Karel Marx
Státnický čin lorda Johna Russella
Londýn 17. ledna 1862
Postavení lorda Johna Russella v poslední krizi bylo ve všem všudy mrzuté i pro člověka, jehož celý parlamentní život dokazuje, že zřídka zakolísal, měl-li obětovat skutečnou moc oficiálnímu mocenskému postavení. Nikdo nezapomněl, že lord John Russell ztratil kvůli Palmerstonovi funkci ministerského předsedy, ale jak se zdá, nikdo si nevzpomněl, že získal od Palmerstona ministerstvo zahraničních věcí. Celý svět pokládá za samozřejmé, že Palmerston řídí svým vlastním jménem vládu a jménem Russellovým zahraniční politiku. Když došla z New Yorku první zpráva o smíru, předháněli se whigové a toryové ve vytrubování na oslavu Palmerstonovy státnické moudrosti, zatímco ministr zahraničních věcí lord John Russell nedostal ani menší pochvalné uznání jako pomocník. Naprosto ho ignorovali. Sotva však vypukl skandál pro zatajenou americkou depeši z 30. listopadu, povstalo Russellovo jméno z mrtvých.
Útočníci i obránci najednou odhalili, že odpovědný ministr zahraničních věcí se jmenuje lord John Russell! Teď ale došla trpělivost i Russellovi. Nečekal ani na zahájení parlamentu a proti všem vládním zvyklostem uveřejnil ihned v úřední "Gazette"[275] z 12. ledna svou korespondenci s lordem Lyonsem. Tato korespondence dokazuje, že pan Adams přečetl lordu Johnu Russellovi Sewardovu depeši z 30. listopadu už 19. prosince, že Russell uznal tuto depeši výslovně jako omluvu za čin kapitána Wilkese a že pan Adams podle Russellova prohlášení pokládal smírné vyznění sporu za jisté. Co říci po tomto úředním odhalení o "Morning Post" z 21. prosince, která popírala, že by došla jakákoli Sewardova depeše k incidentu s "Trentem", co říci o "Morning Post" z 9. ledna, která obvinila pana Adamse ze zatajení oné depeše, co o celém tom válečném pokřiku palmerstonovského tisku od 19. prosince 1861 až do 8. ledna 1862? A co víc? Depeše lorda Johna Russella lordu Lyonsovi z 19. prosince 1861 dokazuje, že anglický kabinet nepřipravoval žádné válečné ultimátum; že lord Lyons nebyl pověřen opustit Washington sedm dní po předání "tohoto ultimáta", že Russell dal vyslanci pokyn, aby se vyvaroval jakéhokoli náznaku vyhrožování, a konečně že anglický kabinet se usnesl udělat definitivní rozhodnutí teprve po přijetí americké odpovědi. Celá politika, kterou roztruboval Palmerstonův tisk a která našla na kontinentě tak hojnou servilní odezvu, je tedy pouhá chiméra. Nikdy se ve skutečnosti neprováděla. Dokazuje, jak prohlašuje jeden dnešní londýnský list, jen to, že se Palmerston "snažil zmařit proklamovanou a závaznou politiku odpovědných rádců koruny".
Že coup de main[a] lorda Johna Russella zasáhl Palmerstonův tisk jako blesk z čistého nebe, dokazuje nejpádněji jedna skutečnost. Včerejší "Times" zatajily Russellovu korespondenci a nezmínily se o ní ani slovem. Teprve dnes se objevil na jejich stránkách přetisk z londýnské "Gazettc" a k němu byl jako předmluva a komentář připojen úvodník, který se úzkostlivě vyhýbá vlastní sporné otázce, sporu mezi anglickým lidem a anglickou vládou, a dotýká se tohoto sporu jen rozmrzelou větou, že se "lord John Russell převelice namáhal, když vyčetl ze Sewardovy depeše z 30. listopadu omluvu". Hněv Jupitera tonans[b] z Printing House Square[180] zaznívá zato z druhého úvodníku, v němž se prohlašuje, že pan Gilpin, člen vlády, ministr obchodu a stoupenec manchesterské školy, není hoden svého místa ve vládě. Gilpin, dříve knihkupec, demagog, apoštol umírněnosti, kterého nikdo nemůže pokládat za hrdinu, totiž minulé úterý na veřejném mítinku v Northamptonu, který zastupuje v parlamentě, zločinně vyzýval anglický lid, aby veřejnými demonstracemi zabránil předčasnému uznání jižní Konfederace, kterou bezohledně nazval výplodem otrokářství. Jako by, volají rozhořčeně "Times", jako by Palmerston a Russell — "Times" si opět vzpomněly na existenci lorda Johna Russella — po celý svůj život nebojovali proti otroctví! Ostatně to byla u pana Gilpina indiskrétnost, vypočítaná indiskrétnost, vyzývat anglický lid do boje proti otrokářským choutkám vlády, k níž sám náleží. Ale pan Gilpin, jak už bylo řečeno, není žádný hrdina. Jeho celá kariéra ukazuje jen málo sklonů k mučednictví. K jeho indiskrétnosti došlo téhož dne, kdy lord John Russell provedl svůj coup de main. Z toho můžeme soudit, že kabinet vůbec není "happy family"[c] a že jeho jednotliví členové už dávno přivykli myšlence na "rozvod".
Neméně pozoruhodný než dohra, kterou anglická vláda uzavřela drama "Trent", je i jeho ruský epilog. Rusko, které po celou dobu tohoto poplachu stálo mlčky v pozadí se založenýma rukama, vstupuje teď na rampu, poklepává panu Sewardovi na ramena - a prohlašuje, že konečně nadešla chvíle pro definitivní úpravu námořních práv neutrálů. Rusko se jak známo cítí povoláno k tomu, aby v pravý čas a na správném místě dávalo na denní pořad světových dějin naléhavé otázky civilizace. Rusko se stane pro námořní mocnosti nezasažitelným, jakmile se tyto mocnosti vzdají svých práv válčící strany vůči neutrálům a tím i své moci nad vývozním obchodem Ruska. Pařížská konvence z 16. dubna 1856, která je doslovnou kopií části ruské smlouvy o "ozbrojené" neutralitě proti Anglii z roku 1780, není dosud v Anglii zákonem. Jaká by to byla hra osudu, kdyby anglo-americký spor skončil tím, že by anglický parlament a anglická koruna ratifikovaly ústupek, který dva angličtí ministři na svůj vlastní vrub udělali Rusku na konci anglo-ruské války!
Napsal K. Marx 17. ledna 1862
Otištěno v "Die Presse",
čís. 20 z 21. ledna 1862Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — smělý krok. (Pozn. red.)
b — hromovládce. (Pozn. red.)
c — šťastná rodinka. (Pozn. red.)
275 "Gazette" — zkrácený název anglického vládního orgánu "The London Gazette" ["Londýnské noviny"]; vychází pod tímto názvem dvakrát týdně od roku 1666.