Internacionála a "Neuer"

Bedřich Engels

{352} Internacionála a "Neuer"

Londýn 2. května 1873

"Neuer Sociál-Demokrat"^[70] přináší v čís. 49 lživý článek o posledních procesech Internacionály ve Francii, který jistě jeho autorovi vynesl zvlášť tučnou odměnu z reptilního fondu^[300] - tak je nabit lžemi. Pokud jde o proces v Toulouse, odvolává se "Neuer" na článek bruselské "Intemationale"; tento článek je zase převzat z "Liberté"^[301] a pochází od pana Jules Guesda, francouzského uprchlíka, který od svého příjezdu do Ženevy s ostatními rádoby velikány tamní emigrace dul z plných plic na bakuninovskou polnici a na sjezdu Jurské federace v Sonvilier (v listopadu 1871) spolupodepsal známý oběžník Jurské federace, v němž tajná Aliance pana Bakunina vypověděla válku netajné Internacionále. Jakou roli hrál pan Guesde ve francouzské Internacionále, uvidíme ihned. Pana Dentrayguese, který v tomto procesu udával své spoluobžalované jako členy Internacionály, nazývá Marxovým generálním zmocněncem a na Marxe, jakož i na generální radu a "autoritářské organizace shora" chce svalit vinu za tuto zradu a za rozsudky, jež pak následovaly.

Zde jsou fakta.

Pan Dentraygues, kreslič v železniční kanceláři v Pézenas (departement Hérault), oznámil 24. prosince 1871 generální radě, že jeden radikálně demokratický výbor, který zastupuje sedm odborových spolků a jehož je předsedou, žádá o přijetí do Internacionály. 4. ledna napsal tajemník pro Francii do Pézenas Calasovi (odsouzenému {353} teď na jeden rok), který měl plnou důvěru díky osvědčení sociálně demokratického výboru v Béziers (Hérault), přijatého do Internacionály - jeho členové byli nyní rovněž odsouzeni a nadto byli známi různým členům Komuny žijícím v Londýně jako spolehliví. Calas vystavil 14. ledna Dentrayguesovi osvědčení o spolehlivosti a řekl, že se s ním domluvil, že "budou pracovat ruku v ruce". V březnu se Dentraygues přestěhoval do Toulouse; až do svého zatčení tam tedy působil plných devět měsíců a toulouští členové Internacionály, nemajíce nejmenší důvod si na něj stěžovat, žili s ním v trvalé shodě a potvrdili to tím, že jej 18. srpna ve všech čtyřech - početných - sekcích jednomyslně zvolili za delegáta na haagský kongres. Na čtyřech mandátech, podepsaných jen členy výboru a vedoucími skupin, je dohromady 67 podpisů. Jestliže tedy generální rada jmenovala tohoto člověka svým zmocněncem pro Toulouse a okolí, vyhověla tím jen přání tamějsích členů.

A teď k panu Guesdovi.

18. srpna 1872 sdělila sekce v Montpellier generální radě, že pan Paul Brousse, dopisovatel a přítel pana Guesda, se pokouší vyvolat v tamější sekci rozkol; že požaduje, aby členové neplatili dohodnuté příspěvky na úhradu cestovních výloh toulouského delegáta a aby až do rozhodnutí haagského kongresu vůbec nic nepodnikali. Proto sekce pana Broussa vyloučila a žádá, aby jej generální rada vyloučila z Internacionály. Dopis podepsali Calas a tři další. Generální rada věděla, že tam pan Brousse intrikuje v zájmu odštěpenců z Jurské federace, považovala však za zbytečné přikládat tomuto mladíkovi - byl studentem medicíny - nějaký další význam a přestala se o něj starat. Pan Guesde, jenž byl tehdy v Římě, napsal počátkem října do "Liberté"^[302] dopis, v němž obvinil zcela samozřejmý postup sekce v Montpellier jako "autoritářský"; svého přítele Broussa přitom uvedl jen začátečními písmeny, kdežto jméno "Calas v Montpellier" dal vytisknout v plném znění. Francouzské policii se to nemuselo opakovat. Dopis, který v té době poslal Calasovi tajemník generální rady, byl na poště okamžitě zadržen; mluvilo se v něm hodně o Dentrayguesovi; Dentraygues byl ihned zatčen a brzy po něm i Calas.

Kdo tedy byl udavač, Dentraygues, nebo Guesde?

