Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Kapitál, III. dílKapitola dvacátá třetí
Úrok a podnikatelský zisk
Úrok, jak jsme viděli v obou předcházejících kapitolách, jeví se původně, je původně a zůstává ve skutečnosti jen tou částí zisku, tj. nadhodnoty, kterou fungující kapitalista, průmyslník nebo obchodník, pokud nepoužívá vlastního, nýbrž vypůjčeného kapitálu, musí zaplatit majiteli a půjčovateli tohoto kapitálu. Používá-li kapitalista jen vlastního kapitálu, pak k takovémuto dělení zisku nedochází; zisk mu patří celý. Skutečně, pokud majitelé kapitálu používají tohoto kapitálu v reprodukčním procesu sami, nevstupují do konkurence, která určuje úrokovou míru, a už to ukazuje, jak je kategorie úroku — nemyslitelná bez určení úrokové sazby — cizí pohybu průmyslového kapitálu jako takového.
„Úrokovou míru je možno definovat jako poměrnou částku, kterou se spokojí ten, kdo půjčuje, a kterou je ten, kdo si vypůjčuje, ochoten zaplatit za to, že během roku nebo po jiné delší či kratší období používá určité sumy peněžního kapitálu... Používá-li vlastník kapitálu tohoto kapitálu aktivně k reprodukci, nepočítá se mezi kapitalisty, jejichž poměr k počtu vypůjčovatelů určuje úrokovou míru.“ (Th. Tooke: „A History of Prices“. Londýn 1838, II, str. 355.) Skutečně, jen rozdělení kapitalistů na peněžní kapitalisty a průmyslové kapitalisty přeměňuje část zisku v úrok, vytváří vůbec kategorii úroku; a jen konkurence mezi těmito dvěma druhy kapitalistů vytváří úrokovou sazbu.
Dokud kapitál funguje v reprodukčním procesu — i za předpokladu, že patří přímo průmyslovému kapitalistovi, takže ten jej nemusí vracet půjčovateli — nemá kapitalista jako soukromník k disposici tento kapitál sám, nýbrž jen zisk, který může vydávat jako důchod. Dokud jeho kapitál funguje jako kapitál, patří reprodukčnímu procesu, je v něm upoután. Průmyslový kapitalista je sice vlastníkem kapitálu, ale toto vlastnictví mu neumožňuje, dokud ho používá jako kapitálu k vykořisťování práce, disponovat jím ještě nějak jinak. Úplně stejně je tomu s peněžním kapitalistou. Dokud je jeho kapitál půjčen a působí tudíž jako peněžní kapitál, nese mu úrok, část zisku, ale se základní sumou nemůže kapitalista nakládat. To se ukáže, půjčí-li jej na příklad na rok nebo na několik let a dostává-li v určitých lhůtách úroky, ale nevrací se mu kapitál. Ale ani vrácení kapitálu na tom nic nemění. Dostane-li kapitalista kapitál nazpět, musí jej vždy znovu půjčit, má-li pro něho působit jako kapitál, v daném případě peněžní kapitál. Pokud je v jeho rukou, nenese úroky a nepůsobí jako kapitál; a pokud nese úroky a působí jako kapitál, není v jeho rukou. Odtud možnost půjčit kapitál na věčné časy. To, co Tooke vytýká Bosanquetovi, je proto naprosto nesprávné. Tooke cituje Bosanqueta („Metallic, Paper, and Credit Currency“. Londýn 1842, str. 73): „Kdyby byla úroková sazba snížena na 1%, byl by vypůjčený kapitál postaven skoro na roveň (on a par) vlastnímu kapitálu.“ Tooke to glosuje: „Že kapitál vypůjčený na tento nebo dokonce nižší úrok je možno stavět málem na roveň vlastnímu kapitálu, je tvrzení tak podivné, že by sotva zasluhovalo vážného povšimnutí, kdyby nepocházelo od spisovatele tak inteligentního a tak dobře informovaného o jednotlivých bodech thematu. Přehlédl snad, nebo nepovažuje za důležité, že jeho předpoklad zahrnuje podmínku, že kapitál bude vrácen?“ (Th. Tooke: „An Inquiry into the Currency Principle“, 2. výd., Londýn 1844, str. 80.) Kdyby úrok byl = 0, byl by na tom průmyslový kapitalista, který si kapitál vypůjčil, stejně jako průmyslový kapitalista, který pracuje s vlastním kapitálem. Oba by dostávali stejný průměrný zisk, a kapitál, ať vypůjčený nebo vlastní, funguje jako kapitál, jen pokud vyrábí zisk. Podmínka, že kapitál musí být vrácen, by na tom nic nezměnila. Čím víc se úroková sazba blíží nule, tedy klesne-li např. na 1%, tím víc se vypůjčený kapitál přibližuje vlastnímu kapitálu. Dokud má peněžní kapitál existovat jako peněžní kapitál, musí být stále znovu půjčován, a to za existující úrokovou sazbu, řekněme za 1%, a vždy téže třídě průmyslových a obchodních kapitalistů. Dokud ti fungují jako kapitalisté, je rozdíl mezi tím, kdo funguje s vypůjčeným kapitálem, a tím, kdo funguje s vlastním kapitálem, jen v tom, že jeden musí platit úroky a druhý ne; jeden shrabuje celý zisk z, druhý z — u, zisk minus úrok; čím více se u blíží 0, tím více se z — u blíží z, tedy tím více se oba kapitalisté dostávají do stejné situace. Jeden musí kapitál vrátit a znovu si vypůjčit; a druhý, má-li jeho kapitál fungovat, musí jej rovněž stále znovu zálohovat do výrobního procesu a nemůže ho použít jinak než pro tento proces. Zbývá ještě jeden samozřejmý rozdíl, a to, že jeden z nich je vlastníkem svého kapitálu a druhý ne.
Nyní se naskýtá otázka: Jak to, že toto čistě kvantitativní dělení zisku na čistý zisk a úrok přechází v kvalitativní dělení ? Jinak řečeno, jak to, že i kapitalista, který používá jen svého vlastního, a žádného vypůjčeného kapitálu, zařazuje část svého hrubého zisku do zvláštní kategorie úroku a jako takový jej zvlášť vypočítává? A dále, že se podle toho každý kapitál, ať vypůjčený nebo ne, liší jako kapitál nesoucí úrok od sebe samého jako kapitálu nesoucího čistý zisk?
Je známo, že ne každé náhodné kvantitativní dělení zisku se takto mění v kvalitativní dělení. Např. několik průmyslových kapitalistů se sdruží k provozování nějakého podniku a pak si mezi sebe rozdělují zisk podle právně sjednaných úmluv. Jiní podnikají každý sám bez společníků. Ti nerozpočítávají svůj zisk na dvě kategorie, jednu část jako individuální zisk, druhou jako kolektivní zisk pro neexistující společníky. Zde se tedy kvantitativní dělení nemění v kvalitativní. Dochází k němu tam, kde je majitelem náhodou několik právních osob; kde tomu tak není, tam k němu nedochází.
