Karel Marx
Teorie o nadhodnotě II
[Kapitola jedenáctá]
Ricardova teorie renty
[1. Historické podmínky pro vývoj teorie renty u Andersona a Ricarda]
To hlavní jsme probrali při zkoumání Rodbertusovy teorie. Zde už jen několik doplňků.
Nejprve historická poznámka:
Ricardo má především před sebou období 1770—1815, které sám z větší části prožil, období, kdy ceny pšenice neustále stoupaly; Anderson měl naproti tomu před očima 18. století, na jehož konci psal své práce. Od počátku tohoto století do jeho poloviny ceny pšenice klesaly a od jeho poloviny dokonce stoupaly. Proto Anderson nikde nespojuje zákon, který objevil, s klesající produktivitou zemědělství nebo s normálním zdražováním produktu ˂pro Andersona je toto zdražení něčím nepřirozeným>. Ricardo naproti tomu tyto jevy spojuje. Anderson myslel, že příčinou vzestupu cen v druhé polovině 18. století bylo zrušení obilních zákonů (v té době to byly vývozní prémie). Ricardo věděl, že zavedení obilních zákonů (1815) mělo zabránit poklesu cen a do jisté míry mu také muselo zabránit. V souvislosti s tím Ricardo také zdůrazňoval, že zákon pozemkové renty sám o sobě musí vést — v rámci určitého území — k obdělávání méně úrodné půdy a tudíž ke zdražení zemědělských produktů, ke vzrůstu renty na úkor průmyslu a masy obyvatelstva. A Ricardo tu měl prakticky i historicky pravdu. Anderson naopak myslel, že obilní zákony (vyslovuje se také pro dovozní cla) musí podporovat rovnoměrný rozvoj zemědělství v rámci určitého území, že zemědělství potřebuje zabezpečení tohoto rovnoměrného rozvoje a že tedy tento postupný rozvoj sám o sobě musí — působením zákona pozemkové renty, který objevil — vést k zvýšení produktivity zemědělství a tím i k poklesu průměrných cen zemědělských produktů.
Oba však vycházejí z názoru, který se na kontinentě zdá velmi podivný, totiž 1) že neexistuje pozemkové vlastnictví jakožto překážka libovolného vkládání kapitálu do půdy; 2) že se přechází od lepší půdy k horší (u Ricarda je tento předpoklad absolutní — nepočítáme-ti přerušení vyvolané působením vědy a průmyslu; u Andersona je relativní, neboť horší půdy se opět mění v lepší); 3) že je vždy k dispozici kapitál, dostatečné množství kapitálu, aby se ho použilo v zemědělství.
Pokud jde o bod 1 a 2, musí se lidem z kontinentu zdát velmi divné, že v zemi, v níž se podle jejich představ zachovalo feudální pozemkové vlastnictví v nejstrnulejší podobě, vycházejí ekonomové, Anderson stejně jako Ricardo, z představy, že neexistuje pozemkové vlastnictví. To se dá vysvětlit
za prvé: zvláštností anglického „law of enclosures“[a], který nemá naprosto žádnou obdobu s kontinentálním rozdělováním obecních pozemků;
za druhé: nikde na světě se kapitalistická výroba, už od dob Jindřicha VII., nevypořádala tak bezohledně s tradičními poměry v zemědělství, nikde si nevytvořila tak adekvátní podmínky a nikde si tyto podmínky tak nepodřídila. Anglie je v tomto směru nejrevolučnější zemí na světě. Všechny historicky zděděné poměry na venkově, všude, kde odporovaly nebo neodpovídaly podmínkám kapitalistické výroby, byly bezohledně smeteny; nejen poloha vesnic, nýbrž i samy tyto vesnice, nejen obydlí zemědělského obyvatelstva, nýbrž i samo toto obyvatelstvo, nejen původní střediska hospodářství, nýbrž i samo toto hospodářství — to všechno bylo smeteno. U Němců například jsou ještě hospodářské poměry určeny tradičními poměry markovního hospodářství, polohou hospodářských středisek, určitými místy soustředění obyvatelstva. U Angličanů si kapitál postupně vytvářel historické podmínky v zemědělství už od konce 15. století. S technickým výrazem „clearing of estates“[b], obvyklým ve Spojeném království, se nesetkáme v žádné kontinentální zemi. A co znamená toto „očišťování statků“? Znamená, že bez jakéhokoli ohledu na usedlé obyvatelstvo, které se vyžene, bez ohledu na existující vesnice, které se srovnají se zemí, bez ohledu na hospodářské budovy, které se strhnou, bez ohledu na daný způsob hospodaření, který se rázem změní — například orná půda v pastviny —‚ se nepřijmou výrobní podmínky tak, jak tradičně existovaly, nýbrž historicky se přetvoří tak, aby za daných okolností odpovídaly požadavku co nejvýhodnějšího vkládání kapitálu. Potud tedy neexistuje pozemkové vlastnictví; toto vlastnictví ponechává kapitál — pachtýře — svobodně hospodařit, protože mu jde výhradně o peněžní důchod. Pomořanský statkář,[c] který má v hlavě jen zděděné markovní pozemky, hospodářská střediska a zemědělská kolegia atd., může proto lomit rukama nad Ricardovým „nehistorickým“ názorem ǁ561ǀ na vývoj poměrů v zemědělství. Tím však jen ukazuje, že naivně směšuje pomořanské a anglické poměry. Naproti tomu nelze říci, že Ricardo, který zde vychází z anglických poměrů, je stejně omezený jako pomořanský statkář, jenž uvažuje v rámci pomořanských poměrů. Anglické poměry jsou jediné, v nichž se adekvátně rozvinulo moderní pozemkové vlastnictví, tj. pozemkové vlastnictví modifikované kapitalistickou výrobou. Anglická teorie je zde — pro moderní, tj. pro kapitalistický způsob výroby — klasická. Naproti tomu pomořanská teorie posuzuje rozvinuté poměry z hlediska historicky nižší, ještě neadekvátní formy.
