Karel Marx
Kapitál, I. díl
Třetí oddíl

Výroba absolutní nadhodnoty

Kapitola pátá

PRACOVNÍ PROCES A ZHODNOCOVACÍ PROCES

1. PRACOVNÍ PROCES

Užívání pracovní síly je práce sama. Kupec pracovní síly ji spotřebovává tím, že dává pracovat jejímu prodavači. A ten se tak stává pracovní silou, která se uskutečňuje actu [fakticky], stává se dělníkem, jímž byl dříve jen potentia [potencionálně]. Aby vyjádřil svou práci ve zbožích, musí ji především vyjádřit v užitných hodnotách, ve věcech, které slouží uspokojení těch či oněch potřeb. Kapitalista dává tedy dělníkovi zhotovovat nějakou zvláštní užitnou hodnotu, nějakou určitou věc. To, že výroba užitných hodnot čili statků se děje pro kapitalistu a pod jeho kontrolou, nijak nemění její všeobecnou povahu. Pracovní proces musíme proto zkoumat nejprve nezávisle na jakékoli určité společenské formě.

Práce je především proces, probíhající mezi člověkem a přírodou, proces, v němž člověk svou vlastní činností zprostředkovává, reguluje a kontroluje výměnu látek mezi sebou a přírodou. Vystupuje proti přírodní látce samé jako přírodní síla. Aby si přivlastnil přírodní látku v určité formě vhodné pro svůj vlastní život, uvádí do pohybu přírodní síly, které patří k jeho tělu — paže i nohy, hlavu i prsty. Tím, že tímto pohybem působí na vnější přírodu a mění ji, mění zároveň svou vlastní přirozenost. Rozvíjí schopnosti, které v ní dřímají, a hru těchto sil podrobuje své vlastní moci. Nebudeme tu zkoumat první živočišné instinktivní formy práce. Ve srovnání se stavem společnosti, kdy dělník vystupuje na trhu zboží jako prodavač své vlastní pracovní síly, patří dávné minulosti stav, kdy se lidská práce ještě neosvobodila od své primitivní, instinktivní formy. Předpokládáme práci ve formě, v níž je výhradně vymožeností člověka. Pavouk provádí úkony, které se podobají úkonům tkalce, včela zahanbuje stavbou svých voskových buněk mnohého stavitele-člověka. Ale nejhorší stavitel se liší od počátku od nejlepší včely tím, že dříve než začne stavět buňku z vosku, vystaví ji už ve své hlavě. Na konci pracovního procesu vychází výsledek, který tu byl na jeho počátku již v dělníkově představě, tj. ideálně. Dělník se liší od včely nejen tím, že mění formu toho, co je dáno přírodou: v tom, co je dáno přírodou, uskutečňuje zároveň svůj vědomý účel, který určuje jako zákon celý způsob a charakter jeho činů a kterému musí podřizovat svou vůli. A toto podřízení není ojedinělý akt. Mimo napětí orgánů, kterými pracuje, je po celou dobu práce nutná účelná vůle, která se projevuje v pozornosti, a přitom je tím nutnější, čím méně práce dělníka upoutává svým obsahem a způsobem svého provádění, tedy čím méně je mu práce požitkem jako hra fysických a duševních sil.

Jednoduché momenty pracovního procesu jsou: účelná činnost čili práce sama, pracovní předmět a pracovní prostředek.

Země (s ekonomického hlediska k ní patří i voda), která původně člověka vyzbrojuje potravou, hotovými životními prostředky,^[1] existuje bez jeho přičinění jako všeobecný předmět lidské práce. Všechny předměty, které práce potřebuje jen vytrhnout z jejich bezprostřední souvislosti se zemí, jsou pracovní předměty dané přírodou. Na př. ryby, které se loví, jsou oddělovány od svého živlu, vody, dříví, které se kácí v pralese, ruda, která se doluje z nitra země. Naproti tomu, jestliže pracovní předmět sám již byl, abych tak řekl, profiltrován předcházející prací, nazýváme jej surovinou, na př. vytěženou rudu, která se pak vypírá. Každá surovina je pracovní předmět, ale ne každý pracovní předmět je surovina. Surovinou je pracovní předmět jen tehdy, jestliže prošel jistou změnou zprostředkovanou prací.

Pracovní prostředek je věc nebo komplex věcí, které dělník vsunuje mezi sebe a pracovní předmět a které mu slouží jako vodič jeho působení na tento předmět. Používá mechanických, fysikálních chemických vlastností věcí, aby jim dal v souhlase se svým účelem působit jako nástroji své moci.^[2] Předmět, jehož se dělník bezprostředně zmocňuje — ponecháváme stranou uchopení hotových životních prostředků, na př. plodů, při čemž jako pracovní prostředky slouží jedině tělesné orgány dělníka — není pracovní předmět, nýbrž pracovní prostředek. Tak se stává předmět daný přírodou samou orgánem jeho činnosti, orgánem, který přidává ke svým tělesným orgánům, jímž tedy navzdory bibli prodlužuje přirozené rozměry svého těla. Jako je země jeho původní zásobárnou, tak je i původní zbrojnicí jeho pracovních prostředků. Dodává mu na př. kámen, kterým hází, tře, drtí, řeže atd. Země sama je pracovní prostředek, avšak má-li fungovat jako pracovní prostředek v zemědělství, předpokládá opět celou řadu jiných pracovních prostředků a poměrně vysoký stupeň rozvoje pracovní síly.^[3] Jakmile vůbec pracovní proces dosáhl alespoň jistého stupně rozvoje, je k němu zapotřebí již zpracovaných pracovních prostředků. V jeskyních nejstarších lidí nacházíme kamenné nástroje a kamenné zbraně. Vedle zpracovaného kamene, dřeva, kostí a škeblí hrají v počátcích lidských dějin hlavní úlohu jako pracovní prostředek ochočená, tedy již prací změněná, člověkem chovaná zviřata.^[4] Použití a vytvoření pracovních prostředků, ačkoli je v zárodku vlastní již některým druhům zvířat, je specificky charakteristickým rysem lidského pracovního procesu, a proto Franklin definuje člověka jako „a toolmaking animal“, jako živočicha dělajícího nástroje. Tak jako je struktura vykopaných kostí důležitá pro poznání organisace zaniklých živočišných druhů, tak jsou vykopávky pracovních prostředků důležité pro poznání zaniklých společensko-ekonomických formací. Ekonomické epochy se neliší tím, co se vyrábí, nýbrž tím, jak, jakými pracovními prostředky se vyrábí.^[5] Pracovní prostředky jsou nejen měřítkem vývoje lidské pracovní síly, nýbrž i ukazatelem společenských vztahů, za nichž se pracuje. Mezi pracovními prostředky samými tvoří mechanické pracovní prostředky, jejichž souhrn lze nazvat kostní a svalovou soustavou výroby, daleko rozhodnější charakteristické znaky určité epochy společenské výroby daleko víc, než takové pracovní prostředky, které slouží jen k úschově pracovních předmětů a jejichž souhrn lze celkem nazvat cevní soustavou výroby, jako na př. roury, sudy, koše, džbány atd. Teprve v chemické výrobě hrají důležitou úlohu.^[5a]

Kromě věcí, jejichž prostřednictvím působí práce na pracovní předmět a které proto tak či onak slouží jako vodiče její činnosti, patří v širším smyslu k prostředkům pracovního procesu všechny materiální podmínky, nutné k tomu, aby proces mohl vůbec probíhat. Nevcházejí do něho přímo, ale bez nich nemůže buď vůbec probíhat, nebo jen nedokonale. Všeobecným pracovním prostředkem tohoto druhu je opět sama země, neboť dává dělníkovi locus standi [místo, na němž stojí] a jeho procesu sféru působnosti [field of employment]. Takovýmito pracovními prostředky, které již prošly pracovním procesem, jsou pracovní budovy, průplavy, silnice atd.

