Americké potraviny a otázka půdy

B. Engels

{297} Americké potraviny a otázka půdy

Od podzimu 1837 jsme si už zvykli, že finanční paniky a obchodní krize se do Anglie importují z New Yorku. Nejméně polovina všech průmyslových krizí, opakujících se každých deset let, vypukla v Americe. Že by však Amerika mohla také zpřevracet tradiční vztahy v britském zemědělství, revolucionovat odvěké feudální vztahy mezi landlordem a pachtýřem, přivést vniveč anglické renty a zruinovat anglické farmy, tato podívaná zbyla až na poslední čtvrtinu 19. století.

A přece tomu tak je. Panenská půda v prériích Západu, která se nyní bude obdělávat, nikoli po kouskách, ale po tisících čtverečních mil, začíná teď určovat cenu pšenice a v důsledku toho i pacht z půdy osévané pšenicí. A žádná stará půda jí nemůže konkurovat. Je to výtečná půda, rovná nebo mírně zvlněná, kterou neporušilo žádné prudké vzedmutí zemských vrstev a která je přesně v témž stavu, v jakém se pozvolna usazovala na dně třetihorního oceánu, bez kamení, skal a stromů, a lze ji okamžitě obdělávat bez jakýchkoli předběžných příprav. Není ji třeba ani klučit, ani odvodňovat; přejedete po ní pluhem a už je způsobilá přijmout setbu a vydat dvacet či třicet sklizní pšenice po sobě bez pohnojení. Je to půda vhodná pro zemědělství skutečně ve velkém a také se opravdu ve velkém obdělává. Britský zemědělec se chlubíval svými rozsáhlými farmami proti malým hospodářstvím samostatných rolníků na kontinentě; co však jsou i ty nejrozsáhlejší farmy ve Spojeném {298} království ve srovnání s farmami na amerických prériích, farmami o 40 000 i více akrech, na nichž pracují regulérní armády lidí, koní a nářadí, armády vycvičené, vedené a organizované jako vojsko?

Tato americká revoluce v zemědělství spolu s revolucionovanými dopravními prostředky, které Američané vynalezli, umožňuje dovážet do Evropy pšenici za tak nízké ceny, že jim žádný evropský statkář nemůže konkurovat, alespoň ne pokud má platit pacht. Vzpomeňme si na rok 1879, kdy jsme to pocítili poprvé. V celé západní Evropě byla špatná úroda; v Anglii byla neúroda. A přece dík americkému obilí zůstaly ceny téměř beze změny. Poprvé měl britský farmář špatnou úrodu a přitom nízké ceny pšenice. Farmáře to tehdy pobouřilo a landlordi se znepokojili. Další rok, kdy úroda byla lepší, poklesly ceny ještě níže. Cenu obilí nyní určují výrobní náklady v Americe plus náklady na dopravu. A to bude rok od roku patrnější, podle toho, jak se bude obdělávat nová půda v prériích. Armády zemědělských dělníků, kterých je k tomu zapotřebí, dodáváme my sami z Evropy tím, že tam posíláme vystěhovalce.

Dříve měli farmáři a landlordi alespoň tu útěchu, že když nevydělali nic na obilí, mohli se odškodnit na mase. Orná půda se proměnila v pastviny a zase bylo všechno v nejlepším pořádku. Teď však přišli i o tento zdroj. Americké maso a americký dobytek se vyváží ve stále větším množství. A nejen to. Existují ještě přinejmenším dvě velké země, kde se pěstuje dobytek a které usilovně hledají prostředky a cesty, jak vyvézt do Evropy, a hlavně do Anglie, své obrovské přebytky masa, pro něž teď nemají odbyt. Za nynějšího stavu vědy a rychlého pokroku v jejím praktickém uplatňování můžeme být jisti, že nejpozději za několik let se bude australské a jihoamerické hovězí a skopové maso vyvážet v prvotřídním stavu a v obrovském množství. Jak to pak bude vypadat s blahobytem britského farmáře a dlouhým seznamem rent, které dostává britský landlord? Dá se sice ještě pěstovat angrešt, jahody apod., jenže těmi je trh dostatečně zásoben už teď. Britský dělník by zajisté mohl těchto lahůdek zkonzumovat mnohem víc, to by ovšem bylo třeba napřed mu zvýšit mzdu.

Nemusíme snad ani říkat, že vliv této nové americké konkurence {299} v zemědělství je znát i na kontinentě. Drobný samostatný rolník, většinou až po uši zavalený hypotékami, který namísto pachtu, jejž platí anglický a irský farmář, platí úroky a soudní výlohy, to pociťuje právě tak. Zvláštní na této americké konkurenci je to, že se jejím vlivem stává zbytečné nejen velké, nýbrž i malé pozemkové vlastnictví, poněvadž jedno ani druhé nic nevynáší.

Někdo by mohl namítnout, že tento systém vymrskávání půdy, který se nyní praktikuje na Dalekém západě, nemůže věčně trvat a že všechno se zase musí upravit. Jistěže to nemůže trvat věčně; jenže panenské půdy je tam ještě tolik, že se tento proces může protáhnout na dalších sto let. Navíc existují ještě jiné země, které rovněž mají takové přednosti. Je ještě celá jihoruská step, kde obchodníci vykoupili půdu a dělají tam totéž. Jsou ještě ohromné pampy v Argentinské republice a jsou i jiná místa; tam všude je půda stejně vhodná pro moderní systém obrovských farem a levné výroby. Proto než se tento způsob vyčerpá, udrží se ještě dost dlouho, aby mohl všechny pozemkové vlastníky v Evropě, velké i malé, zničit nejméně dvakrát.

Nu a jaký bude výsledek toho všeho? Výsledek bude a musí být ten, že budeme nuceni provést nacionalizaci půdy a obdělávat ji budou družstva pod kontrolou lidu. Pak, a jedině pak, se zemědělci i národu zase vyplatí obdělávat půdu, ať jsou ceny amerického či jiného obilí nebo masa jakékoli. A jestliže se landlordi mezitím doopravdy odstěhují do Ameriky, což už jsou zřejmě napůl odhodláni udělat, přejeme jim šťastnou cestu.

Napsal B. Engels koncem června 1881
Otištěno jako úvodník
v "The Labour Standard" (Londýn),
čís. 9 z 2. července 1881

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny