Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřch Engels
Vývoj socialismu od utopie k vĕdĕČást I.
[Utopický socialismus]Moderní socialismus je svým obsahem především produktem pozorování jednak třídních protikladů panujících v dnešní společnosti mezi majetnými a nemajetnými, mezi kapitalisty a námezdními dělníky, jednak anarchie panující ve výrobě. Ale svou teoretickou formou se jeví zpočátku jako dále dovedené, jakoby důslednější pokračování zásad, které vyhlásili velcí francouzští osvícenci 18. století. [57]. ]Jako každá nová teorie musel nejprve navázat na myšlenkovou látku, která tu už byla, i když svými kořeny tkvěl v materiálních ekonomických skutečnostech.
Velcí mužové, kteří ve Francii tříbili mysli pro nastávající revoluci, vystupovali sami krajně revolučně. Neuznávali žádnou vnější autoritu, ať už byla jakákoli. Náboženství, pojetí přírody, společnost, státní zřízení, všechno bylo podrobeno nelítostné kritice; všechno mělo obhájit svou existenci před soudnou stolicí rozumu, nebo přestat existovat. Za jediné měřítko všeho byl uznáván myslící rozum. Byla to doba, kdy svět, jak říká Hegel, byl postaven na hlavu [58], zprvu v tom smyslu, že lidská hlava a teze objevené jejím myšlením si činily nárok na to, aby byly považovány za základ všeho lidského jednání a sdružování; ale později i v širším smyslu, že skutečnost odporující těmto tezím byla fakticky od hlavy až k patě převrácena. Všechny dosavadní formy společnosti a státu, všechny tradiční představy putovaly jako nerozumné na smetiště; do té doby byl svět jedině ve vleku předsudků; všechno minulé zasluhovalo jenom soustrast a opovržení. Teprve teď se rozbřesklo, byla nastolena říše rozumu; pověra, bezpráví, výsada a útlak měly od nynějška ustoupit věčné pravdě, věčné spravedlnosti, rovnosti tkvící v samé přírodě a nezadatelným lidským právům. [59]
Dnes víme, že tato říše rozumu nebyla nic jiného než idealizovaná říše buržoazie; že věčná spravedlnost došla uskutečnění v buržoazní justici; že rovnost vyústila v buržoazní rovnost před zákonem; že za jedno z nejpodstatnějších lidských práv bylo prohlášeno – buržoazní vlastnictví; a že stát rozumu, Rousseauova společenská smlouva [60] vstoupila v život a mohla vstoupit v život jenom jako buržoazní, demokratická republika. Stejně jako všichni jejich předchůdci nemohli ani velcí myslitelé 18. století překročit hranice, které jim vymezila jejich vlastní epocha.
Ale vedle protikladu mezi feudální šlechtou a buržoazií, která vystupovala jako představitelka celé ostatní společnosti, tu byl všeobecný protiklad mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými, mezi bohatými zahaleči a pracující chudinou. Vždyť právě tato okolnost umožnila představitelům buržoazie, aby se prohlašovali za představitele ne nějaké zvláštní třídy, nýbrž celého trpícího lidstva. A nejen to. Od svého vzniku byla buržoazie postižena svým protikladem: kapitalisté nemohou existovat bez námezdních dělníků, a postupně, jak se ze středověkého cechovního měšťana vyvíjel moderní buržoa, vyvíjel se z cechovního tovaryše a necechovního nádeníka proletář. A i když buržoazie mohla celkem vzato prohlašovat, že v boji proti šlechtě zastupuje zároveň i zájmy různých pracujících tříd té doby, přesto při každém velkém buržoazním hnutí propukala samostatná hnutí té třídy, která byla více nebo méně vyvinutou předchůdkyní moderního proletariátu. Tak v době reformačních a selských válek v Německu novokřtěnci [61] a Thomas Münzer; za velké anglické revoluce levelleři [62]; za velké francouzské revoluce Babeuf. Tyto revoluční vzpoury dosud nevyzrálé třídy byly provázeny příslušnými teoretickými projevy; v 16 a l7. století utopická líčení ideálních společenských poměrů; v 18. století už přímo komunistické teorie (Morelly a Mably) [63]. Požadavek rovnosti se už neomezoval jen na politická práva, ale měl být rozšířen i na společenské postavení jednotlivců; měly být zrušeny nejen třídní výsady, ale samy třídní rozdíly. Nové učení se tak poprvé objevilo v podobě asketického komunismu navazujícího na Spartu a zatracujícího jakékoli užívání života. Potom následovali tři velcí utopisté: Saint-Simon, u něhož si buržoazní tendence podržela ještě určitou platnost vedle tendence proletářské; Fourier, a konečně Owen, který v zemi nejvyvinutější kapitalistické výroby a pod dojmem protikladů, které tato výroba zplodila, soustavně rozvíjel své návrhy na odstranění třídních rozdílů, navazuje přímo na francouzský materialismus.
