Tradeuniony

B. Engels

{281} Tradeuniony

V posledním čísle jsme si všímali činnosti tradeunionů z hlediska toho, jak prosazují ekonomický mzdový zákon proti zaměstnavatelům.^[a] Vracíme se k tomuto tématu, protože je velice důležité, aby mu dělnická třída jako celek důkladně porozuměla.

Domníváme se, že dnes není třeba poučovat ani jednoho anglického dělníka o tom, že jak jednotlivý kapitalista, tak třída kapitalistů jako celek má zájem na co největším snížení mezd. Jak nezvratně dokázal David Ricardo, dělí se produkt práce po odečtení všech nákladů na dva díly: jeden tvoří mzda dělníka a druhý zisk kapitalisty. A poněvadž tento čistý produkt práce je v každém jednotlivém případě daná veličina, je jasné, že díl nazývaný ziskem nemůže vzrůstat, aniž se díl nazývaný mzdou zmenšuje. Popírat, že kapitalista má zájem na snižování mezd, by znamenalo totéž jako tvrdit, že nemá zájem na zvyšování svého zisku.

Víme velmi dobře, že existují ještě jiné prostředky, jak přechodně zvyšovat zisky; protože však na všeobecném zákonu nic nemění, není třeba, abychom se jimi na tomto místě zabývali.

Jakým způsobem mohou však kapitalisté snižovat mzdy, když se jejich výše řídí jasným a přesně stanoveným sociálně ekonomickým zákonem? Ekonomický mzdový zákon existuje a je nezvratný. Jak jsme však viděli, je pružný, a to v dvojím směru. Výše mezd v určitém výrobním odvětví může být snížena buď přímo, tím, že si dělník v tomto odvětví postupně zvyká na nižší životní úroveň, {282} nebo nepřímo, prodlužováním pracovního dne (nebo stupňováním intenzity práce za stejnou pracovní dobu), aniž se zvýší mzda.

Zájem každého jednotlivého kapitalisty zvýšit svůj zisk snížením mezd dělníků je podněcován vzájemnou konkurencí mezi kapitalisty téhož výrobního odvětví. Každý z nich se snaží prodávat levněji než jeho konkurenti, a nemá-li obětovat svůj zisk, musí se pokusit snížit mzdy. Tak se tlak na výši mezd, jejž ve vlastním zájmu vyvíjí každý jednotlivý kapitalista, zdesateronásobuje konkurencí mezi nimi. Co dříve bylo otázkou většího či menšího zisku, nyní se stává otázkou nutnosti.

Proti tomuto trvalému, neustálému tlaku nemá neorganizované dělnictvo žádné účinné prostředky odporu. Proto v odvětvích s neorganizovanými dělníky mají mzdy tendenci stále klesající a pracovní doba tendenci stále stoupající. Tento proces pokračuje pomalu, ale jistě. Občas jej mohou přerušit období prosperity, ale období špatných obchodů jej pak tím víc urychlují. Dělníci si postupně zvykají na nižší a nižší životní úroveň. Zatímco délka pracovního dne se stále víc blíží možnému maximu, přibližují se mzdy stále víc svému absolutnímu minimu, částce, pod kterou už dělník naprosto nemůže žít a rozmnožovat svůj rod.

Přechodná výjimka z tohoto pravidla se vyskytla na počátku tohoto století. Rychlé rozšíření páry a strojů nestačilo ještě rychlejšímu růstu poptávky po jejich produkci. Mzdy v těchto odvětvích, kromě mezd dětí prodaných továrníkovi z robotárny, byly zpravidla vysoké; mzda za kvalifikovanou ruční práci, bez níž se nebylo možno obejít, byla značně vysoká; mzda, kterou tehdy dostával barvíř, strojník, postřihovač sametu či přadlák na ručním spřádacím stroji, nám dnes připadá pohádková. Zároveň pracovní odvětví vytlačená stroji byla odsouzena k pozvolnému vymírání. Postupem doby však nově vynalezené stroje tyto dobře placené dělníky vytlačily; byly vynalezeny stroje vyrábějící stroje, a to v takovém množství, že nabídka strojově vyráběného zboží nejen kryla, ale dokonce převyšovala poptávku. Když byl v roce 1815 uzavřen všeobecný mír a obnoven normální obchod, začaly desetileté cykly prosperity, nadvýroby a obchodní paniky. Všechny výhody, které si dělníci udrželi z dřívějších dob prosperity a které {283} možná v období bouřlivé nadvýroby ještě vzrostly, teď v období špatných obchodů a krize zase ztratili; a obyvatelstvo Anglie pracující v továrnách bylo brzy podřízeno onomu všeobecnému zákonu, podle něhož mzdy neorganizovaného dělnictva mají tendenci klesat až k absolutnímu minimu.

