Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Kapitál, I. díl
Pátý oddíl
Kapitola patnáctá
ZMĚNY VE VELIKOSTI CENY PRACOVNÍ SILY A NADHODNOTY
Hodnota pracovní síly je určena hodnotou obvykle nutných životních prostředků průměrného dělníka. Masa těchto životních prostředků, nehledě na možné změny jejich formy, je pro danou epochu a danou společnost dána, a proto je třeba ji považovat za veličinu stálou. Mění se jen hodnota této masy. Ještě dva činitelé spolupůsobí při určování hodnoty pracovní síly. Jednak náklady na její rozvoj, které se mění s výrobním způsobem, jednak přirozené rozdíly mezi prací mužskou a ženskou, prací dospělých dělníků a mladistvých. Spotřeba těchto rozdílných pracovních sil, podmíněná opět výrobním způsobem, vytváří veliký rozdíl v reprodukčních nákladech dělnické rodiny a v hodnotě dospělého mužského dělníka. K oběma těmto činitelům se však při dalším zkoumání nepřihlíží.[9b]
Předpokládáme: 1) že zboží se prodávají za svou hodnotu; 2) že cena pracovní síly může občas stoupat nad svou hodnotu; ale nikdy neklesá pod ni.
Za tohoto předpokladu jsou relativní velikosti ceny pracovní síly a nadhodnoty určeny třemi okolnostmi: 1) délkou pracovního dne čili extensivní velikostí práce; 2) normální intensitou práce čili její intensivní velikostí, takže v určité době se vynakládá určité množství práce; 3) produktivní silou práce, takže podle stupně vývoje výrobních podmínek může totéž množství práce za tutéž dobu dát větší nebo menší množství výrobku. Je zřejmé, že jsou tu možné nejrozmanitější kombinace podle toho, je-li jeden z těchto tří činitelů stálý a dva se mění, nebo jsou-li dva činitelé stálí a jeden se mění, nebo konečně mění-li se všichni tři současně. Počet kombinací se zvětšuje ještě tím, že při současné změně různých činitelů mohou být velikost a směr jejich změn rozdílné. Dále jsou uvedeny jen hlavní kombinace.
I. VELIKOST PRACOVNÍHO DNE A INTENSITA PRÁCE JSOU STÁLÉ (DÁNY),
PRODUKTIVITA PRÁCE SE MĚNÍZa tohoto předpokladu jsou hodnota pracovní síly a nadhodnota určeny třemi zákony.
Předně: Pracovní den dané velikosti se vždy zračí v téže nově vyrobené hodnotě, ať se jakkoli mění produktivita práce a s ní masa výrobků, a tedy i cena jednotlivého zboží.
Hodnota nově vyrobená za dvanáctihodinový pracovní den je na př. 6 šilinků, ačkoli množství vyrobených užitných hodnot se mění s produktivní silou práce, tedy hodnota 6 šilinků se rozděluje na větší nebo menší množství zboží.
Za druhé: Hodnota pracovní síly a nadhodnota se mění v opačném směru. Změna produktivní síly práce, její stoupání nebo klesání, působí opačným směrem na hodnotu pracovní síly a přímým směrem na nadhodnotu.
Hodnota nově vyrobená za dvanáctihodinový pracovní den je veličina stálá, na př. 6 šilinků. Tato stálá veličina se rovná součtu nadhodnoty plus hodnota pracovní síly, kterou dělník nahrazuje ekvivalentem. Je samozřejmé, že ze dvou složek stálé veličiny se nemůže žádná zvětšovat, aniž se druhá zmenšuje. Hodnota pracovní síly nemůže stoupnout z 3 šilinků na 4, neklesne-li nadhodnota z 3 šilinků na 2, a naopak, nadhodnota nemůže stoupnout z 3 šilinků na 4, neklesne-li hodnota pracovní síly z 3 šilinků na 2. Za daných podmínek není tedy možná změna absolutní velikosti ani hodnoty pracovní síly, ani nadhodnoty bez současné změny jejich relativních čili poměrných velikostí. Nemohou stoupat nebo klesat současně.