A co víc, většina kontinentálních kritiků Ricarda vychází dokonce z poměrů, kde kapitalistický způsob výroby — ať už v adekvátní nebo neadekvátní formě — ještě vůbec neexistuje. Je to totéž, jako kdyby nějaký cechovní mistr chtěl aplikovat Smithovy zákony, které předpokládají svobodnou konkurenci, se vším všudy na své cechovní hospodářství.
Předpoklad, že se přechází od lepší půdy k horší — myšleno relativně pro každý daný stupeň rozvoje produktivní síly práce, jako je tomu u Andersona, a ne absolutně, jako u Ricarda —‚ mohl vzniknout jedině v takové zemi jako Anglie, kde kapitál v rámci relativně velmi malého území hospodařil tak bezohledně a kde se už staletí nemilosrdně snažil podřídit si všechny tradiční poměry v zemědělství. Tento předpoklad tedy mohl vzniknout jen tam, kde kapitalistická výroba v zemědělství neexistuje — na rozdíl od kontinentu — teprve od včerejška a kde už nebojuje se starou tradicí.
U Angličanů k tomu přispěl za druhé názor, který čerpali ze svých kolonii. Viděli jsme[d], že základ celého Ricardova názoru se najde — s přímým odkazem na kolonie — už u Smitha. V těchto koloniích — a zvláště v těch, které vyráběly pouze obchodní produkty jako tabák, bavlnu, cukr atd., a ne obvyklé potraviny, kde kolonisté od samého počátku nehledali obživu, nýbrž zřizovali obchodní podniky — rozhodovala při dané poloze — úrodnost, a při dané úrodnosti — poloha půdy. Kolonisté tu nepostupovali jako Germáni, kteří se v Německu usadili, aby si tam našli trvalý domov, nýbrž jako lidé, kteří vedeni pohnutkami buržoazní výroby, chtěli vyrábět zboží, a to z hlediska daného od samého začátku nikoli produktem, nýbrž prodejem produktu. To, že Ricardo a jiní angličtí autoři přenesli z kolonií tyto názory vycházející od lidí, kteří už sami byli produktem kapitalistického způsobu výroby, na celý běh světových dějin a že kapitalistický způsob výroby považovali za předpoklad zemědělství vůbec — jímž byl tento způsob výroby pro jejich kolonisty — se vysvětluje tím, že v těchto koloniích našli opět, jenže v názornější formě, bez boje s tradičními poměry, tj. v nezahalené formě totéž panství kapitalistické výroby v zemědělství, které jim v jejich vlastní zemi bilo ze všech stran do očí. Pokládá-li proto nějaký německý profesor nebo statkář — příslušník země, jež se od všech ostatních národů odlišuje tím, že nemá naprosto žádné kolonie — takový názor za „nesprávný“, je to zcela pochopitelné.