Mezitím se však objevily na scéně tradeuniony uznané zákonem z roku 1824, a byl také nejvyšší čas. Kapitalisté jsou organizováni vždycky. Ve většině případů ani nepotřebují formální spolek, stanovy, funkcionáře atd. Nahrazuje jim to skutečnost, že ve srovnání s dělníky je jich málo, že tvoří zvláštní třídu a jsou spolu v neustálém společenském a obchodním styku; teprve později, když některé průmyslové odvětví nabude převahy v celé oblasti, jako například bavlnářský průmysl v Lancashiru, stává se formální tradeunion kapitalistů nezbytností. Dělníci se naproti tomu nemohou hned od začátku obejít bez silné organizace s jasně formulovanými stanovami, která působí prostřednictvím funkcionářů a výborů. Zákon z roku 1824 tyto organizace legalizoval. Od toho dne se dělnictvo v Anglii stalo silou. Nebyla to už ta dřívější bezmocná a nesemknutá masa. K síle, kterou jí dávala jednota a společná činnost, přibyla brzy síla naplněné pokladny, "peněz odporu", jak to výstižně nazývají naši francouzští bratři. Tím se celá situace změnila. Dovolit si snižovat mzdy nebo prodlužovat pracovní dobu se stalo pro kapitalistu riskantní.

A z toho pramení tehdejší prudké výpady třídy kapitalistů proti tradeunionům. Tato třída považovala vždycky svou dlouholetou praxi utlačování dělnické třídy za své nezadatelné právo a zákonem přiznanou výsadu. Teď se tomu měla učinit přítrž. Není tedy divu, že spustili mohutný pokřik a cítili se poškozeni ve svých právech a ve svém vlastnictví přinejmenším tak jako dnes irští landlordové.^[207]

Zkušenostmi ze šedesátiletého boje poněkud zmoudřeli. Tradeuniony se nyní staly uznávanou institucí a jejich funkce jako jednoho z regulátorů výše mezd je uznávána stejnou měrou jako funkce továrních zákonů jako regulátorů délky pracovní doby. Majitelé továren na zpracování bavlny v Lancashiru si dokonce v poslední době vzali z dělníků příklad, a když se jim to hodí, dovedou {284} teď zorganizovat stávku zrovna tak dobře, neřku-li lépe, než kterýkoli tradeunion.

A tak dosáhly tradeuniony svou činností toho, že mzdový zákon se prosazuje navzdory zaměstnavatelům, že dělníci v dobře organizovaných výrobních odvětvích mají možnost dostat zaplacenu, alespoň přibližně, celou hodnotu pracovní síly, kterou pronajímají svému zaměstnavateli, a že s pomocí státních zákonů pracovní doba alespoň příliš nepřekračuje onu nejzazší mez, za níž už se pracovní síla předčasně vyčerpává. To však už je maximum, čeho mohou tradeuniony při své dnešní organizaci dosáhnout, a to jen za neustálého boje a při obrovském plýtvání silami a penězi. A to ještě výkyvy ve výrobě, opakující se nejméně jednou za deset let, ve chvilce zmaří všechno, čeho už bylo dosaženo, a boj musí být vybojován znovu. Je to bludný kruh, z něhož není východisko. Dělnická třída zůstává tím, čím byla a čím ji neváhali nazvat naši chartističtí předkové - třídou námezdních otroků. Má tohle být konečný výsledek celé té práce, sebeobětování a utrpení? Má tohle navždy zůstat nejvyšší metou britského dělnictva? Nebo se má dělnická třída u nás konečně pokusit tento bludný kruh prorazit a najít z něho východisko v hnutí za úplné zrušeni mzdového systému?

Příští týden se podíváme, jakou úlohu hrají tradeuniony jako organizátoři dělnické třídy.

Až dosud jsme posuzovali funkce tradeunionů pouze potud, pokud přispívají k regulování výše mezd a zajišťují dělníkovi v jeho boji proti kapitálu alespoň některé prostředky odporu. Tímto hlediskem však naše téma není vyčerpáno.