Dále, hodnota pracovní síly nemůže klesnout, tedy nadhodnota nemůže stoupnout, nestoupá-li produktivní síla práce; na př. v uvedeném již příkladě může hodnota pracovní síly klesnout z 3 šilinků na 2 jen tehdy, umožní-li zvýšená produktivní síla práce vyrobit za 4 hodiny totéž množství životních prostředků, které dříve vyžadovalo ke své výrobě 6 hodin. Naopak hodnota pracovní síly nemůže stoupnout z 3 šilinků na 4, neklesne-li produktivní síla práce, takže je zapotřebí 8 hodin k výrobě téhož množství životních prostředků, k jehož výrobě dříve stačilo 6 hodin. Z toho vyplývá, že zvýšení produktivity práce snižuje hodnotu pracovní síly a tak zvyšuje nadhodnotu a naopak, snížení produktivity práce zvyšuje hodnotu pracovní síly a snižuje nadhodnotu.
Při formulaci tohoto zákona přehlédl Ricardo jednu okolnost: ačkoli změna ve velikosti nadhodnoty čili nadpráce předpokládá opačnou změnu ve velikosti hodnoty pracovní síty čili nutné práce, nevyplývá z toho nikterak, že se tyto veličiny mění úměrně. Nastává tu zvětšení nebo zmenšení o tutéž veličinu. Avšak poměr, v němž se zvětšuje nebo zmenšuje každá součást nově vyrobené hodnoty nebo pracovního dne, závisí na původním rozdělení, jaké bylo před změnou produktivní síly práce. Byla-li hodnota pracovní síly 4 šilinky čili nutná pracovní doba 8 hodin, nadhodnota 2 šilinky čili nadpráce 4 hodiny a klesne-li v důsledku zvýšení produktivní síly práce hodnota pracovní síly na 3 šilinky čili nutná práce na 6 hodin, vzrůstá nadhodnota na 3 šilinky čili nadpráce na 6 hodin. Táž veličina 2 hodiny čili 1 šilink se v jednom případě přidává, v druhém ubírá. Ale poměrná změna velikostí je v obou případech různá. Zatím co hodnota pracovní síly klesá ze 4 šilinků na 3, tedy o ¼ čili o 25%, stoupá nadhodnota z 2 šilinků na 3, tedy o ½ čili o 50%. Z toho tedy vyplývá, že poměr, v němž vzrůstá nebo se zmenšuje nadhodnota v důsledku dané změny produktivní síty práce, je tím větší, čím menší byla původně ona část pracovního dne, která se zračí v nadhodnotě, a je tím menší, čím větší byla původně ona část pracovního dne.
Za třetí: Zvětšení nebo zmenšení nadhodnoty je vždy následkem, a nikdy příčinou příslušného zmenšení nebo zvětšení hodnoty pracovní síly.[10]
Protože pracovní den je veličina stálá a zračí se v neměnné velikosti hodnoty, protože dále každé změně ve velikosti nadhodnoty odpovídá opačná změna ve velikosti hodnoty pracovní síly a protože hodnota pracovní síly se může měnit jen při změně produktivity práce, vyplývá za těchto podmínek zřejmě závěr, že každá změna velikosti nadhodnoty vzniká z opačné změny ve velikosti hodnoty pracovní síly. Viděli jsme předtím, že žádná změna absolutních velikostí hodnoty pracovní síly a nadhodnoty není možná beze změny jejich relativních velikostí. Z toho vyplývá, že i naopak není možná žádná změna jejich relativních velikostí beze změny absolutní velikosti hodnoty pracovní síly.
Podle třetího zákona předpokládá změna ve velikosti nadhodnoty změnu hodnoty pracovní síly, způsobenou změnou produktivní síly práce. Hranice změny ve velikosti nadhodnoty je dána novou výší hodnoty pracovní síly. Avšak i když okolnosti dovolují zkoumanému zákonu působit, je v tomto rozmezí možné jisté kolísání. Klesne-li na př. v důsledku zvýšení produktivní síly práce hodnota pracovní síly ze 4 šilinků na 3 čili nutná pracovní doba z 8 hodin na 6, může cena pracovní síty klesnout celkem na 3 šilinky 8 pencí, 3 šilinky 6 pencí, 3 šilinky 2 pence atd., nadhodnota tedy stoupne jen na 3 šilinky 4 pence, 3 šilinky 6 pencí, 3 šilinky 10 pencí atd. Stupeň poklesu, jehož krajní hranicí jsou 3 šilinky, závisí na relativní váze, kterou zatíží misky vah kapitál na jedné straně a odpor dělníků na druhé straně.
