Karel Marx
Ke kritice politické ekonomie
c) Mince. Známka hodnoty
Zlato ve své funkci oběživa dostává určitý zvláštní vzhled (fasson), stává se mincí. Aby jeho oběh nebyl zdržován technickými obtížemi, je raženo v mince podle měřítka početních peněz. Kousky zlata, jejichž ražba a podoba udávají, že obsahují díly váhy zlata, představované početními názvy peněz, libra št., šilink atd., jsou mince. Tak jako určení mincovní ceny zlata, připadá i technický úkol ražení mincí státu. Tak jakožto početní peníze, dostávají peníze i jakožto mince místní a politický charakter, mluví jazyky různých zemí a nosí různou národní uniformu. Sféra, v níž peníze obíhají jako mince, se proto odlučuje jako vnitřní oběh zboží, omezený hranicemi daného státu, od všeobecného oběhu světa zboží.
Avšak zlato v prutech a zlato jako mince se od sebe neliší o nic víc než jeho mincovní a váhový název. Co se jeví v tomto případě jako rozdíl v názvu, jeví se teď jako pouhý rozdíl ve vzhledu. Zlatá mince může být vhozena do tavicího kelímku a tím opět proměněna ve zlato sans phrase [zlato bez dalších přívlastků, zlato vůbec. (Pozn. red.) ], jako naopak stačí, aby zlatý prut byl poslán do mincovny, aby obdržel formu mince. Přeměna zpětná přeměna jedné podoby v druhou se jeví jako ryze technická operace.
Za 100 liber čili 1.200 uncí troy 22karátového zlata dostaneme v anglické mincovně 46721/2 libry št. čili zlatých sovereignů; položíme-li tyto sovereigny na jednu misku vah a 100 liber zlata v prutech na druhou, váží stejně; tak je podán důkaz, že sovereign není nic jiného než určitý díl váhy zlata, označený tímto názvem v anglické mincovní ceně, s vlastní podobou a vlastním razidlem. Těchto 46721/2 zlatých sovereignů je s různých bodů vrháno do oběhu, a když jsou jím strženy, vykonávají za den určitý počet oběhů, jeden sovereign více, druhý méně. Kdyby průměrný počet denních oběhů každé unce činil 10, pak by 1.200 unci zlata realisovalo celkovou sumu cen zboží ve výši 12.000 unci čili 46.725 sovereignů. Ať obracíme unci zlata jak chceme, nikdy nebude vážit 10 uncí zlata. Ale zde v procesu oběhu váží skutečně 1 unce 10 uncí. Bytí mince v procesu oběhu se rovná množství zlata, které je v ní obsaženo, násobenému počtem jejích oběhů. Mimo svou skutečnou existenci jednotlivého kousku zlata o určité váze dostává tedy mince ideální existenci, vyplývající z její funkce. Avšak ať sovereign vykoná oběh jednou nebo desetkrát, při každé jednotlivé koupi nebo prodeji působí jen jako jeden sovereign. Podobá se v tom generálovi, který se v den bitvy včas objeví na 10 různých bodech, a tak nahradí 10 generálů; ale přece jen v každém z těchto bodů je týž generál. Idealisace oběživa, která vzniků při oběhu peněz z nahrazení kvantity rychlostí, se týká jen funkčního bytí mince uvnitř procesu oběhu, ale nedotýká se bytí jednotlivého peníze.
Avšak oběh peněz je vnějším pohybem a sovereign, přestože non olet [nepáchne (Pozn. red.)], se pohybuje v míchané společnosti. Při tření o všelijaké ruce, měšce, kapsy, váčky, kabelky, sáčky, skřínky a truhlice se mince otírá, zanechává jeden atom zlata zde, druhý tam, obrušuje se za své toulky světem, a tak ztrácí stále více svého vnitřního obsahu. Tím, že se jí užívá, opotřebovává se. Zadržme sovereign ve chvíli, kdy jeho původní ryzí charakter je dosud jen slabě dotčen.
