Karel Marx
Chystaná indická pújčka
Londýn 22. ledna 1858
Oživeni na londýnském peněžním trhu, jež bylo vyvoláno tím, že obrovské sumy kapitálu byly odčerpány ze sféry běžných produktivnich investic a pak převedeny na trh cenných papírů, bylo v posledních čtrnácti dnech poněkud zeslabeno blízkou perspektivou indické půjčky v částce osmi nebo deseti miliónů liber št. Tato půjčka, která bude vypsána v Anglii a kterou má parlament schválit, jakmile se v únoru sejde, má uhradit pohledávky domácích věřitelů vůči Východoindické společnosti i mimořádné náklady způsobené indickým povstáním, tj. výdaje za válečný materiál, zásoby, dopravu jednotek atd. Před parlamentními prázdninami v srpnu 1857 britská vláda slavnostně prohlásila v Dolní sněmovně, že takovou půjčku nehodlá vypsat, neboť finanční zdroje společnosti jsou víc než dostatečné, aby mohly krizi čelit. Tento příjemný klam, jímž byl John Bull ukonejšen, se však brzy rozplynul, když vyšlo najevo, že Východoindická společnost si velmi pochybným způsobem přisvojlia asi 3 500 000 liber št., které jí různé společnosti svěřily na vybudování indických železnic, a že si kromě toho potají vypůjčila 1 000 000 liber št. od Anglické banky a další milión od londýnských akciových bank. Když byla takto veřejnost připravena na nejhorší, vláda se konečně rozhodla odhodit masku a polooficiálními články v listech „Times“, „Globe“ a jiných vládních orgánech doznala, že je půjčka nezbytná.
Je možné se tázat, proč je třeba, aby zákonodárná moc vydala k vypsání takové půjčky zvláštní usnesení, a proč vůbec taková událost vzbuzuje obavy, když naopak jakékoli východisko pro britský kapitál, který nyní marně hledá možnost výnosného uplatnění, by se za dnešních okolností mělo považovat za dar nebes, za velmi vítaný prostředek proti rychlému znehodnocování kapitálu.
Je všeobecně známé, že obchodní činnost Východoindické společnosti skončila v roce 1834, kdy byl likvidován hlavní zdroj obchodních zisků, který jí ještě zůstal, monopolní obchod s Čínou.[303] A protože držitelé akcií Východoindické společnosti pobírali své dividendy alespoň nominálně z obchodních zisků společnosti, bylo nutné zajistit tyto dividendy nějakou finanční úpravou. Dividendy, které se dosud platily z obchodních příjmů společnosti, musely být nyní kryty z jejích politických příjmů. Majitelé akcií Východoindické společnosti měli být napříště vypláceni z příjmů, jež společnosti plynuly z její správní činnosti, a akciový kapitál společnosti v celkové částce 6 000 000 liber št., poskytující 10 % úroků, byl usnesením parlamentu konvertován na kapitál, který mohl být likvidován jen tak, že by se za každou akcii v hodnotě 100 liber zaplatilo 200 liber št. Jinými slovy původní akciový kapitál Východoindické společnosti v hodnotě 6 000 000 liber št. byl konvertován na kapitál v hodnotě 12 000 000 liber, který nese pětiprocentní úrok placený z příjmů pocházejících z daní indického lidu. Parlament tak tímto kejklířským kouskem proměnil dluh Východoindické společnosti v dluh indického lidu. Kromě toho si společnost vypůjčila přes 50 000 000 liber št. v Indii, a těmito dluhy jsou zatíženy výlučně indické státní příjmy; takovéto dluhy, které společnost sjednávala přímo v Indii, se vždy považovaly za záležitost, jež nespadá pod zákonodárnou moc parlamentu a netýká se ho o nic víc než dluhy sjednávané například koloniálními vládami v Kanadě nebo v Austrálii.
Naproti tomu ve Velké Británii samé bylo Východoindické společnosti zakázáno uzavírat zúročitelné dluhy bez zvláštního povolení parlamentu. Před několika lety, když se společnost rozhodla vybudovat v Indii železnice a telegrafní spoje, požádala o povolení umístit indické dluhopisy na londýnském trhu a bylo jí povoleno vydat za 7 000 000 liber št. dluhopisy zúročitelné čtyřmi procenty a kryté pouze indickými státními příjmy. Na začátku indického povstání činil tento dluh 3 894 400 liber št. a sám fakt, že se Východoindická společnost musela znovu obrátit na parlament, ukazuje, že v průběhu povstání vyčerpala své legální možnosti vypůjčovat si peníze v Anglii.
