Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Kapitál, II. dílKapitola sedmnáctá
Oběh nadhodnoty
Viděli jsme dosud, že rozdíl v období obratu vyvolává rozdíl v roční míře nadhodnoty, i když masa nadhodnoty vyrobené za rok zůstává nezměněna.
Dále však nutně vzniká rozdíl v kapitalisaci nadhodnoty, v akumulaci, a potud také — při nezměněné míře nadhodnoty — v mase nadhodnoty vyrobené za rok.
Především poznamenáme, že kapitál A (v příkladu z předcházející kapitoly) dává běžný periodický důchod, tedy kapitalista až na období obratu na počátku podniku kryje svou vlastní spotřebu během roku ze své výroby nadhodnoty a nemusí ji zálohovat z vlastního fondu. Naproti tomu u kapitálu B je to nutné. Vyrobí sice za tutéž dobu stejně tolik nadhodnoty jako A, ale jeho nadhodnota není realisována, a proto nemůže být spotřebována ani individuálně ani produktivně. Pokud jde o osobní spotřebu, počítá se při ní s budoucí nadhodnotou. Pro tuto spotřebu musí být zálohován zvláštní fond.
Část produktivního kapitálu, kterou lze těžko zařadit pod určitou rubriku, totiž dodatečný kapitál nutný na opravy a udržování fixního kapitálu v náležitém stavu, jeví se nyní rovněž v jiném světle.
Kapitalista A tuto část kapitálu na začátku výroby nezálohuje ani celou, ani z převážné části. Nemusí ji mít k disposici, ba nemusí ji mít vůbec. Vzniká z podniku samého tím, že se nadhodnota přeměňuje bezprostředně v kapitál, t.j. tím, že se jí používá přímo jako kapitálu. Část nadhodnoty během roku nejen periodicky vyráběné, nýbrž i realisované, může krýt výdaje nutné na opravy atd. Takto si část kapitálu, jehož je zapotřebí k vedení podniku v jeho původním měřítku, vytváří podnik sám, pokud je v chodu, kapitalisací určité části nadhodnoty. To u kapitalisty B není možné. Část kapitálu, o kterou tu jde, musí u něho být částí původně zálohovaného kapitálu. V obou případech bude tato část kapitálu figurovat v kapitalistových knihách jako zálohovaný kapitál, jímž také opravdu je, poněvadž tvoří podle našeho předpokladu část produktivního kapitálu, jehož je třeba k vedení podniku v daném měřítku. Ale je ohromný rozdíl v tom, z jakého fondu se zálohuje. U B tvoří skutečně část původně zálohovaného kapitálu nebo kapitálu, který je nutno mít k disposici. Naproti tomu u A je částí nadhodnoty používané jako kapitál. Tento případ nám ukazuje, jak nejen akumulovaný kapitál, nýbrž i část původně zálohovaného kapitálu může být pouhou kapitalisovanou nadhodnotou.
Jakmile se začne vyvíjet úvěr, začíná být vztah mezi původně zálohovaným kapitálem a kapitalisovanou nadhodnotou ještě spletitější. Na př. A si část produktivního kapitálu, s nímž zahajuje podnik nebo s nímž udržuje jeho chod během roku, vypůjčí u bankéře C. Z počátku nemá vlastní kapitál, který by mu stačil k vedení podniku. Bankéř C mu zapůjčí částku, která je pouze nadhodnotou, kterou u něho uložili průmyslníci D, E, F atd. S hlediska A tu ještě nejde o akumulovaný kapitál. Ve skutečnosti však není A pro D, E, F atd. ničím jiným než agentem kapitalisujícím nadhodnotu, kterou si oni přisvojili.
V knize I, kap. XXII, jsme viděli, že akumulace, přeměna nadhodnoty v kapitál, je svým reálným obsahem procesem reprodukce v rozšířeném měřítku, ať už se toto rozšíření projeví extensivně připojením nových továren ke starým nebo intensivně zvětšením dosavadního rozsahu podniku.
Rozšiřování rozsahu výroby se může dít poznenáhlu tím, že se části nadhodnoty použije k zdokonalením, která buď jen zvyšují produktivní sílu používané práce, nebo zároveň i umožňují její intensivnější vykořisťování. Nebo také — tam, kde pracovní den není omezen zákonem — postačí k rozšíření rozsahu výroby vynaložit dodatečný oběžný kapitál (na výrobní materiály a mzdu), aniž se zvětší fixní kapitál; prodlužuje se tak jen doba, po kterou se fixního kapitálu denně používá, kdežto období jeho obratu se přiměřeně zkracuje. Nebo třeba dovolí kapitalisovaná nadhodnota při příznivé konjunktuře na trhu spekulovat se surovinami, provádět takové operace, na něž by byl původně zálohovaný kapitál nestačil, atd.
Je však jasné, že tam, kde větší počet období obratu má za následek častější realisaci nadhodnoty během roku, nastanou jistě období, v nichž nebude možno ani prodlužovat pracovní den, ani zavádět částečná zlepšení; na druhé straně proporcionální rozšíření celého podniku je možné jen v určitých širších nebo užších mezích, daných jednak celkovým charakterem podniku, na př. budov, ˂jednak velikostí obdělávaného pole, jako v zemědělství˃; přitom je k tomu třeba tak velkého množství dodatečného kapitálu, že je ho možno dosáhnout jen mnohaletým akumulováním nadhodnoty.
Vedle skutečné akumulace čili přeměňování nadhodnoty v produktivní kapitál (a tomu odpovídající reprodukce v rozšířeném měřítku) dochází tedy k akumulaci peněz, shrabování části nadhodnoty jako latentního peněžního kapitálu, který bude fungovat jako dodatečný aktivní kapitál teprve později, až dosáhne určité velikosti.
Tak se jeví věc s hlediska jednotlivého kapitalisty. S rozvojem kapitalistické výroby se však rozvíjí zároveň úvěrová soustava. Peněžního kapitálu, jehož kapitalista nemůže ještě použít ve svém vlastním podniku, používají jiní, kteří mu za to platí úroky. Tento kapitál funguje pro něho jako peněžní kapitál ve specifickém smyslu, jako zvláštní druh kapitálu, odlišný od produktivního kapitálu. Ale působí jako kapitál v jiných rukou. Je jasné, že při častější realisaci nadhodnoty a zvětšování měřítka, v němž se nadhodnota vyrábí, roste i proporce, v níž je nový peněžní kapitál, čili peníze v podobě kapitálu, vrhán na peněžní trh, a odtud, aspoň z velké části, zase pohlcován rozšířenou výrobou.
Nejprostší forma, v níž se může tento dodatečný latentní peněžní kapitál objevovat, je forma pokladu. Je možné, že tímto pokladem je dodatečné zlato nebo stříbro, získané přímo nebo nepřímo směnou se zeměmi, které vyrábějí drahé kovy. A jen takovým způsobem roste peněžní poklad země absolutně. Na druhé straně je možné — a to je většina případů — že takovýto poklad není nic jiného než peníze, které byly odňaty z oběhu uvnitř země a přijaly formu pokladu v rukou jednotlivých kapitalistů. Je dále možné, že tímto latentním peněžním kapitálem jsou pouze známky hodnoty — úvěrové peníze stále ještě ponecháváme stranou — nebo také pouhé nároky (právní tituly) kapitalistů vůči třetím osobám, podložené legálními dokumenty. Ve všech těchto případech, ať už je forma existence tohoto dodatečného peněžního kapitálu jakákoli, nepředstavuje, pokud je kapitálem in spe [budoucím], naprosto nic jiného než dodatečné a v zásobě chované právní tituly kapitalistů na budoucí, dodatečnou roční produkci společnosti.
„Masa skutečně akumulovaného bohatství, zkoumáme-li ji po kvantitativní stránce… je tak ve srovnání s výrobními silami společnosti, které bohatství patří, naprosto bezvýznamná, ať je stupeň civilisace společnosti jakýkoli; ba i ve srovnání se skutečnou spotřebou téže společnosti během jen několika mála let; je tak bezvýznamná, že by hlavní pozornost zákonodárců a ekonomů měla být obrácena na výrobní síly a jejich budoucí svobodný rozvoj, a ne jako dosud, na pouhé akumulované bohatství, které bije do očí. Daleko největší část tak zvaného akumulovaného bohatství je pouze nominální a neskládá se ze skutečných předmětů, lodí, domů, bavlněného zboží, meliorací půdy, nýbrž z pouhých právních titulů, nároků na budoucí roční výrobní síly společnosti, právních titulů, které se vytvořily a zvěčněly díky prostředkům a institucím, které jsou vlastní stavu existenční nejistoty… Užívání takových předmětů (akumulovaných fysických věcí čili skutečného bohatství) jako pouhého prostředku k tomu, aby si jejich majitelé přivlastnili bohatství, které mají teprve vytvořit budoucí výrobní síly společnosti, toto užívání by jim bylo přírodními zákony rozdělování znenáhla a bez použití násilí odňato; s pomocí družstevní práce (co-operative labour) by jim bylo odňato během několika let.“ (William Thompson: „Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth“. Londýn 1850, str. 453. — Tato kniha vyšla po prvé roku 1824.)
