Marxistický internetový archiv - Česká sekce

B. Engels

{85} Wilhelm Wolff^[39]

{87} Bylo to - nemýlím-li se - koncem dubna roku 1846. Marx a já jsme tehdy bydleli na předměstí Bruselu; právě jsme se zabývali společnou prací^[40], když nám oznámili, že si s námi přeje mluvit nějaký pán z Německa. Uviděli jsme malého, ale velmi statného muže; výraz jeho obličeje vyjadřoval zároveň dobromyslnost i klidnou rozhodnost; postava východoněmeckého sedláka v oděvu východoněmeckého maloměšťana. Byl to Wilhelm Wolff. Byl stíhán pro tiskový přestupek a šťastně unikl pruským žalářům. Netušili jsme na první pohled, jak vzácný člověk se skrývá za tak nepatrným zevnějškem. Ale stačilo jen několik málo dnů, abychom se s tímto novým druhem v exilu srdečně spřátelili a přesvědčili se, že zdaleka nejde o obyčejného člověka. Jeho ušlechtilý duch vytříbený ve škole klasického starověku, jeho bohatý humor, jeho jasné chápání obtížných teoretických otázek, jeho plamenná nenávist ke všem utlačo- vatelům lidových mas, jeho energická a přesto klidná povaha se projevily brzy; ale bylo třeba dlouhých let společného působení a přátelského styku v boji, vítězstvích i porážkách, v časech dobrých i zlých, abychom dokázali plně ocenit jeho neotřesitelnou pevnost charakteru, jeho naprostou, žádné pochyby nepřipouštějící spolehlivost, jeho smysl pro povinnost, stejně přísný a nesmlouvavý k nepříteli i příteli i k sobě samému.

I

Wilhelm Wolff se narodil 21. června roku 1809 v Tarnau u Frankensteinu ve Slezsku^[41]. Jeho otec byl dědičně poddaný rolník a zároveň měl rychetní krčmu (hospodu - polský karczma - kde {88} zasedá vesnický soud), což nebránilo tomu, aby nemusel se ženou a dětmi konat robotu pro milostivou vrchnost. Tak Wilhelm už od dětství nejen poznal, ale i na vlastní kůži zakusil hrozné postavení východoněmeckého poddaného rolníka. Ale naučil se i něčemu jinému. Jeho matka, o které vždycky mluvil se zvláštní něhou a která byla vzdělanější, než bylo u jejího stavu obvyklé, v něm probudila a živila hněv nad tím, jak feudální páni nestydatě vykořisťují rolníky a jak hanebně s nimi zacházejí. Jak v něm tento hněv po celý život kvasil a vřel, uvidíme ještě, až se dostaneme k tomu období jeho života, kdy mohl svůj hněv konečně také veřejně projevit. Brzy se ukázalo nadání a vědychtivost selského chlapce; měl jít pokud možno na gymnasium, ale jaké překážky bylo nutné překonat, než se tam dostal! Nehledě na finanční potíže byl tu milostivý pán a jeho správce, a bez nich se nesmělo nic podniknout. Dědičné poddanství bylo sice roku 1810 nominálně zrušeno, ale feudální dávky, robota, patrimoniální soud, vrchnostenská policie existovaly i nadále a s nimi fakticky i dědičné poddanství. Milostivá vrchnost a její úředníci dělali ze selských chlapců mnohem raději pasáčky vepřů než studenty. Přece však byly všechny překážky překonány. Wolíf přišel na gymnasium do Svídnice a pak na universitu do Vratislavi. Na obou ústavech si musel většinou sám vydělávat na živobytí soukromými hodinami. Na universitě se pustil s velkým zanícením do klasické filologie. Nebyl však pedantským filologem staré školy; měl plné porozumění pro velké řecké a římské básníky a prozaiky, kteří zůstali jeho oblíbenou četbou po celý život.

Už téměř končil studia na universitě, když spolkový sněm^[42] i rakouská a pruská vláda znovu zahájily štvanici proti demagogům^[43], která předtím ve dvacátých letech konečně utichla. Jako člen studentského spolku byl i Wolíf v roce 1834 zatčen, po léta vláčen ve vyšetřovací vazbě z vězení do vězení a konečně odsouzen. Za co? Myslím, že mu nikdy nestálo za to, aby to řekl. Zkrátka a dobře dostal se na pevnost do Silberbergu. Tam našel druhy v neštěstí, mimo jiné také Fritze Reutera. Wolífovi se několik měsíců před smrtí dostala do rukou Reuterova kniha "Ut mine Festungstid", a sotvaže objevil v jejím autorovi svého starého spolutrpitele, podal mu zprávu prostřednictvím nakladatelství^[44]. Reuter mu ihned {89} odpověděl dlouhým a velmi srdečným dopisem, který mám před sebou a který dokazuje, že aspoň 12. ledna 1864 nebyl tento starý demagog rozhodně žádným zkrotlým kajícníkem:

"A tak tu sedím už třicet let," píše, "až mi vlasy zešedivěly, a čekám na pořádnou revoluci, ve které by se konečně jednou rázně projevila vůle lidu, ale co je to všechno platné?... Kdyby tak pruský lid aspoň odepřel platit daně, to je jediný prostředek, jak se zbavit Bismarcka a spol. a k smrti rozhněvat starého krále."

Na Silberbergu prodělal Wolff všechny ty četné strasti a nečetné radosti uvězněných demagogů, které tak živě a s takovým humorem vylíčil Fritz Reuter v uvedené knize. Bylo jen pranepatrným odškodněním za vlhké kasematy a kruté zimy, že posádku na tomto starém skalním hnízdě tvořili staří invalidé, takzvaná "garnizóna", kteří nebyli nijak přísní a leckdy neodmítli nějakou tu skleničku kořalky nebo pár grošů. Přesto však měl Wolff v roce 1839 natolik podlomené zdraví, že byl omilostněn.

Odešel do Vratislavi a chtěl být učitelem. Ale dělal účet bez hostinského, a tímto hostinským byla pruská vláda. Protože byl uprostřed studií uvězněn, nemohl absolvovat předepsané tři roky universitního studia, o zkouškách ani nemluvě. A v pruské Čině byl do cechu učenců přijat jen ten, kdo to všechno splnil podle předpisu. Nikdo jiný, i když se ve svém oboru vyznal tak dobře jako Wolff v klasické filologii, nepatřil k cechu a nesměl veřejně uplatňovat své znalosti. Zbývala naděje, že se protluče jako soukromý učitel. Ale k tomu bylo třeba mít vládní povolení, a když o ně Wolff požádal, bylo mu odepřeno. Náš demagog by byl musel zemřít hlady nebo znovu chodit na robotu v rodné vsi nebýt toho, že byli v Prusku Poláci. Jeden poznaňský statkář ho přijal za domácího učitele; prožil u něho několik let, o kterých vždycky rád vyprávěl.

Po návratu do Vratislavi dostal konečně po dlouhých tahanicích od slavné královské vlády povolení dávat soukromé hodiny a mohl si tak vybudovat aspoň skromnou existenci. Víc tento nenáročný člověk ani nežádal. Zároveň začal znovu bojovat proti stávajícímu útisku, pokud to ovšem za tehdejších žalostných poměrů bylo možné. Musel se omezit na to, že veřejnosti odhaloval jednotlivé {90) případy úřednické, vrchnostenské nebo továrnické zvůle, a i v tom měl ještě potíže s cenzurou. Ale to Wolffa neodradilo. Vrchní cenzurní soud, který byl tehdy právě zřízen, neměl tvrdošíjnějšího a častějšího hosta, než byl soukromý učitel Wolff z Vratislavi. Nic mu nedělalo větší radost než doběhnout cenzuru, což při hlouposti většiny cenzorů nebylo tak těžké, znal-li člověk aspoň trochu jejich slabé stránky. Tak také krajně pobouřil zbožné duše, když ve slezských provinciálních novinách uveřejnil tuto "jadrnou píseň" kajícníka, kterou objevil ve starém, místy ještě používaném kancionálu:

Jsem vskutku hnusný netvor zlý,
opravdu hříšník bídný.
Mnou všechny hříchy prolezly
jak cibule pach lidmi.

Mne, Pane, psa jen vykrákej
a z milosti mi kůstku dej.
Kéž nádobu mých hříchů
pohodíš v nebes tichu!

Tato píseň se bleskem rozletěla po celém Německu a vyvolávala hlasitý smích neznabohů a rozhořčení pietistů. Cenzor dostal pořádný nos a bdělé oko vlády se od té doby začalo znovu upírat na soukromého učitele Wolffa, toho nepokojného větroplacha, kterého nedokázalo zkrotit ani pět let na pevnosti. Netrvalo dlouho a našla se znovu záminka k zahájení procesu proti němu. Vždyť staropruské zákonodárství obestřelo celou zemi dovedně' rozloženým systémem pastí, léček, vlčích jam a tenat, kterým se často nemohli vyhnout ani věrní poddaní a do kterých se tím spíš museli chytit ti nevěrní.

Tiskový přestupek, pro který byl Wolff koncem roku 1845 nebo začátkem roku 1846 obžalován, byl tak bezvýznamný, že dnes už není nikdo z nás s to se upamatovat na bližší okolnosti.^[45] Ale stíhání nabylo takového rozsahu, že Wolff, který už měl pruských vězení a pevností až po krk, unikl před hrozícím zatčením a odešel do Meklenburska^[a]. Tam našel u přátel bezpečné útočiště do té doby, {91) než se zařídilo, aby se v Hamburku bez obtíží dostal na loď do Londýna. V Londýně, kde poprvé vystupoval ve veřejném spolku - šlo o dosud existující německý komunistický dělnický vzdělávací spolek26 - nezůstal dlouho, a jak už jsem uvedl, přišel do Bruselu.

II

V Bruselu našel Wolff brzy zaměstnání ve zpravodajské kanceláři, která tam byla založena; tato kancelář dodávala německým listům zprávy z Francie, Anglie a Belgie, redigované, pokud to poměry dovolovaly, v sociálně demokratickém duchu. Když se "Deutsche-Brüsseler-Zeitung"^[47] dala do služeb naší strany, spolupracoval na ní i Wolff. V bruselském Německém dělnickém spolku^[48], který jsme v té době založili, patřil Wolff brzy k nejoblíbenějším řečníkům. Podával tam každý týden přehled denních událostí; byl to vždycky mistrný populární výklad, vtipný a zároveň jadrný, a patřičně pranýřoval zejména malichernost a podlost německých pánů i poddaných. Tyto politické přehledy se staly tak oblíbeným Wolffovým tématem, že je přednášel vždycky ve stejně mistrném populárním podání ve všech spolcích, jejichž činnosti se zúčastnil.

Vypukla únorová revoluce a ihned vyvolala ohlas v Bruselu. Večer co večer se shromažďovaly zástupy lidí na Velkém náměstí před radnicí, která byla obsazena občanskou gardou a četnictvem; četné pivnice a výčepy na náměstí byly nabité. Lidé provolávali "Vive la République!"^[b], zpívali Marseillaisu, tlačili se a strkali. Vláda zdánlivě ani nedutala, ale v provinciích povolávala záložníky a dovolence do armády. Tajně sdělila nejváženějšímu belgickému republikánovi panu Jottrandovi, že král je ochoten odstoupit, jestliže si to lid přeje, a že to pan Jottrand může uslyšet přímo od krále, jakmile bude chtít. Jottrand skutečně přijal od Leopolda prohlášení, že je sám celým srdcem republikán a že nebude nikdy stát v cestě, bude-li se Belgie chtít konstituovat jako republika; jenom si prý přeje, aby všechno proběhlo spořádaně a bez krveprolití, a ostatně doufá, že dostane slušnou penzi. Tato zpráva se {92) potají rychle rozšířila a ukolébala lidi natolik, že nedošlo k žádnému pokusu o povstání. Ale sotvaže byly zálohy pohromadě a většina vojska byla soustředěna kolem Bruselu - v takové malé zemičce stačily tři čtyři dny - už se o odstoupení vůbec nemluvilo a jednoho večera najednou zakročilo četnictvo plochými šavlemi proti zástupům lidí na náměstí a zatýkalo se napravo nalevo. Jedním z prvních, kdo byli takto zbiti a zatčeni, byl i Wolff, který šel právě klidně svou cestou domů. Zavlekli ho do radnice, kde ho vzteklí a opilí členové občanské gardy ještě jednou zbili, a po několikadenním věznění byl dopraven přes hranice do Francie.

V Paříži se dlouho nezdržel. Berlínská březnová revoluce i přípravy na frankfurtský parlament a na berlínské shromáždění ho přiměly napřed k odchodu do Slezska, aby tam při volbách působil ve prospěch radikálů. Jakmile bychom založili nějaký časopis, ať už v Kolíně nebo v Berlíně, chtěl přijet za námi. Jeho všeobecná obliba a jeho populární a jadrná výmluvnost dokázaly zejména ve venkovských volebních obvodech prosadit radikální kandidatury, které by bez něho neměly žádnou naději.

Mezitím vyšla 1. června v Kolíně nad Rýnem "Neue Rheinische Zeitung", jejímž šéfredaktorem byl Marx, a brzy přišel i Wolff, aby zaujal své místo v redakci. Jeho neúmorná píle a úzkostlivá, neochvějná svědomitost měly pro něho tu nevýhodu, že v redakci, kde byli vesměs mladí lidé, si ostatní někdy dopřávali nějakou tu hodinku volna navíc a spoléhali se na to, že "Lupus^[c] se už postará, aby noviny vyšly"; i já sám jsem se tak prohřešoval. Tak se stalo, že se Wolff v počátcích vydávání listu zabýval spíš běžnými pracemi než psaním úvodníků. Brzy však našel cestu, jak změnit tyto práce v samostatnou činnost. V pravidelné rubrice "Z říše" shromažďoval zprávy z německých státečků a líčil v ní s nenapodobitelným humorem provinciální a maloměstskou omezenost a šosáctví vládců i ovládaných. Současně podával v Demokratické společnosti^[49] každý týden přehled denních událostí a stal se tak i zde brzy jedním z nejoblíbenějších a nejpůsobivějších řečníků.