Chceme-li odpovědět na otázku, kterou jsme položili, musíme se poněkud déle pozdržet u skutečného výchozího bodu tvorby úroku; tj. musíme vyjít z předpokladu, že peněžní kapitalista a produktivní kapitalista skutečně stojí proti sobě nejen jako právně různé osoby, ale i jako osoby, které hrají zcela různé úlohy v reprodukčním procesu, čili jako osoby, v jejichž rukou týž kapitál skutečně prodělává dvojí a naprosto odlišný pohyb. Jeden jen kapitál půjčuje, druhý ho produktivně používá.
Pro produktivního kapitalistu pracujícího s vypůjčeným kapitálem se hrubý zisk rozpadá na dvě části: na úrok, který musí zaplatit půjčovateli, a na přebytek nad úrokem, který tvoří jeho vlastní podíl na zisku. Je-li dána všeobecná míra zisku, je tato druhá část určena úrokovou sazbou; je-li dána úroková sazba, je určena všeobecnou mírou zisku. A dále: ať se hrubý zisk, skutečná velikost hodnoty celkového zisku, v každém konkretním případě jakkoli odchyluje od průměrného zisku, je ta jeho část, která patří fungujícímu kapitalistovi, určena úrokem, protože tento úrok je fixován všeobecnou úrokovou sazbou (nepřihlížíme-li ke zvláštním právním úmluvám) a předpokládá se jako veličina předem daná, dříve než začne výrobní proces, tedy dříve než se dosáhne jeho výsledku, hrubého zisku. Viděli jsme, že vlastním specifickým produktem kapitálu je nadhodnota, blíže určeno zisk. Ale pro kapitalistu, který pracuje s vypůjčeným kapitálem, není tímto produktem zisk, nýbrž zisk minus úrok, tj. ta část zisku, která mu zbývá po zaplacení úroku. Tato část zisku se mu tedy nutně jeví jako produkt kapitálu, pokud tento kapitál funguje; a pro něho jím skutečně je, protože tento kapitalista je představitelem kapitálu jen jako fungujícího kapitálu. Kapitalista je zosobněním kapitálu, pokud kapitál funguje, a kapitál funguje potud, pokud je vložen do průmyslu nebo do obchodu tak, že vynáší zisk, a pokud s ním kapitalista, který ho používá, provádí operace nutné v tom či onom odvětví podnikání. V protikladu k úroku, který musí z hrubého zisku platit půjčovateli, nabývá tedy zbývající část zisku, která mu připadá, nutně formy průmyslového, resp. obchodního zisku, čili máme-li použít výrazu zahrnujícího obojí, nabývá podoby podnikatelského zisku. Rovná-li se hrubý zisk průměrnému zisku, je velikost tohoto podnikatelského zisku určována výhradně úrokovou sazbou. Odchyluje-li se hrubý zisk od průměrného zisku, je rozdíl mezi ním a průměrným ziskem (po srážce úroku u obou) určován všemi konjunkturami, které způsobují dočasnou odchylku, ať už odchylku míry zisku v jednotlivé výrobní sféře od všeobecné míry zisku, nebo odchylku zisku, jehož dosahuje jednotlivý kapitalista v určité sféře, od průměrného zisku této zvláštní sféry. Viděli jsme však, že míra zisku přímo ve výrobním procesu závisí nejen na nadhodnotě, ale i na mnoha jiných okolnostech: na nákupní ceně výrobních prostředků, na produktivnějších výrobních metodách, než jsou průměrné, na šetření s konstantním kapitálem atd. A ponecháme-li stranou výrobní cenu, závisí na zvláštních konjunkturách a při každém jednotlivém uzavření obchodu na větší či menší chytrosti a podnikavosti kapitalisty, zda — a do jaké míry— nakoupí nebo prodá nad výrobní cenou nebo pod ní, a tak si v procesu oběhu přivlastní větší nebo menší část celkové nadhodnoty. Tak či onak se tu však kvantitativní dělení hrubého zisku mění v kvalitativní, tím spíše, že samo kvantitativní dělení závisí na tom, co se má rozdělit, jak aktivní kapitalista hospodaří s kapitálem a jaký hrubý zisk mu kapitál vynáší jako fungující kapitál, tj. v důsledku jeho funkcí jako aktivního kapitalisty. Předpokládá se tu, že fungující kapitalista není vlastníkem kapitálu. Vlastnictví kapitálu představuje vůči němu půjčovatel, peněžní kapitalista. Úrok, který mu fungující kapitalista platí, jeví se tedy jako část hrubého zisku, která připadá vlastnictví kapitálu jako takovému. V protikladu k tomu se nyní část zisku, která připadá aktivnímu kapitalistovi, jeví jako podnikatelský zisk, vyvěrající výhradně z operací čili funkcí, které aktivní kapitalista vykonává s kapitálem v reprodukčním procesu, tedy speciálně z funkcí, které vykonává jako podnikatel v průmyslu nebo v obchodu. Úrok se mu tedy jeví jako pouhý plod vlastnictví kapitálu, kapitálu o sobě, abstrahovaného od reprodukčního procesu kapitálu, jako plod kapitálu, pokud „nepracuje“, nefunguje; kdežto podnikatelský zisk se mu jeví jako výhradní plod funkcí, které vykonává s kapitálem, jako plod pohybu a procesu, který se děje s kapitálem, procesu, který se mu pak jeví jako jeho vlastní činnost v protikladu k nečinnosti, neúčasti peněžního kapitalisty na výrobním procesu. Toto kvalitativní rozlišování dvou částí hrubého zisku, spočívající v tom, že úrok je plodem kapitálu o sobě, plodem vlastnictví kapitálu, nezávisle na výrobním procesu, a podnikatelský zisk plodem pohybujícího se kapitálu, působícího ve výrobním procesu, a tudíž plodem aktivní úlohy, kterou ten, kdo kapitálu používá, hraje v reprodukčním procesu — toto kvalitativní rozlišování není jen subjektivní představou peněžního kapitalisty v prvním případě a průmyslového kapitalisty v druhém případě. Je založeno na objektivní skutečnosti, neboť úrok připlývá k peněžnímu kapitalistovi, půjčovateli, který je pouhým vlastníkem kapitálu, tedy pouhým představitelem vlastnictví kapitálu před výrobním procesem a mimo výrobní proces; a podnikatelský zisk připlývá jen k fungujícímu kapitalistovi, nevlastníku kapitálu.
