Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
O rýhovaném dělu
I
K prvním pokusům prodloužit dostřel děla a zvýšit jeho přesnost rýhováním vývrtu hlavně, takže střela dostane rotaci ve směru kolmém k dráze letu, došlo v 17. století. V Mnichově mají malé rýhované dělo, zhotovené roku 1694 v Norimberku; má osm rýh a vývrt o průměru asi dvou palců. Po celé 18. století se v Německu i v Anglii konaly pokusy s rýhovanými děly, z nichž některá se nabíjela zezadu. Přestože ráže těchto děl byly malé, dosahovalo se s nimi velmi uspokojivých výsledků; roku 1776 měla anglická dvouliberní děla při střelbě na vzdálenost 1300 yardů stranovou úchylku pouhé dvě stopy - to je přesnost, jíž se žádné jiné tehdejší dělo nemohlo ani přiblížit. Téhož roku se těchto rýhovaných děl poprvé použilo ke střelbě podlouhlými střelami.
Tyto pokusy však dlouho nepřinášely žádné praktické výsledky. Tehdy běžný názor vojenských odborníků odmítal rýhované zbraně vůbec. I rýhovaná puška byla tehdy velmi těžkopádným nástrojem a její nabíjení bylo pomalou a únavnou operací, vyžadující značné obratnosti. Byla to zbraň, jež se nehodila k širšímu použití v boji v době, kdy rychlá palba ať už rozvinutých linií, čel kolon nebo rozptýlených střelců byla jedním z hlavních požadavků v bitvě. Napoleon ve své armádě rýhované pušky nechtěl; v Anglii a v Německu jimi bylo vybaveno pouze několik praporů; jen v Americe a ve Švýcarsku byla rýhovaná puška nadále národní zbraní.
Válka v Alžírsku byla příležitostí k tomu, aby se rýhovaná puška znovu dostala do popředí, a vedla k jejímu konstrukčnímu zdokonalení, jež bylo pouhým počátkem oné obrovské revoluce celého systému palných zbraní, která dodnes zdaleka neskončila. Francouzské muškety s hladkou hlavní nemohly soupeřit s dlouhými espingardami Arabů; jejich větší délka a lepší materiál, dovolující těžší náplň, umožňovaly Kabilům a Beduínům postřelovat Francouze z takových vzdáleností, při kterých byla mušketa předepsaného vzoru zcela bezmocná. Když vévoda Orleánský spatřil pruské a rakouské myslivce, byl jimi nadšen a zorganizoval podle jejich vzoru francouzské myslivce, kteří se co do výzbroje, výstroje a taktiky brzy stali nejlepšími jednotkami tohoto typu na světě. Rýhovaná puška, jíž byli vyzbrojeni, byla daleko lepší než stará rýhovaná puška a byla brzy ještě dále pozměněna; to způsobilo, že nakonec byly rýhované pušky všeobecně zavedeny v celé evropské pěchotě.
Když dostřel pěchotních zbraní takto vzrostl z 300 na 800 a dokonce na 1000 yardů, vyvstala otázka, zda polní dělostřelectvo, které dosud ovládalo všechny vzdálenosti od 300 až do 1500 yardů, bude s to nadále obstát proti novým ručním palným zbraním. Jisté bylo, že běžná polní děla byla nejúčinnější právě v mezích dostřelu, který si nyní osobovala rýhovaná puška; kartáč zřídka působil na vzdálenost větší než 600 či 700 yardů; koule vystřelená ze šestiliberního nebo devítiliberního děla nedávala příliš uspokojivé výsledky na vzdálenost přes 1000 yardů; a šrapnel (kulovitý kartáčový granát) měl strašlivé účinky jen tehdy, když dělostřelci chladnokrevně a správně odhadli vzdálenosti, což se ovšem na bojišti a tváří v tvář postupujícímu nepříteli nestávalo vždycky; střelba granáty ze starých houfnic proti vojskům pak neuspokojovala vůbec. Armády, jejichž nejmenší ráží bylo devítiliberní dělo, jako armáda anglická, na tom byly ještě nejlépe. Francouzské