Karel Marx
*Finanční krize v Evropě
Z pošty, kterou včera ráno přivezly parníky „Canada“ a „Adriatic“, se seznamujeme s průběhem evropské flnanční krize za minulý týden. Lze jej shrnout několika slovy. Ohniskem otřesu je stále ještě Hamburk; krize se víceméně ostře odrazila v Prusku a postupně vyvolala na anglickém peněžním trhu nejistotu, z níž se, jak se zdálo, už dostával. Vzdálené ozvěny bouře zaznívaly zc Španělska a z Itálie. Ochrnutí průmyslové činnosti se rychle šiří po celé Evropě a s ním i bída dělnické třídy. Naproti tomu Francie kladla nákaze ještě určitý odpor, což je pro politické ekonomy větší hádanka než všeobecná krize sama.
Soudilo se, že hamburská krize překonala svou nejhorší fázi po 21. listopadu, kdy bylo vytvořeno Záruční diskontní sdružení, na něž byla upsána celková částka 12 miliónů marek banko[289]. Sdružení mělo zabezpečovat oběh těch směnek a bankovek, které dostaly jeho razítko. Nicméně nové bankroty, k nimž došlo po několika dnech, a události, jako byla sebevražda směnečného makléře Gowy, byly předzvěstí nových katastrof. Panika propukla znovu plnou silou 26. listopadu; a podobně jako se jí zpočátku pokoušelo čelit diskontní sdružení, učinila teď proti ní opatření sama vláda. 27. listopadu navrhl senát — a dostal svolení dědičně usedlého měšťanstva[290] — vydat zúročitelné cenné papíry (pokladniční poukázky) do částky 15 miliónů marek banko na poskytování zápůjček na zboží trvalé hodnoty nebo na státní cenné papíry; tyto zápůjčky se měly poskytovat do 50 až 662/3% hodnoty zastaveného zboží. Tento druhý pokus urovnat obchodní situaci se nezdařil stejně jako první, oba se totiž podobaly marnému volání potápějící se o pomoc. Ukázalo se, že záruka diskontního sdružení sama potřebuje ještě další záruku; kromě toho se státní půjčky, které se vydávaly jen do určité výše a na určité zboží, staly právě pro podmínky, za nichž byly poskytovány, relativně zbytečné, a to tou měrou, jak klesaly ceny. Stát, aby udržel ceny, a tak odstranil skutečnou příčinu potíží, musel platit ceny z období před obchodní panikou a realizovat hodnotu směnek, které už představovaly jen bankroty zahraničních firem. Jinak řečeno, ztráty soukromých kapitalistů měly být uhrazeny z bohatství celé společnosti, kterou vláda představuje. Tento druh komunismu, v němž vzájemnost je závazná jen pro jednu stranu, se evropským kapitalistům zdá docela lákavý.
29. listopadu se zhroutilo dvacet velkých obchodních firem v Hamburku a také četné altonské obchodní domy, přestaly se eskontovat směnky, ceny zboží a cenných papírů klesly na nominále a všechny obchodní transakce se zastavily. Z výčtu bankrotů je patrné, že pět firem se zhroutilo při bankovních operacích se Švédskem a Norskem, přičemž dluhy firmy Ulberg a Cramer dosáhly 12 miliónů marek banko; pět firem zkrachovalo v obchodu koloniálním zbožím, čtyři v obchodu se zbožím z baltského pobřeží, dvě ve vývozu průmyslových výrobků, dvě v pojišťovnictví, jedna na burze a jedna v oboru stavby lodí. Švédsko je tak silně závislé na Hamburku — svém vývozci, směnečném makléři a bankéři — že osud hamburského trhu je osudem trhu stockholmského. Proto dva dny po tomto krachu bylo telegraficky oznámeno, že bankroty v Hamburku vedly k bankrotům ve Stockholmu a že ani tam podpora vlády nepomohla. Co platí v tomto ohledu o Švédsku, platí tím spíš o Dánsku, jehož obchodní středisko Altona je vlastně jen předměstím Hamburku. 1. prosince zkrachovalo mnoho firem, mezi nimi i dvě velmi staré — totiž firma Conrad Warneke, obchodující s koloniálním zbožím, zejména s cukrem, s kapitálem 2 milióny marek banko a s rozsáhlým spojením s Německem, Dánskem a Švédskem, a firma Lorent am Ende a spol., mající obchodní spojení se Švédskem a Norskem. Jeden postižený rejdař a velkoobchodník spáchal sebevraždu.