Konečně předpoklad neustálého přelévání kapitálu z jednoho výrobního odvětví do druhého, tento Ricardův základní předpoklad, neznamená nic jiného než předpoklad panství rozvinuté kapitalistické výroby. Tam, kde toto panství není ještě nastoleno, tento předpoklad neexistuje. Pomořanskému statkáři bude například divné, že Ricardovi či jinému anglickému autorovi ani nepřijde na mysl, že by zemědělství mohl chybět kapitál. Angličan si jistě může stěžovat na nedostatek půdy vzhledem ke kapitálu, ale nikdy na nedostatek kapitálu vzhledem k půdě. První okolností se snaží Wakefield, Chalmers aj. vysvětlit pokles míry zisku. Druhá se nevyskytuje u žádného anglického autora, kde — jak poznamenává Corbet jako samozřejmou věc — kapitálu je vždy ve všech odvětvích nadbytek. Představíme-li si naproti tomu německé poměry, potíže pozemkového vlastníka při vypůjčování peněz — protože zemědělství provozuje většinou sám, a ne třída kapitalistů na něm zcela nezávislá —‚ potom pochopíme, proč se například pan Rodbertus diví „Ricardově fikci, jako by se zásoba kapitálu řídila přáním vynaložit ho“ ([„Sociale Briefe an v. Kirchmann, Dritter Brief...“, Berlín 1851] str. 211). Jestliže se Angličanovi něčeho nedostává, je to „pole působnosti“, místo pro vynaložení existující zásoby kapitálu. Avšak „touha po kapitálu“, který by bylo žádoucno „vynaložit“, v Anglii u té jediné třídy, která má kapitál vynakládat, u třídy kapitalistů, neexistuje.
ǁ562ǀ Tato „touha po kapitálu“ je pomořanská.
Angličtí autoři nenamítali Ricardovi to, že by nebyla libovolná zásoba kapitálu k vynaložení v každém zvláštním případu, nýbrž to, že odliv kapitálu ze zemědělství naráží na specifické technické a jiné překážky.
Toto kriticko-kontinentální zlehčování Ricarda svědčí tedy jen o tom, že tito „mudrci“ vycházejí z nižšího stupně výrobních podmínek.
[2. Souvislost Ricardovy teorie renty s jeho vysvětlením ceny nákladů]
Nyní k věci.
Především, chceme-li pochopit problém v čisté podobě, musíme nechat úplně stranou diferenciální rentu, která existuje jedině u Ricarda. Diferenciální rentou rozumím rozdíl ve velikosti renty — větší nebo menší rentu, která vzniká z rozdílu v úrodnosti různých druhů půdy. (Při stejné úrodnosti může vznikat diferenciální renta jedině z různé velikosti vloženého kapitálu. Tento případ u našeho problému neexistuje, netýká se ho.) Tato diferenciální renta odpovídá prostě těm mimořádným ziskům, kterých při dané tržní ceně nebo, správněji, tržní hodnotě dosahuje v každém odvětví průmyslu — například v bavlnářském — ten kapitalista, jehož podmínky výroby jsou lepší než průměrné podmínky výroby tohoto určitého odvětví, neboť hodnotu zboží určité sféry neurčuje množství práce, které stojí to či ono jednotlivé zboží, nýbrž množství práce, které stojí to zboží, jež se vyrábí za průměrných podmínek dané sféry. Rozdíl mezi průmyslem a zemědělstvím je tu jen v tom, že v průrnyslu jdou mimořádné zisky do kapsy samého kapitalisty, kdežto v zemědělství jdou do kapsy pozemkového vlastníka; dále v tom, že v průmyslu plynou, že nenabývají konzistentní formy, že je hned shrabuje jeden, hned druhý kapitalista a hned se zase ztrácejí, kdežto v zemědělství se díky své trvalé (přinejmenším delší dobu trvalé) přírodní základně, záležící v tom, že jsou rozdíly mezi půdami, fixují.
Tuto diferenciální rentu je tedy třeba nechat stranou, ale musíme poznamenat, že je možná jak při přechodu od lepší půdy k horší, tak při přechodu od horší půdy k lepší. V obou případech se předpokládá jen to, že nově obdělávaná půda je nutná k uspokojení dodatečné poptávky, přičemž však stačí právě k tomu, aby tuto dodatečnou poptávku uspokojila. Kdyby nově obdělávaná lepší půda dávala víc, než je třeba k uspokojení této dodatečné poptávky, byla by část horší půdy, nebo — podle rozsahu dodatečné poptávky — i celá horší půda vyřazena z obděláváni, přinejmenším by se na ní přestal vyrábět ten produkt, který tvoří základnu zemědělské renty, tedy v Anglii pšenice, v Indii rýže. Diferenciální renta tedy nepředpokládá postupující zhoršování zemědělství, nýbrž může stejně dobře vyplývat z jeho postupujícího zlepšování. Dokonce i tam, kde předpokládá přechod k horším druhům půdy, může k takovémuto přechodu vést za prvé zlepšení produktivních sil zemědělství, protože jedině vyšší produktivní síla umožňuje obdělávat horší půdu při ceně, kterou připouští poptávka. Za druhé, horší půda se může zlepšit, a přece rozdíly zůstanou, ačkoli se víc vyrovnají, takže nakonec dochází jen k relatívnímu, porovnatelnému snížení produktivity, kdežto absolutní produktivita se zvětšuje. U Andersona, prvního autora ricardovského zákona, je to dokonce předpokladem.
