Maršál Bugeaud o morálním činiteli v boji

Bedřich Engels

Maršál Bugeaud o morálním činiteli v boji

Následující řádky jsou přeloženy z instrukce, kterou tehdejší plukovník Bugeaud od 56. francouzského pluku^[142] sepsal pro své důstojníky. Je to rozhodně nejlepší věc, kterou kdy maršál napsal. S chlapskou vervou, která dosud nebyla předstižena ve vojenské literatuře žádné země, a s jasností, kterou může dát jen dlouhá válečná zkušenost, jsou v ní formulovány ony zásady pěchotního boje, jichž se Francouzi dodnes beze změny přidržují a jež jim zatím přinášely vítězství nad armádami, které si za dlouhého míru patrně zvykly spoléhat víc na vědeckou taktiku než na to, že probudí ve vojácích všechnu morální energii. Tyto zásady nejsou ani nové, ani nijak výhradně francouzské, jsou zde však dobře shrnuty vyjádřeny krásným a silným jazykem. Nijak nenahrazují vědu o taktice, tvoří však k ní velmi nutný doplněk; kromě toho je většina z nich tak samozřejmá a vyžaduje ke svému pochopení tak málo odborných vojenských znalostí, že bude naprosto srozumitelná většině dobrovolníků.

Pánové! Umění zasadit vojenské těleso do boje má ohromný vliv na výsledek boje; toto umění korunuje dobré dispozice úspěchem a při chybných odvrací nejhorší následky. Mezi vojsky, jejichž morální vlastnosti jsou vysoce vyvinuty, jež jsou energicky vedena a prodchnuta správnými zásadami vedení boje, a mezi vojsky organizovanými a cvičenými tak jako většina evropských vojsk, je stejný rozdíl jako mezi dospělými a dětmi. To je pravda, o níž mě přesvědčilo dvacet bojů. Doufám, že se o tom přesvědčíte jako já a že mi budete ze všech svých sil a možnosti pomáhat pozdvihnout ducha i bojovou připravenost 56. pluku na tak vysokou úroveň, aby nám žádná císařská nebo královská garda světa nemohla vzdorovat ani pět minut, bude-li terén přibližně stejně příznivý pro obě strany.

Většina z vás, pánové, viděla pěchotní boje, které byly pouhou bázlivou výměnou palby na velmi značnou vzdálenost, přičemž vojska byla rozmístěna paralelně.

Obě strany zřejmě očekávaly, že dosáhnou vítězství šťastnou náhodou nebo díky hrůze, kterou jejich kule snad vyvolají u protivníka. Tak se vystřílely milióny patron pouze s tím výsledkem, že na obou stranách byli zabití a ranění, dokud ta či jiná okolnost, většinou nezávisející na bojujících vojscích, nerozhodla o ústupu jedné z obou linií. Vojáci, kteří takto spotřebují své střelivo a vidí, jak jejich řady prořídly, mají jen malou chuť k novým vypětím a čerstvá vojska, operující podle lepších zásad, je mohou snadno obrátit na útěk.

To není způsob, jakým bojuje dobře vycvičená pěchota. Pokusme se nyní stanovit ony zásady, které nám rozhodně zajistí obrovskou převahu nad pěchotou všech evropských zemí.

Tyto zásady, pánové, nejsou pouhými spekulacemi knihomola; jsou výsledkem mých zkušeností už od počátku španělské války roku 1808 a vždycky mi zajistily úspěch — proti Španělům, proti Angličanům^[a] i proti Rakušanům. Doufám, že si tyto zásady osvojíte, protože jsou v souladu s tím, co jste sami jistě pozorovali v bojích, jichž jste se zúčastnili, a že se ze všech sil vynasnažíte, abyste je vštípili svým podřízeným; proniknou-li tyto zásady do nejhlubšího vědomí celého pluku, od bubeníků po plukovníka, bude se moci 56. pluk pokládat za nepřemožitelný; může být poražen spojeným úsilím několika druhů vojsk, nikdy však samotnou pěchotou, i kdyby měla proti němu sebevětší přesilu.

Boj má svou morální a fyzickou stránku. První je podle mého názoru nejdůležitější; pojednejme však nejprve o druhé.

Střelba z velké vzdálenosti je charakteristickým znakem špatné pěchoty; dobrá pěchota si šetří střelivo. Právě proto, že střelba je její nejsilnější stránkou, neměla by ji pěchota promarňovat, nýbrž měla by být cvičena, aby mířila co nejpřesněji. Nenastala-li ještě vhodná chvíle k palbě, držte se z dostřelu nebo svá vojska ukryjte. Až tato chvíle nadejde, pochodujte proti nepříteli rázně a chladně, a tak dokážete všechno. Kdyby váš protivník navzdory vší pravděpodobnosti stál pevně a pustil vás k sobě velmi blízko, aniž by sám zahájil palbu, vystřelte první salvu a pečlivě dbejte, aby vaši vojáci vždycky nabíjeli pro jeden výstřel dvě kule. Nejednou jsem děkoval za úspěch právě použití dvou kulí. V zápalu boje možná zapomenu dát příslušný rozkaz, vy však na to vždy pamatujte; přikládám tomu velkou důležitost. Budete-li chladní a rozhodní a vystřelíte-li dvě kule na jeden výstřel, budete muset vypálit druhou salvu jen zřídka, ať už to bude při útoku na postavení nebo při odrážení jednotky útočící na vás.

Kdo jen trochu rozumí válce, jistě ví, že tomu nemůže být jinak. Jak by vám mohl nepřítel odolat, proniknete-li s nabitými zbraněmi těsně k němu, když on už spotřeboval své střelivo? Jeho morální síla je otřesena strachem, že mu z těsné blízkosti hrozí salva, která musí být strašná, a ustoupí. Pak vypalte salvu, vnikněte do nepřátelských řad a berte zajatce — je to lepší než zabíjet; než zabijete bodákem jednoho vojáka, stačíte zatím vzít šest zajatců. Tyto boje nepřijdou vítězi draho; ztratíte několik mužů za postupu, jakmile však proniknete těsně k nepříteli a rozvrátíte ho, nepřijdete ani o jednoho vojáka. Tento taktický systém vám, pánové, zajistí vítězství, a kdyby si ho osvojila celá armáda, vítězila by, i kdyby byly generální dispozice sebehorší. Tyto dispozice nejsou naší věcí, jakmile je nám však udáno místo, kde máme udeřit, musíme udeřit tak, abychom rozdrtili všechno před sebou. To byla taktika Duquaye-Trouina a tento způsob boje přispěl k jeho skvělé pověsti více než všechny ostatní jeho schopnosti. Přibližoval se těsně k nepřátelské lodi tak, že měl všechna děla nabita a jeho vojáci leželi na palubě; jakmile dostihl protivníka, vojáci vyskočili a zasypali nepřátelskou palubu palebnou přesilou; abordáž pak byla snadnou věcí.

Kromě uvedených prostředků musíme uplatnit i jiné, neboť potřebujeme mít na své straně co možná nejvíc výhod. Dobré využití jednotlivých střelců je značná pomoc; jejich akce musí vždycky předcházet akci mas jak při útoku, tak i v obraně. Při útoku střelci najdou takové nerovnosti terénu, které jsou z dálky okem nezjistitelné; zahrnou nepřátelské řady deštěm kulí, který nepřítele uvede ve zmatek a zabrání mu přesně mířit na linii, postupující beze střelby. Střelci by měli být posíláni pokud možno k takovým bodům, kde nedojde k rozhodnému boji. Je-li však přesto potřeba, aby působili před útočící linií, stáhnou se nakonec na její boky, aby jí nepřekáželi v akci, a pak se pokusí proniknout do boků nepřítele, aby ho demoralizovali a aby brali zajatce, anebo ustoupí mezerami mezi prapory či zalehnou na zem, aby je linie překročila.

Jednotliví střelci by právě tak jako pěchotní linie neměli plýtvat palbou. Nejde tu jen o to, častovat se navzájem střelami; tyto střely mají přispět k úspěchu. Krátce před útokem linie se proto střelcům ukáže postavení, které mají zaujmout, než začnou pálit, a jakmile zahájí palbu, linie půjde do útoku. Jistě chápete, že kdyby byli střelci ponecháni nějaký čas sami sobě v těsné blízkosti nepřátelských sil, byli by zatlačeni a zamýšleného cíle by nebylo dosaženo; museli byste jim poslat posilu, aby mohli zatlačit nepřátelské střelce, kteří je donutili k ústupu, a to by bylo velmi nevýhodné. Proto je nesmírně důležité nasazovat střelce jedině à propos^[b]; vhodným momentem bude téměř vždy moment útoku. Znepokojuje-li nás nepřítel už před tímto momentem svým střelci, musíme je zatlačit náhlými, krátkými, ale ostrými útoky. Můžete být jisti, že je zaženete, jestliže je místo toho, abyste proti nim postavili svou běžnou linii střelců, jak se to obvykle dělá, obejdete z boku a obchvátíte, nebo jestliže prorazíte jejich linii rotou, která se na ně vrhne soustředěnou silou. Projeví se tu morální účinek, který si vysvětluji takto:

Jednotliví střelci nemohou mít onu mravní silu, onen pocit sounáležitosti, který vyplývá z těsné semknutosti vojáků a z jednotného velení. Každý střelec velí do jisté míry sám sobě a spoléhá se jen na vlastní síly. Vidí početnou skupinu vojáků, která se na něj řítí, je příliš slabý na to, aby vzdoroval, a ustoupí. Jeho sousedé zprava i zleva učiní totéž a strhávají s sebou své sousedy, kteří je podvědomě napodobí nebo ustoupí z obavy, že budou odříznuti; k tomu, aby obnovili palbu, se shromažďují až dále v týlu.

Naše útočící rota nebude tuto palbu opětovat; buď se zase stáhne, ticho vyhledá úkryt za nějakou nerovností terénu. Nic není hloupějšího a škodlivějšího než ony věčné srážky střelců, které naprosto k ničemu nevedou; plýtváte lidmi i střelivem, aniž něčeho dosahujete, a v rozhodující chvíli často postrádáte právě ty prostředky, které jste takto promarnili. Zdůrazňuji to proto, že plýtvání střelivem je největší chybou naší pěchoty stejně jako pěchoty všech ostatních armád. Často po půlhodinové střelbě a ještě předtím, než došlo k nějakému rozhodnutí, slyšíte odevšad křik, že docházejí patrony; vojáci opouštějí řady, aby nějaké přinesli, a to je často příčinou porážky. Šedesát ran na muže by mělo stačit i pro největší bitvu. Roku 1815 bojoval 14. řadový pluk, jemuž tehdy velel plukovník Bugeaud, v Alpách osm hodin a ušetřil třetinu patron. Nepřítel střílel po celých osm hodin, ale 14. pluk odpovídal pouze jednotlivými salvami, a to ještě jen tehdy, když se útočící Rakušané přiblížili těsně k jeho postavením. Po salvě vždycky okamžitě následoval bodákový útok, což rozhodlo o osudu nepřátelského útoku bez dalších přestřelek a rozptýlené střelby. Obě strany se vracely do svých původních postavení, která si byla velmi blízko; Rakušané pokračovali ve střelbě, ale 14. pluk se zdržel palby, dokud na něj Rakušané znovu nezaútočili.

Tento příklad vás má přivést rovněž k tomu, abyste ocenili správné zásady boje v obraně postavení, tj. že musíte sami útočit vždycky až v poslední rozhodující chvíli; zde, jako i při útoku, je však ještě jiný mimořádně účinný prostředek, jak rozhodnout o vítězství, totiž vyhnout se, jak jen je to možně, boji s rovnoběžně rozloženými vojsky, při němž se do jisté míry vyrovnávají výhody a který můžete vyřešit ve svůj prospěch jen morální převahou a mohutnější střelbou dvěma kulemi na každý výstřel. Proto se v rozhodné chvíli pokusíme obchvátit nepřátelské boky. Při obraně v členitém terénu je to dost snadné. Když už nepřítel plně rozvinul svůj útok, pošleme část našich záloh v koloně na boky postavení; v rozhodující chvíli se tyto jednotky objeví, postoupí vpřed a rozvinou se tak, aby vpadly nepříteli do boku; jednotliví střelci se vyčlení a přejdou do nepřátelského týlu; jakmile pak se ten který prapor nebo křídlo, rozvine, okamžitě zaútočí, aby nepřítel neměl čas útoku čelit. Nepřítel, napadený současně čelně i z boků, musí být rychle poražen.