Jak pro průmyslového kapitalistu, pokud pracuje s vypůjčeným kapitálem, tak pro peněžního kapitalistu, pokud svého kapitálu nepoužívá sám, mění se tím čistě kvantitativní dělení hrubého zisku mezi dvě různé osoby, které mají různé právní tituly na týž kapitál a tudíž i na zisk jím vytvořený, v kvalitativní dělení. Jedna část zisku se pak jeví jako plod, který sám o sobě připadá kapitálu v jednom určení, jako úrok; druhá část se jeví jako specifický plod kapitálu v protikladném určení, a tudíž jako podnikatelský zisk; jedna se jeví výhradně jako plod vlastnictví kapitálu, druhá výhradně jako plod fungování s kapitálem, jako plod procesu, který se děje s kapitálem, čili plod funkcí, které plní aktivní kapitalista. A tato krystalisace a osamostatnění obou částí hrubého zisku vůči sobě navzájem, jako by pocházely ze dvou podstatně různých zdrojů, musí se nyní ustálit pro celou třídu kapitalistů a pro celkový kapitál. Přitom je jedno, zda je kapitál, jehož používá aktivní kapitalista, vypůjčen nebo ne, nebo zda kapitálu patřícího peněžnímu kapitalistovi používá on sám nebo ne. Zisk z každého kapitálu, tedy i průměrný zisk založený na vyrovnávání kapitálů mezi sebou, se rozpadá nebo může být rozložen na dvě kvalitativně různé části, vůči sobě navzájem samostatné a na sobě nezávislé, na úrok a podnikatelský zisk, které jsou oba určovány zvláštními zákony. Kapitalista, který pracuje s vlastním kapitálem, právě tak jako kapitalista, který pracuje s vypůjčeným kapitálem, dělí svůj hrubý zisk na úrok, který mu připadá jako vlastníkovi kapitálu, jako tomu, kdo kapitál půjčil sám sobě, a na podnikatelský zisk, který mu připadá jako aktivnímu, fungujícímu kapitalistovi. Pro toto dělení, jakožto kvalitativní, je jedno, zda se kapitalista skutečně musí rozdělit s druhým nebo ne. Použivatel kapitálu, i když pracuje s vlastním kapitálem, se rozpadá na dvě osoby, na pouhého vlastníka kapitálu a na použivatele kapitálu; jeho kapitál sám se s hlediska kategorií zisku, které vynáší, rozpadá na kapitál jako vlastnictví, kapitál mimo výrobní proces, který sám o sobě nese úrok, a na kapitál ve výrobním procesu, který jakožto kapitál v procesu vynáší podnikatelský zisk.
Úrok se tedy ustaluje tak, že už nevystupuje jako dělení hrubého zisku, pro výrobu lhostejné, k němuž dochází jen příležitostně, když průmyslník pracuje s cizím kapitálem. I když pracuje s vlastním kapitálem, štěpí se jeho zisk na úrok a podnikatelský zisk. Tím se čistě kvantitativní dělení stává kvalitativním; dochází k němu nezávisle na náhodné okolnosti, zda průmyslník je nebo není vlastníkem svého kapitálu. Jsou to nejen části zisku rozdělované různým osobám, nýbrž dvě různé kategorie zisku, které mají různý vztah ke kapitálu, tedy mají vztah k různým určením kapitálu.
Nyní velmi jasně vysvítá, proč toto dělení hrubého zisku na úrok a podnikatelský zisk, jakmile se stane kvalitativním, nabývá tohoto charakteru kvalitativního dělení pro celkový kapitál a pro celou třídu kapitalistů.
Za prvé to vyplývá už z prostého empirického faktu, že většina průmyslových kapitalistů, byť i v různých kvantitativních proporcích, pracuje s vlastním i vypůjčeným kapitálem a že poměr mezi vlastním a vypůjčeným kapitálem se v různých obdobích mění.
Za druhé: Přeměna jedné části hrubého zisku ve formu úroku přeměňuje jeho druhou část v podnikatelský zisk. Podnikatelský zisk je fakticky jen protikladnou formou, kterou na sebe bere přebytek hrubého zisku nad úrokem, jakmile úrok existuje jako zvláštní kategorie. Celé zkoumání toho, jak se hrubý zisk diferencuje na úrok a podnikatelský zisk, je prostě zkoumání toho, jak část hrubého zisku vůbec krystalisuje a osamostatňuje se jako úrok. Úrokový kapitál však historicky existuje jako hotová, zděděná forma, a tudíž i úrok jako hotová dílčí forma nadhodnoty vyrobené kapitálem, mnohem dříve, než se objevuje kapitalistický způsob výroby a jemu odpovídající představy o kapitálu a zisku. Proto v představě lidu platí peněžní kapitál, úrokový kapitál stále ještě za kapitál jako takový, za kapitál par excellence. Odtud na druhé straně představa převládající až do doby Massiovy, že úrokem se platí za peníze jako takové. Okolnost, že půjčený kapitál nese úrok, ať se ho skutečně použije jako kapitálu nebo ne — i tehdy, vypůjčí-li si ho někdo jen pro spotřebu — utvrzuje představu o samostatnosti této formy kapitálu. Nejlepším důkazem toho, jak samostatně vystupuje v prvních obdobích kapitalistického způsobu výroby úrok proti zisku a úrokový kapitál proti průmyslovému kapitálu, je, že teprve v polovině XVIII. století byl objeven ten fakt (objevil jej Massie a po něm Hume), že úrok je pouhá část hrubého zisku, a že vůbec bylo takového objevu zapotřebí.
Za třetí: Ať průmyslový kapitalista pracuje s vlastním nebo vypůjčeným kapitálem, nemění to nic na tom, že proti němu stojí třída peněžních kapitalistů jako zvláštní druh kapitalistů, peněžní kapitál jako samostatný druh kapitálu a úrok jako samostatná forma nadhodnoty, odpovídající tomuto specifickému kapitálu.
Kvalitativně je úrok nadhodnota, kterou poskytuje pouhé vlastnictví kapitálu, kterou dává kapitál sám o sobě, ačkoli jeho vlastník zůstává mimo reprodukční proces, kterou tedy kapitál dává nezávisle na svém procesu.
Kvantitativně se část zisku tvořící úrok jeví tak, jako by nesouvisela s průmyslovým a obchodním kapitálem jako takovým, nýbrž s peněžním kapitálem, a míra této části nadhodnoty, úroková míra čili úroková sazba, tento vztah upevňuje. Neboť za prvé úroková sazba — přestože závisí na všeobecné míře zisku — se určuje samostatně, a za druhé, tak jako tržní cena zboží, na rozdíl od nepostižitelné míry zisku, vystupuje jako pevný, přes všechny změny uniformní, očividný a vždy daný poměr. Kdyby byl všechen kapitál v rukou průmyslových kapitalistů, neexistoval by ani úrok, ani úroková sazba. Samostatná forma, kterou přijímá kvantitativní dělení hrubého zisku, vytváří kvalitativní dělení. Srovná-li se průmyslový kapitalista s peněžním kapitalistou, odlišuje jej od něho jen podnikatelský zisk jakožto přebytek hrubého zisku nad průměrným úrokem, který se díky úrokové sazbě jeví jako empiricky daná veličina. Srovná-li se naproti tomu s takovým průmyslovým kapitalistou, který hospodaří s vlastním, a ne vypůjčeným kapitálem, liší se ten od něho jen jako peněžní kapitalista, protože úrok shrabuje sám, místo aby jej někomu platil. V obou případech se mu část hrubého zisku odlišná od úroku jeví jako podnikatelský zisk a úrok sám jako nadhodnota, kterou dává kapitál sám o sobě a kterou by tedy dával, i kdyby se ho nepoužívalo produktivně.
