Bedřich Engels
Savojsko a Nizza
Zároveň s jasným prohlášením guvernéra v Chambéry, že sardinský král nikdy neměl v úmyslu odstoupit Savojsko Francii, přichází ujištění anglického ministra zahraničních věcí, vyslovené v Dolní sněmovně 2. t. m., že tento záměr loni v létě odmítl hrabě Walewski jménem francouzského císaře. Toto prohlášení lorda Johna Russella se ovšem vztahuje k době, od níž uplynulo už několik měsíců; co se tehdy odmítalo, se teď možná už uskutečňuje. Jistě je těžké, či spíš nemožné věřit, že hnutí za připojení k Francii, které se v poslední době rozrostlo mezi obyvatelstvem Savojska, je čistě domácího původu. Určitě bylo podníceno francouzskými agenty a vláda krále Viktora Emanuela je určitě sankcionuje nebo alespoň trpí.
Savojsko je provincie, kde naprosto a rozhodně převládá francouzská národnost, stejně jako v západních kantonech Švýcarska. Mluví se tu jihofrancouzským dialektem (provensálským nebo limousinským); ale psaný a úřední jazyk je všude francouzština. To ovšem ještě vůbec nedokazuje, že si Savojané přejí být připojeni k Francii a zvlášť k bonapartovské Francii. Jeden německý důstojník, který tudy v lednu 1851 projížděl na vojenské cestě, říká, že profrancouzská strana je s výjimkou Chambéry a jiných měst v dolním Savojsku vesměs bezvýznamná, zatímco Horní Savojsko, Maurienne a Tarentaise by si přály, aby zůstalo všechno při starém, a tři severní okresy — Chablais, Faucigny a Genévois — by raději vytvořily nový kanton Švýcarského spolku. Protože však Savojsko je veskrze francouzské, bude bezpochyby stále víc tíhnout k velkému centru francouzské národnosti a nakonec se s ním spojí, takže je to pouze otázka času.
S Nizzou je to něco jiného. Obyvatelstvo hrabství Nizza také mluví provensálským dialektem, ale psaný jazyk, vzdělání, národní duch, to všechno je tu italské. Severoitalské a jihofrancouzské nářečí jsou si tak blízká, že je téměř nemožné rozpoznat, kde jedno končí a druhé začíná. I hovorová řeč v Piemontu a Lombardii je, pokud jde o skloňování a časování, veskrze provensálská, kdežto způsob, jak se slova tvoří z latiny, je vysloveně italský. Činit si nárok na Nizzu na základě tohoto nářečí je nemožné; proto se teď tento nárok opírá o údajné sympatie k Francii, jejíchž existence je ovšem víc než problematická. Že Nizza je přes tyto sympatie a přes své nářečí veskrze italská, dokazuje nejlépe to, že zrodila italského vojáka par excellence[a], Giuseppe Garibaldiho. Představa, že by se Garibaldi stal Francouzem, je prostě směšná.
Odstoupení obou těchto provincií by Piemont z čistě finančního hlediska nijak zvlášť neoslabilo. Savojsko je chudý kraj, který sice dodává nejlepší vojáky sardinské armády, ale nikdy nezaplatí ani výdaje na svou vlastní správu. Nizza na tom není o mnoho lépe a kromě toho je to jen úzký pruh země. Zdá se tedy, že ztráta by nebyla velká. Nizzu, i když je italská, by bylo možné obětovat v zájmu sjednocení severní a střední Itálie; a ztráta cizí provincie, jako je Savojsko, by se dokonce dala považovat za výhodu, pokud se tím posilují naděje na sjednocení Itálie. Ale zkoumá-li se tato otázka z vojenského hlediska, vypadají věci docela jinak.
Od Ženevy k Nizze vedou nynější hranice mezi Francií a Sardinií téměř přímou čarou. Na jihu přerušuje všechny komunikace moře a na severu neutrální Švýcarsko. Ve válce mezi Itálií aFrancií by se postavení obou stran zdálo až potud stejné. Ale Savojsko i Nizza leží za hlavním hřebenem Alp, obklopujících velikým obloukem vlastní Piemont, a jsou obě otevřeny směrem k Francii. A tak zatímco na hranicích mezi Piemontem a Francií má každá strana v rukou jedno úbočí alpského hřebene, drží Itálie v severní a jižní části těchto hranic obě úbočí, a v důsledku toho úplně ovládá průsmyky.
