———— * ————

Napsal B. Engels
mezi 11. červencem a 10. srpnem 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. I, 1858

Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny

Aspern

Aspern a Essling — město a vesnice na severním břehu Dunaje — město asi polovinu, vesnice asi dvě francouzské míle od Vídně — leží na velké lučinaté rovině Moravského pole, táhnoucí se od řeky k zalesněným kopcům Bisambergu; tato místa se proslavila zuřivou dvoudenní bitvou, kterou tu svedli 21. a 22. května 1809 Francouzi s Rakušany, a první porážkou císaře Napoleona, kterého tu přemohl a donutil k ústupu arcivévoda Karel.

Na počátku tažení se Napoleon se svou Velkou armádou (viz poznámka [52]) probil Tyroly proti proudu Innu a Isary, porazil arcivévodu Karla u Eggmühlu, u Řezna, které vzal ztečí, ho zatlačil přes Dunaj do českých hora dostal se tak mezi rakouskou armádu a hlavní město;^[59] pak vyčlenil Davouta se 40 000 vojáky, aby upoutával pozornost císařského generála, načež táhl po proudu Dunaje a zmocnil se Vídně; mezitím jeho generálové Eugène Beauharnais a Macdonald vítězné postupovali z italské strany Dalmácií, Kraňskem a vzhůru údolím Mury, kde utrpěl těžkou porážku Jelačič, aby se spojili se svým vrchním velitelem. V té době arcivévoda Karel, který po své porážce u Eggmühlu pomalu vedl své vojsko podél severního břehu po toku řeky, doufaje, že se mu podaří najít příležitost k výhodnému boji a k záchraně císařství přímo u bran hlavního města, zaujal se svou armádou postavení na Bisambergu, který leží proti ostrovu Lobau a dalšímu menšímu ostrůvku, jež tu dělí Dunaj ve čtyři ramena.

Arcivévoda stál v čele stotisícového vojska a čekal, že se k němu každou hodinu připojí jeho bratr arcivévoda Jan s dalšími 40 000 muži, jejichž počet by se byl zvýšil na 60 000, kdyby se arcivévoda Jan — jak mu bylo výslovně přikázáno — byl spojil u Lince s Kolovratem a zaujal dominující postavení v Napoleonově týlu a na jeho hlavní komunikační linii.

Napoleon, který pod svým velením soustředil 80 000 výtečných k boji připravených vojáků včetně císařské gardy a Bessièresova záložního jezdectva, měl v úmyslu překročit Dunaj a utkat se s arcivévodou, protože doufal, že ho rozdrtí, dříve než mu přijdou posily. Proto zřídil z pravého břehu řeky k ostrovu Lobau velmi pevný most na 68 velkých člunech a 9 obrovských vorech, a z Lobau na Moravské pole, asi uprostřed mezi Aspern a Esslingem, postavil lehčí pontonový most; zrána 21. září pak začal s největší rychlostí a horlivostí přepravovat svá vojska. Rakouský velitel postřehl ze svého postavení na kopci ukvapenost tohoto manévru, jímž císař hnal obrovské masy svého vojska přes širokou a prudkou řeku po jediném mostě, který umožňoval jen pomalý a postupný pohyb vojáků všech zbraní po dlouhém a úzkém přechodu, po němž s obtížemi přecházelo jezdectvo a ještě hůře dělostřelectvo; kdyby byla armáda donucena k ústupu, skýtal by jí tento most sotva možnost záchrany. Když to arcivévoda zpozoroval, okamžitě se rozhodl využít této přfležitosti a zničit polovinu francouzské armády na severním břehu v době, kdy zbytek armády bude buď právě přecházet, nebo bude ještě na jižní straně. Poslal tedy Kolovratovi, Nordmannovi a dalším velícím důstojníkům, kteří stáli výše proti proudu, rozkazy připravit čluny s těžkým nákladem a se zápalnými látkami, aby mohly být mosty ve vhodnou chvíli zničeny, pak stáhl jádro své armády z dohledu a přikázal pouze jezdectvu a předním strážím, aby se naoko bránily a pak aby ustoupily před útočícími Francouzi vedenými Massénou. Ke dvanácté hodině přesun nepřítele dostatečně pokročil — přes 40 000 Francouzů už bylo na severním břehu — aby se arcivévoda mohl chopit iniciativy. V této chvíli tedy sestoupil s 80 000 vojáky, mezi nimiž bylo 14 000 mužů skvělého jezdectva, a s 288 děly se zalesněných výšin Bisambergu a vrhl se na nepřítele, přičemž si za hlavní cíle útoku zvolil osady Aspern a Essling v bocích Napoleonova postavení; centrální prostor mezi těmito dvěma pevnými místy s kamennými budovami, se zahradními zdmi a spoustou plotů obsadily mohutné rakouské baterie, chráněné hlavně jezdectvem, s Hohenzollernovou pěchotou jako zálohou v týlu. Boj při útocích na obou bocích byl strašlivý a zuřivost náporu i odolnost obrany nemají příkladu snad v celých dějinách války. Obě osady přešly několikrát střídavě do rukou francouzských a rakouských a rakouské dělostřelectvo tropilo ve francouzských řadách tak strašlivé spousty, že Napoleon nařídil hromadný útok jezdectva, aby se pokusilo baterie dobýt. Skvělí francouzští gardoví kyrysníci útočili se svou obvyklou prudkostí a odvahou, obrátili rakouské jezdce na útěk a byli by se zmocnili děl, kdyby je Rakušané nebyli spěšně stáhli a kdyby se rakouská pěchota nebyla zformovala do čtverhranů, které — jako později u Waterloo^[60] — odrážely všechny pokusy prolomit tuto neproniknutelnou sestavu a nakonec porazily jezdectvo a obrátily je, rozbité a zdecimované, na ústup k vlastním liniím. Zatím rakouská vojska dobyla Aspern a jejich střed pozvolna, ale neodvratně postupoval navzdory udatnosti a obětavosti kyrysníků, kteří ve stále řídnoucích řadách znovu a znovu útočili a jediní zabránili prolomení francouzských linií.

Noc nakrátko přerušila boj; ale Francouzi už utrpěli rozhodující porážku v pravidelné bitvě; jejich levé křídlo bylo obchváceno, střed byl zatlačen skoro až k mostům a Essling na jejich pravém křídle sice Lannesova udatnost uhájila, vesnice však byla obklíčena Rakušany, kteří spali opřeni o své zbraně mezi mrtvými Francouzi a čekali jen, až se opět rozední, aby pokračovali v útoku.

Po celou noc však čerstvé jcdnotky přecházely mosty a vyrážely na Moravské pole, takže za rozbřesku měl Napoleon, přes všechny ztráty z minulého dne, na bojišti plných 70 000 mužů a přitom se už začal přepravovat Davout s dalšími 30 000 muži. Bitva začala znovu útoky na obě osady, o které sc bojovalo; Rakušané obsadili Essling a Francouzi dobyli zpět Aspern. V obou osadách se po celý den odehrávaly zoufalé boje a obě byly několikrát střídavě oběma stranami dobyty bodákovými útoky, nakonec však zůstaly v rukou Rakušanů, kteří večer přisunuli k oběma místům dělostřelectvo a zahájili křížovou palbu na francouzský týl. Během těchto krvavých srážek se však Napoleon, kterému přišly silné posily a nemusel už bojovat v defenzívě, uchýlil ke svému oblíbenému manévru — k přesilovému útoku na střed. Vrhl Lannese a Oudinota v čele obrovské kolony více než 20 000 pěších s 200 děly vpředu a se spoustou jezdectva vzadu přímo na rakouský střed, tam, kde linie vypadaly nejslabší — mezi levé Hohenzollernovo a pravé Rosenbergovo křídlo. Zprvu se zdálo, že se tento mohutný útok dokonale podařil; rakouské linie se protrhly; mezi Rosenbergem a Hohenzollernem vznikl veliký průlom, do něhož s divokou zuřivostí vtrhlo jezdectvo a prosekalo si hladce cestu hluboko do týlu, až k samým zálohám knížete Reusse; už se šířila zpráva, že je bitva ztracena; ale arcivévoda Karel zvládl tuto obtížnou situaci; s dvojnásobnou rychlostí přispěchaly zálohy granátníků a zformovaly se do šachovitě rozestavených čtverhranů; za nimi se cvalem přihnaly spousty dragounů statečného knížete Liechtensteina, který s praporem Zachova pluku v ruce obnovil boj.

Strašná Lannesova kolona nemohla postupovat dál, zastavila se a začala se s čtverhrany častovat salvami; nebyla však s to se rozvinout a soustředěná palba baterií, bijících do ní ze vzdálenosti polovičního dostřelu pušky, ji rozdrtila. Nadarmo jezdectvo útočilo vší silou na bodáky čtverhranů, ani jeden čtverhran se nezachvěl a nebyl prolomen, a nakonec byli sami kyrysníci napadeni zálohou rakouských dragounů, kteří se přihnali s hlasitým křikem, obrátili kyrysníky na útěk a zatlačili je v nepořádku zpět k jejich pěchotě, čímž jen dovršili zmatek. Hned po odražení útoku prolomil Hohenzollern francouzské linie na pravé straně středu šesti maďarskými granátnickými pluky a zatlačil všechno před sebou až za Essling, který spolu s Aspern definitivně obsadili Rakušané. Zatímco nyní rakouský střed tlačil před sebou celou francouzskou armádu, která přes své nadlidské úsilí byla nyní na úplném ústupu k ostrovu Lobau, soustředily rakouské baterie svou křížovou palbu z obou osad na mosty; účinek této palby byl osudný, neboť každá rána dopadala do stlačených mas lidí a koní.

K dovršení všeho neštěstí Francouzů byl mezitím most spojující ostrov s jižním břehem zničen rakouskými zápalnými čluny a vory, čímž byl zatím znemožněn jakýkoli únik z ostrova. Avšak francouzský zadní voj s bezpříkladnou odolností držel Rakušany v šachu až do půlnoci, dokud se poslední Francouzi nestáhli z bojiště na ostrov a dokud neutichlo hromobití rakouských baterií a vysílení dělostřelci neusnuli vedle svých děl, zmoženi únavou z tohoto neobyčejného a slavného dne.

Vítězové pohřbili na bojišti 7000 Francouzů; 29 793 raněných a zajatých dopravili do Vídně. Lannes a Saint-Hilaire utrpěli smrtelná zranění a za několik dnů zemřeli. Rakušanům padlo 87 vyšších důstojníků a 4200 prostých vojáků, kromě toho měli 16 300 raněných. Ale vítězství, dobyté u samých bran a téměř na dohled od hlavního města, bylo úplné; nepřítel, zlomený, zničený a pokleslý na duchu byl stěsnán na malé prostoře ostrova Lobau, a kdyby byl arcivévoda Jan splnil rozkaz a objevil se ve francouzském týlu s 60 000 svěžími muži zrána po aspernské porážce, lze si snadno představit, jaký by byl asi výsledek.

Ale Napoleonova hodina ještě neudeřila a národy byly odsouzeny k dalším čtyřem rokům utrpení, než jim konečný pád válečného kolosu na bojištích u Lipska^[61] a Waterloo vrátil ztracenou svobodu.

———— * ————

Napsal B. Engels
mezi 14. červencem a 10. srpnem 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. II, 1858

Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny

Útok

Útok v obecném, strategickém smyslu znamená uchopení iniciativy v jednotlivé potyčce, boji, srážcc ncbo pravidelné bitvě; přitom v každém případě musí jedna strana nutně začít s útočnými a druhá strana s obrannými operacemi. Všeobecně se má za to, že útok přináší větší úspěch, a armáda, která je v obraně, tj. vede válku čistě obranné povahy, proto často podniká útočná tažení a dokonce i při obranných taženích rozvíjí útočné akce. V takovém případě se armáda, která je v obraně, snaží změnou místa a dějiště operací zkřížit výpočty nepřítele, odvést ho od jeho operační základny, přinutit ho bojovat v jiné době a na jiných místech, než boj očekával a byl na něj připraven, a tím ho případně uvést do nevýhodného postavení.

Dva nejpozoruhodnější příklady ofenzívních operací a přímých útoků užitých při výhradně obranném tažení poskytují dvě obdivuhodná Napoleonova tažení: tažení z roku 1814, které skončilo jeho vyhnanstvím na Elbu, a tažení z roku 1815, uzavřené porážkou u Waterloo a kapitulací Paříže. V obou těchto neobyčejných taženích útočil vojevůdce, operující výhradně na obranu své napadené země, proti nepřátelům na všech stranách a při každé příležitosti; a ačkoli byl vcelku vždycky početně daleko slabší než útočníci, dokázal tam, kde sám útočil, mít vždycky převahu, a proto zpravidla vítězil. Nešťastný výsledek obou těchto tažení naprosto nesnižuje ani jejich celkové pojetí, ani jejich jednotlivé operace. Příčiny, které v obou taženích způsobily porážku, naprosto nezávisely na jejich plánu či provedení; byly to příčiny politické a strategické povahy, přičemž hlavní tu byla obrovská materiální převaha spojenců a nemožnost, aby jediný národ, vysílený čtvrtstoletím válek, odolal útoku celého světa, který proti němu pozdvihl zbraně.