„Málokdo se zamyslí nad tím, a většina lidí nemá ani tušení o tom, jak nepatrná co do velikosti i co do vlivu je faktická akumulace společnosti ve srovnání s výrobními silami lidstva, ba i s obvyklou spotřebou jediné lidské generace během jen několika mála let. Příčina je zjevná, ale účinek velmi škodlivý. Bohatství, které se každoročně spotřebuje, zároveň se spotřebováním mizí; máme je před očima jen okamžik a působí na nás, jen pokud se jím kocháme nebo pokud je spotřebováváme. Ale část bohatství, spotřebovávanou jen pozvolna, nábytek, stroje, budovy, máme před očima od dětství až do stáří jako trvalé pomníky lidského úsilí. Díky tomu, že mají tuto pevnou, trvalou, jen zvolna spotřebovatelnou část veřejného bohatství — půdu a suroviny, na nichž se pracuje, a nástroje, jimiž se pracuje, domy, které skýtají při práci přístřeší — díky tomuto majetku ovládají vlastníci těchto předmětů ke svému vlastnímu prospěchu roční výrobní síly všech skutečně produktivních dělníků společnosti, ať jsou tyto předměty ve srovnání se stále se obnovujícími produkty této práce jakkoli nepatrné. Obyvatelstvo Britannie a Irska čítá 20 milionů; průměrná spotřeba každého jednotlivce, muže, ženy a dítěte, je pravděpodobně asi 20 liber št., ročně spotřebovaný produkt práce představuje tedy bohatství asi 400 milionů liber št. Celková částka akumulovaného kapitálu v těchto zemích nepřesahuje, jak se odhaduje, 1200 milionů, čili trojnásobný roční produkt práce; rozdělíme-li jej stejným dílem, činí 60 liber št. kapitálu na hlavu. Máme tu co činit spíše s poměrem než s více nebo méně přesnými absolutními částkami těchto odhadovaných sum. Úroky z celého tohoto kapitálu by stačily k tomu, aby veškeré obyvatelstvo udržely na jeho nynější životní úrovni tak asi dva měsíce v roce, a celý akumulovaný kapitál sám (kdyby se naň našli kupci) by postačil k obživě tohoto obyvatelstva, kdyby se nepracovalo, tři roky! Na konci této doby by pak lidé museli buď zemřít hladem, neboť by byli bez příbytků, oděvu a potravy, nebo by se museli stát otroky těch, kteří je ty tři roky vydržovali. Jako se mají tři roky k délce života jedné zdravé generace, řekněme ke 40 rokům, tak se má velikost a význam skutečného bohatství, akumulovaný kapitál i té nejbohatší země, k její výrobní síle, k výrobním silám jediné lidské generace; nikoli k tomu, co by mohly vyrobit za rozumného uspořádání při stejné zajištěnosti všech, a zejména při družstevní práci, nýbrž k tomu, co skutečně absolutně vyrábějí při nedokonalém uspořádání, při celkové existenční nejistotě, která všechny zbavuje odvahy!… A aby bylo možno uchovat a zvěčnit tuto zdánlivě mohutnou masu existujícího kapitálu v dosavadním stavu vynuceného rozdělování, nebo lépe řečeno, aby bylo možno uchovat a zvěčnit její pomocí získaný monopol nad výrobky roční práce a právo disponovat jimi, má být na věky zachována celá ta hrůzná mašinerie se svými neřestmi, zločiny a útrapami nejistoty. Nic nemůže být akumulováno, pokud nejsou především uspokojeny nutné potřeby, a uspokojení hledá veliký proud lidských sklonů; tím se vysvětluje, proč je suma skutečného bohatství společnosti v každém daném okamžiku poměrně nepatrná. Je to věčný koloběh výroby a spotřeby. Při takovéto ohromné mase roční výroby a spotřeby by se věc klidně obešla bez hrstky skutečné akumulace; a přesto se hlavní pozornost neobracela na onu masu výrobních sil, nýbrž na tuto hrstku akumulace. Ale této hrstky se zmocnilo několik málo lidí a přeměnili ji v nástroj přivlastňování produktů práce, které zdrcující masa lidí každoročně znovu obnovuje. Tím se vysvětluje rozhodující význam takovéhoto nástroje pro tento malý počet lidí… Asi třetina národního ročního produktu se nyní odnímá výrobcům z titulu veřejných dávek a spotřebovávají ji neproduktivně lidé, kteří za to nedávají žádný ekvivalent, t.j. takový ekvivalent, který by mohl být pro výrobce ekvivalentem… Dav se dívá s úžasem na akumulované masy, zejména jsou-li soustředěny v několika málo rukou. Ale ročně vyrobené masy se ženou kolem jako věčné a nespočetné vlny mohutného proudu a ztrácejí se nenávratně v oceánu spotřeby. A přece tato věčná spotřeba podmiňuje nejenom všechny požitky, nýbrž i existenci celého lidstva. Množství a rozdělování tohoto ročního výrobku by mělo především být předmětem našich úvah. Skutečná akumulace má úplně podružný význam a i tento význam má skoro výhradně pro svůj vliv na rozdělování ročního produktu… Skutečná akumulace a rozdělování se tu“ (v Thompsonově spise) „stále zkoumají se zřetelem k výrobním silám a v závislosti na nich. Téměř ve všech ostatních soustavách se výrobní síla zkoumala se zřetelem k akumulaci a zvěčnění dosavadního způsobu rozdělování jako jim podřízená. Ve srovnání s uchováním tohoto existujícího způsobu rozdělování se fakt, že se stále znovu vrací bída nebo blahobyt celého lidstva, nepovažuje vůbec za hodna povšimnutí. Zvěčnit výsledky násilí, podvodu a náhody, to nazvali jistotou; a pro uchování této vylhané jistoty byly nemilosrdně obětovány všechny výrobní síly lidského pokolení.“ (Tamtéž, str. 440—443.)
*
Nepřihlížíme-li k poruchám, které brzdí i reprodukci v daném měřítku, jsou možné jen dva normální případy reprodukce.
Bud dochází k prosté reprodukci.
Nebo dochází ke kapitalisaci nadhodnoty, k akumulaci.
I. Prostá reprodukce
Při prosté reprodukci spotřebovávají majitelé nadhodnoty, kapitalisté, nadhodnotu vyrobenou a realisovanou za rok nebo — při větším počtu obratů — periodicky během roku individuálně, t.j. neproduktivně.
Ta okolnost, že hodnota výrobku se skládá jednak z nadhodnoty, jednak z té části hodnoty, která je vytvářena variabilním kapitálem reprodukovaným v produktu plus konstantním kapitálem spotřebovaným na produkt, nemění absolutně nic ani na množství, ani na hodnotě celkového produktu, který ustavičně vstupuje jako zbožní kapitál do oběhu a stejně ustavičně je z něho odnímán pro produktivní nebo individuální spotřebu, t.j. proto, aby sloužil jako výrobní prostředek nebo spotřební předmět. Ponecháme-li stranou konstantní kapitál, má tato okolnost vliv pouze na rozdělování ročního produktu mezi dělníky a kapitalisty.
Proto musí i při prosté reprodukci část nadhodnoty stále existovat v podobě peněz, a ne v podobě výrobku, neboť jinak by ji nebylo možno přeměnit z peněz ve výrobek, který by sloužil spotřebě. Tuto přeměnu nadhodnoty z její původní zbožní formy v peníze tu musíme blíže prozkoumat. Pro zjednodušení předpokládáme nejprostší formu problému, totiž výhradně oběh kovových peněz, peněz, které jsou skutečným ekvivalentem.
Podle zákonů, které jsme vyvodili pro prostý oběh zboží (kniha I, kap. III ), musí masa kovových peněz v zemi nejen stačit k tomu, aby udržovala oběh zboží. Musí stačit i při výkyvech v oběhu peněz, které vyvěrají jednak ze změn v rychlosti oběhu, jednak ze změn v cenách zboží, jednak z různých a měnících se proporcí, v nichž peníze fungují jako platidlo nebo jako oběživo ve vlastním smyslu. Poměr, v němž se daná peněžní masa štěpí v poklad a obíhající peníze, se ustavičně mění, ale celková masa peněz se vždy rovná sumě peněz, které tu jsou jednak jako poklad, jednak jako obíhající peníze. Tato masa peněz (masa drahého kovu) je postupně akumulovaným pokladem společnosti. Pokud se část tohoto pokladu opotřebováním zničí, musí se každoročně nahrazovat tak jako každý jiný výrobek. To se děje ve skutečnosti přímou nebo nepřímou směnou části ročního produktu země za produkt zemí, které vyrábějí zlato a stříbro. Avšak tento mezinárodní charakter transakce zahaluje její prostý průběh. Abychom tedy problém zkoumali v jeho nejjednodušší a nejprůhlednější podobě, musíme předpokládat, že se zlato a stříbro vyrábí v zemi samé, že tedy jejich výroba tvoří část celkové společenské výroby té které země.
Ponecháme-li stranou zlato a stříbro vyrobené na luxusní předměty, musí jejich roční výroba činit aspoň tolik, kolik činí opotřebování peněžních kovů způsobené ročním oběhem peněz. Dále: vzrůstá-li suma hodnoty ročně vyráběné a obíhající masy zboží, musí vzrůstat i roční výroba zlata a stříbra, pokud vzrostlá suma hodnoty obíhajících zboží a množství peněz, jehož je zapotřebí k jejich oběhu (a k vytváření příslušného pokladu), nejsou vyrovnány zrychlením oběhu peněz nebo širším fungováním peněz jako platidla, t.j. častějším vzájemným vyrovnáváním koupí a prodejů bez používání skutečných peněz.
Část společenské pracovní síly a část společenských výrobních prostředků se tedy musí každoročně vynakládat na výrobu zlata a stříbra.
Kapitalisté, kteří se zabývají těžbou zlata a stříbra — a za našeho předpokladu, že jde o prostou reprodukci — omezují výrobu jen na meze průměrného ročního opotřebování a jím vyvolané průměrné roční spotřeby zlata a stříbra; vrhají svou nadhodnotu, kterou podle našeho předpokladu každoročně spotřebovávají, aniž z ní něco kapitalisují, do oběhu přímo v peněžní formě, která je pro ně naturální formou výrobku, a ne jeho přeměněnou formou, jak tomu je v ostatních výrobních odvětvích.
Dále: pokud jde o mzdu — peněžní formu, v níž se zálohuje variabilní kapitál — rovněž se tu nenahrazuje prodejem výrobku, jeho přeměnou v peníze, nýbrž výrobkem samým, jehož naturální formou je hned od počátku peněžní forma.
Konečně je tomu tak i s tou částí produktu — drahého kovu — která se rovná hodnotě periodicky spotřebovávaného konstantního kapitálu, jak konstantního oběžného, tak i konstantního fixního kapitálu, spotřebovaného během roku.