Mluvili jsme o boji dělníka proti kapitálu. Tento boj existuje, byť si obhájci kapitálu tvrdili opak. Bude existovat dotud, dokud bude snižování mezd nejjistějším a nejpříhodnějším prostředkem ke zvyšování zisků, ba dokonce dokud bude vůbec existovat námezdní systém. Sama existence tradeunionů je toho dostatečným důkazem; jestliže nejsou k tomu, aby bojovaly proti zásahům kapitálu, {285} k čemu tedy jsou? Nemělo by smysl neříci to rovnou. Žádná líbivá slovíčka nemohou zakrýt ten hanebný fakt, že soudobá společnost je v podstatě rozdělena na dvě velké antagonistické třídy - na jedné straně na kapitalisty, jimž patří všechny výrobní prostředky, a na druhé straně na dělníky, jimž nepatří nic než vlastní pracovní síla. Produkt práce této druhé třídy se musí dělit mezi obě třídy a právě o toto dělení se nepřetržitě bojuje. Každá z obou tříd se snaží dostat co největší díl; a nejpodivnější na tomto boji je, že dělnická třída, ačkoli bojuje jen o to, aby dostala část ze svého vlastního produktu, bývá dosti často obviňována, že vlastně okrádá kapitalistu!

Jenže z boje mezi oběma velkými společenskými třídami se nevyhnutelně stává boj politický. Bylo tomu tak za dlouhého boje mezi střední neboli kapitalistickou třídou a pozemkovou aristokracií; je tomu tak i v boji mezi dělnickou třídou a týmiž kapitalisty. V každém boji třídy proti třídě je bezprostředním cílem boje politická moc; vládnoucí třída si chrání svou politickou nadvládu, tj. svou jistou většinu v zákonodárných orgánech; porobená třída bojuje zprvu o podíl na této moci a pak o celou tuto moc, aby získala možnost měnit stávající zákony podle svých vlastních zájmů a potřeb. Tak bojovala dělnická třída ve Velké Británii po celá léta zaníceně a dokonce s použitím násilí za Lidovou chartu^[208], která jí měla tuto politickou moc poskytnout. Byla poražena, ale boj učinil na vítěznou buržoazii takový dojem, že se od té doby spokojovala už jen tím, že si za cenu stále nových ústupků dělnictvu kupovala prodloužení příměří.

V politickém boji třídy proti třídě je nejdůležitější zbraní organizace. A tou měrou, jak se rozpadala čistě politická chartistická organizace, tou měrou organizace tradeunionů sílila a sílila, až nyní dosáhla takové síly, že se jí nemůže rovnat žádná organizace dělnické třídy za hranicemi. Několik velkých tradeunionů zahrnujících jeden až dva milióny dělníků a podporovaných menšími nebo místními svazy představuje sílu, s níž musí počítat každá vláda vládnoucí třídy, ať jsou to whigové nebo toryové.

V souladu s tradicemi svého vzniku a vývoje omezovaly se tyto mohutné organizace u nás až dosud takřka výlučně na to, {286} že se podílely na regulování mezd a pracovní doby a zasazovaly se o zrušení zákonů otevřeně nepřátelských dělnictvu. Jak už bylo konstatováno, dělaly to s takovým úspěchem, jaký mohly právem očekávat. Dosáhly však ještě něčeho víc: vládnoucí třída, která jejich sílu zná lépe než ony samy, jim sama od sebe poskytla ještě další ústupky. Disraeliho zákon o volebním právu pro přednosty domácností^[209] alespoň poskytl hlasovací právo větší části organizované dělnické třídy. A byl by snad Disraeli takový návrh předkládal, kdyby se nedomníval, že tito noví voliči vyjádří svou vlastní vůli a nadále už se nedají vést buržoazními liberálními politiky? Byl by jej mohl prosadit, kdyby dělníci při řízení obrovských odborových svazů nebyli dokázali svou schopnost k administrativní a politické práci?

Právě toto opatření otevřelo dělnické třídě nové perspektivy. Dalo jí většinu v Londýně a všech továrních městech a umožnilo jí tak nastoupit do boje proti kapitálu s novými zbraněmi, vysláním lidí z vlastní třídy do parlamentu. A tu musíme s politováním konstatovat, že tradeuniony zapomněly na svou povinnost předvoje dělnické třídy. Nová zbraň je v jejich rukou už přes deset let, a ještě ji skoro ani nevytasily. Neměly by zapomínat, že postavení, které nyní zaujímají, si nadále nebudou moci udržet, jestliže opravdu nepůjdou v čele dělnické třídy. Je nepřirozené, aby se anglická dělnická třída, ačkoli má moc posílat do parlamentu čtyřicet nebo padesát dělníků, provždy spokojila s tím, že ji zastupují kapitalisté nebo jejich úředníci, jako advokáti, redaktoři apod.