Říká se, že ze dvou armád, jež se setkají tváří v tvář na bojišti, má rozhodující výhodu ta, která se chopí iniciativy, čili jinými slovy zaútočí. Ti, kteří hájí tento názor, jsou však patrně oslněni skvělými činy několika velkých vojevůdců a jednoho nebo dvou velkých bojovných národů, které za své úspěchy vděčí útokům v největším měřítku; tento názor je tedy zřejmě třeba značně upravit. Epameinondas, Alexandr, Hannibal, Caesar a — poslední, ale nikoli nejméně důležitý — Napoleon I. byli vysloveně útočícími vojevůdci, kteří dobývali všech svých velkých vítězství — a v podstatě také utrpěli všechny své velké porážky — v akcích, kdy se sami chápali iniciativy. Francouzi vděčí za všechna vítězství svému bouřlivému a téměř nezadržitelnému útoku a umění rychle rozvíjet úspěchy a měnit porážky nepřítele v naprostou zkázu. Jejich obrana je však daleko horší. Dějiny nejslavnějších bitev světa, jak se zdá, ukazují, že tam, kde má napadená armáda tolik pevné a úporné vytrvalosti, že dokáže nezlomně vzdorovat, dokud palba útočníků nezačne slábnout a nedostaví se jako reakce vyčerpání, a dovede pak sama přejít do ofenzívy a zaútočit, je obranná operace nejbezpečnější. Ale je jen málo armád a dokonce i málo národů, které dovedou vybojovat takové bitvy. Ani Římané, kteří byli skvělí při obraně opevněných měst a obdivuhodní při útočných operacích v poli, se nikdy neproslavili v obraně; a jejich dějiny nezaznamenaly žádnou bitvu, v níž by po celodenním obranném boji, bohatém na nezdary, nakonec zaútočili a zvítězili. Totéž vcelku charakterizuje francouzské armády a jejich vojevůdce. Řekové naproti tomu vybojovali mnoho svých nejlepších bitev, jakou Marathónu, Thermopyl a řadujiných, zvláště pak bitvu u Plataj (viz poznámka [7]), podle takového plánu, že nejprve odráželi útok, dokud neoslábl, a pak sami zaútočili na polovysíleného a překvapeného útočníka. Také Angličané a do značné míry i Švýcaři a Němci používali po celá staletí tohoto systému, který se vcelku osvědčil jak jejich vojskům, tak i později Američanům. Bitvy u Kreščaku, Poitiers, Azincourtu (viz poznámka [35]), Waterloo (viz poznámka [60]), Aspern a Esslingu^[ah] a četné další, jichž je příliš mnoho, než aby je bylo možné vypočítat, byly vybojovány právě podle této zásady; a můžerne k tomu dodat, že Američané ve válce z let 1812—1814^[62] úspěšně odráželi Angličany, kteří na ně téměř nepřetržitě útočili — a to proti svému zvyku v kolonách — způsobem, který se Angličanům samým tak osvědčil v bojích proti Francouzům a který si ještě nedávno ověřili i v bojích proti Rusům.

Stojí-li dvě armády na bojišti proti sobě a chtějí-li se obě spolu utkat, jsou obvyklé způsoby útoku tyto: První a nejjednodušší je přímý útok rovnoběžným čelem, kdy útočící vojsko rozpoutá okamžitě boj po celé délce fronty od křídla ke křídlu a vybojuje bitvu prostou silou. Druhý způsob je útok křídly, a to buď oběma současně, nebo nejprve jedním a později druhým, přičemž střed zůstává stažen vzadu. Tohoto způsobu používal při svých bitvách s oblibou Napoleon: donutil tak nepřítele, aby oslabil svůj střed posilováním křídel, přitom držel svůj vlastní střed, posílený obrovskými zálohami jezdectva, stažený vzadu a nakonec vyrazil do mezery v nepřátelském středu a zakončil akci zničujícím úderem. Třetí způsob je útok středem, kdy křídla zůstávají zpět jako záloha. Ze všech způsobů má tento poslední nejvíc nedostatků, používalo se ho jen zřídka a není prý nikdy úspěšný. Je-li nějaká armáda vnucena do tohoto postavení, bývá obvykle obklíčena a zničena, jako se to stalo Římanům při jejich útoku u Kann.^[ai] Pro obranu je naopak toto postavení skvělé. Čtvrtý způsob, kosý útok — vynalezl Epameinondas a použil ho se skvělým úspěchem u Leukter (viz poznámka [17]) a Mantineie (viz poznámka [18]). Záleží v tom, že se zaútočí na jedno nepřátelské křídlo vlastním křídlem, které bylo postupně tajně posíleno, přičemž střed a druhé křídlo zůstávají staženy, ale manévruje se s nimi tak, aby byly pro bránící se stranu stálou hrozbou útoku a aby jí znemožnily posilovat své slabé místo až do doby, kdy už je příliš pozdě. Byla to oblíbená metoda Rakušana Clerfayta, který jí ustavičně porážel Turky, i metoda Bedřicha Velikého, který o svých nejskvělejších vítězstvích rád říkával, že „pouze znovu sváděl Epameinondovy bitvy“. Pozoruhodné je, že Řekové a vcelku i Francouzi, právě tak jako Rusové a Rakušané, vyhráli všechny své největší bitvy útokem v kolonách, které prolamovaly střed a smetaly všechno před sebou, jestliže se nepodařilo je účinně zastavit a zadržet jejich postup. Římané, Angličané a Američané bojovali při útoku i při obraně v lineární sestavě; Angličané a Američané tak téměř beze změny bojují dosud. V této sestavě vždycky dokázali vzdorovat svým středem náporu útočící kolony a zadržet ji, dokud nemohli postupem svých křídel obchvátit nepřítele z boku a rozdrtit jej. Je pozoruhodné, že kdykoli se Angličané odchýlili od své takříkajíc národní útočné sestavy — totiž linie o hloubce dvou rnužů — a útočili v koloně, jako u Fontenoy a na Chippewě^[63], vždycky utrpěli porážku. Těžko tedy popírat závěr, že útok středem, prováděný kolonou, je zásadně pochybený, provádí-li se proti odolným a vytrvalým vojskům, i když má zajištěn úspěch proti nepříteli s menší tělesnou zdatností a slabší kázní, zvláště je-li demoralizován.

Při útoku na redutu nebo polní opevnění, hájené jen pěchotou, mohou útočníci přikročit hned k útoku; mají-li obránci i děla, je nutno nejprve umlčet tato děla vlastním dělostřelectvem. Dělostřelba se vede tak, aby probila palisády, vyřadila děla, rozbila přední násep a donutila tak obránce stáhnout děla dovnitř opevnění. Když dělostřelectvo útočníků takto splní svůj úkol, obchvátí lehká pěchota, především střelci, část opevnění a míří svou palbou na hřeben předního náspu, aby přinutila obránce buď se úplně skrýt, nebo aspoň střílet překotně a nepromyšleně. Střelci se postupně přibližují a soustřeďují se k svému cíli; tvoří se útočné kolony, před nimiž jdou vojáci se sekyrami a žebříky. Vojáci v prvních řadách mohou nést i hatě, které současně slouží jako štíty i k zaplnění příkopu. Děla v opevnění se nyní vracejí na původní místa a míří na útočící kolony; útočící střelci proto zesilují svou palbu a míří hlavně na dělostřelce obránců, kteří se pokoušejí případně znovu nabít svá děla. Dosáhnou-li útočníci s úspěchem příkopu, je důležité, aby při zteči postupovali společně a aby se vrhli na opevnění naráz ze všech stran. Proto na okraji příkopu chvíli vyčkávají na smluvený signál; při zlézání předního náspu je zasypávají střely z houfnic, valí se na ně balvany a kmeny stromů a na jeho vrcholku je čekají obránci s napřaženými bodáky a pažbami pušek. Výhody postavení jsou stále ještě na straně obránců, ale útočný duch dodává útočícím velkou morální převahu; a není-li opevnění kryto jinými obrannými stavbami z boků, bývá právě v této chvíli nesnadné, i když — jak ukazují některé příklady — ne zcela nemožné, odrazit odvážný nápor. Na prozatímní opevnění se může zaútočit překvapivě nebo otevřeným náporem; v obou případech je velitelovou první povinností, aby pomocí zvědů nebo průzkumu získal co nejúplnější informace o charakteru opevnění, o jeho posádce, o obranných zařízeních a prostředcích. Při útoku je pěchota často odkázána na své vlastní prostředky a vojáci musejí spoléhat na vlastní vynalézavost, podpalovat záseky hořícím chrastím, zaplňovat menší příkopy otýpkami sena, ztékat palisády pomocí žebříků pod ochranou skupiny střelců, pytlíky s prachem vyhazovat do povětří zabarikádovaná okna a dveře; jestliže pěchota použije těchto prostředků energicky a odvážně, je s to překonat všechny obvyklé překážky.

———— * ————

Napsal B. Engels
mezi 14. červencem a 10. srpnem 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. II, 1858

Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny

Afghánistán

Afghánistán je rozlehlá asijská země, severozápadně od Indie. Leží mezi Persií a Indií a v druhém směru mezi Hindúkušem a Indickým oceánem. Původně patřily k Afghánistánu perské oblasti Chorásán a Kuhestán s Herátem, Balúčistánem, Kašmírem a Sindhem i se značnou částí Paňdžábu. V jeho nynějších hranicích žije jen asi 4 milióny obyvatel. Povrch Afghánistánu je velmi členitý — rozlehlé náhorní plošiny, ohromná pohoří, hluboká údolí a soutěsky. Jako všechny hornaté tropické země má Afghánistán velké podnební rozdíly. Na vrcholcích Hindúkuše leží celý rok sníh, zatímco v údolích ukazuje teploměr až 130 stupňů^[aj]. Ve východní části je větší horko než v západní, ale vcelku je v Afghánistánu chladnější podnebí než v Indii; a ačkoli jsou tu velké tepelné rozdíly mezi létem a zimou a mezi dnem a nocí, je tu podnebí poměrně zdravé. Hlavní nemoci jsou zimnice, katary a oční choroby. Občas tu řádí neštovice. Půda je neobyčejně úrodná. V oázách písečných pouští se daří datlovníkům, v teplých údolích roste cukrová třtina a bavlna, na terasách na horských svazích se výborně daří evropskému ovoci a zelenině, a to do výšky 6000 a 7000 stop. Hory jsou porostlé hustými lesy, v nichž žije hojně medvědů, vlků a lišek. Žijí tu rovněž lvi, leopardi a tygři v těch oblastech, které jsou pro ně příznivé. Také domácích zvířat je tu dostatek. Pěstuje se výborná odrůda ovcí perských a tlustoocasých. Koně jsou nádherného vzrůstu a plemene, jako soumarů se používá velbloudů a oslů; žije tu také velké množství koz, psů a koček. Kromě Hindúkuše, který je pokračováním Himálaje, táhne se na jihozápadě horský hřeben zvaný Solejmánské pohoří a mezi Afghánistánem a Balchem leží řetěz hor známý pod názvem Paropamíz, o němž se však v Evropě ví jen velmi málo. Řek je poměrně málo; nejdůležitější z nich jsou Hílmand a Kábul. Obě pramení v Hindúkuši, Kábul teče na východ a vlévá se u Attaku do Indu, Hílmand teče na západ přes Sistán a vlévá se do jezera Zarre. Řeka Hílmand se vyznačuje tím, že podobně jako Nil vystupuje každý rok z břehů a zúrodňuje půdu, která mimo oblast záplav je písečnou pouští. Nejdůležitější města Afghánistánu jsou: hlavní město Kábul, Ghazní, Péšávar a Kandahár. Kábul je krásné město, ležící na 34° 10ʼ severní šířky a 60°43ʼ východní délky^[ak] na řece stejného jména. Budovy jsou ze dřeva, úpravné a pohodlné, celé město má půvabný vzhled, protože je obklopeno nádhernými zahradami. V okolí jsou vesnice, město leží uprostřed rozlehlé roviny lemované nízkými pahorky. Hlavní pamětihodností města je hrobka císaře Bábura. Péšávar je veliké město, počet jeho obyvatel se odhaduje na 100 000. Ghazní — staroslavné mčsto, kdysi sídlo velikého sultána Mahmúda — ztratilo svůj původní význam a dnes vypadá uboze. Nedaleko města je Mahmúdova hrobka. Kandahár byl založen poměrně nedávno, v roce 1754. Je postaven na místě, kde už dříve stávalo město. Po řadu let byl hlavním městem země, ale v roce 1774 bylo sídlo vlády přeloženo do Kábulu. Počet obyvatel se odhaduje na 100 000. Nedaleko města je hrobka Ahmad šáha, zakladatele města, azyl tak posvátný, že ani král se nesmí dotknout zločince, který se uchýlí do těchto zdí.

Svou zeměpisnou polohou a zvláštním charakterem obyvatel má Afghánistán pro střední Asii takřka nedocenitelný politický význam. Formou zřízení je Afghánistán království, ale králova autorita nad jeho hrdými a nezkrotnými poddanými má ráz spíše osobní a krajně nejistý. Království se dělí na provincie spravované královým zástupcem, který vybírá daně a odevzdává je do hlavního města.

