Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Vojenská reforma v Německu
Válka v Itálii z roku 1859[23] potvrdila ještě víc než krymská válka[24], že francouzská vojenská organizace je nejlepší v Evropě. Ze všech evropských armád, nepočítáme-li francouzskou, stála rozhodně nejvýše armáda rakouská; a přece za krátkého tažení roku 1859 nedokázala tato armáda jako celek vyhrát ani jedinou bitvu, ačkoli se její vojáci pokryli slávou. I když vezmeme v úvahu neschopnost velitelského sboru, nejednotnost velení a nepovolané zasahování císaře, přece jen podle jednoznačného dojmu důstojníků i mužstva rakouských pluků byl jejich neúspěch zčásti zaviněn tím, že organizace rakouské armády byla méně vhodná pro skutečnou válku než organizace jejích protivníků. A jestliže se neosvědčila rakouská armáda, která byla teprve před několika málo lety důkladně zreorganizována, co se dalo očekávat od ostatních armád, jejichž organizace byla ještě zastaralejší?
Na francouzské převaze v této oblasti není nic divného. Vede-li národ, který má vůbec nějaké vojenské vlohy, po pětadvacet let drobnou válku v tak obrovském měřítku, jako je tomu v Alžírsku,[25] nemůže přitom nerozvinout schopnosti svých vojsk na nejvyšší stupeň. Zatímco Anglie a Rusko vedly války v Indii a na Kavkaze hlavně s vojsky určenými zvlášť k tomuto úkolu, prošla většina francouzské armády alžírskou školou. Francie si z této školy, která stála mnoho životů i peněz, ale která byla velmi účinná a plodná na cenné vojenské zkušenosti, skutečně odnesla co nejvíc. Krymská válka, která byla další školou ve větším rozsahu, pak upevnila sebedůvěru vojáka, protože mu ukázala, že to, čemu se naučil za tažení proti kočovným kmenům a nepravidelným oddílům, bylo stejně užitečné a použitelné i v boji s pravidelnými vojsky.
Že za takovýchto příznivých okolností musí národ nadaný výjimečnými schopnostmi pro vojenské povolání přivést svou bojovou organizaci k dokonalosti, která předčí všechno, čeho dosáhli jeho sousedé — to je fakt, který byl nesporně dokázán u Magenty a Solferina[26], přesto však vzbudil údiv, zejména v Německu. Vojenští pedanti této země si byli tak jisti svou domnělou nadřazeností nad těkavými, nestálými, neukázněnými a nemorálními Francouzi, že je tato rána omráčila. Na druhé straně se hned chopili slova mladší a inteligentnější příslušníci rakouské armády a ostatních německých armád, ti, kteří vždycky byli proti kaprálským metodám. Rakouští důstojníci, kteří právě prodělali bitvu u Magenty, první upozornili — a zcela popravdě — na to, že Francouzi nenosí v bitvě tlumoky, že nemají nákrčníky ani tvrdé límečky či těsné kabátce a kalhoty, že nosí volné kalhoty a volný plášť s ležatým límcem, takže mají krk a hrudník úplně volný; na hlavě mají jen lehkou čapku a patrony nosí v kapsách kalhot. Tam, kam rakouští vojáci dorazí unaveni a bez dechu, dojdou Francouzi svěží a se zpěvem, připraveni k jakémukoli tělesnému vypětí. Tak o tom mluvily dopisy rakouských důstojníků, kteří se právě vrátili z bojiště, a pruští, bavorští a jiní důstojníci to brzy potvrdili. Stalo se něco strašného: Vojáci se skutečně odvažovali postavit se proti nepříteli beze všeho toho těžkopádného vybavení, s nímž stojí a padá téměř celá ta slavná válečná pompa a vnější forma, ale které je celkem vzato pro vojáka jen jakousi svěrací kazajkou; a přestože tuto svěrací kazajku odložili, vyšli tito vojáci vítězně ze všech bitev. To byl tak závažný fakt, že před ním nemohly zavírat oči ani německé vlády.