osmiliberní a tím spíše německé šestiliberní dělo nebylo už téměř vůbec k ničemu. Aby tomu čelili, zavedli Francouzi někdy na počátku krymské války lehké dvanáctiliberní dělo, canon obusier[a], prý vynález Ludvíka Napoleona; z tohoto děla se mělo střílet jak plnými střelami s použitím náplně redukované na čtvrtinu místo třetiny váhy střely, tak i granáty. Toto dělo bylo pouze okopírováno podle anglického lehkého dvanáctiliberního děla, od něhož Angličané předtím už zase upustili, a systému střelby granáty z dlouhých děl se už dlouho užívalo v Německu, takže na tomto takzvaném zdokonalení nebylo vůbec nic nového. Jakmile by však bylo všechno francouzské dělostřelectvo vyzbrojeno dvanáctiliberními děly, byť i s kratším dostřelem, získalo by rozhodnou převahu nad starými šestiliberními a osmiliberními děly; aby tomu zabránila, rozhodla se pruská vláda roku 1859 vybavit všechny své pěší baterie těžkými dvanáctiliberními děly. To byl poslední krok ve vývoji děl s hladkou hlavní; svědčil o tom, že se v tomto případě už nedá jít dál a že obránci hladké hlavně dospěli ad absurdum. A skutečně nemohlo být nic nesmyslnějšího než vyzbrojit celé dělostřelectvo armády těmito neohrabanými pruskými dvanáctiliberními děly, která stále zabředávala do bahna, a to v době, kdy je pohyblivost a rychlost manévrování nejpřednějším požadavkem. Protože francouzské lehké dvanáctiliberní dělo bylo lepší jen relativně, vzhledem k ostatnímu dělostřelectvu, avšak naprosto ne vzhledem k novým ručním palným zbraním, a protože pruské těžké dvanáctiliberní dělo byla zřejmá absurdnost, nezbývalo nic jiného než buď upustit od polního dělostřelectva vůbec, nebo zavést dělo s rýhovanou hlavní.
Mezitím se v různých zemích stále prováděly pokusy s rýhovaným dělem. V Německu experimentoval bavorský podplukovník Reichenbach s malým rýhovaným dělem a s válcovitou zašpičatělou střelou už v roce 1816. Co do dostřelu a přesnosti jeho výsledky velmi uspokojovaly, ale pro obtížné nabíjení a různé vnější překážky se tímto směrem nepokračovalo. Roku 1846 sestrojil piemontský major Cavalli rýhované dělo nabíjené zezadu, které vzbudilo značnou pozornost. Jeho první dělo bylo třicetiliberní a nabíjelo se válcovitou zašpičatělou dutou střelou o váze 64 liber a 5 librami prachové náplně; při náměru 143/4 stupně dosáhl (při prvním měření) dostřelu 3050 metrů čili 3400 yardů. Významným výsledkem Cavalliho pokusů (v nichž pokračoval až donedávna částečně ve Švédsku, částečně v Piemontu) byl objev pravidelné stranové úchylky všech střel odpalovaných z rýhovaného děla, kterou způsobuje stoupání rýh, a to vždy ve směru jejich otáčení. Po tomto zjištění vynalezl Cavalli i takzvanou stranovou čili horizontální tečnovou stupnici pro opravu této úchylky. Výsledky jeho pokusů byly nanejvýš uspokojivé. Roku 1854 dosáhl Cavalli v Turínu svým třicetiliberním dělem s 8liberní náplní a 64liberní střelou těchto výsledků:
Náměr Dostřel Nepravidelná stranová úchylka 10°
15°
20°
25°2806 m
3785 m
4511 m
5103 m2,81 m
3,21 m
3,72 m
4,77 mDostřel při náměru 25 stupňů tedy dosahoval asi tří mil se stranovou úchylkou od záměrné (po opravě podle horizontální tečnové stupnice) menší než 16 stop! Největší francouzská polní houfnice měla při dostřelu 2400 m, tj. 2650 yardů, stranové úchylky průměrně 47 m, tj. 155 stop, tedy desetkrát větší, než mělo rýhované dělo při dvojnásobném dostřelu.