„Pekař, který dnes dostane z banky zbrusu nový sovereign a zítra jej vyplatí mlynářovi, neplatí týmž opravdovým (veritable) sovereignem; peníz je lehčí než ve chvíli, kdy jej pekař obdržel.“[a]
„Je jasné, že mince samou povahou věcí musí neustále jedna za druhou propadat znehodnocení již pouhým působením obvyklého a nevyhnutelného otírání. Je fysicky nemožné na nějakou dobu, třeba na jeden den, vyloučit lehké mince úplně z oběhu.“[b]
Jacob odhaduje, že z 380 milionů liber šterlinků, jež byly v Evropě roku 1809, bylo roku 1829, tedy po uplynutí 20 let, následkem otírání zcela ztraceno 19 milionů liber šterlinků.[c] Jestliže tedy zboží při prvním kroku do oběhu z něho vypadává, představuje mince po několika krocích v oběhu více kovového obsahu než kolik má. Čím déle mince obíhá při neměnící se rychlosti oběhu nebo čím rychlejší je její oběh za tutéž dobu, tím více se odpoutává její bytí jakožto mince od jejího zlatého nebo stříbrného bytí. Co zbývá, je magni nominis umbra [stín velkého jména - (Pozn. red.)]. Tělo mince je už jen pouhým stínem. Jestliže se původně v důsledku procesu stalo těžší, stává se teď v jeho důsledku lehčí, přesto však i nadále platí při každé jednotlivé koupi nebo prodeji jako původní množství zlata. Sovereign nadále koná funkci zákonného zlatého peníze jako zdánlivý sovereign jako zdánlivé zlato. Kdežto jiné bytosti v třenici s okolním světem ztrácejí svůj idealismus, je mince praxí idealisována, přeměňována v pouhé zdánlivé bytí svého zlatého nebo stříbrného těla. Této druhé idealisace kovových peněz, vyvolané procesem oběhu samým, čili této rozluky mezi jejich nominálním a reálným obsahem využívají jednak vlády, jednak soukromí dobrodruzi při nejrůznějším falšování mincí. Celé dějiny mincovnictví od počátku středověku až hluboko do XVIII. století se redukují na dějiny tohoto dvojstranného a antagonistického falšování a Custodiova mnohasvazková sbírka italských ekonomů se z valné části točí kolem této otázky.
Zdánlivé bytí zlata v rámci jeho funkce se však dostává do konfliktu s jeho skutečným bytím. V oběhu ztratila jedna zlatá mince více ze svého kovového obsahu, druhá méně a jeden sovereign je proto nyní fakticky hodnotnější než druhý. Poněvadž však ve svém funkčním bytí jako mince platí oba stejně, jak sovereign, který je 1/4unce, tak sovereign, který se jen zdá být 1/4unce, jsou sovereigny o plné váze částečně podrobovány v rukou nesvědomitých majitelů chirurgickým zákrokům a je na nich uměle prováděno to, co oběh sám provedl přirozenou cestou na jejich lehkých bratřích. Jsou ořezávány a opilovávány a jejich přebytečný zlatý tuk putuje do tavicího kelímku. Jestliže 46721/2 zlatých sovereignů, položeno na misku vah, váží průměrně již jen 800 uncí místo 1200, pak koupí, budou-li doneseny na trh zlata, již jen 800 uncí zlata, čili tržní cena zlata by stoupla nad jeho mincovní cenu. Každý peníz, i kdyby měl plnou váhu, by platil ve své formě mince méně než ve formě prutů. Sovereigny o plné váze by byly přeměněny zpět ve formu prutů, v níž více zlata má více hodnoty než méně zlata. Jakmile by tento pokles pod kovový obsah zachvátil tak značný počet sovereign, že by mohl přivodit trvalé stoupání tržní ceny zlata nad jeho mincovní cenu, zůstaly by početní názvy mince tytéž, ale označovaly by napříště menší množství zlata. Jinými slovy, měřítko peněz by se změnilo a zlato by napříště bylo mincováno podle tohoto nového měřítka. Idealisací zlata jako oběživa by se zpětným působením změnily zákonně stanovené podmínky, za nichž bylo měřítkem cen. Táž revoluce by se po jisté době opakovala, a tak by zlato jak ve své funkci měřítka cen, tak i jako oběživo neustále prodělávalo změny, takže změna v jedné formě by vyvolala změnu v druhé a naopak. Tím se vysvětluje již dříve zmíněný jev, že v dějinách všech novodobých národů zůstával týž peněžní název pro stále se zmenšující kovový obsah. Rozpor mezi zlatem jakožto mincí a zlatem jako měřítkem cen se stává rovněž rozporem mezi zlatem jakožto mincí a zlatem jako všeobecným ekvivalentem; jakožto všeobecný ekvivalent obíhá zlato nejen uvnitř zemských hranic, nýbrž i na světovém trhu. Jakožto míra hodnot mělo zlato vždy plnou váhu, protože sloužilo jen jako ideální zlato. Jakožto ekvivalent v isolovaném aktu Z — P přechází ze svého pohyblivého stavu okamžitě do stavu klidu, ale jako mince se jeho přirozená substance ustavičně dostává do konfliktu s jeho funkcí. Nelze se úplně vyhnout přeměně zlatého sovereignu ve zdánlivé zlato, ale zákonodárství se snaží zabránit tomu, aby se ustálil jako mince tím, že jej při určitém snížení jeho substance stahuje z oběhu. Na příklad podle anglického zákona sovereign, který ztratil více než 0,747 granu váhy, není už legálním sovereignem. Anglická banka, která mezi lety 1844 a 1848 sama zvážila 48 milionů zlatých sovereignů, má v Cottonových vahách na zlato stroj, který nejen vycítí rozdíl 1/100 granu mezi dvěma sovereigny, nýbrž jako rozumná bytost okamžitě odsune sovereign, který nemá plnou váhu, na desku, odkud se dostává do jiného stroje, který jej s orientální krutostí rozřeže.
