Karel Marx
Kapitál, I. dílDOSLOV K DRUHÉMU VYDÁNI
ČTENÁŘE prvního vydání musím nejprve informovat o změnách provedených v druhém vydání. Přehlednější rozdělení knihy je patrné na první pohled. Dodatečně připojené poznámky jsou všude označeny jako poznámky k druhému vydání. Pokud jde vlastní text, nejdůležitější je toto:
V kapitole I, 1 je odvození hodnoty analysou rovnic, v nichž, se vyjadřuje každá směnná hodnota, provedeno vědecky přesněji, rovněž je výslovně zdůrazněna souvislost mezi substancí hodnoty a určením velikosti hodnoty společensky nutnou pracovní dobou, což bylo v prvním vydání jen naznačeno. Kapitola I, 3 („Forma hodnoty“) je úplně přepracována; bylo to nutné již vzhledem k tomu, že v prvním vydání se výklad podával dvakrát. — Poznamenávám mimochodem, že podnět k onomu dvojímu výkladu dal můj přítel dr. L. Kugelmann z Hannoveru. Byl jsem z jara 1867 právě u něho na návštěvě, když došly první korektury z Hamburku, a Kugelmann mě přesvědčil, že pro většinu čtenářů je nutný ještě jeden, didaktičtější výklad formy hodnoty. —. Poslední stať první kapitoly „Zbožní fetišismus atd.“ je z valné části pozměněna. Kapitola III, 1 („Míra hodnot“) je pečlivě revidována, protože tato stať byla v prvním vydání zpracována nedbale s poukazem, že výklad byl již podán v knize „Ke kritice politické ekonomie“, Berlín 1859. Značně přepracována je VII. kapitola, zvláště druhá část.
Bylo by zbytečné podrobně se zabývat jednotlivými změnami textu, jež jsou často pouze stylistického rázu. Vyskytují se v celé knize. Při revisi francouzského překladu, vydaného v Paříži, teď však přece jen shledávám, že některé části německého originálu by místy vyžadovaly důkladnějšího přepracování, místy zase větších stylistických oprav nebo i pečlivějšího odstranění náhodných nedopatření. Nebyl na to čas, protože teprve na podzim 1871, v záplavě jiných naléhavých prací, jsem dostal zprávu, že kniha je rozebrána a tisk druhého vydání že má začít již v lednu 1872.
Porozumění, s nímž se „Kapitál“ rychle setkával v širokých kruzích německé dělnické třídy, je mi nejlepší odměnou za mou práci. Pan Meyer, vídeňský továrník, muž, který stojí v ekonomických otázkách na buržoasním stanovisku, výstižně vyložil v jedné brožuře vydané za prusko-francouzské války, že velký smysl pro theoretické myšlení, který vždy platil za německou dědičnou vlastnost, se úplně ztratil u tak zvaných vzdělaných tříd v Německu, zato znovu ožívá v německé dělnické třídě.
Politická ekonomie zůstávala až dosud v Německu zahraniční vědou. Gustav von Gülich vyložil již ve své knize „Geschichtliche Darstellung des Handels, der Gewerbe etc.“, zejména v prvních dvou svazcích vydaných roku 1830, většinu historických okolností, které u nás brzdily vývoj kapitalistického výrobního způsobu, tedy i vytvoření moderní buržoasní společnosti. Politické ekonomii chyběla tedy živná půda. Politická ekonomie byla k nám importována jako hotové zboží z Anglie a Francie; němečtí profesoři politické ekonomie zůstávali žáky. Theoretický výraz cizí skutečnosti se v jejich rukou přeměnil ve snůšku dogmat, která vykládali v duchu obklopujícího je maloměšťáckého světa, tedy vykládali je špatně. Pocit vědecké nemohoucnosti, který se nedal úplně potlačit, a nepříjemné vědomí, že musí působit jako učitelé na poli, které je jim ve skutečnosti cizí, snažili se zakrýt okázalostí literárně historické učenosti nebo přiměšováním cizí látky, vypůjčené z tzv. kamerálních věd, oné slátaniny znalostí, jejichž očistcem musí projít každý nadějný kandidát německé byrokracie.