{93) Hloupost a zbabělost buržoazie, které od pařížské červnové bitvy stále rostly, umožnila reakci znovu načerpat síly. Kamarily ve Vídni, v Berlíně, v Mnichově atd. pracovaly ruku v ruce s urozeným říšským správcem^[d] a za kulisami stála ruská diplomacie a tahala za drátky, na nichž tyto loutky tancovaly. Ted, v září roku 1848, nastala pro tyto pány chvíle, kdy mohli jednat. Pod ruským nátlakem, přímým i nepřímým (prostřednictvím lorda Palmerstona), skončilo první šlesvicko-holštýnské tažení potupným příměřím v Malmö^[50]. Frankfurtský parlament se snížil k tomu, že toto příměří potvrdil, a tím se otevřeně a jednoznačně zřekl revoluce. Odpovědí bylo frankfurtské povstání z 18. září; bylo potlačeno. Téměř současně propukla v Berlíně krize mezi dohodovacím Ústavodárným shromážděním^[51] a korunou. Shromáždění poprosilo 9. srpna vládu neobyčejně krotkým, ba přímo bojácným usnesením, aby přece jen něco udělala pro to, aby nestydaté vystupování reakčních důstojníků nebylo napříště tak otevřené a urážlivé. Když pak v září žádalo, aby toto usnesení bylo provedeno, byla v odpověď na to nastolena vysloveně reakční Pfuelova vláda s generálem v čele (19. září) a proslulý Wrangel byl jmenován vrchním velitelem v Markách^[52]: to byly dva "jemné" pokyny berlínským dohodovačům, aby buď přišli ke křížku, nebo se připravili na to, že budou rozehnáni. Nastal všeobecný rozruch. I v Kolíně se konala lidová shromáždění a byl ustaven bezpečnostní výbor. Vláda se rozhodla, že první úder zasadí v Kolíně. Proto bylo 25. září ráno zatčeno několik demokratů, mezi nimi i nynější vrchní starosta, tehdy všeobecně známý jako "rudý Becker". Rozruch se stupňoval. Odpoledne se konalo na Starém trhu lidové shromáždění. Předsedal mu Wolff. Kolem dokola stála občanská garda, která nebyla proti demokratickému hnutí, ale hájila především své zájmy. Na dotaz odpověděli její příslušníci, že jsou zde proto, aby chránili lid. Náhle přibíhají na tržiště lidé a volají: "Prušáci jdou!" Joseph Moll, který byl ráno rovněž zatčen, ale osvobozen lidem a který měl zrovna proslov, zvolal: "Občané, chcete se rozutéci před Prušáky?" - "Ne, ne!" zněla odpověď. - "Pak musíme stavět barikády!" a hned {94) se do toho dali. - Jak stavění barikád v Kolíně skončilo, je známo. Povstání, vyvolané planým poplachem, bez protivníka, beze zbraní - občanská garda prozíravě odešla domů - a bez krveprolití se rozplynulo vniveč; vláda dosáhla svého cíle: v Kolíně byl vyhlášen stav obležení, občanská garda byla odzbrojena, "Neue Rheinische Zeitung" zastavena a její redaktoři byli nuceni odejít do ciziny.

III

Kolínský stav obležení netrval dlouho. 4. října byl zrušen. 12. října vyšla znovu "Neue Rheinische Zeitung". Wolff odešel do Dürkheimu ve Falci, kde ho nechali na pokoji. Stejně jako mnoho jiných redaktorů byl i Wolff stíhán zatykačem pro spiknutí atd. Jenže náš Wolff to ve Falci dlouho nevydržel, a jen co skončilo vinobraní, objevil se znenadání znovu v redakci v ulici Unter Hutmacher 17. Podařilo se mu najít si v sousedství byt, z něhož mohl přes dvůr docházet do redakce, aniž vyšel na ulici. Toto zajetí ho však brzy omrzelo; vycházel téměř každý večer za šera v dlouhém kabátě a v čepici s velkým štítkem pod záminkou, že si jde koupit tabák. Myslel si, že ho nikdo nepozná, ačkoli jeho svérázná sukovitá postava i rázná chůze byly na první pohled nápadné; ale buď jak buď, nikdo ho neprozradil. Tak žil několik měsíců, zatímco stíhání proti nám ostatním pozvolna ustávalo. Konečně jsme 1. března 1849 dostali zprávu, že už nehrozí nebezpečí, a tak se i Wolff dostavil k vyšetřujícímu soudci, který také prohlásil, že celý proces se opíral o přehnané policejní zprávy, a byl proto zastaven.

Mezitím bylo počátkem prosince rozehnáno berlínské shromáždění a nastalo období manteuffelovské reakce. Jedno z prvních opatření nové vlády mělo uklidnit feudální pány ve východních provinciích ve věci jejich ohroženého práva na neplacenou rolnickou práci. Po březnových dnech přestali rolníci ve východních provinciích všude chodit na robotu, dokonce si tu a tam vynutili na vrchnosti písemné potvrzení, že se vzdává nároku na tyto práce. Šlo tedy jen o to prohlásit tento faktický stav za zákonný, a východolabský rolník, už dost dlouho odíraný, by se byl stal svobodným člověkem. {95) Jenže berlínské shromáždění se ještě plných 59 let po 4. srpnu 1789, kdy francouzské Národní shromáždění zrušilo bez náhrad všechna feudální břemena, nedokázalo vzmužit k podobnému kroku. Byly částečně ulehčeny podmínky výkupu z roboty; ale jen některé nejostudnější a nejodpornější feudální výsady měly být odstraněny bez náhrady. Jenže dříve než byl tento návrh zákona definitivně přijat, bylo shromáždění rozehnáno a pan Manteuffel prohlásil, že tento návrh vláda neuzákoní. Tím byly zmařeny naděje staropruských robotních rolníků a bylo třeba na ně působit tím, že se jim vysvětlí jejich situace. A k tomu byl nejpovolanějším člověkem Wolff. Nejenže byl původně sám poddaným rolnickým synkem a sám musel v dětství chodit na robotu, nejenže si zachoval žhavou nenávist k feudálním utlačovatelům, kterou v něm toto dětství probudilo; nikdo neznal feudální způsob zotročování ve všech jeho podrobnostech tak dobře jako on, a to právě v provincii, která byla dokonalou ukázkou jeho nejrozmanitějších forem - ve Slezsku.^[e]

V čísle ze 17. prosince 1848 vytáhl Wolff do boje článkem o zmíněném prohlášení vlády. 29. prosince následoval druhý, říznější {96) článek o naoktrojováném "Nařízení o prozatímní úpravě vztahů mezi vrchností a rolníky ve Slezsku".

Toto nařízení, praví Wolff,

"vlastně vyzývá pány knížata, rodovou šlechtu, hrabata, barony atd., aby si pospíšili a se zdáním zákonnosti ještě ,prozatímně' vyždímali a vysáli venkovský lid tak, aby mohli po tučných letech o to snadněji přečkat léta hubená. Před březnem bylo Slezsko zaslíbenou zemí milostivých vrchností. Díky zákonům o výkupu si feudální junkerstvo po roce 1821 ustlalo tak teple, jak to jen bylo možné. Výkupem, který vždy a všude probíhal a prováděl se ve prospěch privilegovaných a ke škodě venkovského lidu, nedostalo slezské junkerstvo z rukou venkovského lidu o nic méně než asi 80 miliónků v hotovosti, v orné půdě a rentách. A to ještě nebyl výkup ani zdaleka ukončen. Proto je tak rozzuřila bezbožná revoluce z roku 1848. Venkované se vzpírali robotovat dál jako ta boží hovada na pána a dál odvádět všechna ta dosavadní strašlivá břemena, úroky a dávky všeho druhu. V panských truhlicích bylo najednou povážlivě prázdno."

Berlínské shromáždění vzalo úpravu těchto vztahů do svých rukou.

"Hrozilo nebezpečí z prodlení. To pochopila kamarila v Postupimi, která si také dovede plnit měšec z potu a krve venkovského lidu. Proto pryč se shromážděním! Vytvořme si sami takové zákony, které se nám budou zdát nejvýhodnější! - A to se také stalo. Nařízení uveřejněné pro Slezsko v ,Staats-Anzeiger'^[53] není nic jiného než záseka s vlčími jámami a všemi náležitostmi, a jestliže do ní venkovský lid jednou spadne, bude nadobro ztracen."

Wolff dále dokazuje, že nařízení v podstatě obnovuje předbřeznové poměry, a uzavírá:

"Ale co je to platné? Panstvo potřebuje peníze. Je tu zima se svými plesy, maškarádami, lákavými hráčskými stolky atd. Rolníci, kteří dosud dodávali prostředky na radovánky, je musí opatřovat i nadále. Junkerstvo si chce ještě aspoň jednou uspořádat radostný karneval a využít co nejvíc listopadových úspěchů absolutismu. A má pravdu, jestliže s vyzývavou zpupností ještě honem tančí a jásá, protože do požehnaných šlechtických orgií by brzy mohly zahřmět haličské výbuchy hněvu^[54]."

20. ledna vyšel další Wolffův článek, který se zaměřil na tuto oblast. Reakční strana přiměla rychtáře Krengela v Nessinu u Kolbergu a ještě několik nádeníků podepsat dotaz ke králi, zda je pravda, že Jeho Veličenstvo skutečně zamýšlí rozdělit pozemkový majetek a věnovat jej nemajetným.

"Můžeme si představit," říká Wolff, "jak se nessinští nádeníci k smrti vyděsili a celé noci nespali, když se doslechli o těchto úmyslech. Cože? Král {97) že chce rozdělit pozemkový majetek? My nádeníci, kteří jsme dosud za 5 stříbrných grošů denně obdělávali s takovou rozkoší pole milostivé vrchnosti, my že bychom měli přestat nádeničit a začít obdělávat vlastní pole? Pán, který má 80 až 90 dominií a jen nějakých sto tisíc jiter, ten že nám má vydat tolik a tolik jiter? - Kdepak, při pouhém pomyšlení na takovou strašnou pohromu se naši nádeníci chvěli na celém těle. Neměli chvilku klidu, dokud nedostali ujištění, že je skutečně nikdo nechce uvrhnout do takové propastné bídy, že budou ušetřeni hrozících jiter půdy a že tato půda bude i nadále ponechána milostivým pánům."

IV

To všechno však byla jen pouhá přestřelka. Počátkem roku 1849 získával u francouzských sociálních demokratů stále větší ohlas už dříve vznesený návrh, podle něhož se mělo žádat, aby byla navrácena jedna miliarda franků, darovaná státem v roce 1825 šlechticům, kteří se vrátili z emigrace, jako náhrada za statky, o něž přišli za Velké revoluce, a mělo se jí použít v zájmu pracujících mas. 16. března přinesla "Neue Rheinische Zeitung" úvodník o této otázce a už příští den uveřejnil Wolff svou práci "Pruská miliarda".

"Rytíř Schnapphanski^[f]" (Lichnowski) "je mrtev. Ale loupežníků máme ještě mnoho. Junkeři v Pomořanech a v Braniborské marce se spojili s ostatními pruskými junkery. Oblékli se do svatouškovského hávu bodrého měšťáka a říkají si ,Spolek na ochranu vlastnictví všech tříd národa", přirozeně feudálního vlastnictví ... Nemají za lubem nic menšího než ošidit mimo jiné i Porýnskou provincii asi o 80 miliónů tolarů a strčit je do vlastní kapsy. Jejich plán není špatný. Porýňané si mohou pokládat za obzvláštní čest, že je junkeři von Thadden-Trieglaffové v Zadních Pomořanech, von Arnimové a von Manteuffelové a několik tisíc krautjunkerů chtějí poctít tím, že zaplatí své dluhy z porýnských peněz."

Pan von Bülow-Cummerow, známý tehdy jako Bülow-Kummervoll^[g], vymyslel totiž pěkný pláneček a dal ho schválit uvedeným junkerským spolkem - nebo jak ho nazýval Wolff: junkerským {98) parlamentem - a poslal ho jako petici vládě a sněmovnám - pláneček na úpravu pozemkové daně v Prusku. Na jedné straně naříkali selští majitelé půdy, zejména v západních provinciích, že platí příliš vysokou pozemkovou daň; na druhé straně neplatili šlechtičtí velkostatkáři ve východních provinciích vůbec žádnou pozemkovou daň, ačkoli jim to - jako všem ostatním majitelům půdy - ukládal už zákon z 27. října 1810. Junkerský parlament přišel na to, jak by se dalo odpomoci oběma zlořádům. Poslechněme si Wolffa:

"Junkeři chtějí ,přinést oběti, aby odstranili nynější nespokojenost". To říkají oni. Kdo by byl od nich čekal takovou velkomyslnost! Jenže v čem spočívají tyto oběti? Junkeři navrhují, aby se přibližným odhadem zjistil výnos všech pozemků a pozemková daň se pak rozdělila v celém státě podle stejného procenta výnosu. Nu, to vlastně není tak velká šlechetnost, protože chtějí teď udělat jenom to, co byli povinni podle zákona dělat už 38 let. Ale pojďme dál! Požadují, aby ti junkeři a majitelé rytířských statků, kteří se až dosud protiprávně vyhýbali placení daní - snad tyto daně doplatili? - kdepak: aby za to, že se teď milostivě uráčí odvádět daně, byli odškodněni přiměřenou hotovosti" - totiž tím, že jim bude vyplacen pětadvacetinásobek daně, kterou mají v budoucnu odvádět. "Naproti tomu ti, od kterých se dosud neprávem vybíraly příliš vysoké pozemkové daně, mají - ne snad dostat nazpět přeplatky - ale naopak mají mít právo vyvázat se z placení vyšší daně" tím, že se podle okolností vykoupí jednorázovým zaplacením osmnácti až dvacetinásobné částky. - "Vyšší daně dnes odvádějí rolníci ve východních provinciích a mimo to zejména Porýnská provincie. Za to tedy mají staropruští rolníci a Porýňané ještě zaplatit hotové peníze. Majitelé rytířských statků ve východních provinciích dosud neplatili vůbec žádnou nebo jen nepatrnou pozemkovou daň... Ti tedy dostanou peníze, které mají odvést Porýňané a rolníci."