Stejných prostředků můžeme použít při útoku. V takovém případě pochodují dvě malé kolony za oběma boky rozvinuté linie, a když se dostatečně při-********blíží k nepříteli, rozvinou se do linie také, aby ji prodloužily a vytvořily jakýsi půlkruh, svírající a obchvacující nepřátelskou linii; nebo nemáte-li k tomu účelu dostatek vojsk, mohou se boční prapory postupující linie otočit do otevřených kolon za pochodu, a když dosáhnou nepřátelských boků, znovu vytvořit linii a zaútočit, přičemž mezery po nich zaplní střelci. Tento manévr se podle mého názoru velmi dobře hodí pro daný účel a je dobře proveditelný, dovede-li velitel praporu správně posoudit vzdálenost. aby jej nezahájil ani příliš brzy, ani příliš pozdě. Dovolí-li vám ovšem tma nebo členitý terén dosáhnout nepřátelských boků nepozorovaně, je toho třeba využít především.

Při ústupu je třeba mimořádně šetřit střelivem. Bráníte-li se střelbou, ztrácíte půdu, neboť se nijak nepřibližujete místu svého určení. Jsou dokonce i případy, kdy budete muset běžet, abyste se odpoutali od nepřítele. Často je to jediný způsob, jak uniknout zkáze. Kolik jednotek bylo zničeno, protože ustupovaly pomalu a postupně, což bylo mylně nazýváno metodickým ústupem! Jediná rozumná metoda je učinit všechno k dosažení svého cíle: při ústupu je tímto cílem odpoutat se rychle od protivníka, protože vám už okolnosti nedovolují další boj; vaším cílem však nikdy nemůže být zaplést se vinou špatně chápaného smyslu pro čest do boje, který musí skončit zkázou a z něhož, jak se často ukáže, se nebudete moci opět dostat. Útěk je v tomto případě jediným metodicky správným jednáním. Zde je příklad takového ústupu ze života jednoho z našich největších současných vojevůdců:

Když maršál Masséna ustupoval z Portugalska, dostal maršál Ney rozkaz zadržovat svým zadním vojem Angličany, aby poskytl trénu se zavazadly čas projít soutěskou. Prováděl tento úkol se svou obvyklou energií, anglické armádě však přicházela posila za posilou a postavení bylo už neudržitelné. Při odchodu by byl Ney musel sestoupit do úzkého údolí a znovu vystoupit po úbočí na druhé straně; po celou tuto dobu by jeho vojska byla stále pod palbou nepřítele, který by přirozeně ihned obsadil opuštěné postavení. Maršál byl přesvědčen, že by mu pomalý ústup způsobil velké ztráty; proto přikázal praporečníkům, štábním spojkám atd., aby vyznačili na pahorku v týlu novou linii, kterou měli vytyčit štábní důstojníci. Jakmile to bylo hotovo, přikázal svým praporům, aby přeběhly údolí a zaujaly tuto linii, která tak vznikla jakoby mávnutím kouzelného proutku. Bez tohoto obdivuhodného předběžného opatření bychom byli ztratili mnoho vojáků a akce by patrně byla skončila naší úplnou porážkou. Zároveň je jasné, že se tento manévr nedá provést, musíte-li se obávat jezdectva; v takovém případě musíte ustupovat co nejrychleji, ale stále přitom zachovávat patřičný pořádek ve svých řadách.

Často jsem slyšel od lidí, kteří se pokládají za taktiky, že se ústup má dít pomalu; tuto zásadu jsem vždycky pokládal za falešnou. Bývají nepochybně případy, kdy část armády bude muset zadržovat nepřítele, aby zbytek získal čas k ústupu; v takovém případě však nebude vaším úkolem pochodovat v pomalém tempu, nýbrž budete muset bojovat a velmi často i postupovat a útočit, abyste obnovili morální sílu svých vojáků a oslabili morálku nepřítele. Ale až tato část armády splní svůj úkol, až bude dosaženo cíle, až rostoucí nakupení nepřátelských sil znemožní této části další boj, pak se bude muset brzy stáhnout tak rychle, jak jen jí to okolnosti dovolí.

Proto se budeme učit ustupovat metodicky, třeba i bez zachování pořádku, a rychle obnovovat své šiky; budeme se učit v poklusu tvořit na jednom z nepřátelských boků linii v převrácené nebo normální sestavě a vždycky co nejpřesněji mířt.

