Marxistický internetový archiv - Česká sekceBedřich Engels
{519} Říšský vojenský zákon[394]
I
Je skutečně komické, jak se národní liberálové a pokrokáři[395] v Říšském sněmu stavějí k § 1 vojenského zákona:
"Mírový prezenční stav vojska, pokud jde o poddůstojníky a mužstvo, činí až do vydáni dalšího zákonného ustanoveni 401 659 mužů."[396]
Tento paragraf, křičí, je nepřijatelný, likviduje rozpočtové právo Říšského sněmu, dělá z povolování vojenského rozpočtu pouhou frašku!
Naprosto správně, pánové! A právě proto, že tomu tak je, že tento článek je nepřijatelný, vy ho v podstatě přijmete. K čemu také tolik okolků, když se po vás chce, abyste ještě jednou padli na kolena, jako jste to s takovou grácií udělali už tolikrát?
V pozadí celého toho nářku je pruská vojenská reorganizace. Ta vyvolala proslulý konflikt.[397] Během celého konfliktu se liberální opozice držela Manteuffelovy zásady: "Silný ustupuje směle."[398] Po dánské válce[263] ustupovala ještě mnohem směleji. Když se však roku 1866 Bismarck vrátil vítězně od Sadové[264] a za své dosavadní nepatřičné výdaje požadoval ještě odškodnění, neznalo už ustupování hranic. Vojenský rozpočet byl obratem povolen, a co se v Prusku jednou povolí, to je podle pruské ústavy povoleno navždycky, neboť "stávající" (jednou povolené) "daně se vybírají i nadále"![399]
Pak přisel Severoněmecký říšský sněm, který projednával spolkovou ústavu.[400] Mnoho se toho namluvilo o rozpočtovém {520} právu, vládní předloha byla prohlášena za nepřijatelnou pro nedostatečnou finanční kontrolu, všelijak se kličkovalo, a nakonec se kouslo do kyselého jablka a ustanovení pruské ústavy o vojenském rozpočtu se ve všech podstatných bodech přenesla na Severoněmecký spolek. Tím se už mírový stav armády zvýšil z 200 000 na 300 000 mužů.
Nato přišla slavná válka z roku 1870 a s ní "Německá říše". Znovu tu byl ústavodárný(!) Říšský sněm a nová říšská ústava.[401] Znovu nabubřelé řeči a nesčíslné výhrady, pokud jde o rozpočtové právo. A na čem se pánové usnesli?
§ 60 říšské ústavy:
"Mírový prezenční stav německého vojska se do 31. prosince 1871 stanoví na jedno procento obyvatelstva z roku 1867 a jednotlivé spolkové státy se na něm budou podílet pro rata podle počtu obyvatelstva. Na pozdější dobu bude mírový prezenční stav vojska stanoven říšským zákonodárstvím."
Jedno procento obyvatelstva z roku 1867 činí 401 000 mužů. Tento prezenční stav byl později usnesením Říšského sněmu prodloužen do 31. prosince 1874.
§ 62: "Na kryti nákladů na celé německé vojsko a k němu příslušící zařízení bude mít císař do 31. prosince 1871 k dispozici ročně po 225 tolarech na každého vojáka mírového stavu vojska stanoveného článkem 60. Po 31. prosinci 1871 musejí jednotlivé spolkové státy nadále platit tyto částky říšské pokladně. Pro jejich výpočet zůstává v platnosti mírový prezenční stav, dočasně stanovený článkem 60, až do té doby, než bude změněn říšským zákonem."
Tak padli naši nacionálové potřetí na kolena před nedotknutelným vojenským rozpočtem. A když teď Bismarck přichází a požaduje, aby se toto příjemné provizórium změnilo v ještě příjemnější definitivum, křičí ti pánové, že se porušuje rozpočtové právo, které sami třikrát po sobě obětovali!