Afghánci jsou statečný, smělý a svobodomyslný lid; zabývají se pouze pastevectvím nebo zemědělstvím, vyhýbají se řemeslu a obchodu, opovrhují jimi a přenechávají tato zaměstnání Hindům a ostatním obyvatelům měst. Válka pro ně znamená rozptýlení a odpočinek od jednotvárného zaměstnání všedního dne. Afghánci se dělí na klany^[64], nad nimiž si různí náčelníci udržují jistou feudální svrchovanost. Jedině jejich nezkrotná nenávist k jakékoli nadvládě a jejich láska k osobní nezávislosti jim brání v tom, aby se stali mocným národem. Avšak právě tato jejich živelnost a nestálost z nich činí nebezpečné sousedy; snadno podléhají svým rozmarům nebo se dají ovlivnit politickými intrikány, kteří dovedou obratně zjitřit jejich vášně. Dva hlavní kmeny jsou Duránové a Ghílzájové, mezi nimiž neustále panuje nepřátelství. Kmen Duránů je mocnější a v důsledku této převahy se jejich emír čili chán stal králem Afghánistánu. Jeho důchod činí asi 10 miliónů dolarů. Plnou autoritu má pouze u svého vlastního kmene. Vojenské kontingenty dodávají většinou Duránové. Druhá část armády se rekrutuje z ostatních klanů nebo z vojenských dobrodruhů, kteří se dávají do služeb armády v naději na žold nebo kořist. Soudní pravomoc ve městech je v rukou kádíů, ale Afghánci se zřídkakdy dovolávají zákona. Jejich chánové mají právo ukládat tresty, a to až po trest smrti. Krevní msta je povinností rodu. Nicméně platí Afghánci za šlechetný a velkomyslný lid, pokud je nikdo neprovokuje, a zákony pohostinství jsou u nich tak posvátné, že i úhlavní nepřítel, jestliže byl pohoštěn chlebem a solí, a to i když toho dosáhl lstí, je chráněn proti mstě, a může se dokonce u svého hostitele dovolávat ochrany proti jakémukoli jinému nebezpečí. Co se týče náboženství, jsou Afghánci muslimové a hlásí se k sektě sunnitů; nejsou však bigotní a manželství mezi šíity a sunnity^[65] nejsou vzácná.

Afghánistán byl střídavě pod vládou Mughalů^[66] a Peršanů. Než přistáli u břehů Indie Britové, všechny cizí invaze, které se převalily přes hindustánské roviny, přicházely z Afghánistánu. Sultán Mahmúd Veliký, Čingischán, Tamerlán a Náder šáh — všichni zvolili tuto cestu. V roce 1747 po smrti Náderově se Ahmad šáh, který se naučil válečnému umění pod vedením tohoto vojenského dobrodruha, rozhodl svrhnout perské jho. Za jeho vlády dosáhl Afghánistán největšího rozmachu a rozkvětu v moderní době. Ahmad šáh pocházel zrodu Sadózájů; jeho prvním činem bylo, že se zmocnil kořisti, kterou jeho zesnulý velitel nashromáždil v Indii. V roce 1748 se mu podařilo vyhnat z Kábulu a Péšávaru mughalského guvernéra a po překročení Indu se rychle zmocnil Paňdžábu. Jeho království se rozprostíralo od Chorásánu až do Dillí a Ahmad šáh zkřížil dokonce zbraně se státy Maráthů^[67]. Tyto velké válečné činy mu však nebránily v tom, aby se věnoval mírovým uměním, byl dokonce známý jako básník a historik. Zemřel v roce 1773; předal korunu svému synu Tímúrovi, který však na toto těžké břemeno nestačil. Tímúr opustil Kandahár, který založil jeho otec a který se během několika let stal bohatým a lidnatým městem, a přenesl sídlo vlády zpět do Kábulu. Za jeho vlády znovu ožily vnitřní spory mezi kmeny, které Ahmad šáh pevnou rukou potlačil. V roce 1793 Tímúr zemřel a po něm nastoupil na trůn Zamán. Tento vladař měl v úmyslu upevnit moc muslimův Indii ajcho plán, který mohl vážně ohrozit britské državy, byl považován za tak důležitý, že byl k hranicím vyslán sir John Malcolm, aby držel Afghánce v šachu, kdyby něco podnikli, a současně byla zahájena jednání s Peršany, s jejichž pomocí se mohli Afghánci octnout mezi dvěma ohni. Tato předběžná opatření byla však zbytečná; Zamán šáha nadmíru zaměstnávala spiknutí a nepokoje uvnitř země, a jeho veliké plány zanikly už v zárodku. Králův bratr Mahmúd vtrhl do Herátu a chtěl tam vytvořit nezávislé knížectví, ale když tento pokus ztroskotal, uprchl do Persie. Zamán šáh se zmocnil trůnu za pomoci rodu Barakžájů, vjehož čele stál Sarafráz chán. Když Zamán šáh jmenoval vezírem nepopulárního člověka, vzbudil nenávist svých někdejších stoupenců a ti zosnovali spiknutí; spiknutí bylo odhaleno a Sarafráz chán popraven. Nato spiklenci povolali zpět Mahmúda, Zamána zajali a vypíchali mu oči. Proti Mahmúdovi, jehož podporovali Duránové, postavili Ghílzájové šáha Šudžu, který se na nějakou dobu zmocnil trůnu; nakonec byl však poražen, především zradou svých vlastních přívrženců, a musel se uchýlit pod ochranu sikhů^[68].

V roce 1809 poslal Napoleon do Persie generála Gardana. Doufal, že se podaří přimět šáha^[al], aby vtrhl do Indie. Indická správa vyslala ke dvoru šáha Šudži svého představitele^[am], aby tam připravoval opozici proti Persii. V tomto období se dostal k moci a proslavil Ránžit Sinh. Byl to náčelník sikhů, který díky svým schopnostem osvobodil zemi od Afghánců a zřídil v Paňdžábu království; získal titul mahárádži (velikého rádži) a dosáhl toho, že ho uznávala anglická správa v Indii. Uzurpátor Mahmúd se však ze svého triumfu dlouho netěšil. Fath chán, jeho vezír, který kolísal mezi Mahmúdem a Šudžou šáhem podle toho, jak ho vedla ctižádost nebo okamžitý zájem, byl zajat královým synem Kamránem, oslepen a potom surově popraven. Mocný rod zavražděného vezíra se zapřísáhl, že jeho smrt pomstí. Na scéně se znovu objevil loutkový šáh Šudža a Mahmúd byl vyhnán. Ale protože se šáh Šudža choval zpupně, byl brzy svržen a místo něho byl korunován jeden z jeho bratrů. Mahmúd uprchl do Herátu, který zůstal v jeho moci; po jeho smrti v roce 1829 vládl nad tímto územím jeho syn Kamrán. Rod Barakžájů tak soustředil vládu ve svých rukou; členové tohoto rodu si mezi sebou rozdělili území, ale jak je už v této zemi obvyklé, měli mezi sebou neustálé spory a sjednotili se jedině proti společnému nepříteli. Jeden z bratrů, Muhammad chán, byl vládcem města Péšávaru a musel za ně platit Ránžitu Sinhovi daň; druhý bratr panoval v Ghazní, třetí v Kandaháru, v Kábulu pak vládl Dóst Muhammad, nejmocnější člen celého rodu.

V roce 1835, v době, kdy Rusko a Anglie proti sobě spřádaly intriky v Persii a centrální Asii, byl k tomuto knížeti poslán jako velvyslanec kapitán Alexander Burnes. Nabídl Dóstovi spojenectví, které Dóst velmi rád přijal; ale anglická správa v Indii od něho vyžadovala všechno možné a sama nenabízela vůbec nic. Mezitím v roce 1838 Peršané, kterým pomáhali a radili Rusové, obklíčili Herát, klíč k Afghánistánu a Indii.^[69] Do Kábulu přijel perský a ruský diplomatický zástupce, a protože Angličané neustále odmítali vzít na sebe jakýkoli určitý závazek, musel Dóst nakonec přijmout podmínky, které nabídla druhá strana. Burnes odjel z Kábulu a lord Auckland, tehdejší generální guvernér Indie, se pod vlivem svého tajemníka W. Macnaghtena rozhodl potrestat Dósta Muhammada za to, k čemu ho vlastně sám donutil. Rozhodl se Muhammada svrhnout a dosadit na jeho místo šáha Šudžu, který se tehdy zaprodal indické správě. S šáhem Šudžou a se sikhy byla uzavřena dohoda; šáh začal sbírat armádu, placenou anglickými penězi a vcdenou anglickými důstojníky, a anglo-indická vojska se soustředila u řeky Satladž. Macnaghten, k němuž byl přidělen Burnes, měl provázet výpravu jako velvyslanec v Afghánistánu. Mezitím upustili Peršané od obklíčení Herátu, a tak padl jediný vážný důvod pro intervenci v Afghánistánu, ale v prosinci roku 1838 se armáda přece jen dala na pochod do Sindhu, podrobila si toto území a vynutila si placení daní ve prospěch sikhů a šáha Šudži.^[70] Dne 20. února 1839 překročila britská vojska Indus. Armáda měla asi 12 000 vojáků a více než čtyřicetitisícový doprovod, šáhovy nováčky nepočítaje. V březnu překročila armáda Bólánský průsmyk; začal se projevovat nedostatek potravin a píce; velbloudi padali po stovkách a velká část zavazadel vzala za své. 7. dubna dorazila armáda k Chodžakskému průsmyku, překročila jej bez odporu a 25. dubna vstoupila do Kandaháru, z něhož uprchla afghánská knížata, bratři Dósta Muhammada. Po dvouměsíčním odpočinku se sir John Keane, velitel armády, vydal s hlavními silami armády na sever; jednu brigádu zanechal pod Nottovým vedením v Kandaháru. Dne 22. července padla nedobytná pevnost Afghánistánu Ghazní; jeden dezertér přinesl totiž informaci, že Kábulská brána jediná není zazděna. Brána byla stržena a pevnost vzata ztečí. Po této katastrofě se armáda sebraná Dóstem Muhammadem ihned rozpadla a 6. srpna otevřel své brány také Kábul. Šáh Šudža byl s příslušnými obřady dosazen na trůn, ale skutečná vládní moc zůstala v rukou Macnaghtena, který také platil všechny výdaje šáha Šudži z indické pokladny.

Zdálo se, že Afghánistán je dobyt, a značná část vojska byla poslána zpět. Ale Afghánci se nikterak nehodlali smířit s vládou Feringhí Káfir (nevěřících Evropanů) a v letech 1840—1841 následovalo ve všech částech země jedno povstání za druhým. Anglo-indická vojska musela být neustále v pohybu. Macnaghten nicméně prohlašoval, že to je normální stav afghánské společnosti a psal domů, že všechno je v pořádku a že moc šáha Šudži se upevňuje. Marná byla varování důstojníků a jiných politických činitelů. V říjnu roku 1840 se Dóst Muhammad vzdal Angličanům a byl dopraven do Indie. Všechna povstání z léta 1841 byla s úspěchem potlačena a Macnaghten se asi v říjnu chystal odjet s druhou částí armády do Indie, protože byl jmenován guvernérem v Bombaji. Tu se však rozpoutala bouře. Okupace Afghánistánu stála indickou pokladnu 1 250 000 liber ročně: bylo nutno krýt výdaje na vydržování 16 000 mužů anglo-indické armády a vojsk šáha Šudži v Afghánistánu; dalších 3000 mužů bylo v Sindhu a na Bólánském průsmyku; královská nádhera šáha Šudži, platy jeho úředníků a všechny výdaje na jeho dvůr a vládu se platily z indické pokladny a z ní byli také podporováni či spíše podpláceni afghánští náčelníci, aby se nebouřili. Macnaghtenovi bylo sděleno, že tak velké částky už vydávat nesmí. Pokusil se vydání omezit, ale toho mohl dosáhnout jedině tím, že by snížil částky vyplácené náčelníkům. Ještě týž den, kdy se o to pokusil, se náčelníci dohodli na spiknutí, jehož cílem bylo zničit Brity, a tak Macnaghten vlastně sám přispěl ke koncentraci povstaleckých sil, které dosud bojovaly proti vetřelcům na vlastní pěst, izolovaně a bez jakékoli koordinace; je ovšem nesporné i to, že nenávist Afghánců k britskému panství v tomto období vyvrcholila.

Anglickým vojskům v Kábulu velel generál Elphinstone, stařec trápený dnou, nerozhodný a úplně bezmocný, jehož rozkazy si neustále odporovaly. Vojska byla v jakémsi opevněném táboře, tak rozlehlém, že posádka sotva stačila obsadit valy, a naprosto už nemohla uvolnit jednotky pro bojovou činnost v poli. Opevnění byla tak nedokonalá, že jezdec mohl přeskočit příkop i přední násep zároveň. Ke všemu ještě hned nad táborem, téměř na dostřel pušky, se zvedaly pahorky, z nichž se celý tábor dal ovládat; toto nesmyslné uspořádání dovršovala ta okolnost, že všechny zásoby a léky byly umístěny ve dvou samostatných pevnůstkách kus od tábora, které ještě navíc byly od tábora odříznuty obezděnými zahradami a další malou pevnůstkou, která nebyla obsazena Angličany. Kábulská citadela Báláhisár by byla mohla poskytnout bezpečné a výtečné zimní ubytování pro celou armádu, ale nebyla obsazena jen proto, aby se vyhovělo šáhu Šudžovi. 2. listopadu 1841 vypuklo povstání. Burnesův dům ve městě byl napaden a Burnes byl zabit. Britský generál nic nepodnikal a v atmosféře beztrestnosti povstání sílilo. Úplně bezmocný Elphinstone slepě naslouchal všem možným protichůdným radám a velmi brzy způsobil všeobecnou dezorganizaci, jakou Napoleon charakterizoval kdysi třemi slovy: ordre, contreordre, désordre^[an]. Ani teď nebyla Báláhisár obsazena. Proti tisícům vzbouřenců bylo vysláno několik rot, a ty byly ovšem poraženy. To dodalo Afgháncům ještě větší odvahy. 3. listopadu obsadili pevnůstky v blízkosti tábora. 9. listopadu padla zásobovací pevnůstka (s posádkou pouhých 80 mužů), a tím byli Angličané odsouzeni k vyhladovění. Již 5. listopadu mluvil Elphinstone o tom, že by se vyplatil, aby mohl svobodně opustit zemi. Ve skutečnosti jeho nerozhodnost a neschopnost způsobila v armádě takovou demoralizaci, že v polovině listopadu ani Evropané, ani sipáhíjové^[71] už nebyli s to utkat se s Afghánci v otevřeném boji. Zahájilo se vyjednávání, a při něm byl za jedné porady s afghánskými náčelníky zavražděn Macnaghten. Začal padat sníh a nedostávalo se potravin. Konečně 1. ledna byla podepsána dohoda o kapitulaci. Všechny hotové peníze, 190 000 liber šterlinků, měly být předány Afgháncům a kromě toho měly být podepsány směnky na dalších 140 000 liber šterlinků. Celé dělostřelectvo a veškerá munice s výjimkou šesti šestiliberních a tří horských děl měly být odevzdány Afgháncům. Anglická vojska měla vyklidit celý Afghánistán. Náčelníci jim naproti tomu slíbili bezpečný průchod, potraviny a soumary.

