Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Anglická politika
Londýn 27. ledna 1860
Z témat, kolem nichž se točily debaty o parlamentní adrese[7], byly nejzajímavější třetí čínská válka[8], obchodní smlouva s Francií[9] a italské problémy[10]. Čínská otázka, a to je třeba pochopit, není jen otázkou mezinárodní, ale je to i nesmírně důležitá ústavní otázka. Druhá čínská válka[11], podniknutá na svévolný příkaz lorda Palmerstona, vedla nejprve k tomu, že jeho kabinetu byla vyslovena nedůvěra, a pak k násilnému rozpuštění Dolní sněmovny; nová sněmovna, třebaže její volba dopadla pro Palmerstona příznivě, nebyla nikdy vyzvána, aby zrušila výrok své předchůdkyně. Až dodnes zůstává druhá čínská válka lorda Palmerstona odsouzena parlamentním rozsudkem. Ale to ještě není všechno.
16. září 1859 došla do Anglie zpráva o porážce na Paj-che. Místo aby svolal parlament, obrátil se lord Palmerston na Ludvíka Bonaparta a umlouval se s tímto samovládcem na nové anglo-francouzské výpravě proti Číně.
"Po tři měsíce,"jak říká lord Grey, "se britskými přístavy a arzenály rozléhal hluk příprav, zařizovalo se odeslání dělostřelectva, zásob a dělových člunů do Číny; kromě námořních sil tam mělo být vypraveno nejméně 10 000 mužů pozemních sil."
Když tak byla země úplně vtažena do nové války jednak smlouvou s Francií, jednak značnými výdaji, o nichž parlament vůbec nebyl předem informován, je tento parlament při znovuzahájeném zasedání klidně požádán, "aby vzdal dík Jejímu Veličenstvu za to, že jej informovalo o všem, co se událo, i o přípravách podnikaných pro výpravu do Číny". Mohl by se sám Ludvík Napoleon obrátit jiným způsobem na svůj Corps Législatif[a] nebo imperátor Alexandr na svůj senát?
Za debaty o adrese v Dolní sněmovně roku 1857 hovořil pan Gladstone, nynější kancléř pokladu, o perské válce a rozhořčeně zvolal:
"Chci říci - a nemám strach, že mi někdo bude odporovat - že taková praxe, kdy se začínají války, aniž se vláda napřed obrátí na parlament, se naprosto rozchází se zavedenými zvyklostmi naší země, ohrožuje ústavu a bezpodmínečně vyžaduje zásah této sněmovny, aby se opakování tak nebezpečného postupu napříště úplně znemožnilo."
Lord Palmerston nejenže opakoval postup "tak nebezpečný pro ústavu", nejenže jej opakoval tentokrát za přispění pokryteckého pana Gladstona, ale jako by zkoušel míru ministerské neodpovědnosti, když se využívá práv parlamentu proti koruně, prerogativů koruny proti parlamentu a výsad obou proti lidu, byl natolik drzý, že opakoval tento nebezpečný postup ve stejné sféře působnosti. Když jednu jeho čínskou válku parlament odsoudil, podniká další čínskou válku bez ohledu na parlament. Přesto však z obou sněmoven jen jediný člověk našel v sobě dost odvahy, aby se postavil proti této ministerské uzurpaci; a kupodivu tento jediný člověk nepatří k lidové, ale k aristokratické složce zákonodárného sboru. Tento člověk je lord Grey. Podal doplňovací návrh k odpovědní adrese na královninu trůnní řeč v tom smyslu, že se výprava neměla zahajovat, dokud se k tomu nevyslovily obě sněmovny.
