Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Aldershot a dobrovolníci
Ve svém projevu na slavnostním obědě londýnské střelecké brigády prohlásil vévoda z Cambridge, že by velmi rád viděl dobrovolníky v Aldershotu. Podle jeho názoru jediná potíž je, jak je tam dostat. Dovolíme si vystoupit s několika návrhy, jak překonat tuto nesnáz.
Bezpochyby nepřichází vůbec v úvahu vyslat do Aldershotu či do jiného tábora celé sbory dobrovolníků. Jejich složení takovou možnost naprosto vylučuje. Neexistuje jediná rota a tím méně prapor, kde by si většina příslušníků mohla k tornu účelu ve stejnou dobu vyšetřit celých čtrnáct dnů.
Nemůžeme-li však dostat dobrovolníky do Aldershotu v celých sborech, nemohli by tam přijít jednotlivě a i tak se hodně naučit? Domníváme se, že by to šlo, kdyby byla celá věc organizována tak, aby se dobrovolníkům poskytly výhodné podmínky k využití této příležitosti.
Jsme přesvědčeni, že velkou většinu dobrovolníků tvoří lidé, kteří se tu a tam mohou na čtrnáct dní v roce uvolnit od svého obvyklého zaměstnání. Velká část z nich si bere pravidelně dovolenou v této délce i delší. Mezi nimi se jistě najde značný počet těch, kteří by neměli nic proti tomu — ba naopak — strávit jednou svůj čas a utratit své peníze v Aldershotu, kdyby tam byli přijati. Tak by bylo možno bez jakýchkoli potíží udržovat v Aldershotu v době od května do konce září střídající se počet dobrovolníků nejméně v síle dobrého praporu. Dostaneme-li do tábora tento střídající se počet lidí, jak jich využít?
Navrhujeme vyčlenit jednu řadu polních baráků či stanů asi pro 600 dobrovolníků a určit kapitána, nebo ještě lépe majora řadových vojsk, který by tomuto dobrovolnickému táboru velel a který by měl k ruce adjutanta a šikovatele. Tábor by se otevřel řekněme v květnu, jakmile by se jmenovitě přihlásil dostačující počet dobrovolníků; až by byl tábor plný, přijímali by se další žadatelé jen tehdy, kdyby pro ně bylo místo. Ze všech těchto dobrovolníků by se vytvořil prapor; přes oblek by nosili blůzu předepsaného střihu a barvy, aby celek činil dojem stejnokroje. Protože by tu byl určitě nadbytek důstojníků, bylo by jen jediné východisko, totiž že by tito důstojníci sloužili dočasně jako poddůstojníci či dokonce vojíni. Nepokládáme to naprosto za nedostatek, naopak, viděli bychom v tom výhodu. Žádný dobrovolnický důstojník není sám tak kovaný v pořadovém výcviku jednotlivce, aby mu takový chvilkový pokles do řad vojínů nebyl užitečný; ať si uvědomí, že každý důstojník řadových vojsk si musí každoročně na určitou dobu přehodit přes rameno pušku. Organizovat rozdělení dočasných důstojnických funkcí v praporu by nebylo těžké: začít by se mohlo u nejstarších přítomných kapitánů a dál by mohli ostatní důstojníci zaujímat místa po řadě. Velící major by mohl být snad pověřen jistými plnými mocemi obsazovat tyto funkce, aby se mezi přítomnými důstojníky vyvolalo živé soutěžení. Všechno to však jsou podrobnosti, jejichž uspořádání by nebylo obtížné, kdyby se k samotné myšlence přistoupilo vážně.
Takový prapor s měnícím se stavem by nikdy nedosáhl příliš velké bojeschopnosti a velící major i jeho pomocníci by neměli snadný úkol. Určitě by se však dosáhlo jedné věci: v dobrovolnické armádě vůbec a mezi důstojníky a poddůstojníky zvláště by vzniklo jádro lidí, kteří by tak či tak byli opravdu vojáky, třeba i jen na čtrnáct dní. Může se zdát, že dva týdny jsou směšně krátká doba; nepochybujeme však, že všichni dobrovolníci by se při odchodu z Aldershotu cítili docela jinými vojáky než při příchodu. Je totiž obrovský rozdíl mezi výcvikem, který se koná jednou či dvakrát týdně na konci dne stráveného v zaměstnání či jinými záležitostmi, a mezi výcvikem, který probíhá — i když jen čtrnáct dní — ráno, v poledne a večer v táboře. Během těchto čtrnácti dnů nebudou mít všichni přítomní dobrovolníci nic jiného na starosti než své vojenské vzdělání; upevní se ve svém výcviku mnohem více, než jim umožňuje sebedelší dobrovolnický výcvik v dnešní podobě; a kromě toho uvidí daleko více z vojenského života, než by kdy mohli vidět ve svém vlastním sboru, pokud by nebyl za tím účelem přiveden do tábora. Při odchodu z Aldershotu bude každý dobrovolník přesvědčen, že se za těchto čtrnáct dní naučil nejméně tolik co za celou předcházející dobrovolnickou službu. Za určitou dobu se pak sotva najde dobrovolnická rota, z níž by jeden či více příslušníků nepobývalo v Aldershotu; a každý jistě chápe, jak velice takovéto pronikání lépe vyškolených jednotlivců zvýší jistotu a i vojenské vystupování jednotlivých sborů.