Zlatá mince by však za těchto podmínek vůbec nemohla obíhat, kdyby její oběh nebyl omezen na určité sféry oběhu, v jejichž hranicích se tak rychle neopotřebovává. Pokud zlatá mince v oběhu platí jako 1/4 unce, zatímco váží již jen 1/5 unce, stala se ve skutečnosti pouhou známkou či symbolem pro 1/20 unce zlata; tak se každá zlatá mince procesem oběhu samým ve větší nebo menší míře přeměňuje v pouhou známku čili symbol své substance. Ale žádná věc nemůže být svým vlastním symbolem. Malované hrozny nejsou symbolem skutečných hroznů, nýbrž zdánlivými hrozny. Tím spíše nemůže být lehký sovereign symbolem sovereignu o plné váze, jako nemůže být hubený kůň symbolem tlustého. Ježto se tedy zlato stává symbolem sebe samého, ale nemůže sloužit jako symbol sebe samého, dostává v těch kruzích oběhu, v nichž se nejrychleji opotřebovává, to jest v těch kruzích, kde jsou koupě a prodeje neustále obnovovány v nejmenších proporcích, symbolické stříbrné nebo měděné bytí, odloučené od jeho zlatého bytí. V těchto kruzích by neustále obíhala ve formě mincí určitá část — třebaže ne vždy tytéž kousky zlata — celkové sumy zlatých peněz. V této části je zlato nahrazováno stříbrnými nebo měděnými známkami. Jestliže tedy uvnitř určité země může jako míra hodnot, a tím jako peníze fungovat jen jedno specifické zboží, mohou jako mince sloužit vedle peněz rozličná zboží. Toto pomocné oběživo, na př. stříbrné a měděné známky, představuje uvnitř oběhu určité zlomky zlaté mince. Jejich vlastní stříbrný nebo měděný obsah není proto určen hodnotovým poměrem stříbra a mědi ke zlatu, nýbrž je stanoven libovolně zákonem. Směji být vydávány jen v takových kvantitách, v nichž by ustavičně obíhaly jimi representované drobné zlomky zlaté mince, ať už k rozměňování větších zlatých mincí, ať k realisaci přiměřeně malých cen zboží. Uvnitř drobného oběhu zboží budou stříbrné a měděné známky opět patřit různým sférám. Podle povahy věci je rychlost jejich oběhu nepřímo úměrná ceně, kterou realisují v každé jednotlivé koupi nebo prodeji, čili k velikosti zlomku zlaté mince, který představují. Uvážíme-li obrovský rozsah drobného denního oběhu v takové zemi, jako je Anglie, pak relativně nepatrná proporce celkového množství obíhajících pomocných mincí ukazuje rychlost a ustavičnost jejich oběhu. Z jedné nedávno vydané parlamentní zprávy vidíme na příklad, že roku 1857 anglická mincovna razila zlato v částce 4,859.000 liber št., stříbro v nominální hodnotě 373.000 liber št. a v kovové hodnotě 363.000 liber št. Celková suma zlata, raženého během desetiletí končícího dnem 31. prosince 1857, činila 55,239.000 liber št. a stříbra jen 2,434.000 liber št. Měděná mince činila roku 1857 jen na 6.720 liber št. nominální hodnoty, v hodnotě mědi 3.492 liber št., z toho 3.136 liber št. v pencích, 2.464v půlpencích a 1.120 ve farthingách. Celková hodnota měděné mince, ražené v posledních deseti letech, činila 141.477 liber št. nominální hodnoty, v hodnotě kovu 73.503 liber št. Jako je zlaté minci zákonným stanovením ztráty kovu, která ji demonetisuje, zabraňováno, aby se ustálila ve své funkci mince, tak naopak je zabraňováno stříbrným a měděným známkám, aby přešly ze své sféry oběhu do oběžné sféry zlaté mince a ustálily se jako peníze tím, že je stanoven rozsah ceny, který zákonně realisujĺ. Tak na příklad se musí v Anglii přijímat při platbách měď jen do výše 6 pencí, stříbro jen do výše 40 šilinků. Kdyby byly stříbrné a měděné známky vydány ve větším množství, než jaké je nutné pro potřeby jejich oběžných sfér, nestoupaly by proto ceny zboží, nýbrž nastala by akumulace těchto známek u drobných obchodníků, kteří by nakonec byli nuceni prodat je jako kov. Tak se anglické měděné mince, vydané roku 1798 soukromníky, nahromadily u hokynářů v částce 20.350 liber št., a ti se marné pokoušeli uvést je opět do oběhu a nakonec je museli vrhnout jako zboží na trh mědi.[d]
Stříbrné a měděné známky, které zastupují zlatou minci v určitých sférách vnitřního oběhu, mají zákonem určený obsah stříbra a mědi, ale strženy oběhem opotřebovávají se stejně jako zlatá mince a idealisují se, vzhledem k rychlosti a ustavičnosti svého oběhu, ještě rychleji v pouhá stínová těla. Kdyby měla být opět vytyčena hranice zmenšení kovového obsahu, na níž stříbrné a měděné známky ztrácejí svůj charakter mincí, musely by uvnitř určitých kruhů své vlastní oběžné sféry být nahrazeny jinými symbolickými penězi, dejme tomu železem a olovem; a toto představování jedněch symbolických peněz jinými symbolickými penězi by bylo procesem bez konce. Ve všech zemích rozvinutého oběhu naléhá proto sama nezbytnost oběhu peněz na to, aby mincovní charakter stříbrných a měděných známek byl učiněn úplně nezávislým na jakémkoli stupni ztráty kovu. Vtom se projevuje okolnost, vyplývající z povahy věcí, totiž že jsou symboly zlaté mince ne proto, že jsou symboly ze stříbra a mědi, ne proto, že mají hodnotu, nýbrž pokud žádnou nemají.
