Anglo-americký spor

Karel Marx

Anglo-americký spor

Londýn 29. listopadu 1861

Právní poradci koruny^[228] měli včera odevzdat svůj názor na námořní dobrodružství v Bahamském průlivu. Jejich dokumenty o procesu se skládaly z písemných zpráv anglických důstojníků, kteří zůstali na palubě "Trentu", a z ústní výpovědi komodora Williamse, který byl na palubě "Trentu" jako představitel admirality, ale 27. listopadu přistál s parníkem "La Plata" v Southamptonu, odkud ho ihned povolal telegram do Londýna. Právní poradci koruny uznali právo "San Jacinta" k inspekci a prohlídce "Trentu". Protože proklamace královny Viktorie o neutralitě^[229], vydaná při vypuknutí americké občanské války, výslovně počítá mezi kontraband depeše, nemohly ani v tomto bodě vzniknout pochyby. Zbývala tedy otázka, zda sami pánové Mason, Slidell a spol. jsou kontraband a jsou-li proto konfiskovatelní. Zdá se, že právní poradci koruny jsou takového názoru, protože nechávají stranou celou materiální stránku právní otázky. Podle zprávy "Times" obviňuje jejich dobrozdání velitele "San Jacinta" jen z procedurální chyby. Místo pánů Masona, Slidella a spol. měl vzít do vleku jako kořist sám "Trent", dopravit jej do njbližšího amerického přístavu a tam přenechat celou věc rozhodnutí severoamerického kořistního soudu^[230]. To je nepochybně procedura, která odpovídá anglickému, a proto i severoamerickému námořnímu právu.

Je rovněž nesporné, že Angličané toto pravidlo v protijakobínské válce často porušovali a počínali si vcelku jako "San Jacinto". Ať je tomu jakkoli, celý konflikt je tímto výrokem právních poradců koruny zredukován na formální nedopatření a tak zbaven jakéhokoli bezprostředního dosahu. Dvě okolnosti ulehčují vládě Unie, aby přijala toto pojetí, jímž poskytuje formální satisfakci. Zaprvé nemohl kapitán Wilkes, velitel "San Jacinta", dostat žádné přímé instrukce z Washingtonu. Na zpáteční cestě z Afriky do New Yorku přistál dne 2. listopadu v Havaně, kterou 4. listopadu opět opustil, zatímco k jeho střetnutí s "Trentem" došlo na otevřeném moři 8. listopadu. Pouhý dvoudenní pobyt v Havaně nestačil k tomu, aby si kapitán Wilkes vyměnil se svou vládou depeše. Jediná americká úřední osoba, se kterou mohl jednat, byl konzul Unie. Zadruhé však zřejmě ztratil hlavu, jak dokazuje skutečnost, že nepožádal o vydání depeší.

Důležitost události spočívá v morálním účinku na anglický lid a v politickém kapitálu, který z ní mohou snadno vytlouci přívrženci secese mezi anglickými bavlnáři. Tyto pány nejlépe charakterizuje protestní schůze, kterou uspořádali v Liverpoolu a o níž jsem se zmínil už dříve. Shromáždění se konalo 27. listopadu ve 3 hodiny odpoledne v aukční síni liverpoolské bavlnářské burzy, hodinu potom, co došel poplašný telegram ze Southamptonu.

Po marných pokusech vnutit předsednictví panu Cunardovi, majiteli Cunardových parníků, které jezdí mezi Liverpoolem a New Yorkem, nebo jiným obchodním velmožům usedl na předsednické křeslo mladý obchodník jménem Spence, známý svým spiskem stranícím otrokářské republice^[231]. Proti pravidlům anglických mítinků přednesl on sám, jako předseda, návrh

"vyzvat vládu, aby obhájila čest britské vlajky a požadovala urychlené zadostiučinění za utrpěné bezpráví".