Dále pak je tu třeba mít na zřeteli jen vlastní zemědělskou rentu, tj. rentu z půdy, která poskytuje hlavní rostlinný prostředek obživy. Už Smith vysvětlil, že renta z půdy, která poskytuje jiné produkty (např. produkty dobytkářství atd.) jsou určovány touto rentou a jsou to tedy renty odvozené, jsou to renty určené zákonem renty, a ne renty určující tento zákon; a zkoumáme-li je tudíž samy o sobě, neposkytuji nám materiál pro pochopení zákona renty v jeho původních čistých podmínkách. Není v nich nic původního.
Po tom, co jsme řekli, se otázka redukuje na toto: existuje absolutní renta? Tj. renta, která vzniká z toho, že kapitál se vkládá do zemědělství a ne do průmyslu, a která je naprosto nezávislá na diferenciální rentě čili na mimořádných ziscích, které vynáší kapitál vložený do lepší půdy?
Je jasné, že Ricardo dává na tuto otázku plným právem zápornou odpověď, neboť vyšel z nesprávného předpokladu, že hodnoty a průměrné ceny zboží jsou totožné. Kdyby tento předpoklad byl správný, bylo by tautologií tvrdit, že jestliže ǁ563ǀ konstantní cena zemědělských produktů poskytuje kromě průměrného zisku ještě zvláštní rentu, trvalý přebytek nad tímto průměrným ziskem, pak cena zemědělských produktů převyšuje jejich cenu nákladů, protože tato cena nákladů se rovná zálohovanému kapitálu plus průměrnému zisku a ničemu víc. Tím, že by ceny zemědělských produktů převyšovaly jejich ceny nákladů, nutně by poskytovaly mimořádný zisk, převyšovaly by tedy jejich hodnotu. Nezbývalo by nic jiného, než předpokládat, že se trvale prodávají nad svou hodnotou, což však opět předpokládá, že všechny ostatní produkty se prodávají pod svou hodnotou, čili že hodnota je vůbec něco úplně odlišného od toho, co pod tímto pojmem nutně rozumíme v teorii. Totéž množství práce (bezprostřední i akumulované) — po započtení všech vyrovnání, k nimž dochází mezi různými kapitály v důsledku jejich rozdílů vyplývajících z procesu oběhu — vytvářelo by v zemědělství vyšší hodnotu než v průmyslu. Hodnotu zboží by tedy neurčovalo množství práce v něm obsažené. Tím by byl vyvrácen celý základ politické ekonomie. Ergo, vyvozuje Ricardo správně, absolutní renta neexistuje. Možná je jedině diferenciální renta; jinými slovy, hodnota zemědělského produktu vyrobeného na nejhorší půdě se rovná — stejně jako hodnota každého jiného zboží — ceně nákladů produktu. Kapitál vložený do nejhorší půdy se odlišuje od kapitálu vloženého do průmyslu jen způsobem vložení, jen jako zvláštní druh vložení kapitálu. Zde se tedy projevuje všeobecná platnost zákona hodnoty. Diferenciální renta — a to je podle Ricarda jediná renta z lepší půdy — není tedy nic jiného než mimořádný zisk, který v důsledku toho, že v každé sféře výroby existuje jedna a táž tržní hodnota, vynášejí kapitály, které působí za lepších podmínek, než jsou průměrné podmínky. Tento mimořádný zisk se fixuje jedině v zemědělství, a to v důsledku jeho přírodní základny; kromě toho, protože představitelem této přírodní základny je pozemkový vlastník, neplyne tento mimořádný zisk do kapsy kapitalistovy, nýbrž do kapsy pozemkového vlastníka.