{354} Jestliže pan Guesde dále říká, že vyslání missi dominici^[a] generální rady, příchod a odchod delegátů zvenčí, jejichž popis policie dobře zná, je nejlepším prostředkem, jak vyzradit Internacionálu ve Francii, pak zapomíná,

1. že tři zmocněnci generální rady ve Francii nebyli lidé, kteří sem přišli zvenčí obšťastnit sekce, nýbrž že měli v místech, kde působili jako zmocněnci, trvalé bydliště a těšili se tam důvěře sekcí;

2. že jediné mezinárodní "delegáty zvenčí", kteří loni na podzim a v zimě figurovali na jihu Francie, nevyslala generální rada, nýbrž odštěpenecká Jurská federace. Tito pánové si také vedli krátce před zatýkáním ve veřejných kavárnách v Toulouse atd. tak hlučně, že tím upoutali pozornost policie na naše Sdružení; jenomže, jako vždy a všude, pozatýkáni byli i v tomto případě skuteční členové Internacionály, kdežto anarchističtí mluvkové se těší zvláštní ochraně vysoké policie.

Jestliže pan Dentraygues učinil z osobních pohnutek a ze slabosti některá odhalení, máme po ruce dostatek důkazů, že až do svého odsouzení nebyl policejním špiclem. Pánové z Aliance, jejímž spoluzakladatelem je nynější bonapartistický agent Albert Richard z Lyonu, rozhodně nemají sebemenší důvod házet kamením po druhých a "Neuer", jehož policejní minulost i přítomnost je nejostudnější skvrnou na německém dělnickém hnutí, už teprve ne.

Pokud jde o pařížský proces,^[303] je teď už jisté, že Heddeghem byl policejní špicl. Tento muž, kterého jeho pařížská sekce jmenovala tajemníkem, se odvolal na člena Komuny a generální rady Ranviera, který mu vystavil skvělé vysvědčení jak o jeho spolehlivosti, tak o jeho činnosti; na základě toho byl Heddeghem přijat. Tak jako v prvním případě dbala generální rada i tentokrát všech preventivních bezpečnostních opatření, která byla v její moci.

Nové je tvrzení, že Bakunin prý byl v Haagu vyloučen za to, že chce "odstranit odsouzeníhodnou praxi tajných spiknutí". Komise haagského kongresu, která se zabývala Aliancí a jíž byly předloženy stanovy bakuninovského tajného spiknutí - namířeného {355} ne proti vládám, nýbrž proti Internacionále - dospěla ke zcela jinému závěru.

Stejně nové je tvrzení, že prý Marx "má za sebou přes tucet komunistických procesů svých stoupenců". Dějiny znají jen jeden komunistický proces, který probíhal roku 1852 v Kolíně; jenže "Neuer" není placen za to, aby říkal pravdu. V každém případě nezapomeneme jeho závěrečnou výstrahu:

"Manévr policejní moci: tam, kde vyvolá tendenční proces, odsoudit formálně také své tajné agenty, ale připravit jim potom ve vězení pohodlný život."

Tuto pasáž vzatou ze "života" pana von Schweitzera bude vskutku dobré si zapamatovat.

"Ať mají tedy dělníci oči stále otevřené," kdyby snad pánové z "Neuer" náhodou byli někdy "formálně odsouzeni"!

Napsal B. Engels 2. května 1873
Otilténo v "Der Volksstaat",
ěis. 38 z 10. května 1873

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a - zmocněnců. (Pozn. red.)

300 Reptilni fond se říkalo zvláštním peněžním prostředkům, kterými disponoval Bismarck a jimiž podplácel tisk. Tento název se vžil po Bismarckově řeči v pruském zemském sněmu (v lednu 1869), v níž použil výrazu "reptilové" pro odpůrce vlády. Levicové noviny začaly potom říkat "reptilni" oficióznímu vládnímu tisku.

301 Jsou míněny články o toulouském procesu s francouzskými členy Internacionály v březnu 1873, uveřejněné v bruselských listech "Internationale", čís. 223 z 21. dubna 1873, a "Liberté", čís. 15 z 13. dubna 1873.

302 Tato zpráva byla uveřejněna v listu "Liberté", čís. 42 z 20. října 1872.

303 Míní se pařížský proces s členy francouzských sekcí Internacionály, který se konal v březnu 1873.