Všem třem je společné, že nevystupují jako představitelé zájmů proletariátu, který už mezitím historicky vznikl. Stejně jako osvícenci nechtějí osvobodit především nějakou určitou třídu, nýbrž rovnou celé lidstvo. I oni chtějí ustavit říši rozumu a věčné spravedlnosti; ale jejich říše je na hony vzdálena říši osvícenců. Také buržoazní svět zařízený podle zásad těchto osvícenců je nerozumný a nespravedlivý, a proto je hoden zavržení a putuje na smetiště stejně jako feudalismus a všechny dřívější společenské poměry. Jestliže dosud nevládly světu skutečný rozum a skutečná spravedlnost, je tomu tak proto, že je dosud nikdo správně nepoznal. Chyběl prostě geniální jedinec, který nyní vystoupil a poznal pravdu; že vystoupil nyní, že právě nyní byla poznána pravda, není nevyhnutelná událost vyplývající nutně ze souvislosti dějinného vývoje, nýbrž pouhá náhoda. Byl by se mohl stejně dobře narodit už před 500 lety a byl by lidstvu ušetřil 500 let omylů, bojů a strastí.
Viděli jsme, jak se francouzští filosofové osmnáctého století, předchůdci revoluce, dovolávali rozumu jako jediného soudce nad vším, co tu bylo. Měl být vytvořen rozumný stát, rozumná společnost, a všechno, co odporovalo věčnému rozumu, mělo být bez milosti odstraněno. Dále jsme viděli, že tento věčný rozum nebyl ve skutečnosti nic jiného než idealizovaný rozum průměrného měšťana, který se právě tehdy vyvíjel v buržou. Proto když francouzská revoluce tuto rozumovou společnost a tento rozumový stát uskutečnila, ukázalo se, že nové instituce, byť byly proti dřívějším poměrům seberacionálnější, rozhodně nelze pokládat za absolutně rozumné. Rozumový stát úplně ztroskotal. Rousseauova společenská smlouva došla uskutečnění v době teroru, a buržoazie, která přestala věřit ve své vlastní politické schopnosti, se z ní utekla nejprve ke korupci direktoria [64] a nakonec pod ochranu napoleonského despotismu. Přislíbený věčný mír se zvrtl v nekonečnou dobyvačnou válku. S rozumovou společností to nedopadlo o nic lépe. Protiklad mezi bohatými a chudými nezmizel ve všeobecném blahobytu, ale naopak se zostřil, neboť byly odstraněny cechovní a jiné výsady, kterými byl dříve překlenut, a církevní dobročinné ústavy, které jej zmírňovaly; ukázalo se, že „svoboda vlastnictví“ zbaveného feudálních pout, která se nyní stala pravdou, znamená pro maloburžou a malorolníka svobodu prodat toto malé vlastnictví, drcené mohutnou konkurencí velkého kapitálu a velkého pozemkového majetku, právě těmto velkým pánům, a tak se pro maloburžou a malorolníka přeměnila ve svobodu od vlastnictví; rozmach průmyslu na kapitalistických základech povýšil chudobu a bídu pracujících mas na životní podmínku společnosti. Placení hotovými se stávalo stále víc – jak to vyjádřil Carlyle – jediným spojovacím článkem společnosti. Počet zločinů rok od roku vzrůstal. Feudální neřesti, páchané dříve bez ostychu za bílého dne, nebyly sice odstraněny, ale přece jen načas zatlačeny do pozadí, zato však tím bujněji vykvetly měšťácké neřesti, provozované dosud jen vskrytu. Obchod se stále víc vyvíjel v šizení. „Bratrství“ z revolučního hesla se uskutečňovalo v šikanování a řevnivosti konkurenčního boje. Na místo násilného potlačování nastoupila korupce, místo kordu se první pákou společenské moci staly peníze. Právo první noci přešlo z feudálních pánů na buržoazní fabrikanty. Prostituce se šířila v míře dosud neslýchané. Manželství samo zůstalo stejně jako dříve zákonem uznávanou formou, oficiálním pláštíkem prostituce, a mimoto bylo hojně doplňováno cizoložstvím. Zkrátka ukázalo se, že společenské a politické instituce nastolené „vítězstvím rozumu“ jsou pouhou karikaturou skvostných slibů osvícenců, karikaturou, která přinesla trpké zklamání. Chyběli už jen lidé, kteří by toto zklamání konstatovali, a ti se objevili na přelomu století. Roku 1802 vyšly Saint-Simonovy Ženevské listy; roku 1808 vyšlo první dílo Fourierovo, ačkoli základy jeho teorie vznikly už roku 1799; 1. ledna 1800 se Robert Owen ujal vedení New Lanarku. [65]
V té době byl však kapitalistický výrobní způsob, a s ním i protiklad mezi buržoazií a proletariátem, ještě velmi málo vyvinut. Velký průmysl, který v Anglii teprve vznikal, byl ve Francii ještě neznámý. Ale teprve velký průmysl na jedné straně rozvíjí konflikty, které si naléhavě vynucují převrat ve výrobním způsobu, odstranění jeho kapitalistického charakteru – konflikty nejen mezi třídami, které zplodil, nýbrž i mezi samými výrobními silami a formami směny, které vytvořil; a na druhé straně rozvíjí právě v těchto obrovitých výrobních silách prostředky, jimiž lze tyto konflikty řešit.
