Karel Marx
Kapitál, I. díl
První oddíl
Zboží a peníze
Kapitola první
ZBOŽÍ
1. DVA ČINITELÉ ZBOŽÍ: UŽITNÁ HODNOTA A HODNOTA
(SUBSTANCE HODNOTY, VELIKOST HODNOTY)
Bohatství společností, v nichž vládne kapitalistický výrobní způsob, jeví se jako „ohromný soubor zboží“[1], jednotlivé zboží jako jeho elementární forma. Naše zkoumání začíná proto rozborem zboží.
Zboží je především vnější předmět, věc, která svými vlastnostmi uspokojuje nějakou lidskou potřebu. Povaha těchto potřeb, ať už vznikají na př. v žaludku nebo ve fantasii, na tom nic nemění.[2] Nejde tu také o to, jak daná věc uspokojuje lidskou potřebu, zda přímo jako životní prostředek, tj. jako spotřební předmět, nebo oklikou jako výrobní prostředek.
Každou užitečnou věc, jako železo, papír atd., musíme zkoumat se dvou hledisek: co do kvality a co do kvantity. Každá taková věc je souhrnem mnoha vlastností, a proto může být užitečná po různých stránkách. Objevit tyto různé stránky, a tím i rozmanité způsoby používání věcí, je věc historického vývoje.[3] Totéž je třeba říci o nalezení společenských měr pro kvantitativní stránku užitečných věcí. Různost měr zboží je dána jednak různou povahou měřených předmětů, jednak dohodou.
Užitečnost věci činí z ní užitnou hodnotu.[4] Ale tato užitečnost se nevznáší ve vzduchu. Je podmíněna vlastnostmi zbožního tělesa, bez něho neexistuje. Zbožní těleso samo, jako železo, pšenice, diamant atd., je proto užitná hodnota čili statek. Tento jeho charakter nezávisí na tom, stojí-li člověka přivlastnění užitných vlastností zbožního tělesa mnoho nebo málo práce. Při zkoumání užitných hodnot se vždy předpokládá, že jsou kvantitativně určeny, na př. tucet hodinek, loket plátna, tuna železa atd. Užitnými hodnotami zboží se zabývá zvláštní nauka, nauka o zboží.[5] Užitná hodnota se realisuje jen v procesu spotřeby. Užitné hodnoty tvoří hmotný obsah bohatství, ať je jeho společenská forma jakákoli. V té formě společnosti, kterou máme zkoumat, jsou zároveň hmotnými nositeli směnné hodnoty.
Směnná hodnota se jeví především jako kvantitativní poměr, jako proporce, v níž se užitné hodnoty jednoho druhu směňují za užitné hodnoty jiného druhu[6], jako poměr, který se neustále mění podle doby a místa. Směnná hodnota se proto zdá čímsi nahodilým a naprosto relativním, takže vnitřní, zboží samému imanentní směnná hodnota (valeur intrinsèque) vypadá jako nějaká contradictio in adjecto [protimysl].[7] Podívejme se na věc blíže.
Nějaké zboží, na př. jeden kvarter pšenice, se směňuje za x leštidla na boty nebo za y hedvábí nebo za z zlata atd., zkrátka za jiná zboží v nejrůznějších proporcích. Pšenice nemá tedy jedinou směnnou hodnotu, nýbrž má rozmanité směnné hodnoty. Protože však x leštidla na boty, právě tak jako y hedvábí a jako z zlata atd. je směnnou hodnotou kvarteru pšenice, musí být x leštidla na boty, y hedvábí, z zlata atd. směnné hodnoty, které lze za sebe navzájem dosadit čili které jsou si rovny. Z toho tedy vyplývá předně, že různé směnné hodnoty téhož zboží vyjadřují něco stejného, a za druhé, že směnná hodnota může být vůbec jen způsobem vyjádření, jen „jevovou formou“ obsahu, který je od ní odlišný.
Vezměme dále dvě zboží, na př. pšenici a železo. Ať se směňují v jakémkoli poměru, lze tento poměr vždy vyjádřit rovnicí, v níž se dané množství pšenice rovná nějakému množství železa, na př. I kvarter pšenice = a metrických centů železa. Co nám říká tato rovnice? Že ve dvou různých věcech, v 1 kvarteru pšenice a rovněž v a metrických centech železa existuje cosi společného stejně velikého. Obě věci se tedy rovnají čemusi třetímu, co samo o sobě není ani tou, ani onou věcí. Každá z nich, pokud je směnnou hodnotou, musí tedy být převeditelná na toto třetí.
Znázorněme si to jednoduchým geometrickým příkladem. Abychom mohli určovat a srovnávat plochu všech přímočarých obrazců, rozkládáme je na trojúhelníky. Trojúhelník sám převádíme na výraz, který je úplně odlišný od jeho viditelného obrazce — na poloviční součin základny a výšky. Právě tak je nutno převést směnné hodnoty zboží na něco, co je jim společné, čeho představují větší nebo menší množství.
Tímto společným nemohou být geometrické, fysikální, chemické nebo nějaké jiné přírodní vlastnosti zboží. Tělesné vlastnosti zboží přicházejí v úvahu vůbec jen potud, pokud na nich závisí užitečnost zboží, tj. pokud dělají zboží užitnými hodnotami. Naproti tomu je zřejmé, že pro směnný poměr jednotlivých zboží je charakteristické právě to, že se abstrahuje od jejich užitných hodnot. Uvnitř směnného poměru zboží znamená jedna užitná hodnota právě tolik jako každá jiná, jen když je dána v patřičné proporci. Čili, jak praví starý Barbon: „Jeden druh zboží je stejně dobrý jako druhý, je-li jejich směnná hodnota stejně veliká. Mezi věcmi stejné směnné hodnoty není rozdíl a odlišnost.[8] Jako užitné hodnoty se jednotlivá zboží liší především kvalitativně, jako směnné hodnoty se mohou lišit jen kvantitativně, neobsahují tedy ani atom užitné hodnoty.
Abstrahujeme-li od užitné hodnoty zbožních těles, zbude jim již jen jediná vlastnost, totiž že jsou produkty práce. Ale nyní se i produkt práce sám najednou úplně změnil. Abstrahujeme-li od jeho užitné hodnoty, abstrahujeme tím také od těch součástí a forem zbožního tělesa, které je činí užitnou hodnotou. Není to už stůl nebo dům nebo příze nebo nějaká jiná užitečná věc. Všechny jeho smyslově vnímatelné vlastnosti zmizely. Není to už produkt práce truhlářské nebo zednické nebo přadlácké nebo vůbec nějaké určité produktivní práce. S užitečným charakterem produktu práce mizí užitečný charakter zračících se v něm prací, mizí tedy i různé konkretní formy těchto prací; už se od sebe neliší, nýbrž jsou všechny převedeny na stejnou lidskou práci, na abstraktní lidskou práci.
Zkoumejme nyní to, co nám zbylo z produktů práce. Nezbylo z nich nic než u všech stejná přízračná předmětnost, pouhá ssedlina bezrozdílné lidské práce, tj. vynaložení lidské pracovní síly bez ohledu na formu, jakou byla vynaložena. Všechny tyto věci vyjadřují již jen to, že při jejich výrobě byla vynaložena lidská pracovní síla, nahromaděna lidská práce. Jako krystaly této jim všem společné společenské substance jsou hodnotami — hodnotami zboží.
Ve směnném poměru jednotlivých zboží se nám jejich směnná hodnota jevila jako něco naprosto nezávislého na jejich užitných hodnotách. Abstrahujeme-li pak skutečně od užitné hodnoty produktů práce, dostaneme jejich hodnotu, jak byla právě určena. Ono společné, co se projevuje ve směnném poměru čili ve směnné hodnotě jednotlivých zboží, je tedy jejich hodnota. Další zkoumání nás přivede opět k směnné hodnotě jako k nutnému způsobu vyjádření hodnoty čili nutné formě jejího projevování se; musíme ji však nejprve zkoumat nezávisle na této formě.
Užitná hodnota čili statek má tedy hodnotu jen proto, že je v ní zpředmětněna čili materialisována abstraktně lidská práce. Jak tedy měřit velikost její hodnoty? Množstvím „hodnototvorné substance“, která je v ní obsažena, totiž práce. Množství práce samé měříme jejím trváním, pracovní dobou, a pro délku pracovní doby jsou zase měřítkem určité časové dílce, jako je hodina, den atd.
Je-li hodnota zboží určena množstvím práce, vynaložené během jeho výroby, mohlo by se zdát, že hodnota zboží je tím větší, čím línější nebo neobratnější je člověk, který je vyrábí, protože potřebuje tím více času k zhotovení zboží. Ale práce, která tvoří substanci hodnot, je stejná lidská práce, vynaložení téže lidské pracovní síly. Celková pracovní síla společnosti, která se zračí v hodnotách světa zboží, vystupuje tu jako jedna a táž lidská pracovní síla, ačkoli se skládá z nesčetných individuálních pracovních sil. Každá z těchto individuálních pracovních sil, jedna jako druhá, je táž lidská pracovní síla, pokud má charakter společenské průměrné pracovní síly a pokud funguje jako takováto společenská průměrná pracovní síla, potřebuje tedy k výrobě daného zboží jen průměrně nutnou čili společensky nutnou pracovní dobu. Společensky nutná pracovní doba je pracovní doba, které je zapotřebí k zhotovení nějaké užitné hodnoty za daných společensky normálních výrobních podmínek a při společensky průměrném stupni dovednosti a intensity práce. Když byl na př. v Anglii zaveden tkalcovský stav poháněný parou, stačilo k přeměně daného množství příze v tkaninu snad o polovinu méně práce než dříve. Ovšem anglický ruční tkadlec potřeboval na tuto přeměnu i potom stejnou pracovní dobu jako dříve, ale výrobek jeho individuální pracovní hodiny představoval pak již jen polovinu společenské pracovní hodiny, a proto hodnota jeho výrobku klesla na polovinu.
Velikost hodnoty dané užitné hodnoty je tedy určována jen množstvím společensky nutné práce čili pracovní dobou společensky nutnou k jejímu zhotovení[9]. Každé jednotlivé zboží má v tomto případě význam jen jako průměrný exemplář svého druhu[10]. Zboží, v nichž jsou obsažena stejně veliká množství práce čili která mohou být zhotovena za tutéž pracovní dobu, mají tedy stejně velikou hodnotu. Hodnota jednoho zboží se má k hodnotě každého jiného zboží, jako se má pracovní doba nutná k výrobě jednoho zboží k pracovní době nutné k výrobě druhého zboží. „Jako hodnoty jsou všechna zboží jen určitá množství ztuhlé pracovní doby.“[11]
Velikost hodnoty zboží by tedy zůstávala stálá, kdyby pracovní doba, nutná k jeho výrobě, byla neměnná. Ale pracovní doba se mění při každé změně produktivní síly práce. Produktivní síla práce je určována rozmanitými okolnostmi, mimo jiné průměrným stupněm dělníkovy zručnosti, stupněm rozvoje vědy a její technologické aplikace, společenskou kombinací výrobního procesu, rozsahem a účinností výrobních prostředků a konečně přírodními podmínkami. Totéž množství práce zračí se na př. v příznivém roce v 8 bušlech pšenice, v nepříznivém jen ve 4 bušlech. Totéž množství práce poskytuje více kovu v bohatých dolech než v chudých atd. Diamanty se vyskytují v zemské kůře vzácně a jejich nalezení stojí proto průměrně mnoho pracovní doby. Představují tedy mnoho práce v malém objemu. Jacob pochybuje, že by zlato kdy splatilo svou plnou hodnotu. To platí ještě více o diamantech. Podle Eschwega nedosáhl roku 1823 úhrnný výtěžek brazilských diamantových dolů za 80 let ještě ani ceny průměrného produktu brazilských cukrových a kávových plantáží za 1½ roku, ačkoli představoval daleko více práce, tedy i hodnoty. Kdyby byly objeveny bohatší doly, zračilo by se totéž množství práce ve větším množství diamantů a jejich hodnota by klesla. Kdyby se podařilo přeměňovat malým množstvím práce uhlí v diamanty, mohla by jejich hodnota klesnout pod hodnotu cihel. Všeobecně: čím větší je produktivní síla práce, tím menší je pracovní doba nutná k zhotovení předmětu, tím menší je zkrystalisovaná v něm masa práce, tím menší je jeho hodnota. A naopak, čím menší je produktivní síla práce, tím větší je pracovní doba nutná k zhotovení předmětu, tím větší je jeho hodnota. Velikost hodnoty zboží se tedy mění přímo úměrně množství práce a nepřímo úměrně produktivní síle práce, která se v tomto zboží uskutečňuje.
Věc může být užitnou hodnotou, aniž je hodnotou. Tak tomu bývá, když její užitečnost pro člověka není zprostředkována prací. Tak na př. vzduch, panenská půda, přirozené louky, divoce rostoucí dřevo atd. Věc může být užitečná a být produktem lidské práce, a přitom nemusí být zbožím. Kdo produktem své práce uspokojuje svou vlastní potřebu, vytváří sice užitnou hodnotu, nevytváří však zboží. Aby vyrobil zboží, musí vyrobit nejen užitnou hodnotu, nýbrž užitnou hodnotu pro jiné, společenskou užitnou hodnotu. {A nejen pro jiné vůbec. Středověký rolník vyráběl obilí na dávky pro feudálního pána a na desátek pro kněze. Ale ani obilí na dávky, ani obilí na desátek se nestávalo zbožím tím, že bylo vyrobeno pro jiné. Aby se výrobek stal zbožím, musí být směnou převeden do rukou toho, jemuž slouží jako užitná hodnota.}[11a] Konečně žádná věc nemůže být hodnotou, není-li užitným předmětem. Je-li neužitečná, je neužitečná i práce na ni vynaložená, není pokládána za práci a netvoří proto hodnotu.
2. DVOJAKÝ CHARAKTER PRÁCE TKVÍCÍ VE ZBOŽÍ
Zprvu se nám zboží jevilo jako něco dvojakého, jako užitná hodnota a směnná hodnota. Potom se ukázalo, že i práce, pokud je vyjádřena v hodnotě, nemá už tytéž znaky, které jí příslušejí jako tvůrkyni užitných hodnot. Tuto dvojakou povahu práce obsažené ve zboží jsem po prvé kriticky prokázal já.[12] Protože tento bod je stěžejním bodem, kolem něhož se točí pochopení politické ekonomie, osvětlíme jej tu podrobněji.
Vezměme dvě zboží, na př. jeden kabát a 10 loket plátna. Dejme tomu, že kabát má dvojnásobnou hodnotu plátna, takže je-li 10 loket plátna = h, kabát = 2h.
Kabát je užitná hodnota, která uspokojuje určitou potřebu. K tomu, abychom jej zhotovili, je zapotřebí určitého druhu produktivní činnosti. Je určena svým účelem, charakterem operací, předmětem, prostředky a výsledkem. Práci, jejíž užitečnost se tak zračí v užitné hodnotě jejího výrobku čili v tom, že její výrobek je užitnou hodnotou, nazveme stručně užitečnou prací. S tohoto hlediska pohlížíme na práci vždy se zřetelem na její užitečný efekt.
Tak jako jsou kabát a plátno kvalitativně různé užitné hodnoty, právě tak jsou kvalitativně různé práce, které podmiňují jejich existenci — krejčovství a tkalcovství. Kdyby tyto věci nebyly kvalitativně různými užitnými hodnotami, a tedy výrobky kvalitativně různých užitečných prací, nemohly by vůbec vystupovat vůči sobě navzájem jako zboží. Kabát se nesměňuje za kabát, táž užitná hodnota se nesměňuje za tutéž užitnou hodnotu.
V souhrnu rozmanitých užitných hodnot čili zbožních těles se projevuje souhrn stejně rozmanitých užitečných prací, odlišných rodem, druhem, třídou, čeledí, odrůdou — projevuje se tu společenská dělba práce. Ta je podmínkou existence zbožní výroby, ačkoli naopak zbožní výroba není podmínkou existence společenské dělby práce. Ve staroindické občině je práce společensky rozdělena, aniž se její výrobky stávají zbožím. Nebo, což je bližší příklad, v každé továrně je práce soustavně rozdělena, ale tato dělba se neuskutečňuje tak, že by si dělníci navzájem směňovali výrobky své individuální práce. Jen výrobky samostatných, navzájem nezávislých soukromých prací stojí proti sobě jako zboží.