Podívejme se na koloběh, resp. obrat kapitálu vloženého do výroby drahých kovů, především ve formě P—Z…Pr…P’. Pokud se Z v P — Z skládá nejen z pracovní síly a výrobních prostředků, nýbrž i z fixního kapitálu, z jehož hodnoty se v Pr spotřebuje jenom část, je jasné, že P‘ — výrobek — je peněžní suma rovná variabilnímu kapitálu vydanému na mzdu plus oběžnému konstantnímu kapitálu vydanému na výrobní prostředky plus části hodnoty odpovídající opotřebování fixního kapitálu plus nadhodnotě. Kdyby tato suma byla při nezměněné všeobecné hodnotě zlata menší, znamenalo by to, že buď by tyto zlaté doly byly neproduktivní, anebo — kdyby tomu tak bylo všeobecně — že by hodnota zlata ve srovnání se zbožími, jejichž hodnota se nemění, v budoucnu vzrostla, t.j. ceny zboží by klesly; v budoucnu by tedy peněžní suma vydaná při aktu P — Z byla menší.
Zkoumáme-li především jen oběžnou část kapitálu zálohovaného v P, výchozím bodu P — Z… Pr… P‘, vidíme, že určitá peněžní suma se zálohuje, vrhá do oběhu na placení pracovní síly a na nákup výrobních materiálů. Ale koloběhem tohoto kapitálu není z oběhu zase odňata, aby do něho byla znovu vržena. Výrobek je penězi již ve své naturální formě, nemusí tedy být přeměňován v peníze teprve směnou, procesem oběhu. Nevystupuje z výrobního procesu a nepřechází do sféry oběhu ve formě zbožního kapitálu, který se má přeměnit opět v peněžní kapitál, nýbrž jako peněžní kapitál, který se má opět přeměnit v produktivní kapitál, t.j. kapitál, za který se mají znovu nakoupit pracovní síla a výrobní materiály. Peněžní forma oběžného kapitálu spotřebovaného na pracovní sílu a výrobní prostředky se nenahrazuje prodejem výrobku, nýbrž naturální formou výrobku samého, tedy nenahrazuje se tím, že by hodnota výrobku byla zase odnímána z oběhu v peněžní formě, nýbrž dodatečnými, nově vyrobenými penězi.
Dejme tomu, že tento oběžný kapitál = 500 librám št., období obratu = 5 týdnům, pracovní období = 4 týdnům, období oběhu jen = 1 týdnu. Peníze je tedy třeba hned na počátku zčásti zálohovat na 5 týdnů na výrobní zásobu, zčásti musí být v zásobě, aby se z nich mohly postupně vyplácet mzdy. Začátkem 6. týdne se vrátí 400 liber št. a uvolní se 100 liber št. To se opakuje neustále. Zde, tak jako dříve, bude po určitou dobu obratu neustále 100 liber št. ve formě uvolněných peněz. Ale právě tak jako ostatních 400 liber št. je i těchto 100 liber št. dodatečnými nově vyrobenými penězi. Máme tu 10 obratů za rok a vyrobený roční produkt = 5000 librám št. ve zlatě. (Období oběhu tu netvoří doba, jíž je zapotřebí k přeměně zboží v peníze, nýbrž doba nutná k přeměně peněz v prvky výroby.)
U každého jiného kapitálu 500 liber št., který se obrací za týchž podmínek, je ustavičně obnovovaná peněžní forma přeměněnou formou vyrobeného zbožního kapitálu, který se každé 4 týdny vrhá do oběhu a tím, že se prodává tedy tím, že se z oběhu periodicky odnímá takové množství peněz, jaké původně vstoupilo do procesu — nabývá neustále znovu peněžní formy. Zde se naproti tomu z výrobního procesu samého vrhá v každém období obratu do oběhu nová dodatečná suma peněz v částce 500 liber št., aby z oběhu stále odnímala výrobní materiály a pracovní sílu. Tyto peníze, vrhané do oběhu, nejsou už z něho koloběhem tohoto kapitálu brány, nýbrž naopak nově vyráběnými masami zlata se neustále rozmnožují.
Zkoumáme-li variabilní část tohoto oběžného kapitálu a předpokládáme-li jako dříve, že se rovná 100 librám št., stačilo by při obyčejné zbožní výrobě těchto 100 liber št. při deseti obratech za rok k tomu, aby se mohla stále platit pracovní síla. Zde, ve výrobě zlata, stačí táž suma; ale vracejících se 100 liber št., jimiž se každých 5 týdnů platí pracovní síla, není přeměněnou formou produktu této pracovní síly, nýbrž částí tohoto neustále obnovovaného produktu samého. Výrobce zlata platí svým dělníkům přímo částí zlata, které sami vyrobí. 1000 liber št., které se tak ročně vydají na pracovní sílu a které dělníci vrhají do oběhu, se tedy nevrací prostřednictvím oběhu ke svému výchozímu bodu.
Pokud pak jde o fixní kapitál, je třeba při prvním zařizování podniku vynaložit větší peněžní kapitál, který se tak vrhá do oběhu. Jako každý fixní kapitál vrací se jen po částech, během několika let. Ale vrací se jako bezprostřední část výrobku, zlata, a ne tím, že se výrobek prodá a tak přemění v peníze. Nabývá tedy znenáhla své peněžní formy nikoli tím, že se peníze odnímají z oběhu, nýbrž tím, že se příslušná část výrobku nahromadí. Takto obnovený peněžní kapitál není peněžní sumou odnímanou postupně z oběhu na krytí peněžní sumy, která do něho byla původně vržena na nákup fixního kapitálu. Je to dodatečná masa peněz.
Konečně, pokud jde o nadhodnotu, rovná se pak té části nového výrobku, zlata, která se v každém novém období obratu vrhá do oběhu, aby se podle našeho předpokladu vydávala neproduktivně, na zaplacení životních prostředků a přepychových předmětů.
Ale podle našeho předpokladu nahrazuje celá tato roční výroba zlata — která ustavičně odnímá z trhu pracovní sílu a výrobní materiály, ne však peníze, a která ustavičně zásobuje trh dalšími penězi — jen peníze opotřebované během roku, napomáhá tedy jen tomu, aby se nezmenšilo množství peněz ve společnosti, jež stále existuje, byť i v měnících se proporcích, ve dvou formách: ve formě pokladu a ve formě obíhajících peněz.
Podle zákona zbožního oběhu musí se celková peněžní masa rovnat peněžní mase potřebné pro oběh plus množství peněz majících formu pokladu; tento poklad se zvětšuje nebo zmenšuje podle toho, jak se zkracuje či prodlužuje oběh; slouží zejména také k vytváření nutného reservního fondu platidel. Pokud nedochází k vzájemnému vyrovnávání plateb, musí být hodnota zboží zaplacena v penězích. Na věci absolutně nic nemění to, že určitou část této hodnoty tvoří nadhodnota, t.j. že nestála nic toho, kdo zboží prodává. Za předpokladu, že všichni výrobci jsou samostatnými majiteli výrobních prostředků, docházelo by tedy k oběhu mezi samými bezprostředními výrobci. Ponecháme-li stranou konstantní část jejich kapitálu, bylo by možno rozdělit ?jejich roční nově vytvořenou hodnotu analogicky se stavem v kapitalistické společnosti> na dvě části: na část a, která nahrazuje jen jejich nutné životní prostředky, a na část b, kterou vynaloží zčásti na přepychové předměty, zčásti jí použijí na rozšíření výroby. V takovémto případě představuje a variabilní kapitál, b nadhodnotu. Ale toto rozdělení by nemělo žádný vliv na velikost masy peněz, která je nutná k oběhu jejich celkového výrobku. Za jinak stejných podmínek by byla hodnota celé obíhající masy zboží táž, byla by tedy táž i masa k tomu nutných peněz. Při stejném rozdělení období obratu by výrobci museli mít tytéž peněžní reservy, t.j. museli by mít neustále tutéž část svého kapitálu v peněžní formě, poněvadž by podle našeho předpokladu jejich výroba zůstala nadále zbožní výrobou. Okolnost, že část zbožní hodnoty je nadhodnota, nemění tedy naprosto nic na mase peněz potřebných k provozu podniku.
Jeden z odpůrců Tooka, který se chytil formy P — Z — P‘, se Tooka táže, jak prý to kapitalista dělá, aby z oběhu bral ustavičně více peněz, než do něho vrhá. Abychom si dobře rozuměli. Nejde tu o tvoření nadhodnoty. Tvoření nadhodnoty, jež je jediným tajemstvím, je s kapitalistického hlediska samozřejmé. Vždyť použitá suma hodnoty by přece nebyla kapitálem, kdyby se neobohacovala o nadhodnotu. Protože tedy podle předpokladu je kapitálem, je nadhodnota samozřejmostí.
Problém tedy není v tom, odkud se bere nadhodnota, nýbrž v tom, odkud se berou peníze, v něž se nadhodnota přeměňuje.
Ale v buržoasní ekonomii je existence nadhodnoty samozřejmá. Předpokládá se tedy nejen nadhodnota, ale zároveň se předpokládá i to, že část masy zboží vržené do oběhu je nadvýrobkem, tedy představuje hodnotu, kterou kapitalista nevrhl se svým kapitálem do oběhu; že tedy kapitalista zároveň se svým výrobkem vrhá do oběhu a potom z oběhu zase bere určitý přebytek oproti svému kapitálu.
Zbožní kapitál, který kapitalista vrhá do oběhu, má větší hodnotu (jak to přijde, to nikdo nevysvětlí ani nepochopí, ale s hlediska buržoasní ekonomie c‘est un fajt [je to fakt]) než produktivní kapitál, který kapitalista vzal z oběhu v podobě pracovní síly plus výrobních prostředků. Za tohoto předpokladu je jasné, proč nejen kapitalista A, nýbrž i B, C, D atd. mohou směnou svého zboží neustále odnímat z oběhu více hodnoty, než činí hodnota kapitálu, který zálohovali původně a potom zálohují znovu a znovu. A, B, C, D atd. vrhají ve formě zbožního kapitálu neustále do oběhu — tato operace je tak mnohostranná, jak rozmanité jsou samostatně fungující kapitály — větší zbožní hodnotu, než je hodnota, kterou odnímají z oběhu ve formě produktivního kapitálu. Musí se tedy stále dělit o sumu hodnoty rovnající se sumě hodnoty jejich, resp. jimi zálohovaných produktivních kapitálů (t.j. každý z nich musí odnímat z oběhu produktivní kapitál); a stejně tak se neustále musí dělit o sumu hodnoty, kterou vrhají se všech stran do oběhu ve zbožní formě jako příslušný přebytek zbožní hodnoty nad hodnotou jejich prvků výroby.