Dne 5. ledna se britské vojsko se 4500 bojovníky a dvanáctitisícovým doprovodem vydalo na pochod. Stačil jeden denní pochod a ten tam byl všechen pořádek, vojáci se smísili s doprovodem v jediný beznadějný chumel, takže jakýkoli odpor byl vyloučen. Zima a sníh i nedostatek potravin působily jako za Napoleonova ústupu od Moskvy. Ale kozáci se od Napoleonovy armády drželi v uctivé vzdálenosti, kdežto Angličany znepokojovali rozlícení afghánští střelci, kteří se svými dalekonosnými doutnákovými puškami obsadili všechny výšiny. Náčelníci, kteří podepsali dohodu o kapitulaci, nemohli ani nechtěli držet horské kmeny na uzdě. Chord-kábulský průsmyk se stal hrobem téměř celé armády a nepatrný zbytek, sotva 200 Evropanů, padl při vstupu do Džagdalakského průsmyku. Do Dželálábádu dorazil pouze jediný člověk, doktor Brydon, který vylíčil, co se stalo. Afghánci se ovšem zmocnili mnoha důstojníků a drželi je v zajetí. Dželálábád byl obsazen Saleovou brigádou. Byl vyzván, aby kapituloval, ale Sale odmítl město vyklidit; totéž učinil Nott v Kandaháru. Ghazní padlo; nenašel se tam jediný člověk, který by měl sebemenší ponětí o dělostřelectvu, a sipáhíjové z posádky nesnášeli tamější podnebí.

Mezitím při prvních zprávách o katastrofě v Kábulu soustředily britské pohraniční orgány v Péšávaru vojska, která měla pomoci vyprostit pluky v Afghánistánu. Ale byl nedostatek dopravních prostředků a mnoho sipáhíjů onemocnělo. V únoru převzal velení generál Pollock; do konce března 1842 dostal nové posily. Potom přešel Chejbarský průsmyk a vyrazil na pomoc Saleovi do Dželálábádu; Sale už několik dní předtím na hlavu porazil afghánskou armádu, která obléhala město. Nový generální guvernér Indie lord Ellenborough vydal anglickým vojskům rozkaz k ústupu; ale jak Nott, tak Pollock si našli dobrou výmluvu, že nemají dostatek dopravních prostředků. Konečně začátkem července donutil tlak veřejného mínění v Indii lorda Ellenborougha, aby udělal alespoň něco pro záchranu národní cti a prestiže britské armády; proto schválil pochod na Kábul ze dvou stran, od Kandaháru a Dželálábádu. Do poloviny srpna se Pollock a Nott dohodli na svém postupu a 20. srpna vyrazil Pollock směrem na Kábul, dosáhl Gandamaku a 23. srpna porazil oddíl Afghánců; 8. září překročil Džagdalakský průsmyk, 13. září porazil u Tezinu spojené síly nepřítele a 15. září se utábořil u hradeb Kábulu. Mezitím opustil Non 7. září Kandahár a se všemi svými silanu se dal na pochod ke Ghazní. Po několika menších srážkách porazil 30. srpna velký oddíl Afghánců, 6. září vstoupil do Ghazní, které nepřítel už předtím opustil, zničil opevnění i město, znovu porazil Afghánce v jejich silném postavení u Alídánu a 17. září dorazil do okolí Kábulu, kde s ním okamžitě navázal spojení Pollock. Už delší dobu předtím zavraždili někteří náčelníci šáha Šudžu a od té doby neexistovala v Afghánistánu stálá vláda; podle jména byl králem Šudžův syn Fath Džung. Pollock vyslal oddíl jezdectva na pomoc kábulským zajatcům, ale těm se zatím podařilo podplatit své strážce a s jezdectvem se setkali už na cestě. Na znamení msty byl zničen kábulský bazar; při této příležitosti vojáci vyplenili část města a pobili mnoho obyvatel. Dne 12. října opustili Britové Kábul a dali se na pochod přes Dželálábád a Péšávar do Indie. Fath Džung se octl v zoufalé situaci a vydal se za nimi. Dóst Muhammad byl teď propuštěn ze zajetí a vrátil se do svého království. Tak skončil pokus Britů dosadit na afghánský trůn svého člověka.

———— * ————

Napsal B. Engels kolem 10. srpna 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. I, 1858

Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny

Záseka

Záseka, abatis nebo abattis — ve vojenské strategii val zhotovený z poražených stromů, často používaný v obtížných podmínkách války v horách. V případě nutnosti se stromy pokládají jeden vedle druhého s větvemi obrácenými ven, aby zadržely útočníky, při čemž kmeny slouží obráncům jako předprseň. Jestliže se záseky užívá úmyslně, například jako prostředku k obraně horského průsmyku, pak se větve stromů zbaví listí a zaostří se, kmeny se zapustí do země a větve se propletou, aby tvořily jakési chevaux de frise^[ao].

———— * ————

Napsal B. Engels kolem 10. srpna 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. I, 1858

Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a V „New American Cyclopaedia“ vyšla hesla napsaná Marxem a Engelsem v těchto svazcích (v závorkách jsou uvedeny anglické názvy, pokud se liší)

Svazek I:	Adjutant, Albuera, Alma, Airey, Afghánistán (Afganistan), Záseka (Abatis), Alžírsko (Algeria), Střelivo (Ammunition).
Svazek II:	Armáda (Army), Arkebuza (Arquebuse), Aspen, Útok (Attack), Barbette, Bašta (Bastion), Bodák (Bayonet), Barclay de ToIly, Bitva (Battle), Baterie (Battery), Armada, Ayacucho, Dělostřelectvo (Artillery).
Svazek III:	Berthier, Bennigsen, Blum, Bourrienne, Bivak (Bivouac), Kryt (Blindage), Bonnet, Bern, Bessières, Bosquet, Bomba (Bomb), Bombardýr (Bombardier), Bombardování (Bombardement), Bombarda (Bombketch), Bombardovací loď (Blmb-vessei), Odolnost proti bombám (Bomb-proof), Vojenský most (Bridge military), Bernadotte, Blücher, Bolívar y Ponte, Berma (Berme), Blenheim, Borodino, Bidassoa, Předmostí (Bridge-head), Brescia, Bomarsund, Beresford.
Svazek IV:	Brune, Bugeaud, Tažení (Campaign), Kapitán (Captain), Karabina (Carabine), Karonáda (Carronade), Kartáč (Case shot), Zápalný granát (Carcass), Patrona (Cartridge), Budín (Buda) ‚ Katapulta (Catapult), Tábor (Camp), Barma (Burmah), Jezdectvo (Cavalry).
Svazek V:	Coehoorn.
Svazek VII:	Opevňování (Fortification).
Svazek IX:	Pěchota (Infantry).
Svazek XII:	Válečné loďstvo (Navy).

b — všeobecným odvodům. (Pozn. red.)

c — stěnou, jako zeď. (Pozn. red.)

d — tj. 18 až 27 kg. (Pozn. red.)

e — harcovníci, kteří začínali boj a pak se stáhli za triarie; náhradníci (tj. záložní oddíly); oddíly ozbrojené prakem a házecím kopím, umisťované na křídla. (Pozn. red.)

f — hromadně. (Pozn. red.)

g — legie nováčků. (Pozn. red.)

h — doslova: společníci, doprovod; tj. osoby ve vojevůdcově svitě. (Pozn. red.)

i — praetorská kohorta doprovázející vojevůdce. (Pozn. red.)

j — za císařské doby též poddůstojníci vybraní k osobní ochraně císařově. (Pozn. red.)

k — jednoduchý šik. (Pozn. red.)

l — Germánská legie, Italická legie. (Pozn. red.)

m — Augustova legie. (Pozn. red.)

n — legie bohyně Fortuny, prvorozené dcery Jovovy. (Pozn. red.)

o — Apollónova legie. (Pozn. red.)

p — Věrná legie, Zbožná legie, Nepřemožitelná legie. (Pozn. red.)

q — tisícová kohorta. (Pozn. red.)

r — náčelníci (Pozn. red.)

s — pomocné oddíly, předvoje, vrhači (kopí, oštěpů), zvědové, harcovníci, štítonoši, prakovníci, obsluhy kamenometů, vrhači oštěpů připoutaných na řemenu. (Pozn. red.)

t — ordonančních rot, tj, jezdeckých rot zřízených na královský rozkaz (ordonnance). Rekrutovaly se většinou ze šlechty. (Pozn. red.)

u Tažného lana (prolonge), opatřeného hákem a zalomenou pákovou spojkou, se používalo k přemísťování lafety a pro spojení lafety s kolesnou. (Pozn. čes. red.)

v — doslova: svobodné roty; později označení dobrovolnických sborů. (Pozn. red.)

w — tj. Gustava Adolfa. (Pozn. red.)

x — tj. ve tvaru písmene L. (Pozn. red.)

y — tj. Bedřicha Viléma I. (Pozn. red.)

z — vincenneské střelce. (Pozn. red.)

aa — pěší myslivce. (Pozn. red.)

ab — střelcům, myslivcům. (Pozn. red.)

ac — tj. krymská válka 1853—1856. (Pozn. red.)

ad — pobočník. (Pozn. red.)

ae — masový. (Pozn. red.)

af — tj. Hardinge. (Pozn. red.)

ag — tj. Georga Payna Rainsforda Jamese. (Pozn. red.)

ah O této bitvě viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

ai Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

aj — Fahrenheita ( 54,4° Celsia). (Pozn. red.)

ak V Engelsově textu došlo zřejmě k omylu. Souřadnice města Kábulu jsou 34°30ʼ severní šířky a 69°18ʼ východní délky. (Pozn. red.)

al — tj. Fath Alí šáha. (Pozn. red.)

am — tj. Elphinstona. (Pozn. red.)

an — rozkaz, opačný rozkaz, zmatek. (Pozn. red.)

ao — rohatky, španělské jezdce. (Pozn. red.)

1 Stať "Armáda" je jednou z prvních Engelsových prací pro "New American Cyclopaedia". Ke spolupráci na encyklopedii vyzval Marxe v dubnu 1857 jeden z iniciátorů jejího vydání, Charles Dana, a Marx na Engelsovu radu souhlasil, že pro ni napíše řadu hesel. Přitom Engels Marxovi slíbil, že mu pomůže napsat speciální hesla na vojenská a vojenskohistorická témata. Později pak převzal zpracování většiny hesel, aby Marxovi umožnil dokončit ekonomické bádáni. Marxovi připadlo především zpracování životopisných črt o řadě vojevůdců a politiků, ale i tady mu Engels pomáhal vysvětlovat vojenskou stránku otázky. Marxova a Engelsova spolupráce při psaní hesel pro encyklopedii i jejich pokračující společná dopisovatelská činnost pro "New-York Daily Tribune" ["Newyorskou denní tribunu"] jsou jedním z přesvědčivých příkladů přátelství zakladatelů vědeckého komunismu.

Mezi prvními hesly, která si Dana u Marxe objednal a která se zavázat napsat Engels, byla i stať "Armáda". Měly v ní být v obecných rysech vyloženy dějiny vývoje ozbrojených sil, vojenského umění i strategie a taktiky, jakož i přehled stavu a organizace soudobých armád. Engelsův úkol byl komplikován i tím, že v době, kdy pracoval na této souhrnné stati, musel současně psát také řadu jiných hesel z první objednávky. Přesto však Engels, který v červenci 1857 společně s Marxem začal ke stati sbírat materiál a v srpnu začal psát, dokončil stať do 24. září. V této stati do jisté míry shrnul své mnohaleté hluboké studium vojenství a vojenských dějin i zkušenosti ze současných válek. Použil četných odborných pramenů, počínaje díly starověkých historiků a vojenských autorů (Hérodota, Xenofonta, Sallustia, Polybia, Vegetia aj.) a konče pracemi autorů 19. století (Wilkinsona, Clausewitze, Jominiho, Rüstowa aj.), jakož i různých příruček. Některé z těchto pramenů Engels ve stati uvádí. Z Engelsových přípravných materiálů se zachovaly jeho výpisky z Rüstowovy knihy "Heerwesen und Kriegführung C. Julius Cäsars" ["Vojenství za Gaia Julia Caesara a jeho způsob vedení války"], Gotha 1855, a z hesla "Armáda" uveřejněného v sedmém vydání "Encyklopaedia Britannica" (1842, sv. III). Marx pak připravil pro tuto stať řadu výpisků z vědeckých děl a příruček o jednotlivých otázkách dějin válek. Zachovaly se jeho výpisky z třísvazkové Wilkinsonovy práce "Manners aud Customs of the Ancient Egyptians" ["Způsoby a obyčeje starých Egypťanů"], Londýn 1837, a z děl Hérodotových, Thukydidových, Polybiových, Josepha Flavia i dalších starověkých dějepisců. Engels poslal Marxovi hotovou stať a Marx ji ve svém dopise Engelsovi z 25. září 1857 neobyčejně příznivě hodnotil. Zdůraznil, že "dějiny armády ukazují názorněji než cokol jiného správnost našeho nazírání na souvislost výrobních sil a společenských vztahů''. Marx měl však i kritické připomínky. Podle jeho názoru tu nebyla dostatečně vysvětlena otázka vzniku námezdních armád ve starověku (u Kartaginců) a vývoje vojenství v Itálii v 15. a 16. století a u východních národů. Engels vzal tyto připomínky do značité míry v úvahu při další práci na heslech pro "New American Cyclopaedia", která jeho "Armádu" doplňují, jako "Dělostřelectvo", "Jezdectvo", "Opevňování" a "Pěchota".

