Průběh války s Maury

Bedřich Engels

Průběh války s Maury

Dlouho jsme čekali na nějakou rozhodnou akci španělské armády v Maroku, která by byla mohla ukončit první neboli přípravné období války.^{^[377]} Ale marně. Maršál O‘Donnell zřejmě nemá nijak naspěch, aby opustil svůj tábor na výšinách Serralla, a tak jsme nuceni rozebírat jeho operace, ačkoli sotva začaly.

13. listopadu se první divize španělské armády v poli pod velením generála Echagüa nalodila v Algecirasu a o několik dní později se vylodila v Ceutě. 17. listopadu vypochodovala z města a obsadila Serrallo neboli Bílý dům, rozsáhlou budovu asi půldruhé míle před liniemi u Ceuty. Terén v této krajině je velmi nerovný, členitý a velmi vhodný pro přestřelky a nepravidelný boj. Téže noci podnikli Maurové bezúspěšný pokus dobýt Serrallo zpět, pak se stáhli a Španělé začali budovat opevněný tábor, který měl sloužit jako základna pro budoucí operace.

22. listopadu zaútočili na Serrallo Andžírové, maurský kmen, který obývá kraj v okolí Ceuty. Tato srážka zahájila sérii neplodných bojů, které vyplňují celé tažení až do této chvíle a podobají se jeden druhému jako vejce vejci. Maurové útočí většími či menšími silami na španělské linie a snaží se překvapením nebo lstí části z nich se zmocnit. Podle maurských zpráv se jim to zpravidla daří, ale opouštějí reduty, protože nemají dělostřelectvo. Španělé tvrdí, že žádný Maur nikdy neviděl vnitřek španělské reduty a že všechny jejich útoky dopadly naprosto bezúspěšně. Při prvním útoku nebylo Andžírů víc než 1600. Příštího dne dostali posilu 4000 mužů a znenadání přešli znovu do útoku. 22. a 23. listopad byly vyplněny přestřelkami, ale 25. listopadu začaly všechny maurské oddíly postupovat a došlo k tuhému boji, v němž byl generál Echagüe raněn na ruce. Tento útok Maurů byl tak vážný, že trochu probudil našeho Cida Campeadora OʼDonnella z ospalosti, s níž dosud vedl válku. Ihned nařídil, aby se nalodila druhá divize pod velením generála Zabaly a záložní divize, které velí generál Prim, a sám se odebral do Ceuty. V noci na 27. listopad se celá španělská armáda v poli soustředila před tímto místem. 29. listopadu došlo k novému útoku Maurů a 30. listopadu se útok opakoval. Potom Španělé začali uvažovat nad tím, že jejich postavení jsou příliš těsná; rozhodli se postoupit nejprve na Tetuán, ležící asi 20 mil na jih od Ceuty a čtyři míle od moře. Začali k tomuto městu stavět cestu. Maurové nekladli odpor až do 9. prosince. Toho dne ráno přepadli posádky dvou hlavních redut, ale jako obvykle později během dne reduty opustili. 12. prosince došlo k další srážce před španělským táborem asi čtyři míle od Ceuty; a 20. prosince OʼDonnell telegrafuje, že Maurové znovu zaútočili na obě reduty, ale byli jako obvykle skvěle odraženi. Takže 20. prosince situace vypadala stejně jako 20. listopadu. Španělé byli stále ještě v defenzívě a přes to, co oznamovali před čtrnácti dny nebo třemi týdny, nic nesvědčilo o jejich postupu.

Španělů bylo se všemi posilami, které dostali do 8. prosince, 35 000 až 40 000, z toho 30 000 mužů mohli použít pro útočné operace. S takovými silami mělo být dobytí Tetuánu snadné. Samozřejmě tu nejsou dobré cesty a všechny zásoby pro armádu se musí dovážet z Ceuty. Ale jak si počínali Francouzi v Alžírsku nebo Angličané v Indii? Kromě toho španělští muli a tažní koně nejsou tak zhýčkaní dobrými cestami ve vlastní zemi, aby odmítali šlapat maurskou půdu. Ať se obhajuje OʼDonnell čímkoli, tato trvalá nečinnost se nedá omluvit. Španělé jsou nyní tak silní, jak vůbec mohou podle rozumných předpokladů v tomto tažení být, pokud je nepředvídané neúspěchy nepřimějí k mimořádnému vypětí sil. Maurové naopak jsou den ze dne silnější. Tábor u Tetuánu, jemuž velí Hádždží Abd-Sálim a z něhož byly jednotky, které útočily na španělské linie 3. prosince, se už rozrostl na 10 000 mužů mimo posádku města. Jiný tábor, pod velením Mulaje Abbáse, byl v Tandže a z vnitrozemí stále dostával posily. Už to samo mělo OʼDonnella přimět, aby vyrazil kupředu, jakmile to počasí dovolí. Měl dobré počasí, ale nepostupoval. Je to bezpochyby známka naprosté nerozhodnosti a toho, že Maurové se neukázali tak opovrženíhodnými nepřáteli, jak očekával. Není sporu o tom, že Maurové bojovali neobyčejně dobře; důkazem toho je, že ve španělském táboře velice naříkají na výhody, které terén před Ceutou Maurům poskytuje.