Ale zbožní kapitál, dříve než se přemění zpětně v produktivní kapitál a než je vydána nadhodnota, která v něm vězí, musí být přeměněn v peníze. Odkud se na to berou peníze? Tato otázka se zdá na první pohled obtížná, a ani Tooke, ani nikdo jiný na ni dosud neodpověděl.
Dejme tomu, že oběžný kapitál 500 liber št. zálohovaný ve formě peněžního kapitálu, ať už je období jeho obratu jakékoli, je celkovým oběžným kapitálem společnosti, t.j. třídy kapitalistů. Nadhodnota nechť je 100 liber št. Jak tedy může celá třída kapitalistů brát neustále z oběhu 600 liber št., když do něho neustále vrhá jen 500 liber št.?
Jakmile se peněžní kapitál 500 liber št. přemění v produktivní kapitál, přemění se produktivní kapitál ve výrobním procesu ve zbožní hodnotu 600 liber št. a v oběhu je tedy nejen zbožní hodnota 500 liber št., rovnající se původně zálohovanému peněžnímu kapitálu, nýbrž i nově vyrobená nadhodnota 100 liber št.
Tato dodatečná nadhodnota 100 liber št. je vrhána do oběhu ve formě zboží. O tom není pochyby. Ale touto operací nevzniknou dodatečné peníze nutné pro oběh této dodatečné zbožní hodnoty.
Tuto obtíž nelze obejít žádnými vytáčkami, i kdyby se zdály sebepřijatelnější.
Na př.: pokud jde o konstantní oběžný kapitál, je jasné, že ho všichni nevydávají zároveň. Zatím co kapitalista A své zboží prodává, tedy zatím co kapitál, který zálohoval, nabývá peněžní formy, nabývá naproti tomu kapitál kupce B, který je v peněžní formě, formy jeho výrobních prostředků, které právě A vyrábí. Týmž aktem, kterým A dává zbožnímu kapitálu, který vyrobil, znovu peněžní formu, dává B svému kapitálu znovu produktivní formu, přeměňuje jej z peněžní formy ve výrobní prostředky a pracovní sílu; táž suma peněz funguje ve dvoustranném procesu jako v každé prosté koupi Z — P. Na druhé straně, přeměňuje-li A peníze zase ve výrobní prostředky, kupuje je od C, a ten platí týmiž penězi B atd. Tak by pak věc byla vysvětlena. Ale:
Všechny zákony, které jsme stanovili (kniha I, kap. III ) o množství peněz, které obíhají při zbožním oběhu, zůstávají kapitalistickým charakterem výrobního procesu nezměněny.
Řekne-li se tedy, že oběžný kapitál společnosti, který je nutno zálohovat v peněžní formě, činí 500 liber št., počítá se při tom již s tím, že tato suma byla na jedné straně zálohována současně, že však na druhé straně uvede do pohybu více produktivního kapitálu než 500 liber št., poněvadž slouží střídavě jako peněžní fond různých produktivních kapitálů. Tento způsob vysvětlení tedy předpokládá, že peníze, jejichž existenci má vysvětlit, už tu jsou.
Dále by se mohlo říci: kapitalista A vyrábí předměty, které kapitalista B spotřebovává individuálně, neproduktivně. Peníze B zpeněží tedy zbožní kapitál A, a tak slouží táž peněžní suma k tomu, aby se zpeněžila nadhodnota B i oběžný konstantní kapitál A. Ale zde se ještě zjevněji předpokládá, že otázka, na kterou se teprve má dát odpověď, už je vyřešena. Totiž, odkudpak vezme B tyto peníze na krytí svého důchodu? Jak on sám přeměnil v peníze tuto část svého výrobku, tuto nadhodnotu?
Dále by se mohlo říci, že část oběžného variabilního kapitálu, kterou A stále zálohuje na své dělníky, se mu stále vrací z oběhu; a že jen její určitá měnící se část u něho stále zůstává na placení mzdy. Ostatně mezi vydáním a návratem peněz vyplacených na mzdy uplyne určitá doba, během níž tyto peníze mohou mimo jiné sloužit také k přeměně nadhodnoty v peníze. — Ale víme předně, že čím delší je tato doba, tím větší musí být také masa peněžní zásoby, kterou musí kapitalista A neustále mít in petto [připravenu]. Za druhé, dělník peníze vydává, kupuje za ně zboží a tím přeměňuje pro tanto [potud] v peníze nadhodnotu, která v těchto zbožích vězí. Tytéž peníze, které se zálohují ve formě variabilního kapitálu, slouží tedy pro tanto také k tomu, aby se zpeněžila nadhodnota. Nebudeme se zde touto otázkou už zabývat hlouběji, poznamenáme jen toto: spotřeba celé třídy kapitalistů i neproduktivních osob, které na ní závisí, probíhá zároveň se spotřebou dělnické třídy; tedy současně s tím, jak vrhají peníze do oběhu dělníci, musí vrhat peníze do oběhu i kapitalisté, aby svou nadhodnotu vydali jako důchod; peníze k tomu se tedy musí brát z oběhu. Podle tohoto právě podaného vysvětlení by se jen zmenšilo množství nutných peněz, ale neodstranila by se nutnost peněz.
Konečně by se mohlo říci: při prvním vkladu fixního kapitálu se přece do oběhu neustále vrhá velké množství peněz, při čemž tyto peníze bere z oběhu jen znenáhla, po částech, po léta ten, kdo je tam vrhl. Cožpak tato suma nestačí k tomu, aby přeměnila nadhodnotu v peníze? — Na to je třeba odpovědět, že snad v sumě 500 liber št. (která zahrnuje i tvoření pokladu pro nutný reservní fond) tkví už možnost, aby jí použil jako fixního kapitálu, ne-li ten, kdo ji do oběhu vrhl, tedy někdo jiný. Kromě toho se už předpokládá, že v sumě vydávané na opatření výrobků, které slouží jako fixní kapitál, je placena i nadhodnota, která v těchto zbožích vězí, a otázka tkví právě v tom, odkud se tyto peníze berou.
Všeobecná odpověď je už dána: má-li masa zboží 1000 liber št. x X obíhat, nemění absolutně nic na množství peněz k tomuto oběhu nutných to, zda hodnota této masy zboží obsahuje nadhodnotu či ne, zda je masa zboží vyrobena po kapitalisticku či ne. Problém sám tedy vůbec neexistuje. Za jinak daných podmínek, rychlosti oběhu peněz a j., je k oběhu zbožní hodnoty 1000 liber št. x X zapotřebí určité sumy peněz, která naprosto nezávisí na okolnosti, jak mnoho či jak málo této hodnoty připadne bezprostředním výrobcům těchto zboží. Pokud tu existuje nějaký problém, kryje se s všeobecným problémem: odkud se bere peněžní suma nutná k oběhu zboží v dané zemi.
Ovšem s hlediska kapitalistické výroby se zdá, jako by zde existoval zvláštní problém. Jako výchozí bod, z něhož jsou peníze do oběhu vrhány, se tu totiž jeví kapitalista. Peníze, které dělník vydává na zaplacení svých životních prostředků, existují zprvu jako peněžní forma variabilního kapitálu a jsou tedy původně vrhány do oběhu kapitalistou jako kupní prostředek nebo platidlo pracovní síly. Mimo to vrhá kapitalista do oběhu peníze, které pro něho původně byly peněžní formou jeho konstantního kapitálu — fixního i oběžného; vydává je jako kupní prostředek nebo platidlo za pracovní prostředky a výrobní materiály. Ale za hranicemi toho se kapitalista už nejeví jako výchozí bod peněžní masy, která je v oběhu. Avšak existují vůbec jen dva výchozí body: kapitalista a dělník. Všechny třetí osoby všech kategorií musí dostávat peníze od těchto dvou tříd buď za nějaké služby, nebo, pokud dostávají peníze bez jakýchkoli služeb, jsou spolumajiteli nadhodnoty ve formě renty, úroků atd. Okolnost, že nadhodnota nezůstává celá v kapse průmyslového kapitalisty, nýbrž že se o ni musí dělit s jinými osobami, nemá s danou otázkou co činit. Otázka zní, jak přeměňuje svou nadhodnotu v peníze, a ne jak se peníze za ni získané později rozdělují. Musíme tedy v našem případě vidět v kapitalistovi jediného majitele nadhodnoty. Pokud však jde o dělníka, bylo už řečeno, že je jen druhotným výchozím bodem peněz, které vrhá do oběhu, kdežto kapitalista je prvotním výchozím bodem těchto peněz. Peníze, které byly nejdříve zálohovány jako variabilní kapitál, dokončují už svůj druhý oběh, když je dělník vydává na zaplacení životních prostředků.
Třída kapitalistů zůstává tedy jediným výchozím bodem oběhu peněz. Potřebuje-li na zaplacení výrobních prostředků 400 liber št. a na zaplacení pracovní síly 100 liber št., vrhne do oběhu 500 liber št. Ale nadhodnota vězící ve výrobku je při míře nadhodnoty 100% rovna hodnotě 100 liber št. Jak může třída kapitalistů neustále brát z oběhu 600 liber št., když do něho vrhá stále jen 500 liber št.? Z ničeho nic nevznikne. Celá třída kapitalistů nemůže z oběhu brát nic, co by do něho dříve nebylo vrženo.
Zde se nepřihlíží k tomu, že peněžní suma 400 liber št. Snad stačí k tomu, aby při deseti obratech za rok uvedla do oběhu výrobní prostředky v hodnotě 4000 liber št. a práci v hodnotě 1000 liber št., a že zbývajících 100 liber št. rovněž stačí pro oběh nadhodnoty 1000 liber št. Tento poměr peněžní sumy ke zbožní hodnotě, kterou uvádí do oběhu, na věci nic nemění. Problém zůstává týž. Kdyby jeden a týž peníz neobíhal několikrát, bylo by nutno vrhnout do oběhu 5000 liber št. jako kapitál a 1000 liber št. by bylo zapotřebí k přeměně nadhodnoty v peníze. Ptáme se, odkud se berou tyto peníze, ať je to 1000 nebo 100 liber št. Buď jak buď je to přebytek nad peněžním kapitálem, který byl vržen do oběhu.