Po roce 1848 se kapitalistická výroba v Německu rychle rozvinula a dnes již prožívá horečný rozkvět. Ale k našim odborníkům se osud i nadále chová macešsky. Pokud se mohli politickou ekonomií zabývat nezaujatě, chyběly německé skutečnosti moderní ekonomické vztahy. Když však tyto vztahy vznikly, došlo k tomu za okolností, které již nedovolují nezaujaté studium v rámci buržoasního obzoru. Pokud je politická ekonomie buržoasní, tj. pokud nechápe kapitalistický řád jako historicky přechodný vývojový stupeň, nýbrž naopak jako absolutní a poslední podobu společenské výroby, může zůstat vědou jen dotud, dokud třídní boj zůstává latentní nebo propuká jen v ojedinělých projevech.
Vezměme Anglii. Její klasická politická ekonomie spadá do období nevyvinutého třídního boje. Její poslední velký představitel, Ricardo, činí konečně vědomě východiskem svého bádání protiklad třídních zájmů, mzdy a zisku, zisku a pozemkové renty, chápaje tento protiklad naivně jako společenský přírodní zákon. Tím však také dospěla buržoasní věda v oblasti ekonomie ke své nepřekročitelné hranici. Ještě za Ricardova života a v protikladu k němu vystoupila kritika buržoasní ekonomie v osobě Sismondiho[1].
Následující období 1820—1830 se vyznačuje v Anglii vědeckým ruchem v oblasti politické ekonomie. Bylo to období jak vulgarisace a šíření Ricardovy theorie, tak i jejího boje se starou školou. Sváděla se skvělá klání. Co bylo tehdy vykonáno, je na evropském kontinentu málo známo, protože polemika je většinou rozptýlena v časopiseckých článcích, příležitostných spisech a brožurách. Nezaujatý ráz této polemiky — ačkoli Ricardova theorie výjimečně již také slouží jako útočná zbraň proti buržoasnímu hospodářství — lze vysvětlit poměry oné doby. Na jedné straně velký průmysl sám sotva vyrůstal z dětských střevíčků; to je vidět již z toho, že teprve krisí z roku 1825 začínají periodické koloběhy jeho moderního života. Na druhé straně byl třídní boj mezi kapitálem a prací zatlačen do pozadí: politicky sporem mezi feudály a vládami seskupenými kolem Svaté aliance na jedné straně a lidovými masami vedenými buržoasií na druhé straně; ekonomicky rozepřemi mezi průmyslovým kapitálem a aristokratickým pozemkovým vlastnictvím, které se ve Francii skrývaly za protikladnost zájmů drobného a velkého pozemkového vlastnictví a v Anglii po vydání obilních zákonů propukaly otevřeně. Anglická ekonomická literatura této epochy připomíná období vření a kvasu ve Francii po smrti dr. Quesnaye, ale jen tak jako babí léto připomíná jaro. S rokem 1830 nastala krise, která naráz všechno rozhodla.
Ve Francii a v Anglii dobyla politické moci buržoasie. Od té chvíle nabýval třídní boj, praktický i theoretický, stále výraznějších a hrozivějších forem. Odzvonil umíráčkem vědecké buržoasní ekonomii. Teď už nešlo o to, zda ta či ona poučka je správná, nýbrž o to, zda je kapitálu užitečná nebo škodlivá, pohodlná nebo nepohodlná, zda je protipolicejní či ne. Na místo nezištného zkoumání nastoupilo placené hašteření, na místo nezaujatého vědeckého bádání zaujatá, podlézavá apologetika. Ale i domýšlivé traktáty, které vrhala do světa Anti-Cornlaw League [Liga proti obilním zákonům] s továrníky Cobdenem a Brightem v čele, měly svou polemikou proti velkostatkářské aristokracii jistý význam, ne-li vědecký, tedy alespoň historický. Ale od doby sira Roberta Peela vytrhlo freetraderské zákonodárství vulgární ekonomii i toto poslední žihadlo.
Kontinentální revoluce let 1848—1849 se odrazila i na Anglii. Lidé, kteří chtěli vědecky ještě něco znamenat a nechtěli být pouze sofisty a sykofanty panujících tříd, snažili se politickou ekonomii kapitalistů uvést v soulad s nároky proletariátu, které nebylo možno déle ignorovat. Odtud bezduchý synkretismus, jehož nejlepším představitelem je John Stuart Mill. Je to bankrot „buržoasní“ politické ekonomie, který mistrovsky osvětlil již velký ruský učenec a kritik N. Černyševskij ve svém díle „Očerki političeskoj ekonomii po Millju“ [Nástin politické ekonomie podle Milla].
