Bedřich Engels
*Dopis Bebelovi[1]
V Londýně dne 18.—28. března 1875
Milý Bebele,
dostal jsem Váš dopis z 23. února a mám radost, že se Vám fyzicky tak dobře vede.
Ptáte se mne, co soudíme o té historii se slučováním. Bohužel, byli jsme na tom stejně jako Vy. Ani Liebknecht, ani kdokoli jiný nám nic neoznámil, víme proto také jen to, co je v novinách, a tam nebylo nic, až asi před týdnem přišel návrh programu. Ten nás ovšem nemálo udivil.
Naše strana tolikrát podávala lassallovcům ruku k smíru nebo alespoň k dohodě, a Hasenclever, Hasselmann a Tölcke ji tolikrát a tak hanebně odmítli, že z toho každé dítě muselo usoudit: přicházejí-li tito pánové teď sami a nabízejí-li smír, pak jsou jistě zatraceně v úzkých. Protože ale známe charakter těchto lidí, je naší povinností využít této tísně a vymínit si všechny možné záruky, aby v dělnickém veřejném mínění znovu neupevnili své otřesené postavení na účet naší strany. Bylo by třeba je přijmout co nejchladněji a s nedůvěrou, sloučení by mělo záviset na tom, jak dalece jsou ochotni vzdát se svých sektářských hesel i své státní podpory a přijmout v podstatě eisenašský program z roku 1869[2] anebo jeho opravené vydání, přizpůsobené dnešní době. Naše strana se nemá od lassallovců po teoretické stránce, tedy v tom, co je pro program rozhodující, vůbec co učit, zato se mají lassallovci co učit od ní; první podmínkou sloučení je, aby přestali být sektáři, lassallovci, aby se tedy především zřekli všeléku státní podpory, ne-li docela, tedy aby ji uznali za podřadné přechodné opatření vedle mnoha jiných možných opatření. Návrh programu dokazuje, že naši lidé sice vůdce lassallovců stonásobně převyšují v teorii, ale vůbec na ně nestačí politickým chytráctvím; „čestní“ zase jednou těžce nalétli nečestným.
Za prvé se přejímá velkolepě znějící, ale historicky nesprávná lassallovská fráze, že proti dělnické třídě jsou všechny ostatní třídy jedinou reakční masou. Tato věta je správná jen v jednotlivých výjimečných případech, například za revoluce proletariátu, jako byla Komuna, nebo v zemi, kde nejen buržoazie vytvořila stát a společnost podle svých představ, nýbrž kde po ní už i demokratická maloburžoazie provedla toto přetvoření do všech důsledků. Jestliže například v Německu patřila demokratická maloburžoazie k této reakční mase, jak potom s ní, s lidovou stranou[3], mohla jít Sociálně demokratická dělnická strana po léta ruku v ruce? Jak je možné, že „Volksstaat“[4] čerpá takřka celý svůj politický obsah z maloburžoazně demokratické „Frankfurter Zeitung“[5]? A jak je možné pojmout do tohoto programu ne méně než sedm požadavků, které přímo a doslova souhlasí s programem lidové strany a maloburžoazní demokracie? Mám na mysli sedm politických požadavků 1 až 5 a 1 až 2, mezi nimiž není ani jediný, který by nebyl buržoazně demokratický.[6]
Za druhé je pro přítomnost prakticky úplně popřen princip internacionalismu dělnického hnutí, a popírají jej lidé, kteří po pět let a za nejtěžších okolností tento princip slavnostně vyznávali. Postavení německých dělníků v čele evropského hnutí je podstatně založeno na jejich skutečně internacionálním postoji za války; žádný jiný proletariát by se nebyl tak dobře držel. A teď mají tento princip zapřít ve chvíli, kdy jej všude v cizině dělníci zdůrazňují tím víc, čím víc se vlády snaží potlačit jakýkoli pokus, aby se uskutečnil organizačně! A co potom ještě zbývá z internacionalismu dělnického hnutí? Chabá naděje — ani ne na pozdější spolupráci evropských dělníků k jejich osvobození — kdepak, nýbrž na příští „mezinárodní sbratření národů“ — na „Spojené státy evropské“ buržoů z Ligy míru![7]
Nebylo samozřejmě vůbec nutné mluvit o Internacionále jako takové. Přinejmenším se však neměl udělat krok zpátky proti programu z roku 1869 a mělo se říci asi toto: Ačkoli německá dělnická strana působí především uvnitř státních hranic, které jsou jí dány (nemá právo mluvit jménem evropského proletariátu, zvláště pak ne prohlašovat jeho jménem něco nesprávného), je si přesto vědoma své solidarity s dělníky všech zemí a tak jako dosud bude i nadále připravena plnit závazky, které jí tato solidarita ukládá. Takové závazky existují, i když se strana zrovna neprohlašuje nebo nepovažuje za součást „Internacionály“, například pomoc při stávkách, zabraňování přísunu stávkokazů, péče o to, aby orgány strany informovaly německé dělníky o zahraničním hnutí, agitace proti hrozícím nebo propukajícím válkám za zájmy vlád, za takových válek postup podobný tomu, jaký byl vzorně prováděn v letech 1870 a 1871, atd.