V pracovním procesu provádí tedy činnost člověka s pomocí pracovního prostředku předem zamýšlenou změnu pracovního předmětu. Proces uhasíná ve výrobku. Produktem pracovního procesu je užitná hodnota, přírodní látka přizpůsobená změnou formy potřebám člověka. Práce se spojila s pracovním předmětem. Práce je zpředmětněna a předmět je zpracován. Co se jevilo u dělníka ve formě pohybu [Unruhe], jeví se nyní u výrobku ve formě spočívání [ruhende Eigenschaft], ve formě bytí. Dělník předl a jeho výrobek je příze.

Díváme-li se na celý proces s hlediska jeho výsledku — výrobku, jeví se jak pracovní prostředek, tak pracovní předmět jako výrobní prostředky^[6] a práce sama jako produktivní práce.^[7]

Vychází-li z pracovního procesu jedna užitná hodnota jako výrobek, vcházejí do něho jiné užitné hodnoty, výrobky dřívějších pracovních procesů, jako výrobní prostředky. Táž užitná hodnota, která je výrobkem jednoho pracovního procesu, tvoří výrobní prostředek pro jiný pracovní proces. Výrobky jsou tedy nejen výsledkem, nýbrž zároveň i podmínkou pracovního procesu.

S výjimkou těžebního průmyslu, který nachází svůj pracovní předmět v přírodě — jako dolování, lov zvěře, rybolov atd. (zemědělství jen potud, pokud po prvé obdělává panenskou půdu) — mají všechna průmyslová odvětví co dělat s předmětem, který je surovinou, tj. pracovním předmětem profiltrovaným již pracovním procesem, který je sám již produktem práce. Tak na př. osivo v zemědělství. Zvířata a rostliny, které bývají považovány za produkty přírody, jsou nejen výrobky práce předešlého roku, nýbrž ve svých nynějších formách jsou i produkty změn, které nastaly během mnoha generací pod kontrolou člověka, prostřednictvím práce člověka. Pokud však jde o vlastní pracovní prostředky, vykazuje jejich ohromná většina i při nejpovrchnějším pohledu na ně stopy minulé práce.

Surovina může tvořit hlavní substanci výrobku nebo se účastnit při jeho vytváření jen jako pomocná látka. Pomocná látka je buď spotřebovávána pracovními prostředky, jako uhlí parním strojem, olej kolem, seno tažným koněm, nebo se přidává k surovině, aby tam způsobila změnu v látce — jako se přidává chlor k nebílenému plátnu, uhlí k železu, barva k vlně — nebo podporuje samo provádění práce, jako na př. látky používané k osvětlování a vytápění pracovní místnosti. Rozdíl mezi hlavní látkou a pomocnou látkou mizí ve vlastní chemické výrobě, protože žádná z použitých surovin se neobjevuje znovu jako substance výrobku.^[8]

Protože každá věc má mnoho vlastností a je možno jí použít různým způsobem, může týž výrobek sloužit jako surovina ve velmi rozmanitých pracovních procesech. Na př. obilí je surovinou pro mlynáře, pro výrobce škrobu, pro lihovarníka, pro chovatele dobytka atd. Jako osivo se stává surovinou pro svou vlastní výrobu. Právě tak uhlí vychází z báňského průmyslu jako výrobek a vchází do něho jako výrobní prostředek.

Týž výrobek může v témže pracovním procesu sloužit jako pracovní prostředek a surovina. Na př. při výkrmu dobytka, kde dobytek, zpracovávaná surovina, je zároveň prostředkem k výrobě hnojiva.

Výrobek, který existuje ve formě hotové pro spotřebu, může se znovu stát surovinou pro jiný výrobek, jako se může hrozen stát surovinou vína. Nebo práce zanechává svůj výrobek ve formách, v nichž je použitelný jen jako surovina. Surovina v tomto stavu se nazývá polotovar, a snad by bylo přesnější nazývat ji mezitvar [Stufenfabrikat], jako bavlna, nitě, příze atd. Původní surovina, ačkoli je sama již výrobkem, musí proběhnout ještě celou řadou různých procesů, v nichž ve stále se měnící podobě stále znovu funguje jako surovina až do posledního pracovního procesu, z něhož vychází už jako hotový životní nebo pracovní prostředek.

Vidíme tedy: zda je užitná hodnota surovinou, pracovním prostředkem nebo výrobkem, závisí úplně na její určité funkci v pracovním procesu, na místě, které v něm zaujímá, a mění-li se toto místo, mění se i její určení.

Tím, že výrobky vstupují jako výrobní prostředky do nových pracovních procesů, ztrácejí charakter výrobků. Fungují zde již jen jako materiální činitelé živé práce. Přadlák vidí ve vřetenu jen prostředek, kterým přede, ve lnu jen předmět, který spřádá. Nelze ovšem příst bez materiálu k předení a bez vřetene. Proto se předpokládá, že tyto výrobky tu již jsou na počátku předení. Ta okolnost, že len a vřeteno jsou výrobky minulé práce, je však pro tento proces sám stejně lhostejná, jako je pro akt výživy lhostejné, že chléb je výrobek minulé práce rolníka, mlynáře, pekaře atd. Naopak. Ukazují-li výrobní prostředky v pracovním procesu svůj charakter jako výrobky minulé práce, činí tak jen následkem svých nedostatků. Nůž, který neřeže, příze, která se ustavičně trhá atd., upomínajl živě na nožíře A a přadláka B. Ve zdařilém výrobku je zahlazena jakákoli stopa účasti minulé práce na tvoření jeho užitných vlastností.

Stroj, který neslouží v pracovním procesu, je neužitečný. Mimo to propadá ničivému účinku přírodní výměny látek. Železo rezaví, dřevo hnije. Příze, z níž se nic neutká nebo neuplete, je zkažená bavlna. Živá práce se musí chopit těchto věcí, vzkřísit je z mrtvých, přeměnit je jen z možných užitných hodnot ve skutečné a působící užitné hodnoty. Zachváceny plamenem práce, která si je asimiluje jako své tělo, v pracovním procesu povolány k funkcím odpovídajícím jejich ideji a určení, jsou sice také spotřebovány, ale účelně, jako prvky tvoření nových užitných hodnot, nových výrobků, které jsou schopny vejít jako životní prostředky do sféry individuální spotřeby nebo jako výrobní prostředky do nového pracovního procesu.

Jsou-li tedy výrobky nejen výsledky pracovního procesu, nýbrž i jeho podmínkami, je na druhé straně jejich vstup do pracovního procesu, tj. jejich styk se živou prací, jediným prostředkem, jak tyto výrobky minulé práce zachovat a realisovat jako užitné hodnoty.

Práce spotřebovává své hmotné prvky, svůj předmět a své prostředky, stravuje je, a je tudíž spotřebním procesem. Tato produktivní spotřeba se liší od individuální spotřeby tím, že při individuální spotřebě se výrobky spotřebovávají jako životní prostředky živého individua, kdežto při produktivní spotřebě jako životní prostředky práce — pracovní síly, projevující se v činnosti. Produktem individuální spotřeby je tudíž sám spotřebitel, výsledkem produktivní spotřeby je výrobek odlišný od spotřebitele.