V Německu tedy dozrál kapitalistický výrobní způsob teprve potom, když se už v Anglii a ve Francii jeho antagonistický charakter projevil v hlučných bitvách historického boje, zatím co německý proletariát měl již mnohem vyspělejší theoretické třídní uvědomění než německá buržoasie. Jakmile tedy nastaly podmínky, kdy se buržoasní věda politické ekonomie zdála možnou, stala se už zase nemožnou.
Za těchto okolností se její mluvčí rozdělili do dvou šiků. Jedni, chytří, výdělkářští, praktičtí lidé, se seskupili kolem praporu Bastiatova, nejploššího, a proto nejpodařenějšího zástupce vulgárně ekonomické apologetiky; druzí, hrdi na profesorskou důstojnost své vědy, následovali J. St. Milla v pokusu smířit nesmiřitelné. Jako v klasické době buržoasní ekonomie zůstali Němci i v době jejího úpadku pouhými žáky, ctiteli a nohsledy, podomními obchodníčky s produkty zahraničního velkoobchodu.
Zvláštní historický vývoj německé společnosti vylučoval tu tedy jakékoli další originální rozvíjení „buržoasní“ ekonomie, nikoli však její — kritiku. Pokud taková kritika vůbec představuje nějakou třídu, může představovat jen onu třídu, jejímž historickým posláním je převrat kapitalistického výrobního způsobu a konečné odstranění tříd — tedy proletariát.
Učení i neučení mluvčí německé buržoasie se pokusili nejprve „Kapitál“ umlčet, jako se jim to podařilo s mými dřívějšími spisy. Jakmile tato taktika už neodpovídala poměrům doby, psali pod záminkou, že kritisuji mou knihu, návody „k uklidnění buržoasního svědomí“, ale narazili v dělnickém tisku — viz na př. články Josefa Dietzgena v listu „Volksstaat“ — na silnější borce, jimž dodnes zůstali dlužni odpověď.[2]
Výborný ruský překlad „Kapitálu“ vyšel na jaře roku 1872 v Petrohradě. Náklad 3000 výtisků je nyní již téměř rozebrán. Již roku 1871 pan N. Ziber, profesor politické ekonomie na kyjevské universitě, dovodil ve svém spise „Těorija cennosti i kapitala D. Rikardo“ [Ricardova theorie hodnoty a kapitálu], že moje theorie hodnoty, peněz a kapitálu je ve svých základních rysech nutným dalším rozvinutím Smithova a Ricardova učení. Při čtení této zdařilé knihy překvapuje západoevropského čtenáře zvláště to, jak důsledně se přidržuje čistě theoretického stanoviska.
Metoda, použitá v „Kapitálu“, byla špatně pochopena, jak dokazují již její různé navzájem si odporující charakteristiky.
Tak mi vytýká pařížská „Revue Positiviste“ na jedné straně, že politickou ekonomii chápu metafysicky, na druhé straně — hádejte co? — že se omezuji na pouhé kritické rozčlenění daného, místo abych předpisoval recepty (comtovské?) pro laboratoř budoucnosti. Proti výtce metafysičnosti poznamenává prof. Ziber: „Pokud jde o vlastní theorii, je Marxova metoda deduktivní metodou celé anglické školy, jejíž nedostatky i přednosti jsou společné nejlepším theoretikům-ekonomům“ Pan M. Block — „Les Théoriciens du Socialisme en Allemagne. Extrait du ‚Journal des Économistes‘, juillet et aoút 1872“ — odhaluje, že moje metoda je analytická, a mimo jiné praví: „Tímto dílem se p. Marx řadí mezi nejvýznačnější analytické duchy.“ Němečtí recensenti křičí ovšem o hegelovské sofistice. Petrohradský „Věstnik Jevropy“ v článku, věnovaném výhradně metodě „Kapitálu“ (květnové číslo z roku 1872, str. 427—436), shledává, že moje badatelská metoda je přísně realistická, avšak metoda výkladu na neštěstí německo-dialektická. Autor píše: „Na první pohled, soudíme-li podle vnější formy výkladu, je Marx největší idealista-filosof, a to v „německém“, tj. špatném smyslu tohoto slova. Ve skutečnosti je však nekonečně více realistou než všichni jeho předchůdci na poli ekonomické kritiky... Za idealistu ho naprosto nelze považovat.“ Panu autorovi nemohu odpovědět lépe než několika výňatky z jeho vlastní kritiky, které mimo to mohou zajímat některé mé čtenáře, jimž je ruský originál nepřístupný.