Za třetí si naši lidé dali naoktrojovat Lassallův „železný mzdový zákon“, který se opírá o úplně zastaralý ekonomický názor, že totiž dělník dostává průměrně jen minimum mzdy, a to proto, že podle Malthusovy populační teorie je stále příliš mnoho dělníků (to byla Lassallova argumentace). Marx ovšem v „Kapitálu“ podrobně dokázal, že zákony, které regulují mzdu, jsou velmi složité, že podle poměrů převažuje brzy ten, brzy onen, že tedy naprosto nejsou železné, nýbrž naopak velmi pružné, a že se to vůbec nedá odbýt jen tak pár slovy, jak si to představoval Lassalle. Malthusiánské odůvodnění zákona, který Lassalle opsal od něho a od Ricarda (přičemž Ricarda zfalšoval), jak se například cituje z jiné Lassallovy brožury v „Dělnické čítance“ na straně 5,[8] vyvrátil Marx podrobně v oddílu o „Akumulačním procesu kapitálu“[9]. Přijímá-li tedy někdo Lassallův „železný zákon“, hlásí se tím k nesprávné tezi a k nesprávnému odůvodnění.
Za čtvrté vytyčuje program jako jediný sociální požadavek lassallovskou státní podporu v docela nezastřené podobě, tak, jak ji Lassalle ukradl Buchezovi. A to v době, kdy Bracke už velmi správně prokázal naprostou nicotnost tohoto požadavku ;[10] když málem všichni, ne-li úplně všichni řečníci naší strany byli v boji s lassallovci nuceni proti této „státní podpoře“ vystoupit! Hlouběji se už naše strana nemohla ponížit. Internacionalismus klesl na úroveň Amanda Goegga, socialismus na úroveň buržoazního republikána Bucheze, který tento požadavek razil proti socialistům, aby je vytlačil!
V nejlepším případě je však „státní podpora“ v lassallovském smyslu přece jen jedním z mnoha jiných opatření k dosažení cíle, což se tu označuje chabými slovy: „aby se razila cesta řešení sociální otázky“, jako by pro nás existovala ještě nějaká teoreticky nevyřešená sociální otázka! Řekne-li se tedy: Německá dělnická strana usiluje o odstranění námezdní práce a tím i třídních rozdílů zavedením družstevní výroby v průmyslu i v zemědělství, a to v národním měřítku; podporuje každé opatření, které vede k tomuto cíli! — pak proti tomu nemůže žádný lassallovec nic namítat.
Za páté, není tu ani zmínka o organizaci dělnické třídy jako třídy pomocí odborových sdružení. A to je velmi důležitý bod, protože toto je vlastní třídní organizace proletariátu, ve které vede své denní boje s kapitálem, ve které se školí a kterou dnes ani za nejhorší reakce (jako nyní v Paříži) nelze už úplně sprovodit ze světa. Protože tato organizace je i v Německu stále důležitější, bylo by podle našeho názoru nezbytně třeba pamatovat na ni v programu a ponechat pro ni pokud možno místo v organizaci strany.