Španělé prohlašují, že v křovinách a roklinách jsou Maurové nebezpečným protivníkem a kromě toho tu znají každou píď země; jakmile se však dostanou na planiny, semknutá španělská pěchota velmi brzy donutí maurské nepravidelné oddíly udělat čelem vzad a zmizet. To je dost pochybná argumentace v době, kdy tři čtvrtiny každé bitvy padnou na boj rozptýlených střelců v členitém terénu. A jestliže Španělé, kteří prostáli šest týdnů před Ceutou, neznají terén stejně dobře jako Maurové, tím hůř pro ně. Že je pro nepravidelné oddíly výhodnější členitý terén než rovná planina, to je zcela jasné. Ale i v členitém terénu by pravidelná pěchota měla mít značnou převahu nad nepravidelnými bojovníky. Moderní systém boje v rozptýlených tvarech s podpůrnými oddíly a zálohami za rozvinutým řetězem střelců, pravidelnost pohybů, možnost pevně ovládat jednotky a řídit je tak, aby podporovaly jedna druhou a působily všechny k jednomu společnému cíli — to všechno dává pravidelným jednotkám takovou převahu nad nepravidelnými houf, že v terénu sebevhodnějším pro boj jednotlivých střelců by žádné nepravidelné oddíly neměly být s to postavit se pravidelné pěchotě, i kdyby měly dvojnásobnou přesilu. Ale zde u Ceuty je poměr sil opačný. Španělé mají početní převahu, a přesto se neodvažují postupovat. Jediný závěr je ten, že španělská armáda vůbec neumí bojovat v přestřelkách a že v tomto druhu boje nedostatky každého jednotlivce vyvažují přednosti, které jim má dát kázeň a pravidelný výcvik. Zdá se, že tu skutečně neobvykle často bojuje muž proti muži s jatagany a bodáky. Jakmile se Španělé dostatečně přiblíží, přestanou Maurové střílet a vyřítí se na ně s mečem v ruce, stejně jako to dělávali Turci, a to rozhodně není nijak zvlášť příjemné pro tak mladé vojsko, jako je španělské. Dosud však došlo k tolika srážkám, že se Španělé už mohli obeznámit se zvláštnostmi maurského způsobu boje a naučit se správně mu čelit; a když vidíme jejich velitele, jak stále váhá a zůstává ve svém obranném postavení, nemůžeme o jeho armádě mít zvlášť vysoké mínění.

Jak vysvítá z faktů, španělský plán tažení zřejmě vychází z Ceuty jako operační základny a prvním objektem útoku podle něho je Tetuán. Část Maroka ležící přímo proti španělskému pobřeží tvoří jakýsi poloostrov asi 30 nebo 40 mil široký a 30 mil dlouhý. Čtyři největší města na tomto poloostrově jsou Tandža, Ceuta, Tetuán a Larache (el-Aráiš). Kdyby Španělé obsadili tato čtyři města, z nichž Ceutu už mají v rukou, mohli by si tento poloostrov snadno podrobit a použít jako základnu pro další operace proti Fésu a Meknésu. Cílem Španělů je tedy zřejmě dobýt poloostrov, a prvním krokem k tomu je dobytí Tetuánu. Tento plán se zdá dost rozumný; omezuje operace na úzké území, obraničené ze tří stran mořem a ze čtvrté strany dvěma řekami (Tetuánem a Lukkosem), které proto lze dobýt daleko snáz než kraj ležící dále na jih. Znamená to také, že Španělé nebudou muset vstoupit do pouště, což by bylo nevyhnutelné, kdyby si byli vybrali za operační základnu Mogador nebo Rabat; konečně se takto dějiště válečných akcí přenáší do těsné blízkosti španělských hranic, neboť mezi ním a Španělskem je jen Gibraltarský průliv. Ale ať má tento plán jakékoli přednosti, jsou všechny k ničemu, dokud se plán neprovádí, a bude-li si OʼDonnell počínat tak, jak si počínal dosud, pak přes okázalou mluvu svých bulletinů udělá sobě i pověsti španělské armády hanbu.

Napsal B. Engels kolem 10. prosince 1859
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5846 z 19. ledna 1860

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání).

377 V říjnu 1859 zahájilo Španělsko útočnou válku proti Maroku, na jehož území vtrhlo španělské vojsko pod velením generála OʼDonnella. Vojenské akce, které trvaly do března 1860, nepřinesly však Španělům žádné zvláštní úspěchy, neboť Španělé naráželi na houževnatý odpor svobodymilovného marockého lidu. V dubnu 1860 byl uzavřen mír; Španělsku měla být zaplacena určitá kontribuce a odstoupeno nevelké území.