Hodnota pracovní síly je určena hodnotou určitého množství životních prostředků. Se změnou produktivní síly práce se mění hodnota těchto životních prostředků, nikoli jejich množství. Při zvyšování produktivní síly práce může množství životních prostředků jak dělníka, tak kapitalisty vzrůstat současně a v témže poměru, aniž se nějak mění poměr velikostí ceny pracovní síly a nadhodnoty. Je-li původní hodnota pracovní síly 3 šilinky a nutná pracovní doba se rovná 6 hodinám, je-li nadhodnota rovněž 3 šilinky, t. j. rovná-li se nadpráce také 6 hodinám, nezměnilo by zdvojnásobení produktivní síly práce při nezměněném rozdělení pracovního dne cenu pracovní síly a nadhodnotu. Dejme tomu, že každá z nich se zračí v dvojnásobném množství užitných hodnot, ale úměrně levnějších. Ačkoli cena pracovní síly zůstala nezměněna, vystoupila nyní nad její hodnotu. Kdyby cena pracovní síly klesla, ne však na minimální hranici 1½ šilinku, určenou novou hodnotou pracovní síly, nýbrž na 2 šilinky 10 pencí, 2 šilinky 6 pencí atd., představovala by tato snížená cena stále ještě zvětšené množství životních prostředků. Cena pracovní síly by tak mohla při stoupající produktivní síle práce ustavičně klesat za současného neustálého vzrůstu masy životních prostředků dělníka. Ale relativně, tj. v poměru k nadhodnotě, by hodnota pracovní síly stále klesala, tedy stále by se prohlubovala propast mezi životním postavením dělníka a kapitalisty.[11]
Ricardo první přesně formuloval tři uvedené zákony. Nedostatky jeho výkladu jsou: 1) pokládá zvláštní podmínky, za nichž tyto zákony platí, za samozřejmé, všeobecné a výhradní podmínky kapitalistické výroby. Pro Ricarda neexistuje změna ani v délce pracovního dne, ani v intensitě práce, takže u něho je produktivní síla práce jediným proměnným činitelem; — 2) ale — a tím se stává jeho rozbor v daleko vyšší míře chybným — Ricardo, stejně jako všichni ostatní ekonomové, nikdy nezkoumal nadhodnotu jako takovou, tj. nezávisle na jejích zvláštních formách, jako je zisk, pozemková renta atd. Zaměňuje přímo zákony týkající se míry nadhodnoty se zákony míry zisku. Jak již bylo řečeno, je míra zisku poměr nadhodnoty k celkovému zálohovanému kapitálu, kdežto míra nadhodnoty je poměr nadhodnoty pouze k variabilní části tohoto kapitálu. Dejme tomu, že kapitál 500 liber št. (K) se rozděluje na suroviny, pracovní prostředky atd., celkem za 400 liber št. (c) a na 100 liber št. mzdy (v); že dále nadhodnota = 100 liber št. (m). Pak je míra nadhodnoty m/v=100 liber št./100 liber št= 100%. Avsak míra zisku m/K=100 liber št./500 liber št= 20%. Mimo to je jasné, že míra zisku může záviset na okolnostech, které nijak nepůsobí na míru nadhodnoty. Ukáži později v třetí knize tohoto spisu, že za určitých okolností se táž míra nadhodnoty může zračit v nejrůznějších mírách zisku a různé míry nadhodnoty v téže míře zisku.
