Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Prohlášení redakcím listů
„Reform“, „Volks-Zeitung“ a „Allgemeine Zeitung“[618]
Londýn 7. listopadu 1859 Z čís. 132 časopisu "Freischütz", které mi poslal jeden přítel z Hamburku, zjišťuji, že Eduard Meyen pokládal za nutné zasáhnout svou definitivně rozhodující vahou do Vogtovy záležitosti. Horsepower[a] nebo spíše donkeypower[b] jeho logiky je soustředěna ve veliké větě: Protože se přátelil s Blindem a Blind mu neposlal opis anonymního letáku, je originální dokument, který jsem poslal do augsburské "Allgcmeine Zeitung", nutně padělek. Ve své přízemní mazanosti si ovšem dává pozor, aby to neřekl přímo; říká to nepřímo.
Mimochodem podotýkám, že bych si přál, aby pak Eduard Meyen podal důkazy o tom, že můj čas je natolik bezcenný, abych jím plýtval na útoky proti německé vulgární demokracii.
Od konce roku 1850 jsem přerušil všechny styky s německou londýnskou emigrací, která se teprve jaksepatří rozpadla, když jsem jí vzal jediný společný bod, totiž opozici proti mé osobě. Proces jejího rozkladu uspíšila zejména přičinlivost takových agentů, jako je Meyen, který např. veřejně agitoval pro Kinkelovu frakci proti frakci Rugově. Po devět let, která od té doby uplynula, jsem byl nepřetržitě spolupracovníkem "New-York Tribune", listu, který má na 200 000 odběratelů, což je okruh čtenářstva rovnající se přibližně okruhu listu "Freischütz". Uvedl jsem někdy třebas jen jednou jménem někoho z německých vulgárních demokratů, reagoval jsem třebas jen jediným slovem na špinavé útoky, kterými mne tihle poctivci po pět let zahrnovali v německém a zejména v německoamerickém tisku?
V této době jsem sice napadal, ale nepomlouval "velké demokraty", kterým se pan Eduard Meyen co nejponíženěji obdivuje. Tak třeba velkého demokrata lorda Palmerstona. Můj přečin byl tím neodpustitelnější, že mé "pomluvy" otiskly nejen anglické listy nejrůznějšího stranického zaměření — od "People's Paper", listu chartistů, až po "Free Press", orgán pana Urquharta — nýbrž tytéž "pomluvy" byly bez mého přičinění rozmnoženy v podobě pamfletu v nejméně 15 000 výtisků v Londýně, Sheffieldu a Glasgowě. V téže době jsem dále odhalil velikého demokrata Ludvíka Bonaparta, nejprve v německém spise ("Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta"), který byl všude na německých hranicích konfiskován, ale ve Spojených státech byl rozšířen v mnoha výtiscích a zkráceně vyšel v tehdejším londýnském orgánu chartismu.[619] V těchto pomluvách "velikého demokrata" Bonaparta jsem pokračoval v "Tribune" rozborem jeho finanční soustavy, jeho diplomacie, jeho způsobu vedení války, jeho idées napoléoniennes[c] až do dnešního dne. Ludvík Bonaparte poslal redakci "New-York Times" veřejné poděkování za to, že se postavila proti těmto "pomluvám". Odhalil jsem před sedmi lety dokonce "velikého demokrata" Stiebera v "Odhaleních o procesu proti komunistům", která byla na bádensko-švýcarských hranicích poslána do stoupy. Tohle mi snad pan Meyen přičte k dobru. Dnes je toto pomlouvání demokratické, protože se provádí "se svolením nejvyšší vrchnosti". Jak často jsem si spletl dobu, dokazuje kromě orgánu pana Eduarda Meyena orgán pana Josepha Dumonta v Kolíně[d]. Když jsem se v letech 1848 a 1849 v "Neue Rheinische Zeitung" opovážil zastat se maďarské, italské a polské národnosti, kdopak spustil největší štěkot a povyk? Orgán pana Josepha Dumonta v Kolíně. Ale tehdy tu ovšem ještě nebyl Ludvík Napoleon Bonaparte, který by udělil národnostem "liberální" posvěcení. Že bývalí redaktoři "Neue Rheinische Zeitung" zůstali věrni svému názoru, ví dokonce i bývalý pan Joseph Dumont, nynější Giuseppe Delmonte, z brožury "Pád a Rýn", kterou začátkem války uveřejnil Bedřich Engels. A co se týče demokracie Eduarda Meyena "v užším smyslu", devět let jsem ji úplně ignoroval, ale pak jsem jen dvakrát porušil mlčení, a to v poslední době, jednou proti Kossuthovi, podruhé proti panu Gottfriedu Kinkelovi. Napsal jsem vlastně z čistě gramatického hlediska pro "Volk" několik poznámek na okraj ke Kinkelovým estetickým výlevům v časopise "Hermann". To bylo všechno, co jsem napsal ve "Volku", kromě článku o villafranckém míru pod názvem "Quid pro quo"[620]. Ale v představě Eduarda Meyena má "dobrý demokrat" pravděpodobně stejné právo porušovat "despotická" pravidla syntaxe jako přebíhat z republikánského tábora do roajalistického.
