Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Kapitál, III. díl

Kapitola dvacátá pátá

Úvěr a fiktivní kapitál

Podrobný rozbor úvěru a nástrojů, které si vytváří (úvěrové peníze atd.), nespadá do našeho plánu. Zde je třeba zdůraznit jen několik málo bodů, nutných k charakteristice kapitalistického způsobu výroby vůbec. Máme při tom co dělat jen s obchodním a bankéřským úvěrem. Souvislostí mezi jeho vývojem a vývojem veřejného úvěru se nebudeme zabývat.

Už dříve (kniha I, kap. III, 3 b) jsem ukázal, jak se z prostého oběhu zboží vyvíjí funkce peněz jako platidla a jak se tím mezi výrobci zboží a obchodníky se zbožím vytváří vztah věřitele a dlužníka. S rozvojem obchodu a kapitalistického výrobního způsobu, který vyrábí jen s ohledem na oběh, se tato přirozená základna úvěrového systému rozšiřuje, zevšeobecňuje a prohlubuje. Celkem vzato peníze tu fungují jen jako platidlo, tj. zboží se neprodává za peníze, nýbrž za písemný příslib, že bude zaplaceno v určité lhůtě. Tyto platební přísliby můžeme pro stručnost vesměs shrnout pod všeobecnou kategorii směnek. Než projde termín takových směnek a než jsou splatné, obíhají samy zase jako platidlo; a tvoří vlastní obchodní peníze. Pokud se konečně vyrovnáním pohledávky a dluhu ruší, fungují jako peníze absolutně, neboť pak nedochází k jejich konečné přeměně v peníze. Tak jako tyto zálohy, které si navzájem poskytují výrobci a obchodníci, tvoří vlastní základ úvěru, tak nástroj jejich oběhu, směnka, tvoří základnu vlastních úvěrových peněz, bankovek atd. Bankovky nespočívají na oběhu peněz, ať kovových peněz nebo státovek, nýbrž na oběhu směnek.

W. Leatham (yorkshirský bankéř): „Letters on the Currency“, 2. vyd., Londýn 1840: „Zjistil jsem, že celkový úhrn směnek za celý rok 1839 činil 528,493.842 liber št.“ (úhrn zahraničních směnek odhaduje asi na 1/5 celkové částky) „a úhrn směnek, které v témž roce současně obíhaly, 132,123.460 liber št.“ (Str. 56.) „Směnky představují větší součást oběhu než všechny ostatní jeho části dohromady.“ (Str. 3.) — „Tato ohromná nástavba směnek spočívá (!) na základně, kterou tvoří úhrn bankovek a zlata; a jestliže se v průběhu událostí tato základna příliš zúží, je ohrožena pevnost nástavby, ba její existence.“ (Str. 8.) — „Máme-li odhadnout celý oběh“ (má na mysli bankovky) „a úhrn závazků všech bank, jejichž okamžité zaplacení v hotovosti může být požadováno, soudím, že částka, jejíž přeměna ve zlato může být podle zákona žádána, činí 153 milionů, kdežto zlata, jímž by mohl být tento požadavek kryt, je jen 14 milionů.“ (Str. 11.) — „Směnky nelze dát pod kontrolu, ledaže by se zabránilo nadbytku peněz a nízké úrokové sazbě nebo diskontu, který je příčinou vzniku části směnek a podněcuje tuto velkou a nebezpečnou expansi. Není možno rozhodnout, kolik směnek vzniklo ze skutečných transakcí, např. ze skutečných koupí a prodejů, a kolik jich je vytvořeno uměle (fictious) a jsou to jen plané směnky, tj. kdy se směnka vydává, aby nahradila jinou směnku před její splatností, a tak tvořila vytvořením pouhých oběhových prostředků fiktivní kapitál. Pravda, v době, kdy je peněz nadbytek a jsou levné, děje se to v obrovské míře.“ (Str. 43, 44.) — J. W. Bosanquet: „Metallic, Paper and Credit Currency“. Londýn 1842: „Průměrný úhrn plateb, které se vyřizují v obchodním dnu v clearing house [odúčtovacím místě] (kde si londýnští bankéři mezi sebou vyměňují vystavené šeky a splatné směnky), činí přes 3 miliony liber št. a denní zásoba peněz, která je k tomuto účelu nutná, činí něco přes 200.000 liber št. (Str. 86.) {Roku 1889 činil celkový obrat clearing house 76183/4 milionů liber št., což při 300 obchodních dnech dělá průměrně 251/2 milionu denně. — B. E.} „Směnky jsou nesporně oběživem (currency), nezávisle na penězích, pokud indossamentem [rubopisem] převádějí vlastnictví z ruky do ruky.“ (Str. 92.) „V průměru je možno předpokládat, že každá obíhající směnka má dva rubopisy, a že tedy každá směnka, než je splatná, vyřídí průměrně dvě platby. A tak je pravděpodobné, že jen rubopisem zprostředkovaly směnky v roce 1839 majetkové převody v částce dvakrát 528 milionů, čili 1056 milionů liber št., přes 3 miliony denně. Je tedy jisté, že směnky a vklady dohromady vykonávají majetkovými převody z ruky do ruky a bez pomoci peněz peněžní funkce ve výši nejméně 18 milionů liber št. denně.“ (Str. 93.)