"New American Cyclopaedia" ["Nová americká encyklopedie"] je naučný slovník, vydaný skupinou pokrokových amerických buržoazních novinářů a vydavatelů, členů redakce "New-York Daily Tribune". Mezi redaktory encyklopedie byli Charles Dana, George Ripley a jiní. Encyklopedii vydalo v 16 svazcích newyorské vydavatelství D. Appleton and Company v letech 1858-1863 a druhé, nezměněné vydání vyšlo v letech 1868- 1869. Na encyklopedii spolupracovala řada vynikajících vědců z USA i Evropy. Obšírností výkladu nejrůznějších vědních oborů a bohatstvím naučného materiálu to byla jedna z nejlepších encyklopedií své doby. Přestože redaktoři encyklopedie byli omezeni svým buržoazním hlediskem a přestože, stejně jako pro jiné buržoazní encyklopedie, byl i pro jejich práci charakteristický eklektismus, vyšlo v "New American Cyclopaedia" mnoho hesel obrážejících názory představitelů demokratických a pokrokových buržoazních kruhů. Zejména významné po této stránce jsou Marxovy a Engelsovy příspěvky, napsané - přestože redakce si dala podmínku, že autoři nebudou vyjadřovat stranické hledisko - z revolučních proletářských materialistických pozic.

Hesla byla v "New American Cyclopaedia" uveřejňována anonymně. Pouze k II., V. a XVI. svazku byly připojeny seznamy autorů největších hesel. V seznamech je uveden i Marx jako autor hesel "Armáda", "Dělostřelectvo", "Bernadotte", "Bolívar", "Jezdectvo", "Opevňování", "Pěchota" a "Válečné loďstvo". (Ve skutečnosti tato hesla, kromě hesel "Bernadotte" a "Bolívar", napsal Engels.) Marxovo nebo Engelsovo autorství ostatních hesel bylo zjištěno z jejich vzájemné korespondence, z dopisů Charlese Dany Marxovi, z Marxových zápisníků, v nichž si poznamenával odeslání článků do New Yorku, i z dalších archívních materiálů (konspekty a výpisky k heslům atd.). Zjistilo se, že Marx s Engelsem napsali celkem 67 hesel a dvě stručné noticky "Abensberg" a "Kartuš", které asi redakce podstatně zkrátila; redakce totiž při uveřejňování hesel často zasahovala do jejich textu. Tyto dvě noticky nebyly pojaty do textu tohoto svazku, jsou však uveřejněny v poznámkách (viz poznámku [59] a [252]).

Do Spisů nebylo zařazeno heslo "Bülow", protože původní text této stati se nezachoval a redakce - jak vyplývá z Marxových a Engelsových dopisů a ze zachovaných přípravných materiálů k této práci - článek zkrátila a k nepoznání změnila.

Při přípravě tohoto svazku se podařilo zjistit skutečné autory řady hesel, která dosud někteří západoevropští bibliografové bezdůvodně připisují Marxovi a Engelsovi. Tak například autorem Marxovi připisovaných hesel "Abd al-Kádir" a "Chartismus" byl jakýsi William Humphrey, heslo "Epikuros" napsal německý liberální žurnalista Hermann Raster, heslo "Socialismus" P. Godwin a heslo "Hegel" Henry Smith.

Marx a Engels pracovali pro "New American Cyclopaedia" od července 1857 do října 1860, a ta jejich hesla, která jsou nám známa, vyšla v I.-V., VII., IX. a XII. svazku encyklopedie. Beze změny přešla do druhého vydání encyklopedie z let 1868-1869 a za života autorů pak už znovu otištěna nebyla.

2 Terminy vztahující se k vojenským dějinám starověku uvádí Engels vesměs latinsky. — Názvy uvedených egyptských vojenských kast jsou odvozeny od vojenského odění, které jejich příslušníci nosili.

3 „Praporem“ zde Engels přeneseně nazývá taktickou jednotku staroegyptské pěchoty.

4 Testudo (doslova: „želva“) — druh přístřešku ze štítů, chránícího obléhatele při bořeni nepřátelských pevnostních zdí beranem i při jiných obléhacích pracích.

Vinca (doslova: „vinice“) — nízký ochranný přístřešek spletený z révových větví a pokrytý vlhkými kůžemi nebo drnem; ve starověku se ho používalo při obléhání pevností.

5 Jde o knihu J. G. Wilkinsona „Manners and Customs of the Ancient Egyptians“ [„Způsoby a obyčeje starých Egypťanů“], Londýn 1837, sv. I, str. 67—68.

6 Bible. Proroctví Ezechiele, proroka, kapitola 21, verš 22 a kapitola 26, verš 8.

7 Engels tu připomíná největší bitvy z období řecko-perských válek (500-449 před n. 1.). V těchto válkách dokázaly řecké městské státy (πὸλις) obhájit svou nezávislost a postavit se perské moci, která pokořila řecká města v Malé Asii a podnikla řadu dobyvačných tažení na Balkánský poloostrov (k nejvýznamnějším došlo v letech 492, 490, 480 a 479 před n. l.). Od roku 479 před n. l. převzali iniciativu ve válečných akcích Řekové, kteří mírovou smlouvou z roku 449 před n. 1. přiměli perského krále, aby se vzdal dobyvatelských nároků v oblasti Egejského moře a aby uznal nezávislost řeckého obyvatelstva Malé Asie. Za těchto válek značně vzrostla vojenská moc hlavních otrokářských států starověkého Řecka - Sparty a Atén.

V záři roku 490 před n. l. se vylodila perská armáda u Marathonu (v Atice), aby pokořila Atény. Vojsko Atéňanů a Platajců se rozložilo v marathónském údolí, takže terén je chránil před útoky z boku. Peršané, kteří měli značnou přesilu, přešli do útoku a utkali se s aténskou falangou, jež v běhu zaútočila na nepřítele. Silný úder Atéňanů zlomil odpor Peršanů a ti se dali na útěk ke svým lodím. Opětovaný útok dovršil jejich porážku. V bitvě u Marathónu se velmi přesvědčivě projevila převaha aténské falangy a její útočná síla.

V bitvě u Thermopyl, k níž došlo roku 480 před n. l., odráželo nevelké spojeně vojsko Řeků pod velením spartského krále Leonida hrdinným způsobem po dva dny nápor mnohatisícové perské Xerxovy armády a bránilo jí tak v cestě Thermopylskou soutěskou do středního Řecka. Třetího dne se Peršanům podařilo zradou Řeky obejít. Leonidas stáhl své hlavní síly z bitvy a 300 Sparťanů v čele s ním pokračovalo v obraně soutěsky a hrdinsky padlo v nerovném boji.

Za řecko-perské války se na podzim roku 479 před n. l. rozložila perská vojska v počtu 350 000 mužů pod velením Mardoniovým poblíž Plataj ve středním Řecku. Spojené řecké vojsko pod velením Sparťana Pausania a Atéňana Aristida zaujalo postavení na severovýchod od tohoto místa na úpatí pohoří Kithairónu. Na jeho pravém křídle byli Sparťané, na levém Atéňané a uprostřed ostatní. Řekové měli celkem asi 110 000 mužů, z nichž většinu tvořila lehká pěchota. Mardonios se pokusil vylákat Řeky na rovinu, a když se mu to nepodařilo, vyslal jim do týlu jezdectvo, které zasypalo řecké armádě vodní prameny. V noci na 26. září se Řekové rozhodli ustoupit k Platajím. Perské jezdectvo a po něm i pěchota, které to pokládaly za útěk, přešly do bezhlavého útoku. V tu chvíli vstoupila do útoku i řecká armáda. V boji muže proti muži byli Peršané přes svou početní převahu poraženi a ustoupili.

Na podzim roku 479 před n. l. se Peršané, tísnění na moři řeckým loďstvem, vylodili u mysu Mykalé, na pobřeží Malé Asie, vytáhli své lodi na břeh a rozložili se k obraně. Řekové napadli nepřítele z moře, vylodili se a připravili mu drtivou porážku. Lodi a válečný náklad Peršanů byly ukořistěny a spáleny. Tato vítězství rozhodla o výsledku první řecko-perské války ve prospěch Řecka.

8 V květnu roku 334 před n. l. přitáhl Alexandr Makedonský se svou armádou k řece Gráníku v severozápadní části Malé Asie, kde byla svedena první bitva mezi makedonskou a perskou armádou. Perská armáda v síle asi 30 000 mužů se rozložila na pravém břehu řeky. Alexandr dorazil k řece a rozhodl se okamžitě zaútočit na nepřítele. Jeho přední voj však byl těsně po přechodu řeky odražen. Proto se za ním zdvihlo k útoku Alexandrovo jezdectvo a zasadilo úder protivníkovu křídlu tvořenému perským jezdectvem. Po rozhořčeném boji bylo perské jezdectvo rozdrceno. Když porazil jezdectvo, napadl Alexandr nepřátelskou pěchotu a porazil i ji. Vítězstvím na Gráníku se Alexandrovi otevřela cesta do Malé Asie.

9 Od dob Solónových reforem (594 před n. l.) se v aténské otrokářské republice dělili svobodní občané na čtyři majetkové skupiny podle výše ročního důchodu z půdy. Toto dělení bylo rovněž základem aténské vojenské organizace. První dvě skupiny měly značné politické výsady, ale musely konat vojenskou povinnost spojenou s velkými výdaji (první skupina byla povinna stavět válečné lodě, druhá musela dodávat jízdní vojáky). Třetí třída občanů byla v politických právech omezena, tvořila však hlavní síly armády — těžkooděnou pěchotu. Čtvrtá třída — thétové — k níž patřili chudí občané, neměla dlouho žádná práva na jakékoli funkce a zpočátku nekonala ani vojenskou službu; později se však z jejích příslušníků tvořila lehká pěchota.

10 Pojmem „spojenci Atén“ rozumí Engels řecká města (polis), hlavně na ostrovech v Egejském moři a na maloasijském pobřeží, která byla součástí Aténského námořního spolku (zpočátku nazývaného Délským spolkem), založeného roku 478 před n. l. v době řecko-perských válek. Zprvu měl spolek charakter sdružení rovnoprávných států, ale s růstem své moci podřizovali Atéňané spojence své vládě a udělali z nich své poplatníky. Aténský námořní spolek se rozpadl koncem 5. století před n. l. Roku 378 před n. 1. se Atéňanům podařilo spolek částečně obnovit, nový spolek však trval pouze do roku 355.

11 Peloponnéská válka (431—404 před n. l.) byla válkou mezi dvěma skupinami řeckých států: Aténským námořním spolkem a Peloponnéským spolkem v čele se Spartou. Válku vyvolal aténsko-spartský boj o nadvládu v Řecku, obchodní soupeření řeckých měst (polis) a politické rozpory mezi aténskou otrokářskou demokracií a aristokratickou oligarchií spartských otrokářů. Vnitřní krize otrokářského aténského státu a růst nespokojenosti spojenců Atén s jejich despotičnosti nakonec přispěly k vítězství Sparty. Podle podmínek míru z roku 404 před n. l. musely Atény vydat téměř celé své loďstvo a uznat svrchovanost Sparty.

12 Obolos — ve starověkém Řecku drobná stříbrná nebo měděná mince; platila ¹/₆ drachmy. Drachma byla zároveň peněžní i váhovou jednotkou (atická drachma = 4,36 g). Jako mince byla stříbrná. Nejvyšší početní jednotkou starořecké měny a zároveň váhovou jednotkou byl talent, který se rovnal 6000 drachem, tj. váze 26,2 kg.

13 Sicilskou výpravu (415—413 před n. l.) podnikli Atéňané, aby si podřídili řecká města na Sicilii, především Syrakusy, a připojili je k Aténskému námořnímu spolku. Atéňané tak chtěli rozšířit svou moc na západní část Středozemního moře a získat další zálohy k úderu proti svému hlavnímu nepříteli — Spartě. Válečné akce na Sicílii trvaly do roku 413 a skončily úplnou porážkou aténských námořních i pozemních sil, které bez úspěchu obléhaly Syrakusy. Tato katastrofa změnila poměr sil v peloponnéské válce ve prospěch spartské skupiny řeckých států.

14 Bratrstvo (ἐνωμοτία) byl ve spartské armádě oddíl v počtu 24—32 mužů sdílejících společný stan; pentékostys (πεντηϰοστὐς) měla kolem 50 mužů a setnina — lochos (λὸχος) 80— 100 mužů. Nejvyšší jednotka — mora (μὸρα) se rovnala zhruba sboru.

15 Perioikové tvořili zvláštní kategorii neplnoprávného obyvatelstva starověké Sparty. Měli půdu i majetek a nejbohatší z nich i otroky. Byli osobně svobodni a do jisté míry měli i samosprávu, ale jiná politická práva neměli.

16 Hélóti — původní zemědělské obyvatelstvo jižního Peloponnésu zotročené Spartany. Hélóti, kteří byli vlastnictvím spartského státu, obdělávali půdu danou do užívání jednotlivým Sparťanům a platili jim za to státem stanovený poplatek (až polovinu úrody). Častá povstání helótů otrokáři krutě potlačovali.