Věci relativně bez hodnoty, jako papír, mohou tedy fungovat jako symboly zlatých peněz. Existence pomocné mince v podobě kovových známek, stříbrných, měděných atd. se vysvětluje z největší části tím, že ve většině zemí obíhaly méně hodnotné kovy jakožto peníze, jako stříbro v Anglii, měď ve starořímské republice, Švédsku, Skotsku atd., dříve než je proces oběhu degradoval na drobné mince a postavil na jejich místo vzácnější kov. Je ostatně v povaze věcí, že peněžní symbol, vyrůstající bezprostředně z kovového oběhu, je sám zprvu také kovem. Jako ta část zlata, která by neustále musela obíhat jako drobná mince, je nahrazována kovovými známkami, může být část zlata, která je neustále pohlcována sférou vnitřního oběhu jako mince a musí tedy ustavičně obíhat, nahrazena známkami bez hodnoty. Hladina, pod kterou masa obíhající mince nikdy neklesne, je v každé zemi dána zkušeností. Původně nepozorovatelný rozdíl mezi nominálním a kovovým obsahem kovové mince může dospět až k absolutní rozluce. Mincovní název peněz se odděluje od jejich substance a existuje mimo ni v papírových známkách bez hodnoty. Jako směnná hodnota zboží se krystalisuje směnným procesem ve zlaté peníze, sublimují se zlaté peníze v oběhu ve vlastní symbol, nejprve ve formě otřelé zlaté mince, pak ve formě pomocných kovových mincí a konečně ve formě známky bez hodnoty, papíru, pouhé známky hodnoty.
Zlatá mince však zplodila své zástupce, zprvu kovové a pak papírové jen proto, že přes ztrátu části kovu fungovala dál jako mince. Neobíhala proto, že se otřela, nýbrž otřela se až v symbol, protože stále obíhala. Jen pokud se uvnitř procesu oběhu zlaté peníze stávají samy pouhými známkami své vlastní hodnoty, mohou je nahrazovat pouhé známky hodnoty.
Pokud je pohyb Z — P — Z jednotou procesu dvou bezprostředně v sebe navzájem přecházejících momentů Z — P a P — Z, čili pokud probíhá zboží procesem své úplné metamorfosy, rozvíjí svou směnnou hodnotu v ceně a v penězích a hned zas tuto formu ruší, opět se stává zbožím či spíše užitnou hodnotou. Dospívá tedy k pouze zdánlivému osamostatnění své směnné hodnoty. Na druhé straně jsme viděli, že zlato, pokud funguje jen jako mince, čili pokud je ustavičně v oběhu, představuje ve skutečnosti jen sřetězení metamorfos zboží a jejich pouze pomíjivé peněžní bytí, realisuje cenu jednoho zboží jen proto, aby pak realisovalo cenu druhého, ale nikde se nejeví jako nehybné bytí směnné hodnoty nebo dokonce jako nehybné zboží. Reálnost, které nabývá směnná hodnota zboží v tomto procesu a kterou představuje zlato ve svém oběhu, je jen reálnost elektrické jiskry. Ačkoli je to skutečné zlato, funguje jen jako zdánlivé zlato, a proto může být v této funkci nahrazeno známkou sebe samého.
