Villafrancká smlouva

Karel Marx

Villafrancká smlouva

Jestliže válka, kterou zosnoval Ludvík Napoleon pod falešnou záminkou osvobození Itálie, způsobila všeobecný zmatek názorů, změnu pozic a zprostítuování lidí i věcí, jaké nemá obdoby v evropských dějinách, pak villafrancký mír toto osudné kouzlo zlomil. Ať už se říkalo cokoli o prohnanosti Ludvíka Bonaparta, tento mír zničil jeho prestiž, a odcizil mu dokonce francouzský lid a francouzskou armádu, které se snažil především připoutat ke své dynastii. Řekne-li této armádě, že uzavřel mír ze strachu před Pruskem a před rakouským pevnostním čtyřúhelníkem, může tím svou armádu jedině znechutit. A řekne-li tomuto lidu, kde každý je rozeným revolucionářem, že ho ve vítězné dráze zastavilo jedině to, že by se byl při příštím kroku musel spojit s revolucí, může si být jist, že se k němu bude francouzský lid chovat s mnohem větší nedůvěrou a odporem než k onomu strašáku, kterým se ho Napoleon pokouší děsit. V celé dnešní Evropě nikdo neutrpěl takový nezdar jako Ludvík Bonaparte se svou italskou válkou. Podvod praskl ve Villafrance. Burzovní spekulanti nad tím jásají, sklíčení demagogové jsou ohromeni, zrazení Italové se třesou vzteky, „zprostředkující mocnosti“ jsou jako zmoklé slepice a ti Britové a Američané, kteří uvěřili v demokratické poslání Ludvíka Bonaparta, schovávají své zahanbení za nic neříkající protesty a duchaplná vysvětlení; teď se ukázalo, že jediní, kdo měli pravdu, byli ti, kdo se odvážili vystoupit proti záplavě sebeklamu, i když se vydávali v nebezpečí, že budou obviněni ze sympatií s Rakouskem.

Podívejme se nejprve na to, jakým způsobem byla smlouva uzavřena. Sejdou se oba císařové; František Josef odstoupí Lombardii Bonapartovi, který ji věnuje Viktoru Emanuelovi; ten však, ačkoli měl zjevně ve válce hlavní úlohu, není k mírovým jednáním ani připuštěn. Myšlence, že by měli třeba jen zdánlivě naslouchat hlasu lidského zboží, s nímž se tu takto čachruje, se obě smluvní strany ušklíbají. František Josef disponuje svým majetkem; Napoleon III. právě tak. Kdyby se bylo jednalo o postoupení nějakého statku, byl by u toho musel nevyhnutelně být soudní úředník a bylo by nutné splnit některé právní formality. Ale když se postupují tři milióny lidí, není nic takového zapotřebí. Nevyžaduje se dokonce ani souhlas Viktora Emanuela, člověka, kterému nakonec tento majetek připadl. Na ministra bylo takové ponížení už příliš a Cavour podal demisi. Král ovšem může o anektovaném území říci totéž, co řekl římský císař o vyždímaných penězích: Non olet.^{^[a]} Možná, že z toho opravdu necítí urážlivý zápach.

Předpokládáme, že toto se ve slovníku idées napoléoniennes (viz poznámku ^[233]) nazývá „obnovením národností“. I sám vídeňský kongres — kdyby se jeho transakce měly srovnávat s villafranckým kšeftařením — by bylo docela dobře možné podezřívat z revolučních zásad a ze sympatií s národy. Inaugurace italského národa je spojena s úmyslnou urážkou, s dohodou, jež otevřeně hlásá, že se Itálie nepodílela na válce proti Rakousku a následkem toho nemůže uplatňovat svůj hlas při uzavírání míru s Rakouskem. Garibaldi se svými statečnými horaly, povstání v Toskánsku. Parmě, Modeně a Romagni, ba ani sám Viktor Emanuel se svou napadenou zemí, zruinovanými financemi a zdecimovanou armádou — to všechno nic neznamená. Byla to válka mezi jedním Habsburkem a jedním Bonapartem. Nebyla to italská válka. Viktor Emanuel si nemůže činit nárok ani na respekt příslušející podřadnému spojenci. Nebyl bojující stranou; byl pouhým nástrojem, a nemá tedy taková práva, která podle mezinárodního práva příslušejí každému, i tomu nejbezvýznamnějšímu válečnému spojenci. Neprojevila se mu ani taková úcta jako německým mediatizovaným knížatům při uzavírání míru roku 1815.^{^[249]} Ať jen tento skromný chudý příbuzný mlčky polyká drobty, které spadnou se stolu jeho bohatého a mocného bratrance.