Takže v užitné hodnotě každého zboží je obsažena určitá, účelná produktivní činnost čili užitečná práce. Užitné hodnoty nemohou vystupovat vůči sobě navzájem jako zboží, neobsahují-li kvalitativně různé užitečné práce. Ve společnosti, jejíž výrobky přijímají všeobecně formu zboží, tj. ve společnosti výrobců zboží, rozvíjí se tento kvalitativní rozdíl užitečných prací, které se tu konají nezávisle jedna na druhé, jako soukromá záležitost samostatných výrobců, v bohatě rozčleněný systém, ve společenskou dělbu práce.
Kabátu je ostatně jedno, nosí-li jej krejčí nebo zákazník krejčího. V obou případech funguje jako užitná hodnota. Právě tak se poměr mezi kabátem a prací, která jej vyrábí, nijak nemění tím, že se krejčovství stává zvláštním povoláním, samostatným článkem společenské dělby práce. Tam, kde ho k tomu nutila potřeba odívat se, krejčoval člověk po celá tisíciletí, než se z člověka stal krejčí. Ale kabát, plátno a vůbec každý prvek hmotného bohatství, který neskýtá příroda, musel být vždy vytvořen speciální, účelnou produktivní činností, která přizpůsobuje různé přírodní látky určitým lidským potřebám. Jako tvůrkyně užitných hodnot, jako užitečná práce, je tedy práce podmínkou existence lidí, nezávislou na jakýchkoli společenských formách, věčnou, přirozenou nutností: bez ní by nebyla možná výměna látek mezi člověkem a přírodou, to jest nebyl by možný lidský život.
Užitné hodnoty kabát, plátno atd., zkrátka zbožní tělesa, jsou spojením dvou prvků — přírodní látky a práce. Odmyslíme-li si souhrn všech rozličných užitečných prací, které jsou obsaženy v kabátě, plátně atd., zbude vždy jistý materiální substrát, který existuje od přírody, bez lidského přispění. Člověk může při své výrobě působit jen tak jako příroda sama, tj. může měnit jen formy látek.[13] A nejen to. Při této práci přetváření se ustavičně opírá o součinnost přírodních sil. Práce tedy není jediným pramenem užitných hodnot, které vyrábí, to jest hmotného bohatství. Práce je otcem bohatství, jak praví William Petty, a země jeho matkou.
Přejděme nyní od zboží jako užitného předmětu k hodnotě zboží.
Podle našeho předpokladu má kabát dvakrát větší hodnotu než plátno. To je však jen kvantitativní rozdíl, který nás prozatím ještě nezajímá. Připomínáme proto, že je-li hodnota jednoho kabátu dvakrát tak velká jako hodnota 10 loket plátna, má 20 loket plátna stejnou velikost hodnoty jako jeden kabát. Jako hodnoty jsou kabát i plátno věci téže substance, objektivní výrazy stejnorodé práce. Ale krejčovství a tkalcovství jsou kvalitativně různorodé práce. Jsou však společenské poměry, za nichž týž člověk střídavě šije šaty a tká, a kdy tedy oba tyto rozdílné druhy práce jsou jen obměnami práce téhož individua, nejsou to ještě zvláštní ustálené funkce různých individuí, právě tak jako kabát, který dělá náš krejčí dnes, a kalhoty, které dělá zítra, jsou jen variacemi téže individuální práce. Dále, denní zkušenost ukazuje, že v kapitalistické společnosti podle toho, jak se mění směr poptávky po práci, nabízí se určitá dávka společenské práce střídavě jednou ve formě krejčovství, po druhé ve formě tkalcovství. Tyto změny formy práce neprobíhají ovšem bez třenic, ale musí probíhat. Abstrahujeme-li od určitého charakteru produktivní činnosti, a tedy od užitečného charakteru práce, zbude v ní jen to, že je vynaložením lidské pracovní síly. Krejčovství i tkalcovství, ačkoli to jsou kvalitativně různé produktivní činnosti, jsou produktivním vynaložením lidského mozku, svalů, nervů, rukou atd., a v tomto smyslu jsou touž lidskou prací. Jsou to jen dvě různé formy vynaložení lidské pracovní síly. Ovšem lidská pracovní síla sama musí být více méně vyvinuta, aby se mohla vynakládat v té neb oné formě. Hodnota zboží však představuje prostě lidskou práci, vynaložení lidské práce vůbec. Jako v buržoasní společnosti hraje velikou úlohu generál nebo bankéř, kdežto prostý člověk úlohu velmi ubohou[14], tak je tomu i zde s lidskou prací. Tato práce je vynaložením prosté pracovní síly, kterou má průměrně každý obyčejný člověk bez zvláštní přípravy ve svém tělesném organismu. Jednoduchá průměrná práce sama má sice v různých zemích a různých kulturních epochách různý charakter, nicméně je pro každou určitou společnost něčím daným. Složitější práce je jen umocněnou či spíše znásobenou jednoduchou prací, takže menší množství složité práce se rovná většímu množství jednoduché práce. Ze zkušenosti víme, že se práce neustále takto převádí. Ať je zboží produktem sebesložitější práce, jeho hodnota je činí rovným produktu jednoduché práce a představuje tedy sama jen určité množství jednoduché práce.[15] Různé proporce, v nichž se různé druhy prací převádějí na jednoduchou práci jako na jednotku jejich míry, jsou stanovovány společenským procesem za zády výrobců, a proto se jim zdá, že jsou dány zvyklostí. Pro zjednodušení považujeme v dalším výkladu každý druh pracovní síly bezprostředně za jednoduchou pracovní sílu, čímž si jen ušetříme námahu s převáděním složité práce na jednoduchou.
Jako tedy u hodnot kabát a plátno mizejí rozdíly jejich užitných hodnot, mizejí i u prací, které se zračí v těchto hodnotách, rozdíly jejich užitečných forem, krejčovství a tkalcovství. Užitné hodnoty kabát a plátno jsou jen spojením účelné produktivní činnosti se suknem a přízí, kdežto hodnoty kabát a plátno jsou pouhými stejnorodými ssedlinami práce; také při vynaložení práce obsažené v těchto hodnotách se neuplatňuje jejich produktivní poměr k suknu a přízi, nýbrž jen vynaložení lidské pracovní síly. Prvky, tvořícími užitné hodnoty kabát a plátno, jsou krejčovství a tkalcovství právě pro své různé kvality; substancí hodnoty kabátu a plátna jsou jen potud, pokud se abstrahuje od jejich zvláštních kvalit, pokud obě mají tutéž kvalitu, kvalitu lidské práce.
Kabát a plátno jsou však nejen hodnoty vůbec, nýbrž hodnoty určité velikosti: podle našeho předpokladu má kabát dvakrát tak velkou hodnotu jako 10 loket plátna. Odkud tento rozdíl ve velikosti jejich hodnot? Odtud, že plátno obsahuje jen polovinu práce vězící v kabátě, takže na výrobu kabátu se musí pracovní síla vynakládat po dobu dvakrát tak dlouhou jako na výrobu plátna.
Uplatňuje-li se tedy, pokud jde o užitnou hodnotu zboží, jen kvalita práce v něm obsažené, pak, pokud jde o velikost hodnoty, uplatňuje se jen kvantita práce, při čemž tato práce musí už být převedena na lidskou práci bez jakékoli další kvality. V prvním případě jde o to, jak se pracuje a co se pracuje, v druhém případě o to, kolik, jak dlouho se pracuje. Protože velikost hodnoty zboží vyjadřuje pouze množství práce, která je v něm obsažena, musí být jednotlivá zboží v určité proporci vždycky stejně velikými hodnotami.
Zůstává-li nezměněna produktivní síla všech užitečných prací, nutných k výrobě na př. jednoho kabátu, stoupá velikost hodnoty kabátů úměrně s jejich kvantitou. Představuje-li jeden kabát na př. x pracovních dnů, představují 2 kabáty 2 x pracovních dnů atd. Ale dejme tomu, že práce nutná k výrobě jednoho kabátu se zdvojnásobí nebo klesne na polovinu. V prvním případě stojí jeden kabát tolik, kolik předtím stály dva kabáty, v druhém případě stojí dva kabáty tolik, kolik dříve stál jeden, ačkoli v obou případech koná kabát stále tytéž služby a kvalita užitečné práce, která je v něm obsažena, zůstává nezměněna. Ale změnilo se tu množství práce vynaložené na jeho výrobu.
Větší množství užitné hodnoty je samo o sobě větším hmotným bohatstvím: dva kabáty jsou více než jeden kabát. Dvěma kabáty můžeme odít dva lidi, jedním kabátem jen jednoho člověka atd. Ale vzrůstu masy hmotného bohatství může odpovídat současné zmenšení velikosti jeho hodnoty. Tento protikladný pohyb vyvěrá z dvojakého charakteru práce. Produktivní síla je ovšem vždy produktivní silou užitečné, konkretní práce a určuje fakticky jen stupeň účinnosti účelné produktivní činnosti v daném časovém úseku. Užitečná práce se tedy stává bohatším nebo chudším zdrojem výrobků přímo úměrně vzestupu nebo poklesu své produktivní síly. Naproti tomu změna produktivní síly sama o sobě se naprosto nedotýká práce, která se zračí v hodnotě zboží. Protože produktivní síla přináleží konkretní užitečné formě práce, nemůže se ovšem dotýkat práce, jakmile se abstrahuje od její konkretní užitečné formy. Táž práce dává tedy ve stejných časových úsecích vždy stejně velké hodnoty, ať už se její produktivní síla jakkoli mění. Ale dodává za těchto podmínek ve stejných časových úsecích různá množství užitných hodnot: více, jestliže produktivní síla stoupá, méně, jestliže klesá. Táž změna produktivní síly, která zvětšuje plodnost práce, a tedy masu užitných hodnot, které práce skýtá, zmenšuje, jak vidíme, celkovou velikost hodnoty této zvětšené masy, jestliže zkracuje množství pracovní doby, nutné k její výrobě. A naopak.
Všechna práce je jednak vynakládáním lidské pracovní síly ve fysiologickém smyslu a jako takováto stejná čili abstraktně lidská práce vytváří hodnotu zboží. Na druhé straně je všechna práce vynakládáním lidské pracovní síly ve zvláštní účelné formě a jako takováto konkretní užitečná práce vytváří užitné hodnoty.[16]
3. FORMA HODNOTY ČILI SMĚNNÁ HODNOTA
Zboží přicházejí na svět ve formě užitných hodnot čili zbožních těles, jako železo, plátno, pšenice atd. Je to jejich primitivní naturální forma. Stávají se však zbožími jen proto, že mají dvojaký charakter, že jsou užitnými předměty a zároveň nositeli hodnoty. Jeví se tedy jako zboží, čili mají zbožní formu jen potud, pokud mají tuto dvojí formu — naturální formu a formu hodnoty.
Hodnotovost [Wertgegenständlichkeit] zboží se liší od vdovičky Čiperné[*] tím, že nevíme, jak na ni. V přímém opaku k smyslově hrubé hmatatelnosti zbožních těles nevchází do hodnotovosti ani atom přírodní látky. Obracejme a otáčejme si každé jednotlivé zboží jak chceme, nepostihneme je jako ztělesněnou hodnotu [Wertding]. Jestliže si připomeneme, že zboží mají hodnotovost jen potud, pokud jsou výrazem téže společenské jednotky, lidské práce, že tedy jejich hodnotovost má čistě společenský charakter, pak se také samo sebou rozumí, že se může projevovat jen ve společenském poměru jednoho zboží k druhému. Vskutku, vycházíme ze směnné hodnoty čili ze směnného poměru zboží, abychom se dostali na stopu hodnotě, která se v nich skrývá. Nyní se musíme vrátit k této jevové formě hodnoty.
Každý ví, i když jinak neví nic, že zboží mají společnou formu hodnoty, která příkře kontrastuje s pestrými naturálními formami jejich užitných hodnot — totiž peněžní formu hodnoty. Zde však máme provést to, oč se buržoasní politická ekonomie ani nepokusila, totiž ukázat původ této peněžní formy, tedy sledovat vývoj výrazu hodnoty, obsaženého v hodnotovém poměru zboží, od jeho nejprostší, sotva postřehnutelné podoby až po oslnivou peněžní formu. Tak zmizí zároveň i záhadnost peněz.
Nejprostším hodnotovým poměrem je zřejmě hodnotový poměr zboží k jednomu jakémukoli zboží jiného druhu, lhostejno jakému. Poměr mezi hodnotami dvou zboží dává tedy nejprostší výraz hodnoty daného zboží.
A) PROSTÁ, JEDNOTLIVÁ ČILI NAHODILÁ FORMA HODNOTY
x zboží A = y zboží B čili: x zboží A má hodnotu y zboží B. (20 loket plátna = 1 kabátu čili: 20 loket plátna má hodnotu 1 kabátu.)
1. Dva póly výrazu hodnoty: relativní forma hodnoty a ekvivalentní forma
Tajemství každé formy hodnoty tkví v této prosté formě hodnoty. Hlavní obtíž je tedy v rozboru této formy hodnoty.
Dvě zboží různého druhu A a B, v našem příkladě plátno a kabát, hrají tu tedy zřejmě dvě různé úlohy. Plátno vyjadřuje svou hodnotu v kabátu, kabát je materiálem pro toto vyjádření hodnoty. První zboží hraje aktivní úlohu a druhé pasivní. Hodnota prvního zboží je vyjádřena jako relativní hodnota, čili toto zboží je v relativní formě hodnoty. Druhé zboží funguje jako ekvivalent, čili je v ekvivalentní formě.
Relativní forma hodnoty a ekvivalentní forma jsou navzájem k sobě patříci, vzájemně se podmiňující, nerozlučné momenty, ale zároveň jsou to navzájem se vylučující čili protikladné krajnosti, tj. póly téhož výrazu hodnoty; rozdělují se vždy mezi různá zboží, uváděná výrazem hodnoty ve vzájemný poměr. Hodnotu plátna nemohu na př. vyjádřit v plátně. 20 loket plátna = 20 loktům plátna, to není výraz hodnoty. Tato rovnice říká spíše pravý opak: 20 loket plátna není nic jiného než 20 loket plátna, tj. určité množství užitného předmětu — plátna. Hodnota plátna může být tedy vyjádřena jen relativně, tj. v jiném zboží. Relativní forma hodnoty plátna předpokládá proto, že proti němu stojí nějaké jiné zboží v ekvivalentní formě. Na druhé straně toto jiné zboží, které vystupuje jako ekvivalent, nemůže být současně v relativní formě hodnoty. Toto zboží nevyjadřuje svou hodnotu. Je jen materiálem pro vyjádření hodnoty jiného zboží.
Výraz: 20 loket plátna = 1 kabátu čili 20 loket plátna má hodnotu 1 kabátu, zahrnuje ovšem i obrácený poměr: 1 kabát = 20 loktům plátna čili 1 kabát stojí 20 loket plátna. Takto však musím rovnici obrátit, mám-li relativně vyjádřit hodnotu kabátu, a jakmile tak učiním, stává se ekvivalentem plátno místo kabátu. Totéž zboží nemůže tedy v témže výrazu hodnoty vystupovat současně v obou formách. Nejen to: tyto formy se polárně vylučují.
Tedy zda je zboží v relativní formě hodnoty nebo v protikladné ekvivalentní formě, to závisí výhradně na jeho místě v daném výrazu hodnoty, tj. na tom, zda je zbožím, jehož hodnota se vyjadřuje, anebo zbožím, v němž se hodnota vyjadřuje.
2. Relativní forma hodnoty
Abychom si ujasnili, jak je prostý výraz hodnoty jednoho zboží obsažen v hodnotovém poměru dvou zboží, musíme tento poměr zkoumat především nezávisle na jeho kvantitativní stránce. Obyčejně se postupuje právě obráceně a v hodnotovém poměru se spatřuje jen proporce, v níž se určitá množství dvou různých druhů zboží navzájem rovnají. Zapomíná se přitom, že různé věci lze kvantitativně srovnávat, teprve když se převedou na určitou jednotku. Jen jako výrazy určité jednotky jsou stejnojmennými, tedy souměřitelnými veličinami.[17]
Ať se 20 loket plátna rovná 1 kabátu, nebo 20 kabátům, nebo x kabátům, tj. ať dané množství plátna má hodnotu mnoha nebo mála kabátů, již sama existence každé takové proporce vždy předpokládá, že plátno a kabáty jakožto velikosti hodnoty jsou výrazy téže jednotky, věcmi téže povahy. Základem této rovnice je: plátno = kabátu.