Známka hodnoty, řekněme papír, fungující jako mince, je známkou množství zlata vyjádřeného v jeho mincovním názvu, tedy známkou zlata. Jako určité množství zlata samo o sobě nevyjadřuje hodnotový poměr, tak jej nevyjadřuje ani známka, která vstupuje na místo zlata. Pokud určité množství zlata jakožto zpředmětněná pracovní doba má určitou velikost hodnoty, představuje známka zlata hodnotu. Ale velikost hodnoty, kterou tato známka představuje, závisí vždy na hodnotě množství zlata, které představuje. Vůči zboží představuje známka hodnoty reálnost jejich cen, je signum pretii [známkou ceny (Pozn. red.)] a známkou jejich hodnoty jen proto, že jejich hodnota je vyjádřena v jejich ceně. V procesu Z — P -— Z, pokud se projevuje jen jako jednota procesu čili bezprostřední přecházení obou metamorfos v sebe navzájem — a tak se projevuje ve sféře oběhu, v níž funguje známka hodnoty — dostává směnná hodnota zboží v ceně jen ideální, jen představovanou v penězích, symbolickou existenci. Směnná hodnota se tak projevuje jen jako myšlená nebo věcně představovaná směnná hodnota, ale nemá žádnou reálnost, vyjma v zbožích samých, pokud je v nich zpředmětněno určité množství pracovní doby. Proto se zdá, jako kdyby známka hodnoty bezprostředně představovala hodnotu zboží tím, že se nejeví jako známka zlata, nýbrž jako známka směnné hodnoty, která je cenou jen vyjádřena, ale existuje jedině ve zboží. Toto zdání je však klamné. Známka hodnoty je bezprostředně jen známkou ceny, tedy známkou zlata, a jen oklikou známkou hodnoty zboží. Zlato neprodalo svůj stín jako Petr Schlemihl[30], nýbrž svým stínem kupuje. Známka hodnoty působí proto jen potud, pokud uvnitř procesu oběhu představuje cenu jednoho zboží proti druhému čili proti každému majiteli zboží představuje zlato. Určitá věc relativně bez hodnoty, kousek kůže, lístek papíru atd., se zprvu stává ze zvyku známkou peněžního materiálu, ale udrží se v této úloze jen tím, že její existence jako symbolu je zaručena obecnou vůlí majitelů zboží, to jest tím, že dostává zákonně podmíněnou existenci a tudíž nucený kurs. Státní papírové peníze s nuceným kursem jsou vrcholnou formou známky hodnoty a jedinou formou papírových peněz, která vyrůstá bezprostředně z kovového oběhu čili jednoduchého oběhu zboží. Úvěrové peníze náležejí vyšší sféře společenského výrobního procesu a řídí se zcela jinými zákony. Symbolické papírové peníze se ve skutečnosti nijak neliší od pomocné kovově mince, jenže působí v širší sféře oběhu. Jestliže pouze technický vývoj měřítka cen čili mincovní ceny a dále vnější přeformování surového zlata ve zlatou minci již vyvolaly zásah státu a vnitřní oběh se tím zřetelně odloučil od všeobecného oběhu zboží, pak se tato odluka dovršuje vývojem mince ve známku hodnoty. Jako pouhé oběživo mohou se peníze vůbec osamostatnit jen uvnitř sféry vnitřního oběhu.
Náš výklad ukázal, že bytí zlata v podobě mince jakožto známky hodnoty, odpoutané od zlaté substance samé, vyplývá ze samého procesu oběhu a ne z nějaké úmluvy anebo ze zásahu státu. Rusko je názorným příkladem samorostlého vzniku známky hodnoty. V době, kdy tam sloužily za peníze nevydělané kůže a kožišiny, vytvořil rozpor mezi tímto pomíjivým a nemotorným materiálem a jeho funkcí oběživa zvyk nahrazovat jej malými kousky označkované kůže, které se tak staly poukázkami, splatnými v kůžích a kožišinách. Později se staly pod názvem kopějek pouhými známkami zlomků stříbrného rublu a místy se jich takto používalo až do roku 1700, kdy Petr Veliký nařídil, aby byly vyměněny za malé měděné mince, vydané státem.[e] Antičtí spisovatelé, kteří mohli pozorovat jen jevy kovového oběhu, chápou už zlatou minci jako symbol čili známku hodnoty. Tak Platón[f] a Aristotetes.[g] V zemích, kde se vůbec nevyvinul úvěr, jako v Číně, vyskytují se papírové peníze s nuceným kursem už v raných dobách.[h] Starší zastánci papírových peněz výslovně poukazovali na přeměnu kovové mince ve známku hodnoty, jež sama nastává v procesu oběhu. Tak Benjamin Franklin[i] a biskup Berkeley.[j]
Kolik archůů papíru, rozřezaného na lístky, může obíhat jako peníze? Bylo by hloupé takto stavět otázku. Známky bez hodnoty jsou známky hodnoty, jen pokud zastupují uvnitř procesu oběhu zlato a zastupují je jen potud, pokud by ono samo vcházelo do procesu oběhu jako mince; tato kvantita je určena jeho vlastní hodnotou, jakmile jsou dány směnné hodnoty zboží a rychlost jejich metamorfos. Lístky s označením 5 liber št. by mohly obíhat jen v pětkrát menším počtu než lístky s označením 1 libra št.; kdyby se všechny platy konaly v šilinkových lístcích, muselo by obíhat 20krát více šilinkových lístků než jednolibrových lístků. Kdyby byla zlatá mince representována lístky s různým označením, na př. lístky znějícími na 5 liber št., 1 libru št., 10 šilinků, byla by kvantita těchto různých druhů známek hodnoty určena nejen množstvím zlata, nutným pro celkový oběh, nýbrž i množstvím zlata nutným pro sféry oběhu každého zvláštního druhu lístků. Kdyby 14 milionů liber št. (což je předpoklad anglického bankovního zákonodárství, ale nikoli pro minci, nýbrž pro úvěrové peníze) tvořilo hladinu, pod niž by oběh v dané zemi nikdy neklesl, mohlo by obíhat 14 milionů papírových lístků, z nichž každý by byl známkou hodnoty pro 1 libru št. Kdyby hodnota zlata klesla nebo stoupla, protože by stoupla nebo klesla pracovní doba nutná k jeho výrobě, stoupl nebo klesl by při stejné směnné hodnotě téže masy zboží počet obíhajících jednolibrových lístků nepřímo úměrně ke změně hodnoty zlata. Kdyby zlato jako míra hodnot bylo nahrazeno stříbrem, měl by se hodnotový poměr stříbra ke zlatu jako 1: 15, a kdyby napříště každý lístek představovat totéž množství stříbra, kolik dříve představoval zlata, muselo by napříště místo 14 milionů lístků obíhat 210 milionů jednolibrových lístků. Kvantita papírových lístků je tedy určena kvantitou zlatých peněz, které zastupují v oběhu, a protože jsou známkami hodnoty jen potud, pokud zastupují zlaté peníze, je jejich hodnota jednoduše určena jejich kvantitou. Kdežto tedy kvantita obíhajícího zlata závisí na cenách zboží, závisí naopak hodnota obíhajících papírových lístků výhradně na jejich vlastní kvantitě.