17 Bitvu u Leukter (Boiótie) svedla roku 371 před n. l., tedy v době boiótské války (378—362 před n. I.), thébská a spartská vojska. V této válce bojovaly Théby, kde se vlády ujaly demokratické elementy, proti nadvládě oligarchické Sparty; tato nadvláda byla důsledkem peloponnéské války. V bitvě u Leukter použil thébský vojevůdce Epameinondas poprvé v dějinách válek kosé útočné formace, tzv. „šikmého klínu“; podstata této novinky spočívala v tom, že nerovnoměrně rozdělil síly podél své fronty a soustředil značnou přesilu na levém křídle, kde byl směr hlavního úderu, kdežto střed a pravé křídlo měly provádět jen demonstrativní činnost. Základem Epameinondovy taktiky bylo spojení obranných a útočných operací a součinnost jezdectva a pěchoty. Díky této taktice se mu podařilo se slabšími silami (asi 8000 mužů proti 12 000 Sparťanů) porazit spartskou armádu a zahnat ji na útěk.

Porážka u Leukter podkopala spartskou moc a byla počátkem rozpadu Peloponnéského spolku, v jehož čele byla Sparta; v Řecku se nadvlády na čas zmocnily Théby.

18 U Mantineie (Peloponnés) porazilo roku 362 před n. l. za tažení na Peloponnéský poloostrov vojsko Thébanů a jejich spojenců pod Epameinondovým velením spartskou armádu, přičemž použilo stejné taktiky jako v bitvě u Leukter. Těžké ztráty a smrt jejich velitele však Thébanům znemožnily, aby své vítězství dovršili. Théby nedokázaly udržet svou nadvládu v Řecku.

19 Město Samos (na ostrově Samu v jihovýchodní části Egejského moře) obléhala aténská armáda rokú 440 před n. 1. Obyvatelé Samu, který byl součástí Aténského námořního spolku, byli nespokojeni s despotickou vládou Atén a povstali, aby se od spolku odtrhli. Proti povstalcům vytáhla velká námořní výprava v čele s Periklem. Po několikaměsíčním obléhání bylo město Samos donuceno ke kapitulaci; ostrov znovu a ještě despotičtěji ovládli Atéňané.

20 Dobytím Řecka zde Engels míní podrobení řeckých městských států vládě makedonského krále. Za vlády Filipa II. rozšířil makedonský stát značně svůj vliv a usiloval o podrobení celého Balkánského poloostrova. Filip se opíral o oligarchické elementy řeckých městských států, využíval jejich vzájemného soupeření a vměšoval se do jejich konfliktů, a tak od roku 357 před n. 1. postupně upevňoval své postavení v Řecku. Roku 339 před n. l. se proti Makedonii vytvořila koalice řeckých států s Aténami v čele, její vojsko však rozdrtila Filipova armáda roku 338 před n. I. V důsledku toho bylo demokratické protimakedonské hnutí v Řecku potlačeno a v řeckých městských státech převzali moc Filipovi chráněnci. Rozhodnutí všehelénského kongresu v Korintu (337 před n. l.), který prohlásil makedonského krále vrchním velitelem všech řeckých ozbrojených sil, upevnila makedonskou nadvládu nad řeckými státy, které se však formálně i nadále pokládaly za „nezávislé“.

21 U Arbel (přesněji u osady Gaugamél severozápadně od asyrského města Arbel) byla roku 331 před n. l. svedena jedna z největších bitev starověku. Vojska Alexandra Makedonského v ní úplně rozdrtila armádu perského krále Dáreia III., která přes počáteční úspěch svého jezdectva nevydržela nápor Alexandrovy falangy. Vítězství u Gaugamél, při němž Makedoncům padl do rukou celý perský tábor se všemi zavazadly, slony, velbloudy a pokladnou, mělo rozhodující význam pro dobytí perské říše Alexandrem Makedonským.

22 Achajský spolek byla federace několika otrokářských městských států na severním Peloponnésu, vytvořená roku 280 před n. l. k boji proti Makedonii a proti hnutí otroků a městské chudiny. Spolek měl značné vojenské síly a dosáhl nezávislosti na makedonské monarchii. Roku 146 před n. l. byla armáda spolku poražena Římany a jeho území se stalo součástí Makedonie, která byla od roku 148 před n. l. římskou provincií.

23 Kapitol - pahorek v Římě, na němž byl vybudován stejnojmenný chrám; byl střediskem veřejného života ve starověkém Římě.

Martovo pole - pláň na sever od nejstarších částí Říma, která původně sloužila jako vojenské cvičiště a místo pro shromáždění občanů.

24 Tribus — správní obvod ve starém Římě. Od doby reforem krále Servia Tullia (6. století před n. l.) bylo městské území Říma rozděleno na čtyři tribue. Bylo zřízeno také několik venkovských tribuí. Ke každé tribui patřilo veškeré svobodné civilní obyvatelstvo, které vlastnilo v dané tribui půdu. Územní dělení bylo zavedeno místo archaičtějšího děleni podle kmenového a rodového principu (samo slovo „tribus“ původně znamenalo „kmen“), které bylo přežitkem prvobytně pospolného řádu.

25 Názvy jednotlivých druhů římských vojsk byly odvozeny od jejich výzbroje a bojového zařazení.

Velites byli lehkooděnci, kteří zahajovali boj a vybíhali mezerami mezi jednotlivými manipuly proti nepříteli; hastati znamenalo kopiníci, kdežto principes (doslova: přední) a triarii (doslova: třetí) dostali svá pojmenování zřejmě podle svého původního zařazení v šiku.

Jezdci, též rytíři (equites) se v raných dobách starověkého Říma nazývali bohatí občané tvořící zvláštní privilegovanou skupinu obyvatelstva; byli povinni konat vojenskou službu v jezdectvu. Později se tak začali nazývat i představitelé lichvářských obchodnických vrstev římských otrokářů, kteří patřili k takzvanému jezdeckému stavu.

26 První občanskou válku (88—82 před n. l.) ve starověkém Římě vyvolal boj mezi představiteli dvou nepřátelských skupin otrokářů. V čele první skupiny byl Lucius Cornelius Sulla, chráněnec otrokářské aristokracie (nobility), v čele druhé stál Gaius Marius opírající se o lichvářské obchodní kruhy a koketující s městskými a venkovskými plebejci. Válka, která probíhala za ostrých třídnich konfliktů mezi otrokáři a otroky i mezi otrokářskou šlechtou a demokratickými vrstvami svobodného obyvatelstva, skončila porážkou mariovců a nastolením Sullovy diktatury; tento výsledek byl krokem k likvidaci římské republiky a k založení císařství.

27 Jde o bitvu na řece Muthulu v Numidii, v níž roku 109 před n. 1. římská armáda pod velením Quinta Cecilia Metella porazila vojsko numidského krále Jugurthy. Bylo to první vítězství Římanů ve válce proti Jugurthovi (111 — 105 před n. l.), která se pro ně zpočátku vyvíjela nepříznivě. V dalším průběhu války byl Jugurtha Římem poražen.

Engels se tu odvolává na dílo římského historika Sallustia „Válka s Jugurthou“, kap. 48—53.

28 Římské vojenské jednotky všech stupňů měly své poznávací znaky. Znakem legie byl od dob Gaia Maria stříbrný orel upevněný na ratišti.

29 Válka mezi Římem a králem Epeiru (severozápadní Řecko) Pyrrhem se vedla v letech 280—275 před n. l. Bojovalo se především o řecká města v jižní Itálii, o jejichž podmanění usiloval jak Řím, tak i epeirský král, který chtěl založit rozsáhlou říši na západě. V Pyrrhově taktice hrálo velkou roli použití válečných slonů. Na počátku války utrpěl Řím dvě velké porážky, ale pak s podporou Kartága rozdrtil Pyrrhovu námezdní armádu a vyhnal krále z Apeninského poloostrova. Po vítězství nad Pyrrhem měl Řím otevřenou cestu k dobytí jižní Itálie.

30 Jde o bitvu u Kynoskefal v Thesálii, ve které roku 197 před n. l. — za druhé makedonské války (200— 197 před n. l.) — rozdrtilo římské vojsko pod velením Tita Quinctia Flaminia armádu makedonského krále Filipa V. Tato porážka podlomila vojenskou moc Makedonie a v Řecku se upevnil římský vliv. To umožnilo Římu, aby tam později nastolil své panství.

31 Spojenecká válka (roku 90—88 před n. l.) — válka mezi Římem a kmeny Italiků, které proti němu povstaly. Tyto kmeny byly spojeny s římskou republikou „spojeneckými vztahy“, což byla jedna z forem podřízení pokořených kmenů a národností římským otrokářům. Hnutí Italiků, kteří se odtrhli od Říma a utvořili vlastní federaci, bylo potlačeno, avšak v průběhu války musel Řím uspokojit — zpočátku formou ústupků pouze „loajálním spojencům“, aby rozbil federaci — jejich hlavni požadavek a poskytnout jim práva římských občanů. Nakonec bylo římské občanství postupně rozšířeno na všechny svobodné Italiky, i když zprvu s jistými politickými omezeními.

32 Římská Galie (odpovídá historické jihofrancouzské provincii Provenci) — část Galie, kterou Římané dobyli už koncem 2. století před n. l.

33 Jde o dílo římského spisovatele Vegetia „Epitome rei militaris“ („Stručný výklad vojenství“].

34 Výpravy německých císařů do Itálie — dobyvačná tažení německých feudálů, která zahájil král Ota I., jenž byl roku 962 v Římě korunován císařskou korunou (korunou takzvané Svaté říše římské národa německého). Cílem těchto tažení bylo oloupit italská města a zabrat cizí území. Zvlášť častá byla v 10. až 13. století a přes úpadek císařské moci a postup feudální rozdrobenosti v samém Německu pokračovala až do 16. století.

Křižácké výpravy — vojenská kolonizační tažení velkých feudálů, rytířstva a obchodních italských měst, která byla podnikána v 11. až 13. století pod náboženskou záminkou vysvobození křesťanských svatyň v Jeruzalémě a jiných „svatých míst“ z moci muslimů. Ideologem a inspirátorem křižáckých výprav byla především katolická církev a papež, kteří usilovali o světovládu; hlavní vojenskou silou bylo rytířstvo. Výprav se účastnili i rolníci, kteří v nich hledali únik před útlakem feudálů. Dějiny znají osm křižáckých výprav: roku 1096 až 1099, 1147—1149,1189—1192, 1202—1204, 1217 —1221, 1228— 1229, 1248 — 1254 a 1270. Tyto výpravy doprovázelo loupežení a násilí jak na muslimském, tak i na křesťanském obyvatelstvu zemí, jimiž křižáci táhli. Předmětem dobyvačných snah křižáků byly nejen muslimské státy v Sýrii, Palestině, Egyptě a Tunisu, ale i křesťanská byzantská říše. Území dobytá v oblasti východního Středomoří nezůstala však pevně v rukou křižáků a brzy se opět vrátila do rukou muslimů.

35 Jde o velké bitvy „stoleté války“ mezi Anglií a Francií (1337 — 1453). Válku vyvolaly dobyvačné snahy šlechty obou zemí, hlavně však boj Francie s Anglií o ovládnutí obchodních a průmyslových flanderských měst — hlavního odběratele anglické vlny, i nároky anglických králů na francouzský trůn. V prvním období války se Angličanům podařilo obsadit značnou část jihozápadní Francie, ale v šedesátých a sedmdesátých letech 14. století bylo obsazené území téměř úplně osvobozeno. Angličtí feudálové využili feudálních třenic ve Francii na konci 14. a na počátku 15. století, roku 1415 obnovili válečné akce a brzy obsadili celý sever Francie i s Paříži. Ve Francii však vzplála lidová válka proti cizím uchvatitelům, a ti byli nakonec z francouzského území vyhnáni. V anglických rukou zůstal jen přístav Calais.

V uvedených bitvách — u Kreščaku (Crécy) 26. srpna 1346, u Poitiers 19. září 1356 a u Azincourtu 25. října 1415 — anglická vojska, jejichž jádrem byla pěchota skládající se ze svobodných sedláků, dovedně využila předností anglického dlouhého luku proti francouzskému samostřílu a v těsné součinnosti opěšalých rytířů s lučištníky porazila francouzská vojska, jejichž hlavní silou byla neukázněná rytířská jízda. Bitvy u Kreščaku se na straně Francouzů zúčastnil se svým vojskem také český král Jan Lucemburský, který tam padl.

36 Jde o válečné akce proti mongolským dobyvatelům, kteří po vpádu do Ruska a Polska (1237—1240) vpadli v letech 1241—1242 i do střední Evropy. Dějištěm těchto válečných akcí byly kromě Polska i Morava, Uhry a Dalmácie. V boji s evropským rytířstvem dobyli Mongolové řady vítězství a jejich přední oddíly došly téměř až k Benátkám. Oslabeni odporem, na nějž narazili při dobývání ruských knížectví, a po značných ztrátách byli však nuceni vrátit se do svých východoevropských a asijských území.

37 Jde o dobyvačné války rakouských Habsburků proti Švýcarsku ve 14. — 15. století a o válku z let 1474 — 1477, v níž Švýcaři bojovali proti burgundskému vévodovi Karlu Smělému, který se snažil ovládnout země Švýcarského spolku. Za těchto válek Švýcaři uhájili svou nezávislost a dokázali převahu své dobře organizované a soudržné pěchoty, složené ze svobodných sedláků a měšťanů, nad rakouským a burgundským rytířským vojskem.

38 Moderní bádání tento názor, rozšířený v 19. století, nepotvrdilo. Většina pramenů uvádí, že název „pistole“ je českého původu; v původní podobě „píšťala“ označoval krátkou ruční palnou zbraň, hojně užívanou za husitských válek.