Tooke praví o úvěru všeobecně toto: „Ve svém nejjednodušším výrazu je úvěr více nebo méně oprávněná důvěra, která někoho přiměje, aby někomu jinému svěřil určitou částku kapitálu v penězích nebo ve zboží, odhadnutém na určitou peněžní hodnotu, kterážto částka je pak splatná vždy po uplynutí určité lhůty. Jestliže se kapitál půjčuje v penězích, tj. v bankovkách, nebo na úvěr v hotovosti, nebo v poukázce na korespondenta, přiráží se k částce, která má být vrácena, tolik a tolik procent za užívání kapitálu. Poskytuje-li se úvěr ve zboží, o jehož peněžní hodnotě se strany dohodly a jehož převod znamená prodej, zahrnuje stanovená částka, která má být zaplacena, náhradu za užívání kapitálu a za risiko převzaté až do doby splatnosti. Na takové úvěry se zpravidla dávají písemné obligace s určitými platebními lhůtami. A tyto přenosné obligace čili promesy tvoří prostředek, jímž půjčovatelé, jestliže se jim naskytne příležitost použít svého kapitálu, ať už ve formě peněz nebo zboží, jsou většinou s to vypůjčit si nebo koupit levněji před splatností těchto směnek, neboť jejich vlastní úvěr je podepřen úvěrem druhého podpisu na směnce.“ („Inquiry into the Currency Principle“, Str. 87.)

Ch. Coguelin, „Du Crédit et des Banques dans l'Industrie“, „Revue des deux Mondes“ 1842, sv, XXXI [str. 797]: „V každé zemi se většina úvěrových transakcí uskutečňuje přímo ve sféře průmyslových styků... výrobce suroviny dává surovinu na úvěr továrníkovi, který ji zpracovává, a dostává od něho písemný příslib, že určitého dne zaplatí. Když továrník vykoná svou část práce, dává svůj výrobek za podobných podmínek na úvěr jinému továrníkovi, který má tento výrobek dále zpracovat, a tak úvěr postupuje stále dál od jednoho k druhému, až ke spotřebiteli. Velkoobchodník dává zboží na úvěr maloobchodníkovi a sám zase dostává zboží na úvěr od továrníka nebo komisionáře. Každý si jednou rukou vypůjčuje a druhou rukou půjčuje, někdy peníze, ale mnohem častěji výrobky. Tak se uskutečňuje v průmyslových stycích neustálá výměna úvěrů, které se kombinují a všemi směry křižují. Právě ve složitosti a růstu těchto vzájemných úvěrů spočívá vývoj úvěru, a v tom je pravé sídlo jeho moci.“

Druhá stránka úvěrnictví souvisí s rozvojem obchodu s penězi, který se ovšem za kapitalistické výroby vyvíjí paralelně s rozvojem obchodu se zbožím. V předcházejícím oddílu (kapitola XIX) jsme viděli, že se v rukou peněžníků soustřeďuje úschova reservních fondů obchodníků, technické operace příjmu a výplaty peněz, mezinárodních plateb, a tím i obchod s pruty. Navazujíc na tento obchod s penězi, vyvíjí se druhá stránka úvěrnictví, správa úrokového čili peněžního kapitálu, jako zvláštní funkce peněžníků. Vypůjčování a půjčování peněz se stává jejich zvláštním zaměstnáním. Vstupují jako prostředníci mezi skutečného půjčovatele a vypůjčovatele peněžního kapitálu. Vcelku záleží činnost bankéřů po této stránce v tom, že ve svých rukou soustřeďují ve velkém množství zapůjčitelný peněžnĺ kapitál, takže místo jednotlivého půjčovatele peněz vystupují vůči průmyslovým a obchodním kapitalistům bankéři jako představitelé všech půjčovatelů peněz. Stávají se všeobecnými správci peněžního kapitálu. Na druhé straně soustřeďují, vůči všem půjčovatelům, vypůjčovatele, neboť vypůjčují pro celý obchodní svět. Banka představuje na jedné straně centralisaci peněžního kapitálu, půjčovatelů, na druhé straně centralisaci vypůjčovatelů. Její zisk spočívá vcelku v tom, že si vypůjčuje na nižší úrok, než na jaký půjčuje.