S Ricardovým předpokladem, že cena nákladů se rovná hodnotě, padá i celá jeho úvaha. Odpadá teoretický zájem, který ho nutí k popírání absolutní pozemkové renty. Odlišuje-li se hodnota zboží od jeho ceny nákladů, rozdělují-li se tedy všechna zboží nutně na tři kategorie, přičemž cena nákladů v jedné z nich se rovná hodnotě, ve druhé je hodnota nižší než cena nákladů a ve třetí je hodnota vyšší než cena nákladů, pak okolnost, že cena zemědělských produktů poskytuje pozemkovou rentu, by dokazovala pouze to, že zemědělský produkt patří do té kategorie zboží, jejichž hodnota převyšuje jejich cenu nákladů. Jediný problém, který by pak ještě zbývalo vyřešit, by byl: Proč, na rozdíl od ostatních zboží, jejichž hodnota rovněž převyšuje jejich cenu nákladů, se hodnoty zemědělských produktů konkurencí kapitálů nesníží na jejich ceny nákladů? Odpověď je obsažena už v otázce. Proto, že k tomu podle předpokladu může dojít jen potud, pokud konkurence kapitálů toto vyrovnání může způsobit, a to je zase možné jen potud, pokud všechny výrobní podmínky buď byly vytvořeny kapitálem, nebo mu jsou ve stejné míře k dispozici jako elementární síly přírody. V případě půdy tomu tak není, protože existuje pozemkové vlastnictví, a kapitalistická výroba začíná svou životní pouť za předpokladu existence pozemkového vlastnictví, které nevzniklo z kapitalistické výroby, nýbrž existovalo už před ní. Odpověď na otázku dává tedy už sám fakt existence pozemkového vlastnictví. Vše, čeho kapitál může dosáhnout, je, že podřídí zemědělství podmínkám kapitalistické výroby. Nemůže však pozemkovému vlastnictví odejmout možnost zmocnit se té části zemědělského produktu, kterou by si mohl kapitál přivlastnit jedině tehdy, kdyby neexistovalo pozemkové vlastnictví, ale kterou si nemůže přivlastnit jen svým vlastním působením. Ale za podmínky, že pozemkové vlastnictví existuje, musí kapitál přenechat přebytek hodnoty nad cenou nákladů pozemkovému vlastníkovi. Sám tento rozdíl mezi hodnotou a cenou nákladů však vyplývá jen z rozdílu ve složení organických součásti kapitálu. Všechna zboží, jejichž hodnota převyšuje vzhledem k tomuto složení cenu nákladů, tím ukazují, že byla vyrobena relativně méně produktivní prací než zboží, jejichž hodnota se rovná ceně nákladů, a ještě méně produktivní prací než zboží, jejichž hodnota je nižší než cena nákladů, protože ve srovnání s minulou prací obsaženou v konstantním kapitálu vyžadují víc bezprostřední práce, protože vyžadují větší množství práce, aby uvedly do pohybu určitý kapitál. Tento rozdíl je historický, může tedy pominout. Táž argumentace, která dokazuje možnost existence absolutní pozemkové renty, dokazuje současně, že její skutečnost, její existence je jen historický fakt, který přísluší určitému stupni rozvoje zemědělství a na vyšším stupni může pominout.
Ricardo vysvětluje diferenciální rentu absolutním poklesem produktivity zemědělství, což vůbec není předpokladem diferenciální renty a Anderson to nepředpokládal. Naproti tomu absolutní pozemkovou rentu popírá, protože ǁ564ǀ v průmyslu i v zemědělství předpokládá stejné organické složení kapitálu; popírá tedy historicky existující nižší úroveň produktivní síly práce v zemědělství ve srovnání s průmyslem, která existuje jen jako historický fakt. Proto upadá do dvojí historické chyby: na jedné straně staví absolutně na jednu úroveň produktivitu práce v zemědělství a v průmyslu, tj. popírá rozdíl mezi danými stupni jejich rozvoje, který má jen historický charakter, a na druhé straně předpokládá absolutní pokles produktivity zemědělství a vydává to za zákon jeho vývoje. První dělá proto, aby vyrovnal cenu nákladů na nejhorší půdě s hodnotou, a druhé proto, aby vysvětlil rozdíly mezi cenami nákladů produktů z lepších druhů půdy a jejich hodnotou. Celý omyl vyplývá ze směšování ceny nákladů a hodnoty.
Tím jsme tedy s Ricardovou teorií hotovi. O ostatním se hovořilo výše,při rozboru Rodbertuse.
[3. Nedostatky Ricardovy definice renty]
Už jsem se zmínil,[e] že Ricardo začíná kapitolu o pozemkové rentě tím, že je třeba zkoumat, „zda přivlastnění půdy a vznik renty, který z toho vyplývá“ ([„On the principles...“, Londýn 1821], str. 53) [srov. čes. vyd., str. 54], není v rozporu s určením hodnoty pracovní dobou. A dále:
„Adam Smith... nemůže mít pravdu, předpokládá-li, že původní pravidlo, které určovalo směnnou hodnotu zboží, totiž poměrné množství práce, jíž bylo vyrobeno, může být vůbec změněno přivlastněním půdy a placením renty.“ (Cit. dílo, str. 67.) [Srov. čes. vyd., str. 61.]
Tato přímá a vědomá souvislost, kterou má u Ricarda teorie renty s urěením hodnoty, je jeho teoretickou zásluhou. Jinak je tato kapitola II („O rentě“) ještě horší než výklad Westův. Je v ní mnoho sporného, vyskytuje se v ní petitio principii, a dochází tu k neobjektivnímu přístupu k problému.
