Velké finanční nesnáze v Indii

Karel Marx

Velké finanční nesnáze v Indii

I

Londýn 8. dubna 1859

Indická finanční krize, která teď právě spolu s pověstmi o válce a s předvolební agitací na sebe soustřeďuje všechen zájem anglické veřejností, se musí posuzovat z dvojího hlediska. Přináší s sebou jak dočasnou tíseň, tak trvalé potíže.

Dne 14. února předložil lord Stanley v Dolní sněmovně návrh zákona, opravňující vládu, aby na uhrazení zvláštních výdajů indické správy v tomto roce vypsala v Anglii půjčku ve výši 7 miliónů liber št. Asi za šest neděl nato přišla zámořská pošta, a nářek kalkatské vlády nad těžkou finanční situací hrubě přerušil Johna Bulla, když si pochvaloval, jak lacino ho přišlo indické povstání (viz poznámka ^[148]). 25. března vystoupil ve Sněmovně lordů lord Derby a prohlásil, že mimo půjčku 7 miliónů liber št., kterou projednává parlament, bude pro Indii zapotřebí ještě další půjčky 5 miliónů liber št., aby byly kryty potřeby letošního roku, a že i tak tu zůstanou určité požadavky na odškodnění a na kořistné^{^[184]} v částce nejméně 2 milióny liber št., a dosud se neví, z jakého pramene budou zaplaceny. Aby situace vypadala přijatelněji, bral lord Stanley ve své první řeči v úvahu pouze potřeby londýnské státní pokladny pro Indii a ponechal na britské správě v Indii, aby se obešla s vlastními zdroji, ačkoli podle došlých zpráv jistě věděl, že zdaleka nejsou dostačující. Kromě výdajů home government neboli indické správy v Londýně odhadl lord Canning deficit správy v Kalkatě v běžném roce 1859-1860 na 12 miliónů liber št., a to už počítal se zvýšením běžných příjmů o 800 000 liber št. a se snížením vojenských výdajů o 2 milióny liber št. Správa v Kalkatě měla takový nedostatek peněz, že části svých civilních zaměstnanců zastavila platy. Její úvěr natolik poklesl, že 5procentní státní papíry byly znamenány s 12procentní srážkou; byla v takové tísni, že před úplným úpadkem by mohla být zachráněna jedině tehdy, kdyby byly z Anglie v nejbližších měsících poslány do Indie 3 milióny liber št. ve stříbře. Z toho jasně vysvítají tři věci. Za prvé: lord Stanley přišel v původním prohlášení s "fintou", a proto nejenže se nešířil o všech indických dluzích, ale vůbec se ani nezmínil o nejnaléhavějších potřebách indické správy v Indii. Za druhé: během celého povstání - nepočítáme-li zásilku jednoho miliónu liber št. ve stříbře, která došla z Londýna do Indie v roce 1857 - byla vláda v Kalkatě ponechána, aby si poradila sama a z vlastních zdrojů kryla největší část mimořádných válečných výdajů, které ovšem musely být v Indii věnovány na vydržování asi 60 000 evropských vojáků navíc, na doplnění rozkradených pokladen a na náhradu ušlých příjmů místních správ. Za třetí: kromě potřeb indické správy v Anglii je nutné vyrovnat v tomto roce deficit 12 miliónů liber šterlinků. Operacemi, jejichž pochybnost nemusíme ani zdůrazňovat, má být tato částka snížena na 9 miliónů liber št., z toho 5 miliónů liber št. se má vypůjčit v Indii a 4 milióny liber št. v Anglii. Z této druhé částky byl už jeden milión liber št. ve stříbrných mincích odeslán z Londýna do Kalkaty a další 2 milióny liber št. mají být vypraveny co nejdříve.