V tom všem naši lidé lassallovcům ustoupili. A v čem ustoupili oni? Že v programu figuruje spousta celkem zmatených čistě demokratických požadavků, z nichž některé jsou ryze módní, jako například „zákonodárství prostřednictvím lidu“, které existuje ve Švýcarsku a působí víc škody než užitku, působí-li vůbec. Správa prostřednictvím lidu, to by tak ještě mělo smysl. Právě tak chybí první podmínka veškeré svobody: aby všichni úředníci byli za všechny své úřední výkony odpovědni každému občanu před obyčejnými soudy a podle obecného práva. O tom, že takové požadavky jako svoboda vědy, svoboda svědomí figurují v každém liberálním buržoazním programu a že se tady vyjímají trochu podivně, o tom se už ani nechci šířit.
Svobodný lidový stát se proměnil ve svobodný stát. Gramaticky vzato je svobodný takový stát, který je svobodný vůči svým občanům, tedy stát s despotickou vládou. Všechno tohle žvanění o státu by už mělo přestat, zvláště od dob Komuny, která už nebyla státem ve vlastním smyslu. Anarchisté nám „lidový stát“ do omrzení vtloukali do hlavy, ačkoli už Marxův spis proti Proudhonovi a později „Komunistický manifest“[11] přímo praví, že zavedením socialistického společenského řádu stát sám od sebe zaniká a mizí. A protože stát je jen přechodné zařízení, které v boji, v revoluci slouží k násilnému potlačení protivníků, je naprostý nesmysl mluvit o svobodném lidovém státu: Dokud proletariát ještě používá státu, nepoužívá ho v zájmu svobody, nýbrž aby potlačil své protivníky, a jakmile se může mluvit o svobodě, přestává stát jako takový existovat. Navrhovali bychom proto dát všude místo stát „Gemeinwesen“, dobré staré německé slovo, které může velmi dobře nahradit francouzské „komuna“.
„Odstranění veškeré sociální a politické nerovnosti“ je také velmi povážlivá fráze místo „zrušení všech třídních rozdílů“. Mezi různými zeměmi, kraji a místy bude vždycky určitá nerovnost životních podmínek, kterou bude možno zredukovat na minimum, ale nikdy ji nebude možno úplně odstranit. Obyvatelé Alp budou mít vždycky jiné životní podmínky než lidé v rovinách. Představa socialistické společnosti jako říše rovnosti je jednostranná francouzská představa, opírající se o staré heslo „svoboda, rovnost, bratrství“, představa, která měla své oprávnění ve své době a na svém místě jako stupeň vývoje, která však jako všechny jednostrannosti dřívějších socialistických škol by měla být dnes překonána, protože působí jen zmatek v hlavách a protože se už pro tuto věc našel přesnější způsob vyjádření.
Končím, ačkoli téměř každé slovo v tomto neslaně nemastně zredigovaném programu si zaslouží kritiku. Je to takový program, že bude-li přijat, Marx ani já se nebudeme nikdy moci hlásit k nové straně vybudované na tomto základě a budeme si muset velmi vážně rozmyslet, jaké stanovisko k ní máme — i veřejně — zaujmout. Považte, že v cizině připisují nám odpovědnost za kdekterý projev a čin německé Sociálně demokratické dělnické strany. Dělá to např. Bakunin ve svém spise „Státnost a anarchie“[12], kde na nás svaluje odpovědnost za každé neuvážené slovo, které vyřkl nebo napsal Liebknecht od založení časopisu „Demokratisches Wochenblatt“[13]. Lidé si totiž představují, že my to odtud všechno komandujeme, a přitom Vy víte stejně dobře jako já, že jsme se takřka nikdy ani v nejmenším nevměšovali do vnitřních záležitostí strany, a jestliže se tak stalo, pak jen proto, abychom podle možnosti napravili kopance, a to jen teoretické, které někdy někdo podle našeho názoru udělal. Uznáte však sám, že tento program je mezník, který by nás velmi snadno mohl donutit, abychom odmítli jakoukoli odpovědnost za stranu, která se k němu hlásí.