Dalším systémem konstrukce rýhovaného děla, který vzbudil pozornost krátce po Cavalliho prvních pokusech, byl systém švédského barona Wahrendorffa. Jeho dělo se rovněž nabíjelo zezadu a střela byla též válcovitá a zašpičatělá. Ale na rozdíl od Cavalliho střely, která byla z tvrdého kovu a měla výstupky zapadající do rýh, byla Wahrendorffova střela pokryta tenkým olověným pláštěm a její průměr byl nepatrně větší než vývrt rýhované části hlavně. Po vsunutí do komory, která byla pro ni dostatečně velká, byla střela výbuchem vtlačena do rýhované části hlavně a olovo se úplně vtěsnalo do rýh; tím byla zcela odstraněna vůle a zabránilo se unikání třeba jen nepatrné části plynů vzniklých výbuchem. Výsledky dosažené s těmito děly ve Švédsku i jinde byly naprosto uspokojivé, a tak byla Cavalliho děla zavedena do výzbroje Janova, zatímco Wahrendorffova děla se objevují v kasematách ve švédském Waxholmu, v anglickém Portsmouthu a v některých pruských pevnostech. Tak se začala zavádět rýhovaná děla do praxe, i když zatím jen v pevnostech. Zbýval už jen jediný krok - zavést je i do polního dělostřelectva. To učinila Francie a nyní k tomu dochází v dělostřelectvu celé Evropy. V příštím článku se budeme zabývat různými systémy, podle nichž se nyní úspěšně sestrojují nebo se mohou sestrojovat rýhovaná polní děla.
II
Jak jsme řekli v předcházejícím článku, začali Francouzi první prakticky uplatňovat rýhovaná děla v boji. Po pět nebo šest minulých let dělali dva důstojníci, plukovník Tamisier a podplukovník (nyní plukovník) Treuille de Beaulieu, na příkaz vlády pokusy s tímto dělem a výsledky, kterých bylo dosaženo, byly shledány natolik uspokojivými, že se mohly stát podkladem reorganizace francouzského dělostřelectva těsně před vypuknutím nedávné války v Itálii. Nebudeme se zabývat historií těchto pokusů a přikročíme hned k popisu systému, který je nyní ve francouzském dělostřelectvu zaveden.
V souhlase s úsilím o jednotnou výzbroj, které je pro Francouze tak charakteristické, zavedli jen jednu ráži u polního dělostřelectva (staré francouzské čtyřliberní dělo o vývrtu hlavně 851/2 mm, tj. asi 31/2 palce) a jednu u obléhacího dělostřelectva (staré dvanáctiliberní dělo o vývrtu 120 mm, tj. 43/4 palce). Všechna ostatní děla, až na moždíře, mají být zrušena. Jako materiálu se obvykle užívá běžné děloviny, ale v některých případech i lité oceli. Děla se nabíjejí zpředu, protože francouzské pokusy s děly nabíjenými zezadu neuspokojily. Každé dělo má šest oblých rýh 5 mm hlubokých a 16 mm širokých; stoupání rýh je patrně jen nízké, bližší podrobnosti o tom však nejsou známy. Vůle těla střely v hlavni činí asi 1/2 až 1 mm; vůle ailettes[b] čili nálitků zapadajících do rýh bude asi menší než 1 mm. Střela je válcovitě ogivální, dutá a naplněna váží asi 12 liber; má šest ailettes, po jednom na každou rýhu, přičemž tři jsou u hrotu a tři u spodku střely; jsou velmi krátké — mají délku asi 15 mm. Otvor pro zapalovač prochází od hrotu střely dolů a je uzavřen zapalovačem či pistonem s nárazovou zápalkou u střel naplněných prachem, a železným šroubem, nemá-li střela vybuchnout; v tomto případě se plní směsí pilin a písku, aby měla stejnou váhu jako střela naplněná prachem. Vývrt dělové hlavně je dlouhý 1385 mm, tj. 16 ráží; bronzové dělo váží pouze 237 kg (518 liber). Pro opravu úchylky střely od záměrné (stranové úchylky) ve směru rýhování - úchylky, k níž dochází u všech střel odpalovaných z rýhovaných hlavní - je na pravém kolébkovém čepu takzvaná horizontální tečnová stupnice. Dělo i lafeta jsou prý velmi pěkně vypracovány a pro svůj malý rozměr a hezkou úpravu vypadají spíš jako model než jako skutečný válečný stroj.