Opravdu, třebaže je to na první pohled paradoxní, třída kapitalistů sama vrhá do oběhu peníze, které slouží k realisaci nadhodnoty, jež vězí ve zboží. Ale nota bene [k tomu ke všemu]: nevrhá je do oběhu jako zálohované peníze, tedy ne jako kapitál. Vydává je jako kupní prostředek pro svou osobní spotřebu. Třída kapitalistů tyto peníze tedy nezálohuje, třebaže je výchozím bodem jejich oběhu.
Vezměme jednotlivého kapitalistu, který zahajuje svůj podnik, na př. pachtýře. První rok zálohuje peněžní kapitál, dejme tomu 5000 liber št. na zaplacení výrobních prostředků (4000 liber št.) a pracovní síly (1000 liber št.). Míra nadhodnoty nechť je 100%, nadhodnota, kterou si přivlastňuje = 1000 librám št. Zmíněných 5000 liber št. obsahuje všechny peníze, které zálohuje jako peněžní kapitál. Ale ten člověk musí také žít, a do konce roku nedostane žádné peníze. Jeho spotřeba budiž 1000 liber št. Ty musí mít. On sice říká, že těchto 1000 liber št. musí zálohovat během prvního roku. Ale toto zálohování — které tu má pouze subjektivní smysl — znamená jen to, že musí v prvním roce hradit svou osobní spotřebu z vlastní kapsy, místo aby ji hradil z toho, co mu zadarmo vyrábějí jeho dělníci. Nezálohuje tyto peníze jako kapitál. Vydává je, platí jimi jako ekvivalentem za životní prostředky, které spotřebuje. Tuto hodnotu vydává v penězích, vrhá ji do oběhu a odnímá ji z něho ve zbožních hodnotách. Tyto zbožní hodnoty spotřeboval. Znamená to, že už nemá k jejich hodnotě žádný vztah. Peníze, jimiž ji zaplatil, existují teď jako prvek obíhajících peněz. Ale hodnotu těchto peněz vybral z oběhu ve výrobcích, a s výrobky, v nichž existovala, je zničena i jejich hodnota. Je ta tam. Na konci roku pak vrhne do oběhu zbožní hodnotu 6000 liber št. a prodá ji. Tak se mu vrátí: 1) jeho zálohovaný peněžní kapitál 5000 liber št.; 2) zpeněžená nadhodnota 1000 liber št. Zálohoval 5000 liber št. jako kapitál, vrhl je do oběhu a bere nyní z oběhu 6000 liber št.: 5000 liber št. za kapitál a 1000 liber št. za nadhodnotu. Těchto 1000 liber št. se přeměnilo v peníze pomocí peněz, které on sám vrhl do oběhu ne jako kapitalista, nýbrž jako spotřebitel, které nezálohoval, nýbrž vydal. Vracejí se nyní k němu nazpět jako peněžní forma nadhodnoty, kterou vyrobil. A od té doby se tato operace opakuje každoročně. Ale počínaje druhým rokem je těchto 1000 liber št., které vydává individuálně, už vždy přeměněnou formou, peněžní formou nadhodnoty, kterou vyrobí. Vydává je každoročně a rovněž každoročně se mu vracejí nazpět.
Kdyby se jeho kapitál obrátil za rok víckrát, nic by to na věci nezměnilo, změnila by se ovšem délka doby, a tím i velikost sumy, kterou by kapitalista kromě svého zálohovaného kapitálu musel vrhat do oběhu na svou osobní spotřebu.
Tyto peníze nevrhá kapitalista do oběhu jako kapitál. Ale proto je také kapitalista, že je až do návratu nadhodnoty s to žít z prostředků, které má.
V tomto případě jsme předpokládali, že peněžní suma, kterou kapitalista vrhá do oběhu na krytí své osobní spotřeby až do prvního návratu svého kapitálu, rovná se přesně nadhodnotě, kterou vyrobí a kterou je tedy třeba přeměnit v peníze. Je zřejmé, že vzhledem k jednotlivému kapitalistovi je takovýto předpoklad libovolný. Ale musí být správný pro celou třídu kapitalistů, předpokládáme-li prostou reprodukci. Vyjadřuje jen to, co je zahrnuto v tomto předpokladu, že se totiž neproduktivně spotřebovává celá nadhodnota, ale také jen nadhodnota; že se tedy neproduktivně nespotřebovává ani zlomek původního kapitálu.
Výše jsme předpokládali, že celková výroba drahých kovů (= 500 liber št.) stačí jen k tomu, aby bylo nahrazeno opotřebování peněz.
Kapitalisté vyrábějící zlato mají celý svůj produkt ve zlatě; a to jak ty části produktu, které nahrazují konstantní a variabilní kapitál, tak i tu část, kterou tvoří nadhodnota. Část společenské nadhodnoty je tedy obsažena ve zlatě, a ne ve výrobku, který se mění ve zlato teprve v procesu oběhu. Tvoří ji hned od počátku zlato, a je vrhána do oběhu proto, aby se z něho odňaly výrobky. Totéž platí v daném případě o mzdě, o variabilním kapitálu a o nahrazování zálohovaného konstantního kapitálu. Vrhá-li tedy část třídy kapitalistů do oběhu zbožní hodnotu, která je větší (o nadhodnotu) než peněžní kapitál, který zálohovali, vrhá druhá část kapitalistů do oběhu větší peněžní hodnotu (větší o nadhodnotu), než je zbožní hodnota, kterou z oběhu neustále odebírají na výrobu zlata. Odčerpává-li část kapitalistů z oběhu neustále více peněz, než do něho vnáší, pak ta část kapitalistů, která vyrábí zlato, neustále vhání do oběhu více peněz, než z něho ve výrobních prostředcích odčerpává.
Ačkoli část tohoto výrobku, zlata v hodnotě 500 liber št., je nadhodnotou výrobců zlata, je přesto celá tato suma určena jen k nahrazování peněz nutných pro oběh zboží; kolik z této sumy jde na zpeněžení nadhodnoty obsažené ve zboží a kolik na zpeněžení ostatních součástí hodnoty, je při tom lhostejné.
Přeneseme-li výrobu zlata z jedné země do jiných zemí, nemění to na věci absolutně nic. Část společenské pracovní síly a společenských výrobních prostředků v zemi A se přemění ve výrobek, na př. v plátno v hodnotě 500 liber št., které se vyveze do země B, aby se tam za ně koupilo zlato. Produktivní kapitál použitý takto v zemi A nevrhá na trh země A zboží — na rozdíl od peněz — stejně jako kdyby se ho bylo použilo přímo na výrobu zlata. Tento výrobek země A se zračí v 500 librách št. zlata a vstupuje do oběhu země A jen jako peníze. Část společenské nadhodnoty, kterou tento výrobek obsahuje, existuje bezprostředně v penězích a pro zemi A neexistuje nikdy jinak než ve formě peněz. Pro kapitalisty, kteří vyrábějí zlato, představuje sice nadhodnotu jen jedna část jejich produktu a zbývající část nahrazuje kapitál, ale otázka, kolik z tohoto zlata — ponecháme-li stranou oběžný konstantní kapitál — nahrazuje variabilní kapitál a kolik představuje nadhodnotu, závisí výhradně na poměru, v němž je mzda a nadhodnota k hodnotě obíhajících zboží. Část, která tvoří nadhodnotu, dělí se mezi různé členy třídy kapitalistů. Ačkoli tuto část hodnoty neustále vydávají na osobní spotřebu a získávají ji znovu prodejem nového výrobku — právě jen tato koupě a tento prodej způsobují, že mezi nimi obíhají ty peníze, jichž je třeba ke zpeněžení nadhodnoty — je určitá část společenské nadhodnoty, byť i v měnících se množstvích přece jen ve formě peněz, zůstává po určitou dobu v kapsách kapitalistů, stejně jako část mzdy, alespoň po část týdne, setrvává ve formě peněz v kapsách dělníků. A tato část není omezena částí peněžního výrobku, jež původně představovala nadhodnotu kapitalistů, kteří vyrábějí zlato, nýbrž, jak už bylo řečeno, je omezena poměrem, v němž se zmíněný výrobek 500 liber št. vůbec rozděluje mezi kapitalisty a dělníky a v němž se zásoba zboží, určených k oběhu, skládá z nadhodnoty a ostatních prvků hodnoty.
Ale část nadhodnoty, která neexistuje v jiných zbožích, nýbrž v penězích vedle jiných zboží, je jen potud částí každoročně vyrobeného zlata, pokud část roční výroby zlata obíhá, aby se realisovala nadhodnota. Ostatní část peněz, která je v měnících se dávkách neustále v rukou třídy kapitalistů jakožto peněžní forma jejich nadhodnoty, není prvkem ročně vyrobeného zlata, nýbrž částí peněžní masy, akumulované v zemi dříve.
Podle našeho předpokladu stačí roční výroba zlata ve výši 500 libet št. jen právě na to, aby se nahradilo roční opotřebování peněz. Máme-li na zřeteli jen těchto 500 liber št. a odmyslíme-li si část ročně vyrobené masy zboží, k jejímuž oběhu slouží dříve akumulované peníze, nachází tedy nadhodnota vyrobená ve formě zboží v oběhu peníze ke své přeměně v peníze už proto, že se na druhé straně každoročně vyrábí nadhodnota ve formě zlata. Totéž platí o ostatních částech zlatého produktu 500 liber št., které nahrazují zálohovaný peněžní kapitál.
Zde je nyní třeba poznamenat dvě věci.
