Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Perspektivy války v Evropě[55]


Paříž 11. ledna 1859

Odpověď rakouského císaře na nezvyklé novoroční blahopřání, které mu poslal z Paříže „holandský synovec bitvy u Slavkova“[56], ani projev ctnostného Emanuela při zahájení sardinského parlamentu[57] nikterak nepřispěly ke zmírnění strachu z války, který se zmocnil Evropy. Ve všech centrech peněžního trhu ukazuje barometr na „bouřky“. Neapolský král se najednou stal velkodušným a zaujal protiruské stanovisko: začal hromadně propouštět politické vězně, vypověděl Poeria a jeho druhy a nepovolil Rusku uhelnou základnu na Jadranu; srážky s Němci a kampaň proti kuřákům rakouských doutníků pokračovaly v Miláně, Lodi, Cremoně, Brescii, Bergamu, Parmě a Modeně, a v Pavii zakázala vláda přednášky na universitě; Garibaldí, který byl pozván do Turína, byl pověřen reorganizací národní gardy; v Turíně se formuje nový sbor myslivců asi o 15 000 mužích a v Casale se urychleně budují opevnění. Asi třicetitisícová rakouská armáda, jeden úplný armádní sbor (třetí), teď už pravděpodobně vstoupila do lombardsko-benátského království a hrabě Gyulay, generál Radeckého školy a muž se sklony Haynauovými, už přibyl do Milána, aby převzal otěže vlády z rukou mírného, dobrotivého, avšak slabého arcivévody Ferdinanda Maxmiliána. Ve Francii se přesuny vojska sem a tam staly běžným zjevem, zatímco císař projevuje neobyčejný zájem o zkoušky nového kanónu u Vincennes. Konečně i pruská vláda zahájila nový liberální systém tím, že požádala sněmovny o peníze, aby mohla rozšířit stálou armádu a přeměnit zeměbranu v přívěsek řadového vojska.[58] Při takto zachmuřeném evropském obzoru je udivující poměrně nepatrný pokles kursů na londýnské burze, která obvykle zaznamenává puls evropské společnosti přesněji než finanční observatoře v Paříži a jinde na kontinentě.

Bystří pozorovatelé na londýnské burze byli nejdříve dost náchylní posuzovat Napoleonovy novoroční vrtochy jako pouhý spekulační burzovní manévr jejich nejjasnějšího spojence. A skutečně, sotva začaly francouzské cenné papíry klesat, vrhl se dav střemhlav do Baalova chrámu, aby se zbavil státních obligací, akcií Crédit mobilier[26] a železničních akcií, ať už za ně dostane cokoli. Pak, když část těch, kdo spekulovali na vzestup kursů, byla vyřízena, nastalo najednou 6. ledna na pařížské burze nepatrné oživení, poněvadž se rozneslo, že v listu „Moniteur“[59] bude uveřejněno vládní prohlášení, které má zmírnit nepříznivý dojem, jímž zapůsobila slova „Jeho Veličenstva“ pronesená k rakouskému vyslanci. Toto prohlášení skutečně vyšlo v pátek 7. ledna. Potom státní cenné papíry stouply a nemálo chlapíků, o nichž se vědělo, že jsou v Tuileriích jako doma, si právě onoho pátku pořádně namastilo kapsy. Tak se tito pánové skvěle odškodnili za výdaje na novoroční dárky. Podobné spiknutí, které se chystalo v Londýně, bylo zřejmě zmařeno ani ne tak proto, že by britští finančníci byli nějak zvlášť prozíraví, ale proto, že tajně ovládali některé finanční správce elysejských[60] menus plaisirs[a]. Poměrná stabilita britských cenných papírů je však hlavně dílem jiné okolnosti, méně lichotivé pro Ludvíka Napoleona, zato však charakterističtější pro situaci v Evropě. Žádný zpovědník nezná tak dobře slabůstky své sličné kajícnice, jako znají finančníci z Chapel Street, Lombard Street a Threadneedle Street[61] místa, kde tlačí bota evropské panovníky. Vědí, že Rusko si potřebuje vypůjčit asi deset miliónů liber šterlinků; že Francie přes očekávaný přebytek v rozpočtu, o němž se vždycky mluví jen v budoucím čase, nutně potřebuje peníze; že Rakousko doufá získat částku aspoň šest nebo osm miliónů liber šterlinků; že malá Sardinie si chce vypůjčit nejen na nové italské křížové tažení, ale také proto, aby mohla zaplatit staré dluhy z krymské války; a že všichni ti korunovaní a mečem opásaní pánové musejí napřed dostat z anglického měšce půjčku 30 miliónů liber šterlinků, než se budou moci pohnout armády, než začne téci krev a rozehřmějí se děla. Ale k tomu, aby proběhly všechny tyto finanční transakce, je zapotřebí alespoň dvou měsíců; a tak, zcela nezávisle na vojenských úvahách, má-li dojít k válce, je třeba ji odložit na jaro.