Pokud pracovní prostředky a pracovní předmět jsou již samy výrobky, spotřebovává práce výrobky k výrobě výrobků, čili užívá výrobků jako výrobních prostředků výrobků. Ale jako pracovní proces původně probíhá jen mezi člověkem a zemí, která existuje bez jeho přičinění, tak se pracovního procesu účastní stále ještě i takové výrobní prostředky, které jsou dány přírodou a nepředstavují spojení přírodní látky s lidskou prací.

Pracovní proces, jak jsme jej vylíčili v jeho prostých abstraktních momentech, je účelná činnost k vytváření užitných hodnot, přivlastnění toho, co je dáno přírodou, lidským potřebám, všeobecná podmínka výměny látek mezi člověkem a přírodou, věčná přirozená podmínka lidského života, a proto je nezávislá na kterékoli formě tohoto života, naopak, je stejně společná všem jeho společenským formám. Nebylo proto nutné, abychom se zabývali dělníkem v poměru k jiným dělníkům. Stačil člověk a jeho práce na jedné straně, příroda a její látky na druhé straně. Tak jako na chuti pšenice nikdo nepozná, kdo ji vypěstoval, není ani na tomto procesu vidět, za jakých podmínek probíhá, zda pod surovým bičem otrokáře, nebo pod úzkostlivým dohledem kapitalisty, zda jej koná Cincinatus, který obdělává svých několik juger [jiter], nebo divoch, který zabíjí zvěř kamenem.^[9]

Vraťme se však k našemu kapitalistovi in spe [budoucímu kapitalistovi]. Opustili jsme ho, když byl na trhu zboží nakoupil všechny činitele nutné k pracovnímu procesu: hmotné činitele čili výrobní prostředky, a osobního činitele čili pracovní sílu. Mazaným znaleckým okem si vyhlédl výrobní prostředky a pracovní sily, které se hodí pro jeho zvláštní podnik: pro přádelnu, továrnu na obuv atd. Náš kapitalista se tedy chystá spotřebovat nakoupené zboží, pracovní sílu, tj. nutí nositele pracovní síly, dělníka, spotřebovávat svou prací výrobní prostředky. Všeobecný charakter pracovního procesu se ovšem nemění tím, že jej dělník koná pro kapitalistu, a ne pro sebe. Ale také určitý způsob, jak se dělají boty nebo jak se přede příze, nemůže se ihned změnit vměšováním se kapitalisty. Musí prozatím vzít pracovní sílu tak, jak ji nachází na trhu, tedy i práci musí vzít tak, jak se vyvinula v období, kdy ještě nebyli kapitalisté. Změna výrobního způsobu samého jako výsledek podřízení práce kapitálu může nastat teprve později, a proto se jí budeme zabývat až později.

Pracovní proces, jako proces spotřeby pracovní síly kapitalistou, vykazuje dvě svérázné zvláštnosti.

Dělník pracuje pod kontrolou kapitalisty, jemuž náleží jeho práce. Kapitalista dává pozor, aby práce řádně probíhala a aby se výrobní prostředky spotřebovávaly účelně, tedy aby se neplýtvalo surovinami a aby se opatrně zacházelo s pracovními nástroji, tj. aby se ničily jen natolik, nakolik to vyžaduje jejich použití při práci.

A za druhé: výrobek je majetkem kapitalisty, není majetkem bezprostředního výrobce, dělníka. Kapitalista platí na př. denní hodnotu pracovní síly. Náleží mu tedy její spotřeba, podobně jako u kteréhokoli jiného zboží — na př. koně, kterého si najímá na jeden den — během dne. Kupci zboží náleží spotřeba zboží, a majitel pracovní síly, tím že dává svou práci, dává fakticky jen užitnou hodnotu, kterou prodal. Od chvíle, kdy dělník vstupuje do kapitalistovy dílny, náleží užitná hodnota jeho pracovní síly, tj. její spotřeba, práce, kapitalistovi. Koupí pracovní síly přidal kapitalista práci samu jako živý ferment k mrtvým prvkům tvoření výrobku, které mu rovněž patří. S jeho hlediska je pracovní proces jen spotřebou zboží, které koupil, pracovní síly, ale může je spotřebovávat jen tehdy, přidá-li k němu výrobní prostředky. Pracovní proces je proces mezi věcmi, které kapitalista koupil, mezi věcmi, které mu patří. Proto mu výrobek tohoto procesu patří stejně jako výrobek procesu kvašení v jeho vinném sklepě.^[10]

2. ZHODNOCOVACÍ PROCES

Výrobek — vlastnictví kapitalisty — je nějaká užitná hodnota: příze, boty atd. Ale ačkoli na př. boty tvoří do jisté míry základnu společenského pokroku a náš kapitalista je rozhodným pokrokářem nevyrábí boty pro boty. Za zbožní výroby není užitná hodnota naprosto věc „qu'on aime pour lui-même“ [která je milována pro sebe samu]. Užitné hodnoty se tu vůbec vyrábějí jen proto a potud, protože a pokud jsou hmotným substrátem, nositelem směnné hodnoty. A našemu kapitalistovi tu jde o dvě věci. Předně chce vyrobit užitnou hodnotu, která má směnnou hodnotu, předmět určený k prodeji, zboží. A za druhé chce vyrobit zboží, jehož hodnota je větší než suma hodnoty zboží nutných k jeho výrobě, větší než suma hodnoty výrobních prostředků a pracovní síly, na něž zálohoval na trhu zboží své krvavé peníze. Chce vyrobit nejen užitnou hodnotu, nýbrž i zboží, nejen užitnou hodnotu, nýbrž i hodnotu, a nejen hodnotu, nýbrž i nadhodnotu.

Ve skutečnosti, protože tu jde o zbožní výrobu, je jasné, že jsme dosud zkoumali jen jednu stránku procesu. Jako je zboží samo jednotou užitné hodnoty a hodnoty, musí být proces výroby zboží jednotou pracovního procesu a hodnototvorného procesu.

Zkoumejme tedy nyní výrobní proces také jako hodnototvorný proces.

Víme, že hodnota každého zboží je určena množstvím práce, materialisované v užitné hodnotě zboží, tj. pracovní dobou společensky nutnou k jeho výrobě. To platí i o výrobku, který náš kapitalista dostal jako výsledek pracovního procesu. Musíme tedy nejprve spočítat práci, zpředmětněnou v tomto výrobku.

Nechť je to např. příze.

K výrobě příze byla nutná především surovina, na př. 10 liber bavlny. Jaká je hodnota bavlny, nemusíme teprve zkoumat, protože kapitalista ji koupil na trhu za její hodnotu, na př. za 10 šilinků. V ceně bavlny je již vyjádřena práce nutná k její výrobě jako průměrná společenská práce. Předpokládejme dále, že vřeten, která nám tu představují všechny ostatní použité pracovní prostředky, bylo při zpracování bavlny spotřebováno množství, které má hodnotu 2 šilinky. Je-li množství zlata za 12 šilinků výrobkem 24 pracovních hodin čili dvou pracovních dnů, vyplývá z toho především, že v přízi jsou zpředmětněny dva pracovní dny.