Způsob, jakým přijali doplňovací návrh lorda Greye jak mluvčí vládní strany, tak i předák opozice Jejího Veličenstva, je velmi charakteristický pro politickou krizi, do níž se řítí anglické zastupitelské instituce. Lord Grey přiznal, že po formální stránce je koruna oprávněna zahájit válku; ale protože ministři nesmějí vydat ani groš na jakýkoli podnik, který předem neschválil parlament, ústavní zákon i praxe vyžaduje, aby odpovědní představitelé koruny nikdy nezačínali válečné výpravy, aniž o tom napřed uvědomili parlament a vyzvali jej, aby učinil opatření ke krytí výdajů, které tím mohou vzniknout. Uzná-li tedy tato rada národa za vhodné, může učinit hned na začátku přítrž každé nespravedlivé nebo neprozřetelné válce, kterou ministři zamýšlejí vést. Jeho Lordstvo pak uvedlo několik příkladů jako ukázku toho, jak striktně se dříve tato pravidla dodržovala. Když roku 1790 Španělé uchvátili u severozápadního pobřeží Ameriky několik britských lodí, Pitt předložil oběma sněmovnám poselství koruny, vyzývající parlament, aby odhlasoval úvěr na případné výdaje. Také v prosinci 1826, když se dcera doma Pedra[b] obrátila na Anglii o pomoc proti Ferdinandovi VII. španělskému, který chystal vpád do Portugalska ve prospěch doma Miguela, předložil Canning parlamentu podobné poselství, aby ho informoval o podstatě věci a o rozsahu pravděpodobných výdajů. Nakonec lord Grey přímo poukázal na to, že se vláda odvážila uvalit na zemi daně bez souhlasu parlamentu, poněvadž velké výdaje, které už byly vynaloženy, se musely tak či onak krýt, a nebylo možné je krýt bez zásahu do finančních položek určených na zcela jiné potřeby.
A jaké odpovědi se dočkal lord Grey od kabinetu? Vévoda z Newcastlu, který jako jeden z prvních poukázal na nezákonnost Palmerstonovy druhé čínské války, odpověděl nejprve, že "v posledních letech vznikla velmi prospěšná praxe, že se k adrese nikdy nepodává doplňovací návrh, pokud nemá být dosaženo nějakého velkého stranického dle". Ale jestliže se lord Grey neřídí stranickými pohnutkami a nechce prý sesadit ministry a sám zasednout na jejich místo, čeho tedy propánakrále chce asi dosáhnout tím, že porušuje onu "velmi prospěšnou praxi posledních let"? Je snad takový podivín, aby si představoval, že budou lámat kopí za něco jiného než za velké stranické cíle? A za druhé, což není všeobecně známo, že se lord Palmerston vždy znovu a znovu odchyloval od té ústavní praxe, kterou Pitta Canning tak pečlivě dodržovali? Což není fakt, že tento urozený vikomt vedl o své vůli válku v Portugalsku roku 1831[12], v Řecku roku 1850[13] a-jak by byl mohl vévoda Newcastlu ještě dodat — v Persii[14], v Afghánistánu[15] a v mnoha jiných zemích? Když parlament dovolil lordu Palmerstonovi, aby po třicet let uzurpoval pro sebe právo vyhlašovat válku a mír a ukládat daně, proč by se teď z ničeho nic snažil prolomit dlouholetou tradici otrocké závislosti? Ústavní zákon je možná na straně lorda Greye, ale právo z promlčení je nepochybně na straně lorda Palmerstona. Proč volat urozeného vikomta k odpovědnosti právě teď, když nikdy předtím nebyl za podobné "prospěšné" novoty potrestán? Vypadalo to dokonce tak, že vévoda z Newcastlu projevil jistou shovívavost, když neobvinil lorda Greye ze vzpoury pro jeho pokus zlomit promlčené právo lorda Palmerstona, aby s vojenskými silami a penězi Anglie, které považuje za své vlastní, dělal co se mu zachce.