Pro jednotlivého kapitalistu to prakticky platí. Má na vybranou, zda svůj kapitál, ať existuje už na začátku jako peněžní kapitál nebo má být v peněžní kapitál teprve přeměněn, půjčí jako úrokový kapitál, nebo zda jej sám zhodnotí jako produktivní kapitál. Ale vzato všeobecně, tj. aplikováno na celý společenský kapitál — jak to dělají někteří vulgární ekonomové, kteří to vydávají dokonce za základ zisku — je to ovšem bláznovství. Přeměnit všechen kapitál v peněžní kapitál, aniž by tu byli lidé, kteří kupují a zhodnocují výrobní prostředky, v jejichž formč existuje všechen kapitál až na poměrně malou část v penězích — je ovšem nesmysl. Ještě nesmyslnější je domnívat se, že na základě kapitalistického způsobu výroby by kapitál nesl úrok, aniž by fungoval jako produktivní kapitál, tj. aniž by vytvářel nadhodnotu, jejíž je úrok pouhou částí; že by kapitalistický způsob výroby mohl trvat bez kapitalistické výroby. Kdyby si nadměrně velká část kapitalistů usmyslila přeměnit svůj kapitál v peněžní kapitál, mělo by to za následek obrovské znehodnocení peněžního kapitálu a obrovský pokles úrokové sazby; mnoho kapitalistů by nemohlo dál žít z úroků, byli by tedy nuceni stát se opět průmyslovými kapitalisty. Ale jak už bylo řečeno, u jednotlivého kapitalisty je to fakt. Považuje tedy nutně, i když hospodaří s vlastním kapitálem, tu část svého průměrného zisku, která se rovná průměrnému úroku, za plod svého kapitálu jako takového, získaný nezávisle na výrobním procesu; a v protikladu k této části osamostatněné v úroku považuje přebytek hrubého zisku nad úrokem prostě za podnikatelský zisk.
Za čtvrté: {Mezera v rukopisu.}
Ukázalo se tedy, že ta část zisku, kterou musí fungující kapitalista platit pouhému vlastníku vypůjčeného kapitálu, se přeměňuje v samostatnou formu té části zisku, kterou dává pod názvem úrok každý kapitál jako takový, ať je vypůjčen nebo ne. Jak veliká je tato část, to závisí na výši průměrné úrokové sazby. Její původ je vidět už jen z toho, že fungující kapitalista, pokud je vlastníkem svého kapitálu, nekonkuruje — alespoň ne aktivně — při určování úrokové sazby. Čistě kvantitativní dělení zisku mezi dvě osoby, které na něj mají různé právní nároky, se přeměnilo v kvalitativní dělení, které zdánlivě vyvěrá přímo z povahy kapitálu a zisku. Neboť jak jsme viděli, jakmile část zisku všeobecně přijímá formu úroku, přeměňuje se rozdíl mezi průměrným ziskem a úrokem čili přebytek zisku nad úrokem ve formu protikladnou úroku, ve formu podnikatelského zisku. Tyto dvě formy, úrok a podnikatelský zisk, existují jen ve svém protikladu. Obě tedy jsou v určitém poměru nikoli k nadhodnotě — jsou to jen její části, fixované v různých kategoriích, rubrikách či názvech — nýbrž k sobě navzájem. Protože se jedna část zisku přeměňuje v úrok, jeví se druhá část zisku jako podnikatelský zisk.
Ziskem tu stále rozumíme průměrný zisk, protože odchylky jak individuálního zisku, tak zisku v různých výrobních sférách — tj. ty či ony změny v rozdělování průměrného zisku čili nadhodnoty, komíhající podle konkurenčního boje a jiných okolností sem a tam — jsou tu pro nás úplně lhostejné. To platí vůbec pro celé toto zkoumání.
A úrok je, jak jej označuje Ramsay, čistý zisk, jejž přináší vlastnictví kapitálu jako takové, ať pouhému půjčovateli, který zůstává mimo reprodukční proces, nebo vlastníku, který svého kapitálu sám produktivně používá. Ale ani tomu nedává kapitál tento čistý zisk jako fungujícímu kapitalistovi, nýbrž jako peněžnímu kapitalistovi, který půjčil svůj vlastní kapitál jako úrokový kapitál sám sobě jako fungujícímu kapitalistovi. Tak jako je přeměna peněz a vůbec hodnoty v kapitál stálým výsledkem kapitalistického výrobního procesu, tak je jejich existence jako kapitálu stálým předpokladem tohoto procesu. Protože mají schopnost přeměňovat se ve výrobní prostředky, neustále velí neplacené práci, a přeměňují proto proces výroby a oběhu zboží ve výrobu nadhodnoty pro svého majitele. Úrok je tedy jen výrazem toho, že hodnota vůbec — zpředmětněná \ práce ve své všeobecné společenské formě — hodnota, která ve skutečném výrobním procesu přijímá podobu výrobních prostředků, stojí proti živé pracovní síle jako samostatná moc a je prostředkem k přivlastňování neplacené práce; a že je touto mocí proto, že stojí proti dělníkovi jako cizí vlastnictví. Ale na druhé straně ve formě úroku je tento protiklad k námezdní práci setřen, neboť protikladem úrokového kapitálu jako takového není námezdní práce, nýbrž fungující kapitál; půjčující kapitalista stojí jako takový přímo proti kapitalistovi skutečně fungujícímu v reprodukčním procesu, ale ne proti námezdnímu dělníkovi, kterému byly právě na základě kapitalistické výroby vyvlastněny výrobní prostředky. Úrokový kapitál je kapitál jako vlastnictví proti kapitálu jako funkci. Ale pokud kapitál nefunguje, nevykořisťuje dělníky a nedostává se do protikladu k práci.
Na druhé straně podnikatelský zisk netvoří protiklad k námezdní práci, ale jen k úroku.
Za prvé: předpokládá-li se průměrný zisk jako veličina daná, není míra podnikatelského zisku určena mzdou, nýbrž úrokovou sazbou. Je tím vyšší, čím nižší je úroková sazba, a naopak.[73]
Za druhé: fungující kapitalista neodvozuje svůj nárok na podnikatelský zisk, tedy tento podnikatelský zisk sám, ze svého vlastnictví kapitálu, nýbrž z funkce kapitálu v protikladu k té jeho určenosti, v níž existuje jen jako nečinné vlastnictví. To se projevuje jako bezprostředně existující protiklad, když kapitalista operuje s vypůjčeným kapitálem, kdy tedy úrok a podnikatelský zisk připadají dvěma různým osobám. Podnikatelský zisk vyvěrá z funkce kapitálu v reprodukčním procesu, je tedy důsledkem operací, činnosti, jíž fungující kapitalista zprostředkovává tyto funkce průmyslového a obchodního kapitálu. Ale být představitelem fungujícího kapitálu, to není sinekura jako u toho, kdo představuje úrokový kapitál. Na základě kapitalistické výroby řídí kapitalista výrobní proces i proces oběhu. Vykořisťování produktivní práce stojí námahu, ať je provádí kapitalista sám nebo jiní jeho jménem. Podnikatelský zisk se mu tedy v protikladu k úroku jeví jako cosi nezávislého na vlastnictví kapitálu, spíše jako výsledek jeho funkcí jako nevlastníka, jako — dělníka.