Nesmíme se dát zmýlit tím, že bavlna změnila svou formu a že spotřebovaná část vřeten úplně zmizela. Je-li na př. hodnota 40 liber příze = hodnotě 40 liber bavlny + hodnota celého vřetene, tj. je-li zapotřebí stejné pracovní doby, aby byly vyrobeny obě strany této rovnice, pak podle všeobecného zákona hodnoty 10 liber příze je ekvivalentem 10 liber bavlny a ¼ vřetene. V tomto případě je táž pracovní doba ztělesněna jednou v užitné hodnotě příze, po druhé v užitných hodnotách bavlny a vřetene. Hodnotě je tedy úplně lhostejné, projevuje-li se v přízi, vřetenu nebo bavlně. Že vřeteno a bavlna, místo aby klidně ležely vedle sebe, vstupují v procesu předení ve spojení, které mění jejich užitné formy a přeměňuje je v přízi, to nemá vliv na jejich hodnotu právě tak, jako kdyby byly bývaly prostou směnou směněny za ekvivalentní množství příze.

Pracovní doba nutná k výrobě bavlny je část pracovní doby nutné k tomu, aby se z této suroviny vyrobila příze, a proto je obsažena v přízi. Stejně je tomu s pracovní dobou, nutnou k výrobě množství vřeten, bez jehož opotřebování nebo spotřebování nemůže být bavlna přeměněna v přízi.^[11]

Pokud tedy jde o hodnotu příze, o pracovní dobu nutnou k její výrobě, potud různé zvláštní, časově i prostorově od sebe oddělené pracovní procesy, které musí proběhnout, aby byla vyrobena sama bavlna a spotřebovaná vřetena a konečně aby se z bavlny a vřeten vyrobila příze — mohou být považovány za různé, po sobě následující fáze jednoho a téhož pracovního procesu. Všechna práce obsažená v přízi je minulá práce. Že pracovní doba nutná k výrobě tvůrčích prvků příze už minula, je v předminulém čase, kdežto práce bezprostředně vynaložená na závěrečný proces, na předení, je blíže přítomnému času, v minulém čase, to je naprosto vedlejší. Je-Ii ke stavbě domu nutné určité množství práce, na př. 30 pracovních dnů, nemění na celkovém množství pracovní doby, ztělesněné v domě, nic ta okolnost, že třicátý pracovní den vstoupil do výroby o 29 dní později než první. A proto je možno se dívat na pracovní dobu obsaženou v pracovním materiálu a v pracovním prostředku úplně tak, jako kdyby byla vynaložena jen v dřívějším stadiu procesu předení, před prací, která byla přidána nakonec ve formě předení.

Hodnoty výrobních prostředků, bavlny a vřeten, vyjádřené v ceně 12 šilinků, tvoří tedy součásti hodnoty příze čili hodnoty výrobku.

Při tom musí být splněny dvě podmínky. Předně bavlna a vřetena musí skutečně sloužit k výrobě nějaké užitné hodnoty. V našem případě se z nich musí vyrobit příze. Hodnotě je lhostejné, jaká užitná hodnota je jejím nositelem, ale jejím nositelem musí být nějaká užitná hodnota. Za druhé se předpokládá, že byla vynaložena jen pracovní doba, nutná za daných společenských výrobních podmínek. Kdyby tedy bylo zapotřebí jen 1 libry bavlny, aby byla upředena 1 libra příze, smí být na vytvoření 1 libry příze spotřebována jen 1 libra bavlny. Stejně je tomu s vřeteny. Kdyby kapitalistu napadlo užívat zlatých vřeten místo železných, počítá se přesto do hodnoty příze jen společensky nutná práce, tj. pracovní doba nutná k výrobě železných vřeten.

Nyní víme, jakou část hodnoty příze tvoří výrobní prostředky, bavlna a vřetena. Rovná se 12 šilinkům čili materialisaci dvou pracovních dnů. Jde tedy nyní o tu část hodnoty, kterou přidává bavlně sama přadlákova práce.

Musíme nyní tuto práci zkoumat s úplně jiného hlediska než při zkoumání pracovního procesu. Tam šlo o účelnou činnost, nutnou k tomu, aby byla bavlna přeměněna v přízi. Čím účelnější je práce, tím lepší, za jinak stejných podmínek, je příze. Přadlákova práce byla specificky odlišná od jiných produktivních prací a tato odlišnost se projevovala subjektivně i objektivně, ve zvláštním účelu předeni, ve zvláštním charakteru jeho operací, ve zvláštní povaze jeho výrobních prostředků, ve zvláštní užitné hodnotě jeho výrobku. Bavlna a vřeteno jsou nutné pro spřádací práci, ale nelze jimi dělat rýhovaná děla. Naproti tomu, pokud je přadlákova práce hodnototvorná, tj. je zdrojem hodnoty, neliší se nijak od práce vrtače děl nebo, což je nám tu bližší, od prací pěstitele bavlny a výrobce vřeten, které jsou realisovány ve výrobních prostředcích příze. Jen pro tuto totožnost může tvořit pěstování bavlny, výroba vřeten a předení pouze kvantitativně odlišné části téže celkové hodnoty, hodnoty příze. Nejde tu již o kvalitu, vlastnosti a obsah práce, nýbrž již jen o její kvantitu. Tu lze snadno vypočítat. Předpokládáme, že práce předení je jednoduchá práce, průměrná společenská práce. Uvidíme později, že opačný předpoklad na věci nic nemění.

Během pracovního procesu přechází práce ustavičně z formy činnosti [Unruhe] do formy bytí, z formy pohybu do formy předmětnosti [Gegenständlichkeit]. Po skončení jedné hodiny se pohyb předení projevuje v určitém množství příze, tedy určité množství práce, jedna pracovní hodina, je zpředmětněno v bavlně. Pravíme pracovní hodina, tj. vynaložení přadlákovy životní síly během jedné hodiny, neboť práce předení tu přichází v úvahu jen potud, pokud je vynaložením pracovní síly, a ne protože je specifickou prací předení.

Rozhodující význam tu má to, že během procesu, tj. během přeměny bavlny v přízi, se spotřebovala jen společensky nutná pracovní doba. Musí-li být za normálních, tj. za průměrných společenských výrobních podmínek, přeměněno a liber bavlny během jedné pracovní hodiny v b liber příze, platí jako 12hodinový pracovní den jen ten pracovní den, který přemění 12 x a liber bavlny ve 12 x b liber příze. Neboť za hodnototvornou se počítá jen společensky nutná pracovní doba.

Jako práce sama, jeví se tu i surovina a výrobek ve zcela jiném světle než s hlediska vlastního pracovního procesu. Surovina tu přichází v úvahu jen natolik, pokud vstřebává určité množství práce. Tímto vstřebáním se opravdu mění v přízi, protože pracovní síla byla vynaložena a přidána k ní ve formě předení. Ale výrobek, příze, je nyní již jen měřítkem práce vstřebané bavlnou. Zpracuje-li se za jednu hodinu 1⅔ libry bavlny čili přemění-li se v 1⅔ libry příze, ukazuje 10 liber příze na 6 vstřebaných pracovních hodin. Určitá, zkušeností stanovená množství výrobku představují nyní jen určitá množství práce, určité masy ssedlé pracovní doby. Jsou již jen materialisací jedné hodiny, dvou hodin, jednoho dne společenské práce.