Bylo by však velkou chybou dělat ukvapený závěr, že závislost krvežíznivých psů na libovůli mírumilovných kapitalistů jim zcela jistě zabrání, aby se utrhli z řetězu. Při úrokové sazbě, která nedosahuje ani 21/2 %, v době, kdy ve sklepeních Anglické a Francouzské banky nečinně leží víc než 40 miliónů ve zlatě a kdy panuje všeobecná nedůvěra k obchodním spekulacím, podařilo by se i ďáblovi, kdyby vypsal půjčku na nové tažení, po troše zdráhání a několikerém svatouškovském vyjednávání prodat své obligace nad nominále.

Tytéž okolnosti, které by mohly evropskou válku odvrátit, k ní na druhé straně ženou. Rusko se po svých skvělých diplomatických úspěších v Asii[62] snaží znovu získat nadvládu v Evropě. A skutečně, tak jako trůnní řeč krále malé Sardinie byla revidována v Paříži, tak byl novoroční boutade[b] Bonaparta (Malého)[63] jen ozvěnou hesla vydaného v Petrohradě. V situaci, kdy Francie a Sardinie tancují podle toho, jak píská Petrohrad, kdy Rakousko je ohroženo, Anglie izolována a Prusko váhá, nabyl by vliv Ruska v případě války vrchu alespoň po určitou dobu. Rusko by mohlo zůstat stranou, nechat Francii a Rakousko, aby se vzájemným bojem oslabily, a nakonec „zmírnit“ obtíže Rakouska, které mu nyní zatarasuje cestu na jih a staví se proti jeho panslavistické propagandě. Dříve nebo později by se ruská vláda musela do věci zamíchat; válka v cizině by mohla odvést pozornost od jejích vnitřních potíží a úspěch za hranicemi by imperátorské mocí umožnil zlomit opozici šlechty doma. Ale na druhé straně by se ztrojnásobilo finanční břemeno způsobené krymským tažením; šlechta, na kterou by v tak kritické situaci bylo nutné se obrátit, by získala novou zbraň k útoku i obraně, zatímco rolnictvo, které má stále v živé paměti nesplněné sliby[64], rozhořčené novými průtahy, novými odvody a novými daněmi, by možná bylo dohnáno k vzbouření. Pokud jde o Rakousko, to se války bojí; může mu ovšem být vnucena. Bonaparte zase velmi pravděpodobně dospěl ke správnému závěru, že nyní má příležitost vynést svůj trumf. Aut Caesar, aut nihil![c] Falešná sláva druhého císařství rychle mizí, a aby bylo možné tento obludný podvod znovu slepit dohromady, je zapotřebí krve. Kdy už by měl doufat v úspěch, ne-li teď, kdy vystupuje v tak vděčné rolí, jako je role osvoboditele Itálie, a za tak příznivých podmínek, kdy Anglie je nucena zachovávat neutralitu, Rusko jej tajně podporuje a Piemont přiznává, že je jeho vazalem? Na druhé straně se však proti bezbožnému křižáckému tažení ostře staví církevní strana ve Francii; buržoazie mu připomíná jeho vlastní slova: „LʼEmpire cʼest la paix“[65] právě to, že Anglie a Prusko jsou zatím nuceny zachovávat neutralitu, z nich během války udělá rozhodčí a jediná porážka v nížinách Lombardie odzvoní tomuto falešnému císařství umíráčkem.