Jestliže tedy byly kolem roku 1800 konflikty vyvěrající z nového společenského řádu teprve ve stavu zrodu, platí to ještě mnohem víc o prostředcích k jejich řešení. A když nemajetné pařížské masy dobyly v době teroru na chvíli moc, a tím dovedly buržoazní revoluci k vítězství dokonce i proti buržoazii, dokázaly tím jen, jak nemožná byla jejich trvalá moc za tehdejších poměrů. Proletariát, který se z této nemajetné masy teprve vyděloval jako základ nové třídy, nebyl ještě vůbec schopen samostatné politické akce, jevil se jako utlačený, trpící stav, jemuž bylo možné – protože nebyl schopen pomoci si sám – podat pomocnou ruku nanejvýš zvenčí, shora.
Pod vlivem této historické situace byli i zakladatelé socialismu. Nezralému stavu kapitalistické výroby, nezralé třídní situaci odpovídaly nezralé teorie. Řešení společenských úkolů, které bylo ještě skryto v nerozvinutých ekonomických vztazích, mělo být zplozeno v hlavě. Společnost byla plná vad; odstranit je bylo úkolem myslícího rozumu. Šlo o to, vynalézt nový, dokonalejší systém společenského řádu a naoktrojovat jej společnosti zvenčí, propagandou, pokud možno příkladem vzorových experimentů. Tyto nové sociální systémy byly už předem odsouzeny k utopičnosti; čím podrobněji byly rozpracovávány, tím víc musely upadat do pouhého fantazírování.
Po tomto konstatování se nebudeme už ani chvilku zdržovat u této stránky, která teď patří úplně minulosti. Přenecháme literárním hokynářům, aby tyto fantazie, které dnes už vyvolávají jen úsměv, slavnostně rozpitvávali a aby proti takovému „bláznovství“ uplatňovali převahu vlastního střízlivého myšlení. Těšme se raději z geniálních zárodků myšlenek a z geniálních myšlenek, které klíči všude pod fantastickou slupkou a k nimž jsou tito šosáci slepí.
Saint-Simon byl syn velké francouzské revoluce; když vypukla, nebylo mu ještě ani třicet let. Revoluce byla vítězstvím třetího stavu [66], tj. velké masy národa činné ve výrobě a v obchodě, nad zahálčivými, dosud privilegovanými stavy, šlechtou a duchovenstvem. Ale toto vítězství třetího stavu se brzy demaskovalo jako výlučné vítězství malé části tohoto stavu, jako dobytí politické moci společensky privilegovanou vrstvou tohoto stavu, majetnou buržoazií. Tato buržoazie se sice už za revoluce rychle vyvíjela v důsledku spekulace s konfiskovaným a potom prodávaným pozemkovým majetkem šlechty a církve, a v důsledku podvodů, které páchali na národu armádní dodavatelé. A právě panství těchto podvodníků přivedlo za direktoria Francii a revoluci na pokraj záhuby a dalo tím Napoleonovi záminku k jeho státnímu převratu. Tak v Saint-Simonově hlavě dostal protiklad mezi třetím stavem a privilegovanými stavy formu protikladu mezi „dělníky“ a „zahaleči“. Zahaleči, to byli nejen dřívější privilegovaní, nýbrž také všichni ti, kteří žili z rent, aniž se účastnili výroby a obchodu. A „dělníci“, to byli nejen námezdní dělníci, nýbrž i továrníci, obchodníci, bankéři. Že zahaleči ztratili schopnost duchovního vedení a politického panství, to bylo jisté a revoluce to s konečnou platností potvrdila. Že nemajetní tuto schopnost nemají, to se Saint-Simonovi zdálo prokázáno zkušenostmi z doby teroru. Kdo by ale měl vést a vládnout? Podle Saint-Simonova názoru věda a průmysl, které mělo spojit nové náboženské pouto, jež mělo obnovit jednotu náboženských názorů roztříštěnou od dob reformace – nutně mystické a přísně hierarchické „nové křesťanství“. Ale věda, to byli oficiální učenci, a průmysl, to byli především aktivní buržoové, továrníci, obchodníci, bankéři. Tito buržoové se sice měli přeměnit v jakési veřejné úředníky, pověřence společnosti, avšak vůči dělníkům si měli podržet velitelské a také ekonomicky privilegované postavení. Zejména bankéři měli být povoláni k tomu, aby regulováním úvěru regulovali celou společenskou výrobu. Tento názor plně odpovídal době, kdy ve Francii teprve vznikal velký průmysl a s ním protiklad mezi buržoazií a proletariátem. Ale Saint-Simon zvlášť zdůrazňoval, že mu vždycky a všude jde především o osud „nejpočetnější a nejchudší třídy“ (la classe la plus nombreuse et la plus pauvre).