Ta okolnost, že práce je právě práce předení, že jejím materiálem je bavlna a jejím výrobkem příze, je tu stejně lhostejná jako ta okolnost, že předmět práce sám je již výrobkem, tedy surovinou. Kdyby byl dělník zaměstnán v uhelném dole místo v přádelně, byl by předmět práce, uhlí, dán přírodou. Avšak určité množství uhlí narubaného z ložiska, na př. jeden metrický cent, by představovalo určité množství vstřebané práce.

Při prodeji pracovní síly se předpokládalo, že její denní hodnota = 3 šilinkům, že v těchto 3 šilincích je ztělesněno 6 pracovních hodin, že je tedy zapotřebí tohoto množství práce, aby byla vyrobena průměrná suma dělníkových životních prostředků na den. Přemění-li pak náš přadlák za jednu pracovní hodinu 1⅔ libry bavlny v 1⅔ libry příze^[12], přemění za 6 hodin 10 liber bavlny v 10 liber příze. Tedy během procesu předení vstřebá bavlna 6 pracovních hodin. Táž pracovní doba se zračí v množství zlata 3 šilinků. K bavlně je tedy předením přidána hodnota 3 šilinků.

Podívejme se nyní na celkovou hodnotu výrobku, těchto 10 liber příze. Je v nich zpředmětněno 2½ pracovního dne; 2 dny jsou obsaženy v bavlně a vřetenech, ½ dne práce bylo vstřebáno během procesu předení. Táž pracovní doba se zračí v množství zlata 15 šilinků. Cena 10 liber příze odpovídající jejich hodnotě činí tedy 15 šilinků, cena 1 libry příze 1 šilink 6 pencí.

Náš kapitalista je zmaten. Hodnota výrobku se rovná hodnotě zálohovaného kapitálu. Zálohovaná hodnota se nezhodnotila, nevyrobila nadhodnotu, tedy peníze se nepřeměnily v kapitál. Cena těchto 10 liber příze je 15 šilinků, a 15 šilinků bylo vydáno na trhu zboží za prvky tvoření výrobku čili, což je totéž, za činitele pracovního procesu: 10 šilinků za bavlnu, 2 šilinky za spotřebované množství vřeten a 3 šilinky za pracovní sílu. To, že hodnota příze vzrostla, není nic platné, protože její hodnota je jen suma hodnot, které byly dříve rozděleny mezi bavlnu, vřetena a pracovní sílu, a z takového pouhého sčítání existujících hodnot nemůže nikdy vzniknout nadhodnota.^[13] Všechny tyto hodnoty jsou nyní soustředěny v jedné věci, ale takto byly soustředěny i v peněžní částce 15 šilinků, dříve než se roztříštila koupí tří zboží.

Na tomto výsledku není celkem nic divného. Hodnota jedné libry příze je 1 šilink 6 pencí, a za 10 liber příze by tedy musil náš kapitalista zaplatit na trhu zboží 15 šilinků. Ať si koupí dům hotový na trhu nebo si jej sám postaví, žádná z těchto operací nerozmnoží peníze vynaložené na nabytí domu.

Kapitalista, který se vyzná ve vulgární ekonomii, řekne možná, že své peníze zálohoval s úmyslem, aby z nich udělal více peněz. Ale cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, a mohl mít právě tak úmysl získat peníze, aniž vyráběl.^[14] Začíná vyhrožovat. Že ho po druhé nikdo nedoběhne. Že si příště koupí zboží na trhu hotová, místo aby se zabýval jejich výrobou. Ale udělají-li totéž všichni jeho bratři kapitalisté, kde pak najde zboží na trhu? A peněz se přece nenají. Spustí kázání. Uvažte jen jeho zdrženlivost. Mohl svých 15 šilinků prohýřit. Místo toho je produktivně spotřeboval a udělal z nich přízi. Ale za to přece má přízi místo výčitek svědomí. Přece se nehodí, aby klesl do úlohy shromažďovatele pokladů, který nám ukázal, k čemu vede askese. Ostatně, kde nic není, ani smrt nebere. Ať je jeho odříkání sebezáslužnější, není tu nic, čím by se mu za ně zvlášť zaplatilo, protože hodnota výrobku, který vychází z procesu, se rovná jen sumě zbožních hodnot, které byly do tohoto procesu vrženy. Ať se tedy spokojí s tím, že odměnou ctnosti je ctnost. Místo toho začne kapitalista dotírat. Přízi prý nepotřebuje. Vyrobil ji na prodej. Tak ať ji prodá, nebo ještě jednodušeji, ať napříště vyrábí jen věci pro svou vlastní potřebu; to je recept, který mu kdysi předepsal již jeho domácí lékař MacCulloch jako osvědčený prostředek proti epidemii nadvýroby. Ale kapitalista vzdoruje a staví se na zadní nohy. Má snad dělník dělat výrobky holýma rukama v povětří, má vyrábět zboží z ničeho? Což mu nedal kapitalista materiál, jímž a v němž jedině může dělník ztělesnit svou práci? Protože se však převážná většina společnosti skládá z takových nuzáků, neprokázal společnosti nesmírnou službu svými výrobními prostředky, svou bavlnou a svými vřeteny, neprokázal ji samému dělníkovi, kterému nadto ještě opatřil prostředky k životu? Že by si neměl tuto službu počítat? Ale cožpak mu dělník také neprokázal službu tím, že přeměnil bavlnu a vřetena v přízi? Kromě toho tu vůbec nejde o služby.^[15] Služba není nic než užitečné působení nějaké užitné hodnoty, ať už zboží nebo práce.^[16] Zde však jde o směnnou hodnotu. Kapitalista zaplatil dělníkovi hodnotu 3 šilinků. Dělník mu vrátil přesný ekvivalent, hodnotu 3 šilinků, kterou přidal bavlně, hodnotu za hodnotu. Náš přítel, který se ještě před chvílí tak holedbal svým kapitálem, zaujme najednou nenáročný postoj svého vlastního dělníka. Což nepracoval sám? Nekonal práci dozoru, vrchního dohledu nad přadlákem? Netvoří tato jeho práce také hodnotu? Jeho vlastní overlooker [dozorce] a manager [ředitel] krčí rameny. Ale vtom se zase již s veselým úsměvem začne tvářit jako dříve. Vystřelil si z nás všemi těmi nářky. Nestojí to všechno ani za zlámanou grešli. Takovéhle hloupé výmluvy a prázdné tlachy přenechá profesorům politické ekonomie, kteří jsou vlastně za to placeni. On sám je praktický člověk, který sice vždycky neuváží, co mluví tehdy, když se to netýká jeho podnikání, ale vždycky ví, co dělá ve svém oboru.