Ale tato dvě kvalitativně srovnávaná zboží nehrají stejnou úlohu. Vyjadřuje se jen hodnota plátna. A jak? Tím, že se uvádí ve vztah ke kabátu jako ke svému „ekvivalentu“ čili k něčemu, co je za ně vyměnitelné. V tomto poměru vystupuje kabát jako forma existence hodnoty, jako ztělesněná hodnota [Wertding], neboť jen jako hodnota je kabát totožný s plátnem. S druhé strany se teprve zde objevuje nebo nabývá samostatného výrazu vlastní hodnotnost [Wertsein] plátna, neboť jen jako hodnota může být plátno uvedeno ve vztah ke kabátu jako k něčemu, co je rovnocenné nebo co lze za plátno směňovat. Tak kyselina máselná je látka odlišná od mravenčanu propylnatého. Obě tyto látky se však skládají z týchž chemických substancí — uhlíku (C), vodíku (H), a kyslíku (O), a to v témže procentním poměru, totiž C4H8O2. A kdybychom mravenčan propylnatý srovnávali s kyselinou máselnou, znamenalo by to v této rovnici předně, že mravenčan propylnatý je jen formou existence C4H8O2 a za druhé, že i kyselina máselná se skládá z C4H8O2. Srovnáním mravenčanu propylnatého s kyselinou máselnou byla by tedy vyjádřena jejich chemická substance na rozdíl od jejich fysické formy.
Řekneme-li: jako hodnoty jsou zboží pouhými ssedlinami lidské práce, převádí je náš rozbor na abstraktní hodnotu, ale nevyjadřuje je v žádné formě hodnoty, odlišné od jejich naturální formy. Jinak je tomu v hodnotovém poměru jednoho zboží k druhému. Hodnotový charakter zboží se tu projevuje v jeho vlastním vztahu k jinému zboží.
Srovnáváme-li na př. kabát jako ztělesněnou hodnotu s plátnem, srovnáváme práci obsaženou v kabátě s prací obsaženou v plátně. Ovšem krejčovství, které dělá kabát, je konkretní práce jiného druhu než tkalcovství, které dělá plátno. Ale tím, že se krejčovství srovnává s tkalcovstvím, převádí se fakticky na to, co je v obou pracích skutečně stejné, na společný jim charakter lidské práce. Touto oklikou je dále řečeno, že i tkalcovství, pokud tká hodnotu, se neliší od krejčovství, že tedy je abstraktně lidskou prací. Jenže vyjádření ekvivalentnosti rozličných zboží odhaluje specifický charakter hodnototvorné práce tím, že rozličné práce, obsažené v rozličných zbožích, fakticky převádí na to, co je jim společné, na lidskou práci vůbec.[17a]
Nestačí však vyjádřit specifický charakter práce, v níž záleží hodnota plátna. Lidská pracovní síla v tekutém stavu čili lidská práce tvoří hodnotu, ale sama práce není hodnotou. Hodnotou se stává v ssedlém stavu, v předmětné formě. Má-li být hodnota plátna vyjádřena jako ssedlina lidské práce, musí být vyjádřena jako zvláštní „předmětnost“, která se věcně liší od plátna samého a která je mu zároveň společná s jiným zbožím. Tento úkol je již vyřešen.
V hodnotovém poměru plátna ke kabátu vystupuje kabát jako něco, co je s plátnem kvalitativně stejné, jako věc téhož druhu, protože je hodnotou. Vystupuje tu tedy jako věc, v níž se projevuje hodnota čili která ve své hmatatelné naturální formě představuje hodnotu. Kabát — zbožní těleso kabát — je ovšem jen užitnou hodnotou. Kabát vyjadřuje hodnotu právě tak málo jako kterýkoli kus plátna. To však jen dokazuje, že uvnitř svého hodnotového poměru k plátnu znamená kabát víc než mimo něj, podobně jako leckdo znamená v premovaném kabátě víc než bez něho.
Při výrobě kabátu byla skutečně ve formě krejčovství vynaložena lidská pracovní síla. Je v něm tedy nahromaděna lidská práce. Po této stránce je kabát „nositelem hodnoty“, ačkoli tato jeho vlastnost z něho neprosvítá, i když je látka sebeřidší. A ve svém hodnotovém poměru k plátnu vystupuje jen po této své stránce, tedy jako ztělesněná hodnota, jako hodnotové tělo. Přesto, že je upjat na všechny knoflíky, poznává v něm plátno spřízněnou krásnou duši hodnoty. Kabát nemůže však představovat vůči plátnu hodnotu, nevezme-li pro ně zároveň hodnota na sebe formu kabátu. Tak se individuum A nemůže k individuu B chovat jako k veličenstvu, nevezme-li veličenstvo jako takové pro A na sebe podobu B a tedy nezmění-li při každé změně zeměpána rysy obličeje, vlasy a ještě všelicos jiného.
V hodnotovém poměru, v němž kabát tvoří ekvivalent plátna, vystupuje tedy forma kabátu jako forma hodnoty. Hodnota zboží plátno je tedy vyjádřena v tělesu zboží kabát, hodnota jednoho zboží v užitné hodnotě druhého zboží. Jako užitná hodnota je plátno věc smyslově odlišná od kabátu; jako hodnota „se rovná kabátu“ a vypadá tedy úplně jako kabát. Tak dostává plátno formu hodnoty, odlišnou od jeho naturální formy. Jeho hodnotnost se projevuje v tom, že se přirovnává ke kabátu, jako se ovčí povaha křesťana projevuje v tom, že se přirovnává k beránku božímu. Vidíme, že všechno, co nám předtím řekl rozbor hodnoty zboží, říká nám plátno samo, jakmile se dostane do styku s jiným zbožím, kabátem. Jenže prozrazuje své myšlenky v řeči, kterou jedině zná, v řeči zboží. Chce-li říci, že jeho vlastní hodnotu tvoří práce ve své abstraktní vlastnosti lidské práce, praví, že kabát, pokud se mu rovná, tedy pokud je hodnotou, se skládá z téže práce jako plátno. Chce-li říci, že jeho vznešená hodnotovost je odlišná od jeho naškrobeného lněného těla, praví, že hodnota vypadá jako kabát a že proto ono samo jako ztělesněná hodnota se podobá kabátu jako vejce vejci. Poznamenáváme mimochodem, že řeč zboží má kromě hebrejštiny ještě mnoho víceméně vyvinutých nářečí. Německé slovo „Wertsein“ vyjadřuje na př. méně výrazně než románské sloveso valere, valer, valoir fakt, že srovnávání zboží B se zbožím A je vyjádřením vlastní hodnoty zboží A. Paris vaut bien une messe! [Paříž přece stojí za mši!]
Prostřednictvím hodnotového poměru stává se tedy naturální forma zboží B formou hodnoty zboží A, čili těleso zboží B se stává zrcadlem hodnoty zboží A.[18] Tím, že zboží A vstupuje ve vztah ke zboží B jako k tělesu hodnoty, jako k materialisaci lidské práce, činí z užitné hodnoty B materiál pro vyjádření své vlastní hodnoty. Hodnota zboží A, vyjádřená takto v užitné hodnotě zboží B, má formu relativní hodnoty.
Každé zboží, jehož hodnota má být vyjádřena, představuje jisté množství daného užitného předmětu, na př. 15 měřic pšenice, 100 liber kávy atd. Toto dané množství zboží obsahuje určité množství lidské práce. Forma hodnoty má tedy vyjadřovat nejen hodnotu vůbec, nýbrž kvantitativně určitou hodnotu čili velikost hodnoty. V hodnotovém poměru zboží A ke zboží B, plátna ke kabátu, klademe tedy druh zboží kabát na roveň plátnu nejen kvalitativně jako ztělesněnou hodnotu vůbec, nýbrž určité množství plátna, na př. 20 loket, se srovnává s určitým množstvím ztělesněné hodnoty čili ekvivalentu, na př. 1 kabátem.
Rovnice „20 loket plátna = 1 kabátu, čili 20 loket plátna má hodnotu 1 kabátu“ předpokládá, že v 1 kabátu je obsaženo právě tolik substance hodnoty jako ve 20 loktech plátna, že tedy obě tato množství zboží stojí stejně práce čili stejnou pracovní dobu. Ale pracovní doba, nutná k výrobě 20 loket plátna nebo jednoho kabátu, se mění s každou změnou produktivní síly práce v tkalcovství nebo krejčovství. Prozkoumáme nyní důkladněji vliv takové změny na relativní výraz velikosti hodnoty.
I. Hodnota plátna nechť se mění[19], zatím co hodnota kabátu zůstává stálá. Zdvojnásobí-li se pracovní doba nutná k výrobě plátna, na př. následkem stoupající neplodnosti lnářské půdy, zdvojnásobí se i jeho hodnota. Místo rovnice 20 loket plátna = 1 kabátu dostáváme: 20 loket plátna = 2 kabátům, protože 1 kabát obsahuje nyní polovinu té pracovní doby, kterou obsahuje 20 loket plátna. Klesne-li však pracovní doba nutná k výrobě plátna na polovinu, na př. vlivem zdokonalení tkalcovských stavů, klesne i hodnota plátna o polovinu. Máme tedy nyní: 20 loket plátna = ½ kabátu. Při nezměněné hodnotě zboží B relativní hodnota zboží A, .t. j. jeho hodnota vyjádřená ve zboží B, stoupá a klesá přímo úměrně hodnotě zboží A.
II. Hodnota plátna nechť zůstává stálá, zatím co hodnota kabátu se mění. Zdvojnásobí-li se za této podmínky pracovní doba nutná k výrobě kabátu, na př. v důsledku nepříznivé stříže vlny, dostaneme místo rovnice 20 loket plátna = 1 kabátu rovnici: 20 loket plátna = ½ kabátu. Klesne-li naproti tomu hodnota kabátu o polovinu, pak 20 loket plátna = 2 kabátům. Při nezměněné hodnotě zboží A jeho relativní hodnota, vyjádřená ve zboží B, klesá nebo stoupá nepřímo úměrně změně hodnoty B.
Srovnáme-li různé případy I a II, vidíme, že táž změna velikosti relativní hodnoty může vznikat z úplně opačných příčin. Tak se stává z rovnice 20 loket plátna = 1 kabátu rovnice 20 loket plátna = 2 kabátům buď proto, že hodnota plátna se zdvojnásobuje, nebo proto, že hodnota kabátu klesá na polovinu; na druhé straně rovnice 20 loket plátna = ½ kabátu buď proto, že hodnota plátna klesá na polovinu, nebo proto, že hodnota kabátu se zdvojnásobuje.
III. Jednotlivá množství práce, nutná k výrobě plátna a kabátu, nechť se mění současně stejným směrem a ve stejném poměru. V tomto případě rovnice 20 loket plátna = 1 kabátu zůstává nezměněna, ať se hodnota těchto zboží jakkoli mění. Změnu jejich hodnoty můžeme objevit teprve při srovnání s třetím zbožím, jehož hodnota zůstává stálá. Kdyby hodnoty všech zboží současně stoupaly nebo klesaly ve stejném poměru, zůstaly by jejich relativní hodnoty nezměněny. Skutečnou změnu jejich hodnoty by bylo vidět jen v tom, že by se nyní za tutéž pracovní dobu všeobecně vyrobilo větší nebo menší množství zboží než dříve.
IV. Pracovní doba, nutná k výrobě plátna a kabátu, a tedy i jejich hodnoty, nechť se mění současně stejným směrem, ale v různém stupni, nebo nechť se mění opačným směrem atd. Vliv všech možných takovýchto kombinací na relativní hodnotu zboží se určí prostě použitím jednotlivých případů I, II a III.
Skutečné změny velikosti hodnoty se tedy neobrážejí ani jednoznačně, ani úplně v jejich relativním výrazu čili ve velikosti relativní hodnoty. Relativní hodnota zboží se může měnit, přestože jeho hodnota zůstává stálá. Jeho relativní hodnota může zůstávat stálá, přestože se mění jeho hodnota, a konečně současné změny velikost hodnoty a relativního výrazu této velikosti hodnoty si naprosto nemusí odpovídat.[20]
3. Ekvivalentní forma
Viděli jsme, že když nějaké zboží A (plátno) vyjadřuje svou hodnotu v užitné hodnotě odlišného zboží B (v kabátě), vtiskuje tomuto zboží zvláštní formu hodnoty, formu ekvivalentu. Zboží plátno projevuje svou vlastní hodnotnost v tom, že se mu rovná kabát, aniž přijímá formu hodnoty, odlišnou od své naturální tělesné formy. Plátno tedy fakticky vyjadřuje svou hodnotnost v tom, že kabát je za ně přímo směnitelný. Ekvivalentní forma zboží je tudíž forma jeho bezprostřední směnitelnosti za jiné zboží.
Slouží-li daný druh zboží, na př. kabáty, za ekvivalent jinému druhu zboží, na př. plátnu, nabývají-li tedy kabáty té charakteristické vlastnosti, že jsou ve formě bezprostředně směnitelné za plátno, není tím ještě nikterak dána proporce, v níž se dají kabáty a plátno směňovat. Protože velikost hodnoty plátna je dána, závisí tato proporce na velikosti hodnoty kabátů. Ať je kabát ekvivalentem a plátno relativní hodnotou, nebo naopak, ať je plátno ekvivalentem a kabát relativní hodnotou, velikost hodnoty kabátu je vždy určována pracovní dobou nutnou k jeho výrobě, je tedy nezávislá na formě jeho hodnoty. Ale jakmile druh zboží kabát zaujímá ve výrazu hodnoty místo ekvivalentu, není velikost jeho hodnoty jako taková vůbec vyjadřována. Nejen to: v hodnotové rovnici vystupuje jen jako určité množství dané věci.
Na př.: 40 loket plátna „stojí“ — co? 2 kabáty. Protože druh zboží kabát tu hraje úlohu ekvivalentu, protože užitná hodnota kabát vystupuje proti plátnu jako ztělesnění hodnoty, stačí určité množství kabátů k vyjádření určité velikosti hodnoty plátna. Dva kabáty mohou tedy vyjádřit velikost hodnoty 40 loket plátna, nemohou však nikdy vyjádřit velikost své vlastní hodnoty, velikost hodnoty kabátů. Povrchní chápání tohoto faktu, že v hodnotové rovnici má ekvivalent vždy jen formu pouhého množství nějaké věci, nějaké užitné hodnoty, svedlo Baileye a mnoho jeho předchůdců a následovníků k tomu, že ve výrazu hodnoty spatřovali jen kvantitativní poměr. Ve skutečnosti neobsahuje ekvivalentní forma zboží žádné kvantitativní určení hodnoty.
První zvláštnost, která je nápadná při zkoumání ekvivalentní formy, tkví v tom, že užitná hodnota se stává formou, v níž se projevuje její opak, hodnota.
Naturální forma zboží se stává formou hodnoty. Ale nota bene: pro zboží B (kabát nebo pšenici nebo železo atd.) se toto quid proquo [záměna] odehrává jen uvnitř hodnotového poměru, do něhož s ním vstupuje libovolné jiné zboží A (plátno atd.), jen uvnitř tohoto poměru. Protože žádné zboží nemůže mít vztah k sobě samému jako k ekvivalentu, tedy nemůže také udělat ze svého přirozeného zevnějšku výraz své vlastní hodnoty, musí mít vztah k jinému zboží jako k ekvivalentu, čili musí přirozený zevnějšek jiného zboží učinit svou vlastní formou hodnoty.
Znázorněme si to na příklad na míře, kterou se měří zbožní tělesa jako taková, tj. jako užitné hodnoty. Homole cukru jako fysické těleso má určitou tíži, váhu, ale na žádné homoli cukru není možno její váhu bezprostředně ani vidět, ani cítit. Vezmeme proto několik kousků železa, jejichž váha byla předem určena. Tělesná forma železa, vzata sama o sobě, není jevovou formou tíže právě tak, jako jí není homole cukru. Ale přesto, abychom vyjádřili homoli cukru jako tíži, uvedeme ji ve váhový poměr k železu. V tomto poměru vystupuje železo jako těleso, jež nepředstavuje nic než tíži. Tato množství železa slouží tudíž jako míra váhy cukru a představují vůči fysickému tělesu cukru jen ztělesnění tíže, jevovou formu tíže. Tuto úlohu hraje železo jen uvnitř tohoto poměru, do kterého vůči němu vstupuje cukr nebo nějaké jiné těleso, jehož váha má být zjištěna. Kdyby obě tělesa neměla tíži, nemohla by do tohoto poměru vstoupit a jedno by nemohlo vyjadřovat tíži druhého. Hodíme-li obě na misky vah, přesvědčíme se, že jako tíže jsou obě skutečně totožná, a proto jsou-li v určité proporci, mají tutéž váhu. Tak jako těleso železo, jakožto míra váhy, představuje vůči homoli cukru jen tíži, tak v našem výrazu hodnoty představuje těleso kabát vůči plátnu jen hodnotu.