Zapůjčitelný kapitál, jímž banky disponují, jim připlývá několikerým způsobem. Předně, protože jsou pokladníky průmyslových kapitalistů, koncentruje se v bankách peněžní kapitál, který si udržuje každý výrobce a obchodník jako reservní fond nebo který mu připlývá jako platba. Tyto fondy se tak přeměňují v zapůjčitelný peněžní kapitál. Tím se reservní fond obchodního světa, protože se soustřeďuje jako společný fond, omezuje na nutné minimum, a část peněžního kapitálu, která by jinak ležela nečinně jako reservní fond, se půjčuje, funguje jako úrokový kapitál. Za druhé se zapůjčitelný kapitál bank tvoří z vkladů peněžních kapitalistů, kteří bankám přenechávají jejich rozpůjčení. S rozvojem bankovního systému, a zejména když banky začínají z vkladů platit úroky, ukládají se v nich dále peněžní úspory a peníze všech tříd, pokud právě nejsou umĺstěny. Malé částky, které samy o sobě nejsou s to působit jako peněžní kapitál, se spojují ve velké masy a tak tvoří peněžní moc. Toto shromažďování malých částek se musí jako zvláštní účinek bankovního systému odlišovat od jeho zprostředkovatelství mezi vlastními peněžními kapitalisty a vypůjčovateli. Konečně se v bankách ukládají i důchody, které mají být spotřebovány jen postupně.

Půjčování se uskutečňuje (máme tu co dělat jen s vlastním obchodním úvěrem) diskontem směnek — zpeněžením směnek před jejich splatností — a půjčkami v různých jiných formách: přímých zápůjček na osobní úvěr, zápůjček na lombard zúročitelných papírů, státních cenných papírů, akcií všeho druhu, zejména pak zápůjček na nákladní listy, waranty [skladní listy] a jiné ověřené vlastnické tituly ke zboží, na vklady atd.

Úvěr, který poskytuje bankéř, může být poskytnut v různých formách, např. ve směnkách na jiné banky, v šecích na ně, v otevření úvěru téhož druhu, konečně, u bank oprávněných vydávat bankovky, ve vlastních bankovkách banky. Bankovka není nic jiného než směnka na bankéře, splatná kdykoli do rukou držitele, kterou bankéř nahrazuje soukromé směnky. Tato forma úvěru připadá laikovi obzvlášť nápadná a důležitá, předně proto, že tento druh úvěrových peněz přechází z pouhého obchodního oběhu do všeobecného oběhu a zde funguje jako peníze; a také proto, že ve většině zemí za hlavními bankami, které vydávají bankovky, těmito prapodivnými směsicemi národní banky a soukromé banky, stojí vlastně národní úvěr a bankovky těchto bank jsou více nebo méně zákonným platidlem; protože je tu zřejmé, že bankéř obchoduje s úvěrem samým, neboť bankovka představuje jen obíhající úvěrovou známku. Bankéř však obchoduje s úvěrem i ve všech ostatních formách, i tehdy, když půjčuje v hotovosti peníze, které jsou u něho uloženy. Bankovka tvoří vlastně jen minci velkoobchodu, a hlavní věcí je u bank vždy jen vklad. To nejlépe dokazují skotské banky.

Zvláštními úvěrovými ústavy ani zvláštními formami bank se pro náš účel nepotřebujeme podrobněji zabývat.

„Činnost bankéřů je dvojí... 1) Sbírat kapitál od těch, kdo ho nemohou nijak přímo použít, a rozdělovat a předávat jej těm, kdo ho mohou použít. 2) Přijímat vklady z příjmů svých zákazníků a vyplácet jim z nich částky, které potřebují vydat na svou spotřebu. První je oběh kapitálu, druhé oběh peněz (currency)“. — „První je koncentrace kapitálu na jedné straně a jeho rozdělování na druhé straně; druhé je řízení oběhu pro místní potřeby obvodu.“ — Tooke: „Inquiry into the Currency Principle“, str. 36, 37. K tomuto místu se vrátíme v kap. XXVIII.