Stejně originální byl způsob, jakým se vévoda z Newcastlu namáhal dokázat legálnost výpravy na Paj-che. Existuje anglo-čínská smlouva z roku 1843, zajišťující Anglii všechna práva, která Nebeská říše poskytuje národům s nejvyššími výhodami[16]. Nyní si Rusko v nedávné smlouvě s Čínou vyhradilo právo plout vzhůru po Paj-che.[17] Podle smlouvy z roku 1843 tedy i Anglie měla právo na takovou plavbu. Na tom, řekl vévoda z Newcastlu, může trvat "bez zvláštního doprošování". To tedy opravdu může! Na jedné straně je tu ovšem ta nepříjemná okolnost, že ruská smlouva byla právě ratifikována a vstoupila tedy v platnost teprve v období po porážce na Paj-che. To je však jen maličké hysteron proteron[c]. Na druhé straně je všeobecně známé, že za válečného stavu pozbývají platnosti všechny existující smlouvy. Jestliže Angličané byli v době expedice na Paj-che ve válečném stavu s Činou, nemohli se pochopitelně odvolávat ani na smlouvu z roku 1843, ani na žádnou jinou smlouvu. A jestliže nebyli ve válečném stavu, znamená to pak, že Palmerstonův kabinet na vlastní odpovědnost rozpoutal novou válku bez souhlasu parlamentu? Aby unikl tomuto druhému vyústění dilematu, ujišťuje nás chudák Newcastle, že od bombardování Kantonu[18] v posledních dvou letech "nikdy nebyl mezi Anglií a Čínou mír". To tedy znamená, že vláda nezahájila znovu nepřátelské akce, ale jen v nich pokračovala, a proto se tedy Newcastle mohl bez zvláštního doprošování dovolávat smluv, které platí jen v době míru. A aby tato prapodivná dialektika byla ještě půvabnější, předseda vlády lord Palmerston ujišťuje zároveň v Dolní sněmovně, že Anglie po celou tu dobu "nikdy nevedla válku s Čínou". Nevede válku ani teď. Bylo tu samozřejmě bombardování Kantonu, byla tu porážka na Paj-che a anglo-francouzská výprava, ale to nebyla válka, protože válka nebyla vůbec vyhlášena a protože čínský císař[d] až dosud dovoloval, aby obchody v Šanghaji pokračovaly jako obvykle. Právě ten fakt, že vůči Číňanům porušil všechny pravoplatné mezinárodní formy vedení války, slouží Palmerstonovi za omluvu, že přestal zachovávat ústavní formy vůči britskému parlamentu, a jeho mluvčí ve Sněmovně lordů hrabě Granville, "pokud jde o Čínu", pohrdlivě prohlašuje, že "konzultace vlády s parlamentem" je "čistě technická záležitost". Konzultace vlády s parlamentem je čistě technická záležitost! Jaký je potom ještě rozdíl mezi britským parlamentem a francouzským Corps Législatif? Ten, kdo si ve Francii troufá stavět sebe na místo národa, je aspoň považován za dědice národního hrdiny, a otevřeně také přejímá všechna nebezpečí takové uzurpace. Ale v Anglii kdejaký podřízený mluvčí, kdejaký sešlý kariérista, kdejaká bezvýznamná veličina z takzvaného kabinetu, spoléhající na oslovství parlamentu a na matoucí kouřovou clonu anonymního tisku, si potichoučku a bez jakéhokoli rizika pomaloučku prošlapává cestičku k neomezené moci. Vezměte na jedné straně vzpouru vyvolanou třeba Sullou[19], a na druhé straně podvodné kšeftařské machinace takového ředitele akciové banky, tajemníka nějaké dobročinné společnosti nebo písaře nějaké farnosti, a pochopíte rozdíl mezi císařskou urzupací ve Francii a ministerskou uzurpací v Anglii!
Lord Derby, plně si vědom toho, že obě strany mají stejný zájem na zachování vládní bezmocnosti a neodpovědnosti, samozřejmě nemohl "být s urozeným hrabětem (Greyem) zajedno v jeho drsném mínění o přehmatech vlády". Nemohl tak docela souhlasit se stížností lorda Greye, že "vláda měla svolat parlament, aby se s ním poradila o čínské otázce", ale "kdyby lord Grey prosazoval hlasování o svém doplňovacím návrhu, pak by jej svým hlasem rozhodně nepodporoval".