Podobně delší ruční palná zbraň z této doby, arkebuza, je vznikem i pojmenováním českého a husitského původu; český název „hákovnice“ přepisují od roku 1454 německé vojenské řády pro vojenské vozy jako „hakkenbüchse“, odtud pak je pravděpodobně francouzský název „arquebuse“. Název hákovnice dostala zbraň podle háku vyčnívajícího před ústí hlavně, který se zaklesl za nějakou pevnou oporu a tlumil zpětný ráz při výstřelu.

39 Tím se míní Machiavelliho traktát „I sette libri dellʼarte della guerra“ [„Sedm knih o umění válečném“], napsaný v letech 1519—1520.

40 U Marignana (severní Itálie) porazila 13.—14. září 1515 armáda francouzského krále Františka I., podporovaného jeho benátskými spojenci, švýcarské žoldnéře vévody milánského. Byla to jedna z velkých bitev za válek o Itálii z let 1494—1559, kdy do Itálie vpadali francouzští, španělští a němečtí dobyvatelé a kdy se země stala arénou dlouhých bojů mezi Francií, Španělskem a německou říši o vládu nad Apeninským poloostrovem. Konečným výsledkem tohoto boje, jehož se kromě italských panovníků v různých dobách účastnily i Anglie, Švýcarsko a jiné státy, bylo vytlačeni Francouzů z Itálie, která se dostala pod španělskou nadvládu. V bitvě u Marignana sehrálo rozhodující úlohu francouzské dělostřelectvo, které v obou dnech bitvy ohrozilo boční palbou úspěšný útok Švýcarů a způsobilo jim těžké ztráty.

41 U Pavie byla 24. února 1525 svedena bitva mezi armádou francouzského krále Františka I. a vojsky Karla V. (německého císaře a španělského krále). Francouzi utrpěli těžkou porážku a sám král František padl do zajetí. Bitva do značné míry předurčila výsledek italských válek ve prospěch Španělska (Francie se deílnitivně zřekla svých nároků na Itálii, jejíž větší část se octla v rukou španělských Habsburkú, až roku 1559). Velkou roli v bitvě u Pavie sehráli němečtí lancknechti ve službách Karla V. a španělská pěchota, která úspěšně použila proti francouzské rytířské jízdě palných zbraní.

42 Tím se myslí nizozemská buržoazní revoluce z let 1566—1609, kdy se spojil boj buržoazie a lidových mas proti feudalismu s národně osvobozeneckou válkou proti absolutistickému Španělsku, jež si podrobilo Nizozemí (dnešní Belgii a Holandsko) v 16. století. Baštou revoluce byly severní nizozemské provincie — Holland a Zeeland, jež se staly jádrem buržoazní holandské rcpubliky (republiky Spojených provincií), která se vytvořila za bojů. Ve válce se Španělskem Holandsko zvítězilo a roku 1609 dosáhlo uznání své nezávislosti (jižní Nizozemí však zůstalo pod panstvím Španělů). Roku 1621 se válečné akce mezi Holandskem a Španělskem obnovily a smísily se s třicetiletou válkou v Evropě, jejímž důsledkem bylo definitivní uznání holandské nezávislosti roku 1648.

43 Třicetiletá válka 1618—1648, která měla navenek charakter náboženské války mezi protestanty a katolíky, začala českým povstáním proti útlaku habsburské monarchie a proti nástupu katolické reakce. Evropské státy, které se pak k válce připojily, vytvořily dva tábory. Španělští a rakouští Habsburkově a německá katolická knížata se spojili pod praporem katolictví a s papežovou podporou vystoupili proti protestantským zemím, tj. proti Čechám, Dánsku, Švédsku, buržoazní holandské republice a proti řadě německých států, které přijaly reformaci. Protestantské země podporovali francouzští králové — soupeři Habsburků. Hlavním dějištěm těchto bojů, předmětem drancování a dobyvačných nároků účastníků války se stalo Německo.

Ve třicetileté válce se rozlišují čtyři období: v českém období (1618 až 1624) se válka soustřeďovala na boj mezi českou protestantskou šlechtou a císařským katolickým táborem; tento boj v podstatě skončil porážkou na Bílé hoře (8. listopadu 1620). Roku 1625 bylo za součinnosti Francie proti španělským a rakouským Habsburkům dohodnuto spojenectví mezi Anglií, Holandskem a Dánskem. S počátkem dánského období (1625—1629) dostala válka celoevropský charakter. Dánská vojska však byla poražena císařskými katolickými armádami. Roku 1630 vstoupilo do války Švédsko, usilující o to, aby se pod záminkou ochrany protestantských knížat zachytilo na jižním pobřeží Baltského moře. Švédské období (1630—1635) začalo řadou švédských vítězství, ale roku 1634 byli Švédové poraženi spojenými císařskými a španělskými vojsky. Roku 1635 se na stranu Švédska a protestantských knížat otevřeně přidala Francie. Ve francouzsko-švédském období (1635— 1648) se válka, která měla v prvním stadiu charakter odporu proti reakčním silám feudální a absolutistické Evropy, definitivně změnila v řadu vpádů cizích, navzájem soupeřících dobyvatelů do Německa. Válka skončila roku 1648 uzavřením vestfálského míru, který prohloubil politickou rozdrobenost Německa.

44 Kožená děla byla zavedena ve švédské armádě vletech 1627—1631. Byla to lehká děla, jejichž hlaveň se skládala z měděné duše a podélných železných prutů stažených prstenci a omotaných provazem; celé dělo bylo potaženo koží. Hlavní výhoda kožených děl byla v tom, že byla laciná a velmi lehká. Jejich trvanlivost však byla jen malá, a proto byla nahrazena lehkými děly s celokovovou hlavni.

45 Uvedené tři bitvy spadají do švédského období třicetileté války.

Nedaleko Lipska u Breitenfeldu dne 17. září 1631 a na řece Lechu v Bavorsku 14. dubna 1632 porazila armáda Gustava Adolfa císařská katolická vojska, vedená Tillym. U Lützenu (Sasko) zvítězila dne 16. listopadu 1632 armáda Gustava Adolfa nad Valdštejnovým císařským vojskem. Gustav Adolf v této bitvě padl.

46 Vojenská hranice — tak se v 16. až 19. století nazývaly jihovýchodní oblasti rakouské říše při tureckých hranicích (Slovinsko, Chorvatsko, Slavonsko a Banát). Jejich obyvatelé — hraničáři — byli za užívání půdy povinni vykonávat vojenskou službu.

47 V bitvě u Mollwitzu (Majulowice) ve Slezsku se 10. dubna 1741 střetla armáda Bedřicha II. s rakouskou armádou. Při tažení, které bitvě předcházelo, Bedřich II. obsadil Slezsko, ale Rakušanům se podařilo jeho armádu rozdělit a přešli do ofenzívy. Tehdy se Bedřich s částí armády dal na pochod, aby zatarasil Rakušanům cestu ku Praze. Poblíž Mollwitzu se obě armády srazily. Bitva probíhala zpočátku úspěšně pro Rakušany. Útok rakouského jezdectva zahnal pruské jezdectvo, ale pak narazilo útočící rakouské jezdectvo a později i pěchota na prudkou palbu lineárně rozestavené pruské pěchoty. Všechny rakouské útoky byly odraženy, a když se po pětihodinovém boji Prusům podařilo obchvátit bok rakouské armády, bylo o výsledku bitvy rozhodnuto.

Bitva u Mollwitzu byla součástí války o rakouskl dědictví (1740—1748). Tuto válku vyvolaly nároky několika evropských feudálních států, především Pruska, na země rakouských Habsburků, které připadly po smrti císaře Karla VI. jeho dceři Marii Terezii, protože neměl mužské dědice. Uchazeči o rakouské dědictví odmítli uznat nároky Marie Terezie. Hlavními spojenci Pruska v této válce byly Francie a Bavorsko a do roku 1742 i Sasko, které pak přešlo do rakouského tábora. Anglie, usilující o oslabení svého obchodního a koloniálního soupeře — Francie, se přidala na stranu Rakouska, jemuž poskytovala vojenskou a diplomatickou pomoc i Sardinie, Holandsko a Rusko. Pruský král Bedřich II. v této válce dvakrát zradil své spojence uzavřením separátního míru s Rakouskem (roku 1742 a 1745). Výsledkem války bylo, že Prusku připadlo Slezsko, které během války obsadilo, ale ostatní země rakouských Habsburků zůstaly Marii Terezii.

48 Jde oválku koalice evropských feudálně absolutistických států proti revoluční Francii. Vytvoření kontrarevoluční koalice se aktivně zúčastnila i buržoazně aristokratická Anglie. V únoru 1792 byl s podporou Anglie a carského Ruska uzavřen vojenský spolek mezi Pruskem a Rakouskem, a tyto země pak zahájily ve Francii intervenci. Po vyhlášení republiky ve Francii 10. srpna 1792 a po popravě krále Ludvíka XVI. v lednu 1793 se k protifrancouzské koalici otevřeně připojily Anglie, Holandsko, Španělsko, Neapolsko, Sardinie a řada drobných německých a italských států. Válka této první koalice proti Francii trvala až do roku 1797. Války vedené Francií, které byly v období buržoazní revoluce válkami osvobozeneckými, spravedlivými, začaly od léta 1794, kdy uchvátila moc kontrarevoluční velká buržoazie, nabývat charakteru dobyvačných válek, jejichž cílem bylo podmanit si jiné národy.

49 Jde o revoluční osvobozeneckou válku třinácti anglických kolonií v Severní Americe za nezávislost (1775—1783). Povstání severoamerických kolonii proti anglickému panství bylo vyvoláno touhou rodícího se amerického buržoazního národa po samostatnosti a po odstranění překážek, které rozvoji kapitalismu stavělo anglické koloniální panství. Válka měla charakter buržoazní revoluce. Výsledkem vítězství Severoameričanů bylo zřízení nezávislého buržoazního státu — Spojených států severoamerických.

50 Sedmiletou válku (1756—1763) vyvolaly dobyvačné snahy evropských feudálně absolutistických států a koloniální soupeřeni Francie s Anglií. Anglie ve spojenectví s Pruskem vystoupila proti koalici Rakouska, Francie, Ruska, Saska a Švédska. V letech 1756—1757 dosáhla armáda pruského krále Bedřicha II. několika vítězství nad Rakušany a Francouzi, avšak o výsledky těchto vítězství ji připravily úspěchy ruských vojsk v Prusku vletech 1757—1760. Válka skončila uzavřením pařížské a hubertusburské mírové smlouvy. Podle pařížské smlouvy musela Francie postoupit Anglii své největší kolonie (Kanadu, téměř všechny francouzské državy ve Východní Indii atd.), čímž zesílila koloniální a námořní moc Anglie. Hubertusburským mírem byly obnoveny předválečné hranice Pruska, Rakouska a Saska.

51 K bitvě u Inkermanu došlo dne 5. listopadu (24. října) 1854 v době krymské války (1853—1856) mezi ruskou armádou a anglo-francouzskými vojsky. Bitva skončila porážkou ruských vojsk, ale energické akce ruské armády způsobily spojencům, zvláště Angličanům, těžké ztráty. Spojenci byli proto nuceni upustit od zamýšleného útoku na Sevastopol a přejít k dlouhému obléhání pevnosti. Podrobně je tato bitva popsána v Engelsově článku „Bitva u Inkermanu“ (viz Marx-Engels, Spisy 10, zde).

52 Velkou armádou (Grande armée) se od roku 1805 nazývaly ozbrojené síly Napoleona I. Kromě francouzských vojsk byly do Velké armády začleněny i kontingenty ze zemí, které si Napoleon podrobil — z Itálie, Holandska, Německa, Polska a jiných zemí.

53 V „New American Cyclopaedia“ následuje za tímto textem ještě závěrečný odstavec, který pravděpodobně doplnila redakce encyklopedie:

„Vojenský systém Spojených států opírá obranu země hlavně o milici jednotlivých států a o dobrovolnické armády shromažďované v případě potřeby; stálé ozbrojené síly, užívané hlavně k udržování pořádku mezi indiánskými kmeny na Západě, mají podle údajů ministra války za rok 1857 jen asi 18 000 mužů.“

54 Pevnost Badajoz (v jihozápadním Španělsku), obsazená francouzským vojskem, byla za války na Pyrenejském poloostrově (1808—1814) dvakrát obléhána anglicko-španělsko-portugalskou spojeneckou armádou pod velením Wellingtonovým. Za této války, nazývané též španělskou válkou, vzplanul současně vojenskými akcemi mezi Anglií a napoleonskou Francií na celém poloostrově národně osvobozenecký boj španělského a portugalského lidu proti francouzským okupantům, vedený na mnoha místech formou partyzánské války (gerily). Pevnost Badajoz byla strategicky velmi důležitá. V březnu 1811 se jí zmocnili Francouzi, ale ještě v květnu téhož roku ji oblehli spojenci. Obléhání trvalo až do začátku června 1811 a bylo od něho upuštěno, protože spojenci utrpěli značné ztráty a proto, že se přiblížily francouzské zálohy. (V závěru Engelsovy stati je nepřesný údaj; od obléhání prý bylo upuštěno několik dní po bitvě u Albuery, tj. po 16. květnu 1811; tuto malou nepřesnost Engels zjistil až po otištění stati; vznikla z chyby v jednom z pramenů, z nichž čerpal. Píše o tom v dopise Marxovi z 18. února 1858: „S Badajozem mě ten mizerný Brockhaus skutečně zmátl.“) Podruhé obléhala spojenecká armáda Badajoz v únoru 1812 a zmocnila se ho po úspěšném útoku 6. dubna téhož roku.