Zásah státu, který vydává papírové peníze s nuceným kursem — a pojednáváme tu jen o tomto druhu papírových peněz — zdánlivě ruší ekonomický zákon. Stát, který dal v mincovní ceně určité váze zlata jen křestní jméno a při ražbě jen vyrazil na zlato své razidlo, jako by nyní magií svého razidla přeměňoval papír ve zlato. Protože papírové lístky mají nucený kurs, nemůže nikdo státu zabránit, aby do oběhu nenamačkal libovolně veliký počet těchto lístků a nevytiskl na ně libovolné názvy mincí, jako 1 libra št., 5 liber št., 20 liber št. Lístky, které jsou jednou v oběhu, není možno odtud vypudit, protože jednak hraniční sloupy země brání jejich běhu a za druhé ztrácejí mimo oběh všechnu hodnotu, užitnou právě tak jako směnnou. Jakmile byly odtrženy od svého funkčního bytí, proměňují se v nicotné cáry papíru. Avšak tato moc státu je jen zdáním. Stát může vrhnout do oběhu libovolné množství papírových lístků s libovolnými mincovními názvy, ale tímto mechanickým aktem končí jeho kontrola. Jakmile byly známky hodnoty čili papírové peníze zachváceny oběhem, propadají jeho imanentním zákonům.
Kdyby 14 milionů liber šterlinků tvořilo sumu zlata nutného k oběhu zboží a kdyby stát vrhl do oběhu 210 milionů lístků, každý s názvem 1 libry št., přeměnilo by se těchto 210 milionů lístků v representanty zlata v částce 14 milionů liber šterlinků. Bylo by to totéž, jako kdyby stát udělal z jednotlivých lístků representanty 15krát méně hodnotného kovu nebo 15krát menšího dílu váhy zlata než dříve. Nezměnilo by se nic kromě pojmenování měřítka cen, jež je samozřejmě věcí úmluvy, ať se děje přímo změnou obsahu mince nebo nepřímo rozmnožením papírových lístků v počtu odpovídajícímu novému nižšímu měřítku. Protože by nyní název libra št. označoval 15krát menší množství zlata, stouply by všechny ceny zboží 15krát a ve skutečnosti bylo by nyní 210 milionů jednotlivých lístků právě tak nutné, jako předtím 14 milionů. Tou měrou, jak by se rozmnožila úhrnná suma známek hodnoty, snížilo by se množství zlata, které představuje každá jednotlivá známka. Stoupání cen by bylo jen reakcí procesu oběhu, který násilně vyrovnává známky hodnoty tomu množství zlata, na jehož místě zdánlivě obíhají.