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá předně: nadhodnota, kterou kapitalisté vydávají v penězích, stejně jako variabilní a ostatní produktivní kapitál, který zálohují v penězích, jsou ve skutečnosti produktem dělníků, totiž dělníků zaměstnaných ve výrobě zlata. Ti vyrábějí nově jak tu část zlatého produktu, která se jim „zálohuje“ jako mzda, tak i tu část zlatého produktu, v níž se bezprostředně zračí nadhodnota kapitalistů vyrábějících zlato. Pokud se pak týká části zlatého produktu, která pouze nahrazuje konstantní kapitálovou hodnotu, jež byla na jeho výrobu zálohována, objevuje se znovu ve formě peněz (a vůbec ve výrobku) jen v důsledku roční práce dělníků. Hned při započetí podniku byla vydána kapitalistou v penězích, které nebyly nově vyrobeny, nýbrž tvořily část peněžní masy obíhající ve společnosti. Naproti tomu, pokud je nahrazována novým produktem, dodatečným zlatem, je už ročním produktem dělníka. Zálohování se strany kapitalisty jeví se i zde jen jako forma, která vzniká proto, že dělník není ani majitelem svých vlastních výrobních prostředků, ani nedisponuje během výroby životními prostředky, které vytvořili jiní dělníci.
Za druhé však, pokud jde o masu peněz, která existuje nezávisle na tomto každoročním nahrazování 500 liber št. a je zčásti ve formě pokladu, zčásti ve formě obíhajících peněz, musí tomu s ní být, — t.j. muselo tomu tak původně být — právě tak, jako tomu je každoročně s těmito 500 librami št. K této věci se vrátíme na konci tohoto pododdílu. A nyní ještě několik dalších poznámek.
*
Při zkoumání obratu jsme viděli, že mění-li se za jinak stejných podmínek velikost období obratu, mění se i masy peněžního kapitálu, kterého je zapotřebí k tomu, aby se výroba provozovala v témž měřítku. Oběh peněz musí tedy být natolik pružný, aby se přizpůsoboval tomuto střídavému prodlužování a zkracování období obratu.
Předpokládáme-li dále, že se za jinak stejných podmínek, tedy také při nezměněné délce, intensitě a produktivitě pracovního dne, mění pouze rozdělování nově vyrobené hodnoty mezi mzdu a nadhodnotu, takže buď mzda stoupá a nadhodnota klesá, nebo naopak, nemá to žádný vliv na masu obíhajících peněz. K této změně může docházet, aniž se masa peněz, které jsou v oběhu, zvětšuje nebo zmenšuje. Prozkoumejme zejména případ, že by mzda všeobecně stoupala, a tedy — za předpokládaných podmínek — míra nadhodnoty všeobecně klesala, a že by mimo to, rovněž podle předpokladu, nedocházelo ke změnám v hodnotě obíhající masy zboží. V tomto případě vzrůstá ovšem peněžní kapitál, který je nutno zálohovat jako variabilní kapitál, zvětšuje se tedy i masa peněz, která k této funkci slouží. Ale právě o tolik, o kolik vzrůstá masa peněz, kterých je zapotřebí pro funkci variabilního kapitálu, právě o tolik se zmenšuje nadhodnota, tedy také masa peněz nezbytná k její realisaci. Na sumu peněz nutných k realisaci zbožní hodnoty to nemá právě tak žádný vliv, jako to nemá vliv na tuto zbožní hodnotu samu. Cena výrobních nákladů zboží pro jednotlivého kapitalistu stoupá, ale společenská výrobní cena zboží zůstává nezměněna. Mění se jen, ponecháváme-li stranou konstantní část hodnoty, poměr, v němž se výrobní cena zboží dělí na mzdu a zisk.
Ale mohlo by se nám namítnout, že větší vynaložení variabilního kapitálu (předpokládá se ovšem nezměněná hodnota peněz) znamená větší masu peněžních prostředků v rukou dělníků. V důsledku toho se zvětší poptávka dělníků po zboží. Dalším důsledkem je vzestup cen zboží. — Nebo se může namítnout: stoupá-li mzda, zvyšují kapitalisté ceny svých zboží. — V obou případech vyvolává všeobecný vzestup mzdy vzestup cen zboží. K udržování oběhu zboží je proto zapotřebí větší masy peněz, ať už se vysvětluje vzestup cen tak nebo onak.
Odpověď na první názor: v důsledku vzestupu mzdy poroste zejména poptávka dělníků po nutných životních prostředcích. Mnohem méně bude stoupat jejich poptávka po přepychových předmětech nebo vznikat poptávka po výrobcích, které dříve nespadaly do sféry jejich spotřeby. Zvýšení poptávky po nutných životních prostředcích, k němuž dojde náhle a ve větším rozsahu, způsobí nezbytně okamžité zvýšení jejich ceny. Důsledek toho bude, že se větší části společenského kapitálu použije na výrobu nutných životních prostředků, menší části pak na výrobu přepychových předmětů, neboť jejich ceny v důsledku zmenšení nadhodnoty klesnou, což povede k tomu, že klesne i poptávka kapitalistů po nich. Pokud naproti tomu dělníci budou kupovat přepychové předměty, neprojeví se zvýšení jejich mzdy vzestupem cen nutných životních potřeb, nýbrž změnou složení kupců přepychového zboží. Nyní jde více přepychového zboží než dosud na spotřebu dělníků a poměrně méně na spotřebu kapitalistů. Voilà tout [to je vše]. Po určitých výkyvech obíhá masa zboží téže hodnoty jako dříve. — Pokud jde o dočasné výkyvy, nebudou mít jiný následek, než že uvedou do oběhu v dané zemi nečinný peněžní kapitál, který hledal dosud umístění ve spekulacích na burse nebo v cizině.
Odpověď na druhý názor: kdyby bylo v moci kapitalistických výrobců libovolně zvyšovat ceny zboží, mohli by je zvyšovat a zvyšovali by je, i kdyby mzda nestoupala. Mzda by nikdy nestoupala při poklesu cen zboží. Třída kapitalistů by se nikdy nestavěla proti trade unionům (odborovým organisacím), kdyby vždy a za všech okolností mohla učinit to, co nyní dělá skutečně výjimečně, za určitých, zvláštních, tak říkajíc místních okolností — totiž využít každého vzestupu mzdy k daleko většímu zvýšení cen zboží, tedy ke shrábnutí vyššího zisku.
Tvrdit, že kapitalisté mohou zvyšovat ceny přepychových předmětů, protože poptávka po nich klesá (tím, že se zmenšila poptávka kapitalistů, jejichž kupní prostředky se zmenšily), bylo by zcela originálním použitím zákona poptávky a nabídky. Pokud tu nedochází k prostému nahrazení kupců těchto předmětů, k nahrazení kapitalistů dělníky — a pokud k tomuto nahrazování dochází, nevyvolává poptávka dělníků zvýšení cen nutných životních prostředků, neboť dělníci nemohou vydávat na nutné životní prostředky tu část dodatečného výdělku, kterou vydávají na přepychové předměty — klesají ceny přepychových předmětů v důsledku zmenšené poptávky. Proto se kapitál z jejich výroby stahuje tak dlouho, dokud jejich dodávka neklesne na míru, která odpovídá jejich změněné úloze ve společenském výrobním procesu. Při takovéto zmenšené výrobě, nezmění-li se jinak hodnota, stoupají jejich ceny znovu na normální výši. Pokud bude probíhat toto smršťování čili tento vyrovnávací proces, bude výroba životních prostředků při vzestupu jejich cen neustále přitahovat právě tolik dodatečných kapitálů, kolik jich bude odňato z jiných odvětví výroby. To potrvá tak dlouho, dokud nebude poptávka nasycena. Pak opět nastává rovnováha a celý proces končí tím, že se společenský kapitál, a tedy i peněžní kapitál, rozdělí ve změněných proporcích mezi výrobu nutných životních prostředků a výrobu přepychových předmětů.
Celá námitka je jen planou pohrůžkou kapitalistů a jejich ekonomických patolízalů.
Fakty, které poskytují záminku pro tuto pohrůžku, jsou trojího druhu.
1) Všeobecným zákonem oběhu peněz je, že stoupá-li suma cen obíhajících zboží — ať se to týká téže masy zboží nebo zvětšené masy zboží — vzrůstá za jinak stejných podmínek masa obíhajících peněz. Následek se tu zaměňuje s příčinou. Mzda stoupá (byť i zřídka a jen ve výjimečných případech úměrně stoupání cen) se vzestupem cen nutných životních prostředků. Její vzestup je následkem, a ne příčinou vzestupu cen zboží.
2) Částečným nebo místním vzestupem mzdy — t.j. vzestupem jen v jednotlivých výrobních odvětvích — může být způsoben místní vzestup cen výrobků těchto odvětví. Ale i to závisí na mnoha okolnostech. Na př. na tom, že tu nebyla mzda abnormálně stlačena a že tedy míra zisku nebyla abnormálně vysoká, že vzestupem cen se nezmenší trh tohoto zboží (že tedy pro zvýšení cen není nutné, aby předcházelo zmenšení nabídky zboží) a pod.
3) Při všeobecném zvýšení mzdy stoupá cena vyráběného zboží v průmyslových odvětvích, kde převládá variabilní kapitál, zato však klesá v takových odvětvích, kde převládá konstantní resp. fixní kapitál.
*
Při zkoumání prostého zbožního oběhu (kniha I, kap. III, 2) jsme viděli, že i když je v oběhu každého určitého množství zboží jeho peněžní forma jen pomíjivá, že přesto peníze, které se při metamorfose zboží nakrátko octly v rukou jednoho, přecházejí nutně do rukou druhého, že se tedy zboží především nejen všestranně směňuje čili vzájemně nahrazuje, ale že toto nahrazování je také zprostředkováváno a provázeno všestranným usazováním peněz. „Jakmile je jedno zboží nahrazeno druhým, peněžní zboží uvázne v rukou třetí osoby. Oběh ze sebe ustavičně vyměšuje peněžní pot“ (Kniha I, kap. III, 2, a [K. Marx: „Kapitál“, díl I, str. 131.]) Přesně týž fakt se projevuje na základě kapitalistické zbožní výroby v tom, že část kapitálu existuje neustále ve formě peněžního kapitálu a část nadhodnoty je neustále v rukou svých majitelů rovněž v peněžní formě.
Nepřihlížíme-li k tomu, je koloběh peněz, t.j. návrat peněz k jejich výchozímu bodu pokud — tvoří moment obratu kapitálu — jevem zcela odlišným, ba dokonce protikladným oběhu peněz[33], který vyjadřuje jejich stálé vzdalování od výchozího bodu celou řadou přemístění z ruky do ruky. (Kniha I, kap. III.) Avšak zrychlený obrat eo ipso [sám sebou] znamená zrychlený oběh.