„Reports of Committees“, sv. VIII. „Commercial Distress“, sv. II, část I, 1847—1848. Minutes of Evidence [svědecké výpovědi]. — (Dále citováno jako „Commercial Distress“, 1847—1848.) Ve čtyřicátých letech se při eskontu směnek v Londýně v nesčetných případech přijímaly místo bankovek směnky jedné banky na druhou splatné za 21 dnů. (Výpověď Pease, provinciálního bankéře, čís. 4636 a 4656.) Podle téže zprávy měli bankéři ve zvyku, jakmile bylo málo peněz, platit takovými směnkami svým zákazníkům. Chtěl-li příjemce bankovky, musel tuto směnku znovu eskontovat. Pro banky se to rovnalo privilegiu dělat peníze. Pánové Jones, Loyd and Co. platili tak „od nepamětných dob“, jakmile bylo málo peněz a úroková sazba nad 5%. Zákazník rád bral takové bankéřské směnky, protože směnky firmy Jones, Loyd and Co. bylo možno eskontovat snáze než jeho vlastní; také často proběhly 20—30 rukama. (Tamtéž, čís. 901—904, 905, 992.)

Všechny tyto formy slouží k tomu, aby učinily pohledávku přenosnou. „Sotva je nějaká forma, v níž by úvěr občas nemusel vykonávat funkce peněz; ať je touto formou bankovka, směnka nebo šek, postup i výsledek je v podstatě týž.“ — Fullarton: „On the Regulation of Currencies“, 2. vyd., Londýn 1845, str. 38. — „Bankovky jsou drobné peníze úvěru.“ (Str. 51.)

