Nová vláda

Karel Marx

Nová vláda

Berlin 6. listopadu 1858

Po poměrně dlouhém váhání byla konečně vytvořena nová vláda, která se dá nejlépe charakterizovat jako vláda Pruské princezny. Má liberálnější nádech, než se odvažovali doufat berlínští šosáci, a jak se dalo očekávat, když ji vybírala dáma, nepřihlíželo se při jejím sestavování ani tak k tomu, aby v ní byly navzájem v souladu různorodé živly, jen když se dosáhlo hlavního cíle — zajistit jí dočasně popularitu. Jak se sluší na opravdovou dámu, má princezna pro každého připravenu nějakou milou pozornost — pro katolíky to, že ministerským předsedou dělá katolíka^{^[a]}, něco v pruských análech neslýchaného; pro horlivé protestanty to, že ministerstvo kultu odevzdává do rukou evangelického pietisty^{^[b]} pro odpůrce Ruska to, že ministerstvo války svěřuje generálovi^{^[c]}, který byl svého času této funkce zbaven na výslovnou žádost cara Mikuláše; pro představitele protirakouských nálad to, že vedením ministerstva zahraničních věcí pověřuje muže^{^[d]}, který se už jednou tohoto místa vzdal, aby se nemusel podřizovat příkazům knížete Schwarzenberga; pro přívržence byrokratických tradic to, že ministrem vnitra — ministrem, který fakticky stojí v čele celé byrokratické armády, jak policie, tak správy (Regierung) — jmenuje pamětníka^{^[e]} starých dobrých časů za Bedřicha Viléma III., pro liberály to, že ministerské křeslo bez portfeje, něco podobného jako je funkce lorda předsedy tajné rady^{^[449]} v anglické vládě, svěřuje muži^{^[f]}, který byl ministerským předsedou v první vládě ustavené za revoluce v roce 1848; pro stoupence svobodného obchodu to, že do ministerstva financí uvádí pana von Patowa; pro ochranáře to, že pan von der Heydt zůstává v ministerstvu obchodu; pro šlechtu to, že v čelo vlády staví prince z královského rodu a že také všechny politické funkce ve vládě obsazuje šlechtici; pro buržoazii to, že odborná ministerstva spravedlnosti, obchodu, kultu a vnitra přenechává obyčejným buržoům nebo buržoům povýšeným do šlechtického stavu; pro nepřátele kamarily to, že převážnou většinu nové vlády sestavuje z osobních nepřátel Gerlacha a spol., a pro konzervativce, kteří se obávají, aby se v Prusku neujala móda nějakého střídání vlád v parlamentním smyslu slova, to, že ponechává plat několika ministrům, bývalým Manteuffelovým kolegům, které si sám vybral a kteří svým podpisem potvrdili dekret, jímž byl v prosinci 1848 vyhlášen státní převrat.

Typickým rysem nové vlády je tedy eklekticismus, eklekticismus pramenící z touhy po popularitě, mírněné jen pevným rozhodnutím neobětovat této popularitě nic podstatného. Zmíním se jen letmo o jednom rysu nové vlády, o jednom odstínu, který je naprosto nepodstatný pro střízlivého politického pozorovatele, ale zato nanejvýš zajímavý pro berlínské klevetníky. Mezi nově jmenovanými ministry není ani jeden, jehož jméno by neznamenalo trumf vynesený proti pruské královně nebo osobní epigram namířený proti ní její zlomyslnou švagrovou. Celkový dojem, jakým zapůsobilo jmenování nové vlády na přemýšlivější část Berlíňanů, popíši slovy jednoho svého berlínského přítele. Oficiální zpráva se objevila teprve v dnešním večerním vydání listu „Staats-Anzeiger“^{^[450]}, tedy asi v 6 hodin večer; ale už dávno předtím kolovaly přesné seznamy nových ministrů volně ve skupinkách shromážděných na třídě Pod lípami (Unter den Linden). Tam jsem potkal zmíněného přítele, docela tuctového berlínského pivního politikáře, a zeptal jsem se ho, co soudí o nové vládě a co se o ní vůbec soudí ve „městě“. Než vám povím, co mi odpověděl, musím vám ještě vysvětlit, kdo to je takový tuctový berlínský pivní politikář. Je to člověk s utkvělou představou, že Berlín je první město na světě a že se nikde jinde nenajde „Geist“^{^[g]} (nepřeložitelný pojem, ačkoli anglické ghost^{^[h]} je etymologicky totéž slovo; francouzské esprit^{^[i]} je něco docela jiného) a že světlé pivo (Weissbier), tato každému barbarskému cizinci odporná brynda, je nápoj známý z „Iliady“ jako nektar nebo z „Eddy“ jako medovina^{^[451]}. Kromě těchto neškodných předsudků má naše tuctové berlínské „lumen“ vždycky patent na rozum, nedává si pozor na jazyk, hrozně rádo povídá a libuje si ve zvláštním přízemním humoru známém v Německu jako Berliner Witz^{^[j]}, který spočívá spíš ve hraní se slovíčky než s myšlenkami; je to zvláštní směsice trochy ironie, trochy skepse a hodně vulgárnosti — celkem vzato ne zvlášť vynikající a také nijak zábavný lidský exemplář, ale přece jen dost charakteristický typ. A tak tedy můj berlínský přítel odpověděl na mou otázku s ryze berlínským humorem těmito verši ze Schillerovy „Písně o zvonu“. Musím ještě mimochodem dodat, že náš tuctový Berlíňan obvykle pěje chválu jedině na Goetha, cituje však jedině Schillera:

„Ó naději! Tuch něžných věno!
To první lásky zlatý čas,
zrak vidí nebe otevřeno,
a srdce ztápí blaha jas;
ó, kéž by zelenal se dále
čas krásný mladé lásky stále!“^{^[k]}

A nyní se vraťme od berlínského poetického pivního politikáře k nové pruské vládě a podle starého francouzského pořekadla „à tout seigneur tout honneur“^{^[l]} věnujme svou pozornost nejdříve knížeti von Hohenzollern-Sigmaringen, ministerskému předsedovi a důvěrnému příteli Pruské princezny. Je otcem portugalské královny a rozhodně odmítl stát se tchánem druhého francouzského císařství. Přesto je to Bonapartův blizký příbuzný. Jeho matka byla sestra Murata, jednoho z králů improvizovaných Napoleonem, a jeho žena je druhá dcera ovdovělé bádenské velkovévodkyně Štěpánky, rozené de Beauharnais. Tento kníže je tedy spojovacím článkem příbuzenských vztahů mezi dynastií pruskou, koburskou a bonapartskou. Jihoněmečtí liberálové ho velmi pomlouvali za to, že se v roce 1849 zřekl trůnu ve svém státečku Hohenzollern-Sigmaringen a podle rodinných úmluv jej prodal větvi Hohenzollernů vládnoucí v Prusku. V době, kdy uzavřel tento obchod, nemělo ani jedno německé knížectví cenu trojnásobku svých ročních příjmů a nedalo se tedy očekávat, že by kníže kvůli hohenzollernsko-sigmaringenským demagogům prodlužoval existenci hohenzollernsko-sigmaringenské národnosti. To, že v jižním Německu zavlála pruská vlajka, se nelíbilo rovněž Rakousku a malým demagogům v Bádensku a Württembersku. Po své abdikaci vstoupil kníže v hodnosti generála do pruské armády a rozbil svůj stan v Düsseldorfu, městě malířů, sochařů a kasáren, kde měla kdysi malý dvůr jedna z pobočných větví pruské dynastie. Aby byli düsseldorfští občané potrestáni za účast na revoluci z roku 1848, která vyvrcholila masovou demonstrací proti králi, když projížděl městem, byl Düsseldorf zbaven té cti, že v něm měl princ Bedřich svůj dvůr, a byl degradován na obyčejné město, které musí umět žít bez zákazníků od dvora. Proto když se v Düsseldorfu objevil kníže Hohenzollern, byla to opravdová událost. Nechoval se nijak pozoruhodně, ale oslňoval už svou přítomností, jako onen velký muž, o němž Goethe říká, že platí už tím, co je, a ne tím, co dělá. Jeho popularita se rychlostí blesku rozšířila i za hranice Düsseldorfu. Vždyť byl jednak příslušníkem královské dynastie a zároveň příslušníkem katolické církve. Pro bigotní část obyvatelstva porýnského Pruska nemusel už mít žádné jiné kvality. Je jisté, že mocné a skvěle organizované katolické duchovenstvo v porýnském Prusku, Vestfálsku, Slezsku a Poznaňsku vynaloží všechny síly na podporu pruské vlády, v jejímž čele stojí katolík, a je vskutku žádoucí, aby tomu tak bylo. Nic tak nepoškodilo revoluci z roku 1848 jako to, že se proti ní postavili římskokatoličtí kněží. Získali revolucí obrovské výhody, například právo být v přímém styku s papežem, právo zřizovat ženské i mužské kláštery a — co je neméně důležité — nabývat pozemkového vlastnictví. Za všechny tyto výsady se ovšem důstojni otcové revoluci odvděčili po její porážce tím, že se proti ní ostře postavili. Jednali jako nejkrutější nástroje reakce a bude dobře, když se jim nyní nedá příležitost, aby přešli znovu do tábora opozice. O ostatních ministrech pohovořím jindy.

Napsal K. Marx 6. listopadu 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5489 z 24. listopadu 1858

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — knížete von Hohehzollerna-Sigmaringena. (Pozn. red.)

b — von Bethmanna-Hollwega. (Pozn. red.)

c — von Boninovi. (Pozn. red.)

d — barona von Schlenitze. (Pozn. red.)

e — von Flottwella. (Pozn. red.)

f — Auerswaldovi. (Pozn. red.)

g — duch. (Pozn. red.)

h — duch, strašidlo. (Pozn. red.)

i — vtipnost. (Pozn. red.)

j — berlínský vtip. (Pozn. red.)

k Friedrich Schiller, „Píseň o zvonu“, čes vyd. 1924, překl.J. Vrchlického. — V „New-York Daily Tribune“ citováno německy:

„O zarte Sehnsucht, süsses Hoffen,
Der ersten Liebe goldne Zeit!
Das Auge sieht den Himmel offfen,
Es schwelgt das Herz in Seligkeit.
O, dass sie ewig grünen bliebe,
Die schöne Zeit der jungen Liebe!“

l — komu čest, tomu čest. (Pozn. red.)

449 Hodnost lorda předsedy tajné rady (Lord President of the Council) byla v Anglii zavedena v 16. století a zachovala se jako čestná fukce v kabinetu, jakási funkce ministra bez portfeje; držitel této hodnosti neměl žádný vliv na státní záležitosti.

450 „Staats-Anzeiger“ — zkrácený název německého deníku „Königlich-Preussischer Staats-Anzeiger“ [„Královský pruský státní věstník“], oficiálního orgánu pruské vlády; pod tímto názvem vycházel v Berlíně od roku 1851 do roku 1871.

451 „Ilias“ — známý starořecký epos připisovaný legendárnímu básníkovi starého Řecka, Homérovi.
„Edda“ — sbírka islandských a nordických bájí a hrdinských písní ze 7.— 13. století, jedna z největších památek světového eposu.