Podívejme se na věc blíže. Denní hodnota pracovní síly činila 3 šilinky, protože je v ní samé zpředmětněno půl pracovního dne, tj. protože životní prostředky, nutné denně k výrobě pracovní síly, stojí půl pracovního dne. Ale minulá práce, která vězí v pracovní síle, a živá práce, kterou tato pracovní síla může vykonat, denní náklady na její udržování a její denní vynakládání, jsou dvě naprosto různé veličiny. Minulá práce určuje směnnou hodnotu pracovní síly, živá práce tvoří její užitnou hodnotu. Ta okolnost, že k udržení života dělníka po 24 hodin stačí půl pracovního dne, nikterak nebrání tomu, aby dělník pracoval celý den. Hodnota pracovní síly a hodnota vytvářená v procesu její spotřeby jsou tedy dvě různé veličiny. Tento rozdíl hodnoty měl kapitalista na mysli, když kupoval pracovní sílu. Její užitečná vlastnost, její schopnost vyrábět přízi nebo boty, byla conditio sine qua non [nezbytnou podmínkou] jen proto, že k vytvoření hodnoty je nutné vynaložit práci v užitečné formě. Rozhodující však byla specifická užitná hodnota tohoto zboží, její vlastnost, že je zdrojem hodnoty, a to více hodnoty, než má sama. To je ona specifická služba, kterou od ní očekává kapitalista. A při tom si počíná v souhlase s věčnými zákony zbožní směny. Opravdu, prodavač pracovní síly, podobně jako prodavač kteréhokoli jiného zboží, realisuje její směnnou hodnotu a zcizuje její užitnou hodnotu. Nemůže dostat směnnou hodnotu, nedá-li užitnou hodnotu. Užitná hodnota pracovní síly, práce sama, nepatří prodavači pracovní síly, tak jako nepatří užitná hodnota prodaného oleje obchodníku s olejem. Majitel peněz zaplatil denní hodnotu pracovní síly, proto mu patří její spotřeba během dne, denní práce. Ta okolnost, že denní udržování pracovní síly stojí jen půl pracovního dne, zatím co pracovní síla může působit, pracovat celý den, že proto hodnota, kterou vytváří spotřeba pracovní síly během jednoho dne, je dvojnásobná oproti její vlastní denní hodnotě, je zvláštním štěstím pro kupce, ale není naprosto žádnou nespravedlností vůči prodavači.

Náš kapitalista předvídal tento casus [případ], který ho rozesmál. Dělník proto najde v dílně nutné výrobní prostředky nejen pro šestihodinový pracovní proces, nýbrž pro dvanáctihodinový pracovní proces. Jestliže 10 liber bavlny vstřebalo 6 pracovních hodin a přeměnilo se v 10 liber příze, pak 20 liber bavlny vstřebá 12 pracovních hodin a přemění se ve 20 liber příze. Podívejme se na výrobek prodlouženého pracovního procesu. V těchto 20 librách příze je nyní zpředmětněno 5 pracovních dnů: 4 ve spotřebovaném množství bavlny a vřeten, 1 den je vstřebán bavlnou během procesu předení. Ale peněžním výrazem 5 pracovních dnů je 30 šilinků, čili 1 libra št. 10 šilinků. To je tedy cena 20 liber příze. Libra příze stojí i nadále 1 šilink 6 pencí. Ale suma hodnot zboží vržených do procesu činila 27 šilinků. Hodnota příze činí 30 šilinků, hodnota výrobku vzrostla o 1/9 nad hodnotu, zálohovanou na jeho výrobu. Tak se přeměnilo 27 šilinků v 30 šilinků. Vynesly nadhodnotu 3 šilinky. Nakonec se kouzelnický kousek podařil. Peníze se přeměnily v kapitál.

Všechny podmínky problému jsou vyřešeny a zákony zbožní směny nebyly nijak porušeny. Ekvivalent se směnil za ekvivalent. Kapitalista jako kupec zaplatil za každé zboží — bavlnu, vřetena, pracovní sílu — jeho hodnotu. Pak udělal to, co dělá každý jiný kupec zboží. Spotřeboval jejich užitnou hodnotu. Proces spotřeby pracovní síly, který je zároveň i výrobním procesem zboží, dal výrobek 20 liber příze, v hodnotě 30 šilinků. Nyní se kapitalista vrací na trh, kde kdysi koupil zboží, a prodává zboží. Prodá libru příze za 1 šilink 6 pencí, ani o groš nad nebo pod její hodnotu. A přece dostává z oběhu o 3 šilinky více, než do něho původně vrhl. Celý tento proces, přeměna jeho peněz v kapitál, probíhá ve sféře oběhu a neprobíhá v ní prostřednictvím oběhu proto, že je podmíněn koupí pracovní síly na trhu zboží. Neprobíhá v oběhu, protože ten jen připravuje zhodnocovací proces, který se však odehrává ve sféře výroby. A tak je „tout pour le mieux dans le meilleur des mondes possibles“ [všechno co nejlépe zařízeno v nejlepším z možných světů].

Tím že kapitalista přeměňuje peníze ve zboží, která slouží jako hmotné prvky nového výrobku čili jako činitelé pracovního procesu, tím že přidává k jejich mrtvé předmětnosti živou pracovní sílu, přeměňuje hodnotu — minulou, zpředmětněnou, mrtvou práci — v kapitál, v hodnotu, která se sama zhodnocuje, v oduševněnou nestvůru, která začíná „pracovat“, jako by byla láskou posedlá.

Srovnáme-li nyní hodnototvorný proces a zhodnocovací proces, ukáže se, že zhodnocovací proces není nic jiného než hodnototvorný proces prodloužený za určitý bod. Trvá-li hodnototvorný proces jen k bodu, kdy je hodnota pracovní síly, zaplacená kapitálem, nahrazena novým ekvivalentem, je to prostý hodnototvorný proces. Trvá-li hodnototvorný proces za tento bod, stává se zhodnocovacím procesem.

Srovnáme-li dále hodnototvorný proces s pracovním procesem, vidíme, že pracovní proces záleží v užitečné práci, která vyrábí užitné hodnoty. Pohyb tu přichází v úvahu s kvalitativní stránky, co do svého zvláštního charakteru, účelu a obsahu. V hodnototvorném procesu se týž pracovní proces jeví výhradně s kvantitativní stránky. Jde tu jen o dobu, kterou práce potřebuje ke své operaci, čili o trvání doby, po kterou se pracovní síla produktivně vynakládá. A zboží, která vcházejí do pracovního procesu, se zde již neuplatňují jako funkčně určení hmotní činitelé účelně působící pracovní síly. Přicházejí v úvahu již jen jako určitá množství zpředmětněné práce. Ať je práce obsažena ve výrobních prostředcích, nebo ať se přidává pracovní silou, přichází v úvahu jen co do doby svého trvání. Činí tolik a tolik hodin, dnů atd.

Přichází však v úvahu jen potud, pokud doba vynaložená na výrobu užitné hodnoty je společensky nutná. Tím je řečeno mnoho. Pracovní síla musí fungovat za normálních podmínek. Je-li společensky vládnoucím pracovním prostředkem při předení spřádací stroj, nesmí být dán dělníkovi do rukou kolovrat. Místo bavlny normální jakosti nesmí dostat šmejd, který se každou chvíli přetrhne. Jinak by v obou případech musel na výrobu jedné libry příze vynaložit více pracovní doby, než je společensky nutné, ale v této nadbytečné době by netvořil hodnotu nebo peníze. Avšak normální charakter hmotných činitelů práce nezávisí na dělníkovi, nýbrž na kapitalistovi. Další podmínkou je normální charakter pracovní síly samé. V oboru, v němž se jí používá, musí mít ustálený průměrný stupeň zručnosti, obratnosti a hbitosti. Ale náš kapitalista koupil na trhu práce pracovní sílu normální jakosti. Tato síla se musí vynakládat v obvyklém průměrném stupni napětí, se společensky obvyklým stupněm intensity. Na to dává kapitalista pozor stejně bedlivě, jako na to, aby se minuta nepromarnila bez práce. Koupil pracovní sílu na určitou dobu. Chce jen to, co mu patří. Nechce být okraden. Konečně — a k tomu má týž pán svůj vlastní code pénal [trestní řád] — nesmí tu být žádná neúčelná spotřeba surovin a pracovních prostředků, protože promarněný materiál a promarněné pracovní prostředky znamenají nadbytečně vynaložená množství zpředmětněné práce, tedy neuplatňují se a neúčastní se při tvoření hodnoty výrobku.^[17]

Tedy rozdíl mezi prací, pokud tvoří užitnou hodnotu, a touž prací, pokud tvoří hodnotu, který jsme si předtím vyvodili z rozboru zboží, se nám nyní objevuje jako rozdíl mezi různými stránkami výrobního procesu.