V jeho lebce proto nutně vzniká představa, že jeho podnikatelský zisk zdaleka není protikladem k námezdní práci a pouhou nezaplacenou cizí prací, naopak, že to není nic jiného než mzda, mzda za dozor, wages of superintendence of labour, vyšší mzda než mzda obyčejného námezdního dělníka, 1) protože to je složitější práce a 2) protože si mzdu vyplácí sám. Pro protiklad, že úrok připadá kapitalistovi, i když nevykonává žádné funkce jako kapitalista, nýbrž je jen vlastníkem kapitálu, a že naproti tomu podnikatelský zisk připadá fungujícímu kapitalistovi, i když není vlastníkem kapitálu, s nímž funguje, se úplně zapomíná, že jeho funkce jako kapitalisty je vyrábět nadhodnotu, tj. neplacenou práci, a to za nejúspornějších podmínek. Pro protikladnou formu obou částí, na něž se rozpadá zisk, tj. nadhodnota, se zapomíná, že obě jsou jen částmi nadhodnoty a že její rozdělení nemůže nic měnit na její povaze, na jejím původu, ani na podmínkách její existence.
V reprodukčním procesu zastupuje fungující kapitalista kapitál jako cizí vlastnictví vůči námezdním dělníkům, a peněžní kapitalista, zastoupený fungujícím kapitalistou, se podílí na vykořisťování práce. Na to, že aktivní kapitalista může plnit svou funkci, nechávat na sebe pracovat dělníky čili nechávat výrobní prostředky fungovat jako kapitál jen jako představitel výrobních prostředků vůči dělníkům, na to se zapomíná pro protiklad mezi funkcí kapitálu v reprodukčním procesu a pouhým vlastnictvím kapitálu mimo reprodukční proces.
Skutečně forma, kterou obě části zisku, tj. nadhodnoty, přijímají jako úrok a podnikatelský zisk, nevyjadřuje vztah k práci, protože tento vztah existuje jen mezi prací a ziskem nebo přesněji nadhodnotou jako úhrnem, celkem, jednotou obou těchto částí. Poměr, v němž se zisk dělí, a různé právní nároky, na jejichž základě k tomuto dělení dochází, předpokládají zisk jako hotový, předpokládají, že už tu je. Je-li kapitalista vlastníkem kapitálu, s nímž funguje, shrábne proto celý zisk čili nadhodnotu; dělníkovi je úplně lhostejné, zda kapitalista shrábne celý zisk sám nebo zda musí část postoupit třetí osobě jako právnímu vlastníku. Důvody k dělení zisku mezi dva druhy kapitalistů se tak nepozorovaně mění v důvody existence zisku, který se má dělit, nadhodnoty, kterou si nezávisle na tom, jak se později dělí, bere kapitál jako takový z reprodukčního procesu. Z toho, že úrok stojí proti podnikatelskému zisku a podnikatelský zisk proti úroku, že oba stojí proti sobě, a ne proti práci, vyplývá, že podnikatelský zisk plus úrok, tj. zisk, tj. konec konců nadhodnota, se zakládají na čem? Na protikladné formě obou svých částí! Zisk se však vyrábí dříve, než dochází k tomuto dělení a dříve než o něm může být řeč.
Úrokový kapitál se osvědčuje jako úrokový jen potud, pokud se půjčené peníze skutečně přeměňují v kapitál a pokud se vyrábí přebytek, jehož částí je úrok. To však nevylučuje, že je s ním nezávisle na výrobním procesu nerozlučně spjata vlastnost nést úroky. Vždyť pracovní síla také osvědčuje svou schopnost vytvářet hodnotu, jen když působí v pracovním procesu a když se v něm realisuje; to však nevylučuje, že sama o sobě, potenciálně, jako schopnost, je hodnototvornou činností a jako taková nevzniká teprve z procesu, ale naopak, je jeho předpokladem. Jako schopnost vytvářet hodnotu se kupuje. Ale je ji možno koupiti k jiným účelům než k produktivní práci, např. k čistě osobním účelům, k obsluze atd. Tak je to i s kapitálem. Je věcí vypůjčovatele, zda ho využije jako kapitálu, tj. zda skutečně uplatní jeho inherentní vlastnost vyrábět nadhodnotu. V obou případech platí nadhodnotu, která je sama o sobě, potenciálně, obsažena ve zboží kapitál.
*
Všimněme si nyní blíže podnikatelského zisku.
Tím, že se fixuje moment specifické společenské určenosti kapitálu za kapitalistického způsobu výroby — vlastnictví kapitálu, které má tu vlastnost, že velí práci jiných — takže se úrok jeví jako část nadhodnoty, kterou vyrábí kapitál v tomto vztahu, jeví se druhá část nadhodnoty — podnikatelský zisk — nutně tak, jako by nevznikala z kapitálu jako kapitálu, nýbrž z výrobního procesu, nezávisle na jeho specifické společenské určenosti, která přece už nabyla svého zvláštního způsobu existence ve výrazu úrok z kapitálu. Výrobní proces oddělený od kapitálu je však pracovním procesem vůbec. Průmyslový kapitalista, jako někdo jiný než vlastník kapitálu, se proto nejeví jako fungující kapitál, nýbrž jako osoba fungující i nezávisle na kapitálu, jako prostý nositel pracovního procesu vůbec, jako dělník, a to jako námezdní dělník.
Úrok sám o sobě vyjadřuje právě, že tu jsou pracovní podmínky jako kapitál, ve společenském protikladu k práci, a že se stávají osobní mocí vůči práci a nad prací. Ukazuje dále vlastnictví kapitálu samo jako prostředek k přivlastňování produktů cizí práce. Ukazuje však tento charakter kapitálu jako něco, co kapitálu přináleží mimo výrobní proces a co naprosto není výsledkem specificky kapitalistické určenosti tohoto výrobního procesu samého. Neukazuje jej v přímém protikladu k práci, nýbrž naopak bez poměru k práci, jen jako poměr jednoho kapitalisty k druhému, tedy jako určení, které je pokud jde o poměr kapitálu k práci čistě vnější a lhostejné. Tedy v úroku, v oné zvláštní podobě zisku, v níž protikladný charakter kapitálu nabývá samostatného výrazu, je vyjádřen tak, že tento protiklad je tu úplně setřen a že se tu od něho úplně abstrahuje. Úrok je vztah mezi dvěma kapitalisty, nikoli mezi kapitalistou a dělníkem.
