Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Chystaný mírový kongres
Paříž 14. dubna 1859
Britská vláda konečně uznala za vhodné zasvětit veřejnost do oficiální historie evropského kongresu, což jest deus ex machina, kterého uvedli na scénu ruští a francouzští režiséři, když si uvědomili, nakolik pokulhávají s válečnými přípravami za Rakouskem. Rád bych předeslal, že 8. dubna rakouská vláda důvěrně zpravila vídeňské noviny o nótě hraběte Buola panu Balabinovi, ruskému velvyslanci, datované ve Vídni 23. března 1859, a o druhé nótě rakouského ministra adresované lordu A. Loftusovi, britskému velvyslanci u vídeňského dvora, datované ve Vídni 31. března, zatímco John Bull se s nimi seznámil teprve 13. dubna. Ale to ještě není všechno. Znění nóty hraběte Buola panu Balabinovi, jak je sdělila anglická vláda londýnským „Times“, obsahuje jen část rakouské nóty a vypouští některé velmi důležité pasáže, které uvedu v tomto článku, aby se John Bull dověděl aspoň přes New York diplomatické novinky, které nebyly svěřeny jeho bystrému rozumu, protože to britská vláda považuje za riskantní.
Z Buolovy nóty panu Balabinovi vysvítá na první pohled, že návrh na kongres vyšel z Ruska, nebo jinými slovy, že jde o tah, na němž se smluvili spojenečtí hráči šachu z Petrohradu a Paříže, fakt, který nás sotva může naplnit zvláštním obdivem k moudrosti a upřímnosti pánů z Downing Street, kteří si dokonce v parlamentu bez váhání osobovali patent na tento vynález. Z nóty samé jasně vyplývá, že Rakousko je pro setkání s ostatními velmocemi na kongresu jen za určitých podmínek (tento bod francouzský „Moniteur“ ve svém oznámení, že Rakousko přistoupilo na návrh na všeobecný kongres, pečlivě zatajil).
„Kdyby mocnosti,“ říká hrabě Buol, „měly v úmyslu kromě této otázky“ (to jest kromě potlačení „politického systému v Sardinii“) „dát na pořad diskuse ještě další otázky, bylo by nutné je předem přesně ustanovit, a pokud by se týkaly vnitřního zřízení jiných svrchovaných států, musel by níže podepsaný rozhodně trvat především na tom, aby byl postup jednání v tomto případě v souladu se zásadami formulovanými v cášském protokolu z 15. listopadu 1818.“[192]
Rakousko tedy přijalo ruský návrh na všeobecný kongres za těchto čtyř podmínek: za prvé, hlavním cílem kongresu má být srazit Sardinií hřebínek a jednat v zájmu Rakouska; za druhé, uznat cášský protokol za základ jednání; za třetí, „jakémukoli jednání musí předcházet odzbrojení Sardinie“; a konečně body, které mají přijít na pořad, „by bylo nutné předem přesně stanovit“. První bod nevyžaduje komentář. Aby nemohlo být pochyb o jeho významu, dodává hrabě Buol výslovně, že jej považuje „za jediný opravdu důležitý pro morální pacifikaci Itálie“.
Druhý bod, uznání cášského protokolu, by znamenal, že by Francie přímo uznala smlouvy z roku 1815 a zvláštní rakouské smlouvy s italskými státy. Jenže Bonaparte si právě přeje, aby smlouvy z roku 1815, na jejichž podkladě Rakousko ovládá lombardsko-benátské království, a separátní smlouvy, které Rakousku zaručují svrchovaný vliv nad Neapolí, Toskánskem, Parmou, Modenou a Římem, byly zrušeny. V třetí podmínce, předběžném odzbrojení Sardinie, se anticipuje výhoda, kterou by Rakousko mohlo získat pouze úspěšným vojenským tažením. A poslední podmínkou, předběžným stanovením otázek, které mají přijít na pořad, by Bonaparte přišel o hlavní výsledek — kromě potřebného času na válečné přípravy — k němuž mu má kongres dopomoci: překvapit Rakousko, zatáhnout je do sítí diplomatického jednání a pak je zkompromitovat v očích veřejného mínění Evropy tím, že by je donutil, aby dalo signál k přerušení mírových jednání, až by bez okolků odmítlo požadavky, které by na ně náhle Francie a Rusko kladly.