V dějinách falšování peněz anglickými a francouzskými vládami se často setkáváme s tím, že ceny nestoupaly v tom stupni, v jakém byla falšována stříbrná mince. Je to prostě tím, že stupeň, v jakém byla mince rozmnožována, neodpovídal stupni, v jakém byla falšována, to jest množství vydaných mincí s nižším obsahem kovu nestačilo, aby směnné hodnoty zboží mohly být napříště oceňovány v nižší kovové směsi jako v míře hodnoty a realisovány mincemi, odpovídajícími této nižší měrné jednotce. To řeší obtíž, nevyřešenou v souboji mezi Lockem a Lowndesem. Poměr, v jakém známka hodnoty, ať papír nebo zfalšované zlato a stříbro, zastupuje zlaté a stříbrné váhy, vypočítané podle mincovní ceny, nezávisí na materiálu těchto známek, nýbrž na množství, které je jich v oběhu. Pochopit tento poměr je obtížné proto, že peníze v obou svých funkcích, jakožto míra hodnot i jakožto oběživo, podléhají zákonům nejen opačným, nýbrž i zdánlivě odporujícím protikladnosti obou těchto funkcí. Pro jejich funkci míry hodnot, v níž peníze slouží jen jako početní peníze a zlato jen jako ideální zlato, má rozhodující význam přírodní materiál. Směnné hodnoty, jež jsou oceňovány ve stříbře čili jako ceny ve stříbře, vypadají samozřejmě zcela jinak, než jsou-li oceňovány ve zlatě čili jako ceny ve zlatě. Naopak ve funkci peněz jako oběživa, v níž peníze vystupují nejen v představě, nýbrž musí být přítomny jako skutečná věc vedle jiných zboží, je materiál peněz lhostejný a vše závisí na jejich množství. Pro jednotku míry je rozhodující, zda je librou zlata, stříbra nebo mědi; a naopak jen počet mincí, ať je jejich vlastní materiál jakýkoli, činí je příslušným ztělesněním každé z těchto měrných jednotek. Zdravému lidskému rozumu však odporuje, že u pouze myšlených peněz závisí všechno na jejich materiální substanci a u smyslově existující mince na jejím ideálním početním poměru.
Vzestup nebo pokles cen zboží se vzestupem nebo poklesem masy papírových lístků — pokles tam, kde jako oběživo slouží výhradně papírové lístky — je tedy jen procesem oběhu násilně přivoděné uplatnění zákona, mechanicky porušeného zvenčí, podle něhož množství obíhajícího zlata je určováno cenami zboží a množství obíhajících hodnotových známek množstvím zlaté mince, kterou zastupují v oběhu. Na druhé straně je proto procesem oběhu pohlcena a jaksi strávena každá libovolná masa papírových lístků, protože známka hodnoty, ať vstupuje do oběhu s jakýmkoli zlatým titulem, je v něm stlačována na známku množství zlata, jež by mohlo obíhat na jejím místě.
V oběhu známek hodnoty se všechny zákony skutečného oběhu peněz jeví obráceně a postaveny na hlavu. Zatím co zlato obíhá, protože má hodnotu, má papír hodnotu, protože obíhá. Zatím co při dané směnné hodnotě zboží závisí množství obíhajícího zlata na jeho vlastní hodnotě, závisí hodnota papíru na jeho obíhajícím množství. Zatím co množství obíhajícího zlata stoupá nebo klesá se vzestupem nebo poklesem cen zboží, zdá se, že ceny zboží stoupají nebo klesají se změnami v množství obíhajícího papíru. Zatím co oběh zboží může vstřebat jen určité množství zlaté mince — proto se střídavé smršťování a rozpínání obíhajících peněz zdá nezbytným zákonem — zdá se, že papírové peníze vstupují do oběhu v Iibovolném rozsahu. Zatím co stát falšuje zlatou a stříbrnou minci, a tak porušuje její funkci jako oběživa, jestliže vydává minci třeba jen o 1/100 granu pod její nominální obsah, provádí docela správnou operaci, vydává-li papírové lístky bez hodnoty, které nemají z kovu nic než mincovní název. Zatím co zlatá mince zřejmě představuje hodnotu zboží jen potud, pokud tato hodnota je oceňována ve zlatě čili projevuje se jako cena, zdá se, že známka hodnoty představuje hodnotu zboží bezprostředně. Je tedy jasné, proč ti pozorovatelé, kteří studovali jevy oběhu peněz jednostranné na oběhu papírových peněz s nuceným kursem, museli nesprávně pochopit všechny imanentní zákony oběhu peněz. Ve skutečnosti se zdá, jako by tyto zákony byly v oběhu známek hodnoty nejen převráceny, nýbrž i vůbec setřeny, protože papírové peníze, je-li jich vydáno správné množství, konají pohyby, které jím jako známkám hodnoty nejsou vlastní, kdežto jejich vlastni pohyb, místo aby vznikal přímo z metamorfosy zboží, vyvěrá z porušení jejich správné proporce vůči zlatu.
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Dodd, „Curiosities of Industry etc., Londýn 1854.
b „The Currency Question reviewed etc. by a banker etc.“ Edinburgh 1845, str. 69, atd. ‚‚Kdyby měl poněkud opotřebovaný tolar menší cenu než zcela nový tolar, byl by oběh neustále zdržován a nebylo by jediné platby, jež by nebyla předmětem sporu.“ (G. Garnier: „Histoire de la monnaie etc.“, sv. I, str. 24.)
c Jacob, W.: „An historical inquiry into the production and consumption of the precious metals“, Londýn 1831, sv. II, kap. XXVI. [str. 322].
d David Buchanan: „Observations on the Subjects treated of in Doctor Smith's Inquiry on the wealth of nations etc.“, Edinburgh 1814, str. 31.