Zde však analogie končí. Ve vyjádření váhy homole cukru představuje železo přirozenou vlastnost, společnou oběma tělesům, totiž tíži, kdežto ve vyjádření hodnoty plátna představuje kabát nikoli přírodní vlastnost věcí, nýbrž jejich hodnotu — něco čistě společenského.
Tím, že relativní forma hodnoty zboží, na př. plátna, vyjadřuje jeho hodnotnost jako něco naprosto odlišného od jeho tělesa i od vlastností jeho tělesa, na př. jako to, „co se rovná kabátu“, naznačuje již sám tento výraz, že se za ním skrývá nějaký společenský vztah. Právě opačný charakter má ekvivalentní forma. Vždyť spočívá právě v tom, že dané těleso zboží, na př. kabát, daná věc jako taková, vyjadřuje hodnotu, tedy má hodnotu již přímo svou povahou. To sice platí jen v rámci hodnotového poměru, v němž se zboží plátno uvádí ve vztah ke zboží kabátu jako k ekvivalentu.[21] Protože však vlastnosti dané věci nevyvěrají z jejího poměru k jiným věcem, ale jen se v takovém poměru projevují, vzniká představa, že i kabát má od přírody svou ekvivalentní formu, svou vlastnost přímé směnitelnosti za jiná zboží stejně, jako tíži nebo tu vlastnost, že hřeje. Odtud záhadnost ekvivalentní formy, která zarazí měšťácky hrubý pohled ekonoma teprve tehdy, když tato forma stojí proti němu v hotové podobě — jako peníze. Pak se ekonom snaží vypořádat se s mystickým charakterem zlata a stříbra, podstrkuje na jejich místo méně oslnivá zboží a se stále novým potěšením vypočítává veškerou tu zbožní luzu, která svého času hrála úlohu zbožního ekvivalentu. Netuší, že již nejprostší výraz hodnoty, jako 20 loket plátna = 1 kabátu, podává řešení hádanky ekvivalentní formy.
Těleso zboží, které slouží za ekvivalent, vystupuje vždy jako ztělesnění abstraktně lidské práce a je zároveň vždy produktem určité užitečné, konkretní práce. Tato konkretní práce se takto stává výrazem abstraktně lidské práce. Je-li na př. kabát pouze věcí, v níž je uskutečněna abstraktně lidská práce, je i krejčovská práce, která je v něm fakticky uskutečněna, pouhou formou uskutečnění abstraktně lidské práce. Ve výrazu hodnoty plátna netkví užitečnost krejčovské práce v tom, že dělá šaty, tedy i lidi, nýbrž v tom, že dělá věc, na níž je hned vidět hodnotu, tj. ssedlinu práce, která se nijak neliší od práce zpředmětněné v hodnotě plátna. Má-li krejčovství dělat takové zrcadlo hodnoty, nesmí samo v sobě obrážet nic jiného než svou abstraktní vlastnost, že je lidskou prací vůbec.
Jak ve formě krejčovství, tak ve formě tkalcovství se vynakládá lidská pracovní síla. Obě tyto činnosti mají tedy obecný charakter lidské práce a v určitých případech, na př. při výrobě hodnoty, je nutno je brát jen s tohoto hlediska. Není v tom nic mystického. Ale ve výrazu hodnoty zboží se to pak jeví jinak. Má-li se na př. vyjádřit, že tkalcovství nevytváří hodnotu plátna ve své konkretní formě, nýbrž ve své obecné kvalitě lidské práce, staví se proti němu krejčovství, konkretní práce, vytvářející ekvivalent plátna, jako názorná forma uskutečnění abstraktně lidské práce.
Je tedy druhou zvláštností ekvivalentní formy, že konkretní práce se stává formou, v níž se projevuje její opak, abstraktně lidská práce.
Protože však tato konkretní práce, krejčovství, vystupuje zde jako pouhý výraz bezrozdílné lidské práce, je v této formě rovna jiné práci, práci obsažené v plátně; a proto, ačkoli je — jako každá jiná práce, která vyrábí zboží — soukromou prací, je přesto prací v bezprostředně společenské formě. Právě proto se zračí ve výrobku, který je přímo směnitelný za jiné zboží. Třetí zvláštností ekvivalentní formy tedy je, že soukromá práce se stává formou svého opaku, tj. prací v bezprostředně společenské formě.
Obě tyto zvláštnosti ekvivalentní formy vyniknou ještě zřetelněji, vrátíme-li se k velkému badateli, který první analysoval formu hodnoty, jakož i mnoho forem myšlení, forem společenských a přírodních. Mám na mysli Aristotela.
Aristoteles především úplně jasně ukazuje, že peněžní forma zboží je jen dalším rozvinutím prosté formy hodnoty, tj. výrazu hodnoty jednoho zboží v nějakém libovolném jiném zboží, neboť praví:
„5 lůžek = 1 domu“ (clinai pente anti oiciaς)„se neliší“ od:
„5 lůžek = tomu a tomu množství peněz“ (clinai pente anti ... oson ai pente clinai).
Chápe také, že hodnotový poměr, v němž je tento výraz hodnoty obsažen, svědčí sám zase o tom, že dům je kvalitativně stavěn na roveň lůžku a že bez takové rovnosti jejich podstat by nebylo možné tyto smyslově rozdílné věci uvádět ve vzájemný vztah jako souměřitelné veličiny. „Směna,“ praví Aristoteles, „není možná bez rovnosti, a rovnost není možná bez souměřitelnosti“ (out isothς mh oushς snmmetriaς). Zde se však zaráží a upouští od dalšího rozboru formy hodnoty. „Je však vpravdě nemožné (th men oun alhqeia adunaton), aby tak různorodé věci byly souměřitelné“, t. j. kvalitativně stejné. Toto srovnávání může být jen něco, co je cizí pravé povaze věcí, tedy „pomůcka v nouzi pro praktickou potřebu“.
Aristoteles nám tedy sám ukazuje, na čem jeho další rozbor ztroskotává: chybí pojem hodnoty. Co je ono stejné, tj. ona společná substance, kterou představuje dům pro lůžka ve výrazu hodnoty lůžek? Něco takového „nemůže vpravdě existovat“, říká Aristoteles. Proč? Dům představuje vůči lůžku něco stejného, pokud představuje to, co je skutečně stejné v nich obou, jak v lůžku, tak v domě. A to je — lidská práce.
Ale ten fakt, že ve formě zbožních hodnot jsou všechny práce vyjadřovány jako stejná, a tedy stejně platná lidská práce, tento fakt nemohl Aristoteles vyčíst ze samé formy hodnoty, protože řecká společnost byla založena na otrocké práci a její přirozenou základnou byla tedy nerovnost lidí a jejich pracovních sil. Tajemství výrazu hodnoty, rovnost a stejná platnost všech prací, pokud jsou lidskou prací vůbec, lze rozluštit teprve tehdy, když už se idea lidské rovnosti upevnila jako lidový předsudek. To však je možné teprve ve společnosti, kde zbožní forma je všeobecnou formou produktu práce, kde tedy také vztah lidí k sobě navzájem jako majitelů zboží je vládnoucím společenským vztahem. Aristotelova genialita se projevuje právě v tom, že ve výrazu hodnoty zboží objevuje poměr rovnosti. Jen historické hranice společnosti, v níž žil, mu zabránily objevit, v čem spočívá „vpravdě“ tento poměr rovnosti.
4. Prostá forma hodnoty jako celek
Prostá forma hodnoty zboží je obsažena v jeho hodnotovém poměru ke zboží jiného druhu čili v jeho směnném poměru k tomuto jinému zboží. Hodnota zboží A je kvalitativně vyjádřena v bezprostřední směnitelnosti zboží B za zboží A. Kvantitativně je vyjádřena ve směnitelnosti určitého množství zboží B za dané množství zboží A. Jinými slovy: hodnota zboží je samostatně vyjadřována tím, že se zboží jeví jako „směnná hodnota“. Stojí-li na začátku této kapitoly, jak se běžně říká: zboží je užitná hodnota a směnná hodnota, bylo to, přesně řečeno, nesprávné. Zboží je užitná hodnota čili užitný předmět a „hodnota“. Ukazuje tuto svou dvojakou povahu, jakmile jeho hodnota má vlastní jevovou formu) odlišnou od jeho naturální formy, totiž formu směnné hodnoty; tuto formu nemá zboží nikdy, je-li bráno isolovaně, nýbrž vždy jen v hodnotovém poměru čili ve směnném poměru ke druhému, odlišnému zboží. Avšak víme-li to, nevede onen nepřesný způsob vyjadřování k chybám, nýbrž používá se jen pro stručnost.
Náš rozbor ukázal, že forma hodnoty čili vyjádření hodnoty zboží vyplývá z povahy zbožní hodnoty, a ne naopak, že by hodnota a velikost hodnoty vyplývala ze způsobu jejího vyjádření jako směnné hodnoty. Ale právě tak si to mylně představují jak merkantilisté a jejich moderní obdivovatelé, jako Ferrier, Ganilh atd.[22], tak i jejich protinožci, moderní commis-voyageurs [cestující agenti] svobodného obchodu, jako Bastiat a společníci. Merkantilisté kladou hlavní důraz na kvalitativní stránku vyjádření hodnoty, tedy na ekvivalentní formu zboží, která má svou hotovou podobu v penězích — moderní hauzírníci svobodného obchodu, kteří musí své zboží odbýt za každou cenu, obracejí hlavní pozornost na kvantitativní stránku relativní formy hodnoty. Pro ně tedy jak hodnota, tak velikost hodnoty zboží existují jedině ve výrazu, který dostávají ve směnném poměru, tj. jen ve sloupcích běžného ceníku zboží. Skot MacLeod, jehož profesionální povinností je co nejučeněji vyšperkovávat úplně popletené představy bankéřů z Lombard Street, představuje podařenou synthesu mezi pověrčivými merkantilisty a osvícenými hauzírníky s idejemi svobodného obchodu.
Podrobnější prozkoumání výrazu hodnoty zboží A, obsaženého v jeho hodnotovém poměru ke zboží B, nám ukázalo, že v rámci tohoto poměru vystupuje naturální forma zboží A jen jako podoba užitné hodnoty, naturální forma zboží B jen jako forma hodnoty čili podoba hodnoty. Vnitřní protiklad užitné hodnoty a hodnoty, skrytý ve zboží, se tedy projevuje ve vnějším protikladu, tj. v poměru dvou zboží, v němž jedno zboží, jehož hodnota se vyjadřuje, vystupuje bezprostředně jen jako užitná hodnota, zatím co druhé zboží, v němž se hodnota vyjadřuje, vystupuje bezprostředně jen jako směnná hodnota. Prostá forma hodnoty zboží je tedy prostá forma, v níž se projevuje protiklad užitné hodnoty a hodnoty, který je v ní obsažen.
Produkt práce je za všech společenských poměrů užitným předmětem, ale produkt práce přeměňuje ve zboží jen jedna historicky určitá vývojová epocha, za níž práce, vynaložená na výrobu užitečné věci, se jeví jako „předmětná“ vlastnost této věci, jako její hodnota. Z toho tedy vyplývá, že prostá forma hodnoty zboží je zároveň prostou zbožní formou produktu práce, že proto vývoj zbožní formy spadá vjedno s vývojem formy hodnoty.
Již na první pohled je zřejmá nedostatečnost prosté formy hodnoty, této zárodečné formy, která teprve řadou metamorfos dozrává ve formu ceny.
Vyjádření hodnoty zboží A v nějakém zboží B odlišuje tuto hodnotu zboží A od jeho vlastní užitné hodnoty, a proto staví zboží jen do jednoho směnného poměru — do poměru k nějakému jednotlivému druhu zboží, od něho odlišnému; nevyjadřuje však kvalitativní rovnost a kvantitativní proporcionalitu ke všem ostatním zbožím. Prosté relativní formě hodnoty jednoho zboží odpovídá jednotlivá ekvivalentní forma jiného zboží. Tak má na př. kabát v relativním výrazu hodnoty plátna jen ekvivalentní formu čili formu bezprostřední směnitelnosti jen vůči tomuto jednotlivému druhu zboží, plátnu.
Avšak jednotlivá forma hodnoty přechází sama od sebe v úplnější formu. Její pomocí se sice hodnota jednoho zboží A vyjadřuje jen v jednom zboží jiného druhu. Je však naprosto lhostejné, jaké je to zboží: zda to je kabát, železo, pšenice atd. Podle toho, zda jedno a totéž zboží vstupuje v hodnotové poměry k tomu či onomu druhu zboží, vznikají různé prosté výrazy jeho hodnoty.[22a] Počet možných výrazů jeho hodnoty je omezen jen počtem druhů zboží od něho odlišných. Jednotlivý výraz hodnoty zboží se tedy přeměňuje v řadu různých prostých výrazů jeho hodnoty, a tuto řadu lze libovolně prodlužovat.
B) ÚPLNÁ ČILI ROZVINUTÁ FORMA HODNOTY
1. Rozvinutá relativní forma hodnoty
Hodnota nějakého zboží, na př. plátna, se nyní vyjadřuje v nesčetných jiných prvcích světa zboží. Každé jiné zbožní těleso se stává zrcadlem hodnoty plátna.[23] Tak se teprve nyní jeví sama tato hodnota skutečně jako ssedlina bezrozdílné lidské práce. Neboť práce, která ji tvoří, je nyní vyjádřena výslovně jako práce, která má stejnou platnost jako každá jiná lidská práce, ať má jakoukoli naturální formu a ať se tedy zpředmětňuje v kabátě nebo v pšenici nebo v železe nebo ve zlatě atd. Svou formou hodnoty vstupuje proto nyní plátno ve společenský poměr nejen k jednotlivému jinému druhu zboží, nýbrž k celému světu zboží. Jako zboží je občanem tohoto světa. Nekonečná řada výrazů hodnoty zboží ukazuje zároveň, že hodnota zboží je úplně lhostejná k jakékoli zvláštní užitné formě, v níž se projevuje.
V první formě: 20 loket plátna = 1 kabátu se může zdát náhodným fakt, že tato dvě zboží jsou vzájemně směnitelná v určitém kvantitativním poměru. V druhé formě však ihned prosvítá za ní skrytý základ, podstatně odlišný od nahodilého jevu a určující jej. Hodnota plátna zůstává stejně velká, ať se zračí v kabátě nebo v kávě nebo v železe atd., v nesčetných různých zbožích, patřících nejrůznějším majitelům. Náhodný poměr dvou individuálních majitelů zboží odpadá. Stává se zřejmým, že to není směna, která reguluje velikost hodnoty zboží, nýbrž naopak, že velikost hodnoty zboží reguluje jeho směnné poměry.
2. Zvláštní ekvivalentní forma
Každé zboží, kabát, čaj, pšenice, železo atd., vystupuje ve výrazu hodnoty plátna jako ekvivalent, tedy jako těleso hodnoty. Určitá naturální forma každého z těchto zboží je nyní zvláštní ekvivalentní formou vedle mnoha jiných. Stejně tak rozmanité určité, konkretní druhy užitečné práce, obsažené v různých zbožních tělesech, slouží nyní jen jako zvláštní formy uskutečnění a projevu lidské práce vůbec.
3. Nedostatky úplné čili rozvinuté formy hodnoty
Předně je relativní výraz hodnoty zboží nehotový, protože řada výrazů jeho hodnoty je nekonečná. Řetěz, v němž se řadí rovnice hodnoty jedna vedle druhé, lze ustavičně prodlužovat o každý nově se objevující druh zboží, který se stává materiálem pro nový výraz hodnoty. Za druhé tvoří tento řetěz pestrou mosaiku odlišených a rozmanitých výrazů hodnoty. Jestliže nakonec — což se musí stát — jsou relativní hodnoty všech zboží bez výjimky vyjádřeny v této rozvinuté formě, má relativní forma hodnoty každého zboží nekonečnou řadu výrazů, odlišnou od výrazu relativní formy hodnoty každého jiného zboží. Nedostatky rozvinuté relativní formy hodnoty se obrážejí zase v příslušné ekvivalentní formě. Protože naturální forma každého jednotlivého druhu zboží je tu zvláštní ekvivalentní formou vedle nesčetných jiných zvláštních ekvivalentních forem, existují vůbec jen omezené ekvivalentní formy, z nichž každá vylučuje všechny ostatní. Rovněž určitý, konkretní, užitečný druh práce, obsažený v každém zvláštním zbožním ekvivalentu, je jen zvláštní, tedy nikoli vyčerpávající formou projevu lidské práce. Její úplnou nebo vyčerpávající jevovou formou je sice celý souhrn těchto zvláštních jevových forem. Ale nemá zde jednotnou jevovou formu.