Přejdeme-li nyní k obsahu — míníme tím oficiální obsah — villafrancké smlouvy, zjistíme, že docela odpovídá způsobu, jakým byla smlouva uzavřena. Lombardie má být postoupena Piemontu, ale vždyť tutéž nabídku — za výhodnějších podmínek a nezatíženou stinnými stránkami — předložilo Rakousko Karlu Albertovi a lordu Palmerstonovi už roku 1848.^{^[250]} Tehdy se italského hnutí nezmocnil žádný cizí stát. Lombardie měla být odstoupena Sardinii, a ne Francii; rovněž Benátsko mělo být odděleno od rakouských území a ustaveno jako nezávislý italský stát, v jehož čele neměl být rakouský císař, ale rakouský arcivévoda. Tyto podmínky tehdy velkomyslný Palmerston přezíravě odmítl a označil je za velice nedostatečný závěr italské války za nezávislost. Tatáž Lombardie se teď dává jako francouzský dar savojské dynastíí, kdežto Benátsko i s pevnostním čtyřúhelníkem — včetně pevností v Minciu — má zůstat v drápech Rakouska.

Nezávislost Itálie se tak změnila v závislost Lombardie na Piemontu a v závislost Piemontu na Francii. Hrdost Rakouska je možná odstoupením Lombardie pokořena, ale jeho reálná moc se spíš upevnila tím, že vyklidilo území, které pohlcovalo část rakouských vojenských sil a přitom se nedalo bránit proti cizímu vpádu a ani samo nehradilo výdaje za vydržování těchto sil. Peněžních prostředků, které se nadarmo vynakládaly v Lombardii, se teď může výhodně použít kdekoli jinde. Rakousko si podrželo dominující vojenské postavení, z něhož se může při kterékoli výhodné příležitosti vrhnout na svého slabého souseda, který je fakticky teď ještě slabší, když získal hranici vystavenou nepřátelskému útoku a nepokojné, nespokojené a nedůvěřivé poddané, a nemůže už dokonce ani předstírat, že zastupuje práva Itálie. Piemont uzavřel dynastický obchod, ale vzdal se svého národního poslání. Z nezávislého státu klesla Sardinie na stát trpěný z milosti, který, chce-li se udržet proti svému nepříteli na východě, musí podlézat svému ochránci na západě.