Podmínky, za kterých je Rakousko podle nóty ruskému velvyslanci — ochotno přistoupit na všeobecný kongres, lze tedy shrnout takto: Rakousko se zúčastní evropské konference k řešení italské otázky, jestliže se evropské mocnosti dohodnou ještě před zahájením konference, že budou stát na straně Rakouska proti Sardinii, donutí Sardinii odzbrojit, uznat vídeňskou smlouvu i dodatkové smlouvy, které se o ni opírají, a konečně jestliže se Bonapartovi vezme jakákoli záminka k porušení míru. Jinými slovy, Rakousko se zúčastní kongresu, jestliže se kongres zaváže, ještě než se sejde, povolit mu všechno, o čem nyní Rakousko prohlašuje, že je připraveno dosáhnout toho mečem. Uvážíme-li, že si Rakousko bylo plně vědomo, že kongres je pouhou léčkou, kterou na ně nastražili jeho nepřátelé odhodlaní k válce, nemůže mu nikdo tento ironický postoj k rusko-francouzskému návrhu mít za zlé.
Dosud jsem komentoval ty pasáže rakouského dokumentu, které britská vláda uznala za vhodné uveřejnit. V Malmesburyho znění rakouské nóty jsou zamlčeny následující věty Buolova přípisu:
„Rakousko odzbrojí, jakmile odzbrojí Piemont. Rakousko se úzkostlivě snaží zachovat mír, protože si přeje mír a dovede si ho vážit, přeje si však upřímný a trvalý mír a právem věří, že ho může zajistit bez újmy pro svou vlastní moc a čest. Už mnoho obětovalo, aby zachovalo klid v Itálii. Dokud však nebudou formulována a dojednána výše uvedená předběžná opatření, může Rakousko sice zmírnit své válečné přípravy, nemůže je však zastavit. Jeho vojska budou dál pochodovat do Itálie.“
Jakmile byl takto odhalen rusko-francouzský úskok, začala Anglie, ponoukána svým vznešeným spojencem na druhé straně Kanálu, naléhat na Rakousko, aby souhlasilo s návrhem na kongres velmocí, který by uvážil složitou situaci v Itálii; vyjádřila přání, aby císařská vláda přistoupila na předběžné návrhy zplozené na Downing Street. V análech dějin diplomacie snad neexistuje nehoráznější ironický dokument než odpověď hraběte Buola anglickému velvyslanci ve Vídni. Buol nejprve opakuje svůj požadavek, aby, dříve než bude zahájen jakýkoli kongres, Sardinie složila zbraně, a tak se vydala Rakousku na milost.
„Rakousko,“ říká, „by se nemohlo dostavit na kongres, dokud Sardinie úplně neodzbrojí a nerozpustí corps francs[a]. Císařská vláda prohlašuje, že až budou tyto podmínky splněny a uskutečněny, je ochotna dát ujištění se všemi patřičnými formalitami, že Rakousko nezaútočí na Sardinii po dobu trvání kongresu, pokud Sardinie bude respektovat území císařství a území jeho spojence.“
To znamená, že jestliže Sardinie odzbrojí, zaváže se Rakousko pouze k tomu, že nezaútočí na odzbrojenou Sardinii po dobu trvání kongresu. Buolova odpověď na návrhy Anglie zní opravdu, jako byji napsal Juvenál. Pokud jde o britský návrh, aby „územní uspořádání a smlouvy z roku 1815 zůstaly nedotčeny“, provolává Buol: „naprosto souhlasím!