55 U Bosworthu (Leicestershire, Anglie) byla 22. srpna 1485 svedena bitva mezi vojskem Jindřicha Tudora, vzdáleného příbuzného lancasterského rodu, a armádou anglického krále Richarda III. z dynastie Yorků, který byl v bitvě poražen a zabit. Vítěz Jindřich Tudor nastoupil na trůn jako Jindřich VII. Touto bitvou skončily tzv. války růží (1455— 1485), které mezi sebou vedli představitelé dvou anglických feudálních rodů zápolících o anglický trůn: rodu Yorků, kteří měli v erbu bílou růži, a rodu Lancasterů, kteří měli v erbu růži červenou. Války vedly téměř k úplnému vyhubení starých feudálních rodů a skončily nastolením dynastie Tudorů, kteří zavedli v Anglii absolutismus.

56 Pérový čili holandský zámek byl vynalezen kolem roku 1550. Od původního holandského názvu „snap-haen“ je odvozen i anglický „snaphance“. Byl to jeden z prvních typů křesadlového zámku, jehož princip spočívá v tom, že pyrit nebo křesací kámen (pazourek) je upevněn v kohoutu taženém perem. Při spuštění kohout prudce narazí na ocílku a vykřesané jiskry padnou na pánvičku s prachem. U holandského zámku jsou ještě ocílka a víčko pánvičky samostatnými díly. Později byl tento zámek zdokonalován, kohoutek se zajišťoval západkou, až konečně u francouzského typu bylo víčko pánvičky spojeno s ocílkou a přidržováno silnou zpruhou. Při spuštěni udeřil kohout kaménkem do plochy ocílky a odrazil ji, zároveň se zvedlo víčko pánvičky, vykřesané jiskry padly do prachu na pánvičce, a ten pak zapálil kanálkem náboj v hlavni.

57 Občanské války v Anglii za buržoazní revoluce (v polovině 17. století) vedla roajalistická šlechta, která se snažila nastolit absolutní vládu Karla I. Stuarta, s přívrženci parlamentu. Armáda parlamentu, v jejímž čele stáli stoupenci dohody s králem, utrpěla na začátku první občanské války (1642—1646) řadu porážek. V průběhu války si však v armádě upevnili pozice rozhodni představitelé zburžoaznělé šlechty a buržoazie vedení Cromwellem. Podařilo se jim dosáhnout reorganizace parlamentních ozbrojených sil. V této armádě „nového typu“ získaly velký vliv demokratické živly, zástupci širokých vrstev rolnictva a řemeslníků, a požadovali energická revoluční opatření. Diky aktivitě lidových mas nastal v občanské válce obrat a král byl poražen. Roajalistická spiknutí a akce skotského feudálního panstva na podporu Karla I. vyvolaly však na jaře roku 1648 druhou občanskou válku, která skončila v srpnu 1648 novými vítězstvími revoluční armády. Karel I. byl popraven a v Anglii byla zřízena buržoazní republika.

58 Při práci na hesle „Airey“ pomáhal Engelsovi Marx, který mu vyhledával potřebný materiál; svědčí o tom dochované Marxovy výpisky z několika anglických pramenů. Důležité jsou zvláště výpisky z Aireyovy brožury „Adresses before Military Board at Chelsea“ [„Výpovědi před vojenskou komisí v Chelsea“], Londýn 1856. Citát v Engelsově článku je převzat z této brožury.

59 Jde o pětidenní bitvu u Abensbergu, Landshutu, Eggmühlu a Řezna (v Bavorsku), která byla svedena ve dnech 19.—23. dubna 1809 za rakousko-francouzské války z roku 1809. Napoleon v ní zvítězil jen s největším vypětím sil, protože narazil na tvrdošíjný odpor Rakušanů a utrpěl velké ztráty. Odpor rakouských vojsk svědčí o růstu národně osvobozeneckého hnutí evropských národů proti napoleonskému jhu. Bitva u Řezna skončila porážkou a ústupem rakouské armády, která si však zachovala svou bojeschopnost.

Jedné z etap bitvy u Řezna — bitvě u Abensbergu — je věnována Engelsova poznámka „Abensberg“, kterou napsal asi v téže době, kdy zpracovával heslo „Aspern“, a která byla uveřejněna roku 1858 v prvním svazku „New American Cydopaedia“. Ze stručnosti této poznámky lze usuzovat, že redakce encyklopedie původní text značně zkrátila. V „New American Cyclopaedia“ byl otištěn tento text:

„Abensberg — městečko s 1200 obyvateli v blízkosti Řezna v Bavorském království. Předpokládá se, že na tomto místě stávalo římské město Abusinum. V okolí je horké vřídlo a rozvaliny krásného zámku. Dne 20. dubna 1809 porazil Bonaparte u Abensbergu Rakušany, kteří v této bitvě ztratili 12 děl a 13 000 vojáků. Následovala vítězství u Landshutu a Eggmühlu a cesta na Vídeň byla volná.“

60 U Waterloo (v Belgii) byla 18. června 1815 Napoleonova armáda poražena anglo-holandskými vojsky pod velením Wellingtonovým a pruskou armádou, které velel Blücher. Bitva měla rozhodující význam pro tažení z roku 1815, protože vedla ke konečnému vítězství protinapoleonské (sedmé) koalice (Anglie, Ruska, Rakouska, Pruska, Švédska, Španělska a jiných států) a k pádu Napoleona I. K úspěchu spojenců v bitvě u Waterloo přispěla značnou měrou jak statečnost anglické pěchoty, která odrazila četné útoky Napoleonovy armády, tak Blücherova armáda, která přispěchala včas na pomoc anglo-holandským vojskům.

61 Bitva u Lipska ve dnech 16.—19. října 1813 byla rozhodující bitvou mezi vojsky šesté koalice evropských států (Ruska, Rakouska, Pruska, Anglie, Švédska, Španělska aj.) a Napoleonem při tažení z roku 1813. V této bitvě, která vešla do dějin pod názvem „bitva národů“, bojovalo na obou stranách na 500 000 lidí. Vítězství spojeneckých vojsk rozhodlo taženi a znamenalo osvobození Německa z Napoleonovy nadvlády.

62 Válku mezi Anglií a Spojenými státy americkými, která začala roku 1812, vyvolaly snahy anglických vládnoucích tříd obnovit své koloniální panství v Severní Americe, které Anglie ztratila v 18. století americkou buržoazní revoluci. Při těchto bojích bylo americké vojsko podporováno lidovými masami, které v anglických akcích viděly nebezpečí, že bude obnoven koloniální režim, a považovaly tento boj za druhou válku za nezávislost. Současně některé kruhy americké buržoazie spojovaly s touto válkou plány na rozšíření území USA na účet sousedů. Roku 1812 měli převahu Angličané, ale v roce 1813 se Američanům podařilo vyčistit od anglických vojsk stát Michigan, hraničící s Kanadou. Roku 1814 Angličané dočasně dobyli Washington. V té době však byla Anglie už vyčerpána válkami s Napoleonem a otřesena úspěšnými operacemi amerického válečného loďstva, které jí způsobily značné ztráty. Proto byla nakonec nucena v prosinci 1814 uzavřít mír v Gentu, jímž uznala předválečný stav. Válečné akce byly zastaveny v lednu 1815.

63 V bitvě u Fontenoy (Belgie), svedené 11. května 1745 za války o rakouské dědictví (viz poznámku [47]), porazila francouzská armáda pod velením Mořice Saského spojená vojska anglo-hannoverská, holandská a rakouská.

Na řece Chippewě (na hranicích Kanady a USA) došlo 5. července 1814, za války mezi Anglií a USA, k bitvě mezi anglickými a americkými vojsky, v níž zvítězili Američané.

64 Terminem "klan", rozšířeným v západní Evropě, míní Engels velké rodové svazky (chél), na které se dělily afghánské kmeny.

65 Šíité a sunnité — stoupenci dvou hlavních směrů v islámu. Oba směry vznikly v 7. století z vnitřních sporů mezi nástupci Mohamedovými, který je pokládán za zakladatele islámu.

66 Mughalové — dobyvatelé turkotatarského původu, kteří vpadli do Indie na počátku 16. století z východní části Střední Asie a založili roku 1526 v severní Indii říši Velikých Mughalů. Vládci říše Mughalů se nazývali pádišáhové; titul "Veliký Mughal" jim dávali Evropané. Podle názoru současníků byli zakladatelé říše Mughalů přímými potomky mongolských dobyvatelů z doby Čingischánovy — odtud i název "Mogulové" nebo "Mughalové", který se stal běžným označením severoindických muslimů. Mughalové měli své sídlo v Dillí. Říše Mughalů se velmi rozrostla zvláště v polovině 17. století, kdy si podrobila velkou část Indie a část Afghánistánu. Když však začala propukat rolnická povstání, vzrůstal odboj indických národů proti muslimským dobyvatelům, a když neustále propukaly nesváry a sílily separatistické snahy feudálů, začala říše Velikých Mughalů upadat a v první polovině 18. století se fakticky rozpadla.

67 Maráthové — indická národnost obývající území v severozápadnl části Dakkhinu. V polovině 17. století zahájili ozbrojený boj proti cizáckému panství mughalských feudálů, a tak značně otřásli říší Velikých Muglialů a přispěli kjejímu rozkladu. Za těchto bojů se vytvořil nezávislý maráthský stát, jehož nejvyšší feudální vrstvy se brzy pustily do dobyvačných válek. Koncem 17. století byl maráthský stát oslaben nesváry mezi feudály, ale počátkem 18. století se znovu vytvořil silný svaz maráthských knížectví v čele s nejvyšším vládcem — péšvou. Maráthští feudálové bojovali s Afghánci o hegemonii v Indii a utrpěli roku 1761 těžkou porážku. Maráthská knížectví, vysílená těmito boji a také vnitřními spory mezi maráthskými feudály, se stala kořistí Východoindické společnosti, která si je podrobila válkou v letech 1803— 1805.

68 Sikhové byli v 16. století příslušníci náboženské sekty v Paňdžábu. Jejich učeni o rovnosti lidí (snažící se smířit hinduismus s islámem) se stalo ideologií boje rolníků proti indickým feudálům a afghánským dobyvatelům, který se rozpoutal koncem 17. století. Později se mezi sikhy samými vytvořila vrstva feudálního panstva, jejíž představitelé (sardárové) stáli v čele sikhských knížectví. Na počátku 19. století byla tato knížectví sjednocena pod vládou jednoho ze sardárů Ránžita Sinha, který si podrobil celý Paňdžáb a několik sousedních oblastí. Roku 1845 využili angličtí kolonizátoři zrádných živlů mezi sikhskou šlechtou, vyprovokovali konflikt se sikhy a dosáhli toho, že sikhský stát se roku 1846 stal vazalským knížectvím. Roku 1848 sikhkové povstali, ale roku 1849 byli deflnitivně porobeni.

69 Perská vojska začala obléhat Herát v listopadu 1837; obležení trvalo do srpna 1838. Tažení perského šáha Muhammada proti Herátu bylo výsledkem zostřených rozporů v této oblasti, a to nejen persko-afghánských, ale také anglo-ruských. Anglická vláda se snažila posílit vliv Anglie v Afghánistánu a oslabit rostoucí vliv Ruska v Persii. Současně chtěla vnutit Persii nevýhodnou obchodní smlouvu. Proto prohlásila šáhův čin za nepřátelský krok proti Anglii a žádala, aby od obléhání Herátu upustil. Protože šáh odmítl vyhovět její žádosti, přerušila anglická vláda diplomatické styky s Persií, vyhrožovala válkou a vyslala eskadru do Perského zálivu. Perský šáh byl nucen upustit od obléhání a přistoupit na obchodní smlouvu s Anglií.

Marx popsal obléhání Herátu v článku „Válka proti Persii“ (viz Marx- Engels, Spisy 12, zde). Hlavním Engelsovým pramenem k osvětleni této události a celé anglo-perské války z let 1838—1842 byla, jak vyplývá z jeho výpisků, kniha J. W. Kaye „History of the war in Afghanistan“ [„Dějiny války v Afghánistánu“], sv. I—II, Londýn 1851.

70 Roku 1838 táhla anglická vojska, určená k vpádu do Afghánistánu, přes území Sindhu (severozápadní část Indie) hraničící s Afghánistánem, což anglickým kolonizátorům později ulehčilo dobytí tohoto území. Za anglo-afghánské války donutila Východoindická společnost hrozbami a násilím feudální vladaře Sindhu, aby dali souhlas k průchodu anglického vojska jejich územím. Angličané pak tohoto souhlasu využili a roku 1843 žádali, aby místní feudálové uznali svou vazalskou závislost na Východoindické společnosti. Když se pak krvavě vypořádali s kmeny Balúčů (původní obyvatelé Sindhu), kteří povstali proti anglické okupaci, prohlásili Angličané celou tuto oblast za součást Britské Indie.

71 Sipáhíjové — námezdní vojsko v Indii, které angličtí kolonizátoři verbovali z místního obyvatelstva a kterému veleli angličtí důstojníci. Angličané využívali sipáhíjských vojsk k podrobení Indie a k dobyvačným válkám proti sousedním zemím (Afghánistánu, Barmě aj.). Ačkoli sipáhíjové byli oporou anglické vlády v Indii, přece jen sdíleli všeobecnou nespokojenost lidových mas s anglickým koloniálním režimem, což se projevilo zejména v době velkého národně osvobozeneckého povstání v Indii v letech 1857-1859.

K. Marx a Bedřich Engels

Hesla pro „New American Cyclopaedia“ napsaná v srpnu 1857[a]

Armáda[1]

———— * ————

Adjutant

———— * ————

Albuera

———— * ————

Alma

———— * ————

Arkebuza

———— * ————

Airey[58]

———— * ————

Aspern

———— * ————

Útok

———— * ————

Afghánistán

———— * ————

Záseka

———— * ————

Hesla pro „New American Cyclopaedia“ napsaná v srpnu 1857^[a]

Armáda^[1]

Airey^[58]