Výsledek byl, že hlasování o doplňovacím návrhu prosazeno nebylo a celá debata o čínské válce se v obou sněmovnách rozplynula v groteskních komplimentech, jimiž obě strany zahrnuly admirála Hopea zato, že tak slavně pohřbil anglické ozbrojené síly v bahně.
Napsal K. Marx 27. ledna 1860
Otištěno v "New-York Daily Tribune",
čís. 5868 ze 14. února 1860Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — Zákonodárný sbor. (Pozn red.)
b — tj. Marie II. da Gloria. (Pozn. red.)
c — chyba spočívající v záměně následujícího a pozdějšího (hysteron) za dřívější a předcházející (proteron); převrácení časové posloupnosti. (Pozn. red.)
d — tj. Sien-feng. (Pozn. red.)
7 Parlamentní adresa — odpovědní adresa, kterou podle anglické ústavy předkládají a projednávají Sněmovna lordů a Dolní sněmovna jako odpověď na trůnní řeč při zahájení každého nového zasedání parlamentu. Podobně jako trůnní řeč týká se i parlamentní adresa základních otázek vládního programu. Zde je míněna debata o parlamentní adrese z 24. ledna 1860, která se dotýkala řady zahraničně politických problémů.
8 Začátkem roku 1860 připravovaly anglická a francouzská vláda novou, třetí "opiovou" válku proti Číně. Válka byla zahájena v létě téhož roku a jejím cílem bylo vnutit Číně další zotročující podmínky. Záminkou byla anglo- francouzská vojenská provokace na řece Paj-che. V červnu 1859 se anglická eskadra a dvě francouzské lodi pokusily násilím proniknout k Pekingu. V ústí řeky Paj-che zastavila spojence palba z pevnůstek v Tchang-ku. Pokus spojenců dobýt pevnůstky se nezdařil a anglo-francouzské lodi byly nuceny s velkými ztrátami ustoupit.
9 Anglo-francouzská obchodní smlouva, podepsaná 23. ledna 1860, byla vítězstvím stoupenců svobodného obchodu v obou zemích a odpovídala zájmům anglické průmyslové buržoazie (podrobně o této smlouvě viz "Nová smlouva mezi Francií a Anglií" v tomto svazku).
10 Po italsko-francouzské válce proti Rakousku z roku 1859 zesílilo v Itálii hnutí za národní sjednocení, které u některých evropských mocností narazilo na odpor. Už na jaře 1859 povstal lid ve vévodstvích Parmě, Modeně, Toskánsku a také v Romagni, svrhl své vládce, odstranil despotický režim a žádal připojení k Piemontu. Po plebiscitu, který byl proveden v březnu 1860, byla tato vévodství připojena k Piemontu.
11 Jde o dobyvačnou tzv. druhou "opiovou" válku, kterou vedly Anglie a Francie v letech 1856-1858 proti Číně, aby tam získaly nová privilegia a ještě víc Čínu vykořisťovaly. Válka skončila porážkou Číny, po níž v červnu 1858 podepsaly Anglie, Francie, Rusko a USA s Čínou v Tiencinu několik nerovnoprávných smluv. Podle nich byly pro zahraniční obchod otevřeny další přístavy na řece Jang-c'-tiang, v Mandžusku a na ostrovech Tchaj-wan a Chai-nan; smluvním mocnostem byla povolena stálá diplomatická zastupitelstva v Pekingu, cizinci dostali právo svobodně pobývat v zemi a plavit se po jejích vnitrozemských vodách a byla zaručena ochrana misionářů.
12 Jde o vměšování Anglie do občanské války v Portugalsku (1828-1834). V této válce stáli proti sobě absolutisté (feudálně klerikální strana)‚ které vedl nápadník portugalského trůnu dom Miguel, a konstitucionalisté (buržoazně liberální strana). Anglická vláda chtěla upevnit svůj vliv na Pyrenejském poloostrově a podkopat postavení Rakouska, které podporovalo absolutisty, a vyslala proto k portugalským břehům loďstvo, které blokovalo ústí řek Tajo a Duero, a tím umožnilo vítězství konstitucionalistů.