II. PRACOVNÍ DEN A PRODUKTIVNÍ SÍLA PRÁCE JSOU STÁLÉ, INTENSITA PRÁCE SE MĚNÍ
Rostoucí intensita práce předpokládá zvětšené vynakládání práce v témž časovém úseku. Intensivnější pracovní den se proto ztělesňuje ve větším množství výrobků než stejně dlouhý méně intensivní pracovní den. Při zvýšené produktivní síle dodává sice také týž pracovní den více výrobku. Ale v tomto případě klesá hodnota jednotky výrobku, protože v důsledku zvýšení produktivity stojí výrobek méně práce než dříve; naproti tomu zde, při zvýšené intensitě práce, zůstává hodnota nezměněna, protože výrobek stojí stejně práce jako dříve. Množství výrobků tu roste, aniž jejich ceny klesají. S jejich počtem roste i suma jejich cen, kdežto při zvýšené produktivitě se táž suma hodnoty zračí ve zvětšené mase výrobků. Při nezměněném počtu pracovních hodin se tedy intensivnější pracovní den ztělesňuje ve vyšší nově vytvořené hodnotě, tedy jestliže se hodnota peněz nemění, ve větším množství peněz. Hodnota nově vytvořená za pracovní den se mění s odchylkami jeho intensity od normálního společenského stupně. Týž pracovní den se tedy už nezračí ve stálé nově vyrobené hodnotě tak jako dříve, nýbrž v proměnné, na př. intensivnější dvanáctihodinový den v 7 šilincích, 8 šilincích atd. místo v 6 šilincích, v nichž se zračí dvanáctihodinový pracovní den obyčejné intensity. Je jasné, že mění-li se hodnota nově vytvářená za pracovní den, na př. ze 6 na 8 šilinků, obě součásti této nově vyrobené hodnoty — cena pracovní síly i nadhodnota — mohou současně vzrůstat, ať ve stejném či nestejném stupni. Cena pracovní síly i nadhodnota mohou současně stoupnout z 3 šilinků na 4, stoupne-li nově vytvořená hodnota ze 6 šilinků na 8. Vzrůst ceny pracovní síly tu nemusí nutně souviset se zvýšením její ceny nad její hodnotu. Může být naopak provázen poklesem její hodnoty. Tak je tomu vždy, kdykoli zvýšení ceny pracovní síly nevyrovnává její rychlejší opotřebování.
Víme, že s přechodnými výjimkami změna v produktivitě práce vyvolává změnu ve velikosti hodnoty pracovní síly a tudíž ve velikosti nadhodnoty jen tehdy, jestliže výrobky příslušných průmyslových odvětví patří k obvyklé dělníkově spotřebě. Toto omezení tu odpadá. Ať se množství vynaložené práce mění extensivně nebo intensivně, změně této velikosti odpovídá vždy změna ve velikosti nově vytvářené hodnoty, bez ohledu na povahu předmětů, ve kterých se tato hodnota ztělesňuje.
Kdyby intensita práce stoupla ve všech průmyslových odvětvích současně a stejnoměrně, stal by se nový vyšší stupeň intensity obvyklým společenským normálním stupněm a přestal by tak být extensivní veličinou. Ale i potom by zůstaly průměrné stupně intensity práce u různých národů různé a pozměňovaly by proto použití zákona hodnoty na pracovní dny různých národů. Intensivnější pracovní den jednoho národa se zračí ve větší sumě peněz než méně intensivní den druhého národa.[12]
III. PRODUKTIVNÍ SÍLA A INTENSITA PRÁCE JSOU STÁLÉ, PRACOVNÍ DEN SE MĚNÍ
Pracovní den se může měnit dvěma směry. Může se zkracovat a prodlužovat.
1) Zkrácení pracovního dne za daných podmínek, tj. při nezměněné produktivní síle a intensitě práce, nemění nic na hodnotě pracovní síly a tudíž ani na nutné pracovní době. Zkracuje nadpráci a nadhodnotu. S poklesem absolutní velikosti nadhodnoty klesá také její relativní velikost, tj. její velikost v poměru k nezměněné velikosti hodnoty pracovní síly. Kapitalista by se v tomto případě mohl odškodnit jen snížením ceny pracovní síly pod její hodnotu. Všechny běžné námitky proti zkrácení pracovního dne předpokládají, že tento jev nastává za podmínek, které se tu předpokládají, zatím co ve skutečnosti je tomu naopak: změny v produktivitě a intensitě práce buď předcházejí zkrácení pracovního dne, anebo bezprostředně po něm následují.[13]
2) Prodloužení pracovního dne: Nutná pracovní doba nechť je 6 hodin čili hodnota pracovní síly 3 šilinky, rovněž nadpráce 6 hodin a nadhodnota 3 šilinky. Celý pracovní den činí pak 12 hodin a zračí se ve výrobku v hodnotě 6 šilinků. Prodlouží-li se pracovní den o 2 hodiny a zůstane-li cena pracovní síly nezměněna, vzrůstá s absolutní velikostí nadhodnoty i relativní velikost nadhodnoty. Ačkoli hodnota pracovní síly zůstává co do absolutní velikosti nezměněna, relativně klesá. Za podmínek, předpokládaných ve stati I, by se relativní velikost hodnoty pracovní síly nemohla měnit beze změny její absolutní velikosti. Zde naopak vyplývá změna relativní velikosti hodnoty pracovní síly ze změny absolutní velikosti nadhodnoty.