Následuje přehled pozemkové daně zaplacené jednotlivými provinciemi v roce 1848 a přehled rozlohy jejich půdy, z čehož vyplývá:

"Porýní odvádí průměrně pětkrát vyšší pozemkovou daň na čtvereční míli než Prusko, Poznaňsko a Pomořany a čtyřikrát vyšší daň než Braniborská marka."

Přirozeně je v Porýní lepší půda, jenže

"podle našeho skromného odhadu platí Porýnská provincie asi o jeden milión tolarů vyšší pozemkovou daň, než by na ni připadlo podle průměrného propočtu. Podle návrhu zákona junkerského parlamentu by tedy Porýňané museli zaplatit za trest ještě 18 až 20 miliónů tolarů v hotovosti, které by plynuly do kapes junkerů ve východních provinciích! Stát by při tom dělal jen bankéře. To jsou ty velkodušné oběti, které jsou ochotni přinést páni krautjunkeři a hnojaři, {99) to je ta ochrana, kterou chtějí poskytnout vlastnictví. Tak chrání vlastnictví kdejaký kapsář...

Porýňané, zejména porýnští rolníci, ale také vestfálští a slezští rolníci by se měli zavčas poohlédnout, kde vzít peníze na zaplacení junkerům. Sto miliónů tolarů se v dnešní době hned tak snadno nesežene.

Zatímco tedy ve Francii požadují rolníci miliardu franků od šlechty, žádá v Prusku šlechta půl miliardy franků od rolníků!

Sláva, třikrát sláva berlínské březnové revoluci!"

Ale to byla pouhá obrana, a na drzost pruských junkerů nestačila. "Neue Rheinische Zeitung" hledala a nacházela svou sílu v útoku, a tak začal Wolff v čísle z 22. března 1849 otiskovat sérii článků "Slezská miliarda", v nichž vypočítával, o jaké množství peněz, peněžitých hodnot a pozemků protiprávně připravila rolníka jen slezská šlechta od začátku výkupu z roboty. Jen málo z mnoha zápalných článků v "Neue Rheinische Zeitung" mělo takový ohlas jako těchto osm, které vyšly v době od 22. března do 25. dubna. Objednávek novin ze Slezska i z ostatních východních provincií rychle přibývalo; dodatečně byla žádána jednotlivá čísla, ale protože mimořádná tisková svoboda, kterou nám zaručovalo porýnské právo, v ostatních provinciích nebyla a na nový otisk nebylo za ušlechtilého zemského práva ani pomyšlení, přišlo se nakonec na nápad přetisknout všech těchto osm čísel tajně ve Slezsku tak, aby se vnější úpravou co nejvíc podobala originálu a rozšířit je v tisících exemplářích - tedy postup, proti němuž měla redakce přirozeně nejméně námitek.

V

Wolff zahájil svůj útok proti slezským junkerům v "Neue Rheinische Zeitung" z 22. března 1849 takto:

"Sotva se ustavila sněmovna dvořanů a krautjunkerů" (která se sešla 26. února roku 1849 na základě naoktrojované ústavy a naoktrojovaného volebního zákona), "byl ihned předložen návrh na úpravu, tj. výkup z feudálních břemen. Milostiví páni mají naspěch. Rádi by ještě v poslední chvíli vyždímali z venkovského obyvatelstva tolik, aby si mohli dát stranou nějaké ty úspory pro případ, že by nastaly zlé časy, a poslat je do ciziny ještě dřív, než tam odejdou sami.

Za zděšení a nevýslovný strach, který vytrpěli v prvních dobách po ,nedorozumění" {100) berlínského března a jeho bezprostředních následcích, chtějí teď získat z kapes milovaných vesnických poddaných dvojnásob lahodný balzám.

Zejména Slezsko, tento dosavadní zlatý důl feudálních a průmyslových baronů, má být ještě jednou důkladně obráno, aby lesk jeho rytířského panstva zářil i v budoucnu a ještě vydatněji a silněji.

Dokázali jsme hned po vydání prozatímního zákona o výkupu^[h], naoktrojovaného v prosinci minulého roku, že tento zákon sleduje výhradně prospěch pánů statkářů, že takzvaný drobný člověk je už při sestavování smírčího soudu vydán na pospas zvůli mocných. Přesto však s ním vznešené rytířstvo není spokojeno. Požaduje zákon, který by obmyslil rytířský měšec ještě dalšími příjemnostmi.

V březnu a dubnu roku 1848 vystavila řada vznešených slezských pánů svým rolníkům písemná potvrzení, jimiž se vzdali všech dosavadních poddanských dávek a povinností. Aby uchránili své zámky před vypálením a sebe před nebezpečím, že by se mohli stát svéráznou ozdobou některé zámecké lípy nebo panského topolu, vzdali se jediným škrtem pera svých takzvaných řádně nabytých práv. Naštěstí pro ně snesl papír i tehdy všechno.

Když tedy revoluce uvázla v bahně šosáctví a pohodlného vyčkávání, místo aby vykročila vpřed, vytáhli páni své odříkací listiny, ne proto, aby je splnili, ale aby je zaslali trestnímu soudu jako doličný materiál k vyšetřování proti rebelantské selské lůze."

Wolff pak vypráví, jak byrokracie v čele s vrchním presidentem Pinderem a za pomoci mobilních vojenských jednotek nutila rolníky plnit staré povinnosti, jak rolníkům zbyla už jen naděje v berlínské dohodovací shromáždění, jak páni dohodovači, místo aby především zrušili bez náhrady všechny feudální dávky, promarnili čas zkoumáním podstaty, původu atd. rozkošných feudálních služeb a dávek, až reakce zesílila natolik, že rozehnala celé shromáždění, dříve než přijalo nějaké usnesení o odstranění feudálních břemen; jak byl potom naoktrojován nový zákon o výkupu, ale milostivým pánům ani tento ultrareakční zákon nestačí, takže ted kladou ještě rozsáhlejší požadavky.

Ale páni rytíři dělali účet bez hostinského a tímto hostinským je

"slezský rolník, a to ne sedlák buržoa se 3, 4 a více lány půdy, ale masa drobnějších rolníků, láníků a chalupníků, domkářů a ,noclehářů', kteří byli až dosud skutečnými tažnými zvířaty velkých statkářů a měli jimi podle jejich plánů zůstat i nadále, i když v jiné formě.

V roce 1848 by se byla tato masa spokojila se zrušením feudálních břemen bez náhrady... Po trpkých zkušenostech posledních měsíců roku 1848 a uplynulých {101) měsíců roku 1849 si slezský venkovský lid, slezský ,drobný člověk' stále víc uvědomoval, že páni majitelé rytířských statků si nesmějí pomocí rafinovaně vymyšleného zákona o výkupu naoktrojovat další majetek, ale že naopak musí po právu vrátit aspoň tu část svého lupu, kterou shrábli pomocí dřívějších zákonů o výkupu... Od vesnice k vesnici se teď zabývají otázkou, o kolik páni loupežní rytíři okradli venkovský lid jen za posledních třicet let."

Není to tak lehké jako ve Francii, kde se jako odškodné vyždímalo z národa rovných 1000 miliónů franků, tj. téměř 300 miliónů tolarů, takže "francouzský rolník ví, jaký kapitál a úroky musí dostat nazpět". V Prusku probíhalo vykořisťování rok co rok a dosud věděl jen každý jednotlivý rolník, kolik zaplatil on a kolik jeho vesnice.

"Teď však byl sestaven přehled o celé provincii a zjistilo se, že venkovský lid zaplatil milostivým pánům^[i] ve formě výkupu jednak v pozemcích, jednak v hotovosti a rentách přes 80 miliónů tolarů^[j]. K tomu přistupují roční dávky a povinnosti dosud nevykoupených rolníků. Tato částka činí za posledních třicet let nejméně 160 miliónů tolarů, spolu s výše uvedenými částkami zhruba 240 miliónů tolarů.

Venkovskému lidu vzešlo z těchto propočtů, o kterých se dozvěděl teprve teď, světlo poznání, jehož jas naplnil hrůzou feudální spřež... Z kapes venkovského lidu shrábla 240 miliónů, a ,těchto našich 240 miliónů musíme při nejbližší příležitosti dostat nazpět'- to je myšlenka, která teď koluje mezi slezským venkovským lidem, to je požadavek, který se veřejně vyslovuje už v tisících vesnic.

Stále víc se šíří vědomí, že má-li se vůbec hovořit o odškodnění za feudální břemena, pak musí být rolníci odškodněni za to, oč je okradli rytíři - toto vědomí je ,vymoženost', která brzy přinese plody. Žádnými oktrojovacími kouzly ji nelze zrušit. Příští revoluce jí dopomůže k praktickému uplatnění a slezští rolníci budou pak asi umět vypracovat ,zákon o odškodnění', jímž se vrátí do kapes lidu nejen uloupený kapitál, ale i ,obvyklé úroky'."

Z jakého "právního titulu" si páni junkeři přivlastnili tuto částku, ukazuje druhý článek, uveřejněný v čísle z 25. března 1849.

"Jak loupežní rytíři získali svá ,práva', o tom podává velice výmluvné svědectví nejen každá stránka středověkých dějin, ale i každý rok až do nejnovější doby. Středověký rytířský meč se později uměl docela krásně spojit s husím brkem juristů a s úřednickou smečkou. Z násilí se obratným trikem stalo {102) ,právo', ,řádně nabyté právo*. Uveďme příklad z minulého století. V osmdesátých letech byly ve Slezsku z podnětu šlechty zřízeny komise, které měly sestavit urbáře, stanovit vzájemné povinnosti a práva pánů a rolníků... Komise složené ze šlechticů a jejich stvůr pracovaly znamenitě - v zájmu aristokracie. Přesto se však vznešeným pánům zdaleka nepodařilo sestavit všude tzv.,konfirmované* " (rolníky uznané) "urbáře. Kde se to však podařilo, stalo se to jen násilím nebo podvodem... V úvodu k některým těmto listinám je docela naivně uvedeno, že rolníci na ně nechtěli udělat tři křížky (psát jich tehdy umělo jen málo) a že byli jednak hrozbami, jednak skutečným ozbrojeným násilím přinuceni podepsat listinu, která je i jejich potomky poškozovala. Na základě takových ,řádně nabytých práv* dokázali páni rytíři ve Slezsku za posledních třicet let předestilovat z potu a krve rolnictva do svých honosných truhlic onu pěknou sumičku 240 miliónů tolarů."

VI

Od přímého vykořisťování rolníků šlechtou přechází Wolff k různým formám nepřímého vykořisťování, při němž hraje hlavní úlohu součinnost státu.

Byla to především pozemková daň, která se ve Slezsku vybírala ještě v roce 1849 podle katastru zřízeného v roce 1749. Už od počátku byl v tomto katastru zanesen proti skutečnému stavu u šlechtické půdy menší počet jiter a u rolnické půdy větší počet jiter, výnos jednoho jitra luk nebo orné půdy byl odhadnut na 1 tolar a podle toho se vybírala pozemková daň. Lesy a pastviny dani nepodléhaly. Od té doby vymýtila šlechta celé pásy lesů a zúrodnila rozsáhlé plochy půdy ležící ladem. Ale daň se stále platila podle počtu jiter obdělané půdy, uvedeného v katastru z roku 1749! Jestliže tedy zůstávala daň na obou stranách stejná, byl rolník, který neměl žádnou ladem ležící půdu, kterou by mohl zúrodnit, značně přetížen, prostě řečeno ošizen. A co víc:

"Velká část rytířstva, a to právě ta jeho část, která vlastni největší a nejvýnosnější panství, nezaplatila dosud z titulu ,řádně nabytých práv" jakožto mediatizovaná rodová šlechta^[55] ani groš pozemkové daně.

Odhadujeme-li to, oč páni rytíři za posledních 30 let jen na pozemkové dani zaplatili opravdu méně, než měli, nebo vůbec nezaplatili, na 40 miliónů tolarů - a to je opravdu ještě odhad bratru za krejcar - pak dostáváme spolu s 240 milióny uloupenými přímo z kapes slezského venkovského lidu celkem 280 miliónů." ("Neue Rheinische Zeitung" z 25. března 1849.)