Milí páni nacionálové! Dělejte "praktickou politiku"! Berte "v úvahu současnou situaci"! Hoďte přes palubu "nedosažitelné ideály" a hospodařte směle dál "na půdě daného"! Řekli jste nejen A, ale už i B a C, tak se nebojte říci také D! Tady nepomůže žádné uhýbání a vykračování, tady musíte zase jednou udělat proslulý "kompromis", při němž vláda prosadí, co bude chtít, a vy můžete být rádi, když se to obejde bez kopanců. Rozpočtové právo přenechte Angličanům propadlým materialismu, zchátralým Francouzům, {521} zaostalým Rakušanům a Italům, nenapodobujte "cizí vzory", dělejte "čistě německou práci"! A jestliže chcete mít za každou cenu právo povolovat rozpočet, pak vám zbývá jediný prostředek: volte příště jen sociální demokraty!
II
Že jsou nacionálové hloupí - přes všechen Laskeříkův důvtip - to víme už dávno a vědí to i oni sami. Ale že jsou tak hloupí, za jaké je má Moltke, to bychom byli přece jen neřekli. Veliký mlčenlivec mluvil v Říšském sněmu celou hodinu, a přesto zůstal velikým mlčenlivcem: zamlčel totiž svým posluchačům skoro všecko, co si sám myslí. Jen ve dvou bodech vyjádřil bez okolků svůj názor: předně v tom, že osudný § 1 je absolutně nutný, a za druhé v této proslulé větě:
"Co jsme dobyli zbraněmi za půl roku, to musíme teď půl století zbraněmi chránit, aby nám to nebylo zase vyrváno. Od doby našich šťastných válek jsme získali všude vážnost, ale lásku nikde."[402]
Habemus confidentem reum.[a] Zde jsme přiměli viníka k přiznání. Když se Prusko po Sedanu[403] vytasilo se svými anekčními požadavky, tvrdilo se: Nová hranice je podmíněna jedině strategickou nutností, bereme si jen to, co nezbytně potřebujeme, abychom se kryli; za touto novou hranicí a po dokončení našich opevnění můžeme klidně čelit jakémukoli útoku. - A z čistě strategického hlediska tomu tak skutečně je.
Opevněná linie Rýna se svými třemi velkými centrálními pevnostmi Kolínem, Koblenzem a Mohučí měla jen dvě chyby: za prvé ji bylo možno obejít přes Štrasburk a za druhé jí chyběla předsunutá linie opevněných bodů, která by dala celému postavení hloubku. Anexe Alsaska a Lotrinska obě chyby odstranila. Štrasburk a Mety tvoří nyní první linii, Kolín, Koblenz a Mohuč druhou ; všechno jsou to pevnosti prvého řádu, s daleko předsunutými pevnůstkami a schopné klást odpor modernímu dělostřelectvu vybavenému rýhovanými hlavněmi; přitom jsou od sebe tak vzdáleny,{522} že to dnešním obrovským vojskům poskytuje nejpříhodnější možnosti volného pohybu, a leží v terénu, který je pro obranu jako stvořený. Pokud bude respektována neutralita Belgie, dá se francouzský útok snadno omezit na úzký pruh země mezi Metami a Vogézami; a když Němci budou chtít, mohou se hned na začátku stáhnout za Rýn a donutit Francouze, aby se ještě před první hlavní bitvou oslabili vysláním jednotek proti Metám, Štrasburku, Koblenzi a Mohuči. Je to postavení, které co do síly nemá sobě rovné v celé Evropě; benátský čtyřúhelník[404] byl ve srovnání s touto téměř nedobytnou pozicí pouhou dětskou hračkou.
A právě proto, že se Německo zmocnilo tohoto téměř nedobytného postavení, je podle Moltka nuceno bránit to, co dobylo, po půl století zbraněmi! Ani nejsilnější postavení se nebrání samo, potřebuje být bráněno; k obraně patří vojáci; čím silnější jsou tedy postavení, tím víc vojáků je zapotřebí, a tak dále ve věčném bludném kruhu. K tomu je třeba přičíst, že znovuzískaný "ztracený bratrský kmen" v Alsasku a Lotrinsku nechce mít najednou s matkou Ger- mánií vůbec nic společného a že Francouzi jsou za všech okolností nuceni pokusit se při nejbližší příležitosti osvobodit Alsasany a Lotrince z německého objetí. Silné postavení je tedy vyváženo tím, že Německo donutilo Francouze, aby se postavili po bok každému, kdo bude chtít Německo napadnout. Jinými slovy, toto silné postavení v sobě skrývá zárodek evropské koalice proti Německé tiši. A na této skutečnosti nezmění všechny návštěvy tří nebo dvou císařů a všechny přípitky naprosto nic; nikdo to ostatně neví lépe než Moltke a Bismarck, a Moltke to také diskrétně vyjadřuje melancholickou větou:
"Od doby našich šťastných válek jsme získali všude vážnost, ale lásku nikde!"