Celkový rozsah hamburského obchodu můžeme posoudit z toho, že právě teď je v hamburských skladištích a přístavu asi za 500 miliónů marek banko nejrůznějšího zboží, které patří hamburským obchodníkům. Republika sahá nyní k jedinému léku proti krizi tím, že zprošťuje občany povinnosti platit dluhy. Pravděpodobně bude přijat zákon, podle něhož bude o měsíc odložena splatnost všech směnek. Pokud jde o Prusko, noviny se takřka nezmiňují o těžké situaci v porýnských a vestfálských průmyslových oblastech, neboť ještě nevedla k rozsáhlým bankrotům. Zkrachovali jen vývozci obilí ve Štětíně a Gdaňsku a asi čtyřicet průmyslníků v Berlíně. Pruská vláda zasáhla tím, že zmocnila berlínskou banku poskytovat zápůjčky na uskladněné zboží a zrušila zákony o lichvě. První opatření bude stejně marné v Berlíně, jako bylo ve Stockholmu a v Hamburku, a druhé jen staví Prusko naroveň ostatním obchodním zemím.
Hamburský krach je přesvědčivou odpovědí těm, kteří ve své obrazotvornosti soudí, že nynější krize vznikla v důsledku toho, že ceny byly uměle zvýšeny vydáním papírových peněz. Pokud jde o oběh peněz, je Hamburk pravým opakem naší země. V Hamburku nejsou jiné peníze než stříbro. Nejsou tam v oběhu vůbec žádné papírové peníze a Hamburk se vychloubá, že tam plní funkci oběživa jen kov. A přesto tu zuří nynější panika velmi prudce; a nejen to, od doby, kdy se dostavily všeobecné obchodní krize, jejichž objevení je pozdějšího data než objevení komet, byl Hamburk jejich oblíbenou arénou. V poslední třetině osmnáctého století skýtal Hamburk dvakrát stejnou podívanou jako nyní, a liší-li se nějak od ostatních velkých světových obchodních středisek, pak jen častým a prudkým kolísáním úrokové sazby.
Obrátíme-li se od Hamburku k Anglii, vidíme, že od 27. listopadu do 1. prosince se stav londýnského peněžního trhu postupně zlepšoval, ale pak znovu začala opačná tendence. Cena stříbra skutečně 28. listopadu klesla, ale po 1. prosinci opět stoupla a pravděpodobně bude dál stoupat, neboť je zapotřebí velkého množství stříbra pro Hamburk. Jinými slovy, z Londýna bude opět odplývat zlato na nákup kontinentálního stříbra a tento nový odliv zlata bude vyžadovat, aby Anglická banka znovu utáhla šroub. Vedle náhlé poptávky v Hamburku se v nedaleké budoucnosti rýsuje indická půjčka, k níž vláda nutně musí sáhnout, i když se může pokusit tento neblahý den oddálit. Nové bankroty, k nimž došlo po 1. tohoto měsíce, také přispěly k rozptýlení iluzí, že peněžní trh má už to nejhorší za sebou. Jak poznamenal lord Overstone (bankéř Loyd) na zahajovacím zasedání Horní sněmovny:
„K dalšímu tlaku na banku dojde pravděpodobně dřív, než se směnečné kursy znovu upraví, a potom nastane větší krize, než jaké jsme se nyní vyhnuli. Naše země stojí před vážnými a velkými nesnázemi.“
Hamburskou katastrofu Londýn ještě nepocítil. Zlepšení situace na peněžním trhu příznivě ovlivnilo trh zboží, ale bez ohledu na eventuální nové omezení oběživa je zřejmé, že silný pokles cen zboží ve Štětíně, Gdaňsku a Hamburku nutně sníží ceny v Londýně. Francouzský dekret, kterým se ruší zákaz vývozu obilí a mouky, okamžitě donutil londýnské mlynáře snížit ceny o 3 šilinky na 280 librách, aby zastavili dovoz mouky z Francie. Bylo oznámeno několik bankrotů v obchodu obilím, ale omezily se na menší firmy a obilní spekulanty, kteří uzavřeli termínové obchody.