{103) Pak je zde třídní daň. Slezský rolník, kterého Wolff namátkou uvádí,

"vlastní 8 jiter půdy střední kvality, odvádí ročně spoustu dávek ,milostivému' pánovi, musí pro něho každoročně vykonávat řadu robotních služeb, a přitom platí třídní daň 7 stříbrných grošů a 6 feniků měsíčně, tedy tři tolary ročně. Na druhé straně je zde milostivý pán s obrovskými statky, lesy a lukami, s železnými hutěmi, kalamínovými doly, uhelnými doly atd., např. arcivzdychal^[56], rusofil, zavilý nepřítel demokratů a poslanec druhé sněmovny hrabě Renard. Tento muž má roční příjem 240 000 tolarů. Platí v nejvyšší stupnici 144 tolarů třídní daně ročně. Ve srovnání s rustikalistou, který má 8 jiter, by měl platit ročně aspoň 7000 tolarů třídní daně, tj. za dvacet let 140 000 tolarů. Za 20 let tedy zaplatil o 137 120 tolarů méně, než měl."

Wolff potom srovnává částku, kterou zaplatil na třídní dani hrabě Renard, s daní dvorského pacholka, který má roční mzdu 10 tolarů a platí ¹/₂ tolaru neboli 5 procent čistého příjmu, a s daní děvečky u láníka, která má roční mzdu 6 tolarů a odvádí rovněž ¹/₂ tolaru neboli 8 ¹/₃ procenta svého příjmu na třídní daň. Urozený hrabě zaplatil podle toho na třídní dani za 20 let ve srovnání s pacholkem o 237 120 tolarů méně, ve srovnání s děvečkou dokonce o 397 120 tolarů méně.

"Podle otcovské vůle Bedřicha Viléma IV., Eichhorna a Ladenberga a ostatního křesťansko-germánského společenstva se měla obecná škola omezit jen na čtení, psaní a jen to nejnutnější počítání (srovnej Eichhornovy reskripty až do začátku roku 1848). Čtyři základní početní úkony tedy venkovskému lidu přece jen zůstaly. Ale venkovan ani nepotřeboval obecnou školu na to, aby poznal různé početní úkony, především odčítání neboli odnímání a odírání. Alespoň ve Slezsku odčítalo loupežné rytířstvo z milosti boží u venkovana a kolem něho tak důkladně, že by teď naopak venkovan mohl tento úkon odčítání při první příležitosti znamenitě uplatnit na vznešeném panstvu."

Tuto odčítací praxi slezské šlechty dokládá Wolff opět příkladem: Pusté grunty.

"Všude, kde v minulém století zemřeli následkem války, epidemií, požárů nebo jiných neštěstí rustikální hospodáři" (tj. rolníci), "byl hned pohotově patrimoniální pán, aby pole této rustikální usedlosti připojil jakožto ,pustý grunt' zcela nebo zčásti ke svému panství. Přitom jste si, pánové, dávali dobrý pozor, abyste zároveň nepřevzali pozemkovou daň, domovní daň a ostatní břemena. Musela je nadále platit buď celá obec, nebo příští majitel, který často dostal v kupní smlouvě sice jen třetinu, šestinu, osminu původní rozlohy půdy, ale zároveň všechny dosavadní daně, dávky a povinnosti. Podobně jste to dělali {104) s obecními pastvinami a poli, jestliže např. zmíněné příčiny vedly k úplnému nebo částečnému vylidnění vesnice. Využívali jste těchto a podobných příležitostí, abyste si přisvojili co nejvíc pozemků. Ale obce i jednotliví rolníci museli nést obecní, školská, církevní, okresní a jiná břemena v neztenčené výši, jako by nebyli vůbec nic ztratili... A my vám naměříme stejnou mírou, jakou vy chcete měřit nám, odpoví vám venkovan.

Ve slepé zběsilé touze po odškodném jste narazili na pravé sršní hnízdo odškodnění požadovaných lidem; jestliže rozdráždění sršni jednoho dne vyletí, pak se vám může snadno stát, že kromě řádného odškodného utrpíte ještě sami pořádnou škodu!" ("Neue Rheinische Zeitung" z 27. března.)

V dalším článku (číslo z 29. března) popisuje Wolff samotný postup při výkupu z feudálních břemen. Pověstným generálním komisím, které měly uspořádat tuto záležitost v celé provincii, podléhali královští zemědělští komisaři a jejich pomocníci, královští zeměměřiči a aktuáři. Jakmile statkář nebo rolníci podali návrh na výkup, přišli tito úředníci do vsi, kde je milostivý pán hned na zámku bohatě pohostil a zpracoval.

"Často byli úředníci zpracováni už předem, a protože páni rytíři nešetří šampaňským, když se tím může něčeho dosáhnout, bylo patrimoniální kratochvilné úsilí většinou úspěšné."

Tu a tam se objevili i neúplatní úředníci, jenže to byly výjimky, a ani tehdy se nedostalo rolníkům pomoci.

"V těch případech, kde zemědělský komisař sám postupoval přesně podle zákona, bylo to rolníkům málo platné, jakmile si vrchnost nebo její úředníci získali na svou stranu např. zeměměřiče. Ještě hůře se vedlo rolníkům, jestliže - jak tomu zpravidla bylo - vládla mezi zemědělským komisařem, zeměměřičem a patrimoniálním pánem ta nejsrdečnější shoda. Pak rytířské srdce plesalo radostí.

S veškerou svou neomezenou mocí, kterou umělo zejména staropruské úřednictvo obdařit své příslušníky, předstoupil teď královský komisař před rolníky shromážděné v rychetní krčmě. Neopomněl rolníkům připomenout, že zde je a jedná s nimi ,jménem krále'.

,Jménem krále!' Při těchto slovech se rolníkovi zároveň vybavily před očima všechny hrozivé postavy, jako četníci, exekutoři, patrimoniální soudci, zemští radové atd. Ti všichni ho přece vždycky ,jménem krále' utiskovali nebo vysávali! ,Jménem krále!" Znělo mu to stejně jako lískovka nebo káznice, jako daně, desátky, roboty a zvláštní dávky. To všechno přece také musel platit ,jménem krále'. Jestliže tento komisařův úvod dostatečně nezapůsobil, jestliže se obec nebo jednotliví rolníci v ní v tom či onom bodě vzpírali proti plánům vrchnosti a komisaře, proměnil se komisař v olympského hromovládce, metal do {105) zaraženého hloučku rolníků tisíce božích blesků a pak už mírněji dodal: ,Jestliže budete dál dělat takové hloupé průtahy, tak vám říkám, že za to ještě budete muset pořádně klopit!' Toto symbolické sáhnutí do selského měšce pak většinou rozhodlo: pak už se vzájemné povinnosti a práva snadno mohly přizpůsobit přání vrchnosti."

Pak začalo vyměřování, a při něm zase šidil rolníky ve prospěch statkáře podplacený zeměměřič. K odhadu výnosu, kvality půdy atd. byli jako znalci povoláváni okresní rychtáři, kteří podávali svá dobrozdání většinou rovněž ve prospěch statkáře. Když to všechno bylo vyřízeno a když se konečně stanovilo, kolik jiter půdy ještě rolníkům zbylo po odečtení té části půdy, kterou museli odstoupit vrchnosti jako odškodné za zaniklá feudální břemena, přiměli většinou páni rytíři zemědělského komisaře, aby přeložil pole drobného lidu, bylo-li to jen trochu možné, na nejhorší místa. Dobrá půda byla připojena k panským pozemkům a místo ní byla rolníkům vyměřena panská pole, která byla v deštivých letech pravidelně zatopena. Mimoto zeměměřič obratně okradl rolníky o část jejich polí ještě při závěrečném přeměřování. Ve velké většině případů byli rolníci bezbranní; kdo se začal soudit, přišel tím zpravidla na mizinu, a jen za zcela mimořádně příznivých okolností se rolník dovolal práva.

Na závěr jednání vyhotovila a podepsala generální komise všechny recesy čili sjednané smlouvy o vyrovnání a - předložila vyúčtování všech výloh, a tím teprve pro venkovana začínala ta pravá bída.

"Tyto účty nelze charakterizovat jiným výrazem než: nestydatost. Rolník mohl protestovat, mohl si rvát vlasy - všechno marné. Vždyť právě na jeho měšec měli namířeno; státní pokladna si zabrala svou část kolkovného a zbytek sloužil k vyplacení generální komise, zemědělské komise atd. Celé to hejno úředníků si žilo znamenitě a vesele. Nezámožní mládenci se jako zemědělští komisaři bezprávím loupežných rytířů sami velmi brzy vyšplhali mezi majitele rytířských statků. Že rozhodování v generálních komisích bylo v rukách šlechty, není snad třeba zdůrazňovat. Bez nich by kšeftíčky pánů rytířů tak dobře nedopadly."

Vyúčtování veškerých výdajů těchto generálních komisí nebylo podle dobrého staropruského zvyku nikdy zveřejněno, takže lid vůbec neví, kolik ho vlastně stál výkup z feudálních břemen {106) pokud se uskutečnil před rokem 1848. Ale jednotlivé obce a rolníci nikdy nezapomenou, kolik tehdy museli "vyklopit".

"Například malá vesnička, jejíž rolníci nevlastnili dohromady ani 30 jiter, musela zaplatit na smluvní výlohy asi 137 tolarů; v jiné vesnici připadá na jednoho majitele usedlosti se 7 jitry polí neméně než 29 tolarů výdajů... Odškodnění loupežných rytířů bylo tak znamenité sousto, že nesmí - okořeněno několika křesťansko-germánskými přísadami - ani v budoucnu chybět na stole urozených a vznešených pánů. S jídlem roste chuť! - říká slezské loupežné rytířstvo, hladí si s úsměvem kníry a pomlaskává jazykem, jak už to mají krautjunkeři ve zvyku."

Wolff napsal tento článek před dvaceti sedmi lety, a události, jež líčí, spadají do doby mezi rokem 1820 a 1848; čteme-li však o nich dnes, připadá nám, že čteme o tom, jak probíhala přeměna ruských nevolníků v takzvané svobodné rolníky po roce 1861. Obojí se na vlas shoduje. Šizení rolníků ve prospěch vrchnosti je v obou případech naprosto shodné. A tak jako každé oficiální a liberální podání líčí ruský výkup jako nesmírné dobrodiní pro rolníky, jako největší pokrok v ruských dějinách, mluví i oficiální a nacionalisticky servilní historiografie o tomto staropruském podvodu spáchaném na rolnících jako o světodějné osvoboditelské události, zatímco Velká francouzská revoluce, která přece celý výkup vyvolala, ustupuje do pozadí!

VII

Seznam hříchů slezské šlechty stále ještě není vyčerpán. V "Neue Rheinische Zeitung" z 5. dubna Wolff vypravuje, jak zavedení živnostenské svobody v Prusku dalo loupežným rytířům novou příležitost k okrádání venkovského lidu.

"Dokud existovalo cechovnictví, platil venkovský řemeslník nebo živnostník za své řemeslo nebo obchod roční, obvykle značně vysokou dávku vrchnosti. Za to požíval výsady, že ho pán chránil před konkurencí jiných řemeslníků tím, že jim nedal povolení k provozování řemesla, a mimoto mu musel dávat práci. Tak tomu bylo zejména u mlynářů, sládků, řezníků, kovářů, pekařů, krčmářů nebo hospodských, hokynářů atd."

Po zavedení živnostenské svobody se přestala poskytovat ochrana privilegovaným řemeslníkům a všude jim začala vyrůstat konkurence. Páni statkáři však přesto dál vybírali dosavadní dávku, {107) a to pod záminkou, že se neváže na řemeslo, ale na pozemek, a soudy, jednající rovněž převážně v zájmu šlechty, tento nesmyslný nárok ve většině případů uznávaly. A nejen to. S postupem času zakládaly vrchnosti samy vodní, větrné a později parní mlýny, samy tedy vytvářely kdysi privilegovanému mlynáři nerovnou konkurenci, ale přesto si od něho klidně dál dávaly platit staré dávky odváděné za dřívější monopol, a to pod záminkou, že jde buďto o pachtovné, nebo o náhradu za nějaké bezvýznamné úpravy vodního toku, které měl statkář provádět apod. Tak Wolff uvádí vodní mlýn o dvou složeních bez jakýchkoli polností, z něhož se muselo statkáři platit 40 tolarů ročně, ačkoli statkář založil konkurenční mlýn, takže na starém mlýně mlynáři jeden po druhém přicházeli na mizinu. Tím lépe pro statkáře: mlýn se pak musel prodat a milostivý pán vybíral z kupní částky při každé změně držby 10 procent laudemií pro sebe! Také majitel větrného mlýna, k němuž patřila jen ta půda, na které mlýn stál, musel statkáři odvádět 53 tolarů ročně. Stejně na tom byli i kováři, kteří museli buď dál platit starý poplatek za monopol, nebo se z něho vykoupit, třebaže byl nejen zrušen monopol, ale ještě k tomu jim statkář, který shrábl poplatek, konkuroval vlastní kovárnou - a stejně i ostatní řemeslníci a živnostníci: buď se vykoupili z poplatku "recesem", nebo ho platili dál, ačkoli právo za něj získané - ochrana před cizí konkurencí - už dávno neexistovalo.

Dosud jsme si všímali jen různých forem vykořisťování, kterých používala feudální šlechta vůči majetným vesničanům, od rolníků se dvěma a více lány až po chalupníka, domkáře a baráčníka a jak jen se říká všem těm, kdo mají aspoň chalupu a většinou i zahrádku. Zbývala ještě početná vrstva lidí, kteří nejsou ani ve službách vrchnosti, ani nemají domek nebo aspoň třeba jen kousek půdy.