Rozvinutá relativní forma hodnoty se však skládá jen z úhrnu prostých relativních výrazů hodnoty neboli rovnic první formy, jako:
20 loket plátna = 10 librám čaje atd.
Každá z těchto rovnic obsahuje však i totožnou opačnou rovnici:
10 liber čaje = 20 loktům plátna atd.
A skutečně: vyměňuje-li někdo svoje plátno za mnoho jiných zboží a vyjadřuje-li tedy jeho hodnotu v řadě jiných zboží, musí nezbytně také oněch mnoho jiných majitelů zboží vyměňovat svá zboží za plátno, tedy vyjádřit hodnotu svých různých zboží v témž třetím zboží, v plátně. Obrátíme-li tedy řadu: 20 loket plátna = 1 kabátu nebo = 10 librám čaje nebo atd., tj. vyjádříme-li opačný poměr, který je v podstatě již v řadě obsažen, vyjde nám:
C) VŠEOBECNÁ FORMA HODNOTY
1 kabát 10 liber čaje 40 liber kávy 1 kvarter pšenice 2 unce zlata ½ tuny železa x zboží A, atd. = 20 loktům plátna
1. Změněný charakter formy hodnoty
Zboží vyjadřují nyní své hodnoty 1) jednoduše, protože je vyjadřují v jediném zboží a 2) jednotně, protože je vyjadřují v témž zboží. Forma jejich hodnoty je jednoduchá a společná, tedy všeobecná.
Formy I i II dospěly jen k tomu, že se hodnota daného zboží vyjadřovala jako něco odlišného od jeho vlastní užitné hodnoty čili od jeho zbožního tělesa.
První forma dávala rovnice hodnoty, jako: 1 kabát = 20 loktům plátna, 10 liber čaje = ½ tuny železa atd. Hodnota kabátu se vyjadřuje jako něco, co se rovná plátnu, hodnota čaje jako něco, co se rovná železu atd. Ale výrazy „rovná se plátnu“ a „rovná se železu“, tyto výrazy hodnoty kabátu a čaje jsou stejně odlišné jako samo plátno a železo. Tato forma se prakticky vyskytuje zřejmě jen v prvních počátcích směny, kdy se výrobky práce stávají zbožím jen při výjimečných a nahodilých aktech směny.
Druhá forma odděluje úplněji než první forma hodnotu zboží od jeho vlastní užitné hodnoty, neboť na př. hodnota kabátu zde vystupuje proti jeho naturální formě ve všech možných podobách jako něco, co se rovná plátnu, co se rovná železu, co se rovná čaji atd., co se rovná všemu jinému, jen ne kabátu. Naproti tomu je tu přímo vyloučen jakýkoli společný výraz hodnoty různých zboží, neboť ve výrazu hodnoty každého jednotlivého zboží vystupují nyní všechna ostatní zboží jen ve formě ekvivalentů. Rozvinutá forma hodnoty se fakticky uskutečňuje teprve tehdy, když se nějaký produkt práce, na př. dobytek, směňuje za různá jiná zboží ne již výjimečně, nýbrž obvykle.
Nová forma III, k níž jsme dospěli, vyjadřuje hodnoty celého světa zboží v témže druhu zboží, který se oddělil ze světa zboží, na př. v plátnu, a tak znázorňuje hodnoty všech zboží jejich porovnáním s plátnem. Jako něco, co se rovná plátnu, je nyní hodnota každého zboží odlišná nejen od své vlastní užitné hodnoty, nýbrž od každé užitné hodnoty, a právě tím vyjadřuje to, co je danému zboží společné se všemi zbožími. Teprve tato forma tedy skutečně vytváří vztahy mezi zbožími jako hodnotami, čili dovoluje jim vystupovat vůči sobě jako směnné hodnoty.
Obě předcházející formy vyjadřují hodnotu každého zboží bud v jediném zboží jiného druhu, nebo v řadě mnoha od něho odlišných zboží. V obou případech je to takřka soukromá záležitost jednotlivého zboží, aby dostalo formu hodnoty, a činí to bez přispění ostatních zboží. Ta hrají vůči němu pouze pasivní úlohu ekvivalentu. Všeobecná forma hodnoty vzniká naproti tomu jen, jako společné dílo celého světa zboží. Dané zboží dostává všeobecný výraz hodnoty jen proto, že zároveň s ním všechna ostatní zboží vyjadřují svou hodnotu v témž ekvivalentu, a každé nově se objevující zboží musí učinit totéž. Zároveň se ukazuje, že hodnotovost [Wertgegenständlichkeit] zboží, protože je „pouze společenským bytím“ těchto věcí, může být vyjádřena jen jejich všestranným společenským vztahem, jejich forma zbožní hodnoty musí být proto společensky platnou formou.
Ve formě své rovnosti plátnu jeví se nyní všechna zboží nejen jako věci kvalitativně stejné, tj. jako hodnoty vůbec, nýbrž zároveň jako kvantitativně srovnatelné velikosti hodnoty. Poněvadž obrážejí velikosti svých hodnot v témže materiálu, v plátnu, obrážejí se tyto velikosti hodnoty v sobě navzájem. Na př. 10 liber čaje = 20 loktům plátna a 40 liber kávy = 20 loktům plátna. Tedy 10 liber čaje = 40 librám kávy. Čili: v 1 libře kávy je obsažena jen čtvrtina onoho množství substance hodnoty, práce, která je obsažena v 1 libře čaje.
Všeobecná relativní forma hodnoty světa zboží vtiskuje zboží-ekvivalentu vyloučenému z tohoto světa, plátnu, charakter všeobecného ekvivalentu. Jeho vlastní naturální forma se stává podobou hodnoty společnou celému světu zboží, plátno se tedy stává bezprostředně směnitelným za všechna ostatní zboží. Jeho tělesná forma vystupuje tedy jako viditelné vtělení, jako všeobecné společenské zakuklení veškeré lidské práce. Tkalcovství, soukromá práce, která vyrábí plátno, má zároveň všeobecnou a společenskou formu, formu rovnosti se všemi ostatními pracemi. Nesčetné rovnice, z nichž se skládá všeobecná forma hodnoty, srovnávají práci uskutečněnou v plátně postupně se všemi druhy práce obsažené v každém jiném zboží a činí tak z tkalcovství všeobecnou formu, v níž se projevuje lidská práce vůbec. Tak práce zpředmětněná ve zbožní hodnotě je nejen negativně vyjadřována jako práce, v níž se abstrahuje od všech konkretních forem a užitečných vlastností skutečných prací, ale zřetelně tu vystupuje i její vlastní positivní povaha. Je to převedení všech skutečných prací na charakter lidské práce, jim všem společný, na vynaložení lidské pracovní síly.
Všeobecná forma hodnoty, která znázorňuje produkty práce jako pouhé ssedliny bezrozdílné lidské práce, ukazuje svou stavbou, že je společenským vyjádřením světa zboží. Tak odhaluje, že uvnitř tohoto světa všeobecně lidský charakter práce tvoří její specifický společenský charakter.
2. Vztah mezi vývojem relativní formy hodnoty a ekvivalentní formy
Stupni vývoje relativní formy hodnoty odpovídá stupeň vývoje ekvivalentní formy. Ale — a to je důležité poznamenat — vývoj ekvivalentní formy je jen výrazem a výsledkem vývoje relativní formy hodnoty.
Prostá čili jednotlivá relativní forma hodnoty zboží činí jiné zboží jednotlivým ekvivalentem. Rozvinutá forma relativní hodnoty, toto vyjádření hodnoty jednoho zboží ve všech ostatních zbožích, jim vtiskuje formu zvláštních ekvivalentů různého druhu. Nakonec jeden zvláštní druh zboží dostává formu všeobecného ekvivalentu, protože všechna ostatní zboží si z něho dělají materiál pro svou jednotnou všeobecnou formu hodnoty.
Avšak ve stejném stupni, jak se vyvíjí forma hodnoty vůbec, vyvíjí se také protiklad mezi jejími oběma póly, mezi relativní formou hodnoty a ekvivalentní formou.
Již první forma — 20 loket plátna = 1 kabátu — obsahuje tento protiklad, ale nefixuje jej. Podle toho, zda čteme tuto rovnici zleva nebo zprava, objevuje se každý z obou zbožních pólů jak plátno, tak kabát, střídavě tu v relativní formě hodnoty, tu v ekvivalentní formě. Zde je ještě dosti obtížné postihnout polární protiklad.
Ve formě II může svou relativní hodnotu úplně rozvinout vždy jen jeden druh zboží, čili on sám má rozvinutou relativní formu hodnoty jen proto a potud, pokud všechna ostatní zboží stojí proti němu v ekvivalentní formě. Zde už nemůžeme převrátit obě části hodnotové rovnice — na př. 20 loket plátna = 1 kabátu nebo = 10 librám čaje nebo = 1 kvarteru pšenice atd. — aniž změníme její celkový charakter, aniž ji přeměníme z úplné formy hodnoty ve všeobecnou formu hodnoty.
Poslední forma, forma III, dává konečně světu zboží všeobecnou a společenskou relativní formu hodnoty, protože a pokud zde všechna zboží náležející ke světu zboží — kromě jednoho — jsou vyloučena ze všeobecné ekvivalentní formy. Jedno zboží, plátno, je tudíž ve formě bezprostřední směnitelnosti za všechna ostatní zboží čili v bezprostředně společenské formě, protože a pokud v ní nejsou všechna ostatní zboží.[24]
Naopak zboží, které figuruje jako všeobecný ekvivalent, nemá jednotnou, a tedy ani všeobecnou relativní formu hodnoty světa zboží. Kdyby se plátno nebo vůbec nějaké zboží, které je ve formě všeobecného ekvivalentu, mělo zároveň účastnit všeobecné relativní formy hodnoty, muselo by sloužit jako ekvivalent samo sobě. Dostali bychom pak: 20 loket plátna = 20 loktům plátna, tautologii, v níž se nevyjadřuje ani hodnota, ani velikost hodnoty. Abychom vyjádřili relativní hodnotu všeobecného ekvivalentu, musili bychom převrátit formu III. Všeobecný ekvivalent nemá relativní formu hodnoty společnou všem ostatním zbožím, nýbrž jeho hodnota se relativně vyjadřuje v nekonečné řadě všech ostatních zbožních těles. Tak se nyní ukazuje rozvinutá relativní forma hodnoty čili forma II jako specifická relativní forma hodnoty zboží-ekvivalentu.
3. Přechod od všeobecné formy hodnoty k peněžní formě
Všeobecná ekvivalentní forma je forma hodnoty vůbec. Může tedy příslušet kterémukoli zboží. Na druhé straně je nějaké zboží ve všeobecné ekvivalentní formě (formě III) jen tehdy a natolik, když a nakolik je jako ekvivalent vyloučeno ze středu všech ostatních zboží. A teprve od okamžiku, kdy se toto vyloučení stane definitivně údělem jednoho specifického druhu zboží, nabývá jednotná relativní forma hodnoty světa zboží objektivní pevnosti a všeobecné společenské platnosti.
Specifický druh zboží, s jehož naturální formou společensky srůstá ekvivalentní forma, se stává peněžním zbožím čili funguje jako peníze. Jeho specifickou společenskou funkcí, a tedy jeho společenským monopolem se stává to, že ve světě zboží vystupuje v úloze všeobecného ekvivalentu. Toto privilegované místo mezi zbožími, která vystupovala ve formě II jako zvláštní ekvivalenty plátna a ve formě III vyjadřovala všechna svou relativní hodnotu v plátně, si historicky dobylo určité zboží, zlato. Dosadíme-li tedy ve formě III zboží zlato na místo zboží plátna, objeví se:
D) PENŽNI FORMA
20 loket plátna 1 kabát 10 liber čaje 40 liber kávy 1 kvarter pšenice ½ tuny železa x zboží A = 2 uncím zlata
Při přechodu od formy I k formě II a od formy II k formě III nastávají podstatné změny. Naproti tomu forma IV se liší od formy III jedině tím, že formu všeobecného ekvivalentu má nyní místo plátna zlato. Zlato hraje ve formě IV tutéž úlohu jako plátno ve formě III — úlohu všeobecného ekvivalentu. Pokrok spočívá jen v tom, že forma bezprostřední všeobecné směnitelnosti čili všeobecná ekvivalentní forma srostla nyní díky společenskému obyčeji definitivně s naturální specifickou formou zboží zlata.
Zlato vystupuje vůči jiným zbožím jako peníze jen proto, že dříve již vystupovalo vůči nim jako zboží. Jako všechna ostatní zboží fungovalo také jako ekvivalent, ať jako jednotlivý ekvivalent při ojedinělých aktech směny, ať jako zvláštní ekvivalent vedle jiných zboží-ekvivalentů. Postupně začalo fungovat v užších či širších kruzích jako všeobecný ekvivalent. Jakmile si vydobylo monopol tohoto postavení při vyjadřování hodnot světa zboží, stalo se peněžním zbožím, a teprve od okamžiku, kdy se již stalo takovým peněžním zbožím, liší se forma IV od formy III, čili všeobecná forma hodnoty se mění v peněžní formu.
Prosté relativní vyjádření hodnoty zboží, na př. plátna, ve zboží, které již funguje jako peněžní zboží, na př. ve zlatě, je cenová forma. „Cenová forma“ plátna je tedy:
čili jsou-li 2 libry št. mincovním názvem 2 uncí zlata,
Obtížnost pojmu peněžní formy se omezuje na obtížnost pochopení všeobecné ekvivalentní formy, tedy všeobecné formy hodnoty vůbec, formy III. Forma III se retrospektivně rozuzlí ve formě II, v rozvinuté formě hodnoty, a jejím konstituujícím prvkem je forma I: 20 loket plátna = 1 kabátu čili x zboží A = y zboží B. Prostá zbožní forma je tudíž zárodkem peněžní formy.
4. ZBOŽNI FETIŠISMUS A JEHO TAJEMSTVÍ
Na první pohled vypadá zboží jako velmi prostá a triviální věc. Jeho rozbor ukazuje, že je to velmi zpropadená věc, plná metafysické rafinovanosti a theologické záludnosti. Jako užitná hodnota nemá v sobě nic tajemného, ať už se na ně díváme s hlediska, že svými vlastnostmi uspokojuje lidské potřeby, nebo s hlediska, že tyto vlastnosti dostává teprve jako produkt lidské práce. Je samozřejmé, že člověk svou činností mění formy přírodních látek směrem užitečným pro sebe. Forma dřeva se na př. mění, dělá-li se z něho stůl. Přesto stůl zůstává dřevem, praobyčejnou, smyslově vnímatelnou věcí. Ale jakmile se stává zbožím, mění se ve smyslově nadsmyslnou věc. Nejenže stojí všemi čtyřmi nohami na zemi, ale staví se vůči všem ostatním zbožím na hlavu, a v jeho dřevěné palici se rodí vrtochy daleko podivuhodnější, než kdyby z ničeho nic začal tancovat.[25] Mystický charakter zboží nevyplývá tedy z jeho užitné hodnoty. Nevyplývá ani z obsahu určení hodnoty. Neboť předně, ať jsou užitečné práce čili produktivní činnosti seberozdílnější, s fysiologické stránky jsou v každém případě funkcemi lidského organismu a každá taková funkce, ať je její obsah a její forma jakákoli, je v podstatě vynakládáním lidského mozku, nervů, svalů, smyslových orgánů atd. Za druhé to, co je základem určení velikosti hodnoty, totiž trvání onoho vynakládání čili kvantita práce, se již bezprostředně, hmatatelně liší od kvality práce. Za všech společenských poměrů musela člověka zajímat pracovní doba, kterou stojí výroba životních prostředků, třebaže ne stejně na různých stupních vývoje.[26] Konečně, jakmile lidé tak či onak pracují pro sebe navzájem, dostává tím jejich práce společenskou formu.