Celkem nezáleží ani tak na oficiálním programu strany jako na tom, co strana dělá. Ale nový program je přece vždycky veřejným vztyčením praporu a ostatní svět podle něho stranu posuzuje. Proto by rozhodně neměl být krokem zpátky, jakým je tento program proti eisenašskému programu. Mělo by se přece také uvážit, co tomuto programu řeknou dělníci jiných zemí; jaký dojem vzbudí, že se všechen německý socialistický proletariát takto sklání před lassallovstvím.
Přitom jsem přesvědčen, že sjednocení na tomto základě nepotrvá ani rok. Mají se nejlepší hlavy naší strany propůjčit k tomu, aby ve svých projevech papouškovaly nazpamět naučené lassallovské teze o železném mzdovém zákonu a o státní podpoře? Rád bych při tom viděl například Vás! A kdyby to i učinili, posluchači by je vypískali. A jsem si jist tím, že lassallovci lpí právě na těchto částech svého programu jako žid Shylock na své libře masa. K roztržce dojde; ale my tím z Hasselmanna, Hasenclevera, Tölcka a spol. znovu „uděláme čestné“; z roztržky vyjdeme my oslabeni a lassallovci posíleni; naše strana ztratí svou politickou neposkvrněnost a nebude už nikdy moci neohroženě vystupovat proti lassallovským frázím, které si na čas sama vepsala na svůj prapor; a prohlásí-li potom lassallovci znovu, že oni jsou ta pravá a jediná dělnická strana a naši lidé že jsou buržoové, bude tu program, na kterém to budou moci dokázat. Všechna socialistická opatření v něm jsou od nich a naše strana do něho nevložila nic než požadavky maloburžoazní demokracie, kterou přece také ona v témž programu označuje za součást „reakční masy“!
Neodeslal jsem tento dopis, protože budete propuštěn na svobodu až prvního dubna na počest Bismarckových narozenin, a nechtěl jsem riskovat možnost, že by byl zachycen při pokusu o propašování. Právě došel dopis od Bracka, který má o programu také vážné pochybnosti a chce znát naše mínění. Pro urychlení posílám proto dopis jemu, aby si jej přečetl a abych to všechno nemusel psát ještě jednou. Nalil jsem ostatně čistého vína také Rammovi, Liebknechtovi jsem psal jen stručně. Neodpustím mu, že nám o celé té Věci neřekl ani slovo (zatímco Ramm a ostatní mysleli, že nás důkladně informoval), až už bylo takřka pozdě. Tohle sice dělal odjakživa — a proto jsme s ním měli tolik nepříjemné korespondence, Marx i já — ale tentokrát je to přece jen příliš silné, a my s tím rozhodně nechceme nic mít.
Snažte si to zařídit tak, abyste sem v létě přijel, bydlet budete ovšem u mne, a bude-li pěkné počasí, můžeme si na několik dní vyjet k moři, to Vám po tom dlouhém bručení jistě prospěje.
Srdečně Váš
B. E.
Marx se právě přestěhoval, bydlí 41, Maitland Park Crescent, Londýn, N. W.
Napsal B. Engels mezi 18.—28. březnem 1875
Poprvé otištěno v knize
A. Bebel, „Aus meinem Leben“,
2. díl, Stuttgart 1911Podle textu knihy
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
1 Engelsův dopis Augustu Bebelovi z 18.—28. března 1875 obsahově souvisí s Marxovou „Kritikou gothajského programu“ a vyjadřuje Marxovo a Engelsovo stanovisko ke sloučení obou německých dělnických stran, eisenašských a lassallovců, které se připravovalo na květen 1875. Bezprostředním popudem k napsání tohoto dopisu byl návrh programu budoucí sloučené Sociálně demokratické dělnické strany Německa, který byl uveřejněn 7. března 1875 v listech „Der Volksstaat“ (orgánu eisenašských), a v „Neuer Social-Demokrat“ (orgánu lassallovců). Tento návrh, který obsahoval mnoho politicky nesprávných a nevědeckých tezí a řadu ústupků lassallovcům, byl přijat s nepatrnými změnami na slučovacím sjezdu v Gotě v květnu 1875 (22.—27. května 1875) a později se stal známým jako gothajský program.