Navíc jsou všechny silnice přes Alpy vedoucí z Piemontu do Francie úplně zanedbané, protože po nich nikdo nejezdí, kdežto silnice přes Mont Cenis z Piemontu do Savojska a přes Col di Tenda z Piemontu do Nizzy jsou hlavní evropské komunikace a jsou v naprostém pořádku. Proto ve všech válkách mezi Francií a Itálií, při útoku z italské strany, tvořily Nizza i Savojsko přirozené operační základny pro vpád do Francie; a jestliže útočila Francie, musela napřed dobýt tyto dvě provincie, než mohla napadnout cisalpinskou Itálii. A ačkoli Italové nemohli proti silnější armádě Nizzu ani Savojsko udržet, přece tím získali čas, aby mohli soustředit své síly v piemontských rovinách, a tak tyto provincie sloužily jako záštita proti přepadení.
Kdyby z držení Savojska a Nizzy plynuly Itálii jen tyto pozitivní vojenské výhody, bylo by ještě možné je obětovat a nezpůsobilo by to vážné obtíže. Ale daleko největší význam mají výhody negativní. Představme si Montblank, Mont Iseran, Mont Cenis a Col di Tenda jako gigantické kamenné pilíře vyznačující francouzské hranice. Hranice by už nevedla přímo jako nyní, ale obtáčela by Piemont obrovským obloukem. Chambéry, Albertville, Moûtiers, místa, kde se sbíhají hlavní silnice, by se přeměnila ve francouzské zásobárny. Francouzi by střežili a opevnili severní svah Mont Cenisu; přední stráže obou národů by stály proti sobě na jeho vrcholu, dva denní pochody od Turína. Na jihu by byla centrem francouzských zásobovacích základen Nizza a francouzské přední stráže by stanuly v Oneglíi, čtyři denní pochody od Janova. Tak by Francouzi stáli i v době míru těsně před branami dvou největších měst severozápadní Itálie, a poněvadž by jejich území téměř obklopovalo Piemont ze tří stran, mohli by znemožnit soustředění italské armády v rovině na horním Pádu. Při každém pokusu o soustředění západně od Alessandrie by italské síly byly vystaveny útoku ještě dřív, než by bylo soustředění ukončeno — jinými slovy, vystavovaly by se sérii dílčích porážek. Tak by se centrum obrany Piemontu naráz posunulo od Turína k Alessandrii; jinými slovy, vlastní Piemont by ztratil schopnost vážně se bránit a byl by vydán na milost Francii. To je právě to, čemu Ludvík Napoleon říká „svobodná a vděčná Itálie, která bude za svou nezávislost vděčit jedině Francii“.
Obrátíme-li se k severu, zjistíme, že to, co je pro Itálii stálou hrozbou, by bylo pro Švýcarsko smrtelnou ranou. Kdyby Savojsko připadlo Francii, bylo by celé západní Švýcarsko od Basileje až po Velký sv. Bernard kolem dokola sevřeno francouzským územím a v případě války by se nedalo udržet ani den. To je tak nabíledni, že se vídeňský kongres usnesl prohlásit severní Savojsko za neutrální stejně jako Švýcarsko a pro případ války dal Švýcarům právo tuto oblast obsadit a bránit. Sardinie, nepatrný státeček se čtyřmi milióny obyvatel, se proti takovému ustanovení nemohla postavit; ale mohla by Francie připustit a připustila by, aby část jejího území byla takto vojensky podřízena jinému, a k tomu menšímu státu? A kdyby došlo k válce, mohlo by se Švýcarsko pokusit obsadit a vzít pod svou vojenskou kontrolu francouzskou provincii? Určitě ne. Tak by Francie, kdykoli se jí to bude hodit, mohla anektovat celé francouzské Švýcarsko — Bernského Juru, Neuchâtel, Waadt, Ženevu a tolik území Freiburgu a Wallisu, kolik by považovala za vhodné — stejně snadno a pohodlně jako Savojsko a Nizzu; a pak už by Švýcarsko bylo natolik pod francouzskou kontrolou a francouzským vlivem, jako kdyby bylo pouhým satelitem. A švýcarská neutra1ita by v případě války od toho okamžiku rovněž zmizela. Nemůže být žádná neutralita tehdy, jestliže velká a válkychtivá mocnost je s to kdykoli rozdrtit svého neutrálního souseda.
Tento nevinně vypadající plán na připojení Savojska a Nizzy nemá jiný smysl než nastolit francouzskou nadvládu v Itálii a ve Švýcarsku a učinit Francii neomezeným pánem v Alpách. Až se tento malý krok uskuteční, jak dlouho to bude trvat, než se dožijeme pokusu učinit Francii neomezeným pánem také na Rýně?
Napsal B. Engels kolem 30. ledna 1860
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5874 z 21. února 1860Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
a — v pravém smyslu slova. (Pozn. red.)