Další citát je z knihy J. W. Gilbarta: „The History and Principles of Banking“. Londýn 1834: „Kapitál banky se skládá ze dvou částí, ze základního kapitálu (invested capital) a bankovního kapitálu (banking capital), který je vypůjčen. (Str. 117.) Bankovního čili vypůjčeného kapitálu se nabývá trojím způsobem: 1) přijímáním vkladů, 2) vydáváním vlastních bankovek, 3) vydáváním směnek. Půjčí-li mi někdo zadarmo 100 liber št. a půjčím-li těchto 100 liber št. někomu jinému na 4% úrok, vydělám tímto obchodem za rok 4 libry t. A stejně když někdo přijme můj platební příslib“ (I promise to pay — slibuji zaplatit — je obvyklá formule anglických bankovek), „vrátí mí jej na konci roku a zaplatí mi za to 4%, docela jako bych mu byl půjčil 100 liber št., vydělám tímto obchodem 4 libry št.; a zase, přinese-li mi někdo ve venkovském městě 100 liber št., abych je za 21 dní zaplatil někomu třetímu v Londýně, každý úrok, kterého mohu z těchto peněz v mezidobí dosáhnout, bude mým ziskem. To je věcné shrnutí operací banky a způsobu, jakým se pomocí vkladů, bankovek a směnek tvoří bankovní kapitál.“ (Str. 117.) „Bankéřovy zisky jsou všeobecně vzato úměrné sumě jeho vypůjčeného čili bankovního kapitálu. Má-li se zjistit skutečný zisk nějaké banky, musí se od hrubého zisku odečíst úrok ze základního kapitálu. Zbytek je bankovní zisk.“ (Str. 118.) „Půjčky, které bankéř poskytuje svým klientům, se poskytují z peněz jiných lidí.“ (Str. 146.) „Právě bankéři, kteří nevydávají bankovky, si vytvářejí bankovní kapitál diskontem směnek. Diskontními operacemi rozmnožují své vklady. Londýnští bankéři diskontují jen takovým firmám, které u nich mají běžný účet.“ (Str. 119.) „Firma, která eskontuje u své banky směnky a zaplatí z celé sumy těchto směnek úroky, musí alespoň část této sumy ponechat u banky, aniž z ní dostane úroky. Tím dostává bankéř z půjčených peněz vyšší úrok než běžný a pomocí salda, které mu zůstává, si vytváří bankovní kapitál.“ (Str. 120.) — Úsporné využívání reservních fondů, vkladů a šeků: „Depositní banky přenášením dobropisů šetří oběživem a vyřizují s malou částkou skutečných peněz transakce znějící na velké částky. Peněz, které se tak uvolní, používá bankéř na zápůjčky svým klientům prostřednictvím diskontu atd. Přenášení dobropisů zvyšuje tudíž účinnost depositního systému.“ (Str. 123.) „Nezáleží na tom, zda oba klienti, kteří spolu obchodují, mají účet u téhož bankéře nebo u různých bankéřů. Neboť bankéři si vzájemně vyměňují šeky v clearing house [odúčtovacím domě]. Převáděním dluhů by se depositní systém mohl rozšířit tak, že by úplně vytlačil užívání kovových peněz. Kdyby měl každý běžný účet u banky a prováděl všechny své platby šeky, staly by se tyto šeky jediným oběživem. V tomto případě by se muselo předpokládat, že bankéři tyto peníze mají, jinak by šeky neměly cenu.“ (Str. 124.) — Centralisaci místního obchodu v bankách napomáhají 1) pobočné banky. Provinciální banky mají filiálky v menších městech svého obvodu; londýnské banky v různých městských čtvrtích Londýna. 2) Agentury. „Každá provinciální banka má v Londýně agenta, aby tam vyplácel její bankovky a směnky a přijímal peníze, které přinášejí londýnští obyvatelé na účet lidí, kteří bydlí v provincii.“ (Str. 127.) Každý bankéř sbírá bankovky druhého bankéře a už je nevydává. V každém větším městě se bankéři jednou nebo dvakrát týdně scházejí a bankovky si vyměňují. Saldo se platí poukázkou na Londýn. (Str. 134.) „Účelem bank je ulehčovat obchod. Všechno, co ulehčuje obchod, ulehčuje i spekulaci. Obchod a spekulace jsou v mnoha případech spjaty tak úzce, že je těžko říci, kde přestává obchod a kde začíná spekulace... Všude, kde jsou banky, lze kapitál dostat snáze a levněji. Láce kapitálu podporuje spekulaci, jako láce masa a piva podporuje žravost a pijanství.“ (Str. 137, 138.) „Protože banky, které vydávají vlastní bankovky, těmito bankovkami stálc platí, může se zdát, že jejich diskontní transakce se provádějí výhradně takto vzniklým kapitálem, ale není tomu tak. Bankéř může klidně platit všechny směnky, které eskontuje, svými vlastními bankovkami, a přece může 9/10 směnek, které má, představovat skutečný kapitál. Neboť ačkoli on sám dal za tyto směnky jen své vlastní papírové peníze, nemusí přesto tyto peníze zůstat v oběhu až do splatnosti směnek. Směnky mohou obíhat tři měsíce, a bankovky se mohou vrátit za tři dny.“ (Str. 172.) „Že klienti překračují účty, je běžná obchodní věc. Je to ve skutečnosti účel, pro nějž se úvěr v hotovosti zaručuje... Úvěry v hotovosti se zaručují nejen osobní zárukou, nýbrž také deponováním cenných papírů.“ (Str. 174, 175.) „Kapitál půjčený na zástavu zboží má týž účinek jako kapitál půjčený na eskont směnek. Vypůjčí-li si někdo 100 liber št. na zástavu svého zboží, je to totéž, jako by je byl prodal za směnku na 100 liber št. a pak směnku u bankéře eskontoval. Zápůjčka na zboží mu však umožňuje, aby si zboží ponechal, dokud se nezlepší situace na trhu, a aby nemusel přinášet oběti, potřebuje-li naléhavě získat peníze.“ (Str. 180, 181.)

„The Currency Theory Reviewed atd.“ [Edinburgh 1845], str. 62, 63: „Je nesporně pravda, že 1000 liber št., které uložím dnes u A, může být zítra zase vydáno a tvořit vklad u B. Pozítří je snad zase vydá B a budou vkladem u C a tak dále do nekonečna. Týchž 1000 liber št. v penězích se tedy může řadou přenosů znásobit na absolutně neurčitelnou sumu vkladů. Je tedy možné, že devět desetin všech vkladů v Anglii vůbec neexistuje, leda jako účetní pološky v knihách bankéřů, z nichž každý ručí za to, že existuje jeho část... Tak ve Skotsku, kde obíhající peníze“ (k tomu ještě skoro jen papírové peníze!) „nepřesahují nikdy 3 miliony liber št., činí vklady 27 milionů. Pokud pak nedojde ke všeobecnému, náhlému vybírání vkladů (a run on the banks), může týchž 1000 liber št. na své zpáteční pouti vyrovnat stejně lehce stejně neurčitelnou sumu. Protože týchž 1000 liber št., jimiž dnes vyrovnám svůj dluh u jednoho obchodníka, může vyrovnat zítra jeho dluh u jiného obchodníka a pozítří dluh tohoto obchodníka u banky a tak dále do nekonečna, může týchž 1000 liber št. jít z ruky do ruky a z banky do banky a vyrovnávat jakoukoli myslitelnou sumu dluhů a pohledávek.“