Už ve svých Ženevských listech vyslovuje Saint-Simon tezi, že „všichni lidé mají pracovat“. V témž spise už si je vědom, že hrůzovláda byla vládou nemajetných mas. „Podívejte se,“ volá na ně, „co se událo ve Francii v době, kdy tam vládli vaši kamarádi: způsobili hladomor.“ Ale chápat francouzskou revoluci jako třídní boj, a to nejen mezi šlechtou a buržoazií, nýbrž mezi šlechtou, buržoazii a nemajetnými, to byl v roce 1802 vrcholně geniální objev. V roce 1816 prohlašuje politiku za vědu o výrobě a předpovídá, že politika se úplně rozplyne v ekonomii. [67] Poznání, že ekonomická situace je základnou politických institucí, se tu sice objevuje teprve v zárodku, ale je tu už jasně vyslovena myšlenka o přeměně politické vlády nad lidmi ve správu věcí a řízení výrobních procesů, tedy „odstranění státu“, s nímž se v poslední době nadělalo tolik hluku. Se stejnou převahou nad svými současníky prohlašuje v roce 1814, bezprostředně po vstupu spojenců do Paříže, a pak v roce 1815, za stodenní války, [68] spojenectví Francie s Anglií a dále pak spojenectví obou těchto zemí s Německem za jedinou záruku rozkvětu a míru v Evropě. [69]. ]Hlásat Francouzům z roku 1815 spojenectví s vítězi od Waterloo, k tomu bylo opravdu třeba jak odvahy, tak historické prozíravosti.
Nacházíme-li u Saint-Simona geniální šíři pohledu, která vedla k tomu, že v jeho pracích jsou obsaženy v zárodku skoro všechny myšlenky pozdějších socialistů kromě myšlenek čistě ekonomických, pak se u Fouriera shledáváme s pravou francouzsky duchaplnou, ale přesto neméně hlubokou kritikou tehdejších společenských poměrů. Fourier bere buržoazii, její nadšené předrevoluční proroky i její zištné porevoluční pochlebníky za slovo. Nemilosrdně odhaluje materiální i morální ubohost buržoazního světa; konfrontuje ji jak se skvělými sliby dřívějších osvícenců o společnosti, v níž bude vládnout jedině rozum, o civilizaci, která všechny obšťastní, o neomezené schopnosti lidstva zdokonalovat se, tak s barvitými frázemi tehdejších buržoazních ideologů; dokazuje, že nejnadnesenější frázi všude odpovídá nejubožejší skutečnost, a zahrnuje toto beznadějné fiasko fráze kousavým výsměchem. Fourier není jen kritik, jeho věčně veselá povaha z něho dělá satirika, a to jednoho z největších satiriků všech dob. Líčí stejně mistrně jako zábavně podvodné spekulace, které se rozbujely v době úpadku revoluce, i kramářství tehdejšího francouzského obchodu. Ještě mistrnější je jeho kritika buržoazní formy vztahů mezi pohlavími a postavení ženy v buržoazní společnosti. Fourier je první, kdo prohlašuje, že stupeň emancipace ženy je v každé společnosti přirozeným měřítkem všeobecné emancipace. [70] Nejvelkolepější je však Fourierovo
pojetí dějin společnosti. Celý jejich dosavadní průběh dělí na čtyři vývojové stupně: divošství, patriarchát, barbarství a civilizaci, která se pak kryje s nynější takzvanou občanskou společností, tedy se společenským zřízením zaváděným od 16. století; dokazuje, „že civilizovaný řád povyšuje každou neřest, kterou barbarství provozuje jednoduchým způsobem, na složitý, dvojsmyslný, dvojznačný, pokrytecký způsob existence“, že civilizace se pohybuje v „bludném kruhu“, v rozporech, které stále znovu plodí, aniž je může překonat, takže stále dospívá k opaku toho, čeho chce dosáhnout nebo o čem předstírá, že toho chce dosáhnout. Takže například „v civilizaci vzniká chudoba z nadbytku“. Fourier, jak je vidět, ovládá dialektiku stejně mistrně jako jeho současník Hegel. Stejně dialekticky zdůrazňuje – proti tlachům o neomezené schopnosti lidstva zdokonalovat se – že každá dějinná fáze má svou vzestupnou, ale i svou sestupnou větev, a aplikuje tento způsob nazírání i na budoucnost celého lidstva. Jako uvedl Kant do přírodovědy budoucí zánik Země, tak uvádí Fourier do pojetí dějin budoucí zánik lidstva.