Potud Moltkova pravda. Podívejme se teď na Moltkovu báseň.[b]
Pomineme sentimentální vzdechy, jimiž veliký stratég projevuje své politování nad tím, že vojsko musí bohužel pro dobro lidu konzumovat takové kolosální sumy, a při nichž Moltke ze sebe do jisté míry dělá pruského Cincinnata, který nemá toužebnější přání, {523} než být povýšen z polního maršála na sedláka[c]. Tím méně se hodláme zabývat vyčpělou už teorií, že vzhledem ke špatné výchově, kterou dávají národu učitelé, je nutné poslat každého Němce na tři roky na vysokou školu, kde je profesorem zupák. Nemluvíme tu k nacionálům, jak to musel dělat chudák Moltke. Přejdeme hned k obrovským vojenským nehoráznostem, které Moltke za všeobecného veselí velikého generálního štábu namlouval svým užaslým posluchačům.
Jde znovu o to ospravedlnit velké německé zbrojení údajně ještě větším zbrojením Francouzů. A tu odhaluje Moltke Říšskému sněmu, že francouzská vláda je už dnes oprávněna povolat do zbraně pro aktivní armádu 1 200 000 a pro teritoriální armádu přes milión mužů. Aby je Francouzi mohli "aspoň zčásti" mobilizovat, zvětšili prý své kádry. Mají prý nyní 152 pěších pluků (proti 116 před válkou), 9 nových praporů myslivců, 14 nových jezdeckých pluků, 323 baterií místo dřívějších 164. A "toto zvětšování není ještě ukončeno". Mírový prezenční stav je o 40 000 mužů vyšší než v roce 1871 a je stanoven na 471 170 mužů. Místo 8 armádních sborů, s nimiž Francouzi proti nám vystoupili na začátku války, postaví prý jich Francie v budoucnu 18 a devatenáctý pro Alžírsko; Národní shromáždění prý přímo vnucuje vládě peníze na zbrojení, obce dávají darem cvičiště a důstojnická kasina, stavějí z vlastních prostředků kasárny, projevují až násilný patriotismus, o jakém můžeme v Německu leda snít - zkrátka všechno se připravuje na velkou odvetnou válku.
I kdyby byla francouzská vláda udělala všechno, co jí Moltke připisuje, neudělala by nic víc než svou povinnost. Po takových porážkách jako v roce 1870 je vláda především povinna rozvinout obranyschopnost národa natolik, aby se zamezilo opakování takových neštěstí. Prusům se roku 1806 přihodilo přesně totéž; celá jejich předpotopní armáda byla bezplatně dopravena do Francie v zajateckých transportech. Po válce nasadila pruská vláda všechny páky, aby ozbrojila celý národ, lidé procházeli jen šestiměsíčním {524} výcvikem, a ačkoli si Moltke hnusí milice, máme tu Blücherovo svědectví, že tyto "zeměbranecké patalióny", jak říkal, byly po prvních srážkách právě tak dobré jako řadové prapory. Kdyby si francouzská vláda počínala stejně, kdyby napřela všechny síly, aby během pěti šesti let ozbrojila celý národ - dělala by jen svou povinnost. Ale je tomu právě naopak. Až na to, že se nově formují prapory, eskadrony a baterie, které zatím dosahují jen úrovně organizace německého řadového vojska, je všechno ostatní jen na papíře, a Francie je vojensky slabší než kdykoli předtím.
"Ve Francii," říká Moltke, "věrně okopírovali všechny naše vojenské instituce... Především zavedli všeobecnou brannou povinnost a založili ji na dvacetileté povinnosti, kdežto u nás máme jen dvanáctiletou."