Jako jednota pracovního procesu a hodnototvorného procesu je výrobní proces výrobním procesem zboží; jako jednota pracovního procesu a zhodnocovacího procesu je to kapitalistický výrobní proces, kapitalistická forma zbožní výroby.

Bylo již dříve poznamenáno, že pro zhodnocovací proces je naprosto lhostejné, zda práce, kterou si kapitalista přivlastňuje, je jednoduchá, průměrná společenská práce nebo práce složitější, práce vyšší specifické váhy. Práce, která platí jako vyšší, složitější práce oproti průměrné společenské práci, je projev pracovní síly, k jejímuž vyškolení je zapotřebí vyšších nákladů, jejíž výroba stojí více pracovní doby, a která proto má vyšší hodnotu než jednoduchá pracovní síla. Je-li hodnota této síly vyšší, projevuje se tato síla tedy také ve vyšší práci a zpředmětňuje se proto za stejné časové úseky v poměrně vyšších hodnotách. Ale ať je rozdíl ve stupni mezi přadláckou prací a klenotnickou prací jakýkoli, ta část práce, kterou klenotnický dělník jen nahrazuje hodnotu své vlastní pracovní síly, se kvalitativně ničím neliší od další části práce, kterou tvoří nadhodnotu. I tentokrát se nadhodnota objevuje jen v důsledku kvantitativního přebytku práce, v důsledku dlouhého trvání téhož pracovního procesu: v jednom případě procesu výroby příze, v druhém případě procesu výroby klenotů.^[18]

Na druhé straně se musí v každém hodnototvorném procesu vyšší práce vždy převádět na průměrnou společenskou práci, na př. jeden den vyšší práce na x dnů jednoduché práce.^[19] Uspoříme si tedy zbytečnou operaci a zjednodušíme rozbor, jestliže předpokládáme, že dělník používaný kapitálem koná jednoduchou průměrnou společenskou práci.

__________________________________

Poznámky:

[1] „Zdá se — a skutečně tomu tak je — že původní produkty země, jichž je omezené množství a které existují úplně nezávisle na člověku, jsou dány přírodou úplně tak, jako se mladému muži dává nevelká částka peněz, aby mohl pracovat a udělat štěstí.“ (James Steuart: „Principles of Political Economy“, vyd. Dublin 1770, sv. I, str. 116.)

[2] Rozum je stejně lstivý, jako mocný. Lest spočívá vůbec ve zprostředkující činnosti, která, nutíc předměty působit na sebe navzájem podle své povahy a vzájemně se opracovávat, aniž se do tohoto procesu bezprostředně vměšuje, přesto uskutečňuje jen svůj účel.“ (Hegel: „Encyklopädie“. První díl. „Die Logik“, Berlín 1840, str. 382.)

[3] Ve spise, ostatně ubohém: „Théorie de l'Economie Politique“, Paříž 1815, Ganilh polemisuje s fysiokraty a výstižně vypočítává velkou řadu pracovních procesů, které tvoří předpoklad vlastního zemědělství.

[4] V „Réflexions sur la Formation et la Distribution des Richesses“ (1766) vykládá Turgot dobře důležitost ochočených zvířat pro počátky kultury.

[5] Ze všeho zboží mají vlastní přepychové předměty nejmenší význam pro technologické srovnání různých výrobních epoch.

[5a] Poznámka ke 2. vyd. Třebaže dějepis dosud málo zná vývoj materiální výroby, tedy základ všeho společenského života a tudíž i veškerých skutečných dějin, byla alespoň předhistorická doba rozdělena na základě přírodovědeckých, a ne tzv. historických výzkumů, podle materiálu nástrojů a zbraní na věk kamenný, bronzový a železný.

[6] Vypadá paradoxně, nazveme-li na př. rybu, která ještě není chycena, výrobním prostředkem pro rybolov. Ale nikdo dosud nevynalezl umění chytat ryby ve vodách, kde ryby nejsou.

[7] Toto určení produktivní práce, jak vyplývá se stanoviska prostého pracovního procesu, naprosto nestačí pro kapitalistický výrobní proces.

[8] Storch rozlišuje vlastní surovinu jako „matière“ od pomocných látek jako „matériaux“; Cherbuliez nazývá pomocné látky „matières instrumentales“.

[9] Z tohoto nanejvýš logického důvodu objevuje plukovník Torrens počátek kapitálu — v divochově kameni. „V prvním kameni, jímž divoch hází po šelmě, kterou pronásleduje, v prvním klacku, jehož se chápe, aby si přitáhl plod, na který nemůže dosáhnout rukama, spatřujeme přivlastnění jednoho předmětu za účelem nabytí jiného předmětu a objevujeme tak počátek kapitálu.“ (R. Torrem: „An Essay on the Production of Wealth etc.“, str. 70, 71.) Z onoho prvního klacku (stock) se dá patrně také vysvětlit, proč „stock“ je v angličtině synonymum pro kapitál.

[10] „Výrobky jsou přivlastňovány, dříve než se mění v kapitál; tato přeměna je nezachraňuje před takovým přivlastněním.“ (Cherbuliez: „Richesse ou Pauvreté“, vyd. Paříž 1841, str. 54.) „Proletář, který prodává svou práci za určité množství životních prostředků (approvisionnement), vzdává se úplně jakéhokoli podílu na výrobku. Přivlastňování výrobků zůstává totéž jako dříve; nemění se nikterak zmíněnou úmluvou. Výrobek patří výhradně kapitalistovi, který dodal suroviny a approvisionnement. Je to přísný důsledek zákona přivlastňování, jehož základní zásadou naopak bylo výhradní vlastnické právo každého dělníka k jeho výrobku“ (tamtéž, str. 58). „Pracují-li dělníci za mzdu, … je kapitalista vlastníkem nejen kapitálu (zde jsou míněny výrobní prostředky), nýbrž i práce (of the labour also). Zahrne-li se pod pojem kapitálu to, co se vydává na mzdu, jak se to obyčejně dělá, je nesmyslné mluvit o práci zvlášť a o kapitálu zvlášť. Slovo kapitál v tomto smyslu zahrnuje obojí, kapitál i práci.“ (James Mill: „Elements of Political Economy etc.“. Londýn 1821, str. 70, 71.)

[11] „Na hodnotu zboží má vliv nejen práce bezprostředně vynaložená na jejich výrobu, nýbrž i práce vynaložená na nářadí, nástroje a budovy, účastníci se ve výrobním procesu.“ (Ricardo: „The Principles of Political Economy“, str. 16.)

[12] Čísla jsou tu úplně libovolná.

