Válečné události

Bedřich Engels

Válečné události

Úryvkovitý a rozporuplný charakter telegramů, které docházejí z válčiště, nám dovoluje připojit k ústupu Rakušanů za Ticino a k jejich porážce u Magenty jen několik poznámek na okraj. Rakušané, zastrašeni jak se zdá tím, že generál Niel obsadil Novaru, se ve dnech 3. a 4. června stáhli za Ticino. Francouzi a Piemonťané, kteří překročili Ticino u Turbiga a Boffalory na pravém křídle Rakušanů, napadli 4. června ve 4 hodiny ráno mohutnou přesilo u nepřítele stojícího bezprostředně před nimi, a po neobyčejně krvavém a tvrdošíjném odporu jej vypudili z jeho postavení, Podrobnosti o této akci, které uveřejnil reportér spojenecké armády Ludvík Bonaparte, svědčí o tom, jak silnou fantazii má "tajný generál", který v sobě stále ještě nemůže přemoci odpor k "armes de précision"^{^[a]}, a proto následuje za armádou s trénem a materiálem v uctivé vzdálenosti od bojiště, avšak při "plném tělesném zdraví".

Dotěrnost, se kterou se tento bulletin o císařově zdravotním stavu vnucuje celému světu, má své závažné důvody. Když se ve francouzské sněmovně pairů projednávala boulogneská expedice Ludvíka Bonaparta (viz poznámku ^[75]), potvrdili totiž přísežní svědkové, že v okamžiku nebezpečí ulevil náš hrdina svému stísněnému srdci takovým způsobem, který byl vším možným, jen ne příznakem "plného tělesného zdraví".

Rakušané se soustředili na Agogně v pozici tygra připraveného ke skoku. Jejich porážku zavinil Gyulay tím, že se tohoto postavení vzdal. Když pak obsadili Lomellinu a zaujali postavení asi 30 mil před Milánem, bylo už samozřejmé, že nebudou moci krýt všechny možné přístupy k tomuto hlavnímu městu. Spojencům se otevíraly tři cesty: jedna vedla středem Rakušanů přes Valenzu, Garlasco a Bereguardu; druhá na levém křídle Rakušanů přes Vogheru, Stradellu a Pád mezi Pavií a Piacenzou; a konečně třetí vedla k pravému křídlu Rakušanů přes Vercelli, Novaru a Boffaloru. Jestliže Rakušané chtěli hájit Milán přímo, mohli svou armádou přehradit jen jednu z těchto cest. Postavit na každé z nich po jednom sboru by znamenalo roztříštit své síly a vystavit se jisté porážce. Avšak jedním z pravidel moderního vedení války je, že silnici lze stejně dobře, ne-li dokonce lépe, hájit z bočního postavení než z postavení čelního. Armádu o 150 000 až 200 000 mužích, soustředěnou na malém prostoru a připravenou zasáhnout v kterémkoli směru, může nepřítel beztrestně ponechat bez povšimnutí jen tehdy, disponuje-li drtivou početní převahou. Když Napoleon v roce 1813 pochodoval k Labi, spojenci ho z určitých důvodů vyprovokovali k bitvě, přestože byli početně mnohem slabší. Zaujali proto postavení u Lützenu, několik mil na jih od silnice vedoucí z Erfurtu do Lipska. Část Napoleonovy armády už prošla, když spojenci dali Francouzům najevo, že jsou nablízku. To způsobilo, že byla celá francouzská armáda zastavena, její předsunuté kolony byly povolány zpět a došlo k bitvě, v níž Francouzi, přestože byli početně silnější asi o 60 000 mužů, jen stěží udrželi bojiště.^{^[230]} Druhého dne pochodovaly obě armády po souběžných liniích k Labi, a spojenci přitom ustupovali nerušeně. Kdyby rozdíl v poměru sil obou armád nebyl býval tak značný, bylo by boční postavení spojenců zadrželo Napoleonův pochod přinejmenším stejně úspěšně jako přímé čelní postavení na cestě k Lipsku.