Z čeho tedy vzniká záhadný charakter produktu práce, jakmile na sebe bere formu zboží? Zřejmě z této formy samé. Stejnost různých druhů lidské práce dostává věcnou formu stejné kvality všech produktů práce — hodnoty; měření vynakládání lidské pracovní síly jeho trváním dostává formu velikosti hodnoty produktů práce; konečně vztahy mezi výrobci, za nichž se jejich společenská určení práce uskutečňují, dostávají formu společenského vztahu produktů práce.
Tajemnost zbožní formy tkví tedy prostě v tom, že je zrcadlem, v němž se lidem obráží společenský charakter jejich vlastní práce jako věcný charakter produktů práce samých, jako společenské vlastnosti těchto věcí, dané jim od přírody; proto i společenský vztah výrobců k celkové práci se jim jeví jako společenský vztah předmětů, který existuje mimo ně. Tímto quid pro quo se z produktů práce stávají zboží, věci smyslově nadsmyslné nebo společenské. Tak se jeví světelný účinek věci na zrakový nerv nikoli jako subjektivní podráždění zrakového nervu samého, nýbrž jako objektivní forma věci jsoucí mimo oko. Ale při zrakových vjemech skutečně jedna věc, vnější předmět, odráží světlo na jinou věc, oko. Je to fysický vztah mezi fysickými věcmi. Naproti tomu zbožní forma a vztah hodnot produktů práce, v němž se tato forma projevuje, nemá naprosto nic společného s jejich fysickou povahou a se vztahy věcí, vyplývajícími z ní. Je to jen určitý společenský vztah lidí samých, který tu pro ně nabývá fantastické formy vztahu mezi věcmi. Abychom našli analogii, museli bychom se uchýlit do mlhavých sfér náboženského světa. Tu se jeví produkty lidského mozku jako samostatné bytosti nadané vlastním životem a stojící v určitých vztazích k lidem a k sobě navzájem. Tak je tomu i ve světě zboží s produkty lidských rukou. Toto nazývám fetišismem, který je nerozlučně spojen s produkty práce, jakmile se vyrábějí jako zboží, a který je tedy neoddělitelný od zbožní výroby.
Tento fetišový charakter světa zboží vyplývá, jak ukázal náš předcházející rozbor, ze svérázného společenského charakteru práce, která vyrábí zboží.
Užitné předměty se stávají zbožím vůbec jen proto, že jsou produkty navzájem nezávislých soukromých prací. Komplex těchto soukromých prací tvoří souhrnnou práci společnosti. Protože výrobci vstupují do společenského styku teprve směnou produktů své práce, objevuje se i specificky společenský charakter jejich soukromých prací teprve v rámci této směny. Čili soukromé práce se fakticky realisují teprve jako články celkové společenské práce teprve těmi vztahy, které vytváří směna mezi produkty práce a s pomoci produktů práce i mezi výrobci. Výrobcům se proto jeví společenské vztahy jejich soukromých prací jako to, co skutečně jsou, tj. ne jako bezprostředně společenské vztahy osob samých v jejich práci, nýbrž naopak jako věcné vztahy osob a společenské vztahy věcí.
Teprve v rámci své směny dostávají produkty práce společensky stejnou hodnotovost [předmětnou reálnost hodnoty], oddělenou od jejich smyslově různých užitných hodnot. Toto rozštěpení produktu práce na užitečnou věc a věc ztělesňující hodnotu je prakticky uskutečnitelné teprve tehdy, když směna nabyla takového rozsahu a významu, že užitečné věci lze vyrábět speciálně pro směnu, tedy jakmile hodnotový charakter věcí přichází v úvahu již při jejich výrobě. Od tohoto okamžiku dostávají soukromé práce výrobců skutečně dvojaký společenský charakter. Jednak musí jako určité užitečné práce uspokojovat určitou společenskou potřebu, a tak se osvědčovat jako oddíly celkové práce, jako články přirozeně vzniklé soustavy společenské dělby práce. Jednak uspokojují jen rozmanité potřeby svých vlastních výrobců, pokud každá zvláštní užitečná soukromá práce je směnitelná za každý jiný zvláštní druh užitečné soukromé práce, tedy má stejnou platnost. Tato rovnost toto coelo [úplně] různých prací může tu být jen tehdy, abstrahujeme-li od jejich skutečných rozdílů, jsou-li převedeny na společný charakter, který mají jako vynakládání lidské pracovní síly, jako abstraktně lidská práce. Mozek soukromých výrobců jen obráží tento dvojaký společenský charakter jejich soukromých prací ve formách, které se vyskytují v praktickém životě, při výměně výrobků — obráží tedy společensky užitečný charakter jejich soukromých prací v té formě, že produkt práce musí být užitečný ne pro výrobce samého, ale pro jiné — obráží společenský charakter rovnosti rozmanitých prací v té formě, že tyto materiálně různé věci, produkty práce, jsou hodnotami.
Lidé tedy neporovnávají produkty své práce jako hodnoty proto, že se jim tyto věci jeví jako pouhé věcné obaly lidské práce stejného druhu. Naopak. Tím, že při výměně srovnávají své různé výrobky jako hodnoty, srovnávají své různé práce jako lidskou práci. Nejsou si toho vědomi, ale dělají to.[27] Hodnota nemá napsáno na čele, co je zač. Nejen to: hodnota mění každý produkt práce v tajemný společenský hieroglyf. Později se lidé snaží rozluštit smysl tohoto hieroglyfu, proniknout do tajemství svého vlastního společenského produktu, neboť určování užitných předmětů jako hodnot je jejich společenským produktem stejně jako na př. řeč. Pozdější vědecký objev, že produkty práce, pokud jsou hodnotami, jsou pouze věcným výrazem lidské práce vynaložené na jejich výrobu, tvoří epochu v dějinách vývoje lidstva, ale naprosto nerozptyluje věcné zdání společenského charakteru práce. Jen o dané zvláštní formě výroby, zbožní výrobě, platí, že specificky společenský charakter navzájem nezávislých soukromých prací spočívá v tom, že jsou si rovny jako lidská práce vůbec, a v tom, že produkty práce dostávají charakter hodnoty. Kdežto lidem, kteří podléhají vztahům zbožní výroby, se tyto speciální zvláštnosti zbožní výroby — před oním objevem i po něm — zdají všeobecně platnými, podobně jako vlastnosti vzduchu — jeho fysikální tělesná forma — existují dál, přestože věda rozložila vzduch na jeho základní prvky.
Vyměňovatele výrobků zajímá prakticky především otázka: kolik cizích výrobků dostanou za svůj výrobek, tj. v jakých proporcích se výrobky navzájem vyměňují? Jakmile tyto proporce dosáhnou určité pevnosti a stávají se proto obvyklými, zdá se, že vyplývají ze samé povahy produktů práce. Tak na př. tuna železa a 2 unce zlata mají stejnou hodnotu, podobně jako libra zlata a libra železa mají stejnou váhu přes různé fysikální a chemické vlastnosti svých těles. Ve skutečnosti se hodnotový charakter produktů práce upevňuje teprve jejich realisací jako hodnot určité velikosti. Velikosti hodnot se ustavičně mění nezávisle na přání, předvídání a činnosti těch, kdo vyměňují. Pro vyměňovatele má jejich vlastní společenský pohyb formu pohybu věcí, pod jehož kontrolou jsou, místo aby jej kontrolovali. Teprve za úplně rozvinuté zbožní výroby může vyrůst ze zkušenosti samé vědecké pochopení, že jednotlivé soukromé práce, konané nezávisle na sobě, ale všestranně mezi sebou spjaté jako články přirozeně vzniklé společenské dělby práce, se neustále převádějí v určitých proporcích na svou společenskou míru. Aby se mohlo dojít k tomuto vědeckému chápání, je nutná úplně rozvinutá zbožní výroba, protože společensky nutná pracovní doba si razí cestu náhodnými a stále kolísajícími směnnými vztahy výrobků soukromých prací jen násilně jako přírodní zákon, který působí podobně jako zákon tíže, spadne-li někomu dům na hlavu.[28] Určení velikosti hodnoty pracovní dobou je proto tajemství, skryté pod zjevným pohybem relativních zbožních hodnot. Odhalení tohoto tajemství odstraňuje zdání, jako by se velikost hodnoty produktů práce určovala čistě náhodně, ale neodstraňuje nikterak její věcnou formu.
Přemýšlení o formách lidského života, a tedy i vědecký rozbor těchto forem, bere se ostatně cestou protikladnou skutečnému vývoji. Začíná post festum, tj. vychází z hotových výsledků vývojového procesu. Formy, které vtiskují produktům práce ráz zboží a jsou proto předpokladem zbožního oběhu, mají již pevnost přirozených forem společenského života, dříve než se lidé po prvé pokusí ujasnit si nikoli historický charakter těchto forem, které se jim naopak jeví již jako nezměnitelné, nýbrž jejich obsah. Tak jedině rozbor cen zboží vedl k určení velikosti hodnoty, jen obecný peněžní výraz různých zboží umožnil ustálení jejich charakteru jako hodnot. Ale právě tato hotová forma světa zboží — jeho peněžní forma — zastírá společenský charakter soukromých prací a tedy i společenské vztahy soukromých pracovníků za věcmi, místo aby tyto vztahy odhalovala v celé ryzosti. Řeknu-li: kabát, boty atd. se mají k plátnu jako všeobecnému ztělesnění abstraktní lidské práce, bije nesmyslnost tohoto výrazu do očí. Ale porovnávají-li výrobci kabátů, bot atd. tato zboží s plátnem nebo — což na věci nic nemění — se zlatem a stříbrem jako všeobecným ekvivalentem, jeví se jim vztah jejich soukromých prací k celkové společenské práci právě v této nesmyslné formě.
Takovéto formy tvoří právě kategorie buržoasní ekonomie. Jsou to společensky platné, tedy objektivní myšlenkové formy pro výrobní vztahy tohoto historicky určitého společenského výrobního způsobu — zbožní výroby. Všechen mysticismus světa zboží, všechna kouzla a čáry, které zamlžují produkty práce za vlády zbožní výroby mizejí ihned, jakmile přejdeme k jiným formám výroby.
Protože politická ekonomie miluje robinsonády[29], nechť se především i na našem ostrově objeví Robinson. Je sice od přirozenosti skromný, ale přesto musí uspokojovat rozmanité potřeby, a tedy konat různé užitečné práce: zhotovovat nástroje, dělat nábytek, krotit lamu, chytat ryby, lovit zvěř atd. O modlení apod. tu ani nemluvíme, protože to působí našemu Robinsonovi potěšení a protože takovou činnost považuje za odpočinek po práci. Přes rozmanitost svých produktivních funkcí ví, že jsou to jen různé formy činnosti téhož Robinsona, tedy jen různé druhy lidské práce. Nouze ho nutí, aby si přesně rozděloval čas mezi své různé funkce. Zda jedna zabírá více, druhá méně místa v jeho celkové činnosti, to závisí na větší či menší obtíži, kterou musí překonat, aby dosáhl zamýšleného užitečného efektu. Tomu ho učí zkušenost, a náš Robinson, který při ztroskotání lodi zachránil hodinky, hlavní knihu, inkoust a pero, si začíná hned jako pravý Angličan sám o sobě vést účty. Jeho inventář obsahuje seznam užitných předmětů, které má, různých operací, kterých je zapotřebí k jejich výrobě, konečně záznamy o pracovních hodinách, které ho průměrně stojí zhotovení těchto různých výrobků. Všechny vztahy mezi Robinsonem a věcmi, z nichž se skládá jeho bohatství vlastní výroby, jsou zde tak jednoduché a průhledné, že by jim asi rozuměl i pan M. Wirth bez zvláštní duševní námahy. A přesto jsou v nich obsažena všechna podstatná určení hodnoty.
Přenesme se nyní ze slunného Robinsonova ostrova do temného evropského středověku. Místo našeho nezávislého člověka tu nacházíme lidi, kteří jsou všichni závislí — nevolníky i feudály, vasaly i lenní pány, laiky i kněze. Osobní závislost tu charakterisuje společenské vztahy materiální výroby stejně jako jiné životní sféry, vybudované na tomto základě. Ale právě protože vztahy osobní závislosti tvoří základ dané společnosti, nemusí jednotlivé práce a výrobky přijímat fantastickou formu, odlišnou od jejich reálného bytí. Vcházejí do koloběhu společenského života jako naturální služby a naturální dávky. Bezprostředně společenskou formou práce je tu její naturální forma, její zvláštnost, a ne její všeobecnost jako ve společnosti spočívající na základě zbožní výroby. Robota stejně jako práce vyrábějící zboží se rovněž měří dobou, ale každý nevolník ví, že ve službě svému pánovi vynakládá jen určité množství své osobní pracovní síly. Desátek, který musí odvádět knězi, je něco mnohem jasnějšího než kněžské požehnání. Ať tedy jakkoli oceňujeme charakterní masky, v nichž tu vystupují vůči sobě středověcí lidé, je v každém případě nepochybné, že společenské vztahy osob v jejich práci se tu jeví jako jejich vlastní osobní vztahy a nemaskují se za společenské vztahy věcí, produktů práce.
Chceme-li zkoumat společnou, tj. bezprostředně zespolečenštěnou práci, nemusíme se vracet až k její prvobytné formě, s níž se setkáváme na prahu dějin všech kulturních národů.[30] Bližší příklad skýtá venkovská patriarchální výroba rolnické rodiny, která vyrábí pro vlastní spotřebu obilí, dobytek, přízi, plátno, oděv atd. Tyto různé věci představují pro tuto rodinu různé výrobky její rodinné práce, ale nejsou vůči sobě navzájem zbožím. Různé práce, které vytvářejí tyto výrobky: obdělávání půdy, chov dobytka, předení, tkaní, krejčování atd. — jsou společenskými funkcemi ve své naturální formě, protože to jsou funkce rodiny, která má, podobně jako zbožní výroba, svou vlastní, samorostlou dělbu práce. Dělba práce v rodině a pracovní doba jednotlivých členů rodiny se řídí rozdíly pohlaví a věku a přírodními podmínkami práce, které se mění se střídáním ročních období. Ale to, že se vynakládání individuálních pracovních sil měří dobou, dodává od počátku pracím samým společenský charakter, protože individuální pracovní síly tu od počátku fungují jen jako orgány celkové pracovní síly rodiny.
Představme si konečně pro změnu sdružení svobodných lidí, kteří pracují se společnými výrobními prostředky a plánovitě vynakládají své individuální pracovní síly jako jednu společenskou pracovní sílu. Všechna určení Robinsonovy práce se tu opakují, jenže ve společenském, a ne individuálním měřítku. Všechny výrobky Robinsonovy práce byly výhradně jeho osobním výrobkem, a tedy bezprostředně užitnými předměty pro něho samého. Celkový výrobek sdružení svobodných lidí je společenským produktem. Část tohoto produktu slouží opět jako výrobní prostředky. Zůstává společenskou. Ale druhá část je spotřebována členy sdružení jako životní prostředky. Musí se proto mezi ně rozdělovat. Způsob tohoto rozdělování se bude měnit podle charakteru společenského výrobního organismu samého a podle stupně historického vývoje výrobců. Jen pro srovnání se zbožní výrobou předpokládejme, že podíl každého výrobce na životních prostředcích je určen jeho pracovní dobou. Za této podmínky by pracovní doba hrála dvojí úlohu. Její společensky plánovité rozdělení reguluje správnou proporci mezi různými pracovními funkcemi a různými potřebami. Na druhé straně je pracovní doba zároveň mírou individuální účasti výrobců na celkové práci a tedy i na individuálně spotřebované části celého výrobku. Společenské vztahy lidí k jejich pracím a výrobkům jejich práce zůstávají tu průhledně jasné jak ve výrobě, tak v rozdělování.