Zatímco ve Francii vyčistil zemi orkán revoluce, probíhal v Anglii tišší, ale proto neméně mohutný převrat. Pára a nové stroje změnily manufakturu v moderní velký průmysl, a tím zrevolucionovaly celou základnu buržoazní společnosti. Ospalý průběh vývoje manufakturní doby se změnil v opravdové období bouřlivého kvasu pro výrobu. Stále stoupající rychlostí probíhalo štěpení společnosti na velké kapitalisty a nemajetné proletáře, mezi nimiž teď – místo dřívějšího stabilního středního stavu – kolísala nestálá masa řemeslníků a drobných obchodníků, nejpohyblivější část obyvatelstva. Ale nový způsob výroby byl teprve na začátku své vzestupné větve; byl to ještě normální, řádný, za daných okolností jedině možný způsob výroby. Ale už tehdy zplodil křiklavé sociální nešvary: stěsnání obyvatelstva bez domova v nejhorších obydlích velkých měst – rozklad všech starobylých a tradičních svazků, patriarchální podřízenosti, rodiny – nadměrnou práci zvláště žen a dětí v hrůzném měřítku – masovou demoralizaci pracující třídy, vržené náhle do zcela nových poměrů, z venkova do města, ze zemědělství do průmyslu, ze stabilních životních podmínek do nejistých a denně se měnících. Tehdy vystoupil jako reformátor devětadvacetiletý továrník, muž až vznešeně dětské prostoty a zároveň s vrozenou schopností vést lidi, jakou má málokdo. Robert Owen si osvojil učení materialistických osvícenců, že charakter člověka je produktem z jedné strany vrozené organizace a z druhé strany okolností, které člověka obklopují po celý život, zejména však v období vývoje. V průmyslové revoluci viděla většina příslušníků jeho stavu jen zmatek a chaos, dobrý jen k tomu, aby se v jeho kalných vodách lovilo, a k rychlému obohacení. Owen v ní viděl příležitost uplatnit svou oblíbenou tezi, a tím vnést do chaosu řád. Už se o to úspěšně pokusil v Manchesteru, kde řídil továrnu s více než pěti sty dělníky; od roku 1800 do roku 1829 vedl jako společník a ředitel podobným způsobem velkou prádelnu bavlny v New Lanarku ve Skotsku, měl jen větší volnost v jednání a dosáhl úspěchu, který ho proslavil po celé Evropě. Obyvatelstvo New Lanarku, které postupně vzrostlo na 2500 osob a původně se skládalo z nejrozmanitějších a většinou značně demoralizovaných živlů, změnil v dokonalou vzornou kolonii, v níž opilství, policie, trestní soudy, procesy, chudinská péče a potřeba dobročinnosti byly neznámou věcí. A to prostě tím, že přesadil lidi do poměrů, které byly důstojnější člověka, a zejména tím, že dbal o pečlivou výchovu dorůstající generace. Vynalezl školky pro malé děti a poprvé je tu zavedl. Od dvou let chodily děti do školky, kde se bavily tak dobře, že se jim ani nechtělo domů. Zatímco jeho konkurenti nechávali dělníky pracovat 13 až 14 hodin denně, pracovalo se v New Lanarku jen 10 [1]/2 hodiny. Když ho bavlnářská krize donutila zastavit na čtyři měsíce práci, vyplácela se nepracujícím dělníkům nadále plná mzda. A přitom závod víc než zdvojnásobil svou hodnotu a vynášel majitelům až do konce bohatý zisk.