Předpokládali jsme, že by instrukční kurs pro každého dobrovolníka mohl trvat čtrnáct dní, jen proto, že by téměř každý mohl najít možnost, jak si vyšetřit tuto krátkou dobu. Nic by však nestálo v cestě tomu, aby se těm dobrovolníkům, kteří si to mohou dovolit, umožnilo být v táboře celý měsíc.
Je samozřejmé, že by se dobrovolníci v táboře sami zaopatřovali. Vláda by musela jen poskytnout stany a táborové příslušenství a mohla by snad učinit opatření pro dodávku potravin, které by si dobrovolníci platili. Tak by celá věc nezpůsobila zemi skoro žádné vydání, i pro dobrovolníky by byla levná a všechno by odpovídalo pravidelnému táborovému životu.
Jsme jisti, že kdyby se pokus jednou uskutečnil, našel by u dobrovolníků ihned vřelý ohlas; prapor by byl vždycky v plném počtu a možná že by se brzy objevila potřeba vytvořit podobné prapory v jiných táborech nebo i v Aldershotu. Kdyby byl nadbytek důstojníků příliš povážlivý, mohl by být v jednom z táborů vytvořen zvláštní "důstojnický prapor", v němž by byl pobyt poněkud delší; věříme, že by takový prapor splnil svůj účel aspoň pro jednu sezónu.
Tábor a vůbec řadová vojska mohou však být dobrovolnickým důstojníkům užitečná i jinak: tím, že se tito důstojníci přidělí na čas k řadovým praporům. To by se dalo uskutečnit, aniž by důstojníci museli jezdit příliš daleko od svých domovů; během tohoto dočasného přidělení (řekněme na měsíc) by dobrovolničtí důstojníci plnili stejné povinnosti, jako kdyby skutečně sloužili u pluku. Nepochybně by se našly prostředky, aby mohl být na určitou dobu takto přidělen k praporu vždy aspoň jeden dobrovolnický důstojník, aniž by se tím nějak narušily zvyky a postavení řadových důstojníků, kteří vždycky projevovali vůči dobrovolníkům tu nejlepší vůli. Kdyby byl tento námět přijat, považovali bychom za vhodné, aby k řadovým vojskům směli být přidělováni jen ti důstojníci, kteří už nějakým způsobem ukázali, že jsou s to toho využít; šli by tam totiž ne proto, aby se učili základům, nýbrž aby se upevnili a zdokonalili v tom, co už znají, a aby se naučili věcem, jimž se nemohou naučit ve svém sboru.
Oba naše návrhy — vytvořit prapory se střídajícím se stavem v táborech a svolit k přidělování patřičně kvalifikovaných dobrovolnických důstojníků na měsíc k řadovým jednotkám — mají na zřeteli hlavně výchovu důstojníků. Opakujeme znovu a znovu, že důstojníci jsou slabinou dobrovolnické armády; a mimoto musí už být všem jasné, že nynější systém výcviku dobrovolníků nemůže dát důstojníkům jako celku bojeschopnost, a že je proto nutno nalézt nové způsoby výcviku, aby úroveň dobrovolnické armády nejen neklesala, nýbrž aby se zvyšovala.
Podáváme tyto návrhy jen proto, abychom na tuto otázku upozornili. Nemáme v úmyslu předložit veřejnosti pevný plán, propracovaný do všech podrobností, počítající se všemi eventualitami a připravený tak, aby stačilo už jen proměnit jej v praxi. To by bylo úkolem jiných, kdyby byl tento plán vzat vážně. Chtěli bychom však říci, že celé dobrovolnické hnutí bylo pokusem; a nebudou-li lidé ochotni experimentovat trochu víc, aby se našla pravá cesta, jak zdokonalit novou armádu, která vzešla z tohoto pokusu, pak se musí celé hnutí nakonec dostat do slepé uličky.
Napsal B. Engels začátkem května 1861
Otištěno v "The Volunteer Journal,
for Lancashire and Cheshire",
čís. 36 z 11. května 1861
Podpis: F. E.Podle textu časopisu
Přeloženo z angličtiny