Pro společnost výrobců zboží, jejíž charakteristický společenský výrobní vztah záleží v tom, že výrobky práce jsou zde pro ně zbožími, tj. hodnotami, a že v této věcné formě se jednotlivé soukromé práce mají k sobě navzájem jako stejná lidská práce — pro takovou společnost je nejvhodnější formou náboženství křesťanství se svým kultem abstraktního člověka, zejména ve svých buržoasních obměnách, jako je protestantství, deismus atd. Za staroasijských, antických atd. výrobních způsobů hraje přeměna výrobku ve zboží, a tedy i bytí lidí jako výrobců zboží, podřadnou úlohu, která se však stává tím významnější, čím dále pokročil úpadek občinového způsobu života. Obchodní národy ve vlastním slova smyslu existují jen v intermundiích starého světa jako Epikurovi bozi nebo jako Židé v pórech polské společnosti. Ony staré společenské výrobní organismy jsou daleko a mnohem jednodušší a jasnější než buržoasní výrobní organismus, ale spočívají buď na nezralosti individuálního člověka, který se ještě neodtrhl od pupeční šňůry přirozených druhových svazků s ostatními lidmi, nebo na bezprostředních vztazích panství a poroby. Podmínkou jejich existence je nízký stupeň vývoje produktivních sil práce a tomu odpovídající omezenost vztahů lidí rámcem materiálního výrobního procesu života, tedy omezeností všech jejich vztahů k sobě navzájem a k přírodě. Tato skutečná omezenost se obráží ideálně ve starých přírodních a lidových náboženstvích. Náboženský odraz skutečného světa může vůbec zmizet teprve tehdy, až vztahy praktického všedního života se lidem začnou jevit jako průhledné a rozumné svazky lidí mezi sebou a s přírodou. Podoba společenského životního procesu, tj. materiálního výrobního procesu života, shodí se sebe mystický mlžný závoj teprve tehdy, až se stane produktem svobodného společenského sdružení lidí a bude pod jejich vědomou plánovitou kontrolou. K tomu je však nezbytně nutný určitý materiální základ společnosti čili řada určitých materiálních existenčních podmínek, které opět jsou samorostlým produktem dlouhého a bolestného vývojového procesu.
Politická ekonomie sice už rozebrala — i když nedostatečně[31] — hodnotu a velikost hodnoty a odhalila obsah skrytý v těchto formách. Ale nikdy si nepoložila otázku: proč tento obsah přijímá takovou formu, jinými slovy, proč se práce zračí v hodnotě a trvání práce, jako její míra, ve velikosti hodnoty produktu práce ?[32] Formule, které mají napsáno na čele, že náleží takové společenské formaci, kde výrobní proces vládne lidem, a ne člověk výrobnímu procesu — tyto formule se jeví jejímu buržoasnímu vědomí jako něco stejně samozřejmého, stejně přirozeného a nutného jako produktivní práce sama. Na předburžoasní formy společenského výrobního organismu se tato ekonomie proto dívá spatra, asi tak jako církevní otcové na předkřesťanská náboženství.[33]
Do jaké míry fetišismus vlastní světu zboží, čili předmětné zdání společenských určení práce, zmátl některé ekonomy, ukazuje mimo jiné nudný a jalový spor o úlohu přírody při vytváření směnné hodnoty. Protože směnná hodnota je jen určitým společenským způsobem vyjádření práce vynaložené na výrobu věci, rozumí se samo sebou, že ve směnné hodnotě není obsaženo o nic více látky dané přírodou než na př. ve směnečném kursu.
Protože zbožní forma je nejvšeobecnější a nejméně rozvinutou formou buržoasní výroby — proto také vzniká velmi brzy, třebaže v dřívějších epochách nepřevládá, tedy není tak charakteristická jako dnes — zdá se, že její fetišový charakter lze ještě snadno překonat. U konkretnějších forem mizí i toto zdání jednoduchosti. Z čeho vznikají iluse monetární soustavy? Z toho, že neviděla, že se ve zlatě a stříbře jako penězích zračí společenský výrobní vztah, ale ve formě přírodních věcí s velmi zvláštními společenskými vlastnostmi. A moderní politická ekonomie, která s tak pohrdavým úsměškem shlíží na monetární soustavu: není její fetišismus přímo hmatatelný, jakmile začíná zkoumat kapitál? Jak je tomu dlouho, co zmizela iluse fysiokratů, že pozemková renta vyrůstá ze země, ne ze společnosti?
Abychom však nepředbíhali, uvedeme tu již jen jeden další příklad, který se týká samé formy zboží. Kdyby zboží uměla mluvit, řekla by: naše užitná hodnota snad lidi zajímá. Nás jako věcí se netýká. Ale co přísluší naší věcné povaze, je hodnota. Naše vlastní styky, styky věcí-zboží jsou toho nejlepším důkazem. Máme k sobě navzájem vztah jen jako směnné hodnoty. Slyšme nyní, co duše zboží dí ústy ekonoma: „Hodnota (směnná hodnota) je vlastnost věcí, bohatství (užitná hodnota) je vlastnost člověka. Hodnota v tomto smyslu nutně předpokládá směnu, bohatství však nikoli.“[34] „Bohatství (užitná hodnota) je atribut člověka, hodnota je atribut zboží. Člověk nebo společnost jsou bohatí; perla nebo diamant jsou cenné… Perla nebo diamant mají hodnotu jako perla nebo diamant.“[35] Až dosud neobjevil žádný chemik v perle nebo diamantu směnnou hodnotu. Ale ekonomové-vynálezci této chemické látky, kteří si dělají zvláštní nárok na kritickou hloubku myšlení, shledávají, že užitná hodnota věcí nezávisí na jejich věcných vlastnostech, kdežto hodnota jim přísluší jako věcem. V tomto přesvědčení je utvrzuje ta podivná okolnost, že užitná hodnota věcí se pro člověka realisuje beze směny, tj. v jejich bezprostředním vztahu mezi věcí a člověkem, kdežto hodnota se může realisovat jen ve směně, tj. v určitém společenském procesu. Kdo by si tu nevzpomněl, jak dobrák Dogberry poučuje ponocného Seacoala[**], že „příjemný zevnějšek je darem okolností; umění číst a psát pochází od přírody“ [36]
__________________________________
Poznámky:
[1] Karl Marx: „Zur Kritik der Politischen Oekonomie“. Berlín 1859, str. 3. [K, Marx: „Ke kritice politické ekonomie“, Zboží ]
[2] Přání předpokládá potřebu, je to chuť ducha a je mu tak přirozená jako hlad tělu… většina (věcí) má hodnotu proto, že uspokojují potřeby ducha.“ (Nicholas Barbon: A Discourse concerning Coining the New Money lighter, in Answer to Mr. Locke's. Considerations etc.“ Londýn 1696, str. 2, 3.)
[3] „Věci mají vnitřní vlastnost („vertue“, což je u Barbona specifické označení užitné hodnoty), která zůstává stále táž; na př. schopnost magnetu přitahovat železo.“ (Tamtéž, str. 6.) Vlastnost magnetu, že přitahuje železo, stala se užitečnou teprve tehdy, když byla její pomocí objevena magnetická polarita.
[4] Karl Marx: „Přirozená hodnota (natural worth) nějaké věci záleží v její schopnosti uspokojovat potřeby nebo sloužit pohodlí lidského života.“ (John Locke: „Some Considerations on the Consequences of the Lowering of Interest“, 1691, ve „Works“, vyd. Londýn 1777, sv. II, str. 28). V XVII. století se ještě často setkáváme u anglických spisovatelů s výrazem „worth“ pro užitnou hodnotu a „value“ pro směnnou hodnotu: to je úplně v duchu anglického jazyka, který rád označuje bezprostředně dané věci slovy germánského původu a reflektované věci slovy románského původu.
[5] V buržoasní společnosti panuje fictio juris [právní fikce], že každý člověk jako kupec zboží má encyklopedické znalosti v oboru nauky o zboží.
[6] „Hodnota je poměr, v němž se jedna věc směňuje za druhou, určité množství jednoho výrobku za určité množství jiného výrobku.“ (Le Trosne: „De l'Intérêt Social“, „Physiocrates“, vyd. Daire, Paříž 1846, str. 889.
[7] „Nic nemůže mít vnitřní hodnotu“ (N. Barbon: „A Discourse concerning Coining etc.“, str. 6), čili jak praví Butler:
„The value of a thing
is just as much as it will bring.“
[Věc stojí právě tolik, kolik vynese.]
[8] „One sort of wares are as good as another, if the value be equal. There is no difřerence or distinction in things of equal value... One hundred pounds worth of lead or iron is of as great a value as one hundred pounds worth of silver and gold.“ [Olovo nebo železo za sto liber šterlinků mají stejně velkou směnnou hodnotu jako stříbro nebo zlato za sto liber šterlinků.] (N. Barbon: „A Discourse etc.“, str. 53 a 7.)
[9] Pozndmka k 2. vyd. „The value of them (the necessaries of life) when they are exchanged the one for another, is regulated by the quantity of labour necessarily required, and commonly taken in producing them.“ „Hodnota (užitných předmětů), jsou-li navzájem směňovány, je určována množstvím práce, nutně potřebné a obvykle vynakládané na jejich výrobu.“ („Some Thoughts on the Interest of Money in general, and particularly in the Public Funds etc.“, Londýn, str. 36.) Tento pozoruhodný anonymní spis z minulého století není datován. Ale z jeho obsahu je zřejmé, že vyšel za Jiřího II., asi roku 1739 nebo 1740.
[10] 1„Všechny výrobky téhož druhu tvoří, přísně vzato, jednu masu, jejíž cena se určuje všeobecně a bez ohledu na zvláštní podmínky jednotlivého případu.“ (Le Trosne: „De l'Intérêt Social“, str. 893.)
[11] K. Marx: „Zur Kritik der politischen Oekonomie“. Berlín 1859, str. 6. [K. Marx: [„Ke kritice atd.“] ]
[11a] {Poznámka ke 4. vyd. Slova v závorkách vsunuji, protože při jejich vynechání vzniklo velmi často nedorozumění, jako by Marx pokládal za zboží každý výrobek, spotřebovávaný jinou osobou než výrobcem. — B. E.}
[12] K. Marx: „Zur Kritik etc.“, str. 12, 13 aj. [K. Marx: [„Ke kritice atd.“ str. 17, 18 aj.]
[13] „Všechny jevy vesmíru, ať vytvořeny rukou člověka nebo podle obecných zákonů přírody, nejsou skutečným výtvorem, nýbrž jen přetvářením hmoty. Slučováni a rozlučováni jsou jediné prvky, které objevuje lidský rozum, když analysuje myšlenku reprodukce; právě tak je tomu při reprodukci hodnoty (užitné hodnoty, ačkoli Verri zde ve své polemice proti fysiokratům sám dobře neví, o jakém druhu hodnoty mluví) a bohatství — když se země, vzduch a voda mění na poli v rostliny nebo když se rukou člověka mění výměšek hmyzu v hedvábí nebo když se skládají jednotlivé kousky kovu a vytvářejí mechanismus hodinek.“ (Pietro Verri: „Meditazioni sulla Economia Politica“ [po prvé vytištěno roku 1773 v Custodiho vydání italských ekonomů, Parte Moderna, sv. XV, str. 21, 22.)
[14] Srovnej Hegel: „Philosophie des Rechts“. Berlin 1840, str. 250, § 190.
[15] Čtenář musí mít na paměti, že se tu nemluví o mzdě čili hodnotě, kterou dělník dostává na př. za jeden pracovní den, nýbrž o hodnotě zboží, v níž se zpředmětňuje jeho pracovní den. Kategorie mzdy pro nás na tomto stupni našeho výkladu ještě vůbec neexistuje.
[16] Poznámka ke 2. vyd. Aby dokázal, že „práce je konečnou a reálnou mírou, kterou můžeme vzájemně srovnávat hodnoty různých zboží ve všech dobách a na všech místech“, A. Smith píše: „Stejná množství práce měla ve všech dobách a na všech místech pro dělníka stejnou hodnotu. Při normálním stavu zdraví, síly a schopnosti, při průměrném stupni dovednosti či obratnosti, musí vždy obětovat stejný díl svého klidu, své svobody a svého štěstí.“ (Wealth of Nations , díl I, kap. V.) Na jedné straně plete si tu (ne všude) A. Smith určování hodnoty množstvím práce, vynaložené na výrobu zboží, s určováním hodnot zboží hodnotou práce samé, a proto se snaží dokázat, že stejná množství práce mají vždy tutéž hodnotu. Na druhé straně tuší, že práce, pokud se zračí v hodnotě zboží, znamená jen vynakládání pracovní síly; ale v tomto vynakládání spatřuje jen obětování klidu, svobody a štěstí, a nevidí v něm i normální životní činnost. Má ovšem na mysli moderního námezdního dělníka. — Daleko zdařileji uvažuje v této otázce anonymní předchůdce A. Smitha, citovaný v poznámce 9: „Někdo upotřebil týden na zhotovení určitého předmětu spotřeby… a ten, kdo mu dává výměnou nějaký jiný předmět, nemůže lépe ocenit, jaké množství je skutečně rovnocenné, než vypočítá-li, jaký předmět ho stojí stejně práce (labour) a času. Fakticky to znamená, že práce, kterou vynakládal jeden člověk na výrobu nějaké věci po určitou dobu, se vyměňuje za práci, kterou vynakládal jiný člověk na výrobu jiné věci po tutéž dobu“ („Some Thoughts on the Interest of Money etc.“, str. 39).
{Ke 4. vydání: Angličtina má tu výhodu, že má dvě různá slova pro tyto dvě rozdílné stránky práce. Práce, která tvoří užitné hodnoty a je kvalitativně určena, nazývá se „work“ na rozdíl od „labour“; práce, která tvoří hodnotu a měří se jen kvantitativně, nazývá se „labour“ na rozdíl od „work“. Viz poznámku k angl. překladu, str. 14. B. E. [V tomto dílu viz poznámku 4 k první kapitole.] (Pozn. red.)}
[*] Quickly, komická postava z Shakespearovy hry „Jindřich IV.“; v překladu J. V. Sládka Čiperná. (Pozn. překl. čes. originálu)
[17] Těch několik ekonomů, kteří se zabývali — jako na př. S. Bailey — rozborem formy hodnoty, nemohlo dospět k žádnému výsledku, jednak proto, že zaměňují formu hodnoty a hodnotu samu, jednak proto, že podléhajíce hrubému vlivu praktického měšťáka, věnují od počátku pozornost výhradně kvantitativní určitosti směnného poměru. „Vládnutí kvantitou… tvoří hodnotu.“ („Money and its Vicissitudes“. Londýn 1837, str. 11.) Autor S. Bailey.
[17a] Pozndmka k 2. vyd. Jeden z prvních ekonomů, který po Williamu Pettym prohlédl povahu hodnoty, slavný Franklin, praví: „Protože obchod není nic jiného než výměna jedné práce za jinou práci, je nejsprávnějším oceněním hodnoty všech věcí práce.“ (,‚The Works of B. Franklin etc., edited by Sparks, Boston 1836, díl II, str. 267.) Franklin si neuvědomil, že oceňuje-li hodnotu všech věcí „prací“, nepřihlíží k odlišnosti směňovaných prací – a převádí je tak na stejnou lidskou práci. Ale třebaže to neví, přece jen to bezděčně vyslovuje. Napřed mluví o „jedné práci“, potom o „jiné práci“, a konečně o „práci“ bez dalšího určení jako o substanci hodnoty všech věcí.
[18] V jistém směru připomíná člověk zboží. Protože se nerodí ani se zrcadlem v ruce, ani jako fichtovský filosof: „Já jsem já“, vidí se člověk nejdříve jako v zrcadle jen v jiném člověku. Teprve tím, že se octne k člověku Pavlovi ve vztahu jako k člověku sobě podobnému, začíná mít člověk Petr k sobě vztah jako k člověku. Zároveň se mu i Pavel jako takový, v celé své pavelské tělesnosti, stává jevovou formou druhu „člověk“.
[19] Výrazu „hodnota“ se zde používá, jako na některých místech již dříve, pro kvantitativně určitou hodnotu, tj. pro velikost hodnoty.
[20] Poznámka k 2. vyd. Této inkongruence [neshodnost] mezi velikostí hodnoty a jejím relativním výrazem využila vulgární politická ekonomie s obvyklým důvtipem. Na př. „Připusťte jen, že A klesá, protože B, za něž se směňuje, stoupá, ačkoli se přitom na A nevynakládá méně práce, a váš všeobecný princip hodnoty se zhroutí… Připustíme-li, že hodnota B v poměru k A klesá, protože hodnota A v poměru k B stoupá, zboříme tím základy, na nichž Ricardo vybudoval svou velkou poučku, že hodnota zboží se vždy určuje množstvím práce, která je v něm ztělesněna. Neboť jestliže změna ve výrobních nákladech A změní nejen jeho vlastní hodnotu v poměru k B, za něž se A směňuje, nýbrž i hodnotu B v poměru k A, ačkoli nedošlo k žádné změně v množství práce nutné k výrobě B, pak se hroutí nejen doktrina, která ujišťuje, že množství práce vynaložené na zboží reguluje jeho hodnotu, nýbrž i doktrina, podle níž výrobní náklady zboží regulují jeho hodnotu.“ (J. Broadhurst: „Political Economy“. Londýn 1842, str. 11, 14.)