Na druhé straně dává tato forma úroku druhé části zisku kvalitativní formu podnikatelského zisku, dále mzdy za dozor. Zvláštní funkce, které má plnit kapitalista jako takový a které mu připadají právě na rozdíl od dělníků a v protikladu k nim, se vydávají za čistě pracovní funkce. Kapitalista vytváří nadhodnotu nikoli proto, že pracuje jako kapitalista, ale proto, že vedle této své vlastnosti jako kapitalisty také pracuje. Tato část nadhodnoty už tedy vůbec není nadhodnota, nýbrž její opak, ekvivalent za vykonanou práci. Protože odcizenost kapitálu, jeho protiklad k práci, se přenáší mimo skutečný proces vykořisťování, totiž na úrokový kapitál, jeví se sám tento proces vykořisťování jako pouhý pracovní proces, v němž fungující kapitalista vykonává jen jinou práci než dělník, takže vykořisťovací práce a vykořisťovaná práce jsou obě jako práce totožné. Vykořisťovací práce je právě tak prací jako práce, která je vykořisťována. Úrok se stává společenskou formou kapitálu, ale vyjádřenou v neutrální a indiferentní formě; podnikatelský zisk se stává ekonomickou funkcí kapitálu, ale abstrahovanou od určitého, kapitalistického charakteru této funkce.
Ve vědomí kapitalisty se tu odehrává totéž jako u kompensačních důvodů při vyrovnávání zisku na průměrný zisk, o nichž jsme se zmínili v II. oddílu této knihy. Tyto kompensační důvody, které mají určující vliv na rozdělování nadhodnoty, se v kapitalistické představě mění v příčiny vzniku zisku a (subjektivní) důvody k jeho ospravedlnění.
Představa, že podnikatelský zisk je mzda za práci dozoru, představa, která vzniká z toho, že se podnikatelský zisk jeví jako něco protikladného úroku, se ještě utvrzuje tím, že část zisku opravdu může být oddělena jako mzda a skutečně se tak odděluje, či vlastně naopak, že část mzdy se za kapitalistického způsobu výroby jeví jako nedílná součást zisku. Tato část, jak správně zjistil již A. Smith, vystupuje v čisté podobě, samostatně a úplně oddělena jednak od zisku (jakožto součtu úroku a podnikatelského zisku), jednak od té části zisku, která zbývá po odečtení úroku jako tak zvaný podnikatelský zisk, v platu ředitele v takových oborech podnikání, jejichž rozsah atd. dovoluje takovou dělbu práce, že je možno stanovit zvláštní mzdu pro ředitele.
Práce vrchního dozoru a vedení nutně vzniká všude, kde má bezprostřední výrobní proces podobu společensky kombinovaného procesu a není isolovanou prací samostatných výrobců.[74] Má však dvojakou povahu.
Na jedné straně se ve všech pracích, v nichž kooperuje mnoho individuí, nutně zračí souvislost a jednota procesu v jedné řídící vůli a ve funkcích, které se netýkají dílčích prací, nýbrž celkové činnosti dílny, jako tomu je u dirigenta orchestru. Je to produktivní práce, která se musí vykonávat při každém kombinovaném způsobu výroby.
Na druhé straně — ponecháme-li úplně stranou obchodní úsek — vzniká tato práce vrchního dozoru nezbytně při všech výrobních způsobech založených na protikladu mezi dělníkem jako bezprostředním výrobcem a mezi vlastníkem výrobních prostředků. Čím větší je tento protiklad, tím větší úlohu má tento vrchní dozor nad dělníky. Proto dosahuje vrcholu za otrokářského systému.[75] Je však nezbytný i za kapitalistického způsobu výroby, neboť zde je výrobní proces zároveň procesem spotřeby pracovní síly kapitalistou. lJplně stejně jako v despotických státech zahrnuje práce vrchního dozoru a všestranného zasahování vlády obojí: jak vyřizování společných záležitostí vyplývajících z povahy každé pospolitosti, tak specifické funkce vyvěrající z protikladu mezi vládou a masou lidu.
U starověkých spisovatelů, kteří znají otrokářský systém z vlastního pozorování, jsou v theorii, jako tomu bylo i v praxi, obě stránky práce dozoru nerozlučně spjaty právě tak jako u moderních ekonomů, kteří pokládají kapitalistický výrobní způsob za absolutní způsob výroby. Přitom, jak hned ukáži na příkladu, dovedou apologeti moderního systému otroctví používat práce dozoru jako důvodu k ospravedlňování otroctví jako jiní ekonomové k ospravedlňování systému námezdní práce.
Villicus v době Catonově: „V čele venkovských otroků (familia rustica) stál správce (villicus, od slova villa), který přijímal a vydával, nakupoval a prodával, dostával od pána instrukce a v jeho nepřítomnosti poroučel a trestal... Správce byl ovšem svobodnější než ostatní čeleď; Magonovy knihy radí dovolit mu, aby se ženil, plodil děti a měl vlastní peněžní jmění, a Cato doporučuje oženit jej s hospodyní; on jediný měl asi také naději, že bude-li se dobře chovat, dostane od pána svobodu. Jinak tvořili všichni společnou domácnost... Každý otrok, i správce sám, dostával to, co potřeboval k životu, od pána v určitých lhůtách a přesně odměřeném množství, a s tím pak musel vyjít... Množství se řídilo podle práce, proto např. správce, který měl lehčí práci než čeleď, dostával méně než oni.“ (Mommsen: „Römische Geschichte“, 2. vyd., 1856, I, str. 809—810.)
Aristoteles: „‘Ο γάρ δεσπότης ούχ έν τῷ χτᾶσϑαι τοὐς δοὐλους, ἀλλ᾽ έυ τῷ χρῆσϑαι δοὐλοις.“ („Neboť pán“ — kapitalista — „se neprojevuje jako pán získáváním otroků“ — vlastnictvím kapitálu, které dává moc kupovat práci — „nýbrž užíváním otroků“ — používáním dělníků, dnes námezdních dělníků, ve výrobním procesu.) „῎Εστι δ᾿αὓτη ἡ ἑπιστἡμη οὑδὲν μέγα ἔχουσα οὑδὲ σεμνὁν“ („Ale na této vědě není nic velkého ani vznešeného“;) „ἂ γἀρ τὀν δοῦλον ἐπἱστασϑαι δεῖ ποιεῖν, ἐχεῖνον δεῖ ταῦτα ἐπἱστασϑαι ἐπιτἁττειν(„co totiž otrok musí dovést udělat, musí pán umět poručit“.) „Διὀ ὄσοις ἐξουσἱα μὴ αὐτοὑς χαχοπαϑεῖν, ὲπίτροπος λαμβάνει ταύτην τὴν τιμήν, αὺτοὶ δἐ πολιτεύονται ἣ φιλοσοφοῦσιν." („Kde se s tím páni nemusí trápit sami, přejímá tuto čest dozorce [epitropos], oni sami pak se zabývají státními záležitostmi nebo filosofují.“) (Aristoteles: „De Republica“, vyd. Bekker, 1837, kn. I, kap. 7.)
Aristoteles bez obalu praví, že panství, jak v politické, tak v hospodářské oblasti, ukládá těm, kdo mají moc, funkce panování, tj. v hospodářské oblasti že musí umět spotřebovávat pracovní sílu, a dodává, že s touto prací dozoru není třeba dělat zvláštní cavyky, a proto pán, je-li dost zámožný, přenechává „čest“ trápit se s tím dozorci.