Ohromný aplaus, potlesk a vivat na vivat! Hlavní argument námluvčího otrokářské republiky spočíval v tom, že americká vlajka až dosud chránila lodě s otroky před právem k prohlídce, na které si Anglie dělala nárok. A teď spustil tento lidumil zuřivé výpady proti obchodu s otroky! Připustil, že Anglie vyvolala válku se Spojenými státy z let 1812-1814, neboť trvala na tom, že bude hledat na válečných lodích Unie anglické námořníky, kteří dezertovali.

"Ale," pokračoval s podivuhodnou dialektikou, "jaký je to rozdíl, uplatňovat právo k prohlídce proto, abychom pochytali dezertéry z anglického námořnictva, nebo právo odvádět násilím takové vysoce vážené lidi, jako jsou pánové Mason a Slidell, ačkoli byli pod ochranou anglické vlajky!"

Ale hlavní trumf vynesl až na konci své diatriby.

"Byl jsem," hulákal, "nedávno na evropském kontinentě. Červenal jsem se studem při poznámkách, které se tu dělají na naše chování vůči Spojeným státům. Co tvrdí každý inteligentní člověk na kontinentě? Že jsme rozhodnuti otrocky snášet od vlády Spojených států každé bezpráví, každou urážku své cti. Co jsem na to mohl odpovědět? Mohl jsem se jen červenat. Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Dokazovali jsme svou trpělivost už dost dlouho, tak dlouho, dokud ‚ji bylo možno' (trpělivost) kontrolovat. Teď jsme konečně dospěli k faktům (!) a toto je velmi zlý a zarážející fakt (!), a je povinností každého Angličana poučit vládu, jak silný a jednomyslný je v naší velké zemi pocit bezpráví, které bylo spácháno na naší vlajce."

Tento nesmyslný slovní příval byl přivítán hromovým potleskem. Hlasy odpůrců byly umlčeny křikem, sykotem a dupotem. Na poznámku pana Campbella, že celé shromáždění probíhá "proti pravidlům", odpověděl neúprosný Spence: "Budiž; ale fakt, který projednáváme, je také proti pravidlům." Na návrh pana Turnera odložit shromáždění na zítřek, aby "se město Liverpool mohlo účastnit a klika bavlnářských makléřů si nemohla uzurpovat jeho jméno", zaznělo ze všech stran: "Popadněte ho za límec, vyhoďte ho!" Pan Turner se však nedal zmýlit a opakoval svůj návrh, ale opět proti všem pravidlům anglických mítinků se o něm nehlasovalo. Spence zvítězil. Ve skutečnosti však ochladila náladu v Londýně nejvíc právě zpráva o jeho vítězství.

Napsal K. Marx 29. listopadu 1861
Otištěno v "Die Presse",
čís. 332 z 3. prosince 1861

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání)

228 Právní poradci koruny (law officers of the Crown) — nejvyšší představitelé justice v Anglii, Attorney General (vrchní státní návladní) a Solicitor General (generální prukurátor, zástupce vrchního státního návladního).

229 Proklamace královny Viktorie o neutralitě Anglie ve válce mezi severními a jižními státy (viz tento svazek str. 433-434) byla vydána 13. května 1861. Byla odpovědí na blokádu přístavů Konfederace, kterou vyhlásily Spojené státy v dubnu 1861. V proklamaci se blokáda Jihu uznávala jen v tom případě, bude-li účinná, a současně se uznávalo právo Jihu zmocňovat se na otevřeném moři severoamerických lodí. Proklamace znamenala faktické uznání Konfederace za válčící stranu.

230 Kořistní soudy jsou zřizovány na území válčících států a jejich úkolem je posuzovat, je-li konílskace ukořistěných lodí zákonná. Námořní kořistí se nazývají nepřátelské obchodní lodě nebo náklady, kterých se ve válce zmocnila některá z bojujících zemí. Za kořist mohou být pokládány také neutrální lodi vezoucí válečný náklad.

231 James Spence, "The American Union; an Inquiry into its Real Effects on the Well-Being of the United States, and into the Causes of its Disruption; with an Examination of Secession as a Constitutional Right" ["Americká unie; pojednání o jejím skutečném vlivu na blahobyt Spojených států a o příčinách jejího rozpadu; zkoumání secese z hlediska ústavního práva"], Londýn 1861.