Předně pokud jde o variabilní kapitál: obrátí-li se na př. peněžní kapitál 500 liber št. ve formě variabilního kapitálu desetkrát za rok, je jasné, že tato část obíhající peněžní masy uvede do oběhu desetinásobnou sumu hodnoty = 5000 liber št. Oběhne mezi kapitalistou a dělníkem desetkrát za rok. Dělník je placen a platí desetkrát za rok touž částí obíhající peněžní masy. Kdyby se při stejném rozsahu výroby tento variabilní kapitál obrátil jen jednou za rok, došlo by k oběhu 5000 liber št. jen jednou.
Dále: konstantní část oběžného kapitálu budiž = 1000 librám št. Obrátí-li se kapitál desetkrát, prodá kapitalista své zboží, tedy také konstantní oběžnou část jeho hodnoty desetkrát za rok. Táž část obíhající peněžní masy (= 1000 liber št.) přechází desetkrát za rok z rukou svých majitelů do rukou kapitalisty. Dojde desetkrát k přemístění těchto peněz z jedněch rukou do druhých. Za druhé: kapitalista kupuje desetkrát za rok výrobní prostředky; to je opět deset aktů oběhu, deset přemístění peněz z jedněch rukou do druhých. S použitím peněz v částce 1000 liber št. prodá průmyslový kapitalista zboží za 10.000 liber št. a opět nakoupí zboží za 10.000 liber št. Dvacetinásobným oběhem 1000 liber št. je uvedena do oběhu zásoba zboží ve výši 20.000 liber št.
Konečně při zrychleném obratu obíhá také rychleji i ta část peněz, která slouží k realisaci nadhodnoty.
Ale naopak, rychlejší oběh peněz ještě nezbytně nepředpokládá rychlejší obrat kapitálu, a tedy ani rychlejší obrat peněz, t.j. nepředpokládá nutně zkrácení a rychlejší obnovení procesu reprodukce.
K rychlejšímu oběhu peněz dochází vždy, jakmile se týmž množstvím peněz uskutečňuje větší množství transakcí. To se může dít i při stejných obdobích reprodukce kapitálu v důsledku změn v technice oběhu peněz. Dále: může se zvýšit počet transakcí, v nichž peníze obíhají, aniž je tím vyjadřena skutečná směna zboží (diferenční obchody na burse atd.). Na druhé straně není vůbec nutno, aby peníze obíhaly. Na př. tam, kde je zemědělec sám vlastníkem pozemku, nedochází k oběhu mezi pachtýřem a vlastníkem pozemku; tam, kde je průmyslový kapitalista sám vlastníkem kapitálu, nedochází k oběhu mezi ním a věřitelem.
*
Pokud jde o otázku, jak se původně vytváří v zemi peněžní poklad a jak si jej přivlastňuje malý počet lidí, není třeba se jí tu podrobně zabývat.
Kapitalistický výrobní způsob — jehož základnou je námezdní práce, placení dělníka v penězích a vůbec přeměna naturálních plateb v peněžní platby — může se rozvíjet v širším měřítku a hlouběji a plněji rozvinout teprve tam, kde je v zemi peněžní masa, která stačí k oběhu a jím podmíněnému vytváření pokladů (reservní fondy atd.). To je historický předpoklad, i když si nesmíme věc představovat tak, že se nejprve vytvoří dostatečná masa pokladů a pak že začne kapitalistická výroba. Vývoj kapitalistické výroby postupuje zároveň s vývojem jejích podmínek, a jednou z těchto podmínek je dostatečná dodávka drahých kovů. Proto je zvýšený dovoz drahých kovů od 16. století podstatným momentem v dějinách vývoje kapitalistické výroby. Pokud však jde o další nutný přísun peněžního materiálu za kapitalistického výrobního způsobu, je nadhodnota vrhána do oběhu na jedné straně jako výrobek bez peněz, jichž je třeba k jejímu zpeněžení, na druhé straně pak je nadhodnota vrhána do oběhu ve zlatě, aniž se výrobek dříve přeměnil v peníze.
Dodatečná zboží, která se mají přeměnit v peníze, nacházejí potřebnou peněžní sumu proto, že se na druhé straně vrhá do oběhu — nikoli směnou, nýbrž přímo výrobou — další zlato (a stříbro), které se má přeměnit ve zboží.
II. Akumulace a rozšířená reprodukce
Je jasné, že pokud dochází k akumulaci ve formě reprodukce v rozšířeném měřítku, netvoří vzhledem k oběhu peněz žádný zvláštní problém.
Předně, pokud jde o dodatečný peněžní kapitál, jehož je třeba k fungování vzrůstajícího produktivního kapitálu, poskytuje jej ta část realisované nadhodnoty, kterou kapitalisté vrhají do oběhu jako peněžní kapitál, a ne jako peněžní formu důchodu. Peníze mají už kapitalisté v rukou. Jenže jich použijí jinak.
Ale vynaložením dodatečného produktivního kapitálu je do oběhu vržena, jako produkt tohoto kapitálu, dodatečná masa zboží. S touto dodatečnou masou zboží byla zároveň do oběhu vržena část dodatečných peněz nutných k její realisaci, pokud se totiž hodnota této masy zboží rovná hodnotě produktivního kapitálu, který byl na její výrobu spotřebován. Tato dodatečná masa peněz byla přímo zálohována jako dodatečný peněžní kapitál, a vrací se proto ke kapitalistovi tím, že se jeho kapitál obrací. Zde nám opět vyvstává stejná otázka jako dříve. Odkud se berou dodatečné peníze k realisaci dodatečné nadhodnoty, která je nyní ve zbožní formě?
Všeobecná odpověď je opět táž. Suma cen obíhající masy zboží se nezvýšila proto, že stouply ceny dané masy zboží, nýbrž proto, že masa zboží, která obíhají nyní, je větší než masa zboží, která obíhala dříve, při čemž se tento rozdíl nevyrovnává snížením cen. Dodatečné peníze nutné pro oběh této větší masy zboží, která má větší hodnotu, musí být opatřeny buď tím, že se obíhající peněžní masy využívá hospodárněji — ať už vzájemným vyrovnáváním plateb atd., či prostředky, které oběh jedněch a týchž mincí zrychlují — anebo že se peníze přemění z formy pokladu ve formu obíhajících peněz. Tato přeměna zahrnuje nejen to, že peněžní kapitál, který leží ladem, začne fungovat jako kupní prostředek nebo platidlo; nejen to, že peněžní kapitál, který už funguje jako reservní fond, tím že plní takovouto funkci pro svého majitele, obíhá aktivně pro společnost (jako tomu je s vklady v bankách, z nichž se stále půjčuje), tedy plní dvojí funkci — nýbrž zahrnuje i to, že se hospodárněji využívá zahálejících reservních fondů mincí.
„Aby peníze ustavičně plynuly jako mince, musí se mince ustavičně usazovat v peníze. Ustavičný oběh mince je podmíněn jejím ustavičným váznutím ve větších nebo menších částkách, v reservních fondech mince, které jednak všude uvnitř oběhu vznikají, jednak jej podmiňují; tvorba těchto fondů, jejich rozdělení, mizení a opětovné tvoření se neustále mění, jejich existence ustavičně mizí a jejich mizení tu ustavičně je. Adam Smith vyjádřil tuto nepřetržitou přeměnu mince v peníze a peněz v minci tak, že každý majitel zboží musí mít vedle zvláštního zboží, které prodává, vždy v zásobě jistou sumu všeobecného zboží, kterým kupuje. Viděli jsme, že v oběhu Z — P — Z se druhý člen P — Z štěpí v řadu koupí, které se neuskutečňují najednou, nýbrž postupně v čase, takže jedna částka P obíhá jako mince, zatím co jiná odpočívá jako peníze. Peníze jsou zde v podstatě jen uložená mince a jednotlivé součástky obíhající masy mincí se objevují vždy střídavě tu v jedné, tu v druhé formě. Tato první přeměna oběživa v peníze představuje tedy jen technický moment peněžního oběhu samého.“ (Karl Marx: „Zur Kritik der politischen Oekonomie“, 1859, str. 105, 106.) [Karel Marx: „Ke kritice politické ekonomie“ Tvorba pokladu.] Názvu „mince“ v protikladu k penězům se tu používá k označení peněz, které fungují jako pouhé oběživo v protikladu k jejich ostatním funkcím.)
Pokud nestačí všechny tyto prostředky, musí se vyrobit další zlato nebo — což je totéž — musí být část dodatečného produktu směněna přímo nebo nepřímo za zlato — za produkt zemí, které vyrábějí drahé kovy.
Celá suma pracovní síly a společenských výrobních prostředků, které jsou vynakládány na roční výrobu zlata a stříbra jakožto nástrojů oběhu, tvoří velkou část neproduktivních, ale nutných nákladů (faux frais) kapitalistického výrobního způsobu a vůbec každého výrobního způsobu založeného na výrobě zboží. Touto výrobou se odnímá společenskému využití příslušná suma možných, dodatečných výrobních prostředků a spotřebních předmětů, t.j. skutečného bohatství. Pokud se při neměnícím se daném měřítku výroby nebo při daném stupni jejího rozšiřování náklady na tento drahý mechanismus oběhu zmenšují, potud se tím zvyšuje produktivní síla společenské práce. Pokud tedy tento účinek mají pomocné prostředky, které s sebou přináší vývoj úvěrnictví, rozmnožují bezprostředně kapitalistické bohatství, ať už tím, že se tak velká část společenského výrobního a pracovního procesu uskutečňuje bez jakéhokoli zásahu skutečných peněz, nebo tím, že se stupňuje funkční schopnost peněžní masy, která je skutečně v oběhu.
Tím je také vyřešena nejapná otázka, byla-li by kapitalistická výroba možná ve svém nynějším rozsahu bez úvěrnictví (i kdybychom ji zkoumali jen s tohoto hlediska), t.j. byla-li by možná při pouhém kovovém oběhu. Je zřejmé, že nikoli. Naopak byla by omezena rozsahem výroby drahých kovů. Na druhé straně si nesmíme vytvářet žádné mystické představy o produktivní síle úvěrnictví, pokud dává k disposici peněžní kapitál nebo ho uvádí do pohybu. Ale další rozvíjení této myšlenky sem nepatří.