"Je to vrstva podruhů, noclehářů, jedním slovem nájemníků, tj. lidí, kteří si u rolníků, chalupníků či domkářů najali za 4-8 tolarů ročně světničku, většinou jen o málo lepší než psí bouda. Jsou to buďto výměnkáři, tj. osoby, které předaly hospodářství příbuzným nebo je prodali cizím lidem a usadili se s ,výměnkem' či bez něho na odpočinek ve světničce na tomto hospodářství, nebo jsou to - a těch je většina - chudí nádeníci, vesničtí řemeslníci, tkalci, havíři atd."

Jak se dostat těmto lidem na kůži? Zde musela poskytnout záminku {108) patrimoniální soudní pravomoc, onen krásný stav, který má být teprve ted odstraněn krajským zřízením^[37] a za něhož statkáři přísluší soudní pravomoc nad jeho bývalými poddanými. Z ní také vyplývalo, že poslal-li pán do vězení někoho z těch, kdo podléhali jeho soudní pravomoci, musel nést výlohy za jeho vydržování i za vyšetřování. Zato dostával tento pán také všechny zvláštní dávky, které plynuly patrimoniálnímu soudu. Byl-li zatčený rolník, vymohl si milostivý pán výlohy od něho nazpět a v nejhorším případě ho donutil prodat usedlost. Aby však měl kryté i ty výlohy, které by mu vznikly případným uvězněním některého podruha, vybíral statkář každoročně od všech lidí této vrstvy, kteří spadali pod jeho soudní pravomoc, poplatek za ochranu, pokřtěný vznešeným názvem jurisdikční poplatek.

"Někteří milostiví pánové," říká Wolff ("Neue Rheinische Zeitung" z 12. dubna), "se spokojili s jedním tolarem ročně; jiní vybírali 1 ¹/₂ tolaru a ještě jiní byli tak nestydatí, že požadovali od této části vesnického proletariátu dva tolary ročně. O to lépe se jim pak s těmito krvavými penězi hrálo a pelešilo v metropoli a lázních.

Kde se opravdu nedaly vyždímat žádné hotové peníze, tam přeměňoval pán nebo jeho správce poplatek za ochranu na 6, 10 až 12 bezplatných dnů roboty" (které musel podruh bezplatně odpracovat u pána). "Ale není nad hotové peníze! Jestliže tedy podruh nemohl zaplatit, poslali mu obyčejně na krk exekutora, který mu musel sebrat poslední cáry, poslední postel, stůl a židli. Jen docela ojediněle se někteří milostiví páni vyhýbali tomuto barbarství a nežádali poplatek za ochranu, ne však proto, že to bylo svévolně přisvojené právo, ale protože ve své patriarchální mírnosti nechtěli toto zdánlivé právo uplatňovat.

Tak byl podruh až na malé výjimky po léta hanebně odírán ve prospěch statkářského měšce. Např. chudý tkadlec, který byl na jedné straně vykořisťován továrníkem a vydělával 3 až 4 stříbrné groše za den, platil státu ¹/₂ tolaru jako třídní daň, odváděl dávky škole, církvi a obci, musel ještě na druhé straně odvádět milostivému pánovi 1 až 2 tolary jako poplatek za ochranu, kterému by se vlastně mělo říkat krvavá daň. Stejně na tom byl horník i ostatní podruzi.

Jaký prospěch má z toho on, podruh? Jedině ten, že dožene-li ho bída, nouze nebo surovost ke krádeži nebo jiným proviněním a je-li potrestán, pak může sedět v káznici nebo v polepšovně s radostným vědomím, že on sám i vrstva podruhů, k níž patří, už stonásobně předem zaplatili do statkářského měšce výlohy za vězení... Podruh, který 30 let odváděl poplatek za ochranu - řekněme průměrně 1 ¹/₂ tolaru ročně - a nikdy nebyl v káznici, musel vhodit do statkářského měšce - nehledíme-li na úroky a úroky z úroků - 40 tolarů v hotovosti. {109) Touto částkou platí pán v Landschaftu" (úvěrovém spolku majitelů rytířských statků) "úroky za vypůjčený kapitál ve výši přes 1000 tolarů.

Jak vydatný zdroj objevili páni loupežní rytíři v poplatcích za ochranu, vyplývá už ze skutečnosti, že ve většině vesnic je právě tolik, ne-li dokonce víc podruhů než hospodářů. Vzpomínáme si na jednoho z nejmenších loupežných rytířů, který vlastnil tři dominia a z podruhů žijících v jeho třech vesnicích vydřel v poplatcích za ochranu 240 tolarů ročně, kterými zaplatil úrok za zemědělský" (na jeho statek zapůjčený) "kapitál ve výši 6000 tolarů...

Naivní lidé se po tom všem budou možná domnívat, že páni rytíři skutečně snad také platí vzniklé výdaje za vězení ze svých měšců naplněných praenumerando (předběžným placením)? Taková naivní víra je přímo potupou pro rytířskou spekulaci. Známe z dvacátých i pozdějších let množství případů, kdy rytířská nestydatost dokázala nejen vybírat od podruhů poplatek za ochranu, ale přinutila milované vesnické poddané, aby hradili někde ¹/₃, jinde ¹/₂, a v některých vesnicích dokonce ²/₃ vzniklých výloh za vyšetřování a věznění."^[k]

VIII

V "Neue Rheinische Zeitung" ze 14. dubna mluví Wolfi o honebním právu, které bylo v roce 1848 bez náhrady zrušeno a jehož obnovení nebo výkup na základě "odškodného" páni junkeři tehdy hlasitě požadovali.

"Kanonizování zvěře vedlo k tomu, že se raději zastřelila nějaká ta selská holota než zajíc, koroptev nebo podobní hájení tvorové. Při lovu s honci, vybranými z řad milých vesnických poddaných, se nedělaly velké okolky; i když byl některý z honců postřelen nebo dokonce zastřelen, proběhlo nanejvýš vyšetřování a tím to také skončilo. Mimoto známe z této skvělé dominiální doby řadu příkladů, kdy urozený rytíř vpálil tomu nebo onomu honci do nohou nebo do zadku dávku broků - a to pro své čistě rytířské osobní potěšení. Také mimo vlastní hon tropili páni rytíři vášnivě rádi takové kratochvilné kousky. Při této příležitosti si nelze nevzpomenout na jednoho pana barona, který jakési ženě, sbírající přes jeho zákaz na sklizeném panském poli klasy, prohnal stehna dávkou broků a pak s neskrývaným uspokojením vyprávěl při obědě ve vybrané společnosti loupežných rytířů o tomto svém hrdinském činu... Zato se milovaným vesnickým poddaným dostalo potěšení, že museli při honech velkého panstva robotovat jako honci. Každý hospodář, tj. každý majitel polnosti a každý domkář dostal příkaz, aby ,zítra časně ráno" dodal honce na tolik a tolik dnů pro velký panský hon. Pánům rytířům jistě bušilo srdce rozkoší, když za chladných, {110) syrových říjnových a listopadových dnů vedle nich klusal houf bídně oblečených, často bosých, hladových vesničanů. U lovecké brašny visel karabáč, který šel k duhu psu i honci. Větší porci si obyčejně odnášel honec... Jiní rytíři si zakládali velké bažantnice... Běda ženě nebo děvečce, která se při žetí trávy z neopatrnosti nebo nepozornosti příliš přiblížila k bažantímu hnízdu a vyrušila slepici... Viděli jsme v mládí na vlastní oči, jak mladý loupežný rytíř právě z tohoto důvodu krajně surově, zvířecky zmlátil a zmrzačil selskou ženu, a ani pes po tom neštěkl. Byli to chudí lidé, a k podání žaloby, tj. k vedení procesu, patří peníze a pak i trocha důvěry ve spravedlnost - a s těmi se u většiny slezského venkovského lidu setkáváme jen zřídka, nebo vůbec ne.

"Venkovan vztekem skřípal zuby, když se musel dívat na to, jak se páni rytíři se svými myslivci nebo bez nich nebo jen sami myslivci hnali přes jeho pole, která v potu tváře obdělal, a všecko rozdupávali a pustošili, jak nešetřili žádné plodiny, vzrostlé ani nevzrostlé, husté ani řídké. Křížem krážem pobíhali přes pole se svými myslivci a psy. Odvážil-li se rolník něco namítnout, odpověděli mu v nejlepším případě výsměchem; horší případy zakusil mnohý jako odpověď na svém ztlučeném těle. Zeleninu na rolníkově poli spásal z boží milosti hájený zajíc a stromy vysazoval rolník proto, aby měl zajíc v zimě čím zahnat hlad... Ale tato újma se vůbec nedá srovnat se škodami, které mu natropila vysoká a černá zvěř... chovaná na většině slezského území. Divocí kanci, jeleni a srnci často za jedinou noc rozryli, sežrali, podupali to, z čeho měl mít rolník nebo ,drobný člověk' živobytí na celý rok a z čeho měli zaplatit daně a dávky. Poškozený mohl ovšem požadovat náhradu škody. To také jednotlivci i celé obce zkusili. Jak takové procesy dopadly, to si může představit každý, kdo v životě získal třeba jen vzdálenou představu o staropruském úřednictvu, soudcovském stavu a soudním řízení... Měl-li rolník štěstí, po nekonečném psaní a předvolávání dosáhl za několik let rozsudku proti pánovi, ale když se na to důkladně podíval a všechno si přepočítal, ukázalo se, že teď je teprve pořádně napálen... Ale těch vesnic, jejichž rustikální pole už třicet let, a rok od roku hůře, pustoší divocí kanci, jeleni a srnci z milosti boží, je přes tisíc. Známe některé vesnice, jež zdaleka nepatří k největším a v nichž jen hájená vysoká zvěř nadělala rok co rok za 200 až 300 tolarů škody."

A jestliže teď šlechta žádá odškodné za zrušení tohoto honebního práva, staví proti tomu Wolff tento požadavek:

""Plné odškodné za všechny škody způsobené zvěří, za všechno, co na našich polích za třicet let zpustošili z milosti boží hájení srnci, jeleni, divocí kanci i sami páni rytíři; to jest zaokrouhleně:

"Odškodné přinejmenším 20 miliónů tolarů!"

Závěrem celé práce ("Neue Rheinische Zeitung" z 25. dubna 1849) je článek o polské části této provincie, o Horním Slezsku, které bylo na podzim roku 1847 postiženo těžkým hladomorem, {111) takovým, jaký tehdy vylidnil Irsko. Stejně jako v Irsku, i v Horním Slezsku vypukl tyf z hladu a šířil se jako mor. Příští zimu zde vypukl znovu, ačkoli nebyla ani neúroda, ani povodeň, ani jiná pohroma. Čím to vysvětlit? Wolff odpovídá:

"Půda je většinou v rukách velkých statkářů, fisku" (státu) "a mrtvé ruky^[l]. Jen ²/₆ všech pozemků jsou v rukách rolníků a ty jsou naprosto neuvěřitelně a nestydatě přetíženy robotou a dávkami pro vrchnost, i daněmi odváděnými státu, církvi, škole, okresu a obci, zatímco milostivé vrchnosti ve srovnání s rolníky odvádějí státu v nejlepším případě skutečně pakatel... Když nastane den splatnosti renty, úroky ze stříbrné renty se od rolníka vymáhají karabáčem, nechce-li je zaplatit dobrovolně. Nedostatek kapitálu a úvěru a přemíra dávek a povinností, vykonávaných pro loupežné rytíře i pro stát a církev, donutily rolníka, aby se vrhl do náruče židovi a bezmocně se zmítaje, skomíral v osidlech tohoto mazaného lichváře.

Za dlouhého ponížení a poroby, v nichž křesťansko-germánská vláda a její loupežné rytířstvo udržovaly hornoslezský venkovský lid, byla pro rolníka jedinou útěchou, posilou a zčásti i stravou kořalka. Musíme milostivým pánům přiznat, že toto zboží dodávali rolníkovi ze svých palíren v hojné míře za stále nižší cenu... Vedle lepenic vasrpoláckých^[57] rolníků, kde se usídlil hlad, tyfus a surovost, vypadají přepychové zámky, hrady a ostatní majetek hornoslezských magnátů tím romantičtěji... Na jedné straně neuvěřitelně rychlé hromadění bohatství, závratné roční příjmy ,milostivých pánů'. Na druhé straně rostoucí zbídačování mas.

Denní mzda zemědělského dělníka je neobyčejně nízká; 5-6 stříbrných grošů pro muže, 2¹/₂-3 stříbrné groše pro ženu se považuje za vysokou sazbu. Mnohé donutila bída pracovat za 4, za 2 stříbrné groše denní mzdy a dokonce ještě za méně. Téměř jedinou stravou jsou brambory a kořalka. Kdyby byl měl dělník aspoň tyto dvě věci v dostatečném množství, bylo by bývalo Horní Slezsko uchráněno aspoň před smrtí hladem a před tyfem. Když však choroba brambor způsobila, že tato hlavní potravina byla čím dál tím dražší a vzácnější, zatímco denní mzda se nejen nezvýšila, ale dokonce snížila, sáhli lidé po bylinkách, které natrhali na polích a v lesích, po pýrech a koříncích, vařili si polévku z ukradeného sena a jedli zdechlý dobytek. Ubývalo jim sil. Kořalka podražila - a byla ještě horší než dříve. Lidé - většinou židi - kteří po zaplacení obrovského pachtu pánovi mohou prodávat lidu kořalku, se nazývají ,šenkýři". Šenkýř si už dříve zvykl přidávat do kořalky, kterou zředil pořádnými dávkami vody, různé přísady, hlavně vitriol, aby byla silnější. Toto travičství se rok od roku šířilo a dostoupilo vrcholu, když se objevila choroba brambor. Žaludek venkovana, zesláblý polévkami ze sena a pýru a požíváním syrových kořínků, nemohl už zdolat takový lektvar. Uvážíme-li ještě bídné oblečení, špinavá, nezdravá obydlí, chlad {112)******v zimě, to, že nebyla práce nebo nebylo sil k práci, pak pochopíme, že se v těchto hladových poměrech velmi brzy rozšířil tyfus, stejně jako v Irsku. ,Lidé neměli nic na přilepšení!1 Tím se vysvětluje všechno. Stát i loupežní rytíři je neustále tak vysávali a vykořisťovali, že sebemenší zhoršení jejich bídy jim muselo přinést záhubu... Loupežní rytíři, kasta úředníků a celá tato královsko-pruská vládní klika z milosti boží čachrovali, pobírali platy, rozdělovali gratifikace, zatímco tam dole, v prostých lidových vrstvách, začali lidé, trýznění hladem a tyfem, po stovkách hynout jako dobytek a hynout nepřestávali.