“ a dodává jen, že také „prováděcí ustanovení k těmto smlouvám z roku 1815 mají zůstat beze změn“. Snahu Anglie najít cestu k zachování míru mezi Rakouskem a Sardinií tlumočí Buol v tom smyslu, že „kongres prozkoumá prostředky, jak znovu přimět Sardinii, aby plnila své mezinárodní povinnosti“. Pokud jde o navrhovanou „evakuaci církevního státu a posouzení reforem v italských státech“, dovolí Buol Evropě „diskutovat“ a „rokovat“ o těchto otázkách, ale s tou výhradou, že „konečné přijetí vypracovaného návrhu“ přísluší „k rozhodnutí přímo zainteresovaným státům“. Pokud jde o britský „kompromisní plán, jímž se mají nahradit zvláštní smlouvy mezi Rakouskem a italskými státy“, trvá Buol na „pravoplatnosti těchto smluv“, bude však souhlasit s revizí, jestliže Sardinie a Francie připustí, aby se jednalo o jejich državách „v Janově“ a „na Korsice“. Rakousko tedy odpovědělo na anglické návrhy stejným způsobem, jakým odpovědělo na ruský přípis. Po tomto druhém zklamání přiměly Rusko a Francie chudáka lorda Malmesburyho, aby Rakousku navrhl jako předběžný krok všeobecné odzbrojení. V Tuileriích pochopitelně předpokládali, že Rakousko takový návrh rovnou odmítne, protože má před všemi svými soupeři náskok ve zbrojení, ale Bonaparte zase dělal účty bez hostinského. Rakousko ví, že Bonaparte nemůže odzbrojit, aniž by se zároveň zbavil obtížného břemene císařské koruny. Souhlasilo tudíž s návrhem, který byl předložen jen proto, aby byl odmítnut. A proto zavládl v Tuileriích velký zmatek, který po čtyřiadvacetihodinových úvahách obohatil svět objevem, že „současně provedené odzbrojení velmocí nemůže znamenat nic než odzbrojení Rakouska“. Stačí si přečíst drzé pojednání v „Patrie“[193] — listu inspirovaném přímo Napoleonem III.:
„V každém případě se návrh na odzbrojení týká vlastně jen dvou mocností, Rakouska a Piemontu — Rakouska, které soustředilo své ozbrojené síly v dosud nevídané míře v Itálii; a Piemontu, který je nucen, protože je v Lombardii rakouská armáda, odpovídat na válečné hrozby přípravami k obraně. Otázka odzbrojení, navrhovaná Rakouskem, to je otázka, kterou je třeba nejdříve vyřešit; až Rakousko odvolá svou armádu z Itálie, Piemontu nezbude než následovat tohoto příkladu.
Pokud jde o Francii, nemá proč odzbrojovat (elle nʼa pas à désarmer) z toho prostého důvodu, že nijak mimořádně nezbrojila, že nevyslala vojsko za hranice, že ani nechtěla použít svého práva odpovědět na výhrůžky Rakouska — výhrůžky namířené proti Piemontu a proti míru v Evropě. Pokud jde o Francii, nemůže být řeči ani o snížení počtu její armády byť i o jediného bojeschopného vojáka, ani o odevzdání jediného dalšího děla do jejích zbrojnic. Pokud jde o Francii, odzbrojení může pro ni znamenat pouze závazek nezbrojit.
Nemůžeme věřit, že si Rakousko dělá nějaké nároky v tomto směru; znamenalo by to zrušení záruky, kterou bezpochyby v lepší náladě (mieux inspirée) chtělo dát v zájmu míru v Evropě, když navrhlo odzbrojení, s nímž, jak dobře ví, musí začít první.“
Napsal K. Marx 14. dubna 1859
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5624 z 30. dubna 1859Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — dobrovolnické oddíly. (Pozn. red.)
192 Cášský protokol podepsalo 15.listopadu 1818 pět mocností (Anglie, Rakousko, Prusko, Rusko a Francie) na prvním kongresu Svaté aliance (viz poznámku [146]). Protokol potvrdil platnost smluv z roku 1815 a také státní uspořádání v Evropě stanovené na vídeňském kongresu; obsahoval také záměr mocností podporovat všude feudálně absolutistické vládní formy a potlačovat revoluční a národně osvobozenecké hnutí.
193 „La Patrie“ [„Vlast“] — francouzský deník založený roku 1841; v roce 1850 zastupoval zájmy spojených monarchistů, takzvané strany pořádku, po státním převratu z 2. prosince 1851 bonapartistický list.