Marx a Engels uvítali sloučení obou dělnických stran, zastávali však názor, že zdravého, trvalého sloučení je možné dosáhnout jen na principiálním základě, bez ústupků lassallovcům. Engels proto kritizuje ve svém dopise Bebelovi, který měl být vůdcem eisenašských (stoupenců marxismu), návrh gothajského programu a varuje eisenašské před ústupky lassallovcům. Dopis byl poprvé uveřejněn až po 36 letech v Bebelově knize „Aus meinem Leben“ [„Z mého života“], 2. díl, Stuttgart 1911.
2 Eisenašský program z roku 1869 (Program a stanovy Sociálně demokratické dělnické strany) byl přijat na celoněmeckém sociálně demokratickém dělnickém sjezdu, který se konal 7.—9. srpna 1869 v Eisenachu. Na sjezdu, jehož se zúčastnili také představitelé různých německých dělnických spolků z Rakouska a Španělska, byla založena Sociálně demokratická dělnická strana. Tím měla německá dělnická třída samostatnou revoluční stranu, opírající se o principy vědeckého socialismu. Tato strana vznikla v boji s Lassallovým oportunismem a pod rozhodným vlivem Marxe a Engelse. Její program byl vypracován v duchu požadavků Internacionály. Vůdcové a členové strany se také nazývali eisenašští.
3 Německá lidová strana vznikla roku 1865 jako představitelka demokratické maloburžoazie a zčásti i buržoazie převážně jihoněmeckých států. Na rozdíl od národních liberálů vystupovala proti hegemonii Pruska v Německu a prosazovala plán tzv. „Velkého Německa“, k němuž by patřily jak Prusko, tak Rakousko. Tato strana, která prováděla protipruskou politiku a hlásala všeobecně demokratická hesla, byla mluvčím partikularistických snah některých německých států. Propagovala myšlenku německého spolkového státu a zároveň vystupovala proti sjednocení Německa v jednotnou, centralizovanou, demokratickou republiku.
Roku 1866 se k Německé lidové straně připojila Saská lidová strana, jejíž jádro tvořili dělníci. S lidovou stranou ji spojoval jen protipruský postoj a snaha dosáhnout spojenými silami národního sjednocení země demokratickou cestou. Toto levé křídlo lidové strany se dále vyvíjelo socialisticky. Většina strany se odtrhla od maloburžoazních demokratů a připojila se v srpnu 1869 k Sociálně demokratické dělnické straně (eisenašských).
4 „Der Volksstaat“ [„Lidový stát“] — orgán německé Sociálně demokratické dělnické strany (eisenašských); vycházel v Lipsku od 2. října 1869 do 29. září 1876, zpočátku dvakrát, od července 1873 třikrát týdně. List vyjadřoval názory revolučního proudu v německém dělnickém hnutí a byl stále pronásledován policií a vládou. Složení redakce se často měnilo, protože redaktoři byli zatýkáni; vedení však zůstalo v rukou Wilhelma Liebknechta. Velký vliv na charakter listu měl August Bebel, vedoucí vydavatelství „Volksstaat“. Marx a Engels spolupracovali s listem od jeho založení. Poskytovali redakci neustále pomoc a systematicky přispívali k tomu, že si list uchoval revoluční linii.
Přes některé slabiny a chyby byl „Der Volksstaat“ jedním z nejlepších dělnických listů v sedmdesátých letech.