A i kdyby tomu tak opravdu bylo, co zbývá z onoho rozdílu mezi 20 a 12 lety? Kde je nějaký Němec, který byl po 12 letech své zeměbranecké povinnosti skutečně propuštěn? Což se pořád neříká: 12 let bude platit teprve tehdy, až budeme mít dost lidí, do té doby musíte zůstat v zeměbraně[405] 14, 15, 16 let? A proč jsme tedy znovu vyhrabali dávno zapomenutou domobranu[406], ne-li proto, aby každý Němec, který jednou oblékl dvojí sukno, byl povinen sloužit, dokud v Pánu neskoná?
Avšak při všeobecné branné povinnosti ve Francii vystupuje ještě docela zvláštní okolnost. Francie totiž nemá pruské polofeudální východní provincie, které jsou vlastním základem pruského státu a nové Německé říše; z těchto provincií se povolávají nováčci, kteří poslouchají na slovo a ani později, jako zeměbranci, nejsou o moc chytřejší. Už rozšíření všeobecné branné povinnosti na západní provincie ukázalo roku 1849, že na všechno se nehodí stejný metr.[407] A když byla teď rozšířena na celé Německo, vydá nejpozději po uplynutí Moltkových oblíbených dvanácti let - jestliže se ten krám vůbec tak dlouho udrží - muže vycvičené ve zbrani, kteří připraví všelijaké Moltky a Bismarcky o chleba. - Ve Francii tedy neexistuje ani základna, na níž by všeobecná branná povinnost mohla dát reakci poslušné vojáky. Ve Francii měl pruský poddůstojník odzvoněno už před velkou revolucí. Ministr války Saint-Germain zavedl roku 1776 pruskou lískovku; zbití vojáci se zastřelili a lískovky musely být ještě téhož roku zrušeny. Kdyby byla ve {525} Francii skutečně zavedena všeobecná branná povinnost, vycvičila by se masa obyvatelstva ve zbrani - a co by pak bylo s Thiersem a Mac-Mahonem? Ale Thiers a Mac-Mahon - i když opravdu nejsou žádní géniové - nejsou zase takoví školáci, jaké z nich dělá Moltke. Na papíře ovšem všeobecnou brannou povinnost zavedli; ve skutečnosti však velice tvrdošíjně trvali na.pětileté aktivní službě.[408] Přitom každý ví, že už pruská tříletá služba je s všeobecnou brannou povinností naprosto neslučitelná; buď povede v Německu k mírovému stavu nejméně 600 000 mužů, nebo se musí lidem umožnit, aby se z ní vyvlékli, což se také děje. Jaký mírový stav by přinesla pětiletá služba při všeobecné branné povinnosti ve Francii? Skoro milión; ale sám Moltke nedokáže přibásnit Francouzům ani polovinu tohoto počtu.
Téhož dne, kdy Moltke tak ohromil své posluchače, uveřejnila "Kölnische Zeitung"[409] "vojenskou informaci" o francouzské armádě. Tyto vojenské informace má "Kölnische Zeitung" z velmi dobrého oficiózního pramene a dotyčný vojenský "moula" dostal určitě pořádně na pamětnou za to, že se tak dokonale nevčas strefil tam, kam neměl. Ten člověk říká totiž skutečně pravdu. Nejnovější oficiální francouzské číselné údaje podle něho ukazují,
"že Francie i při krajním vypětí sil bude asi sotva schopna splnit vojenské úkoly, které si stanovila v novém branném zákoně".
Podle něho byl "letošní stav armády stanoven na 442 014 mužů". Od toho je třeba nejprve odečíst 27 500 mužů republikánské četnické gardy; "ale skutečná síla vojska, jak vyplývá z rozpočtových položek uváděných pro jednotlivé druhy vojsk, činí fakticky jen 389 965 mužů". Od toho se musí odečíst
"nájemná vojska (cizinecká legie, domorodé alžírské jednotky), administrativní útvary a kádry poddůstojníků a kapitulantů, které byly podle dřívějších autentických francouzských údajů stanoveny celkem na 120 000 mužů. I za předpokladu, že skutečný početní stav těchto kádrů činí pouze 80 000 mužů, zbývá odvést pouhých 309 000 mužů faktického stavu armády, který se skládá z pěti ročníků prvního kontingentu a z jednoho ročníku druhého (záložního) kontingentu. Jeden ročník tohoto druhého kontingentu má 30 000 mužů, a podle toho by tedy jeden služební ročník prvního kontingentu a tudíž i roční kvóta odvedenců pro tento kontingent činily 55 800 mužů. K tomu pak přistupuje 30 000 mužů druhého kontingentu, takže maximální roční kvóta odvedenců do francouzské armády by byla pořád ješte jen 99 714 mužů."