Navíc nasvědčuje celá řada příznaků tomu, že si zdejší dělnická třída začíná uvědomovat, že nějakou dobu kráčela po nesprávné cestě; že nynější hnutí usilující výhradně o vyšší mzdy a kratší pracovní dobu ji svírá v bludném kruhu, z něhož není východisko; že základním zlem nejsou nízké mzdy, ale námezdní systém vůbec. Jakmile se toto poznání rozšíří v celé dělnické třídě, musí se postavení tradeunionů podstatně změnit. Už nebudou požívat výsady být jedinou organizací dělnické třídy. Vedle svazů jednotlivých odvětví nebo nad nimi bude muset vzniknout svaz společný, politická organizace dělnické třídy jako celku.

Organizované tradeuniony tedy budou muset dobře uvážit {287} dvě věci: za prvé, že se rychle blíží doba, kdy se dělnická třída v naší zemi bude nekompromisně dožadovat, aby se plně podílela na zastoupení v parlamentu. Za druhé, že se stejně rychle blíží doba, kdy dělnická třída pochopí, že boj za vysoké mzdy a krátkou pracovní dobu a celá dosavadní činnost tradeunionů není samoúčel, ale prostředek, prostředek velmi potřebný a účinný, ale přece jenom jeden z několika prostředků k dosažení vyššího cíle, totiž úplného zrušení námezdního systému.

Pro plné zastoupení dělnictva v parlamentě i pro přípravu zrušení námezdního systému bude zapotřebí nikoli organizace jednotlivých výrobních odvětví, ale organizace dělnické třídy jako celku. A čím dříve k tomu dojde, tím lépe. Není na světě síly, která by se mohla, třeba jen na jediný den, postavit na odpor britské dělnické třídě organizované v jeden celek.

Napsal B. Engels kolem 20. května 1881
Otiětěno jako úvodník
v "The Labour Standard" (Londýn),
čís. 4 a 5 z 28. května a 4. ěervna 1881

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a Viz Námezdní systém, v tomto svazku, str. 278-280. (Pozn. red.)

207 Je míněna nespokojenost landlordů, kteří vlastnili půdu v Irsku a jejichž svévolné jednání vůči pachtýřům se Gladstonova vláda pokoušela do jisté míry omezit, aby odvrátila irské rolníky od vzrůstajícího revolučního boje. Irský pozemkový zákon z roku 1881 omezoval právo landlordů vyhnat pachtýře z pozemku, když pachtovné bylo včas zaplaceno; výše pachtovného se stanovila na 15 let. Ačkoli zákon z roku 1881 dával landlordům možnost prodat půdu výhodně státu a stanovená výše pachtovného byla stále ještě mimořádně vysoká, stavěli se angličtí pozemkoví vlastníci proti jeho zavedení, aby mohli v Irsku dál neomezeně vládnout.

208 Lidová charta (People's Charter) - listina obsahující požadavky chartistů; byla uveřejněna 8. května 1838 jako návrh zákona, který měl být předložen parlamentu; měla šest bodů: všeobecné volební právo (pro muže od 21 let), každoroční volby do parlamentu, tajné hlasování, stejné volební obvody, odstranění majetkového censu pro kandidáty na poslance do parlamentu, plat pro poslance. Petice chartistů, požadující přijetí Lidové charty, byly parlamentem zamítnuty v letech 1838, 1842 a 1849.

209 Pod tlakem lidových mas byla v Anglii roku 1867 provedena druhá volební reforma. Generální rada Mezinárodního dělnického sdružení se na tomto hnutí aktivně podílela. Podle nového zákona byl snížen majetkový census. Ve venkovských volebních obvodech bylo volební právo rozšířeno na pachtýře, kteří platili nejméně 12 liber šterlinků pachtovného ročně. Ve městech dostali volební právo všichni majitelé a nájemci domů, jakož i nájemníci, kteří bydleli v daném městě alespoň rok a platili nejméně 10 liber šterlinků nájemného. Reformou z roku 1867 se počet voličů v Anglii víc než zdvojnásobil a volební právo obdržela také větší část kvalifikovaných dělníků.