S tím vším nebyl Owen ještě spokojen. Existence, kterou připravil svým dělníkům, nebyla podle jeho názoru ještě zdaleka důstojná člověka; „lidé byli mými otroky“; poměrně příznivé okolnosti, do nichž je přesadil, ještě zdaleka neumožňovaly všestranný racionální vývoj charakteru a rozumu, o svobodné životní činnosti ani nemluvě. „A přece produkovala pracující část těch 2500 lidí pro společnost právě tolik skutečného bohatství, kolik před necelým půlstoletím mohlo vyrobit 600 000 obyvatel. Ptal jsem se sám sebe: co se děje s rozdílem mezi bohatstvím spotřebovaným 2500 osobami a bohatstvím, které by bylo dříve spotřebovalo 600 000?“
Odpověď byla jasná. Tento rozdíl byl vynaložen na to, aby majitelům závodu vynesl 5 % úroků z vloženého kapitálu a kromě toho ještě přes 300 000 liber št. (6 000 000 marek) zisku. A to, co platilo o New Lanarku, platilo v ještě větší míře o všech továrnách v Anglii. „Bez tohoto nového bohatství vytvořeného stroji by nebyly mohly být vedeny války za svržení Napoleona a za zachování principů aristokratické společnosti. A přece byla tato nová moc dílem pracující třídy.“ [71] Jí tedy patřily i plody. Nové mohutné výrobní síly, které dosud sloužily jen k obohacování jednotlivců a k porobení mas, byly Owenovi základem pro přetvoření společnosti a měly jako společné vlastnictví všech pracovat jen pro společné blaho všech.
Tímto ryze obchodním způsobem, jako výsledek takříkajíc obchodních výpočtů, vznikl owenovský komunismus. Tento praktický charakter si zachoval natrvalo. Tak v roce 1823 podal Owen návrh na odstranění bídy v Irsku zřízením komunistických kolonií a přiložil k němu úplný propočet pořizovacích nákladů, ročních výdajů a předpokládaných příjmů. Tak jsou v jeho definitivním plánu budoucnosti vypracovány technické podrobnosti, včetně půdorysu, nárysu a pohledu z ptačí perspektivy, s takovou znalostí věci, že kdyby byla Owenova metoda společenské reformy někdy přijata, dalo by se proti praktickým podrobnostem dokonce i z odborného hlediska jen máloco namítat.
Přechod ke komunismu znamenal v Owenově životě rozhodující obrat. Dokud vystupoval jako pouhý filantrop, sklízel jen bohatství, potlesk, čest a slávu. Byl nejpopulárnější člověk v Evropě. Nejen příslušníci jeho stavu, i státníci a panovníci mu blahovolně naslouchali. Když však přišel se svými komunistickými teoriemi, karta se obrátila. Soudil, že společenské reformě stojí v cestě především tři velké překážky: soukromé vlastnictví, náboženství a současná forma manželství. Věděl, co ho čeká, když je napadne: všeobecné opovržení oficiální společnosti, ztráta společenského postavení. Ale nedal se zadržet, napadl je bezohledně a stalo se to, co čekal. Vyobcován z oficiální společnosti, umlčován tiskem, přiveden na mizinu nezdařenými komunistickými pokusy v Americe, jimž obětoval celý svůj majetek, obrátil se přímo na dělnickou třídu a v jejím středu působil ještě třicet let. Všechna společenská hnutí, všechen skutečný pokrok, jehož bylo v Anglii dosaženo v zájmu dělníků, jsou spjaty s Owenovým jménem. Tak roku 1819 prosadil po pětiletém úsilí první zákon o omezení práce žen a dětí v továrnách. [72] Předsedal prvnímu sjezdu, na němž se tradeuniony z celé Anglie sjednotily v jedinou velkou odborovou organizaci. Zaváděl jako přechodné opatření k ryze komunistickému společenskému zřízení jednak družstevní spolky (spotřební a výrobní družstva), které od té doby přinejmenším prakticky dokázaly, že obchodník i továrník jsou osoby snadno postradatelné; jednak bazary práce, instituce pro směnu produktů práce s pomocí pracovních papírových peněz, jejichž jednotkou byla hodina práce [73]; tyto instituce ovšem nutně ztroskotávaly, ale plně předjímaly daleko pozdější Proudhonovu směnnou banku [74], od níž se však lišily právě tím, že neměly být univerzálním lékem na všechny společenské zlořády, nýbrž jen prvním krokem k daleko radikálnější přestavbě společnosti. Způsob nazírání utopistů dlouho ovládal socialistické představy v 19. století a zčásti je ovládá dosud. Libovali si v něm donedávna všichni francouzští a angličtí socialisté a patří k němu také raný německý komunismus včetně Weitlinga. Socialismus je pro ně všechny výrazem absolutní pravdy, rozumu a spravedlnosti a stačí jej jen objevit, aby vlastní silou dobyl svět; protože absolutní pravda je nezávislá na čase, prostoru a lidském dějinném vývoji, je to pouhá náhoda, kdy a kde je objevena. Přitom každý zakladatel školy přichází s nějakou absolutní pravdou, rozumem a spravedlností; a protože u každého z nich je zvláštní druh absolutní pravdy, rozumu a spravedlnosti podmíněn zase jeho subjektivním rozumem, jeho životními podmínkami, mírou jeho znalostí a myšlenkové vyspělosti, není v tomto konfliktu absolutních pravd možné jiné řešení, než že se navzájem obrušují. Z toho pak nemohlo vzejít nic jiného než jakýsi eklektický průměrný socialismus, jaký opravdu dodnes panuje v hlavách většiny socialistických dělníků ve Francii a v Anglii, jakási směsice méně pohoršlivých kritických projevů, ekonomických pouček a představ různých zakladatelů sekt o budoucí společnosti, směsice, v níž jsou přípustné nejrozmanitější odstíny a kterou lze namíchat tím snáze, čím víc se jednotlivým součástem v proudu debaty ohladí ostré hrany určitosti jako oblázkům v potoce. Aby se ze socialismu udělala věda, musel být nejprve postaven na reálnou půdu.