{526} Čili: Francouzi povolávají ročně asi 60 000 mužů k pětileté službě, což je za 20 let 1 200 000 mužů, a odečteme-li úbytky, jak se fakticky projevují v pruské zeměbraně, nanejvýš 800 000. Dále 30 000 mužů k jednoroční službě - což je podle Moltka neschopná milice - tedy za 20 let 600 000 mužů, po odečtení úbytků nanejvýš 400 000. Kdyby tedy Francouzi po dvacet let nerušeně provozovali svůj patriotismus, který Moltke tolik velebí, mohli by pak konečně postavit proti Němcům místo Moltkových 2 200 000 mužů nanejvýš 800 000 vycvičených vojáků a 400 000 milicionářů, zatímco Moltke může už teď snadno zmobilizovat půldruhého miliónu plně vycvičených německých vojáků. Z toho posoudíte, jak musela Moltkova řeč, která uvedla v úžas Říšský sněm, rozveselit veliký generální štáb.
Jedno nelze Moltkovi upřít: Dokud měl co dělat s prostoduchými protivníky, jako byli Benedek a Ludvík Napoleon, dotud si dával záležet, aby vedl válku naprosto čestně. Puntičkářský, úzkostlivě a svědomitě se držel strategických pravidel, která objevil Napoleon I. Žádný nepřítel mu nemohl vytknout, že by si byl někdy vypomohl přepadením, léčkou nebo jinou vulgární válečnou lstí. Mohly tedy vyvstat pochybnosti, zda je Moltke skutečně génius. Tyto pochybnosti zmizely, jakmile se Moltke musel utkat s rovnocennými protivníky - s génii v Říšském sněmu. Dokázal tu, že umí své protivníky také napálit, když to musí být. Teď už není pochyby: Moltke je génius.
Co si však Moltke asi skutečně myslí o francouzském zbrojení? Také o tom máme jisté náznaky. - Moltke a Bismarck si nezakrývali, že tak jako vítězství z roku 1866 nutně podnítila ve francouzském oficiálním světě volání po odvetě za Sadovou, vyvolají úspěchy z roku 1870 se stejnou nutností v oficiálním Rusku touhu po "odvetě za Sedan". Z Pruska, které dosud bylo poslušným sluhou Ruska, se z ničeho nic vyklubala první vojenská mocnost Evropy. Tak mocný posun v evropské situaci v neprospěch Ruska se rovnal porážce ruské politiky; v Rusku se ozvalo dosti hlasité volání po odvetě. V Berlíně usoudili, že za těchto okolností bude lépe vyřídit věc co nejdříve a co nejrychleji a nedopřát Rusům čas na zbrojení. O tom, co se tehdy z pruské strany dělalo pro přípravu {527} války proti Rusku, si snad povíme jindy; zkrátka v létě 1872 bylo už téměř všechno hotové, zejména plán tažení, který tentokrát nepočítal s žádnou "ranou do srdce". Tu přijel ruský car Alexandr nepozván na císařskou návštěvu do Berlína a předložil "na směrodatném místě" jisté dokumenty, které obrátily milý pláneček vniveč. Obnovená Svatá aliance, namířená především proti Turecku, zatlačila prozatím do pozadí válku s Ruskem, která je koneckonců stejně nevyhnutelná.
V tomto plánečku se samozřejmě počítalo i s tím, že by se Francie spolčila s Ruskem proti Prusku. V tom případě se mělo vůči Francii zůstat v defenzívě. A jaký počet vojáků pokládali tehdy za dostačující, aby byly odraženy všechny francouzské útoky?
Armádu dvě stě padesáti tisíc mužů!