Po citátu z mé předmluvy ke „Kritice politické ekonomie“, Berlín 1859, str. IV—VII, kde jsem vyložil materialistický základ své metody, pan autor pokračuje:
„Pro Marxe je důležité jen jedno: nalézt zákon jevů, jejichž zkoumáním se zabývá. A pro něho je důležitý nejen zákon, který je ovládá, pokud mají hotovou formu a jsou ve vzájemné souvislosti, kterou lze v dané době pozorovat. Pro něho je nadto ještě důležitý zákon jejich měnivosti, jejich vývoje, tj. přechod z jedné formy do druhé, z jednoho řádu vzájemné souvislosti do druhého. Jakmile tento zákon objevil, zkoumá podrobně následky, jimiž se projevuje ve společenském životě... Proto Marx usiluje jen o jedno: aby přesným vědeckým zkoumáním dokázal nutnost určitých řádů společenských poměrů a aby co nejbezvadněji zjistil fakta, která jsou mu výchozími a opěrnými body. K tomu úplně postačuje, jestliže Marx tím, že dokazuje nutnost současného řádu, dokazuje zároveň i nutnost jiného řádu, v nějž musí první nevyhnutelně přejít, lhostejno, zda na to lidé myslí nebo nemyslí, zda jsou si toho vědomi nebo ne. Marx chápe společenský pohyb jako přírodně historický proces, řízený zákony, které nejen nezávisí na vůli, vědomí a úmyslech lidí, nýbrž naopak samy jejich vůli, vědomí a úmysly určují... Hraje-li uvědomělý prvek v dějinách kultury tak podřízenou úlohu, je samozřejmé, že kritika, jejímž předmětem je sama kultura, se tím spíše nemůže opírat o nějakou formu nebo nějaký výsledek vědomí. Jejím východiskem nemůže tedy být idea, nýbrž jen vnější jev. Kritika bude záležet ve srovnávání a konfrontování faktu ne s ideou, nýbrž s druhým faktem. Pro ni je důležité jen to, aby oba fakty byly co nejpřesněji prozkoumány a aby skutečně představovaly různé stupně vývoje, ale především je důležité, aby byly neméně přesně prozkoumány pořadí, posloupnost a spojitost mezi různými stupni vývoje... Avšak, namítne snad někdo... obecné zákony ekonomického života jsou tytéž, ať už je aplikujeme na přítomný nebo minulý život? Právě to Marx neuznává. Podle něho takové obecné zákony neexistují. Podle jeho míněni má naopak každé velké dějinné období své zákony... Jakmile však život prošel určitým vývojovým obdobím, jakmile vyšel z daného stadia a vstupuje do jiného, začíná se také řídit jinými zákony. Zkrátka ekonomický život je v tomto případě jev naprosto analogický tomu, s nímž se setkáváme v jiných oborech biologických jevů... Pozorný rozbor vnitřní struktury a vlastností skutečného stavu jevů tohoto (ekonomického) života nejednou přesvědčil mnohé badatele již od čtyřicátých let o nesprávnosti názoru starých ekonomů na povahu ekonomického zákona, že prý je tento zákon stejnorodý se zákony fysiky a chemie... Hlubší analysa jevů ukázala, že sociální organismy se od sebe liší stejně pronikavě jako botanické a zoologické organismy... Ano, týž jev podléhá naprosto různým zákonům vlivem rozdílné celkové stavby oněch organismů, odlišnosti jednotlivých orgánů, rozdílnosti podmínek, za nichž fungují atd. Marx na příklad neuznává, že zákon lidnatosti je týž vždy a všude, pro všechny doby a pro všechna místa. Tvrdí naopak, že každý vývojový stupeň má vlastní zákon rozmnožování... To, co se děje v ekonomickém životě, závisí na stupni produktivity ekonomických sil... Při rozdílech v produktivitě budou rozdílné i její důsledky a s nimi i zákony, které je řídí. Marx si tedy vytyčuje jako cil prozkoumat a vysvětlit kapitalistický hospodářský řád, a tím přesně vědecky formuluje cíl, který má sledovat přesné zkoumání ekonomického života... Jeho vědecká cena tkví v objasnění zvláštních zákonů, jimiž jsou ovládány vznik, existence, vývoj, smrt daného sociálního organismu a jeho vystřídání jiným, vyšším. A tuto cenu Marxova kniha skutečně má.“
Jestliže autor tak výstižně vylíčil to, co nazývá mou skutečnou metodou, a tak blahovolně posoudil můj osobní způsob jejího použití, co jiného vylíčil než dialektickou metodu?