[13] To je základní věta, na které je založeno učení fysiokratů o neproduktivitě veškeré nezemědělské práce, a tato věta je nezvratná pro ekonoma z povolání. „Tento způsob přičítat jedné věci hodnotu mnoha jiných věcí (na příklad plátnu hodnotu předmětů spotřebovaných tkalcem) nebo, abych tak řekl, navrstvovat na jednu hodnotu několik hodnot, vede k tomu, že tato hodnota narůstá v příslušnou sumu... Výraz sčítání znázorňuje velmi dobře způsob, jak se tvoří cena výrobků práce: tato cena je jen součet mnoha spotřebovaných a sečtených hodnot; avšak sečítat neznamená násobit.“ (Mercier de la Rivière: „LʼOrdre Naturel etc.“, str. 599.)

[14] Tak na př. v letech 1844—1847 vzal část svého kapitálu z produktivních podniků, aby jej prospekuloval v železničních akciích. Tak v době americké občanské války zavřel továrny a vyhodil tovární dělníky na dlažbu, aby spekuloval na liverpoolské burse s bavlnou.

[15] „Zanech toho holedbání, kudrlinek a příkras... Bere-li kdo více nebo lepší věci (než dává), je to lichva a znamená to, že bližnímu svému neprokázal služby, nýbrž udělal škodu, jako se stává, okrade-li nebo oloupí-li někdo někoho. Není vždycky služba a dobrodiní, čemu se služba a dobrodiní říká. Neboť cizoložnice a cizoložník si prokazuji navzájem velikou službu a potěšení. Rejthar prokazuje loupežníku velikou rejtharskou službu, pomáhá-li mu na silnici loupit, přepadat zemi i lidi. Papeženci prokazují našim velkou službu, když je všechny neutopí, neupálí, nepomorduji, když jim nedají ve vězení shnit, nýbrž alespoň některým darují život a vyženou je nebo jim vezmou, co mají. Sám ďábel prokazuje svým služebníkům velikou, nezměrnou službu… Krátce, svět je pln velikých, výborných, denních služeb a dobrodiní.“ (Martin Luther: „An die Pfarrherrn, wider den Wucher zu predigen etc.“, Wittenberg 1540.)

[16] Poznamenávám k tomu v díle „Ke kritice politické ekonomie“, str. 14 [zde „Ke kritice atd.“ Zboží.] mimo jiné: „Chápeme, jakou ‚službu‘ musí prokázat kategorie ‚služby‘ (service) ekonomům druhu J. B. Saye a F. Bastiata.“

[17] To je jedna z okolnosti, které zdražují výrobu založenou na otroctví. Dělník se tu liší, podle výstižného výrazu starověkých lidí, jen jako instrumentum vocale [nástroj nadaný řečí] od zvířete jako instrumentum semivocale [nástroje nadaného hlasem] a od neživého pracovního nástroje jako instrumentum mutum [němého nástroje]. Sám však dává zvířeti a pracovnímu nástroji pociťovat, že se jim nepodobá, že je člověk. Vytváří si vědomí své odlišnosti od nich tím, že s nimi špatně zachází a že je con amore [s rozkoší] ničí. Proto je ekonomickým principem tohoto výrobního způsobu — používat jen nejhrubších, nejtěžkopádnějších pracovních nástrojů, které právě pro jejich neohrabanou nemotornost lze těžko zničit. Až do vypuknutí občanské války se proto v otrokářských státech, ležících u mexického zálivu, užívalo pluhů staročínské konstrukce, které půdu rozrývají jako vepř nebo krtek, ale nebrázdí ji a nepřevracejí. Srov. J. E. Cairnes: „The Slave Power“, Londýn 1862, str. 46 a násl. Ve svém spise „Sea Board Slave States“ vypravuje Olmsted mezi jiným: „Ukázali mi tu nástroje, které by u nás žádný rozumný člověk nedal dělníkovi, jemuž platí mzdu; jejich neobyčejná tíže a těžkopádnost musí, podle mého názoru, činit práci s nimi při nejmenším o 10 procent obtížnější, než je práce s nástroji, kterých se obyčejně užívá u nás. Tvrdili mi však, že vzhledem k tomu, jak neopatrně a neohrabaně zacházejí otroci s nástroji, není možné svěřit jim s výhodou lehčí nebo méně hrubé nářadí, a že takové nářadí, jaké my stále svěřujeme našim dělníkům ke svému prospěchu, by na obilních polích Virginie nevydrželo ani jeden den — ačkoli půda na těchto polích je lehčí a méně kamenitá než u nás. Také když jsem se ptal, proč se na všech farmách užívá mezků místo koní, bylo mi jako první a zřejmě rozhodující důvod uvedeno, že by koně nesnesli zacházení, jakého se jim stále dostává od černochů; koně bývají brzy zchromeni nebo zmrzačeni, zatím co mezci vydrží bití a nedostatečné krmení, aniž jim to nějak zvlášť uškodí, nenachladí se a neonemocnějí, jsou-li zanedbáváni nebo přetěžováni. Ostatně stačí, když přistoupím k oknu pokoje, kde píši, a po každé vidím, jak se zachází s dobytkem způsobem, který by asi každého farmáře na severu přiměl k tomu, aby poháněče okamžitě vyhodil.“

[18] Rozdíl mezi složitou a jednoduchou prací, „skilled“ a „unskilled labour‘, [kvalifikovanou a nekvalifikovanou prací], se zakládá zčásti na pouhých ilusích nebo alespoň na rozdílech, které dávno přestaly být reálné a udržují se již jen v tradiční konvenci; zčásti se zakládá na bezmocnějším postavení jistých vrstev dělnické třídy, pro které nejsou s to vynutit si jako jiní placení své pracovní síly podle její hodnoty. Nahodilé okolnosti hrají přitom tak velkou úlohu, že tytéž druhy práce si vyměňují místo. Kde na př. jsou fysické síly dělnické třídy oslabeny a relativně vyčerpány, jako ve všech zemích s vyspělou kapitalistickou výrobou, jsou všeobecně hrubé práce, které vyžadují velké svalové síly, na vyšším stupni oproti daleko jemnějším pracím, které klesají na stupeň jednoduché práce; tak na příklad práce bricklayera [zedníka] zaujímá v Anglii mnohem vyšší stupeň než práce tkalce damašku. Na druhé straně práce fustian cuttera [postřihovače sametu], ačkoli vyžaduje velké tělesné námahy a nadto je nezdravá, figuruje jako „jednoduchá práce“. Ostatně si nesmíme myslit, že tak zvaná „skilled labour“ zaujímá kvantitativně významné místo v národní práci. Laing vypočítává, že v Anglii (a Walesu) je existence více než 11 milionů založena na jednoduché práci. Odečte-li se jeden milion aristokratů a půl druhého milionu žebráků, tuláků, zločinců, prostitutek atd. od celkového počtu obyvatelstva, který činil v době jeho spisu 18 milionů, zbývá 4,650.000 příslušníků střední třídy včetně drobných rentiérů, úředníků, spisovatelů, umělců, učitelů atd. Aby dostal tyto 4⅔ milionu, počítá k pracující části střední třídy, vedle bankéřů atd., všechny lépe placené „tovární dělníky“! Také bricklayers [zedníci] nechybějí mezi „dělníky složité práce“. Zbývá mu pak zmíněných 11 milionů. (S. Laing: „National Distress etc.“, Londýn 1844.) „Veliká třída, která nemůže dát za životní prostředky nic než jednoduchou práci, tvoří hlavní masu lidu.“ (James Mill ve stati „Colony“, „Supplement to the Encyclopedia Britannica“, 1831.)