Vyzbrojeno tímto dělem zahájilo francouzské dělostřelectvo italské tažení, kde toto dělo skutečně udivilo Rakušany délkou svého dostřelu, ale rozhodně ne svou přesností. Děla velmi často — vlastně stále — přestřelovala a ohrožovala spíš zálohy než první linie, čili jinými slovy: tam, kam zasahovala účinněji než obyčejná děla, zasahovala lidi, na které se vůbec nemířilo. To je zajisté velmi pochybná výhoda, protože v devíti případech z deseti to znamená, že cíle, na něž se mířilo, zasaženy nebyly. Rakouské dělostřelectvo, které mělo stejně těžkopádný materiál jako každé jiné evropské dělostřelectvo, působilo proti francouzským dělům velmi dobrým dojmem — přibližovalo se k těmto strašlivým protivníkům na zcela malou vzdálenost (tj. na 500 nebo 900 yardů) a odkolesňovalo pod jejich nejsilnější palbou. Ať už je převaha nových francouzských děl nad starými děly s hladkou hlavní sebevětší, je jasné, že vůbec nesplnila to, co se od nich očekávalo. Jejich maximální praktický dostřel byl 4000 m (4440 yardů) a tvrzení, že by mohla snadno zasáhnout jednotlivého jezdce na 3300 yardů, bylo nesporně jen nestydatým přeháněním bonapartistů.
Příčiny těchto neuspokojivých výsledků ve skutečné válce jsou velmi prosté. Konstrukce těchto děl je krajně nedokonalá, a budou-li na ní Francouzi trvat, bude mít jejich dělostřelectvo během dvou či tří let nejhorší materiál v Evropě. Nejdůležitější zásada u rýhovaných zbraní je, že střela nesmí mít v hlavni žádnou vůli; jinak střela, volně se otáčející v hlavni a v rýhách, nedostane rotaci kolem své podélné osy, ale bude rotovat po spirálovité dráze kolem imaginární linie, jejíž směr je dán náhodnou polohou střely v okamžiku, kdy opouští ústí hlavně; průměr těchto spirál bude přitom se vzdáleností vzrůstat. Francouzská děla však mají značnou vůli střely v hlavni a nemohou se jí vyvarovat, dokud bude mět být zapalovač granátu vzněcován výbuchem náplně. To je tedy jedna okolnost vysvětlující nedostatečnou přesnost zásahů. Druhou okolností je nestejnost výmetné síly, způsobená tím, že při výbuchu náplně unikne vůlí větší či menší množství plynu. Třetí okolností ovlivňující střelbu je to, že si vůle střely v hlavni vynucuje při stejné náplni větší náměr; je pochopitelné, že tam, kde mezi střelou a vývrtem hlavně nemůže unikat vůbec žádný plyn, vymetá stejná náplň střelu dále, než když část plynu unikne. Francouzská děla tedy zřejmě vyžaduji nejen náplň, která je na rýhovaná děla značně velká (pětinu váhy střely), ale i značně velký náměr. Zbraně s rýhovanou hlavní dosahují i s menší náplní delšího dostřelu než zbraně s hladkou hlavní především proto, že u nich nemá střela v hlavni žádnou vůli a je tudíž zaručeno, že veškerá výbušná síla náplně bude využita k vymrštění střely. Tím, že Francouzi trpí u svých děl vůli, obětují část výmetné síly, kterou pak musejí nahrazovat zvětšováním náplní až po určitou hranici a za touto hranicí pak větším náměrem. Nic však nesnižuje přesnost při střelbě na všechny vzdálenosti tak jako velký náměr. Pokud dráha letu střely nedosahuje ve svém vrcholu o mnoho větší výšky, než je výška cíle, potud není chybný odhad vzdálenosti příliš důležitý; ale při střelbě na velké vzdálenosti letí střela velmi vysoko a dopadá pod úhlem, který je průměrně dvakrát tak velký jako úhel, pod nímž byla vystřelena (to se ovšem týká jen náměru asi do 15 stupňů). Čím větší je tedy náměr, tím víc se linie dopadu střely blíží kolmici; chybný odhad vzdálenosti o pouhých deset či dvacet yardů může úplně vyloučit možnost zásahu. Už při vzdálenostech větších než 400 či 500 yardů se takovýmto chybám nelze vyhnout; z toho pak vyplývá překvapující rozdíl mezi výtečnou střelbou na