13 Narážka na Palmerstonův postoj v anglo-řeckém konfliktu, vyvolaném kolem záležitosti portugalského obchodníka Pacifica, který byl anglickým státním příslušníkem. Pacificův dům v Aténách byl v roce 1847 vypálen a Palmerston, tehdy ministr zahraničních věd, toho v roce 1850 využil jako záminky, vyslal do Řecka anglické loďstvo a řecké vládě předložil ostré ultimátum.
14 Anglo-perská válka z let 1856-1857 byla jednou z etap agresívní britské koloniální politiky v Asii v polovině 19. století. Pohnutkou k válce byl pokus perské vlády uchvátit knížectví Herát. Anglická vláda toho využila k ozbrojenému vměšování do záležitosti Afghánistánu a Persie. Jejím cílem bylo podmanit si obě tyto země. Vyhlásila Persii válku a poslala do Herátu své vojsko. Když však vypuklo v Indii národně osvobozenecké povstání z let 1857-1859, byla Anglie nucena urychleně uzavřít s Persií mír. Podle mírové smlouvy, podepsané v Paříži v březnu 1857, se Persie vzdala všech nároků na Herát. Roku 1863 byl Herát připojen k državám afghánského emíra.
15 Roku 1838 vyprovokovala anglická vláda válku proti Afghánistánu. Protože se Anglii nepodařilo udělat si z Afghánistánu nástroj své politiky, rozhodla se dosadit na trůn svého chráněnce šáha Šudžu vojenskou intervencí. Anglické vojsko vpadlo do Afghánistánu, obsadilo a zpustošilo skoro celou zemi a zajalo emíra Dósta Muhammada, ale panství Angličanů se dlouho neudrželo. Při povstání z listopadu 1841 bylo anglické vojsko poraženo a zničeno. Roku 1842 se Angličané znovu pokusili dobýt Afghánistánu, ale i tentokrát byli poraženi.
16 Jde o anglo-čínskou smlouvu, která byla podepsána 8. října 1843 jako dodatek nankingské smlouvy, uzavřené mezi Anglií a Čínou 29. srpna 1842. Nerovnoprávnou, lupičskou nankingskou smlouvu vnutili angličtí kolonizátoři Číně po skončení první "opiové" války (1839-1842)‚ za níž se zaostalá feudální Čína začala přeměňovat v polokoloniální zemi. Dodatkovou smlouvou z roku 1843 vymohli Angličané na Číně nové ústupky: právo zřizovat v otevřených přístavech zvláštní sídliště pro cizince (settlements), právo exteritoriality, podle něhož byli cizí poddaní vyňati z pravomoci čínských soudů, a přijetí principu nejvyšších výhod, který znamenal, že všechna privilegia, která Čína poskytla jiným mocnostem, se automaticky vztahovala i na Anglii.
17 Jde o tiencinskou rusko-čínskou smlouvu, která byla podepsána 13. června 1858. Smlouva stanovila mimo jiné, že ruští vyslanci mohou přijíždět do Pekingu z ústí řeky Paj-che přes Tchang-ku.
18 V říjnu 1856 bombardovali Angličané Kanton. Když místní čínské úřady uvěznily posádku čínské podloudnické lodi "Arrow", využili toho Angličané ke konfliktu, odvolávajíce se na to, že loď plula pod britskou vlajkou. Bombardování Kantonu bylo předehrou druhé "opiové" války s Čínou (viz poznámku [11]).
19 Římský vojevůdce Lucius Cornelius Sulla, představitel zájmů velké otrokářské aristokracie, bojoval ve starém Římě o moc s populary, stoupenci otrokářské demokracie. Boj skončil nastolením Sullovy diktatury roku 82 před n. l. Zmínkou o Sullovi naráží Marx na Napoleona III.