Hospodářům neboli těm, kteří vlastní dům a k němu větší nebo menší kus půdy, se nevedlo o mnoho lépe než nádeníkům. Také jejich hlavní potravou jsou brambory a kořalka. Co vyrobí, musí prodat, aby mohli odevzdat dávky vrchnosti, státu atd.... A k tomu ještě povinnost chodit na robotu" (pro milostivého pána), "nechat se tam od vrchnosti nebo jejích úředníků barbarsky týrat kara- báčem, pracovat a přitom hladovět a snášet rány, vidět a trpět přepych a rozmařilost loupežných rytířů a rozkřikující se úřednické kasty - to byl a je úděl velké části vasrpoláckého obyvatelstva.

Jak se nakládá s dvorskou čeledí, s pacholky a děvečkami milostivé vrchnosti, to se dá posoudit už z toho, co musí snášet robotou povinní vesničtí poddaní a takzvaní námezdní dělníci. I zde je karabáč alfou a omegou evangelia loupežných rytířů...

Loupežní rytíři si dělají, co chtějí. Z jejich řad jsou jmenováni zemští radové; v jejich rukách je vrchnostenská i místní policie a celá byrokracie pracuje v jejich zájmu. Navíc nemá vasrpolácký rolník proti sobě německé úřednictvo - to by asi bylo příliš humánní - ale staropruské úřednictvo i s jeho pruskou řečí a zemským zákoníkem. Hornoslezský venkovský lid, všemi vysávaný, týraný, tupený, bitý a rdoušený musel konečně dospět tam, kam dospěl. Smrt z hladu a mor byly nevyhnutelně konečným plodem, který musel dozrát na této ryzí křesťansko-germánské půdě. Kdo je ještě schopen krást, ten krade. To je jediná forma, kterou Hornoslezan přivedený na irskou úroveň skutečně protestuje proti křesťanskému germánskému a loupežnému rytířstvu. Dalším stupněm je žebrota; zbídačelé postavy táhnou houfně z místa na místo. Na třetím místě vidíme ty, kteří nemají sílu a obratnost ani ke krádeži, ani k žebrotě. Jejich pelechy ze shnilé slámy navštěvuje epidemický anděl zkázy nejhojněji. To jsou plody stoleté monarchické vlády z milosti boží a jejích spojenců - loupežného rytířstva a byrokracie."

A stejně jako dříve, i teď Wolff žádá, aby rytířstvo odškodnilo rolníka, aby byly bez náhrady odstraněny všechny roboty a peněžité dávky, aby byly rozparcelovány velké statky hornoslezských magnátů. K tomu ovšem za Brandenburgovy a Manteuffelovy vlády nedojde, a tak budou "Hornoslezané i nadále houfně padat za oběť hladu a hladovému tyfu", což se do písmene splnilo, až přišel {113)******v padesátých a šedesátých letech obrovský rozmach hornoslezského průmyslu, který zrevolucionoval veškeré životní podmínky v této oblasti a brutálně feudální vykořisťování stále více nahrazoval civilizovaným, ale ještě důkladnějším moderním buržoazním vykořisťováním.

IX

Záměrně jsme uvedli obšírnější výňatky ze "Slezské miliardy", a to nejen proto, že se v ní nejzřetelněji projevuje Wolffův charakter, ale také proto, že podává věrný obraz poměrů, které až do roku 1848 vládly na venkově v celém Prusku s výjimkou Porýnské provincie, v Meklenbursku, v Hannoversku a v několika jiných malých státech, a také v celém Rakousku. Kde došlo k výkupu, tam byl rolník ošizen; ale pro polovinu až dvě třetiny rolnického obyvatelstva - podle toho, kde to bylo - dál zůstávaly feudální povinnosti a dávky odevzdávané vrchnosti a vyhlídky na rychlejší tempo výkupu byly jen malé, dokud bouře z roku 1848 a éra průmyslového rozvoje, která pak následovala, neodstranily v podstatě tyto zbytky středověku. Říkáme v podstatě, neboť v Meklenbursku dál zůstává feudalismus v neztenčené platnosti a také v jiných zaostalých částech severního Německa by se ještě tu a tam našly oblasti, kde dosud nebyl proveden výkup. V roce 1849 byl v Prusku bez náhrady zrušen poplatek za ochranu a některé jiné méně významné feudální dávky, ostatní břemena se odstraňovala rychleji než dříve, protože šlechta po zkušenostech z roku 1848 a vzhledem k tomu, že bylo stále obtížnější přimět vzpurné rolníky k práci, která by přinesla zisk, ted sama naléhala na provedení výkupu. Se zavedením krajského zřízení zanikla konečně i patrimoniální soudní pravomoc vrchnosti, a tím je feudalismus v Prusku alespoň formálně odstraněn.

Ale skutečně jen formálně. Všude, kde převládá velké pozemkové vlastnictví, udržuje se polofeudální vládnoucí postavení velkých pozemkových vlastníků, a to při jinak moderních buržoazních hospodářských poměrech. Mění se jen formy tohoto vládnoucího postavení. Jiné jsou v Irsku, kde půdu obhospodařují drobní {114) pachtýři, a jiné v Anglii a Skotsku, kde pachtýři vlastnící kapitál obdělávají velké propachtované pozemky s pomocí námezdních dělníků. K této formě přistupují i šlechtická panství, převládající v severním Německu a zejména v jeho východní části. Velké statky se obhospodařují s čeledí a nádeníky většinou v režii svého majitele, řidčeji v režii velkého pachtýře. Čeleď podléhá čelednímu řádu, který se v Prusku datuje od roku 1810 a je natolik poplatný feudálním poměrům, že výslovně dovoluje "menší násilí" vrchnosti vůči čeledi, ale pod trestem vězení výslovně zakazuje, aby se čeleď kromě případu ohrožení života nebo zdraví násilně vzepřela týrání vrchnosti! (Všeob. čelední řád, §§ 77, 79.) Nádeníci se dostali jednak smlouvami, dále však i odměňováním převážně v naturáliích - a k tomu patří i byt - do faktické závislosti na statkáři, která není o nic menší než závislost čeledi, a tak ještě dnes kvete východně od Labe onen patriarchální způsob jednání se zemědělskými dělníky a čeledí s políčky, ranami holí a karabáčem, jak nám ho popsal Wolff ve Slezsku. Bohužel je však prostý lid stále odbojnější a leckde si už nechce dát líbit tato otcovská nápravná opatření.

Protože Německo je stále ještě převážně agrární zemí, takže většina obyvatelstva se živí zemědělstvím a žije na venkově, je hlavní, ale také nejobtížnější úlohou dělnické strany vysvětlit zemědělským dělníkům jejich zájmy a jejich postavení. První krok na této cestě spočívá v tom, abychom tyto zájmy a postavení zemědělských dělníků sami poznali. Soudruzi, kterým to okolnosti dovolují, by velmi prospěli věci, kdyby srovnali Wolffovo líčení se současnými poměry, zaznamenali změny, ke kterým došlo, a vylíčili nynější postavení zemědělských dělníků. Vedle vlastního nádeníka by se nesměl pustit ze zřetele ani drobný rolník. Jak to vypadá s výkupem po roce 1848? Vzali při něm rolníka na hůl stejně jako dříve? Tyto a podobné otázky se vynořují samy od sebe při pročítání "Slezské miliardy", a kdybychom se pokusili s veškerou vážností na ně odpovědět a uveřejnili získaný materiál ve stranickém orgánu, posloužilo by se tím věci dělníků víc než mnoha články o organizaci budoucí společnosti.

Závěr Wolffova článku obrací pozornost ještě na jednu okolnost. Horní Slezsko se stalo po roce 1849 jedním z nejdůležitějších {115) středisek německého průmyslu. Tento průmysl byl stejně jako veškerý průmysl ve Slezsku rozmístěn převážně na venkově, ve větších vesnicích nebo v nově vznikajících městech, daleko od velkých městských center. Jde-li tedy o to, abychom rozšířili sociální demokracii na venkově, pak je Slezsko a jmenovitě Horní Slezsko nejvhodnějším místem, kde je nutno nasadit páku. Přesto se zdá, že přinejmenším Horní Slezsko je pro socialistickou propagandu stále ještě panenskou půdou. Jazyk nemůže být žádnou překážkou; jednak se tam s rozšířením průmyslu velmi rozmohlo užívání němčiny, jednak je jistě dost socialistů, kteří mluví polský.

Ale vraťme se k našemu Wolffovi. 19. května byla zakázána "Neue Rheinische Zeitung". Vyšlo její poslední rudě vytištěné číslo. Kromě 23 tiskových procesů, které ještě nebyly uzavřeny, měla pruská policie tolik jiných záminek k útoku proti každému z redaktorů, že všichni ihned opustili Kolín i Prusko. Většinou jsme odešli do Frankfurtu, kde - jak se zdálo - zrálo rozhodnutí. Maďarská vítězství vyvolala vpád ruských vojsk. Konflikt mezi vládami a frankfurtským parlamentem kvůli říšské ústavě vyvolal různá povstání, která byla v Drážďanech, Iserlohnu a Elberfeldu sice potlačena, ale ve Falci a v Bádensku ještě pokračovala. Wolff měl v kapse starý vratislavský mandát jako náhradník za falšovatele dějin Stenzela; vzdychal Stenzel byl prosazen do parlamentu jen tím, že za jeho náhradníka byl přijat rýpal^[58] Wolff. Stenzel, jako všichni dobří Prušáci, uposlechl rozkazu pruské vlády o odvolání z Frankfurtu. Wolff nastoupil na jeho místo.

Frankfurtský parlament, který díky vlastní váhavosti a hlouposti klesl z postavení nejmocnějšího shromáždění, jaké se kdy v Německu sešlo, do naprosté bezmocnosti zřejmé teď všem vládám, dokonce i říšské vládě, kterou sám dosadil, i jemu samému, tu teď stál bezradně mezi vládami shromažďujícími své válečné síly a lidem, který povstal za říšskou ústavu. Ještě se dalo všechno zachránit, jen kdyby parlament a vůdcové jihoněmeckého hnutí měli odvahu a rozhodnost. Bylo by stačilo, aby se parlament usnesl povolat do Frankfurtu na ochranu shromáždění bádenskou a falckou armádu. Shromáždění by si tím bylo zase rázem získalo důvěru lidu. Pak se dalo s jistotou očekávat, že by odpadla hessensko-darmstadtská {116) vojska a že by se Wurttembersko a Bavorsko připojily k hnutí a strhly i malé středoněmecké státy; Prusko by mělo dost co dělat samo se sebou a Rusko by vzhledem k tak mohutnému hnutí v Německu bylo nuceno ponechat v Polsku část svých jednotek, které potom byly úspěšně použity v Uhrách. Uhry tedy mohly být ve Frankfurtu zachráněny, a na druhé straně je nejvýš pravděpodobné, že výbuch očekávaný dnes a denně v Paříži by při úspěšně probíhající revoluci v Německu nebyl skončil bez boje porážkou radikálních maloměšťáků, jak se to stalo 13. června roku 1849.

Vyhlídky byly nanejvýš příznivé. Ve Frankfurtu jsme všichni^[m] radili, aby se povolala bádensko-hesenská pomoc; Marx a já jsme^[n] v Mannheimu radili, aby se i bez vyzvání táhlo na Frankfurt. Ale ani bádenští vůdcové, ani frankfurtští parlamentníci neměli odvahu, energii, rozum ani iniciativu.

