Ústup Rakušanů k Minciu

Bedřich Engels

Ústup Rakušanů k Minciu

Plody vítězství se sklízejí při pronásledování nepřítele. Čím aktivnčjší pronásledování, tím rozhodnější vítězství. Zajatci, děla, materiál i prapory se ukořistí spíš při pronásledování po bitvě než v bitvě samé. Z druhé strany se pronikavost vítězství měří usilovností pronásledování. Co se dá z tohoto hlediska říci o „grande victoire“^{^[a]} u Magenty? Druhého dne po bitvě zastihujeme francouzské „osvoboditele“, jak „odpočívají a reorganizují se“. Po nějakém pokusu o pronásledování není ani stopy. Při pochodu na Magentu soustředila spojenecká armáda skutečně všechny své bojové síly. Rakušané měli naproti tomu část svých vojsk u Abbiategrassa, část na silnici do Milána, jinou část u Binaska a konečně část u Belgiojosa — hromadu kolon tak rozptýlených a vlekoucích se bez jakéhokoli spojení, že to vypadalo, jako by samy vybízely nepřítele, aby je napadl, jediným úderem rozprášil na všechny strany a pak v naprostém klidu zajímal celé brigády a pluky, které by byly odříznuty od svých ústupových cest. Napoleon, pravý Napoleon by si byl v podobném případě dovedl poradit s těmi 15 nebo 16 brigádami, které se podle oficiální francouzské zprávy den předtím vůbec nezúčastnily bitvy. A co udělal Pscudonapoleon, Napoleon pana Vogta, Napoleon ze Cirque Olympique, ze St. James Street a z Astleyho amfiteátru^{^[237]}? Obědval na bitevním poli.

Měl otevřenu přímou cestu na Milán. Divadelní efekt byl zajištěn. A to mu ovšem stačilo. Rakušanům byly darovány plné tři dny, 5., 6. a 7. červen, aby se dostali ze svých nebezpečných postavení. Pochodovali dolů k Pádu a po třech souběžných silnicích táhli podél severního břehu této řeky na Cremonu. Na nejsevernějším bodě těchto silnic kryl ústup generál Benedek s třemi divizemi, neboť se pohyboval nejblíž k pochodové ose nepřítele. Z Abbiategrassa, kde byl 6. června, pochodoval Benedek přes Binasco do Melegnana. V Melegnanu nechal dvě brigády, aby držely postavení, dokud trén s materiálem střední kolony nezíská potřebný náskok. 8. června dostal maršál Baraguay dʼHilliers rozkaz tyto dvě brigády vyhnat, a aby to bylo docela jisté, dostal pod své velení ještě sbor Mac-Mahonův. Deset brigád proti dvěma! Blízko Lambra byl Mac-Mahonův sbor vyčleněn, aby odřízl Rakušanům ústup, zatímco tři Baraguayovy divize zaútočily na Melegnano; dvě brigády napadly město čelně, dvě je obešly zprava a dvě zleva. V Melegnanu stála jen jedna rakouská brigáda, Rodenova, a brigáda generála Boéra stála na druhém, východním břehu řeky Lambro. Francouzi útočili velmi prudce a jejich šestinásobná přesila přinutila generála Rodena po houževnatém odporu vyklidit město a pod ochranou Boérovy brigády ustoupit. Právě proto zaujala tato brigáda postavení v týlu. Když splnila svůj úkol, stáhla se rovněž v naprostém pořádku zpět. Boér v tomto boji padl. Ztráty jedné rakouské brigády, která měla na boji lví podíl, byly bezesporu značné, nicméně cifry, které uvádějí decembrizující crapauds^{^[b]} (asi 2400), jsou úplně fantastické, protože v celé brigádě nebylo před akcí víc než 5000 vojáků. Vítězství zase nepřineslo Francouzům žádné plody. Ani jediná trofej, ani jediné dělo!

Rakušané mezitím 6. června vyklidili Pavii, pak ji z neznámých důvodů 8. června zase obsadili a 9. června znovu vyklidili; Piacenzu opustili až 10. června, teprve 6 dní po bitvě u Magenty. Pohodlným pochodem ustupovali podél Pádu, až dosáhli Chiese. Tam se obrátili k severu a pochodovali na Lonato, Castiglione a Castel Goffredo, kde zaujali obranné postavení, na němž, jak se zdá, očekávají nový útok „osvoboditelů“.

Zatímco Rakušané pochodovali napřed na jih od Magenty na Belgiojoso, pak na východ k Piadeně a nakonec zase na sever na Castiglione, čímž opsali celý půlkruh, pochodovali „osvoboditelé“ přímo po průměru tohoto půlkruhu, takže potřebovali urazit jen třetinu této vzdálenosti. Rakušany však přesto nikdy nedostihli, až na dvě výjimky — u Melegnana a jednou poblíž Castenedola, kde se s nimi v bezvýznamné šarvátce utkal Garibaldi. Taková netečnost při pronásledování je v dějinách válek neslýchaná. Je příznačná pro Quasimoda, který travestuje svého strýce (strýce podle zásady Napoleonova zákoníku: „La recherche de la paternité est interdite“^{^[238]}) a travestuje ho dokonce i ve svých úspěších.