střelnici, kde jsou vzdálenosti odměřeny, a mezi ubohými výsledky na bojišti, kde vzdálenosti známy nejsou, kde se cíle pohybují a kde je velmi málo času na uvažování. Tak je tomu i s novými rýhovanými puškami: pravděpodobnost zásahu na vzdálenost větší než tři sta yardů je na bojišti velmi malá, zatímco do tří set yardů, díky tomu, že střela letí nízko, je velmi značná; jakmile se útočící vojska přiblíží na tuto vzdálenost, stává se proto bodákový útok nejúčinnějším prostředkem, jak zatlačit nepřítele z jeho postavení. Předpokládejme, že jedna armáda je vyzbrojena rýhovanými puškami, které na vzdálenost 400 yardů nemají vyšší dráhu střely než pušky protivníka na vzdálenost 300 yardů; první armáda tedy bude mít tu výhodu, že může zahájit účinnou palbu na vzdálenost o 100 yardů větší, a protože zteč ze vzdálenosti 400 yardů vyžaduje pouhé tři nebo čtyři minuty, je tato výhoda v rozhodující chvíli bitvy nemálo důležitá. Podobně je tomu s dělem. Před deseti lety prohlásil sir Howard Douglas za nejlepší to dělo, které dosahuje největšího dostřelu s nejmenším náměrem. U rýhovaných děl je tato okolnost ještě důležitější, protože možnost chybného odhadu vzdálenosti vzrůstá s délkou dostřelu a protože na odraz se dá spoléhat pouze u kulatých střel. To je jedna z nevýhod rýhovaných děl; mají-li vůbec zasáhnout cíl, pak ho musejí zasáhnout přímo, zatímco kulatá střela se při krátké ráně odrazí a letí dále téměř v původním směru. Plochá dráha střely je tedy u rýhovaných děl nanejvýš důležitá, protože s každým dalším stupněm náměru klesá naděje na přímý zásah; strmá dráha střely je proto jedním z nejvážnějších nedostatků francouzských děl.
Všechny vady těchto děl však vrcholí a dovršují se jedním nedostatkem, který stačí k zavržení celého systému. Děla jsou totiž vyráběna na stejných strojích a podle stejných zásad jako dříve stará děla s hladkými hlavněmi. Protože tato stará děla měla velkou vůli střely v hlavni a protože se váhy a průměry střel velmi různily, hrála matematická přesnost při výrobě jen podřadnou úlohu. Výroba palných zbraní patřila až donedávna k nejzaostalejším odvětvím moderního průmyslu. Užívalo se při ní mnohem víc ruční práce než strojů. Při výrobě starých zbraní s hladkou hlavní to nemuselo vadit; když se však měly vyrábět zbraně, od nichž se očekávala velká přesnost na velké vzdálenosti, byl tento systém už neudržitelný. Mělo-li se dosáhnout jistoty, že všechny pušky budou střílet stejně přesně na vzdálenost 600, 800 a 1000 yardů a všechna děla na vzdálenost 2000, 4000 a 6000 yardů, musela se každá část každé operace provádět na nejdokonalejších samočinných strojích, aby každá jednotlivá zbraň s matematickou přesností odpovídala ostatním. Z odchylek od matematické přesnosti, které u starého systému nehrály žádnou roli, se nyní staly vady znehodnocující celou zbraň. Francouzi své staré stroje téměř nijak nezdokonalili a z toho plynou nepravidelnosti v jejich střelbě. Jak mají mít děla stejný dostřel, i když náměr a všechny ostatní podmínky jsou stejné, jestliže se jedno s druhým neshoduje do všech detailů? Vždyť nepřesnosti ve výrobě, které při střelbě na 800 yardů způsobují odchylku v dostřelu o jeden yard, způsobí při střelbě na 4000 yardů odchylku 100 yardů. Dá se pak čekat, že tato děla budou přesně zasahovat na velké vzdálenosti?
Ze všeho toho plyne závěr, že francouzská děla s rýhovanou hlavní jsou špatná, protože u nich musí mít střela v hlavni vůli, protože vyžadují poměrně velký náměr a protože jejich zpracování naprosto neodpovídá požadavkům kladeným na rýhovaná dalekonosná děla. Musejí být brzy nahrazena děly jiné konstrukce, jinak bude francouzské dělostřelectvo střílet nejhůř v Evropě.