X

Parlament, místo aby jednal, rozhodl se - jako by toho nenamluvil už víc než dost - promluvit ještě jednou, a to v "Provolání k německému lidu". Byla ustavena komise, která podala dva návrhy; návrh většiny redigoval Uhland. Oba návrhy byly mátožné, bezbarvé a bezmocné a vyjadřovaly jen vlastní bezradnost, málodušnost a špatné svědomí shromáždění samého. Když se o nich 26. května debatovalo, daly našemu Wolffovi příležitost, aby řekl pánům parlamentníkům jednou provždy své mínění. Stenografický záznam této řeči zní:

"Wolff z Vratislavi:

,Pánové! Přihlásil jsem se do diskuse proti Provolání k lidu, které sestavila většina a které tu bylo přečteno, protože se domnívám, že vůbec neodpovídá nynějším poměrům, protože je pokládám za příliš slabé - vhodné jen k tomu, aby vyšlo jako novinový článek v těch denících, které zastupují stranu, z níž toto provolání vzešlo, a nepokládám je za nějaké provolání k německému lidu. A protože tu teď bylo přečteno ještě druhé provolání, poznamenávám jen mimochodem, že proti tomuto provolání bych protestoval ještě mnohem víc, a to {117) z důvodů, které tu nemusím uvádět." (Hlas z centra: ,Pročpak ne?') ,Mluvím jen o provolání většiny; to je ovšem tak umírněné, že by proti němu nemohl mnoho namítat ani pan Buss, a to je jistě to nejhorší doporučení, jaké může nějaké provolání dostat. Ne, pánové, chcete-li mít vůbec ještě nějaký vliv na lid, nesmíte k němu mluvit takovým způsobem, jak se mluví v tomto provolání; nesmíte mluvit o zákonnosti, o půdě zákona apod., nýbrž o nezákonnosti, a to zrovna tak jako vlády, jako Rusové, a kdyť mluvím o Rusech, mám na mysli Prusy, Rakušany, Bavory, Hannoveřany." (Neklid a smích.) ,Ty všechny je možno shrnout pod společným jménem Rusové." (Velké veselí.) ,Ano, pánové, také v tomto shromáždění jsou zastoupeni Rusové. Musíte jim říci: tak jako vy se stavíte na stanovisko zákona, tak se na ně stavíme i my. Je to stanovisko násilí, a vysvětlete mimochodem zákonnost v tom smyslu, že budete ruským kanónům čelit násilím, dobře organizovanými útočnými kolonami. Je-li vůbec třeba vydat nějaké provolání, pak vydejte takové, v němž hned na začátku prohlásíte, že první zrádce lidu, říšský správce^[o] , je postaven mimo zákon.' (,K pořádku!' Živý potlesk z galerií.) ,A zrovna tak všichni ministři!' (Znovu se vzmáhá neklid.) ,Ó, nedám se rušit. Je to první zrádce lidu."

Předseda Reh: ,Myslím, že pan Wolff nedbal sebemenších ohledů. Před touto sněmovnou nemůže arcivévodu-říšského správce nazvat zrádcem lidu, a proto ho musím volat k pořádku..."

Wolff: ,Za svou osobu přijímám výzvu k pořádku a prohlašuji, že jsem chtěl porušit pořádek, že on a jeho ministři jsou zrádci.' (Ze všech stran sněmovny: ,K pořádku! To je hulvátství!")

Předseda: ,Musím vám odejmout slovo."

Wolff: ,Dobrá, protestuji', chtěl jsem tu mluvit jménem lidu a povědět, jak se mezi lidem smýšlí. Protestuji proti jakémukoli provolání, které je sepsáno v tomto smyslu.""

Těchto několik slov dopadlo do vyděšeného shromáždění jako blesk. Poprvé někdo vyjádřil před těmito pány jasně a nepokrytě skutečný stav věcí. Zrada říšského správce a jeho ministrů byla veřejným tajemstvím; všichni přítomní ji mohli sledovat na vlastní oči; nikdo se však neodvážil vyslovit to, co viděl. A teď přijde ten bezohledný drobný Slezan a rázem rozmetá celý jejich konvenční domeček z karet! Dokonce ani "krajní levice" neopominula energicky se ohradit proti tomuto neodpustitelnému porušení jakékoli parlamentní slušnosti, způsobenému prostým konstatováním pravdy; učinila tak ústy svého důstojného zástupce, pana Karla Vogta (Vogt - v srpnu roku 1859 mu bylo předáno 40 000 franků, jak říká v roce 1870 zveřejněný přehled částek, které platil Ludvík {118) Napoleon svým agentům^[59]). Pan Vogt obohatil debatu tímto uboze rozpačitým a hanebně prolhaným^[p] protestem:

"Pánové, hlásil jsem se o slovo, abych obhájil křišťálově čirý proud, který vytryskl z básníkovy duše do tohoto provolání, proti nedůstojné špíně, kterou do něho někteří házeli nebo (!) proti němu (!) metali, abych obhájil tato slova proti blátu, které bylo nahromaděno v tomto posledním hnutí a hrozí tam všechno zaplavit a pošpinit. Ano, pánové! To je bláto a špína, kterou se tímto (!) způsobem hází po všem, co si jen můžeme představit čistého, a vyslovuji své nejhlubší rozhořčení nad tím, že se něco takového (!) mohlo stát."

Protože Wolff vůbec nemluvil o Uhlandově redakci provolání, ale pouze konstatoval, že obsah provolání je příliš slabý, je těžké pochopit, kde pan Vogt vlastně vzal své rozhořčení a svou "špínu" a "bláto". Ale byla to jednak vzpomínka na bezohlednost, s níž "Neue Rheinische Zeitung" vždy hovořila o pokrytcích Vogtova typu, jednak to byl vztek nad Wolffovou přímou řečí, která právě těmto pokrytcům znemožňovala pokračovat v dosavadní obojetné hře. Když byl Vogt donucen vybrat si mezi skutečnou revolucí a reakcí, vyslovil se pro reakci, pro říšského správce a jeho ministry - pro "všechno, co si jen můžeme představit čistého". Bohužel, reakce nechtěla s panem Vogtem nic mít.

Ještě týž den vyzval Wolff prostřednictvím poslance Würtha ze Sigmaringen pana Vogta k souboji na pistole, a když to pan Vogt odmítl, vyhrožoval mu, že ho zpráská. Pan Vogt, postavou obr ve srovnání s Wolffem, se utekl pod ochranu své sestry, bez jejíhož doprovodu se už ani neukázal. Wolff nad tímto tlučhubou jen mávl rukou.

Každý ví, jak několik dnů po této scéně samo shromáždění uznalo správnost Wolffových výroků, když se muselo před svým vlastním říšským správcem a jeho vládou zachránit útěkem do Stuttgartu.

XI

Blížíme se k závěru. Wolff setrval na svém místě ve Stuttgartu i tehdy, když bylo rozehnáno Národní shromáždění wůrttemberským vojskem, odešel pak do Bádenska a nakonec s ostatními {119) uprchlíky do Švýcarska. Za místo svého pobytu si zvolil Curych, kde začal zase brzy působit jako soukromý učitel, i když přirozeně narazil na silnou konkurenci mnoha studovaných uprchlíků, kteří tam žili. Přes nuzné životní podmínky, do nichž se tím dostal, by byl Wolff ve Švýcarsku zůstal. Ale bylo stále zřejmější, že švýcarská Spolková rada, poslušná příkazů evropské reakce, je rozhodnuta všechny uprchlíky postupně ze Švýcarska vypudit šikanami, jak říkal Wolff. Pro valnou většinu z nich to znamenalo emigraci do Ameriky, a o to právě vládám šlo. Když byli uprchlíci za oceánem, měly od nich pokoj.

Také Wolff se často zabýval myšlenkou emigrovat do Ameriky, jak ho k tomu vybízeli mnozí přátelé, kteří tam už odešli. Když i na něho příliš doléhaly "šikany", přišel v červnu 1851 zpola rozhodnut do Londýna, kde jsme ho zatím pozdrželi. I zde byla konkurence soukromých učitelů velmi silná. I při největším úsilí si mohl Wolff vydělat stěží na nejnutnější živobytí. Před přáteli svou situaci co nejvíc tajil jako vždycky, když se mu vedlo špatně. Přesto musel do konce roku 1853 udělat asi 37 liber šterlinků (750 marek) dluhů, které ho velmi tížily; a v létě téhož roku zapsal do svého deníku:

"21. června 1853 jsem musel prožít své narozeniny v přímo strašlivé distress (bídě)."

Wolffův úmysl odejet do Ameriky by se byl tentokrát asi uskutečnil, kdyby mu německý lékař z Manchesteru, který byl rovněž emigrant a který se spřátelil s Wolffem ještě ve Vratislavi, nebyl sehnal v Manchesteru díky svým stykům tolik soukromých hodin, že z nich mohl aspoň žít. A tak se počátkem ledna 1854 do Manchesteru přestěhoval.^[60] Zpočátku se mu ovšem vedlo dost nevalně. Ale měl aspoň zajištěno živobytí a pak při své neobyčejné obratnosti ve styku s dětmi i při své schopnosti získat si jejich náklonnost mohl počítat s tím, že se jeho okruh působnosti pozvolna rozšíří, jakmile se jednou seznámí s tamějšími Němci. To se také stalo. Po několika letech žil v hmotné situaci, která byla vzhledem k jeho nárokům docela uspokojivá, jeho žáci ho zbožňovali a staří i mladí, Angličané i Němci si ho pro jeho přímost, spolehlivé plnění povinností i vlídnou laskavost všeobecně vážili a měli ho rádi. Bylo přirozenou věcí, že se dostával do styku převážně s buržoazními a tedy {120) víceméně politicky nepřátelskými živly; ale třebaže ani v nejmenším neslevil ze svého charakteru ani z přesvědčení, měl jen zcela výjimečně spory a i s těmi se čestně vyrovnal. Veřejná politická činnost byla tehdy pro nás všechny nemožná; byli jsme umlčeni reakčními zákony, denní tisk se o nás ani nezmínil, nakladatelům jsme téměř ani nestáli za zápornou odpověď na naše případné nabídky; zdálo se, že bonapartismus definitivně zvítězil nad socialismem. Po několik let byl Wolfif jediný člověk v Manchesteru, s nímž mě spojovaly společné názory; není tedy divu, že jsme se vídali téměř denně a že jsem se i zde mohl často obdivovat jeho téměř instinktivně správnému úsudku o každodenních událostech.

Uveďme jen jeden důkaz Wolffovy neobyčejné svědomitosti. Jednomu ze svých žáků zadal početní příklad z učebnice. Srovnal její řešení s výsledkem, který byl v takzvaném klíči, a označil je za nesprávné. Když však chlapec došel po několikerém přepočítání vždycky ke stejnému výsledku, vypočítal Wolff příklad sám a zjistil, že chlapec měl pravdu; v klíči byla tisková chyba. Wolff si hned sedl a přepočítal všechny příklady z učebnice, aby zjistil, zdali v klíči nejsou ještě další chyby: "To se mi už nikdy nesmí stát!"

Na tuto svědomitost také zemřel; nebylo mu ještě ani 55 let. Na jaře roku 1864 ho následkem přepracování přepadly silné bolesti hlavy, které postupně vyvolaly téměř úplnou nespavost. Jeho lékař nebyl zrovna přítomen a na jiného se Wolff nechtěl obrátit. Všechny prosby, aby přece na nějakou dobu přerušil své hodiny nebo je aspoň omezil, byly marné; k čemu se jednou zavázal, to chtěl také splnit. Teprve když už absolutně nemohl pracovat, vysadil občas vyučování. Ale už bylo pozdě. Bolesti hlavy vyvolané překrvením mozku se neustále zhoršovaly, nespavost byla stále úpornější. Praskla mu céva ve velkém mozku a po několika výronech krve do mozku nastala 9. května 1864 smrt. Marx a já jsme v něm ztratili nejvěrnějšího přítele a německá revoluce muže nenahraditelné hodnoty.

Napsal B. Engels v červnu až listopadu 1876 Otištěno v listu "Die Neue Welt", čis. 27, 28, 30, 31, 40, 41, 42, 43, 44, 45 a 47 ze dne 1., 8., 22. a 29. července, 30. září, 7., 14., 21. a 28. října a 4. a 25. listopadu 1876 Životopisná část vyšla též jako součást úvodu ke knize "Die schlesische Milliarde". Von Wilhelm Wolff. Mit Einleitung von Friedrich Engels. Hottingen-Curych 1886 Podpis: Friedrich Engels

Podle textu časopisu srovnaného s textem knihy Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a Podle Wermuth-Stieber, "Die Communisten-Verschwörungen des neunzehnten Jahrhunderts", díl II, str. 141^[46], byl Wolff v roce 1846 odsouzen vratislavským vrchním zemským soudem pro "tiskový přestupek" ke třem měsícům pevnostního vězení. (Doplnil Engels ve vydání z roku 1886.)

b "Ať žije republika!" (Pozn. red.)

c - přátelská přezdívka W. Wolffa (Wolf - vlk, latinsky lupus). (Pozn. red.)

d - tj. arcivévodou Janem. (Pozn. red.)

e Místo dalšího textu až k větě: "Ale vraťme se k našemu Wolffovi" (viz tento svazek, str. 115) napsal Engels v roce 1886 toto:

"Tak zahájil Wolff svou kampaň proti feudálním pánům, která vyvrcholila ve ,Slezské miliardě' a k níž se ještě vrátím. Byla to kampaň, kterou vlastně měla vést buržoazie. Vždyť boj proti feudalismu byl právě historickou úlohou této třídy. Ale jak jsme viděli, buržoazie tento boj nevedla nebo ho vedla jen naoko. Díky společenské a politické zaostalosti Německa buržoazie všude zrazovala své nejvlastnější politické zájmy, protože se za ní už hrozivě pozvedal proletariát. Nejasné naděje a přání pařížských dělníků z února, ještě víc však jejich čtyřdenní zoufalý boj v červnu roku 1848 poděsily buržoazii nejen ve Francii, ale v celé Evropě. A ustrašení měšťáci v Německu viděli útok na své vlastnictví, na své bezpečí, na svůj život dokonce i v prostých demokratických požadavcích, jaké byly dávno zákonně uskutečněny dokonce i ve Švýcarsku. Němečtí buržoové, zbabělí jako vždy, obětovali své společné, tj. politické zájmy, aby každý z nich zachránil svůj soukromý zájem, svůj kapitál. Raději návrat ke starému byrokraticko-feudálnímu absolutismu než vítězství buržoazie jako třídy, jako moderního buržoazního státu vybojovaného revoluční cestou, během níž by sílila revoluční třída, proletariát! To byl úzkostný výkřik německé buržoazie, který dopomohl k vítězství reakce na celé čáře.