__________________________________
Poznámky:
57. Velcí francouzští osvícenci – filosofové a vědci, stoupenci osvícenství, filosofického a kulturního hnutí v 17. a 18. století, které usilovalo o překonání náboženské ideologie a propagovalo výsledky vědy. Odpovídalo zájmům mladé buržoazie, ostře kritizovalo feudalismus a absolutismus; ovlivnilo ideologii buržoazní revoluce. Osvícenství budovalo na rozvoji přírodních věd (Koperník, Galilei, Newton, Linné) a klasických forem dosáhlo ve Francii, kde k významným osvícencům patřili Voltaire, Rousseau, Diderot, Holbach, La Mettrie, Helvétius aj.
58. Místo (u Hegela) o francouzské revoluci zní takto: „Myšlenka, pojem práva se prosadil najednou, a stará konstrukce bezpráví tomu nemohla zabránit. Na myšlence práva byla tedy teď vybudována ústava a o tento základ se mělo od nynějška všechno opírat. Ještě nikdy od té doby, co Slunce stojí na obloze a kolem něho obíhají planety, se nestalo, aby se člověk stavěl na hlavu, tj. na myšlenku, a podle ní budoval skutečnost. Anaxagoras první řekl, že nús, rozum, vládne světu; ale teprve teď člověk dospěl k poznání, že myšlenka má vládnout duchovní skutečnosti. Byl to tudíž nádherný východ slunce. Všeclmy myslící bytosti společně oslavovaly tuto epochu. Vznešené pohnutí vládlo v oné době, entuziasmus ducha prochvíval světem, jako by teprve teď došlo ke smíření božského se světem." (Hegel, „Philosophie der Geschichte", 1840, str. 535.) – Není snad už nejvyšší čas, aby se proti takovým celkově nebezpečným podvratným naukám nebožtíka profesora Hegela uplatnil zákon proti socialistům? (Engelsova poznámka.)
59. Lidská práva (Droits de l'homme) – narážka na Deklaraci práv člověka a občana, politický manifest Velké francouzské revoluce; byla přijata v srpnu 1789 ústavodárným shromážděním. Deklarace vyhlásila princip suverenity národa a jako přirozená práva člověka a občana rovnost před zákonem, svobodu osoby, projevu, vyznání atd., ale jako stejné posvátné právo i soukromé vlastnictví. Stala se úvodní částí první ústavy francouzské republiky z roku 1793 a pak se změnami i dalších francouzských ústav
60. Rousseauova společenská smlouva – teorie, kterou Rousseau vyložil ve svých dílech „Discours sur 1'origine et les fondemens de 1'inégalité parmi les hommes" z roku 1755 a „Du contrat sociál; ou Principes du droit politique" z roku 1762. Podle této teorie žili lidé původně v přírodním stavu a byli si rovni. Se vznikem soukromého vlastnictví a majetkové nerovnosti nastal „přechod lidí z přírodního stavu do občanského stavu", vznikl stát založený na společenské smlouvě. Vývoj politické nerovnosti vede ke zrušení společenské smlouvy a k novému přírodnímu stavu. Tento přírodní stav má být odstraněn státem rozumu, založeným na společenské smlouvě.