Morální síla se mi vždycky zdála být nadřazena síle fyzické. Tuto morální sílu vytváříte tím, že pozvedáte ducha vojáků, učíte je milovat slávu, vštěpujete jim pocit hrdosti na jejich pluk a zejména tím, že rozvíjíte jejich vlastenectví, jehož sémě klíčí v prsou každého vojáka. S takto vychovanými vojáky můžete snadno vykonat veliké věci, jestliže jste se naučili získávat si jejich důvěru. Abyste tuto důvěru získali, budete muset plnit své povinnosti vůči nim, budete z nich muset učinit své přátele, často s nimi hovořit o válce a válečnictví a přesvědčit je o tom, že jste s to dobře je vést. V ohni střelby jim budete muset být skvělým příkladem odvahy a chladnokrevnosti.

Měli byste věnovat veškerou pozornost všem okolnostem, které pomáhají pozvednout morální sílu našich vlastních vojáků a oslabovat morálku nepřátel. Právě proto 56. pluk nikdy nedovolí, aby na něj protivník zaútočil; v rozhodné chvíli se vždycky chopí iniciativy v boji a zaútočí sám. V obraně zaujme postavení za linií, na které hodlá bojovat, aby na ni mohl v rozhodné chvíli postoupit. V takovém případě můžete sledovat, jakou silou je morální činitel; všechny fyzické výhody jsou na straně vojsk, která zaujala postavení v přirozeně silném a navíc opevněném terénu, a přece budou tato vojska ze svých postavení téměř vždy vytlačena, omezí-li se jen na boj na místě. Jak z morálního, tak z fyzického hlediska lze říci, že dobrá obrana se vždycky musí provádět ofenzívně. Útočné pohyby v bocích a v týlu protivníka téměř vždy zapůsobí; i když je provádí jen hrstka, působí na morálku nepřítele mimořádně silně. Nejlepším manévrem pro tyto pohyby je vytvoření sevřených kolon za boky útočící linie; tyto kolony se rozvinou a obchvacují nepřítele v okamžiku, kdy se dostanete do jeho těsné blízkosti. A protože jsou tyto manévry tak účinné, budete na ně muset upozornit své vlastní vojáky, zdůraznit jim, že i oni sami mohou být tímto způsobem napadeni, a ukázat jim, jak se proti tomu chránit. Musíte jim také říci, že se v týlu mohou ozvat poplašné výkřiky jako "Jsme obklíčeni!", "Jsme odříznuti!" apod.; oznámíte jim, že uzavírající důstojníci a kromě toho i vybrané oddíly v týlu mají přísné rozkazy probodnout nebo odstřelit všechny nepřátelské emisary i vlastní špatné vojáky, kteří by strhli takový pokřik; že s nepřátelskými oddíly, které by se odvážily ohrožovat naše boky a týl, se brzy vypořádají naše zálohy, a že vaši vojáci nemají v této chvíli myslet na nic jiného než na to, jak porazit nepřítele, který je přímo před nimi.

Zvyšováním morálky svých vojáků si dále zajistíte, že vaše řady nebudou řídnout odchodem těch, kteří se tváří, jako by se starali o raněné. Po boji, budeme-li po ruce, se o raněné všemožně postaráme, naším prvním úkolem a*******první povinností však je zvítězit. Zranění příslušníci vítězné armády nejsou nikdy opuštěni; zranění vojáci poražené armády jsou vystaveni tisícerým útrapám. Péče o raněné v průběhu bitvy je proto falešným dobrodiním a obvykle jen zástěrkou zbabělosti. I v tomto případě musejí důstojníci být příkladem obětavosti a v případě zranění odmítnout pomoc nabízenou vojáky, kteří mají bojovat.

V bitvě u Slavkova bylo možno vidět mnoho našich zraněných prostých vojínů, kteří posílali své kamarády, nabízející se, že je dopraví na obvaziště, zpět k jejich praporům.

Jedním z nejlepších prostředků, jak udržet morálního ducha vojáka, je skvělé chování důstojníků ve všech fázích boje. Je-li pluk zastaven dělostřeleckou palbou, měli by se hrdě procházet před svými vojáky a vtipkováním a povzbuzováním udržovat jejich ducha. Jestliže nastala chvíle vyrazit na nepřítele, měli by na to vojáky připravit, měli by jim zopakovat výše vyložené zásady o použití střelby a doporučit jim, aby se v boji zblízka drželi co možná pohromadě a aby se na první signál co nejrychleji shromáždili.