Při vlastní zemědělské rentě; kterou zde Ricardo právem zkoumá jako rentu ϰατʼἐξοχήν[f]‚ je rentou to, co se platí za povolení vložit kapitál do toho prvku výroby, kterým je půda, a kapitalisticky v něm vyrábět. Půda je zde prvkem výroby. Jinak je tomu například u renty ze staveb, vodních spádů atd. Přírodní síly, za které se tu platí, vcházejí do výroby jako její podmínka, ať už jako produktivní síla, nebo jako conditio sine qua non,[g] ale nejsou prvkem této určité sféry výroby samé. Dále, v případě renty z rudných a uhelných dolů atd. je země rezervoárem užitných hodnot, jež mají být vyrvány z jejího lůna. Zde se za půdu neplatí proto, že je prvkem, v němž se má vyrábět, jako je tomu v zemědělství, ani proto, že vchází do výrobního procesu jako jedna z podmínek výroby, jako je tomu v případě vodního toku nebo stavebního pozemku, nýbrž proto, že tu jako rezervoár obsahuje užitné hodnoty, jichž je nutno zmocnit se prostřednictvím výrobní činnosti.
Ricardovo vysvětlení:
„renta je ta část produktu půdy, která se platí majiteli půdy za užívání původních a nezničitelných sil půdy“ (cit, dílo, str. 53) [srov. čes. vyd., str. 54],
je neuspokojivé. Za prvé, půda nemá žádné „nezničitelné sily“. (K tomu je třeba udělat poznámku na konci této kapitoly.) Za druhé, nemá ani žádné „původní“ síly, protože půda sama není vůbec ničím „původním“, nýbrž produktem přírodně historického procesu. Ale to nechme stranou. Pod „původními“ silami půdy je zde třeba rozumět ty síly, které má půda nezávisle na lidské výrobní činnosti, ačkoli na druhé straně síly, které jí byly dány lidskou výrobní činností, se stávají právě tak jejími původními silami, jako ty které jí daly přírodní procesy. Jinak zůstává správné, že renta se platí za „užívání“ předmětů přírody, a to naprosto nezávisle na tom, zda jde o užíváni „původních sil“ půdy, síly vodního toku nebo stavebního pozemku, nebo o poklady obsažené ve vodě či v lůně země, jichž lze využít.
Na rozdíl od vlastní zemědělské renty mluví A[dam] Smith (upozorňuje Ricardo) o rentě placené za dřevo z panenských lesů, o rentě z uhelných dolů a kamenolomů. Způsob, jakým se s tím Ricardo vypořádává, je poněkud zvláštní.
Začíná tím, že s pozemkovou rentou se nesmí směšovat úrok a zisk z kapitálu (cit. dílo, str. 53) [srov. čes. vyd., str. 54], jmenovitě
„z kapitálu vynaloženého na zlepšení jakosti půdy a ke stavbě budov nutných k uchování a uschováni produktu“. (Cit. dílo, str. 54.) [Srov. čes. vyd., str. 54.]
Odtud přechází ihned k uvedeným případům renty, o nichž hovoří A[dam] Smith. Pokud jde o panenské lesy, Ricardo říká:
„Není však zřejmé, že osoba, která zaplatila to, co“ (Smith) „nazývá rentou, to zaplatila za cenné zboží, které tehdy stálo na této půdě, a že prodejem stavebního dříví skutečně dostala své peníze zpět i se ziskem?“ (Cit. dílo, str. 54.) [Srov. čes. vyd., str. 54—55.]
Totéž platí i o kamenolomech a uhelných dolech.
„Náhrada poskytovaná za ǁ565ǀ důl nebo kamenolom je placena za hodnotu uhlí nebo kamene, které z nich lze vytěžit, a nijak nesouvisi s původními a nezničitelnými silami půdy. Toto rozlišování je velmi důležité při zkoumání renty a zisku; neboť se ukázalo, že zákony, které řídí pohyb renty, se značně liší od zákonů řídicích pohyb zisku a zřídkakdy působí stejným směrem.“ (Cit. dílo, str. 54-—55.) [Srov. čes. vyd., str. 55.]