Protože nově vyrobená hodnota, v níž se zračí pracovní den, roste, prodlužuje-li se pracovní den, mohou cena pracovní síly a nadhodnota vzrůstat současně buď o stejný přírůstek nebo o nestejný. Tento současný vzrůst je tedy možný ve dvou případech: při absolutním prodloužení pracovního dne a při rostoucí intensitě práce bez prodloužení pracovní doby.
Při prodloužení pracovního dne může cena pracovní síly klesnout pod její hodnotu, ačkoli nominálně zůstala nezměněna nebo dokonce stoupla. Denní hodnota pracovní síly je totiž určena, jak si pamatujeme, jejím normálním průměrným trváním čili normální délkou dělníkova života a normální, lidské povaze vlastní přeměnou živé substance v pohyb.[14] Až k určitému bodu může být větší opotřebování pracovní síly, nerozlučně spjaté s prodloužením pracovního dne, vyrovnáno větším nahrazováním. Za touto hranicí roste opotřebování geometrickou řadou a zároveň jsou ničeny všechny normální podmínky reprodukce a činnosti pracovní síly. Od této chvíle cena pracovní síly a stupeň jejího vykořisťování přestávají být souměřitelnými veličinami.
IV. SOUČASNÉ ZMĚNY V TRVÁNÍ, PRODUKTIVNÍ SÍLE A INTENSITĚ PRÁCE
Zde je zřejmě možný velký počet kombinací. Mohou se měnit vždy dva činitelé a jeden může zůstat stálý, anebo se mohou měnit všichni tři současně. Mohou se měnit ve stejném nebo nestejném stupni, v témž nebo opačném směru, při čemž jejich změny se v tomto případě částečně nebo zcela ruší. Ostatně podle výkladů, uvedených pod I, II a III, je rozbor všech možných případů snadný. Výsledek každé možné kombinace snadno dostaneme, považujeme-li postupně vždy jednoho činitele za proměnného a ostatní zprvu za stálé. Zmíníme se tu tedy ještě krátce jen o dvou důležitých případech.
1) Klesající produktivní síla práce při současném prodlužování pracovního dne.
Mluvíme-li tu o snižující se produktivní síle práce, máme na mysli pracovní odvětví, jejichž výrobky určují hodnotu pracovní síly, tedy na př. snižování produktivní síly práce v důsledku vzrůstající neplodnosti půdy a příslušného zdražování zemědělských výrobků. Pracovní den nechť je dvanáctihodinový, nová hodnota vyrobená za pracovní den 6 šilinků, z čehož polovina nahrazuje hodnotu pracovní síly, druhá polovina tvoří nadhodnotu. Pracovní den se tedy rozpadá na 6 hodin nutné práce a 6 hodin nadpráce. Dejme tornu, že v důsledku zdražení zemědělských výrobků stoupne hodnota pracovní síly z 3 šilinků na 4, tedy nutná pracovní doba ze 6 hodin na 8. Zůstane-li pracovní den nezměněn, klesá nadpráce z 6 hodin na 4, nadhodnota z 3 šilinků na 2. Je-li pracovní den prodloužen o 2 hodiny, tj. z 12 na 14 hodin, zůstává nadpráce 6 hodin, nadhodnota 3 šilinky. Ale velikost nadhodnoty klesá oproti hodnotě pracovní síly, měřené nutnou prací. Je-li pracovní den prodloužen o 4 hodiny, z 12 hodin na 16, zůstává poměr velikosti nadhodnoty k hodnotě pracovní síly, nadpráce k nutné práci nezměněn, ale absolutní velikost nadhodnoty vzrůstá ze 3 šilinků na 4, absolutní velikost nadpráce ze 6 pracovních hodin na 8, tedy o ⅓ čili o 33⅓%. Snižuje-li se tedy produktivní síla práce a je-li současně prodlužován pracovní den, může absolutní velikost nadhodnoty zůstat nezměněna, přestože její poměrná velikost klesá; její poměrná velikost může zůstat nezměněna, zatím co její absolutní velikost stoupá, a konečně při jistém stupni prodloužení pracovního dne může současně vzrůstat jak relativní, tak absolutní velikost nadhodnoty.