Je jeden dobrý prostředek, jak zabránit vojákům, aby začali střílet příliš brzy; záleží jednoduše v tom, že se důstojníci na koních pohybují před linií. "Vojáci," - může prohlásit velitel pluku, - "nebudete přece střílet na své důstojníky! Zůstanu před vámi do té doby, než bude čas k zahájení palby." Takto vedená vojska budou vždycky statečná a jen zřídka utrpí porážku, protože jen zřídka najdou protivníka, který by měl jejich mravní pevnost a ovládal jejich bojové zásady.

Objeví-li se jezdectvo, měla by se vojákům připomenout síla našeho čtverhranu, který je činí nezranitelnými. Co se mne týče, prohlašuji vám, že si z celého srdce přeji, aby na nás v prvním boji, jehož se zúčastníme, zaútočilo jezdectvo - natolik jsem si jist, že by to byla příležitost, aby se 56. pluk pokryl slávou.

Nejpřísnější zkouškou morální síly vojáků je ústup. Často se říká, že Francouzi se pro tento druh boje valně nehodí, což je tolik, jako by se řeklo, že Francouzi jsou špatní vojáci. To je nesmysl. Bezpočet příkladů za posledních čtyřicet let ukázalo, že mají-li Francouzi dobré velení, dovedou i skvěle ustupovat. Často se na národní povahu sváděl neúspěch, jenž měl být připočten na vrub generálům, kteří vypracovali špatné dispozice nebo nebyli schopni probudit morální sílu vojsk.

Staré přísloví říká: "Děláš-li ze sebe ovci, počítej s tím, že tě budou stříhat." Na ústupu ze sebe musíte dělat lvy a zasadíte-li nepříteli, který vás pronásleduje příliš tvrdě, tři nebo čtyři řádné údery, bude mít před vámi respekt. S trochou válečných zkušeností je snadné dosáhnout určitých úspěchů při ústupových bojích zadního voje, a to má významný vliv na obnovení morální síly ustupující armády a zastrašení pronásledujícího nepřítele. Při ústupu máte vždycky možnost zvolit si místo boje; tam shromáždíte a seskupíte svá vojska tak, aby bylo možné snadno obchvátit čelo nepřátelské kolony, která se za pronásledování velmi roztáhne. Každému musejí být předem dobře stanoveny jeho úkoly a boj musí být rychlý a prudký. Nesmí se projevit nerozhodnost nebo váhavost; čelo nepřátelské kolony musí být rozdrceno a pak se rychle stáhnete, abyste nebyli zataženi do boje s posilami, které budou stále docházet.

Pánové, řekl jsem dost, abyste mohli ocenit význam morální síly. Tato síla se rodí z důvěry, kterou důstojník umí vštípit svým podřízeným; roste taktním, bystrým a odvážným jednáním. Postarejte se o to, aby vaši vojáci už v době míru nabyli dobrého mínění o tom, co dokážete v době války. Dosáhnete toho, jestliže se neomezíte jen na inspekce a přehlídky nebo na pouhý bezduchý výcvik — to všechno jsou nepochybně velmi užitečné věci, na morálku vojáka však nemají žádný vliv. Musíte se svými vojáky hovořit o našich minulých válkách, vypravovat jim o vynikajících činech naší statečné armády, vzbuzovat v nich touhu napodobit je — zkrátka musíte učinit vše, abyste v nich vzbudili touhu po slávě.

Úvodní poznámky napsal B. Engels
začátkem února 1861
Otištěno v "The Volunteer Journal,
for Lancashire and Cheshire",
čís. 23, 24 a 26
z 9. a 16. února a 2. března 1861

Podle textu časopisu
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Maršál Bugeaud velel jako major, respektive podplukovník praporu v armádě maršála Sucheta v Katalánsku. Je dobře známo, že tato část francouzských sil ve Španělsku měla největší úspěch a že udržela své postavení déle než všechny ostatní. (Engelsova poznámka.)

b — v pravý čas. (Pozn. red.)

142 Jde o "Principes physiques et moraux du combat de l'infanterie" ["Fyzické a morální faktory pěšího boje"] — část Bugeaudovy knihy "Aperçus sur quelques détails de la guerre" ["Přehled některých otázek vedení války"]. První vydání vyšlo v Paříži roku 1832.