Ale to ještě není všecko. Podle ustanovení smlouvy se má v Itálii po vzoru Německého spolku ustavit italská konfederace pod čestným předsednictvím papežovým^{^[b]}. Teď se zdá, že uskutečnění této „napoleonské ideje“ naráží na nějaké potíže, a tak teprve uvidíme, jak se Napoleon III. vypořádá s překážkami, které se stavějí do cesty jeho koníčku. Neboť, ať už to dopadne jakkoli, není pochyby o tom, že taková konfederace v čele s papežem je jeho koníček. Avšak pád papežské moci v Římě se odjakživa považoval za conditio sine qua non^{^[c]} italského osvobození. Machiavelli ve svých „Dějinách Florencie“^{^[251]} už před dávnými lety zjistil, že papežská nadvláda je zdrojem italského ponížení. A nyní, jak si to představuje Ludvík Napoleon, místo osvobození Romagne má být celá Itálie podřízena nominální vládě papeže. Kdyby ke konfederaci vůbec kdy došlo, bude fakticky papežská tiára pouze emblémem rakouského panství. K čemu směřovalo Rakousko svými soukromými smlouvami s Neapolí, Římem, Toskánskem, Parmou a Modenou? Ke konfederaci italských knížat pod rakouským vedením. Villafrancká smlouva s italskou konfederací, v níž papež, Rakousko a znovunastolení vévodové — mohou-li ovšem vůbec být znovu nastoleni — budou tvořit jednu stranu a Piemont druhou, to přesahuje i ty nejsmělejší rakouské naděje. Od roku 1815 má Rakousko v úmyslu vytvořit konfederaci italských knížat proti Piemontu. Nyní si může podřídit sám Piemont. Může umořit životní sílu tohoto malého státu v konfederaci, jejíž nominální hlavou bude papež, který Sardinii exkomunikoval^{^[252]}, a jejímž skutečným vůdcem bude nesmiřitelný nepřítel Sardinie. Nešlo tu tedy o osvobození Itálie, ale o podrobení Piemontu. Piemont, který čelí Rakousku, je postaven do úlohy Pruska, nemá však zdroje, jež Prusku umožňovaly paralyzovat svého soupeře v německém Spolkovém sněmu. Francie si zase může lichotit, že zaujala vůči Itálii takové postavení, jaké zaujímá vůči Německému spolku Rusko, ovšem s tím rozdílem, že ruský vliv v Německu je založen na rovnováze sil mezi Habsburky a Hohenzollerny. Jediný způsob, jak může Piemont obnovit svůj prestiž, mu jasně naznačuje jeho protektor. Ludvík Napoleon ve své proklamaci k vojákům říká: „Sjednocením Lombardie s Piemontem se nám“ (ti. rodu Bonapartů) „vytváří mocný spojenec, který nám bude vděčit za svou nezávislost.“^{^[253]} Tím prohlašuje, že namísto nezávislého Piemontu je tu teď Napoleonova satrapie. Viktor Emanuel nemá žádné prostředky k tomu, aby se vymanil z tohoto ponižujícího postavení. Může jedině apelovat na Itálii, jejíž důvěru zradil, nebo na Rakousko, jehož lupem ho nakrmili. Je ovšem docela možné, že zasáhne italská revoluce, změni tvář celého poloostrova a přivede znovu na scénu Mazziniho a republikány.

Napsal K. Marx 19. července 1859
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5704 ze 4. srpna 1859

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Nepáchnou. (Výrok římského císaře Vespasiána o penězích získaných zdaněním záchodků.) (Pozn. red.)

b — tj. Pia IX. (Pozn. red.)

c — nezbytnou podmínku. (Pozn. red.)

249 Mediatizovaná knížata — drobná německá knížata, jejichž území byla za napoleonských válek připojena k větším německým státům na základě lunévillského míru z roku 1801, aktů Rýnského spolku z roku 1806 a jednání vídeňského kongresu z roku 1815. Mediatizovaná knížata vyslala své zástupce na vídeňský kongres.

250 Vzhledem k revolučním událostem ve vlastní zemi a k národně osvobozeneckému hnutí v Itálii musela rakouská vláda v memorandu z 24. května 1848 souhlasit s odstoupením Lombardie Piemontu a s vytvořením samostatného státu Benátska, jehož panovníkem měl být rakouský arcivévoda. Ačkoli byl tento krok zcela v souhlase s Palmerstonovou snahou potlačit revoluční hnutí v Itálii a zachovat „rovnováhu v Evropě“, kladl Palmerston další podmínky, jako bylo např. odstoupení Benátska Piemontu. Když se Rakousku v roce 1849 podařilo rozbít italské osvobozenecké hnutí, opět své ústupky odvolalo.

251 Niccolὸ Machiavelli, „Istorie fiorentine“; první vydání této knihy vyšlo v Římě a ve Florencii v roce 1532.

252 Protože v severní Itálii a v papežském státě sílilo hnutí za připojení k Piemontu, vydal papež Pius IX. v červenci 1859 encykliku, v níž pohrozil všem, kdo budou ukládat o papežovu světskou moc, exkomunikací; přitom měl na zřeteli především Viktora Emanuela II.

253 „Le Moniteur universel“, čís. 195 ze 14. července 1859.