Podobné postavení zaujal Gyulay. S vojskem v síle asi 150 000 mužů stál mezi Mortarou a Pavií a uzavíral tak přímou silnici z Valenzy do Milána. Bylo možné obejít ho na obou křídlech, ale jeho postavení mu umožňovalo zabránit takovému obejití vlastními protiakcemi. Hlavní síly spojenecké armády byly 30. a 31. května a 1. června soustředěny u Vercelli. Skládaly se ze čtyř piemontských divizí (56 praporů), Nielova sboru (26 praporů), Canrobertova sboru (39 praporů), gardy (26 praporů) a Mac-Mahonova sboru (26 praporů), celkem tedy ze 173 praporů pěchoty, nepočítáme-li jezdectvo a dělostřelectvo. Gyulay měl naproti tomu šest armádních sborů oslabených tím, že musel vyčlenit oddíly proti Garibaldimu do Voghery, pro obsazení různých míst atd., ale stále mu ještě zbývalo 150 praporů. Jeho armáda byla rozestavena tak, že na jejím pravém křídle ji nepřítel nemohl obejít jinak než bočním pochodem v její operační sféře. Jak známo, potřebuje armáda vždycky určitý čas, aby mohla z pochodového pořádku přejít do pořádku bojového, a to i tehdy, je-li napadena čelně, přestože v tomto případě pochodový pořádek vyhovuje vedení boje ještě celkem nejlépe. Nesrovnatelně nebezpečnější je rozrušení sestavy tehdy, když jsou kolony v pochodovém pořádku napadeny z boku. Proto je neměnným pravidlem vyhnout se bočnímu pochodu v dosahu nepřítele. Spojenecká armáda toto pravidlo porušila. Pochodovala na Novaru a Ticino, neohlížejíc se zřejmě na to, že má v boku Rakušany. V této chvíli měl jednat Gyulay. Měl v noci z 3. na 4. června soustředit své vojsko u Vigevana a Mortary, když by byl nechal jeden sbor na dolním toku Agogne, pro pozorování Valenzy, a 4. června měl se všemi silami, s nimiž mohl disponovat, vpadnout do boku postupujícím spojencům. O výsledku takového útoku, podniknutého asi se 120 prapory na značně roztaženou a na mnoha místech přerušenou pochodovou kolonu spojenců, lze sotva pochybovat. Kdyby část spojenců už byla překročila Ticino, bylo by to pro Gyulaye tím lepší: jeho útok by je byl přiměl k návratu, ale stěží by byli ještě stačili nějak významně zasáhnout do boje. Dokonce i v nejhorším případě, kdyby se byl útok nezdařil, zůstávala Rakušanům možnost ustoupit k Pavii a Piacenze stejně bezpečně jako například po bitvě u Magenty. Celé Gyulayovo rozestavení svědčí o tom, že to také byl původní plán Rakušanů. Jeho válečná rada rozhodla po zralé úvaze, že se přímá silnice na Milán má nechat Francouzům otevřená a Milán že se má chránit jen pochodem do nepřítelova boku. Když však nadešel rozhodný okamžik a Guylay viděl, jak se masy Francouzů na jeho pravém křídle valí k Milánu, ztratil tento čistokrevný Maďar hlavu, zakolísal a nakonec se stáhl za Ticino. A tím si sám připravil porážku. Zatímco Francouzi pochodovali po přímé linii k Magentě (mezi Novarou a Milánem), on udělal velkou okliku tím, že napřed pochodoval dolů podél Ticina, překročil je u Bereguarda a Pavie, a pak znovu pochodoval podél řeky nahoru k Boffaloře a Magentě, aby zahradil přímou cestu na Milán. Následek toho byl, že jeho vojska přicházela po slabých oddílech a nemohla se seskupit v takovém množství, aby prolomila jádro spojenecké armády.

Za předpokladu, že spojenecká armáda zůstala pánem na bojišti, to znamená pánem přímé silnice na Milán, musí se Rakušané stáhnout za Pád a za Addu nebo za své velké pevnosti a tam přeskupit své síly. I když by pak bitva u Magenty rozhodla o osudu Milána, nerozhodla by ani zdaleka o osudu celého tažení. Rakušané mají tři celé armádní sbory, které se nyní soustřeďují na Adiži a které by jim nakonec měly zajistit rovnováhu sil, jestliže také tentokrát Gyulayova nerozhodnost „nenapraví“ hrubé chyby „tajného generála“.

Napsal B. Engels kolem 9. června 1859
Otištěno v „Das Volk“,
čís. 6 z 11. června 1859

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — doslova: „přesným zbraním“, tj. ke zbraním s rýhovanou hlavní. (Pozn. red.)

230 U Lützenu (v Sasku) došlo 2. května 1813 k bitvě mezi armádou Napoleona I. a spojeneckými rusko-pruskými vojsky, jimž velel Wittgenstein. Bitva nepřinesla žádné straně rozhodný úspěch.