Úmyslně jsme se zabývali těmito děly trochu podrobněji; dávalo nám to totiž příležitost vyložit hlavní zásady konstrukce rýhovaných děl. V závěrečném článku si všimneme dvou navrhovaných systémů, které nyní soupeří o prvenství v Anglii. Oba tyto systémy — Armstrongův i Whitworthův — jsou založeny na nabíjení zezadu, na odstranění vůle a na dokonalosti výroby.
III
Přistupujeme nyní k popisu dvou druhů rýhovaných, zezadu nabíjených děl, které dnes soupeří o prvenství v Anglii; obě děla — Armstrongovo a Whitworthovo — byla vynalezena civilisty a svou účinností nesporně předstihují všechno, co dosud vytvořili dělostřelci z povolání.
Dělo sira Williama Armstronga bylo ve výhodě, neboť bylo sestrojeno první a soustředilo na sebe chválu veškerého anglického tisku i oficiálních kruhů. Je to nepochybně vysoce účinná zbraň, daleko převyšující francouzská rýhovaná děla; lze však pochybovat o tom, zda předčí dělo Whitworthovo.
Sir William Armstrong zhotovuje své dělo tak, že duši z lité oceli spirálovitě ovíjí dvěma vrstvami trubek ze svářkové oceli, přičemž vrchní vrstva je vinuta v opačném směru než spodní, stejně jako při výrobě hlavní z vrstev drátu. Tento způsob je sice velmi drahý, ale děla takto zhotovená jsou velmi pevná a odolná. Vývrt má četné úzké rýhy těsně vedle sebe, s jednou otočkou na délku hlavně. Podlouhlá válcovitá a ogiválně zahrocená střela je z litiny, ale je pokryta olověným pláštěm tak, že její průměr je o něco větší než průměr vývrtu; tato střela se spolu s prachovou náplní vkládá zezadu do komory, která je dost široká, aby se do ní střela vešla; výbuch vtlačí střelu do úzkého vývrtu, kde se měkké olovo vtiskne do rýh, takže se zamezí jakákoli vůle a střela dostane spirálovitou rotaci, danou stoupáním rýh. Tento způsob vtlačování střely do rýh a pokrývání střely měkkým kovem, kterého je k tomu zapotřebí, jsou pro Armstrongův systém charakteristické; jestliže si čtenář vzpomene na náš výklad konstrukčních principů rýhovaných děl v předcházejících článcích, uzná, že Armstrongův systém je v zásadě rozhodně správný. Protože má střela větší průměr než vývrt hlavně, musí se dělo nabíjet zezadu, což také pokládáme za nezbytný znak všech děl s rýhovanou hlavní. Mechanismus závěru sám o sobě však nemá s principem toho či onoho systému rýhování nic společného, nýbrž může se přenášet z jednoho systému na druhý; proto ho ponecháváme zcela stranou.
Dostřel a přesnost tohoto nového děla jsou podivuhodné. Střela doletěla do vzdálenosti asi 8500 yardů, čili téměř 5 mil, a přesnost zásahu cíle na vzdálenost 2000 či 3000 yardů daleko předčila všechno, čeho mohla stará děla s hladkou hlavní dosáhnout na třetinu této vzdálenosti. Přes dryáčnickou reklamu anglického tisku se vědecky zajímavé údaje ze všech pokusů pečlivě udržovaly v tajnosti. Nikdy nebylo oznámeno, s jakým náměrem a s jakou náplní se dosáhlo takového dostřelu; nebylo nic sděleno ani o váze střely a samotného děla, ani o tom, jaká je přesná stranová či dálková úchylka atd. Až nyní, když se objevilo Whitworthovo dělo, dovídáme se aspoň některé podrobnosti z jedné série pokusů. Ministr války pan Sidney Herbert prohlásil v parlamentě, že dvanáctiliberní dělo o váze 8 anglických centů s prachovou náplní o váze 1 libry 8 uncí dostřelilo při náměru 7 stupňů na vzdálenost 2460 yardů s maximální stranovou úchylkou tří yardů a s maximální dálkovou úchylkou 65 yardů. Při náměru 8 stupňů činil dostřel 2797 yardů, při 9 stupních víc než 3000 yardů; úchylky se téměř neměnily. Přitom náměr 7 až 9 stupňů je v praxi polního dělostřelectva s hladkou hlavní něčím neslýchaným. Tak například oficiální tabulky nejdou dál než k náměru 4 stupňů, s nímž l2liberní a 9liberní dělo dosahuje dostřelu 1400 yardů. Jakýkoli větší náměr by byl u polních děl bezúčelný, protože by dráha letu střely byla příliš strmá a tím by se značně snižovaly vyhlídky na zásah cíle. Máme však údaje o některých pokusech (citované v knize sira Howarda Douglase "O námořním dělostřelectvu"), prováděných s těžkými lodními děly s hladkými hlavněmi i při větších úhlech náměru. Anglické dlouhé 32liberní dělo dostřelovalo roku 1839 u Dealu při náměru 7 stupňů do vzdálenosti 2231 až 2318 yardů a při 9 stupních do vzdálenosti 2498 až 2682 yardů. Francouzské 36liberní dělo střílelo v letech 1846 a 1847 při 7 stupních do vzdálenosti 2270 yardů a při 9 stupních do vzdálenosti 2636 yardů. To ukazuje, že při stejném náměru není dostřel rýhovaných děl o mnoho větší než dostřel děl s hladkou hlavní.