To je velmi divná logika. Je třeba rozlišovat — říká Ricardo — mezi rentou, která platí pozemkovému vlastníkovi za užívání „původních a nezničitelných sil půdy“, a úrokem a ziskem, který se mu platí za kapitál vynaložený na zlepšení půdy atd. „Náhrada“, která se platí vlastníkovi panenských lesů za právo „těžit“ z nich dřevo, nebo majiteli kamenolomů a uhelných dolů za právo „těžit“ v nich kámen a uhlí, není renta, neboť se neplatí „za užívání původních nezničitelných sil půdy“. Výborně! Ale Ricardo uvažuje tak, jako by tato „náhrada“ byla totéž, co zisk a úrok, který se platí za kapitál vynaložený na zlepšení půdy! Ale to je naprosto nesprávné! Vložil majitel „kapitál“ do „panenského lesa“, aby mu dával dřevo, anebo vložil majitel kamenolomu a uhelných dolů do nich „kapitál“, aby obsahovaly „kámen“ a „uhlí“? Odkud tedy pochází „náhrada“, kterou dostává? Rozhodně není ziskem nebo úrokem z kapitálu, jak se to snaží propašovat Ricardo. Je to tedy „renta“ nic jiného, i když ne renta v tom smyslu, jak rentu definoval Ricardo. Ale to svědčí jen o tom, že jeho definice renty vylučuje ty formy, kde se „náhrada“ platí jen za pouhé předměty přírody, v nichž není obsažena žádná lidská práce, a to vlastníkovi těchto předmětů přírody, a přitom jedině proto, že je „vlastníkem“, pozemkovým vlastníkem, ať už tento pozemek představuje půda, les, rybník, vodní tok, stavební parcela atd. Avšak, říká Ricardo, člověk, který platí za právo kácet stromy v panenském lese, platí to „za cenné zboží, které tehdy stálo na této půdě, a prodejem stavebního dříví skutečně dostává své peníze zpět i se ziskem“. Počkat! Nazývá-li zde Ricardo „cenným zbožím“ dřevo, „jež stojí na půdě“ v panenském lese, neznamená to nic jiného, než že toto dřevo je δυνάμει[h] užitnou hodnotou. A tato užitná hodnota je zde vyjádřena slovem „cenný“. Ale toto dřevo není „zbožím“. Neboť pak by muselo být zároveň i směnnou hodnotou, tj. zpředmětněním určitého množství práce na ně vynaloženého. Zbožím se stává teprve tím, když se od panenského lesa oddělí, když se pokácí, sveze, odveze, když se ze stromů promění ve stavební dříví. Anebo se stane zbožím prostě tím, že se prodá? Stane se pak pouhým aktem prodeje zbožím i obdělavatelná půda?
Pak bychom tedy museli říci: renta je cena, která se platí vlastníkovi přírodních sil nebo prostě produktů přírody za právo užívat těchto sil nebo přivlastňovat si (prací) tyto produkty. A to je skutečná forma, v níž původně vystupuje každá renta. Potom však právě zbývá vyřešit otázku, jak je možné, že cenu mají věci, které nemají hodnotu, a jak je to slučitelné se všeobecnou teorií hodnoty. Otázka: za jakým účelem platí člověk „náhradu“ za právo odvézt dřevo z pozemku, na němž les roste, nemá se skutečnou otázkou nic společného. Otázka stojí takto: z jakého fondu to tento člověk platí? Ricardo odpovídá: „z výtěžku prodeje stavebního dříví.“ Tudíž z ceny stavebního dříví. A přitom byla tato cena taková, že tento člověk, jak říká Ricardo, „skutečně dostal své peníze zpět i se ziskem“. Teď tedy víme, jak to je. Cena dřeva se rozhodně musí rovnat sumě peněz, která představuje množství práce nutné k tomu, aby se dřevo pokácelo, svezlo, odvezlo a dodalo na trh. Je potom zisk, v němž člověk „dostává své peníze zpět“, přirážkou k této hodnotě, k směnné hodnotě, která je nyní dřevu přidána prací na ně vynaloženou? Kdyby to Ricardo řekl, upadl by do nejvulgárnější představy, která by byla hluboko pod úrovní jeho vlastní teorie. Nikoli. Zisk je — za předpokladu, že onen člověk byl kapitalista — ta část práce vynaložené na výrobu „dřeva“, kterou nezaplatil, a onen člověk, lze říci, by byl dosáhl téhož zisku, kdyby byl totéž množství práce uvedl do pohybu při předení bavlny. (Není-li onen člověk kapitalista, rovná se zisk tomu množství jeho práce, které převyšuje jeho mzdu a které by tvořilo zisk kapitalisty, kdyby ho byl kapitalista najal; a nyní však tvoří jeho vlastní zisk, protože je svým vlastním námezdním dělníkem a svým vlastním kapitalistou v jedné osobě.) Zde se však vyskytuje nemístný výraz, že tento dřevař „skutečně dostal své peníze zpět i se ziskem“. Tím dostává věc velmi povrchní charakter a odpovídá vulgární představě, kterou asi má o zdroji svého zisku sám kapitalista, který odváží dřevo. Nejdříve zaplatí majiteli přírodního lesa za užitnou hodnotu dřeva, které však nemá žádnou „hodnotu“ (směnnou hodnotu), a pokud „stojí za zemi“, nemá dokonce ani užitnou hodnotu. Zaplatí mu třeba 5 liber št. za tunu. A potom rozprodává totéž dřevo (napočítáme-li jeho ostatní náklady) za 6 liber št. a tak dostane skutečně nazpět svých 5 liber št. i se ziskem 20 %. „Skutečně dostal své peníze zpět i se ziskem.“ Kdyby byl majitel lesa požadoval jako „náhradu“ jen 2 libry št. (40 šilinků), byl by dřevař prodával tunu za 2 libry št. 8 šilinků místo za 6 liber št. ǁ566ǀ Protože si dřevař vždy přiráží tutéž sazbu zisku, byla by tudíž cena dřeva vysoká nebo nízká podle toho, je-li vysoká nebo nízká renta. Renta by vcházela do ceny jako její konstituující prvek, ale nebyla by vůbec výsledkem ceny. Ať se „renta“ — náhrada — platí vlastníkovi půdy za užívání „síly“ půdy, anebo za „užívání“ „přírodních produktů“ půdy, nemění to absolutně nic na ekonomickém vztahu, nemění to nic na tom, že se vysolí peníze za „věc danou přírodou“ (za sílu nebo produkt země), na kterou se předtím vynaložila lidská práce. A tak Ricardo na druhé straně své kapitoly „O rentě“ — aby se vyhnul jedné těžkosti — hází přes palubu celou svou teorii. Zdá se, že A[dam] Smith tu byl mnohem prozíravější.