Z tohoto krátkého výčtu je zřejmé, že angličtí páni nakládali s indickou správou velmi macešsky, nechali ji v bryndě, aby mohli nasypat Johnu Bullovi písek do očí; ale na druhé straně je nutné přiznat, že finanční operace lorda Canninga jsou ještě neobratnější než jeho vojenské a politické činy. Až do konce ledna 1859 dokázal opatřovat nutné prostředky půjčkami v Indii vypsanými částečně ve státních dluhopisech, částečně v pokladničních poukázkách; ale jakkoli je to podivné, jeho úsilí mělo úspěch v době povstání, ale naprosto selhalo ve chvíli, kdy bylo silou zbraní znovu nastoleno anglické panství. A nejenže selhalo, ale vznikla dokonce panika kolem státních cenných papírů; nastal nebývalý pokles všech cenných papírů, který vyvolal protesty obchodních komor v Bombaji a Kalkatě. V Kalkatě se konaly veřejné schůze anglických i indických peněžníků, kteří odsuzovali nerozhodnost, svévolnost, bezmocnost a nemohoucnost vládních opatření. Indický zápůjční kapitál, který až do ledna 1859 opatřoval vládě peněžní prostředky, začal nyní selhávat, protože možnost úvěru byla zřejmě vyčerpána. Půjčky, které od roku 1841 do roku 1857 dosáhly celkové částky 21 miliónů liber št., pohltily ve skutečnosti za pouhé dva roky 1857 a 1858 asi 9 miliónů liber št., což je téměř polovina částky půjčené za předešlých šestnáct let. Takové selhání zdrojů sice objasňuje, proč bylo nutné postupně vyšroubovávat úrokovou sazbu u vládních půjček ze 4 na 6%, ovšem nevysvětluje ještě obchodní paniku na indickém trhu cenných papírů, ani naprostou neschopnost generálního guvernéra vyrovnat se s nejnaléhavějšími potřebami. Rozluštění hádanky tkví v tom, že lord Canning si zvykl sahat k úskoku a vypisuje nové půjčky na vyšší úroky než ty, které platí pro otevřené půjčky, veřejnost nijak předem neupozorní a ponechává ji v naprosté nejistotě o tom, jaké další finanční opatření zamýšlí. Znehodnocení cenných papírů způsobené těmito manévry se odhaduje nejméně na 11 miliónů liber št. Lord Canning, zahnaný do úzkých prázdnou státní pokladnou, vyděšený panikou na burze cenných papírů a zneklidněný protesty obchodních komor a schůzemi v Kalkatě, se domníval, že udělá nejlépe, když se bude chovat jako hodný chlapeček a vynasnaží se vyhovět požadavkům finančních kruhů; avšak jeho oznámení z 21. února 1859 opět ukazuje, že lidský rozum nezávisí na lidské vůli. Co od něho chtěli? Aby nevypisoval zároveň dvě půjčky za různých podmínek a ihned sdělil finančním kruhům částku nutnou pro běžný rok, místo aby je klamal tím, že vydává jedno protichůdné prohlášení za druhým. A co dělá ve svém oznámení? Za prvé říká, že na rok 1859-1860 je nutné získat půjčkou na indickém trhu částku 5 miliónů liber št. na 5¹/₂ %, a

„až tato částka bude realizována, půjčka na rok 1859-1860 se uzavře a žádná další půjčka nebude během tohoto roku v Indii vypsána“.

V témž prohlášení ruší všechna ujištění, která právě dal, a pokračuje:

„Během roku 1859-1860 nebude v Indii vypsána žádná půjčka na vyšší úrok, ledaže by indická správa v Londýně vydala jiné instrukce“"

Ale to není ještě všechno. Vypisuje vlastně dvojitou půjčku za různých podmínek. Zatím co oznamuje, že „vydávání státních pokladničních poukázek za podmínek ohlášených 26. ledna 1859 bude uzavřeno 30. dubna“, prohlašuje, že „od 1. května bude zahájeno nové vydávání státních pokladničních poukázek“, které ponesou téměř 5 ³/₄ procenta úroku a budou splatné po uplynutí jednoho roku ode dne vydání. Obě půjčky běží současně, neboť půjčka vypsaná v lednu nebyla dosud uzavřena. Jediná finanční záležitost, které lord Canning patrně rozumí, je jeho roční příjem, který činí nominálně 20 000 liber št. a ve skutečnosti asi 40 000 liber št. A tak přes svou všeobecnou známou neschopnost a přes štiplavé výtky Derbyho vlády vytrvává na svém místě „ze smyslu pro povinnost“.