Whitworthovo dělo je téměř po všech stránkách pravým opakem děla Armstrongova. Vývrt jeho hlavně není kulatý, ale šestiúhelníkový; stoupání rýh je ve srovnání s Armstrongovým dělem téměř dvojnásobné; střela je z velmi tvrdého materiálu bez olověného pláště; a nabíjí-li se zezadu, není to nutnou podmínkou, nýbrž věcí spíš pohodlí a módy. Dělo je z nedávno patentovaného materiálu, zvaného "homogenní železo", který je velmi pevný, pružný a odolný; střela zapadá s matematickou přesností do vývrtu hlavně a nelze ji proto vložit do nenamazané hlavně. K mazání se užívá směsi vosku a tuku vkládané mezi střelu a náplň; zároveň má zmenšit vůli, která by snad ještě zůstala mezi střelou a vývrtem hlavně. Materiál, z něhož je dělo zhotoveno, je tak odolný, že snadno vydrží 3000 výstřelů, aniž se vývrt hlavně nějak poškodí.
Whitworthovo dělo bylo předvedeno veřejnosti v únoru, kdy se s ním uskutečnila série pokusů v Southportu na lancashirském pobřeží. Byla předvedena tři děla 3liberní, l2liberní a 80liberní; z dlouhé zprávy o pokusech si jako názorný příklad zvolíme l2liberní dělo. Bylo 7 stop 9 palců dlouhé a vážilo 8 anglických centů. Běžné l2liberní dělo pro střelbu koulemi je 6 stop 6 palců dlouhé a váží 18 anglických centů. Whitworthovo dělo dosáhlo tohoto dostřelu; při náměru 2 stupně (kdy stará dvanáctiliberka dostřeluje do 1000 yardů) a s náplní o váze 13/4 libry se dostřel pohyboval mezi 1208 a 1281 yardy. Při 5 stupních (kdy staré 32liberní dělo dostřeluje do 1940 yardů), střílelo na vzdálenost 2298 až 2342 yardů. Při 10 stupních (dostřel starého 32liberního děla je 2800 yardů) činil dostřel v průměru 4000 yardů. Pro vyšší úhly náměru se užívalo tříliberního děla s prachovou náplní o váze 8 uncí; při náměru 20 stupňů dostřelovalo do vzdálenosti 6300 až 6800 yardů a při 33 a 35 stupních do vzdálenosti 9400 až 9700 yardů. Staré 56liberní dělo s hladkou hlavní má při 20 stupních dostřel 4381 yardů a při 32 stupních 5680 yardů. Přesnost zásahů Whitworthova děla byla velmi uspokojivá a — pokud jde o stranovou úchylku — přinejmenším taková jako přesnost Armstrongova děla; pokud jde o odchylky v dálce střelby, neumožňují pokusy uspokojivý závěr.
Napsal B. Engels
v březnu až dubnu 1860
Otištěno v "New-York Daily Tribune",
čís. 5914, 5926 a 5938
ze 7. a 21. dubna a 5. května 1860Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a - houfnicové dělo. (Pozn. red.)
b - křidélek. (Pozn. red.)