Strana proletariátu musela tedy zahájit boj tam, kde buržoazie z bojiště dezertovala. A tak zahájil Wolff v ,Neue Rheinische Zeitung' boj proti feudalismu. Nebyl to však boj, který by buržoazii potěšil; naopak, bojoval skutečně revolučním způsobem, tak, že se těchto článků, z nichž vanul dech Velké francouzské revoluce, nepoděsila buržoazie o nic méně než feudální páni a sama vláda." (Pozn. red.)

f - přezdívka "Schnapphanski", kterou dal ve svých fejetonech knížeti Lichnowskému Georg Weerth, pochází od slova "Schnapphahn", původně lapka, který jezdil na koni a číhal na pocestné na opuštěných cestách, později obecně "zloděj", "lupič". (Pozn. red.)

g - v originále slovní hříčka s příjmením Cummerow: Kummervoll - truchlivý. (Pozn. red.)

h Srov. "Die Neue Welt", čís. 30 (viz tento svazek, str. 96). (Pozn. red.)

i V "Neue Rheinische Zeitung": slezským loupežným rytířům. (Pozn. red.)

j V "Neue Rheinische Zeitung": byl ošizen o víc než 80 miliónů tolarů. (Pozn. red.)

k Poslední odstavec je citován podle "Neue Rheinische Zeitung" z 13. dubna 1849. (Pozn. red.)

l - tj. církve. (Pozn. red.)

m Slova "jsme všichni" byla doplněna ve vydání zroku 1886. (Pozn. red.)

n Slova "Marx a já jsme" byla doplněna ve vydání z roku 1886. (Pozn. red.)

o - tj. arcivévoda Jan. (Pozn. red.)

p - slovní hříčka: rozpačitý - verlegen, prolhaný - verlogen. (Pozn. red.)

39 Práci "Wilhelm Wolff" napsal Engels v červnu až listopadu roku 1876 pro časopis "Die Neue Welt", který redigoval Wilhelm Liebknecht. V několika oddílech této biografické skici načrtává stručný, ale výstižný portrét jednoho z nejvýznačnějších německých proletářských revolucionářů té doby. Jeho památce věnoval Marx první díl svého stěžejního díla, "Kapitálu". Už Marx chtěl napsat životopis Wilhelma Wolffa (viz jeho náčrt, poprvé uveřejněný v časopise "Novaja i novejšaja istorija" ["Nové a nejnovější dějiny"], čís. 4, Moskva 1959, str. 105). Vzdal se však svého úmyslu, protože tehdy neměl k dispozici všechny potřebné údaje z Wolffova života.

Ve své práci "Wilhelm Wolff" Engels obšírně komentuje a cituje sérii článků o postavení slezského rolnictva, které Wolff uveřejnil v letech 1848 až 1849 v "Neue Rheinische Zeitung". Tyto články byly součástí revoluční propagandy, kterou "Neue Rheinische Zeitung" získávala německé rolnické masy. Wolff v nich podává všestranný obraz o vykořisťování rolnictva, který opírá o nezvratná fakta a statistické údaje. Požaduje v nich, aby statkáři vrátili rolníkům miliardu franků, kterou jim ukradli v podobě výkupného. Wolffovy články "Slezská miliarda" měly takový úspěch u čtenářů, že Rolnický svaz ve Slezsku přetiskl čísla novin se články "Slezská miliarda" v desetitisícovém nákladu a rozšiřoval je bezplatně mezi rolnictvem.

Wolffovy články "Slezská miliarda" vyšly roku 1886 v Hottingen-Curychu jako brožura. K tomuto vydání napsal Engels úvod; jeho první část tvoří práce, kterou Engels upravil několika drobnými doplňky (viz tento svazek, str. 90 a 116); citáty Wolffových článků a komentáře k nim nahradil krátkým odstavcem (viz poznámku pod čarou v tomto svazku, str. 95). Druhou část úvodu, stať "Zur Geschichte der preussischen Bauern" [,,K dějinám pruského rolnictva"], napsal Engels v roce 1885.

40 Míní se "Německá ideologie" (viz Marx-Engels, Spisy 3, str. {23-551}), na které Marx a Engels pracovali v letech 1845-1846.

41 Na základě nejnovějšího zkoumání se mimo jiné zjistilo, že rodiště Wilhelma Wolffa není Tarnau (Tarnów) u Frankensteinu (Ząbkowice Šląskie), ale vesnice Tarnau (Tarnawa) v kraji Schweidnitz (Šwidnica) a že Wilhelm Wolff byl propuštěn z vězení 30. července 1838.

42 Spolkový sněm. - ústřední orgán Německého spolku, který zasedal ve Frankfurtu nad Mohanem a skládal se ze zástupců německých států. Spolkový sněm byl nástrojem reakční politiky německých vlád.

43 "Demagogy" byli nazýváni v usneseních karlovarské konference ministrů německých států ze srpna 1819 účastníci opozičního hnutí německé inteligence, kteří po válkách s napoleonskou Francií vystupovali proti reakčnímu zřízení v německých státech. "Demagogové" organizovali politické demonstrace, na nichž žádali sjednocení Německa. Pronásledování "demagogů" se opakovalo v třicátých letech, když pod vlivem francouzské revoluce z roku 1830 zesílilo opoziční a revoluční hnutí v Německu i v jiných evropských zemích. Právním podkladem pro pronásledování "demagogů" v té době byly zásady "Ochrany právních poměrů" ve státech Německého spolku, obsažené v závěrečném protokolu vídeňské konference z 12. června 1834.

44 Dopis Wilhelma Wolffa Fritzu Reuterovi z 30. prosince 1863 byl poprvé uveřejněn v "Zeitschrift fůr Geschichtswissenschaft" ["Časopis pro otázky historické vědy"] , sešit 6, Berlín 1957, str. 1244-1245.

F. Reuter, "Ut mine Festungstid" ["Z mých vězeňských let"], viz "Reuters Werke" ["Reuterovy spisy"], sv. 4, Lipsko a Vídeň.

45 V dopise Fritzu Reuterovi z 30. prosince 1863 se Wilhelm Wolff zmínil o tom, že řízení pro porušení tiskového zákona bylo proti němu zahájeno na základě rukopisu jednoho jeho článku, který se dostal do rukou pruské policie.

46 Jde o knihu "Die Communisten-Verschwörungen des neunzehnten Jahrhunderts" ["Komunistická spiknutí v devatenáctém století"], Berlín, první díl 1853, druhý díl 1854, kterou sepsali policejní úředníci Wermuth a Stieber. V přílohách k prvnímu dílu knihy, který vykládal "dějiny" dělnického hnutí jako rukověť pro policisty, byly otištěny některé dokumenty Svazu komunistů, jež se dostaly do rukou policie. Druhý díl obsahoval "černou listinu" s životopisnými údaji o osobách, které byly ve styku s dělnickým a demokratickým hnutím.

47 "Deutsche-Brüsseler-Zeitung" ["Německé bruselské noviny"] - noviny založené německými politickými emigranty v Bruselu, vycházely od ledna 1847 do února 1848. Původně bylo zaměření listu určováno snahou jeho redaktora, maloburžoazního demokrata Bornstedta, smířit různé směry radikálního a demokratického tábora. Ale už od léta 1847, kdy začali do listu přispívat Marx, Engels a jejich spolupracovníci, se list postupně měnil v tribunu revolučně demokratických a komunistických idejí. Od září 1847 se Marx a Engels stali stálými spolupracovníky listu, začali přímo ovlivňovat jeho linii a v posledních měsících roku 1847 fakticky převzali jeho redakci. Pod Marxovým a Engelsovým vedením se noviny staly orgánem formující se strany proletariátu - Svazu komunistů.

48 Bruselský Německý dělnický spolek založili koncem srpna 1847 Marx a Engels s cílem politicky vychovávat německé dělníky žijící v Belgii a propagovat mezi nimi myšlenky vědeckého komunismu. Pod vedením Marxe, Engelse a jejich spolubojovníků stal se tento spolek legálním centrem sjednocujícím německé revoluční proletáře v Belgii a byl v přímém spojení s vlámskými a valonskými dělnickými kluby. Nejlepší členové spolku vstoupili do bruselské obce Svazu komunistů. Německý dělnický spolek v Bruselu se rozpadl krátce po únorové buržoazní revoluci z roku 1848 ve Francii, kdy belgická policie pozatýkala a vypověděla mnoho jeho členů.

49 Demokratická společnost v Kolíně nad Rýnem byla založena v dubnu 1848. Jejími členy byli vedle příslušníků maloburžoazie také dělníci a řemeslníci. Marx a Engels vstoupili do Demokratické společnosti, aby mohli ovlivňovat proletářské živly a aby přiměli maloburžoazní demokraty k rozhodnějšímu jednání. Marx působil ve vedení společnosti. Marx, Engels i ostatní členové redakce "Neue Rheinische Zeitung" se snažili, aby na schůzích Demokratické společnosti byla přijímána usnesení, která by odhalovala zrádcovskou politiku německé liberální buržoazie a odsuzovala nerozhodnost berlínského a frankfurtského shromáždění. V dubnu 1849, když Marx a jeho stoupenci začali vytvářet proletářskou stranu, rozešli se organizačně s maloburžoazní demokracií a vystoupili z Demokratické společnosti.

50 Jde o příměří ve šlesvicko-holštýnské válce, uzavřené 26. srpna 1848 mezi Dánskem a Pruskem. Válka proti Dánsku, která začala povstáním ve Šlesviku-Holštýnu, byla součástí revolučního boje německého lidu za sjednocení Německa. Vlády německých států, mimo jiné i Pruska, byly pod tlakem lidových mas nuceny vstoupit do války. Ale vládnoucí kruhy v Prusku ve skutečnosti vojenské akce sabotovaly a v srpnu 1848 uzavřely potupné příměří v Malmö. Uzavřením příměří byly zničeny revolučně demokratické vymoženosti ve Šlesviku-Holštýnu a fakticky zachováno dánské panství v obou vévodstvích. Prusko se tedy neřídilo záměry Německého spolku, jehož jménem byla válka vedena. Přesto frankfurtské Národní shromáždění po počátečním zdráhání schválilo 16. září 1848 podmínky příměří. Příští den protestovalo 20 000 demokratů na Svatodušní louce u Frankfurtu nad Mohanem proti tomuto usnesení. Přímo ve Frankfurtu se 18. září začalo bojovat na barikádách proti pruským a rakouským vojskům. Povstání bylo potlačeno.

Válka mezi Pruskem a Dánskem byla obnovena koncem března a začátkem dubna 1849 a skončila v červenci 1850 vítězstvím Dánska. Šlesvik a Holštýn zůstaly v držení Dánska.

51 "Dohodovacím Ústavodámým shromážděním" ("Verfassungs-Vereinbarungs-Versammlung") nazývali Marx a Engels pruské Národní shromáždění, které bylo svoláno do Berlína v květnu 1848, aby v "dohodě s korunou" vypracovalo ústavu. Tím, že Národní shromáždění přijalo tuto formulaci jako základ pro svou činnost, zřeklo se zásady svrchovanosti lidu.

52 Markrabství braniborské, které bylo původně jádrem Pruska, se ve středověku skládalo ze dvou částí, Kurmark a Neumark; odtud i jeho název Marky.

53 "Staats-Anzeiger" - zkrácený název německého listu "Preussischer Staats-Anzeiger" ["Pruský státní věstník"], oficiálního orgánu pruské vlády; pod tímto názvem vycházel v Berlíně od května 1848 do července 1851. Od roku 1819 do dubna 1848 vycházel jako polooficiální orgán pruské vlády pod názvem "Allgemeine Preussische Staats-Zeitung" ["Všeobecné pruské státní noviny"].

54 Wolff měl na mysli povstání ukrajinských rolníků v Haliči v únoru-březnu 1846, které vzplanulo současně s národně osvobozeneckým povstáním v Krakově. Rakouské úřady využily třídních rozporů a poštvaly proti sobě vzbouřené haličské rolníky a polskou šlechtu, která chtěla přispět na pomoc krakovským povstalcům. Rolnické povstání, které začalo odzbrojováním šlechtických povstaleckých oddílů, přerostlo potom v masové ničení panských sídel. Když se rakouská vláda vypořádala s odbojným hnutím šlechty, potlačila i povstání haličských rolníků.

55 Mediatizovaná rodová šlechta - původně samostatní drobní vládci, jejichž území byla za napoleonských válek připojena k větším německým státům. Zůstala jim však ještě četná privilegia, zejména v oblasti soudní pravomoci, policie a jmenování úředníků. Spolu s vládnoucími knížaty tvořili vysokou šlechtu.

56 Vzdychalové (Heuler) - přezdívka, kterou dali v době revoluce z let 1848 až 1849 v Německu demokratičtí republikáni buržoazním konstitucionalistům.

57 "Vasrpoláci" - od 17. století používaná přezdívka Poláků, kteří žili v Horním Slezsku a zabývali se plavením dříví po Odře. Později se tak říkalo polskému obyvatelstvu v Horním Slezsku, které bylo po několik století pod pruskou nadvládou.

58 Rýpalové (Wühler) - přezdívka, kterou dali v době revoluce z let 1848-1849 v Německu buržoazní konstitucionalisté demokratickým republikánům.

59 Engels zde myslí zápis, který byl uveřejněn v publikaci "Papiers et correspondance de la famille impériale" ["Dokumenty a korespondence císařské rodiny"], sv. 1-2, Paříž 1870-1871; viz sv. 2, str. 161.

60 Z dopisů Marxe, Engelse a Marxovy ženy Jenny Marxové je zřejmé, že se Wolff roku 1853 přestěhoval do Manchesteru.

---

Pruská kořalka v německém Říšském sněmu
Obsah 19. dílu Sebraných spisů M-E
Dopis E. Bignamimu o německých volbách z roku 1877