Účinky indické finanční krize na anglickém domácím trhu se už projevily. Za prvé vládní zásilky stříbra, provázené velkými zásilkami na účet obchodníků, spadají do období, kdy obvyklé dodávky stříbra z Mexika se zdržely v důsledku neurovnaných poměrů v této zemi^{^[185]}, čímž se samozřejmě zvýšila cena stříbrných slitků. 25. března stouply na uměle vyhnanou cenu 62 ³/₄ pence za standardní unci, což způsobilo takový příliv stříbra ze všech částí Evropy, že v Londýně klesla jeho cena opět na 62 ³/₈ pence, zatímco diskontní sazba v Hamburku stoupla z 1 ¹/₂ na 3 %. V důsledku tohoto zvýšeného dovozu stříbra se kurs na burze obrátil v neprospěch Anglie a začal odliv zlatých slitků, který zatím pouze odčerpává nadbytek z londýnského peněžního trhu, ale po delším období se na něm může vážně projevit, zvláště bude-li provázen - a to také bude - velkými kontinentálními půjčkami. Avšak znehodnocení indických státních dluhopisů a garantovaných železničních akcií na londýnském peněžním trhu se nepříznivě odrazí na státních a železničních půjčkách, jež musí být vypsány během letošního roku, a to je bezpochyby nejvážnější účinek, kterým se projevuje indická finanční krize na anglickém trhu. Akcie četných indických železnic se prodávají s 2procentní až 3procentní ztrátou, ačkoli jim vláda zaručila 5procentní úroky.

Celkem vzato však považuji současnou indickou finanční paniku za záležitost, která má jen druhořadý význam ve srovnání s všeobecnou krizí indické státní pokladny, o níž se snad zmíním při jiné příležitosti.

II

Londýn 12. dubna 1859

Poslední zámořská pošta nejen neukazuje žádné zmírnění finanční krize v Indii, ale odkrývá daleko hlubší rozvrat, než jsme předpokládali. Manipulace, ke kterým se indická vláda musí uchylovat, aby kryla své nejnutnější potřeby, lze nejlépe ilustrovat nedávným opatřením bombajského guvernéra. Bombaj je trh, kde se prodá za rok průměrně 30 000 beden opia z Málvy, dodávaného každý měsíc průměrně po 2000 až 3000 bednách, které se účtují směnkami vystavenými na Bombaj. Protože vláda vybírá z každé bedny dovezené do Bombaje poplatek 400 rupií, má z málvského opia roční příjem 1 200 000 liber št. Aby znovu naplnil svou vyčerpanou státní pokladnu a zabránil bezprostřednímu bankrotu, oznámil nyní bombajský guvernér, že se zvyšuje clo na každou bednu málvského opia ze 400 na 500 rupií; současně však ohlašuje, že zvýšené celní poplatky se budou vybírat až od 1. července, takže majitelé opia v Málvě je mohou dovážet do Bombaje ještě čtyři měsíce za starou celní sazbu. Ale od poloviny března, kdy bylo oznámeno zvýšení, až do 1. července se může opium dovážet pouhé dva a půl měsíce, protože 15. června nastává doba monzunu. Je samozřejmé, že majitelé opia v Málvě využijí doby, kdy je ještě dovoleno dovážet opium za staré celní poplatky, a během dvou a půl měsíce pošlou do presidentství^{^[186]} celé své zásoby. Protože v Málvě zůstává ještě v zásobě asi 26 000 beden opia jak ze staré, tak z nové sklizně a málvské opium dosahuje ceny 1250 rupií za bednu, budou muset obchodníci z Málvy vystavit na bombajské obchodníky směnky v částce nejméně 3 milióny liber št., z nichž přes 1 milión liber št. se dostane do bombajské pokladny. Důvod tohoto finančního tahu je jasný. Jde o to předem vybrat roční příjem za clo z opia a přimět obchodníky s opiem, aby je ihned zaplatili, a proto se před ně staví in terrorem^{^[a]} vyhlídka na zvýšení cla. Je zcela zbytečné blíže se zabývat šarlatánským charakterem tohoto triku, který nakrátko naplní státní pokladnu, ale o několik měsíců později v ní způsobí citelnou mezeru; sotva by se však našel názornější příklad, jak nástupci Velkého Mughala^{^[187]} vyčerpali všechny prostředky.