Ovšem, způsob výkladu se musí formálně lišit od způsobu bádání. Bádání si musí dopodrobna osvojit látku, musí analysovat různé formy jejího vývoje a dopídit se jejich vnitřní spojitosti. Teprve když je tato práce dokončena, může být náležitě vylíčen skutečný pohyb. Když se to podaří a když se tak životu látky dostane ideálního zobrazení, může se na první pohled zdát, že máme co činit s apriorní konstrukcí.
Moje dialektická metoda je v základě od Hegelovy metody nejen odlišná, nýbrž je jejím přímým opakem. Pro Hegela je proces myšleni, jejž pod jménem ideje přeměňuje dokonce v samostatný subjekt, demiurgem [tvůrcem] skutečna, které představuje jen jeho vnější projev. U mne naopak není ideálno nic jiného než materiálno přenesené do lidské hlavy a v ní přetvořené.
Mystifikující stránku Hegelovy dialektiky jsem podrobil kritice téměř před 30 lety, v době, kdy byla ještě v módě. Ale právě když jsem pracoval na prvním svazku „Kapitálu“, libovali si nevrlí, arogantní a zcela tuctoví epigoni, kteří dnes udávají tón ve vzdělaném Německu, v tom, že nakládali s Hegelem tak, jako za Lessingových dob čacký Moses Mendelssohn nakládal se Spinozou, totiž jako s „mrtvým psem“. Přihlásil jsem se proto veřejně jako žák onoho velkého myslitele, ba v kapitole o theorii hodnoty jsem tu a tam koketoval se způsobem vyjadřování pro Hegela charakteristickým. Mystifikace, kterou trpí dialektika v rukou Hegelových, nepřekážela nikterak tomu, že právě Hegel první všeobsáhle a uvědoměle vyobrazil její obecné formy pohybu. U Hegela stoji dialektika na hlavě. Je nutno ji postavit na nohy, aby bylo objeveno v mystické slupce racionální jádro.
Ve své mystifikované formě se dialektika stala německou módou, poněvadž se zdálo, že oslavuje existující stav věcí. Ve své racionální podobě vzbuzuje u buržoasie a jejích doktrinářských mluvčích zlost hrůzu, protože v positivním pochopení existujícího zahrnuje zároveň i pochopení jeho negace, jeho nutného zániku, protože každou uskutečněnou formu chápe v toku pohybu, tedy i s její pomíjivé stránky, před ničím se nesklání a je ve své podstatě kritická a revoluční.
Rozporuplný pohyb kapitalistické společnosti pociťuje praktický buržoa na svém těle nejcitelněji ve výkyvech periodického cyklu, jímž probíhá moderní průmysl, a v jejich vyvrcholení — všeobecné krisi. Krise se opět blíží, třebaže je ještě v předběžných stadiích, i díky šíři svého působiště a intensitě svého účinku vtluče dialektiku do hlavy i povýšencům nové svaté prusko-německé říše.
Karel Marx
V Londýně dne 24. ledna 1873__________________________________
Poznámky:
[1] Viz můj spis „Zur Kritik der Politischen Oekonomie“, 1. vyd., Berlín 1859, str. 39 [„Ke kritice...“ K dějinám rozboru zboží.]
[2] Velkohubí žvanilové německé vulgární ekonomie hubují na sloh a způsob výkladu v mém spisu. Literární nedostatky „Kapitálu“ nemůže nikdo posuzovat přísněji než já sám. Přesto bych tu rád pro potěšení a poučení těchto pánů a jejich obecenstva ocitoval jednu anglickou a jednu ruskou kritiku. „Saturday Review“, která je mým názorům naprosto nepřátelská, napsala ve svém oznámení prvního německého vydání: „Výklad dodává i nejsuchopárnějším ekonomickým otázkám svérázný půvab (charm).“ „S. Petěrburgskije Vědomosti“ poznamenávají ve svém čísle z 20. dubna 1872 mimo jiné: „Výklad s výjimkou několika příliš speciálních částí se vyznačuje jasností, přístupností a — přes vědeckou výši předmětu — neobyčejnou živostí. V tomto ohledu se také autor… ani zdaleka nepodobá většině německých učenců, kteří… píší své knihy tak nesrozumitelným a suchopárným jazykem, že obyčejnému smrtelníku z toho přechází zrak i sluch.“ Čtenáře nynější německé nacionálně liberální profesorské literatury přechází však už něco víc než zrak a sluch.