Na konci této epištoly se teď ocitám v opačných potížích než Hegel na začátku své Logiky. Chce přejít od bytí k ničemu, kdežto já od ničeho k bytí, totiž od Eduarda Meyena k věci, k Vogtově věci. Zkrátka a dobře, kladu Karlu Blindovi tyto otázky:
1. Sdělil mi Blind 9. května na Urquhartově shromáždění zprávy o Vogtovi souhlasící obsahem úplně s letákem "Výstraha"?
2. Uveřejnil Blind v londýnské "Free Press" z 27. května anonymní článek nadepsaný "Velkokníže Konstantin - budoucí král uherský", v němž je sice vynecháno Vogtovo jméno, ale jinak se v něm v podstatě opakuje obsah letáku "Výstraha"?
3. Dal Blind vytisknout vlastním nákladem řečený leták v Londýně u pana F. Hollingera, Litchfield Street, Soho?Přes všechny pokusy Meyenovy demokracie o překrucování a dokonce i navzdory velkému neznámému, "znamenitému právníkovi" pana Josepha Dumonta, se všechno točí kolem otázky: Kdo dal tisknout leták "Výstraha"? Jedině kvůli přetištění tohoto letáku byla podána žaloba na augsburskou "Allgemeine Zeitung". Jedině obvinění obsažená v tomto letáku vedla Vogta k domnění, že se z nich musí před světem očistit. Ten, kdo uveřejnil leták, má, jak by byl řekl Robert Peel, three courses open to himselft[e]. Buďto vědomě lhal. To si o Karlu Blindovi nemyslím. Nebo se později přesvědčil, že údaje, které ho opravňovaly k vytištění letáku, byly chybné. Potom je tím spíš dlužen vysvětlení. Anebo konečně má důkazy v rukou, ale ze soukromých pohnutek se snaží celou tu záležitost ututlat a s velkomyslnou rezignací snáší shnilá vejce, kterými házejí po mně, ne po něm. Ale cožpak všechny soukromé pohnutky nemusí jít stranou v tak důležité záležitosti, jako je objasnění poměru mezi německým říšským regentem in partibus a francouzským císařem de facto?
Karel Marx
Otištěno v příloze listu "Reform",
čís. 139 z 19. listopadu 1859Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — koňská síla. (Pozn. red.)
b — oslí síla. (Pozn. red.)
c — napoleonských idejí. (Pozn. red.)
d — tj. "Kölnische Zeitung". (Pozn. red.)
e — tři cesty na vybranou. (Pozn. red.)
618 Toto prohlášení bylo současně zasláno listům „Volks-Zeitung“ a „Allgemeine Zeitung“, ale nebylo v nich otištěno.
Redakce listu „Reform“ předeslala prohlášení tuto poznámku: „Při velkém zájmu, který proces Karla Vogta proti augsburské ‚Allgemeine Zeitung‘ vzbudil, jsme nechtěli panu dr. K. Marxovi odmítnout přijetí následujícího dopisu, který vrhá nové světlo na těžká obvinění, nikterak nedokázaná, která vznesl Karl Blind proti bývalému členu frankfurtského parlamentu.“
619 "The People's Paper" uveřejnil v číslech 32 a 33 z 11. a 18. prosince 1852 recenzi díla "Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta", v níž byly uvedeny výňatky z tohoto spisu.
620 Viz ("Quid pro quo") a ("Gatherings from the Press") Marx-Engels, Spisy 13 .