5 „Frankfurter Zeitung“ [„Frankfurtské noviny“] — zkrácený název listu „Frankfurter Zeitung und Handelsblatt“ [„Frankfurtské noviny a obchodní list“], maloburžoazně demokratický deník; vycházel ve Frankfurtu nad Mohanem v letech 1856—1943 (pod uvedeným názvem od roku 1866).
6 Sedm politických požadavků — jde o tyto body z návrhu gothajského programu:
„Německá dělnická strana žádá jako svobodný základ státu:
1. Všeobecné, rovné, přímé a tajné volební právo pro všechny muže od 21. roku při všech volbách do státních a obecních orgánů.
2. Přímé lidové zákonodárství s právem navrhovat i zamítat.
3. Všeobecnou brannou povinnost. Lidovou obranu místo stálého vojska. O válce a míru rozhoduje lidové zastupitelstvo.
4. Zrušení všech výjimečných zákonů, zvláště tiskového, spolčovacího a shromažďovacího zákona.
5. Lidové soudy. Bezplatné soudní řízení.
Německá dělnická strana žádá jako duchovní a mravní základ státu:
1. Všeobecnou a rovnou výchovu lidu státem. Všeobecnou povinnou školní docházku. Bezplatné vyučování.
2. Svobodu vědy. Svobodu svědomí.“7 Liga míru a svobody — buržoazní pacifistická organizace, založená roku 1867 ve Švýcarsku řadou maloburžoazních republikánů a liberálů (za aktivní účasti Victora Huga, Giuseppe Garibaldiho aj.). V letech 1867—1868 působil v Lize Michail Bakunin. Na počátku své činnosti se Liga pokusila pod vlivem Bakuninovým využít pro své cíle dělnického hnutí. Prohlašovala, že je možno skoncovat s válkou vytvořením „Spojených států evropských“, a tak vyvolávala v masách falešné iluze a odváděla proletariát od třídního boje.
8 Ferdinand Lassalle, „Arbeiterlesebuch“ [„Dělnická čítanka“], Frankfurt nad Mohanem 1863, str. 5. Lassalle uvádí na této stránce citát o mzdovém „železném ekonomickém zákonu“, jak ho zformuloval ve své brožuře „Offnes Antwortschreiben an das Central-Comité zur Berufung eines Allgemeinen Deutschen Arbeitercongresses zu Leipzig“ [„Otevřený dopis ústřednímu výboru ke svolání všeobecného německého dělnického sjezdu v Lipsku“], Curych 1863, str. 15—16.
9 Viz Karel Marx, „Kapitál“, díl I, zde.
10 Wilhelm Bracke, „Der Lassalleʼsche Vorschlag“ [„Lassallův návrh“], Brunšvik 1873.
11 Míní se tu „Bída filosofie“ a „Manifest Komunistické strany“ (viz Marx-Engels, Spisy 4‚ zde a zde).
12 Engels tu naráží na Bakuninovy výroky v knize „Gosudarstvennosť i anarchija“ [„Státnost a anarchie“] ‚ Úvod, díl II; kniha vyšla ve Švýcarsku roku 1873. Na neopodstatněnost Bakuninových obvinění poukázal Marx v konspektu jeho knihy (viz Marx-Engels, Spisy, sv. 18, čes. vyd. 1966, str. 615 až 646).
13 „Demokratisches Wochenblatt“ [„Demokratický týdeník“] — dělnický list, který vycházel od ledna 1868 do září 1869 v Lipsku za redakce Wilhelma Liebknechta. Od prosince 1868 se stal orgánem maloburžoazně demokratického Svazu německých dělnických spolků, v jehož čele stál August Bebel. Zpočátku byl do jisté míry pod maloburžoazním vlivem lidové strany. Ale díky Marxovu a Engelsovu úsilí začal brzy bojovat proti lassallovštině, propagovat myšlenky Internacionály a otiskovat její nejdůležitější dokumenty. Při založení Sociálně demokratické dělnické strany sehrál významnou roli. Na eisenašském sjezdu roku 1869 byl prohlášen za ústřední orgán Sociálně demokratické dělnické strany a přejmenován na „Volksstaat“ (viz poznámku [4]).