Povšimněme si celkového stavu indických financí, jak se vyvinul po nedávném povstání. Podle posledních oficiálních výpočtů dosahuje čistý výtěžek, který pobírají Britové ze své indické farmy, 23 208 000 liber št., tedy zhruba 24 miliónů liber šterlinků. Tento roční příjem nikdy nestačil krýt roční výdaje. Za léta 1836 až 1850 činil čistý schodek 13 171 096 liber št., což je průměrně así 1 milión liber št. ročně. Dokonce ani v roce 1856, kdy ve velkém prováděné anexe, lupičství a vyděračství lorda Dalhousieho mimořádně naplnily státní pokladnu, nevyrovnaly se příjmy výdajům, naopak, k obvyklému schodku přibyl ještě další v částce asi čtvrt miliónu liber šterlinků. Roku 1857 činil schodek 9 miliónů liber št., roku 1858 se zvýšil na 13 miliónů liber št. a na rok 1859 jej sama indická správa odhaduje na 12 miliónů liber šterlinků. První závěr, k němuž dospíváme, je tedy ten, že schodek i za obvyklých podmínek neustále narůstal, a za mimořádných podmínek nezbytně nabývá takových rozměrů, že činí polovinu ročních příjmů nebo i víc.

Dále se vnucuje otázka, do jaké míry tuto už existující propast mezi výdaji a příjmy indické správy ještě prohloubily nejnovější události. Nový trvalý dluh Indie, který vznikl potlačením povstání, odhadují i ti nejoptimističtější angličtí finančníci na 40 až 50 miliónů liber št., zatímco pan Wilson odhaduje trvalý schodek čili roční úroky z tohoto nového dluhu, které je nutno krýt z ročního příjmu, nejméně na 3 milióny liber št. Byla by velká chyba, kdybychom předpokládali, že tento trvalý schodek 3 miliónů liber št. je jediným dědictvím, které zanechali povstalci svým přemožitelům. Vyrovnání výloh povstání není v žádném případě věcí minulosti, ale je z velké míry ještě věcí budoucnosti. I v klidných časech před vypuknutím vzpoury pohlcovaly vojenské výdaje přinejmenším 60 % celkových pravidelných příjmů, protože dosahovaly víc než 12 miliónů liber št. Teď se však situace změnila. Na počátku vzpoury měla evropská armáda v Indii asi 38 000 bojeschopných mužů a domorodé jednotky 260 000 mužů. V přítomné době mají vojenské síly v Indii 123 000 evropských a 320 000 domorodých vojáků včetně domorodé policie. Právem by bylo možné namítnout, že tento mimořádný počet bude zase zredukován na skromnější míru, až pominou mimořádné okolnosti, které si vyžádaly současný zvýšený stav. Vojenská komise jmenovaná britskou vládou došla však k závěru, že v Indii bude zapotřebí stálé evropské armády v počtu 80 000 mužů a domorodých jednotek v počtu 200 000 mužů, čímž se vojenské výlohy ve srovnání s původní částkou téměř zdvojnásobí. Při debatě o indických financích v Horní sněmovně 7. dubna se všichni vlivní řečníci shodli na dvou věcech: jednak říkají, že má-li Indie čistý příjem pouhých 24 miliónů liber št., je vyloučeno vydat téměř 20 miliónů ročně jen na armádu; na druhé straně je prý obtížné si představit, že by pro Angličany bylo na delší dobu bezpečné, aby neměli v Indii dvakrát větší evropskou armádu než před vypuknutím povstání. I když však předpokládáme, že by postačilo zvýšit evropskou armádu nastálo pouze o třetinu původní síly, dojdeme přece jen k novému trvalému schodku nejméně 4 miliónů liber št. ročně. Nový trvalý schodek, který pochází jednak z konsolidovaných dluhů vzniklých během povstání, jednak z trvalého narůstání britské armády v Indii, nemůže ani při nejskrovnějším odhadu činit méně než 7 miliónů liber št.