61. Novokřtěnci – lidová sekta v době reformace ve střední Evropě se sociálně revolučním zaměřením. Název dostala podle požadavku, aby každý člověk byl křtěn až v dospělém věku. Ve dvacátých letech 16. století byli vyhnáni ze Švýcarska a jihozápadního Německa; odešli jednak do Nizozemí a do severozápadního Německa, kde se pokusili realizovat svůj sociální program v münsterské komuně, jednak na Moravu, kde založili zvláštní obce, v nichž se živili řemeslnou výrobou (habánská keramika). V 17. století je protireformace vypudila na Slovensko a dál na východ.
62. Levelleři (rovnostáři) – zejména jejich levé křídlo diggeři (kopáči), hnutí venkovské a městské chudiny za anglické buržoazní revoluce v 17. století; žádali zrušení soukromého vlastnictví půdy a hlásali primitivní rovnostářský komunismus
63. Teoretickými projevy ze 16. a 17. století Engels míní díla představitelů utopického komunismu Thomase Mora „De optimo statu rei publicae deque nova insula utopia" z roku 1523 a italského filosofa Tommasa Campanelly „Civitas solis" z roku 1625, které napsal ve vězení, kde strávil 27 let.
Francouzský utopista Morelly je autorem spisu „Code de la nature" a francouzský sociolog Gabriel de Mably napsal „De la législation, ou principes des loix" roku 1776.64. Doba teroru – období revoluční diktatury jakobínů za Velké francouzské revoluce od června 1793 do července 1798. Direktorium – pětičlenný orgán nejvyšší výkonné moci, ustavený po pádu revoluční diktatury jakobínů v roce 1794. Zastupovalo zájmy velké buržoazie proti demokratickým silám a existovalo do státního převratu provedeného Bonapartem v roce 1799.
65. První dílo Fourierovo – tím je míněna jeho kniha „Théorie des quatre mouvemens“, vydaná anonymně roku 1808 v Londýně. V New Lanarku vznikla přádelna bavlny a malé sídliště roku 1784.
66. Třetí stav – za feudálního společenského řádu se stavy nazývaly společenské skupiny, které měly privilegované postavení ve státě: šlechta, duchovenstvo, později třetí stav (měšťanstvo). Příslušnost ke stavu se považovala za dědičnou nebo vyplývala ze zastávaného úřadu (duchovenstvo).
67. Zde Engels necituje už ze Saint-Simonových tzv. Ženevských listů z roku 1803 „Lettres ďun habitant de Genève à ses contemporains“, nýbrž z jeho „Correspondance politique et philosophique. Lettres de H. Saint-Simon à un Americain“, vydané v roce 1817.
68. Stodenní válka – když Napoleon prchl z vyhnanství na Elbě a znovu se stal francouzským císařem, trvala jeho vláda 100 dní, od 20. března do 22. června 1815; 18. června 1815 byl poražen v bitvě u Waterloo.
69. Zde Engels cituje z dalších Saint-Simonových prací, které napsal společně se svým žákem Augustinem Thierrym.
70. Tuto myšlenku vyložil Fourier ve svém prvním díle „Théorie des quatre mouvemens“. Říká: „Společenský pokrok a změny období jdou ruku v ruce s pokrokem emancipace žen, úpadek společenského řádu jde ruku v ruce s omezováním svobody žen.“
71. Z díla „The Revolution in Mind and Practice“, pamětního spisu, adresovaného všem „rudým republikánům, komunistům a socialistům Evropy“ a zaslaného francouzské prozatímní vládě z roku 1848, ale také „královně Viktorii a jejím odpovědným rádcům“. (Engelsova poznámka.)
72. Návrh na opatření, která by ulehčila postavení dětí i dospělých pracujících v továrnách, podal Owen na veřejném mítinku v Glasgowě už roku 1812. Návrh zákona byl z Owenovy iniciativy předložen v červnu 1815 a parlament jej přijal ve značně okleštěné podobě až v červenci 1819. Zakazoval používat v prádelnách práci dětí do 9 let a omezoval pracovní dobu mladistvých do věku 16 let na 12 hodin denně.
73. Bazary práce – dělnické družstevní spolky zřizovaly na začátku třicátých let tzv. bazary pro spravedlivou směnu produktů práce (Equitable Labour Exchange Bazaars), které však neměly dlouhé trvání.
74. Proudhonova směnná banka – francouzský maloburžoazní socialista Pierre Joseph Proudhon neviděl východisko z bídy a rozporů kapitalismu v třídním boji proletariátu proti buržoazii, ale v posílení vlastnictví drobných řemeslníků a rolníků a v postupné přeměně dělníků ve vlastníky na základě různých opatření ve sféře směny a úvěru za pomoci tzv. lidových bank. Proudhon se pokusil takovou Lidovou banku (Banque du Peuple) realizovat za revoluce z let 1848 až 1849 v Paříži. Jeho banka existovala asi dva měsíce, ale vlastně jen na papíře.