V téže době, mezi 18. a 20. červnem, kdy hlavní síly Rakušanů zaujaly svá postavciií za Chiese, dosáhl předvoj spojenců fronty Chiese. K tomu, aby sem dovedli své hlavní síly, potřebovali den nebo několik dní. Proto jestliže Rakušané skutečně přijmou bitvu, dá se druhé všeobecné sražení očekávat 24. nebo 26. června. „Osvoboditelé“ se nemohou tváří v tvář Rakušanům dlouho rozmýšlet, jestližc chtějí ve svém vojsku udržet vítězný elán a nechtějí-li nepříteli dát příležitost, aby je porážel v menších půtkách. Postavení Rakušanů je velmi příznivé. od jižního cípu Gardského jezera u Lonata vybíhá k Minciu plošina, kterou směrem k lombardské nížině ohraničuje linie Lonato—Castiglione—San Cassiano—Cavriana—Volta; takové postavení je jako stvořené k očekávání nepřítele. K jezeru se tato plošina ponenáhlu zvedá a poskytuje celou řadu různých dobrých postavení, přičemž každé další postavení je silnější a kompaktnější než předchozí, takže dobytí výběžku plošiny nepřináší vítězství, ale pouze uzavírá první dějství bitvy. Pravé křídlo postavení je kryto jezerem, levé se znatelně stáčí zpět, takže ponechává nechráněných skoro deset mil linie Mincia. To však nejen není nedostatek tohoto postavení, ale naopak jeho největší přednost, poněvadž u Mincia začínají bažiny, které jsou uzavřeny mezi čtyřmi pevnostmi — Veronou, Peschierou, Mantovou a Legnagem — a do nichž se nepřítel nemůže odvážit, nemá-li velmi značnou přesilu. Protože jižní konec linie Mincia ovládá Mantova a území za Mincíem leží v operační sféře Mantovy i Verony, byl by každý pokus přejít Rakušany na planině bez povšimnutí a pochodovat mimo ně k Minciu záhy zmařen. Komunikace postupující armády by byly zničeny, aniž by tato armáda byla s to ohrozit komunikace Rakušanů. Navíc by na druhé straně Mincia neměla nač útočit (neboť o obléhání nemůže být za takových okolností ani řeči), a protože by neměla objekt k útoku, musela by se zase obrátit zpátky. Skutečné nebezpečí takového manévru by však spočívalo v tom, že by se musel provádět před očima Rakušanů na planině. Těm by pak stačilo dát do pohybu celou svou linii a vrhnout se na nepřátelskou kolonu od Volty na Goito, od Cavriany na Guidizzolo a Ceresaru, od Castiglione na Castel Goffredo a Montichiari. Takovou bitvu by „osvoboditelé“ museli vybojovat za strašlivě nepříznivých podmínek a mohla by skončit jako druhý Slavkov, jenže s vyměněnými úlohami.

„Vojevůdce“ od Magenty - Gyulay - je sesazen. Na jeho místo jako velitel 2. armády přichází Schlick, zatímco Wimpffen zůstává v čele 1. armády. Obě armády, soustředěné u Lonata a Castiglione, tvoří dohromady rakouskou italskou armádu pod nominálním velením Františka Josefa a s Hessem jakožto náčelníkem generálního štábu. Schlick, soudě podle toho, jak si vedl v maďarské válce, je schopný průměrný generál. Hess je nesporně největší žijící stratég. Nebezpečí je v tom, že do věci osobně zasahuje pověstný František Josef. Tak jako Alexandr I. při Napoleonově vpádu do Ruska, i on se obklopil pestrou smečkou starých, šosáckých vousatých nadutců, z nichž někteří jsou možná přímo placeni Ruskem. Kdyby francouzská armáda nechala Rakušany být a pochodovala přímo k Minciu, bylo by z plošiny jako na dlani vidět, jak pochoduje jeden pluk za druhým. A silný dojem, který by vzbudilo objevení nepřátelské armády na cestě tak blízké jeho ústupové linii, by takovému člověku, jako je František Josef, mohl snadno zmást hlavu. Žvanění rozmrzelých nadutců se zlatými epoletami by mohlo být pro jeho slabé nervy vhodnou výmluvou a mohlo by ho přimět k rozhodnutí, že se vzdá vhodně zvoleného postavení a ustoupí mezi pevnosti.^{^[239]} Stojí-li v čele říše hloupí mladíci, závisí všechno na stavu jejich nervů. I nejpromyšlenější plány jsou pak hříčkou subjektivních dojmů, náhod a rozmarů. Když mají v rakouském hlavním stanu takového Františka Josefa, pak je asi jedinou zárukou vítězství Quasimodo v nepřátelském táboře. Ale ten si alespoň zocelil nervy u profesionálních hráčů na St. James Street; není to sice muž ze železa, jak by si přáli jeho obdivovatelé, ale zato je z pružné gumy.

Napsal B. Engels 23. června 1859
Otištěno v „Das Volk“,
čís. 8 z 25. června 1859

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — „velkém vítězství“. (Pozn. red.)

b — tj. ničemové, jednající po vzoru prosincového hrdiny Ludvíka Bonaparta (jsou míněni členové jeho generálního štábu). (Pozn. red.)

237 Cirque olympique — lidové divadlo v Paříži.
St. James Street — londýnská ulice, kde byly kluby a herny.
Astleyho amfiteátr — londýnský cirkus s otevřenou arénou.

238 Napoleonův zákoník (Code Napoléon) — občanský zákoník vydaný Napoleonem I. roku 1804. Engels ho nazval „klasickou sbírkou zákonů buržoazní společnosti“.

„La recherche de la paternité est interdite“ („Pátrání po otcovství se zakazuje“) — formule z článku 340 Napoleonova zákoníku. (Narážka na pochybný manželský původ Ludvíka Napoleona.)

239 K tomuto místu v listu „Volk“ připojila redakce poznámku: „Podle nejnovějších zpráv Rakušané skutečně ustoupili za Mincio, do sítě svých pevností. I když se tímto ústupem ze strategického hlediska nic neztratilo, na morálku armády bude mít nezbytně zhoubný vliv.“