Napsal B. Engels
koncem února až začátkem března 1874
Otištěno jako úvodník
v "Der Volksstaat",
čís. 28 a 29 z 8. a 11. března 1874Podle textu novin
Přeloženo z něměiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).a Zde je ten, kdo se přiznává k vině (Cicero, "Řeč o Quintu Ligariovi"). (Pozn. red.)
b Narážka na Goethovu autobiografii " Aus meinem Leben. Dichtung und Wahrheit" [,,Z mého života. Báseň a pravda"]. (Pozn. red.)
c V originále Kappesbauer - přezdívka sedláků z okolí Kolína n. R., kteří zásobovali kolínský trh zeleninou a byli považováni kolínskými měšťany za bohaté a hloupé. (Pozn. red.)
394 Článek "Říšský vojenský zákon" napsal Engels speciálně pro "Volksstaat", když se v Říšském sněmu projednával zákon o zvýšení mírového stavu armády. Tento zákon, jemuž se pak říkalo "septennat" (byl přijat na 7 let) a jímž se pruský vojenský systém rozšířil na celé Německá, byl odrazem růstu německého militarismu a agresivních snah německých vládnoucích kruhů.
395 Národní liberálové - strana německé (především pruské) buržoazie. Vznikla na podzim 1866 po rozštěpení buržoazní Pokrokové strany. Národní liberálové se za uspokojení materiálních zájmů buržoazie zřekli jejího nároku na politické panství a za svůj hlavní cíl považovali sjednocení německých států pod vedením Pruska. V jejich politice se obrážela kapitulace německé liberální buržoazie před Bismarckem. Po sjednocení Německa se Národně liberální strana definitivně vyvinula ve stranu velké buržoazie a průmyslových magnátů. Vnitřní politika národních liberálů nabývala stále víc poddanského charakteru; přitom se národní liberálové fakticky vzdali i svých dřívějších liberálních požadavků, jako např. požadavku obsaženého v programu z roku 1866, že je nutné "především hájit právo povolovat rozpočet".
Pokrokáři - stoupenci buržoazní Pokrokové strany založené v červnu 1861 v Prusku. Pokroková strana požadovala ve svém programu sjednocení Německa pod vedením Pruska, svolání celoněmeckého parlamentu a vytvoření silné liberální vlády odpovědné poslanecké sněmovně. Na rozdíl od národních liberálů se pokrokáři po sjednocení Německa v roce 1871 prohlásili za opoziční stranu; tato opozice byla však pouze deklarativní. Ze strachu před dělnickou třídou a z nenávisti k socialistickému hnutí se pokrokáři smiřovali s panstvím pruského junkerstva v poloabsolutistickém Německu. Kolísání v politice strany pokrokářů bylo výrazem nepevnosti obchodní buržoazie, drobných průmyslníků a řemeslníků, o něž se opírala.
396 Z návrhu "říšského vojenského zákona", který byl 16. února 1874 poprvé projednáván v německém Říšském sněmu. Konečné znění "říšského vojenského zákona" bylo otištěno v "Reichs-Gesetzblatt", čís. 15 z 9. května 1874.
397 Jde o ústavní konflikt, k němuž došlo v letech 1862-1866 v Prusku, když buržoazně liberální většina poslanecké sněmovny pruského Zemského sněmu odmítla povolit prostředky na reorganizaci armády a na další zbrojení. Bismarckova vláda přesto během několika let vojenskou reformu provedla a vydávala na ni prostředky bez schválení Zemského sněmu. Ústavní konflikt, který byl jedním z projevů revoluční krize v Německu šedesátých let, byl vyřešen až v roce 1866, když po pruském vítězství nad Rakouskem německá liberální buržoazie před Bismarckem kapitulovala.
398 Z řeči, kterou pronesl Manteuffel 3. prosince 1850 ve druhé sněmovně pruského Zemského sněmu o olomoucké dohodě s Rakouskem (olomoucké punktace); touto dohodou bylo Prusko donuceno vzdát se dočasně svých nároků na hegemonii v Německu.
399 Engels cituje článek 109 pruské ústavy z 31. ledna 1850.
400 Severoněmecký říšský sněm, který zasedal od 24. února do 17. dubna 1867, schválil zřízení Severoněmeckého spolku (viz poznámku [268]) a přijal jeho ústavu.