Napsal K. Marx 11. ledna 1859
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5547 z 31. ledna 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — doslova: „drobných radovánek“; v přeneseném smyslu: peněz na různá drobná vydání a zábavy. (Pozn. red.)

b — vrtoch, rozmar. (Pozn. red.)

c Buď císařem, nebo ničím! (Výrok připisovaný Césaru Borgiovi.) (Pozn. red.)


55 Tento článek, datovaný v Paříži, napsal Marx v Londýně. Podle úmluvy s redakcí listu „New-York Daily Tribune“ datoval Marx některé své články podle toho, o kterých evropských zemích se v nich pojednávalo, v Paříži, Berlíně nebo Vídni, a někdy zase udával místo data, kdy byl článek skutečně napsán, datum dřívější.

56 Tím se míní Napoleon III., syn bratra Napoleona I., Ludvíka Bonaparta, který vletech 1806—1810 vládl v Holandsku. Když Marx nazývá Napoleona III. „synovcem bitvy u Slavkova“, naráží tím na to, že státní převrat z 2. prosince 1851 byl proveden ve výroční den bitvy u Slavkova (2. prosince 1805), v níž Napoleon I. porazil spojenecká rusko-rakouská vojska.

57 10. ledna zahájil Viktor Emanuel II. zasedání sardinského parlamentu trůnní řečí, ovlivněnou Napoleonem III., v níž prohlásil, že z různých končin Itálie doléhají k jeho sluchu výkřiky bolesti, vůči nimž nemůže při vší úctě ke smlouvám zůstat necitelným.

58 Jde o „liberální“ kurs, který vyhlásil Vilém, princ Pruský (od roku 1861 král), když se v říjnu 1858 stal regentem; v buržoazním tisku byl tento kurs bombasticky nazýván „novou érou“. Ve skutečnosti však Vilémova politika směřovala výlučně k upevnění pozic pruské monarchie a junkerů. Nebyla provedena ani jediná liberální reforma, na které čekala buržoazie, zato však byla v roce 1860 uskutečněna již dříve připravená vojenská reforma, která odstranila demokratické pozůstatky, jež se udržely v pruské armádě ještě z doby národně osvobozenecké války proti Napoleonovi I. z let 1813— 1815; podle této reformy se zeměbrany (vojska organizovaného po způsobu milice) nadále mohlo používat jen pro posádkovou službu a počet armády měl být v době míru značně zvýšen. Fakticky se „novou érou“ připravovala otevřená vojenská diktatura junkerů, která začala, když se v září 1862 dostal k moci Bismarck.

59Moniteur“ — zkrácený název francouzského deníku „Le Moniteur universel“ [„Všeobecný zpravodaj“], který vycházel v Paříži v letech 1789—1901; v letech 1799— 1869 to byl oficiální vládní orgán.

60 Elysejského paláce v Paříži používal jako svou rezidenci Ludvík Napoleon v době svého presidentství v letech 1848—1852. Poté až do roku 1873 byl sídlem zahraničních diplomatů a od roku 1873 znovu rezidencí presidenta republiky.

61 Chapel Street, Lombard Street — ulice v londýnské City, v kterých jsou nejvýznamnější anglické bankovní a obchodní firmy. Threadneedle Street — viz poznámku [39]

62 Tím se míní posílení pozice Ruska ve Střední Asii a na Dálném východě v padesátých letech 19. století. Tehdy značně vzrostl vliv Ruska v chivském, bucharském a kokandském chanátu. Smlouvami uzavřenými s Čínou bylo k Rusku v roce 1858 připojeno území na severním břehu Amuru a kromě toho bylo pro ruský obchod otevřeno pět čínských přístavů.

63 Napoleon Malý — přezdívka Ludvíka Bonaparta, kterou mu dal Victor Hugo v řeči pronesené na zasedání francouzského Zákonodárného shromáždění roku 1851; tato přezdívka se dostala do široké veřejnosti po vydání Hugovy brožury „Napoleon Malý“ („Napoléon le petit“), která vyšla roku 1852.

64 Jde tu o sliby zrušit nevolnictví, které od svého nastoupení na trůn roku 1855 nejednou dával Alexandr II., poděšený rozmachem rolnických bouří.

65LʻEmpire cʻest la paix“ („Císařství znamená mír“) — výrok z řeči Ludvíka Bonaparta, kterou pronesl 9. října 1852 v Bordeaux.