Stejně je tomu i s kamenolomy a uhelnými doly.
„Náhrada poskytovaná za důl nebo kamenolom je placena za hodnotu uhlí nebo kamene, které z nich lze vytěžit, a nijak nesouvisí s původními a nezničitelnými silami půdy.“ (Cit. dílo, str. 54—55.) [Srov. čes. vyd., str. 55.]
Ovšemže ne! Ale tato náhrada velmi podstatně souvisí s „původními a nezničitelnými produkty půdy“. Slovo „hodnota“ je zde právě tak nemístné jako výše uvedené „dostal své peníze zpět i se ziskem“.
Ricardo nikdy nepoužívá slova hodnota pro označení užitečnosti nebo použitelnosti či „užitné hodnoty“. Chce tedy říci, že „náhrada“ se platí majiteli kamenolomu a uhelného dolu za „hodnotu“, kterou mají uhlí a kámen předtím, než se vytěží z kamenolomu a dolu, tj. ve svém původním stavu? Potom popírá celé své učení o hodnotě. Anebo zde hodnota, jak by to také mělo být, označuje možnou užitnou hodnotu, a tudíž i očekávanou směnnou hodnotu uhlí a kamene? Pak by to však neznamenalo nic jiného, než že se jejich majiteli platí renta za povolení užívat „původního složení půdy“ k těžbě uhlí a kamene. A absolutně nelze pochopit, proč by se to nemělo nazývat „rentou“, stejně jako když se dovoluje užívat „sil“ půdy k výrobě pšenice. Jinak zase dojdeme k popření celé teorie renty, jak jsme to vysvětlili na příkladě s dřívím. Vycházíme-li ze správné teorie, nejsou s tím spojeny žádné potíže. Práce použitá na „výrobu“ (ne na reprodukci) dřeva, uhlí, kamene (která sice tyto produkty nevytváří, ale vytrhává je z jejich původního spojení se zemí, a tím je „vyrábí“ jako dřevo, uhlí, kámen vhodné k upotřebení) nebo kapitál patří zjevně do těch sfér výroby, kde je část kapitálu vynaložená na mzdu větší než část vynaložená na konstantní kapitál a kde je bezprostřední práce větší než „minulá“ práce, jejíž výsledek slouží jako výrobní prostředek. Prodává-li se tu tedy zboží za svou hodnotu, převyšuje tato hodnota jeho cenu nákladů, tj. opotřebování nástrojů, mzdu a průměrný zisk. Přebytek lze tedy vyplatit jako rentu majiteli lesa, kamenolomu nebo uhelného dolu.
Jak však vysvětlit tyto Ricardovy neobratné manévry, nesprávné používání slova „hodnota“ atd.? Proč tak lpí na vysvětlení renty, podle něhož se renta platí za užívání „původních a nezničitelných sil půdy“? Odpověď snad najdeme později. Buď jak buď, Ricardo chce odlišit vlastní zemědělskou rentu, vyznačit její specifické rysy a současně položit základ teorie diferenciální renty, neboť upozorňuje na to, že za tyto původní síly lze platit jen potud, pokud vyvíjejí sílu různého stupně.
__________________________________
Poznámky:
a — „zákona o ohrazování obecních pozemků“. (Pozn. red.)
b — „očišťování statků“. (Pozn. red.)
c — narážka na Rodbertuse. (Pozn. red.)
d — Viz v předchozí kapitole zde. (Pozn. red.)
e — Viz v kapitole 10 zde. (Pozn. red.)
f — katʼexochén: povýtce, vůbec. (Pozn. red.)
g — nezbytná podmínka. (Pozn. red.)
h — dynámei: potenciálně. (Pozn. red.)