Pokud není práce řízení a vrchního dozoru zvláštní funkcí, vyvěrající z povahy každé kombinované společenské práce, nýbrž vyplývá z protikladu mezi majitelem výrobních prostředků a majitelem pouhé pracovní síly — ať už se pracovní síla kupuje přímo s dělníkem, jak je tomu za otrokářského systému, nebo ať dělník sám prodává svou pracovní sílu a výrobní proces je tudíž zároveň procesem spotřeby jeho práce kapitálem — ospravedlňuje se touto funkcí, vyvěrající ze zotročení bezprostředního výrobce, často tento vztah sám, a vykořisťování, přivlastňování cizí nezaplacené práce se právě tak často vykládá jako mzda náležející vlastníku kapitálu. Ale nikdy to nikdo neudělal lépe než obhájce otroctví ve Spojených státech, jistý advokát O‘Connor, na shromáždění v New Yorku 19. prosince 1859, pod praporem „Spravedlnost pro Jih“. — „Now, gentlemen [nuže, pánové],“ pravil za bouřlivého potlesku, „sama příroda určila černocha k tomu, aby žil jako otrok. Má sílu a hodí se k práci; ale příroda, která mu dala tuto sílu, neobdařila ho ani rozumem k tomu, aby mohl vládnout, ani chutí k práci.“ (Potlesk.) „To obojí mu nebylo dopřáno! A táž příroda, která mu nedala do vínku chuť k práci, dala mu pána, aby ji z něho vynutil a aby z něho v podnebí, pro které je stvořen, udělal sluhu, který by byl užitečný sobě i pánovi, který mu vládne. Tvrdím, že není nijak nespravedlivé nechat černocha v postavení, které mu určila příroda, a dát mu pána, který mu vládne; a nikdo mu nebere žádné z jeho práv, nutí-li ho, aby za to zase pracoval a odváděl svému pánu spravedlivou náhradu za práci a schopnosti, jež pán vynakládá, aby mu vládl a udělal z něho něco užitečného pro sebe i pro společnost.“ [„New York Tribune“, 20. prosince 1859, str. 5—8.]
A tak jako otrok i námezdní dělník musí mít pána, který by ho vedl k práci a vládl mu. A předpokládají-li se tyto vztahy nadvlády a poroby, pak je v pořádku, je-li námezdní dělník nucen vyrábět svou vlastní mzdu a nadto ještě mzdu za dozor, kompensaci za práci nadvlády a vrchního dozoru nad ním, „a odvádět svému pánu spravedlivou náhradu za práci a schopnosti, jež pán vynakládá, aby mu vládl a udělal z něho něco užitečného pro sebe i pro společnost“.
Práce vrchního dozoru a řízení, pokud vyvěrá z antagonistického charakteru kapitálu, z panství kapitálu nad prací, a je tudíž společná všem způsobům výroby založeným, jako kapitalistická výroba, na třídním protikladu, tato práce je i v kapitalistickém systému bezprostředně a nerozlučně spjata s produktivními funkcemi, které každá kombinovaná společenská práce ukládá jednotlivým individuím jako zvláštní práci. Mzda takového epitropa nebo régisseura, jak se mu říkalo ve feudální Francii, se úplně odděluje od zisku a také nabývá formy mzdy za kvalifikovanou práci, jakmile podnik dostatečně vzroste, aby mohl platit takového ředitele (manager), ačkoli to naše průmyslové kapitalisty zdaleka ještě nevede k tomu, aby se „zabývali státními záležitostmi nebo filosofovali“.
Že „duší našeho průmyslového systému“ nejsou průmysloví kapitalisté, nýbrž průmysloví ředitelé (managers), poznamenal už pan Ure[76]. Pokud jde o obchodní úsek podnikání, řekli jsme o tom už v předcházejícím oddílu všechno, co je třeba.
Sama kapitalistická výroba to přivedla tak daleko, že práce vrchního řízení, úplně odloučené od vlastnictví kapitálu, je habaděj. Proto je už zbytečné, aby tuto práci vrchního řízení vykonával kapitalista. Není vůbec třeba, aby dirigent byl majitelem nástrojů orchestru, ani nepatří k jeho funkci dirigenta, aby měl co dělat se „mzdou“ ostatních hudebníků. Družstevní továrny jsou důkazem, že kapitalista se stal jako funkcionář výroby stejně zbytečným, jako on sám na vrcholu svého vývoje považuje za zbytečného velkého pozemkového vlastníka. Pokud práce kapitalisty nevyvěrá z výrobního procesu jako jen kapitalistického, tedy pokud tato práce sama sebou nemizí s kapitálem, pokud se neomezuje na funkci vykořisťování cizí práce, pokud tedy vyvěrá z formy práce jako práce společenské, z kombinace a kooperace mnoha lidí, aby se dosáhlo společného výsledku, je na kapitálu stejně nezávislá jako je na něm nezávislá sama tato forma, jakmile protrhne kapitalistický obal. Tvrdit, že tato práce je nutná jako kapitalistická práce, jako funkce kapitalisty, neznamená nic jiného, než že vulgus si nedovede formy, které se vyvinuly v lůně kapitalistického způsobu výroby, představit jako oddělené a zbavené jejich antagonistického společenského charakteru. Proti peněžnímu kapitalistovi je průmyslový kapitalista dělníkem, ale dělníkem jako kapitalista, tj. jako vykořisťovatel cizí práce. Mzda, kterou za tuto práci požaduje a dostává, rovná se přesně přivlastněnému množství cizí práce a závisí přímo, pokud kapitalista na sebe bere nutné starosti s vykořisťováním, na stupni vykořisťování této práce, ale ne na stupni námahy, jakou ho toto vykořisťování stojí a kterou může za mírný plat přesunout na ředitele. Po každé krisi můžeme v anglických továrních obvodech najít dost bývalých továrníků, kteří nyní vedou za nevelký plat své někdejší továrny jako ředitelé u nových majitelů, často svých věřitelů.[77]
Mzda za správu, kterou dostávají obchodní i průmysloví ředitelé, vystupuje úplně odděleně od podnikatelského zisku jak v družstevních továrnách dělníků, tak v kapitalistických akciových podnicích. Oddělení mzdy za správu od podnikatelského zisku, které je jindy náhodné, je tu stálé. U družstevní továrny ztrácí práce dozoru antagonistický charakter, protože ředitel je placen dělníky a není vůči nim představitelem kapitálu. Akciové podniky, vyvíjející se s úvěrnictvím, mají vůbec tendenci stále více oddělovat tuto správní práci jako zvláštní funkci od držby kapitálu, ať vlastního nebo vypůjčeného, tak jako se s vývojem buržoasní společnosti soudní a správní funkce odlučují od pozemkového vlastnictví, jehož atributy byly ve feudální době. Ale když na jedné straně proti pouhému vlastníkovi kapitálu, peněžnímu kapitalistovi, stojí fungující kapitalista, a s rozvojem úvěru tento peněžní kapitál sám nabývá společenského charakteru, koncentruje se v bankách a půjčují jej banky, a ne už jeho bezprostřední vlastníci; když však na druhé straně všechny reálné funkce, které má vykonávat fungující kapitalista jako takový, obstarává osoba, která je jen ředitelem a nemá kapitál z žádného titulu, ani ze zápůjčky, ani nijak jinak, pak zůstává jen funkcionář a kapitalista mizí jako zbytečná osoba z výrobního procesu.