*
Nyní musíme prozkoumat případ, kdy nedochází ke skutečné akumulaci, t. j. k bezprostřednímu rozšíření rozsahu výroby, ale kdy se část realisované nadhodnoty delší nebo kratší dobu hromadí jako peněžní reservní fond, aby se později přeměnila v produktivní kapitál.
Pokud jsou takto akumulované peníze dodatečnými penězi, je věc samozřejmá. Mohou být jen částí přebytečného zlata dovezeného ze zemí, které zlato vyrábějí. Přitom je třeba mít na zřeteli, že národní produkt, za který bylo zlato dovezeno, už v zemi neexistuje. Byl vyvezen do ciziny výměnou za zlato.
Předpokládá-li se naproti tomu, že je v zemi pořád totéž množství peněz, pak peníze, které jsou nahromaděny a které se hromadí, připlynuly z oběhu; mění se pouze jejich funkce. Z obíhajících peněz se přeměňují v postupně se vytvářející, latentní peněžní kapitál.
Peníze, které se tu hromadí, jsou peněžní formou prodaných zboží, a to té části jejich hodnoty, která představuje pro jejich majitele nadhodnotu. (Předpokládáme tu, že úvěrnictví neexistuje.) Kapitalista, který tyto peníze hromadí, pro tanto [tou měrou] prodává, aniž kupuje.
Chápeme-li to jako dílčí případ, není tu třeba žádného vysvětlování. Část kapitalistů si ponechává část peněz, které získala prodejem svého výrobku, aniž za ně nakupuje výrobek na trhu. Naproti tomu jiná část kapitalistů přeměňuje ve výrobek všechny své peníze vyjma ustavičně se vracející peněžní kapitál, jehož je nutně třeba k provozování výroby. Část výrobku, v němž se zračí nadhodnota a který je vrhán na trh, skládá se z výrobních prostředků nebo z reálných prvků variabilního kapitálu, z nutných životních prostředků. Může tedy ihned sloužit k rozšíření výroby. Vždyť vůbec nepředpokládáme, že zatím co část kapitalistů hromadí peněžní kapitál, ostatní svou nadhodnotu úplně spotřebují; předpokládáme jen, že část akumuluje v peněžní formě, vytváří latentní peněžní kapitál, kdežto ostatní akumulují skutečně, t.j. rozšiřují rozsah výroby, opravdu zvětšují svůj produktivní kapitál. Daná peněžní masa stačí nadále na potřeby oběhu, i když střídavě část kapitalistů hromadí peníze, zatím co ostatní rozšiřují měřítko výroby a naopak. K hromadění peněz na jedné straně může mimo to docházet i bez hotových peněz pouhým hromaděním pohledávek.
Ale obtíž vzniká tenkrát, nepředpokládáme-li akumulaci peněžního kapitálu jako dílčí případ, nýbrž jako všeobecný zjev u třídy kapitalistů. Mimo tuto třídu neexistují podle našeho předpokladu — za všeobecného a výhradního panství kapitalistické výroby — vůbec žádné jiné třídy kromě třídy dělníků. Všechno, co dělnická třída kupuje, rovná se sumě jejích mezd, rovná se sumě variabilního kapitálu, zálohovaného celou třídou kapitalistů. Tyto peníze se této třídě vracejí tím, že dělnické třídě prodává svůj výrobek. Její variabilní kapitál tak opět nabývá peněžní formy. Dejme tomu, že suma variabilního kapitálu, tj. suma variabilního kapitálu za rok nikoli zálohovaného, nýbrž skutečně použitého se rovná 100 librám št. x X. Je-li třeba hodně nebo málo peněz — podle toho, jak rychlý je obrat — k tomu, aby byl během roku zálohován variabilní kapitál takovéto hodnoty, nemá pro otázku, kterou se nyní zabýváme, význam. Těmito 100 librami št. x X kapitálu kupuje třída kapitalistů určité množství pracovní síly čili platí mzdu určitému počtu dělníků — první transakce. Dělníci koupí za tutéž sumu od kapitalistů určité množství zboží, a suma 100 liber št. x X se vrací do nikou kapitalistů — druhá transakce. A to se stále opakuje. Suma 100 liber št. x X tedy nikdy dělnické třídě neumožňuje, aby si koupila tu část výrobku, která představuje konstantní kapitál, nemluvě o té části, která představuje nadhodnotu třídy kapitalistů. Dělníci mohou za 100 liber št. x X koupit vždy jen tu část hodnoty společenského produktu, která se rovná té části hodnoty, v níž se zračí hodnota zálohovaného variabilního kapitálu.
Ponecháme stranou případ, kdy tato všestranná akumulace peněz nevyjadřuje nic jiného než rozdělení dodatečně dovezeného drahého kovu, ať už v jakékoli proporci, mezi různé jednotlivé kapitalisty. Jak tedy může akumulovat peníze celá třída kapitalistů?
Museli by všichni prodávat část svého výrobku, a nic nekupovat. V tom, že mají všichni určitý peněžní fond, který vrhají jako oběživo do oběhu na svou spotřebu, a že potom každý z nich dostává z oběhu určitou část tohoto fondu nazpět, není naprosto nic záhadného. Ale pak tento peněžní fond existuje právě jako oběžní fond, který se vytvořil tím, že se nadhodnota zpeněžila, ale neexistuje jako latentní peněžní kapitál.
Zkoumáme-li věc tak, jak se odehrává ve skutečnosti, skládá se latentní peněžní kapitál, nahromaděný k pozdější potřebě:
1) Z vkladů v bankách. Tyto vklady tvoří poměrně nepatrnou sumu peněz, kterými banka skutečně disponuje. Peněžní kapitál je tu nahromaděn jen nominálně. Skutečně nahromaděny jsou tu jen peněžní pohledávky, které se dají přeměnit v peníze (dají-li se vůbec přeměnit v peníze) jen proto, že je rovnováha mezi vybíranými a vkládanými penězi. Jako peníze leží v bance jen poměrně malá suma.
2) Ze státních papírů. Ty nejsou vůbec kapitálem, nýbrž pouze pohledávkami na roční produkt národa.
3) Z akcií. Pokud nejde o švindl, jsou vlastnickými tituly ke skutečnému kapitálu, který náleží společnosti, a poukázkou na nadhodnotu, která z něho ročně plyne.
Ve všech těchto případech nedochází k hromadění peněz; to, co se jeví na jedné straně jako hromadění peněžního kapitálu, jeví se na druhé straně jako ustavičné skutečné vydávání peněz. Vydává-li peníze ten, komu peníze patří, či vydávají-li je jiní, jeho dlužníci, to na věci nic nemění.
Na základě kapitalistické výroby není tvoření pokladu nikdy samo o sobě účelem, nýbrž buď výsledkem váznutí oběhu — při čemž nabudou formy pokladu větší masy peněz než obvykle — nebo výsledkem hromadění podmíněného obratem, nebo konečně je poklad jen vytvářením peněžního kapitálu — prozatím v latentní formě — určeného k tomu, aby fungoval jako produktivní kapitál.
Odnímá-li se tedy na jedné straně část nadhodnoty realisované v penězích z oběhu a hromadí-li se jako poklad, přeměňuje se zároveň jiná část nadhodnoty neustále v produktivní kapitál. Vyjma případ, kdy se mezi třídu kapitalistů rozděluje dodatečný drahý kov, nedochází ke hromadění v peněžní formě nikdy zároveň na všech místech.
O části ročního produktu, která představuje nadhodnotu ve zbožní formě, platí úplně totéž, co o ostatní části ročního produktu. K jejímu oběhu je zapotřebí určité sumy peněz. Tato suma peněz patří třídě kapitalistů stejně jako ročně vyrobená masa zboží, v níž se zračí nadhodnota. Původně ji vrhá do oběhu sama třída kapitalistů. Rozděluje ji mezi ně neustále znovu sám proces oběhu. Jako u oběhu mincí vůbec část této sumy hned tu, hned onde neustále vázne, kdežto jiná část stále obíhá. Provádí-li se toto hromadění zčásti záměrně, aby se vytvářel peněžní kapitál, na věci nic nemění.
Nepřihlíželi jsme tu k výjimečným případům v oblasti oběhu, kdy jeden kapitalista urve kus nadhodnoty a dokonce i kapitálu druhého kapitalisty a kdy tedy dochází k jednostranné akumulaci a centralisaci jak peněžního, tak produktivního kapitálu. Tak na př. může část ukořistěné nadhodnoty, kterou kapitalista A nahromadil jako peněžní kapitál, být kusem nadhodnoty kapitalisty B, který se k němu nevrátí.
__________________________________
Poznámky:
33 ‚ Třebaže fysiokraté oba tyto jevy ještě směšují, jsou přesto první, kteří upozornili na návrat peněz k jejich výchozímu bodu jako na podstatnou formu oběhu kapitálu, jako na formu oběhu, která zprostředkovává reprodukci. „Nahlédnete-li do ‚Tableau économique‘ [,Ekonomické tabulky‘], uvidíte, že produktivní třída poskytuje peníze, za něž druhé třídy od ní kupují výrobky a jež ji vracejí tím, že přicházejí v příštím roce a dělají u ní tytéž nákupy… Neuvidíte zde tedy jiný koloběh kromě toho, v němž za výdajem následuje reprodukce a za reprodukcí výdaj; je to koloběh, jímž prochází oběh peněz, které jsou měřítkem výdajů a reprodukce.“ (Quesnay: „Problèmes économiques“, v Daire, „Physiocr.“, I, str. 208, 209). — „Toto ustavičné vkládání a tento ustavičný návrat kapitálu je právě tím, co je nutno nazvat oběhem peněz, tím užitečným a plodným oběhem, který oživuje veškeré práce ve společnosti, který udržuje pohyb a život v politickém těle a který se plným právem srovnává s oběhem krve v živém organismu.“ (Turgot: „Réflexions etc.“, Oeuvres, vyd. Daire, I, str. 45.)