Vojenská reforma se tak v Německu stala heslem dne &mdash k velkému zděšení všech starých copařů. Nejrevolučnější teorie týkající se vojenství byly nejen beztrestně navrhovány, ale vlády je dokonce braly v úvahu. První přišla přirozeně na řadu vojákova výstroj, v níž byly rozdíly mezi oběma armádami na bojišti nejnápadnější; diskuse o tomto návrhu byla právě tak nekonečná, jak různorodý byl vkus. Obrovská dávka duchaplnosti se vyplýtvala na vojenskou krejčovinu. O čepicích, přilbách, čákách, kloboucích, kabátech, blůzách, pláštích, límcích, manžetách, kalhotách, kamaších a botách se vedly spory s takovým zápalem a výmluvností, jako kdyby byl pouze na těchto věcech závisel osud bitvy u Solferina. Rakušané byli ve své vojenské módě nejvýstřednější. Od téměř přesné kopie francouzského vzoru (až na barvu) prošli všemi mezistadii až k blůze a měkkému širáku. Představte si toporného, konzervativního a usedlého císařského královského rakouského vojáka ve šviháckém oděvu francouzského myslivce nebo ještě hůře, v blůze a plstěném klobouku německých revolučních dobrovolníků z roku 1848! Kdyby se o některém z těchto extrémů bylo mělo vážně uvažovat, byla by to ta největší satira na rakouský vojenský systém. Jako obvykle skončila tato debata spíš vyčerpáním než řešením; staré vojenské copařství dobylo zpět část ztracené půdy a aspoň v Rakousku se uniforma změní vcelku nepatrně, zatímco v ostatních německých armádách nedojde patrně k vůbec žádné změně, až na to, že pruské přilbě, onomu zamilovanému vynálezu romantického Bedřicha Viléma IV., bude asi odzvoněno dokonce ještě dřív než jejímu vynálezci.
Pak došlo na veliký problém tlumoků. V tom, že Francouzi šli do bitvy bez tlumoků, byl kus nerozumu, ospravedlnitelného pouze jejich štěstím a teplým ročním obdobím. Kdyby se to však u nich mělo stát zvykem, první nezdar za chladného nebo deštivého počasí by je za to těžce vytrestal. Kdyby se tento zvyk všeobecně rozšířil, pak by to ve skutečnosti neznamenalo nic menšího, než že by v každé bitvě ztratila poražená armáda nejen své dělostřelectvo, zástavy a zásoby, ale že by přišla i o všechna osobní zavazadla pěchoty. Několik deštivých nocí strávených pod širým nebem by pak pěchotu úplně zničilo, neboť každý voják by byl odkázán jen na to oblečení, které měl právě na sobě. Ve skutečnosti jde však zřejmě o to, jak omezit osobní vojákovo zavazadlo na minimum; a tento důležitý bod by mohl být snadno uspokojivě vyřešen, kdyby se o předmětech, z nichž se skládá, uvažovalo výhradně z hlediska jejich skutečného užitku při tažení. Diskuse v Německu to však nevyřešila.
Vedle problému oblečení a tlumoků se hodně diskutuje i o organizaci různých armádních jednotek. Kolik mužů by mělo tvořit rotu, kolik rot prapor, kolik praporů pluk, kolik pluků brigádu, kolik brigád divizi a tak dále. To je další bod, o němž může každý napovídat spoustu nesmyslů a tvářit se přitom jako nejvážnější a nejdůležitější člověk pod sluncem. V každé armádě vymezuje systém elementární taktiky určité hranice pro sílu a počet rot a praporů; minimální a maximální síla brigád a divizí se určuje podle síly obvyklé u sousedních armád, aby v případě konfliktu nebyly disproporce mezi většími taktickými jednotkami příliš velké. Pokoušet se o vyřešení takové otázky bez přihlédnutí k reálným podmínkám, daným konkrétní skutečností, pouhým zkusmým stanovením hlavních zásad, je holý nesmysl, hodný snad německých filosofů, ne však praktických lidí. Zvýšení počtu pluků rakouské řadové pěchoty ze 63 na 80 při současném snížení počtu praporů jim nezajistí o nic "větší štěstí propříště" než rozšíření kalhot a zavedení ležatých límců.
Zatímco však móda pánských klobouků a nesmyslné spekulace o normální síle a složení brigády soustřeďují na sebe všechnu pozornost, zůstávají hlavní chyby a nedostatky německého vojenského systému nepovšimnuty. Co si máme doopravdy myslet o důstojnících, kteří zuřivě rokují o střihu spodků či límečku a přitom se klidně smiřují s tím, že mají v německé spolkové armádě[27] dobrých dvacet různých ráží polního dělostřelectva a téměř nesčetné množství ráží ručních zbraní? Zavedení pušky s rýhovanou hlavní, které bylo skvělou příležitostí ke sjednocení ráží v celém Německu, zůstalo nejen hanebně nevyužito, ale dokonce situaci ještě zhoršilo. Stojí za to všimnout si trochu tohoto zmatku v rážích. Rakousko, Bavorsko, Württembersko, Bádensko a Hesensko-Darmstadtsko mají jednu ráži — 0,53 palce. Se svým praktickým zdravým rozumem, který už Jihoněmci ukázali v mnoha případech, provedli nejvýznamnější reformu, která zavádí jednotnou ráži pro pět sborů spolkové armády. Prusko má dvě ráže: jednu u takzvané Zündnadelgewehr čili jehlovky - asi 0,60 palce, druhou u staré ručnice s hladkou hlavní, která byla nedávno opatřena rýhováním podle Miniéova principu — asi 0,68 palce. Tato puška však má být co nejdříve nahrazena jehlovkou. Devátý armádní sbor má tři různé ráže rýhovaných pušek a dvě nebo tři různé ráže pušek s hladkou hlavní. Desátý sbor má nejméně deset ráží a záložní divize jich má skoro tolik co praporů. A nyní si tuto pestrou armádu představte při bojových akcích. Jak má být v případě potřeby vždycky k dispozici příslušné střelivo pro každý kontingent? A není-li, je přece tento kontingent bezmocný a k ničemu! S výjimkou Rakouska, Jihoněmců a Pruska nemůže být už z tohoto důvodu žádný kontingent v delším konfliktu skutečně užitečný. Stejné je to u dělostřelectva. Místo aby se hned shodli aspoň na jedné společné ráži odpovídající staré šestiliberce, takže tato ráže by se časem mohla stát univerzální ráží polních děl s rýhovanou hlavní, odlévají nyní Prusové, Rakušané a Bavoři rýhovaná děla zcela nezávisle jedni na druhých, což jen ještě zvětší různorodost už existujících ráží. Armáda, která má takové základní nedostatky, by měla trávit svůj čas něčím lepším než hádkami o límcích, podvlékačkách a normální početní síle brigád a praporů.
Dokud si budou ve vyšších kruzích Německa pohrávat s myšlenkou, že armády tu nejsou pro boj, ale pro přehlídky, dotud nemůže v Německu dojít k žádnému pokroku ve vojenství. Tato pedanterie, na čas rozdrcená Slavkovem, Wagramem a Jenou[28] i lidovým nadšením v letech 1813 až 1815, brzy znovu zdvihla hlavu, neomezeně vládla do roku 1848 a — aspoň v Prusku — patrně dosáhla vrcholného bodu v posledních deseti letech. Kdyby bylo Prusko bývalo zavlečeno do války v Itálii, připravil by Pélissier jeho armádě skoro určitě novou Jenu a jen pevnosti na Rýně by ji byly mohly zachránit. Do takového stavu byla přivedena armáda, jíž se — pokud jde o vojáky — žádná jiná na světě nevyrovná. Jestliže v budoucnu dojde k střetnutí mezi Francouzi a Němci, můžeme plným právem očekávat opakování Magenty a Solferina.
Napsal B. Engels
koncem ledna až začátkem února 1860
Otištěno jako úvodník
v "New-York Daily Tribune",
čís. 5873 z 20. února 1860Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)23 Jde o válku Francie a Sardinského království s Rakouskem, která trvala od 29. dubna do 8. července 1859. Napoleon III. ji vedl pod záminkou osvobození Itálie z rakouského panství, ve skutečnosti však sledoval zištné cíle. Protože se obával rozmachu národně osvobozeneckého hnutí v Itálii a protože chtěl zabránit vzniku jednotného a nezávislého italského státu, uzavřel 11. července separátně, za zády Sardinie, villafranckou mírovou smlouvu Rakouskem (viz pozn. [31]).
24 Krymská válka (1853-1856) — válka mezi Ruskem a koalici Anglie, Francie, Turecka a Sardinie; byla vyvolána srážkou hospodářských a politických zájmů těchto zemi na Blízkém východě.
25 Drobná nebo malá válka — termín užívaný vojenskou literaturou 18. a 19. století pro válečné akce prováděné jen menšími jednotkami pravidelné armády ve spojení s akcemi gerilových a dobrovolnických oddílů.
Zde jde o loupežnou koloniální válku v Alžírsku, kterou zahájila francouzská vláda roku 1830. Akce francouzských kolonizátorů narazila na tuhý odpor alžírského lidu. Teprve po čtyřiceti letech se jim podařilo přeměnit Alžírsko ve francouzskou kolonii.
26 Jde o bitvy vybojované za války Francie a Sardinie proti Rakousku roku 1859. V bitvě u Magenty 4. června 1859 porazila francouzská armáda rakouskou armádu. U Solferina 24. června 1859 byla rakouská armáda poražena francouzsko-italskými vojsky.
27 Německý spolek — spolek německých států ustavený 8. června 1815 na vídeňském kongresu. Původně k němu patřilo 35 států a 4 svobodná města. Mezi dvěma největšími státy spolku, Rakouskem a Pruskem, neustále probíhal boj o vedoucí úlohu.
Armáda Německého spolku se skládala z různých kontingentů, které měli postavit jednotliví členové Spolku podle počtu obyvatelstva.
28 V bitvě u Slavkova 2. prosince 1805 zvítězil Napoleon I. nad spojeneckými rakousko-ruskými vojsky. Dne 14. října 1806 rozdrtila napoleonská vojska u Jeny pruská vojska a donutila tak Prusko ke kapitulaci. 5. - 6. července 1809 porazil Napoleon u Wagramu rakouskou armádu arcivévody Karla.