Z veřejných účetních zpráv[78] družstevních továren v Anglii je vidět, že — po odečtení mzdy ředitele, která úplně stejně jako mzdy ostatních dělníků tvoří část vynaloženého variabilního kapitálu — měly větší zisk než průměrný, ačkoli místy platily mnohem vyšší úrok než soukromí továrníci. Příčinou vyššího zisku bylo ve všech těchto případech hospodárnější používání konstantního kapitálu. Nás však na tom zajímá, že průměrný zisk (= úrok + podnikatelský zisk) tu fakticky a očividně vystupuje jako veličina úplně nezávislá na mzdě za správu. Protože zisk tu byl větší než průměrný zisk, byl i podnikatelský zisk větší než obvykle.
Týž zjev se vyskytuje i u některých kapitalistických akciových podniků, např. u akciových bank (Joint Stock Banks). „London and Westminster Bank“ vyplatila roku 1863 30% roční dividendu, „Union Bank of London“ a jiné 15%. Od hrubého zisku se tu kromě ředitelských platů odečítá úrok, který se platí z vkladů. Vysoký zisk se tu vysvětluje tím, že základní kapitál je ve srovnání s vklady nepatrný. Např. u „London and Westminster Bank“ činil roku 1863 vložený kapitál 1,000.000 liber št., vklady 14,540.275 liber št. U „Union Bank of London“ byl roku 1863 vložený kapitál 600.000 liber št., vklady 12,384.173 liber št.
Zaměňování podnikatelského zisku se mzdou za dozor nebo správu původně vzniklo ze zvláštní formy, kterou přijímá přebytek zisku nad úrokem v protikladu k úroku. V tomto zaměňování se ještě pokračovalo z apologetické snahy vylíčit zisk nikoli jako nadhodnotu, tj. jako nezaplacenou práci, nýbrž jako mzdu, kterou dostává kapitalista za vykonanou práci. Proti tomu pak socialisté vytyčili požadavek, aby byl zisk fakticky omezen na to, za co byl theoreticky vydáván, totiž na pouhou mzdu za dozor. A tento požadavek byl theoretickému přikrašlování tím víc proti srsti, čím víc se na jedné straně tato mzda za dozor se vznikem početné třídy průmyslových a obchodních ředitelů[79] dostávala jako každá jiná mzda na určitou úroveň a nabývala určité tržní ceny a čím níže na druhé straně klesala, jako každá mzda za kvalifikovanou práci, se všeobecným vývojem, který snižuje výrobní náklady na speciálně vyškolenou pracovní sílu[80]. S rozvojem družstevnictví u dělníků a akciových podniků u buržoasie odpadla i poslední záminka k zaměňování podnikatelského zisku se mzdou za správu, a zisk se i prakticky ukázal jako to, čím nesporně theoreticky byl, jako pouhá nadhodnota, jako hodnota, za kterou se neplatí ekvivalent, jako realisovaná nezaplacená práce; takže fungující kapitalista skutečně vykořisťuje práci, a plod jeho vykořisťování, pracuje-li s vypůjčeným kapitálem, se dělí na úrok a podnikatelský zisk, přebytek zisku nad úrokem.
Na základně kapitalistické výroby se v akciových podnicích dělají nové podvody se mzdou za správu, vedle skutečného ředitele a nad ním se vynořuje spousta správních a dozorčích rad, jimž správa a dozor ve skutečnosti slouží jen za záminku, aby mohli okrádat akcionáře a mazat si kapsy. Mnoho pěkných podrobností o tom najdeme v „The City or the Physiology of London Business; with Sketches on ‘Change and the Coffee Houses“. Londýn 1845. „Co vydělají bankéři a obchodníci tím, že zasedají v ředitelství osmi nebo devíti různých společností, je vidět z tohoto příkladu: soukromá bilance pana Timothy Abrahama Curtise, kterou podal po svém úpadku u konkursního soudu, vykazovala pod položkou ‚ředitelství‘ roční příjem 800—900 liber št. Protože pan Curtis byl ředitelem Anglické banky a Východoindické společnosti, pokládala si každá akciová společnost za čest, mohla-li ho získat za ředitele.“ (Str. 81, 82.) — Ředitelé takových společností dostávají za každou schůzi — a ty se konají týdně — nejméně jednu guinei (21 marek). Konkursní řízení ukazují, že tato mzda za dozor je zpravidla nepřímo úměrná dozoru, který tito nominální ředitelé skutečně vykonávají.
__________________________________
Poznámky:
73 „Podnikatelský zisk závisí na čistém zisku kapitálu, a ne obráceně.“ (Ramsay: „Essay on the Distribution of Wealth“, str. 214. Čistý zisk je u Ramsaye vždy = úroku.)
74 „Dozoru zde“ (u rolnického majitele půdy) „vůbec není zapotřebí.“ (J. E. Cairnes: „The Slave Power“. Londýn 1862, str. 48.)
75 „Vyžaduje-li povaha práce, aby dělníci“ (totiž otroci) „byli roztroušeni po rozsáhlejším prostranství, pak počet dozorců, a tím i náklady na práci spojenou s tímto dozorem příslušně vzrostou.“ (Cairnes, tamtéž, str. 44.)
76 A. Ure: „Philosophy of Manufactures“. Franc. překl. 1836, I, str. 67, kde tento Pindar továrníků jim zároveň dává vysvědčeni, že většina z nich nemá ani potuchy o mechanismu, jehož používají.
77 Znám případ, že se po krisi z roku 1868 zkrachovaný továrník stal placeným námezdním dělníkem svých bývalých dělníků. Továrnu totiž po úpadku převzalo dělnické družstvo a bývalý majitel byl přijat za ředitele. — B. E.
78 Jde o účetní zprávy nejvýš do roku 1864, protože to bylo napsáno roku 1865. — B. E.
79 „Mistři jsou právě takoví dělníci jako jejich nádeníci. Po této stránce jsou jejich zájmy totožné se zájmy jejich dělníků. Ale jsou také kapitalisty nebo agenty kapitalistů, a v tomto směru jsou jejich zájmy v příkrém protikladu se zájmy jejich dělníků.“ (Str. 27.) „Vzdělání, velmi rozšířené mezi průmyslovými dělníky této země, zmenšuje den ze dne hodnotu práce a kvalifikace skoro všech mistrů a zaměstnavatelů, protože zvětšuje počet osob, které mají jejich odborné znalosti.“ (Str. 30. Hodgskin: „Labour defended against the Claims of Capital etc.“. Londýn 1825.)
80 „Všeobecné uvolnění konvenčních přehrad, zvýšená možnost dosáhnout vzdělání má tendenci snížit mzdu za kvalifikovanou práci, místo aby zvyšovala mzdu za nekvalifikovanou práci.“ (J. St. Mill: „Principles of Political Economy“. 2. vyd., Londýn 1849, I, str. 463.)