Pan Broadhurst mohl stejně dobře říci: podívejme se na číselné poměry 10/20, 10/50, 10/100 atd. Číslo 10 zůstává nezměněno, a přece se ustavičně zmenšuje jeho relativní velikost, jeho velikost v poměru ke jmenovatelům 20, 50, 100. Hroutí se tedy velký princip, podle něhož se velikost celého čísla, na př. 10, „reguluje“ počtem jednotek, které jsou v něm obsaženy.
[21] S takovými vztažnými určeními je to vůbec zvláštní. Tento člověk na př. je králem jen proto, poněvadž se jiní lidé k němu chovají jako poddaní. A ti si zas myslí, že jsou poddaní, protože on je králem.
[22] Poznámka k 2. vyd. F. L. A. Ferrier (sous-inspecteur des douanes [celní podinspektor]): „Du Gouvernement considéré dans ses Rapports avec le commerce“, Paříž 1805, a Charles Ganilh: „Des Systèmes d'Économie Politique etc.“, 2. vyd. Paříž 1821.
[22a] Poznámka k 2. vyd. Na př. u Homéra je hodnota jedné věd vyjádřena v celé řadě různých věcí.
[23] Mluví se proto o kabátové hodnotě plátna, jestliže se hodnota plátna vyjadřuje v kabátech, o jeho obilní hodnotě, jestliže se vyjadřuje v obilí atd. Každý takový výraz znamená, že se v užitné hodnotě kabátu, obilí atd. neprojevuje nic jiného než hodnota plátna. „Hodnota každého zboží vyjadřuje jeho směnný poměr… Můžeme o ní mluvit… jako o obilní hodnotě, suknové hodnotě atd, podle toho, s jakým jiným zbožím se srovnává; tak existuje tisíce různých druhů hodnoty — tolik druhů hodnoty, kolik existuje druhů zboží, a všechny jsou stejně reálné a stejně nominální.“ (,‚A Critical Dissertation on the Nature, Measures and Causes of Value: chiefly in reference to the writings of Mr. Ricardo and his followers. By the Author of Essays on the Formation etc. of Opinions“, Londýn 1825, str. 39.) S. Bailey, autor tohoto anonymního díla, které svého času nadělalo v Anglii mnoho hluku, se mylně domnívá, že poukázáním na tuto pestrost relativních výrazů téže zbožní hodnoty zničil jakoukoli možnost určit pojem hodnoty. Že přes všechnu svou omezenost přece jen vyhmátl bolavá místa ricardovské theorie, to dokazuje podrážděnost, s níž se na něho vrhla Ricardova škola, na př. ve „Westminster Review“.
[24] Na formě všeobecné bezprostřední směnitelnosti není opravdu na první pohled vidět, že je to antagonistická zbožni forma, stejně nerozlučně spjatá s formou ne bezprostřední směnitelnosti, jako je kladný pól magnetu spjat s jeho záporným pólem. Stejně se lze proto domnívat, že je možno všem zbožím vtisknout ráz bezprostřední směnitelnosti, jako se lze domnívat, že je možno ze všech katolíků udělat papeže. Pro maloměšťáka, který vidí ve zbožní výrobě nec plus ultra [vrchol] lidské svobody a osobní nezávislosti, bylo by ovšem nanejvýš žádoucí odstranit nedostatky, které s touto formou souvisí, zejména pak ten nedostatek zboží, že nejsou bezprostředně směnitelná. Vylíčením této šosácké utopie je Proudhonův socialismus, který, jak jsem ukázal jinde, se nevyznačuje ani originálností, protože jen opakuje to, co dávno před ním a daleko lépe řekli Gray, Bray a jiní. To však takové moudrosti nevadí, aby se ještě dnes v určitých kruzích neblýskala pod názvem „science“ [věda]. Žádná škola se nikdy neoháněla slovem „science“ víc než Proudhonova, neboť
„Wo Begriffe fehlen,
Da stellt zur rechten Zeit ein Wort sich ein.“
[„Neb zrovna tam, kde pojmy chybí,
v čas příhodný lze slovo uplatnit.“]
(Goethe, Faust, překlad O. Fischera. Pozn. red. čes. originálu)
[25] Vzpomeneme si, že Čína a stoly začaly tancovat právě v době, kdy celý ostatní svět byl zdánlivě úplně v klidu — pour encourager les autres [aby dodaly odvahy druhým].
[26] Poznámka k 2. vyd. U starých Germánů se velikost jitra půdy měřila prací jednoho dne; odtud název jitra: Tagwerk (také Tagwanne) (jurnale nebo jurnalis, terra jurnalis, jornalis nebo diurnalis), Mannwerk, Mannskraft, Mannsmaad, Mannshauet atd. Viz Georg Ludwig von Maurer: „Einleitung zur Geschichte der Mark-, Hof- usw. Verfassung etc.“ Mnichov 1854, str. 129 a násl.
[27] Poznámka k 2. vyd. Praví-li tedy Galiani: hodnota je poměr mezi dvěma osobami — „la richezza è una ragione tra due persone“ — byl by musel dodat: poměr skrytý pod věcným obalem. (Galiani: „Della Moneta“, str. 221, sv. III Custodiho sbírky: „Scrittori Cla sici Italiani di Economia Politica“. Parte Moderna, Milán 1803.)
[28] „Co si máme myslit o zákonu, který se může prosazovat jen periodickými revolucemi? Je to právě přírodní zákon, který je založen na nevědomosti těch, které postihuje.“ (Bedřich Engels: „Umrisse zu einer Kritik der Nationalökonomie“ v Deutsche-französische Jahrbücher vyd. Arnoldem Rugem a Karlem Marxem. Paříž 1844.)
[29] Poznámka k 2. vyd. Ani Ricardo se nemohl obejít bez robinsonády. „Prvobytného rybáře a prvobytného lovce nechává ihned jako majitele zboží směňovat ryby a zvěřinu úměrně k pracovní době, zpředmětněné v těchto směnných hodnotách. Při této příležitosti upadá do anachronismu, že prvobytný rybář a lovec si k vypočítávání svých pracovních nástrojů berou na pomoc anuitní tabulky, běžné na londýnské burse roku 1817. Zdá se, že ‚paralellogramy pana Owena‘ jsou jedinou společenskou formou, kterou znal kromě buržoasní formy.“ (Karl Marx: „Zur Kritik etc.“, str. 43. [K. Marx: [„Ke kritice atd.“, str. 42.])
[30] Poznámka k 2. vyd. „V poslední době se rozšířil směšný předsudek, že forma prvobytného pospolného vlastnictví je formou specificky slovanskou nebo dokonce výhradně ruskou. Je to původní forma, kterou můžeme prokázat u Římanů, Germánů a Keltů; její celý vzorník s nejrůznějšími ukázkami nalézáme stále ještě u Indů, i když částečně již v troskách. Podrobnější studium asijských, a zvláště indických forem pospolného vlastnictví by dokázalo, jak z různých forem prvobytného pospolného vlastnictví vznikají různé formy jeho rozkladu. Tak se dají na př. odvodit rozličné originální typy římského a germánského soukromého vlastnictví z rozličných forem indického pospolného vlastnictví.“ (K. Marx: „Zur Kritik etc.“, str. 10. [K. Marx: „Ke kritice atd.“, str. 17.])
[31] Nedostatečnost Ricardova rozboru velikosti hodnoty — a je to její nejlepší rozbor — si ukážeme ve třetí a čtvrté knize tohoto spisu. Pokud však jde o hodnotu vůbec, nerozlišuje klasická politická ekonomie nikde úplně zřetelně a vědomě mezi prací, jak se vyjadřuje v hodnotě, a touž prací, pokud je ztělesněna v užitné hodnotě výrobku. Dělá ovšem tento rozdíl ve skutečnosti proto, že v prvním případě zkoumá práci s kvantitativní stránky, ve druhém s kvalitativní. Ale nenapadá ji, že pouze kvantitativní rozdílnost prací předpokládá jejich kvalitativní jednotu nebo rovnost, tedy jejich převedení na abstraktně lidskou práci. Ricardo na př. prohlašuje, že souhlasí s těmito slovy Destutta de Tracy: „Protože je naprosto zřejmé, že naše fysické a duševní schopnosti jsou jediným původním bohatstvím, je používání těchto schopností, jakýkoli druh práce, naším jediným pokladem. Jedině toto používání vytváří všechny předměty, které nazýváme bohatstvím… Mimo to je jasné, že všechny tyto předměty představují jen práci, která je vytvořila, a mají-li hodnotu nebo mají-li dokonce dvě různé hodnoty, pak pochází jen z hodnoty práce, jíž byly vytvořeny.“ (Ricardo: „The Principles of Political Economy“, 3. vyd., Londýn 1821, str. 334.) Poznamenáváme jen, že Ricardo podkládá Destuttovi své vlastní hlubší chápání otázky. Destutt sice na jedné straně skutečně říká, že všechny věci, které tvoří naše bohatství, „představují práci, která je vytvořila“; ale na druhé straně tvrdí, že své „dvě různé hodnoty“ (užitnou a směnnou) dostávají od „hodnoty práce“. Tím se dostává do začarovaného kruhu otřepaností vulgární politické ekonomie, která předpokládá hodnotu jednoho zboží (v daném případě práce), aby pak s její pomocí určila hodnotu ostatních zboží. Ricardo ho čte tak, že jak v užitné, tak v směnné hodnotě se zračí práce (a ne hodnota práce). Sám však tak špatně rozlišuje dvojaký charakter práce, který se také dvojitě zračí, že v celé kapitole: „Value and Riches, their Distinctive Properties“ [„Hodnota a bohatství, jejich odlišné zvláštnosti“] se musí pracně potýkat s trivialitami takového J. B. Saye. Nakonec také s udivením pozoruje, že Deatutt se sice shoduje s ním v názoru na práci jako zdroj hodnoty, ale přesto se ve svém určení pojmu hodnoty zároveň shoduje se Sayem.
[32] Jedním ze základních nedostatků klasické politické ekonomie je, že se jí nikdy nedařilo vyvodit z rozboru zboží — a zvláště hodnoty zboží — formu hodnoty, která z ni dělá právě směnnou hodnotu. Právě ve svých nejlepších představitelích, jako byli A. Smith a Ricardo, považuje klasická politická ekonomie formu hodnoty za něco zcela lhostejného a dokonce vnějšího povaze zboží. Příčinou toho je nejen, že jejich pozornost je plně zaujata rozborem velikosti hodnoty. Tato příčina leží hlouběji. Forma hodnoty produktu práce je nejabstraktnější a zároveň nejobecnější formou buržoasního výrobního způsobu, který je jí charakterisován jako zvláštní typ společenské výroby, a tím je zároveň charakterisován historicky. Díváme-li se na buržoasní způsob výroby jako na věčnou přirozenou formu společenské výroby, přehlédneme nevyhnutelně i specifické zvláštnosti formy hodnoty, tedy formy zboží, a jdeme-li dále, formy peněz, formy kapitálu atd. Proto se u ekonomů, kteří jednomyslně uznávají měření velikosti hodnoty pracovní dobou, setkáváme s nejpestřejšími a nejprotichůdnějšími představami o penězích, tj. všeobecném ekvivalentu v jeho hotové podobě. Zvlášť názorně se to ukazuje na př. při zkoumání bankovnictví, kde již nelze vystačit s otřepanými definicemi peněz. V protikladu k tomu vznikla restaurovaná merkantilní soustava (Ganilh a j.), která vidí v hodnotě jen společenskou formu či spíše jen její odlesk zbavený veškeré substance. — Jednou provždy poznamenávám, že klasickou politickou ekonomií rozumím všechnu politickou ekonomii, počínaje W. Pettym, která zkoumá vnitřní souvislosti buržoasních výrobních vztahů. V protikladu k ní se vulgární ekonomie jen potácí v oblasti vnějších zdánlivých závislostí, znovu a znovu přežvykuje materiál, již dávno zpracovaný vědeckou politickou ekonomií, aby způsobem přijatelným pro buržoasii vysvětlila takřka nejhrubší jevy ekonomického života a aby je přizpůsobila buržoově domácí potřebě. Jinak se omezuje na to, že pedantsky systematisuje otřepané a samolibé představy činitelů buržoasní výroby o jejich vlastním světě jako nejlepším ze všech světů a prohlašuje tyto představy za věčné pravdy.
[33] „Ekonomové postupují podivuhodným způsobem. Pro ně existují jen dva druhy institucí, umělé a přirozené. Instituce feudalismu jsou instituce umělé, instituce buržoasní jsou instituce přirozené. Podobají se v tom theologům, kteří také rozeznávají dva druhy náboženství. Každé náboženství, které nevyznávají oni je lidský výmysl, kdežto jejich vlastní náboženství je zjevení boží. — A tak dříve dějiny existovaly, nyní již neexistují.“ (Karl Marx: „Misère de la Philosophie. Réponse à la Philosophie de la Misère par M. Proudhon“, 1847, str. 113. [K. Marx: „Bída filosofie, odpověď na filosofii bídy pana Proudhona“, str. 109].) Opravdu komický je na př. pan Bastiat, který se domnívá, že staří Řekové a Římané žili jen z loupeží. Vždyť žijí-li lidé po celá staletí z loupeže, musí mít přece stále co loupit, čili předměty loupeže se musí neustále reprodukovat. Zdá se tedy, že i Řekové a Římané měli nějaký výrobní proces, nějakou ekonomiku, která tvořila materiální základnu jejich světa právě tak, jako tvoří buržoasní ekonomika základnu dnešního světa. Či myslí snad Bastiat, že výrobní způsob, který je založen na otrocké práci, spočívá tím na soustavě loupeže? To se pouští na nebezpečnou půdu. Zmýlil-li se takový velikán myslitel jako Aristoteles při hodnocení otrocké práce, proč by měl takový trpaslík ekonom jako Bastiat postupovat správně při svém hodnocení námezdní práce? — Používám této příležitosti, abych stručně odpověděl na námitku, kterou mi učinil jeden německo-americký list, když vyšel můj spis „Zur Kritik der Politischen Oekonomie“ [„Ke kritice politické ekonomie“], 1859. Podle mínění tohoto listu můj názor, že určitý výrobní způsob a výrobní vztahy, které mu odpovídají, zkrátka „ekonomická struktura společnosti je reálnou základnou, nad níž se zvedá právní a politická nadstavba a které odpovídají určité formy společenského vědomí“, že „způsob výroby materiálního života podmiňuje sociální, politický a duševní životní proces vůbec“ [V Předmluvě spisu „Ke kritice politické ekonomie“] — to vše je prý sice správné pro dnešní svět, kde vládnou materiální zájmy, ale není správné ani pro středověk, kde vládl katolicismus, ani pro Athény a Řím, kde vládla politika. Především je zarážející, že by někdo mohl předpokládat, že tyto v celém světě známé fráze o středověku a antickém světě jsou ještě někomu neznámé. Jasné je jedno, že středověk nemohl být živ z katolicismu a antický svět z politiky. Naopak, způsob, jak se v těchto epochách získávaly prostředky k životu, vysvětluje, proč jednou hrála hlavní úlohu politika a po druhé katolicismus. Ostatně není třeba mít nějaké zvlášť hluboké znalosti na př. o dějinách římské republiky, abychom věděli, že jejich skrytou pružinu tvoří dějiny pozemkového vlastnictví. Na druhé straně musel již Don Quijote pykat za svůj omyl, když si představoval, že potulné rytířství je slučitelné se všemi ekonomickými formami společnosti.
[34] „Observations on certain verbal disputes in Political Economy, particularly relating to Value and to Demand and Supply.“ Londýn 1821, str. 16.
[35] S. Bailey: „A Critical Dissertation on the Nature etc. of Value“, str. 165.
[**] Shakespeare: „Mnoho povyku pro nic.“ (Pozn. překl. čes. originálu)
[36] Autor „Observations“ a S. Bailey obviňují Ricarda, že nezpozoroval relativní charakter směnné hodnoty a přeměnil ji v cosi absolutního. Ve skutečnosti je tomu právě naopak: zdánlivou relativnost, kterou tyto věci, na př. diamant a perla, mají jako směnné hodnoty, převedl na pravý vztah, skrytý za jejich zevnějškem, na jejich relativnost jako pouhých výrazů lidské práce. Jestliže ricardovci odpověděli Baileyovi hrubě, ale ne pádně, pak jen proto, že u Ricarda samého nenašli poučení o vnitřní souvislosti mezi hodnotou a formou hodnoty čili směnnou hodnotou