V anglických průmyslových oblastech se neudálo nic nového, až na to, že bavlněné zboží, které bylo přizpůsobeno indické poptávce, jako například hnědý širtink, jaconet, madapolam i příze vhodná pro indický trh, se poprvé od roku 1847 začaly v Indii prodávat za výhodné ceny. Zisky, které z tohoto obchodu měli od roku 1847 manchesterští továrníci, nepocházely z prodeje jejich zboží ve Východní Indii, nýbrž z prodeje zboží, které sami dovezli z Východní Indie do Anglie. Tím, že byl anglický vývoz do Indie od června 1857 v důsledku povstání téměř úplně zastaven, mohl indický trh vstřebat nahromaděné anglické zboží a přijímat dokonce nové dodávky za vyšší ceny. Za normálních okolností by to manchesterský obchod mimořádně oživilo. Dnes, jak se dovídáme ze soukromých dopisů, to sotva zvýšilo ceny zboží, po němž je velká poptávka, přičemž jeho výroba přilákala takové množství produktivní síly hledající uplatnění, že by tímto zbožím stačila ve velmi krátké době zaplavit tři Indie. V posledních deseti letech se produktivní síla v britských průmyslových oblastech všeobecně tak zvětšila, že průmyslníci mohou udržet práci na méně než dvou třetinách jejího dřívějšího rozsahu díky tomu, že hromadí ve svých skladech ohromné zásoby zboží. Pánové Du Fay a spol. ve své měsíční Manchesterské obchodní zprávě říkají, že „tento měsíc nastala v obchodě přestávka; bylo uzavřeno jen velmi málo obchodů, a ceny byly celkem nízké. Dosud nikdy nebyla celková měsíční částka obchodních transakcí tak nízká jako v listopadu.“
Stojí tu snad za povšimnutí, že v roce 1858 bude zrušení anglických obilních zákonů poprvé podrobeno vážné zkoušce. Jednak pod vlivem australského zlata a průmyslové prosperity, jednak jako přirozený důsledek špatné úrody byla průměrná cena pšenice v období od roku 1847 do roku 1857 vyšší než v období odroku 1826 do roku 1836. Nyní bude třeba čelit ostré konkurenci zahraniční zemědělské výroby při současném poklesu domácí poptávky, a zemědělská krize, která se zdála pohřbena v análech britských dějin let 1815 až 1832, se pravděpodobně znovu objeví. Je pravda, že růst cen francouzské pšenice a mouky, k němuž došlo po vydání císařských dekretů, byl jen dočasný a zastavil se dokonce dřív, než nastal nějaký větší vývoz tohoto zboží do Anglie. Avšak další tísní na vlastním peněžním trhu bude Francie donucena vrhnout obilí a mouku na anglický trh, kam bude zároveň pronikat se svými zemědělskými výrobky také Německo. Na jaře pak přijdou zásilky ze Spojených států a zasadí britskému obilnímu trhu konečnou ránu. Bude-li nyní, jak nás celé dějiny cen opravňují předpokládat, následovat po sobě několik dobrých sklizní, uvidíme v plném rozsahu skutečné důsledky zrušení obilních zákonů, a to předně pro zemědělské dělníky, za druhé pro farmáře a konečně pro celý systém britského pozemkového vlastnictví.
Napsal K. Marx 4. prosince 1857
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5202 z 22. prosince 1857Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
289 Banko — měna, ve které platila určitá banka své závazky, zvláště tehdy, jestliže se tato měna lišila od měny platné v zemi. V Německu byla důležitá zvláště hamburská marka banko.
290 Dědičně usedlé měšťanstvo (Erbgesessene Bürgerschaft) — od 13. století do konce roku 1859 shromáždění hamburských patricijů; tito měšťané museli mít nějaký pozemkový majetek, 3000 marek na hotovosti a bydlet uvnitř městských hradeb. Spolu s „nejšlechetnější a nejmoudřejší radou“ (senátem) řídilo toto dědičně usedlé měšťanstvo záležitosti hanzovního města v zájmu bohatých kupců a bankéřů. Po přijeti ústavy z roku 1860 se parlament města Hamburku nazýval měšťanstvo.