e Henry Storch: „Cours d'économie politique etc.“, s poznámkami od J. B. Saye, Paříž 1823, sv. IV, str. 79. Storch vydal své dílo v Petrohradě francouzsky. J. B. Say toto dílo okamžitě znovu vydal v Paříži, doplněné prý „poznámkami“, které ve skutečnosti neobsahují nic jiného než otřepané fráze. Storch (viz jeho „Considérations sur la nature du revenue national“ Paříž 1824) nepřijal toto doplnění svého díla „knížetem vědy“(„prince de la science“) nijak zdvořile.
f Plato: „De Republica“, kn. II. „νόμισμα σόμβολον τῆζ ἁλλαγῆζ „mince je symbolem směny“. (Opera omnia etc., vyd. G. Stallbumius, Londýn 1850, str. 304.) Platón rozvíjí pojem peněz jen v obou určeních, jakožto míru hodnoty a jakožto známku hodnoty; avšak požaduje kromě známky hodnoty, sloužící pro vnitřní oběh, jinou známku hodnoty pro styk s Řeckem a cizinou. (Srov. též 5. knihu jeho „Zákonů“.)
g Aristoteles („Ethica Nicomachea“, kn. 5, kap. 8 tamtéž). „Jediným směnným prostředkem vzájemné potřeby se staly peníze na základě dohody. A proto se peníze nazývají νόμισμα, že neexistují od přírody, nýbrž jsou stanoveny zákonem (νόμω), a je v naší moci toto změnit a učinit je neplatnými.“ Aristoteles chápal peníze nesrovnatelně mnohostranněji a hlouběji než Plato. Na dalším místě pěkně rozvádí, jak z výměnného obchodu mezi různými občinami vzniká nutnost dát charakter peněz specifickému zboží, tedy substanci, která má sama o sobě hodnotu. „Neboť když začalo vzájemné vypomáhání dovozem věcí, kterých byl nedostatek, a vývozem přebytků na velké vzdálenost, došlo se nezbytně k užívání peněz... Lidé se dohodli, že si při vzájemné směně budou dávat a přijímat jen to, co by samo bylo cenné a zároveň se toho mohlo zcela pohodlně užívat... jako železo, stříbro anebo něco podobného.“ (Aristoteles: „De Republica“, kn. I, kap. 9, tamtéž.) Toto místo cituje Michel Chevalier, který Aristotela buď nečetl, nebo ho nepochopil, chce tím dokázat, že podle Aristotelova názoru musí oběživem být substance, která má sama o sobě hodnotu. Aristoteles naopak výslovně říká, že se zdá, jako by peníze jakožto pouhé oběživo měly pouze smluvenou nebo zákonnou existenci; to ukazuje už jejich název νόμισμα a také to, že peníze ve skutečnosti dostávají svou užitnou hodnotu jakožto mince jen z této své funkce, a ne z užitné hodnoty, kterou mají samy o sobě. „Peníze se zdají čímsi nicotným a jen stanoveným zákonem, neexistujícím od přírody, takže jsou-li mimo oběh, nemají žádnou hodnotu a nejsou k ničemu nutnému použitelné. (Tamtéž)
h Mandeville (Sir John): „Voyages and Travels“ Londýn, vyd. 1705, str. 105 „Tento císař (Cattaye neboli Číny) může vydávat tolik, kolik se mu zlíbí, bez omezení. Neboť je nezávislý a dělá peníze jen z orazítkované kůže nebo papíru. A když tyto peníze obíhají tak dlouho, že se začínají rozpadávat, pak je lidé přinesou do císařské pokladny a zde si vymění staré peníze za nové. A tyto peníze kolují po celé zemi a všech jejích provinciích... nedělají peníze ani ze zlata, ani ze stříbra“, a jak míní Mandeville, „proto může císař stále znovu a nadměrně vydávat.“
i Benjnmín Franklin: „Remarks and Facts relative to the American Paper Money“, 1764, str. 348 tamtéž: „Právě v této době se staly dokonce stříbrné peníze v Anglii jednou částí své hodnoty nuceně zákonným platidlem; tato část je rozdíl mezi jejich skutečnou vahou a nominální hodnotou. Většina šilinků a šestipenci, které nyní obíhají, byly opotřebováním zlehčeny o 5, 10, 20% a některé šestipence dokonce o 50%. Tomuto rozdílu mezi reálnou a nominální hodnotou neodpovídá žádná vnitřní hodnota; neodpovídá mu ani papír, nic. Stříbrná mince v hodnotě 3 pencí obíhá jako šestipence, protože je zákonným platidlem a všichni vědí, že může být snadno dána dál za tutéž hodnotu“
j Berkeley: „The Querist“ (Londýn 1750, str. 3.). „Kdyby bylo označení mince zachováno a její kov by sdílel osud všeho pomíjivého, netrval by přesto dále obrat obchodu?“
30 Peter Schlemihl — hrdina romantické povídky Adalberta Chamissa „Podivuhodný příběh Petra Schlemihla“ („Peter Schlemihls wundersame Geschichte“), který prodal svůj stín za kouzelný měšec.