Není už tajemstvím, že Východoindická společnost, dříve než podnikla tento krok, vypsala půjčku v Kalkatě, ale úplně s ní pohořela. To jednak dokazuje, že indičtí kapitalisté neposuzují vyhlídky na trvání britské nadvlády v Indii ani zdaleka tak optimisticky jako londýnský tisk, jednak to do krajnosti roztrpčuje Johna Bulla, který ví, jak obrovské množství kapitálu se v posledních sedmi letech nahromadilo v Indii; podle nedávno uveřejněné zprávy firmy Haggard 8t Pixley tam bylo jen z londýnského přístavu v letech 1856 a 1851 odvezeno za 21 000 000 liber št. slitků drahého kovu. Londýnské „Times“ nadmíru přesvědčivým tónem poučují své čtenáře, že
„ze všech způsobů, jak přimět domorodce k loajalitě je nejméně pochybný ten že z nich učiníme své věřitele; naproti tomu nic nemůže dát vznětlivému, tajnůstkářskému a lakomému obyvatelstvu silnější popud k nepokojům a zradě než dojem, že musí každoročně platit daně, aby mohly být posílány dividendy bohatým věřitelům v jiných zemích“.
Zdá se však, že Indové nedovedou ocenit nádherný plán, který by nejen obnovil britskou nadvládu na účet indického kapitálu, ale nepřímo by také otevřel domácí pokladnice britskému obchodu. Kdyby indičtí kapitalisté opravdu tak milovali britskou vládu, jak svatosvatě ujišťuje každý pravý Angličan, pak nebylo lepší příležitosti, jak mohli dokázat svou loajalitu a zbavit se svého stříbra. Ale protože indičtí kapitalisté zavřeli své pokladnice, musí John Bull otevřít oči a podívat se tváří v tvář holé nutnosti hradit výdaje na potlačení indického povstání alespoň pro začátek ze svého, bez jakékoli podpory domácího obyvatelstva. Kromě toho je chystaná půjčka pouhým precedentem, jakýmsi prvním listem v knize nazvané „Angloindický vnitřní dluh“. Není tajemstvím, že Východoindická společnost nepotřebuje získat osm nebo deset miliónů, ale pětadvacet až třicet miliónů liber št., a to ještě jen jako první splátku nikoli na očekávané výdaje, nýbrž na splatné dluhy. Rozpočtový schodek dosáhl za uplynulé tři roky 5 miliónů liber št., povstalci ukořistili ze státní pokladny podle prohlášeni indického vládního listu „Phoenix“[304] do 15. října loňského roku 10 miliónů liber št., v severovýchodních provinciích se po povstání zkrátily příjmy o 5 miliónů liber št. a válečné výdaje dosáhly nejméně 10 miliónů liber št.
Je pravda, že kdyby Východoindická společnost postupně umísťovala půjčky na londýnském peněžním trhu, zvýšilo by to hodnotu peněz a zamezilo další znehodnocování kapitálu, tj. další pokles úrokové sazby; ale právě tento pokles je pro oživení britského průmyslu a obchodu potřebný.Jakékoli umělé zabrzdění sestupného pohybu diskontní sazby by se rovnalo zvýšení výrobních nákladů a zdražení úvěrové sazby, a to by anglické podnikání při své nynější ochablosti nemohlo vydržet. Proto vyvolalo oznámení indické půjčky tak zoufalý pokřik. I když schválení parlamentu neznamená, že se za půjčku společnosti zaručuje celá britská říše, taková záruka se bude muset poskytnout, jestliže nebude možné získat peníze jinak; a jakmile bude Východoindická společnost vystřídána britskou vládou, její dluh přes všechny jemné rozdíly splyne s britským dluhem. Prvním finančním výsledkem indického povstání bude tedy, jak se zdá, další zvýšení velkého národního dluhu.
Napsal K. Marx 22. ledna 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5243 z 9. února 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
303 Zákonem z roku 1833 odňal parlament Východoindické společnosti monopol na obchod s Čínou a likvidoval ji jako obchodní organizaci; společnosti byly ponechány jen administrativní funkce a její charta byla prodloužena do roku 1853.
304 „The Phoenix“ [„Fénix“] — anglický vládní list v Indii, vycházel v Kalkatě vletech 1856—1861.