V období od roku 1799 do roku 1815 způsobil vzestup cen životních prostředků v Anglii nominální vzestup mezd, ačkoli skutečné mzdy, vyjádřené v životních prostředcích, klesly. Z toho vyvozovali West a Ricardo, že snížení produktivity zemědělské práce způsobilo pokles míry nadhodnoty, a z tohoto předpokladu, existujícího jen v jejich fantasii, udělali východisko důležitého rozboru vzájemného poměru velikosti mzdy, zisku a pozemkové renty. Ale ve skutečnosti v důsledku zvýšené intensity práce a vynuceného prodlužování pracovního dne vzrostla tehdy nadhodnota absolutně i relativně. Bylo to období, v němž si bezmezné prodlužování pracovního dne získalo občanské právo[15], období, pro něž je zvlášť charakteristický zrychlený růst kapitálu na jedné straně a růst pauperismu na straně druhé.[16]
2) Vzrůstající intensita a produktivní síla práce při současném zkracování pracovního dne.
Zvyšování produktivní síly práce a vzrůst její intensity v jednom směru má stejný účinek. Obojí rozmnožuje masu výrobků, vyráběnou za dané časové období. Obojí tedy zkracuje tu část pracovního dne, kterou dělník potřebuje k výrobě svých životních prostředků nebo jejich ekvivalentu. Absolutní minimální hranice pracovního dne je určena vůbec touto jeho nutnou součástí, kterou však lze zmenšovat. Kdyby se celý pracovní den scvrkl na tuto svou část, zmizela by nadpráce, což je za režimu kapitálu nemožné. Odstranění kapitalistické formy výroby dovolí omezit pracovní den na nutnou práci. Ale přitom musí nutná práce, za jinak stejných podmínek, rozšířit svůj rozsah. Jednak se životní podmínky dělníka musí stát bohatšími, jeho životní potřeby musí vzrůst. Jednak by se musela k nutné práci připočíst část nynější nadpráce, a to práce nutná k vytvoření společenského reservního a akumulačního fondu.
Čím více roste produktivní síla práce, tím více se může zkracovat pracovní den, a čím kratší je pracovní den, tím více může vzrůstat intensita práce. Se společenského hlediska stoupá produktivita práce také s hospodárností práce. Ta znamená nejen zhospodárnění výrobních prostředků, nýbrž i odstranění veškeré neužitečné práce. Třebaže kapitalistický výrobní způsob nutí k hospodárnosti v každém jednotlivém podniku, vyvolává jeho anarchický systém konkurence neomezené plýtvání společenskými výrobními prostředky a pracovními silami, vedle spousty funkcí, které jsou nyní nepostradatelné, ale v podstatě zbytečné.
Při dané intensitě a produktivní síle práce je část společenského pracovního dne, nutná k materiální výrobě, tím kratší a tedy čas zbývající na svobodnou duševní a společenskou činnost individua tím větší, čím rovnoměrněji je práce rozdělena mezi všechny práce schopné členy společnosti, čím méně může jedna společenská vrstva svalovat přirozenou nutnost práce se sebe na jinou společenskou vrstvu. Po této stránce je absolutní hranicí pro zkrácení pracovního dne všeobecnost práce. V kapitalistické společnosti se vytváří volný čas pro jednu třídu tím, že se celý život mas přeměňuje v pracovní dobu.
__________________________________
Poznámky:
[9b] Případ, o němž se pojednává na str. 332 (str. 342 tohoto svazku), je tu ovšem také vyloučen. {Pozn. k 3. vyd. — B. E.}
[10] K tomuto třetímu zákonu připojuje MacCulloch mimo jiné nejapný dodatek, že nadhodnota může stoupat, aniž klesá hodnota pracovní síly, jsou-li odstraněny daně, které musel kapitalista dříve platit. Odstranění takových daní nezmění absolutně nic na množství nadhodnoty, kterou průmyslový kapitalista přímo vyssává z dělníka. Mění pouze poměr, v němž strká nadhodnotu do vlastní kapsy nebo v němž se o ni musí dělit s třetími osobami. Nemění tedy nic na poměru mezi hodnotou pracovní síly a nadhodnotou. MacCullochova výjimka dokazuje tedy jen to, že nepochopil obecné pravidlo, což je neštěstí, které ho postihuje při vulgarisaci Ricarda stejně často jako J. B. Saye při vulgarisaci A. Smitha.