K tomu je třeba připočíst ještě dvě další položky: jedna pochází z narůstání pasív, druhá ze snižování příjmů. Z nedávného prohlášení železničního odboru v londýnském úřadu pro Indii vysvítá, že celková délka železnic povolených pro Indii je 4847 mil, z toho bylo dosud vybudováno jen 559 mil. Kapitál, který různé železniční společnosti investovaly, činí celkem 40 miliónů liber št., z toho 19 miliónů liber št. je už splaceno a 21 miliónů liber št. ještě ne; 96 procent celkové částky bylo upsáno v Anglii a jen 4 procenta v Indii. Na těchto 40 miliónů liber št. zaručila vláda 5procentní úrok, takže roční úroky, které musí být vyrovnány z příjmů Indie, dosahují 2 milióny liber št. a je nutné je uhradit dříve, než bude železnice v provozu a vynese nějaké zisky. Hrabě Ellenborough odhaduje ztrátu, která z toho v příštích třech letech pro indické finance vznikne, na 6 miliónů liber št. a konečný trvalý schodek z těchto železnic na půl miliónu liber ročně. Konečně z 24 miliónů liber št. indických čistých příjmů se získává 3 619 000 liber št. prodejem opia do jiných zemí - a tento zdroj příjmů, jak se dnes všeobecně přiznává, se novou smlouvou s Čínou^{^[188]} do značné míry zmenší. Z toho je jasné, že kromě zvláštních výloh, jichž je ještě zapotřebí k naprostému potlačení povstání, se bude muset i roční trvalý schodek - nejméně 8 miliónů liber št. - krýt z čistých příjmů 24 miliónů liber št., které vláda snad dokáže zvýšit na 26 miliónů liber št. uvalením nových daní. Tato situace nutně povede k tomu, že anglický poplatník bude muset převzít ručení za indické dluhy, a jak to vyjádřil sir G. C. Lewis v Dolní sněmovně,

"odhlasovat čtyři až pět miliónů ročně jako podporu pro to, co bylo nazváno cennou kolonií britské koruny".

Musí se přiznat, že tyto finanční plody "slavného" znovudobytí Indie nevypadají příliš vábně a že John Bull platí nadměrně vysoká ochranná cla, aby freetraderům z Manchesteru zajistil monopol na indickém trhu.

Napsal K. Marx 8. a 12. dubna 1859
Otištěno v "New-York Daily Tribune",
čís. 5624 z 30. dubna 1859

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — jako hrozba. (Pozn. red.)

184 Kořistné — odměna, kterou vláda udělovala posádkám lodí, jež se zúčastnily zničení nebo zajetí nepřátelských lodí nebo neutrálních lodí, které podloudně dopravovaly zboží.

185 V Mexiku začala roku 1854 buržoazní revoluce. Vzápětí po ní propukla občanská válka, která trvala do konce roku 1860 a skončila rozdrcením reakčních sil feudálů a duchovenstva.

186 Míní se Bombaj, která, stejně jako Bengálsko a Madrás, byla podle administrativního rozdělení Britské Indie zvláštním presidentstvím, v jehož čele stál guvernér.

187 Nástupci Velkého Mughala nazývá Marx ironicky britské vládce Indie. Říše Velkých Mugbalů (podle vládnoucí dynastie) byla založena roku 1526 v severní Indii dobyvateli turkotatarského původu. Současníci je pokládali za přímé potomky mongolských dobyvatelů z doby Čingischánovy — odtud i název „Mogulové“ nebo „Mughalové“, který se stal běžným označením severoindických muslimů. Říše Mughalů se velmi rozrostla zvláště v první polovině 17. století, kdy si podrobila velkou část Indie a část Afghánistánu. Když však začala propukat rolnická povstání, vzrůstal odboj indických národů proti muslimským dobyvatelům; když neustále propukaly nesváry a sílily separatistické snahy feudálů, začala říše Velkých Mughalů upadat a v první polovině 18. století se fakticky rozpadla.

188 Míní se dodatek k nerovnoprávné tiencinské smlouvě, která byla uzavřena v červnu 1858 po druhé „opiové“ válce (1856—1858) — loupežné válce Anglie a Francie proti Čině. Podle této smlouvy přibylo k pěti čínským přístavům, které byly už dříve otevřeny pro zahraniční obchod, dalších pět přístavů na řece Jang-cʼ-tiang, v Mandžusku, na ostrovech Tchaj-wan a Chajnan, cizím mocnostem bylo dovoleno mít stálé diplomatické zástupce v Pekingu, cizincům bylo poskytnuto právo svobodného pohybu po celé zemi a povolena plavba po vnitrozemských vodách, byla zaručena ochrana misionářů. Když angličtí kolonizátoři dosáhli tiencinskou smlouvou podstatného rozšíření svých privilegií v Číně, omezili obchod s opiem, který vyčerpával zdroje země a způsoboval, že i oni sami měli méně možností z těchto zdrojů těžit. Dodatek ke smlouvě se týkal úpravy obchodních vztahů mezi Anglií a Čínou a předpokládal zavedení vysokého cla na dovoz opia do Číny; cizí kupci mohli obchodovat s opiem jen v přístavech, které byly stanoveny smlouvou; výsady poskytnuté cizincům pro obchod uvnitř Činy se netýkaly obchodu s opiem.