401 Zasedání Říšského sněmu bylo zahájeno 21. března 1871; 16. dubna 1871 schválil sněm "Ústavu Německé říše".
402 Zde a dále cituje Engels z Moltkovy řeči v Říšském sněmu 16. února 1874.
403 V bitvě u Sedanu 1. a 2.září 1870, v jedné z rozhodujících bitev prusko-francouzské války z let 1870-1871, byla francouzská armáda, jíž velel Mac-Mahon, poražena Prusy a Napoleon III. byl zajat. Sedanská katastrofa uspíšila pád druhého císařství ve Francii a vedla k vyhlášení republiky. Ze strany Německa ztratila válka od této chvíle svůj původní obranný charakter a zřetelně se projevily dobyvačné plány pruského militarismu, junkerstva a buržoazie.
404 Benátský nebo italský pevnostní čtyřúhelník - silně opevněné postavení, které tvořily čtyři severoitalské pevnosti: Verona, Legnago, Mantova a Peschiera. Jako silný opěrný bod pro vojenské akce hrál pevnostní čtyřúhelník významnou roli ve válkách 19. století.
405 Zeměbrana (Landwehr) byla od roku 1814 součástí pruského pozemního vojska. Pruské branné síly se podle zákonů z let 1814-1815 skládaly ze stálé armády (řadového vojska), z její zálohy určené k doplnění armády v případě války (tzv. válečná záloha povolávaná při mobilizaci), a dále ze zeměbrany první a druhé výzvy. Zeměbrana, která vznikla v Prusku roku 1813 jako národní milice v boji proti vojskům Napoleona I., zahrnovala muže starších ročníků, kteří byli povinni vojenskou službou a odsloužili si příslušnou dobu ve stálé armádě a v její záloze. V míru se konala jen ojedinělá cvičení jednotek zeměbrany. Za války se zeměbrany první výzvy (muži ve věku 26-32 let) používalo k doplňování armády v poli a zeměbrany druhé výzvy (muži ve věku 32-40 let) pro posádkovou službu v pevnostech. Zákonem Severoněmeckého spolku z 9. listopadu 1867 byla zeměbrana druhé výzvy zrušena a zeměbranu tvořil nadále jen kontingent mužů povinných vojenskou službou ve věku od 27 do 32 let.
406 Domobrana (Landsturm) - miliční vojsko, které vzniklo v Prusku v letech 1813-1814. Podle zákona Severoněmeckého spolku z roku 1867 se měla domobrana skládat z mužů povinných vojenskou službou, kteří nesloužili ani v pozemním vojsku, ani v námořnictvu; povinnost sloužit v domobraně se vztahovala na muže ve věku od 17 do 42 let. Domobrana se měla podle zákona povolávat jen v případě, že by hrozil vpád nepřítele na spolkové území.
407 Narážka na neúspěšný pokus pruské vlády povolat v západních provinciích záložníky zeměbrany a použít jich k potlačení povstání za říšskou ústavu, které vypuklo v jižním a západním Německu v květnu 1849. Záložníci z po- rýnského Pruska a Vestfálska se odvolávali na zákony z 3. září 1814 a z 21. listopadu 1815, podle nichž mohla být zeměbrana povolána do zbraně jen v případě hrozícího vpádu zvenčí, odmítali uposlechnout povolávacího rozkazu a v několika případech přešli organizovaně a se zbraněmi v rukou na stranu povstavšího lidu.
408 Ve Francii byl 27. července 1872 vydán zákon o doplňování armády, kterým se zaváděla všeobecná branná povinnost s pětiletou služební dobou ve vojsku; zákon však připouštěl u osob podléhajících odvodu velké množství výjimek.
409 "Kölnische Zeitung" ["Kolínské noviny"] - deník, který vycházel v Kolíně nad Rýnem v letech 1802-1945. Za revoluce z let 1848-1849 a v následujícím období reakce hájil zbabělou, zrádcovskou politiku pruské liberální buržoazie. Později byl orgánem porýnské velké buržoazie a Národně liberální strany. V sedmdesátých letech byly tyto noviny hlásnou troubou Bismarckovou.