[11] „Nastává-li změna v produktivitě průmyslu, takže se daným množstvím práce a kapitálu vyrábí více nebo méně výrobku než dříve, může se relativní velikost mzdy značně měnit, kdežto množství výrobků, které tuto relativní velikost představuje, zůstává nezměněno; nebo se může měnit množství výrobků, kdežto relativní velikost zůstává nezměněna.“ („Outlines of Political Economy etc.“, str. 67.)
[12] „Za jinak stejných podmínek může anglický továrník za určitou dobu vyrobit mnohem více výrobků než cizozemský továrník, a tím se vyrovnává rozdíl mezi 60hodinovým pracovním týdnem u nás a 72— 80hodinovým v cizině.“ („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1855“, str. 65.) Větší nebo menší zkrácení pracovního dne v továrnách na kontinentě by bylo nejúčinnějším prostředkem, jak zmenšit tento rozdíl mezi pracovní hodinou na kontinentě a v Anglii.
[13] „Jsou vyvažující okolnosti... které vyšly najevo za působnosti Ten Hours Act [zákona o desetihodinovém pracovním dni] („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1848“, str. 7.)
[14] „Sumu práce, kterou člověk vynaložil za 24 hodin, lze přibližně určit zkoumáním chemických změn, které nastaly v jeho těle, neboť změněné formy hmoty svědčí o předcházejícím vynaložení hybné síly.“ (Grove: „On the Correlation of Physical Forces“.)
[15] „Obilí a práce zřídka kdy kráčejí na stejné výši; ale zřejmě existuje hranice, za níž už nemohou být odděleny. Pokud jde o neobyčejné úsilí, které pracující třídy vynaložily v dobách drahoty a které vyvolalo pokles mzdy a na něž se poukazuje ve svědeckých výpovědích (totiž před parlamentními vyšetřujícími výbory 1814—1815), je jistě ke cti jednotlivcům a přispívá ke vzrůstu kapitálu. Ale žádný humánní člověk si nebude přát, aby trvalo neustále a neochabovalo. Je nanejvýš obdivuhodné jako dočasná výpomoc; ale kdyby se stalo trvalým, mělo by podobné následky, jako kdyby se zalidnění nějaké země zvýšilo až k nejzazším mezím, které připouštějí její existenční prostředky.“ (Malthus: „Inquiry into the Nature and Progress of Rent“. Londýn 1815, str. 48, pozn.) Malthus tu zdůrazňuje prodlužování pracovního dne, o němž přímo pojednává i na jiném místě svého spisu, kdežto Ricardo a jiní, přes nejkřiklavější skutečnosti tohoto druhu, pokládají ve všech svých zkoumáních pracovní den za stálou veličinu. To je ovšem Malthusovi ke cti. Avšak konservativní zájmy, jejichž byl otrokem, bránily mu vidět, že bezmezné prodlužování pracovního dne, spolu s neobyčejným rozvojem strojů a vykořisťování práce žen a dětí, muselo velkou část dělnické třídy učinit „přespočetnou“, zejména jakmile přestala poptávka vyvolaná válkou a anglický monopol na světovém trhu. Bylo to ovšem daleko pohodlnější a daleko lépe to vyhovovalo zájmům panujících tříd, jimž Malthus podkuřuje s ryze kněžourskou horlivostí, vykládalo-li se toto „přelidnění“ věčnými zákony přírody, a ne jen historickými přirozenými zákony kapitalistické výroby.
[16] „Hlavní příčinou vzrůstu kapitálu za války bylo větší úsilí a snad i větší strádání pracujících tříd, nejčetnějších v každé společnosti. Tlakem okolností bylo více žen a dětí nuceno zabývat se průmyslovou prací, a ti, kteří již dříve pracovali, byli z téhož důvodu nuceni věnovat větší část svého času zvětšení výroby.“ („Essays on Political Economy in which are illustrated the Principal Causes of the Present National Distress“. Londýn 1830, str. 248.)