{Jak jsme viděli, Gilbart viděl již roku 1834, že „všechno, co ulehčuje obchod, ulehčuje i spekulaci. Obchod a spekulace jsou v mnoha případech spjaty tak úzce, že je těžko říci, kde přestává obchod a kde začíná spekulace.“ Čím snáze lze získat zápůjčku na neprodané zboží, tím více se vypůjčuje, tím větší je pokušení vyrábět zboží nebo zboží již vyrobené vrhat na vzdálené trhy, jen aby se na ně získala peněžní zápůjčka. Jasný příklad toho, jak může být takovouto horečkou zachvácen celý obchodní svět v zemi a jak to pak končí, podávají dějiny anglického obchodu v letech 1845—1847. Na tom lze vidět, co může natropit úvěr. K následujícím příkladům ještě jen několik krátkých vysvětlivek.

Koncem roku 1812 začal polevovat tlak, který doléhal na anglický průmysl skoro nepřetržitě od roku 1837. V příštích dvou letech ještě více stoupala poptávka ciziny po anglických průmyslových výrobcích; léta 1845—1846 byla obdobím nejvyšší prosperity. Roku 1843 otevřela opiová válka anglickému obchodu Čínu. Nový trh byl novým podnětem k beztak bouřlivému rozmachu, zejména bavlnářského průmyslu. „Jak bychom mohli vůbec někdy vyrábět příliš mnoho? Musíme obléci 300 milionů lidí“ — řekl tenkrát pisateli těchto řádků jeden manchesterský továrník. Ale všechny ty nově postavené tovární budovy, parní a spřádací stroje a tkací stavy nebyly s to pohltit nadhodnotu přitékající proudem z Lancashiru. S touž vášnivostí, s níž stupňovali výrobu, vrhli se do stavby železnic; a tam se teprve ukojily spekulační choutky továrníků a obchodníků, a to již od léta 1844. Upisovali akcie, jak jen mohli, tj. pokud stačily peníze na krytí prvních splátek; s dalšími splátkami to nějak bude! Když pak přišly další splátky — podle otázky 1059 „Commercia! Distress“, 1848—1857, činil kapitál vložený v letech 1846— 1847 do železnic na 75 milionů liber št. — muselo se sáhnout k úvěru, a většinou na to musel krvavě doplácet i vlastní podnik firmy.

Ale tento vlastní podnik byl ve valné většině případů již také přetížen. Lákavé vysoké zisky svedly k daleko rozsáhlejším operacím, než dovolovaly mobilní prostředky, které byly k disposici. Ale byl tu přece úvěr, snadno dosažitelný a k tomu ještě levný. Bankovní diskont byl nízký; roku 1844 13/4—23/4%, roku 1845 až do října pod 3%, pak krátký čas stoupal až na 5% (únor 1846), pak zase klesal až na 31/4% v prosinci 1846. Ve sklepeních Anglické banky se nahromadila neslýchaně velká zásoba zlata. Všechny tuzemské bursovní hodnoty stály tak vysoko, jako nikdy předtím. Proč si tedy dát ujít skvělou příležitost, proč se nepustit chutě do díla? Proč neposlat na cizí trhy, prahnoucí po anglických výrobcích, všechno zboží, které se dá vyrobit? A proč by neměl sám továrník shrabovat dvojí zisk — z prodeje příze a tkaniny na Dálném východě a z prodeje zboží, které za to bylo dovezeno do Anglie?

Tak vznikl systém hromadných konsignací [zásilek zboží] do Indie a Číny na úvěr, který se velmi brzy vyvinul v systém konsignací čistě kvůli úvěru, jak to je podrobně vylíčeno v následujících poznámkách, a což nutně muselo skončit ohromným přeplněním trhů a krachem.

Tento krach vypukl následkem neúrody roku 1846. Anglie a zvláště Irsko potřebovaly obrovský dovoz potravin, zejména obilí a bramborů. Ale zemím, které je dodávaly, se za ně mohlo platit jen z velmi nepatrné části anglickými průmyslovými výrobky; muselo se platit drahým kovem; do ciziny odplynulo nejméně za 9 milionů zlata. Z tohoto zlata pocházelo plných 71/2 milionů ze zlatého pokladu Anglické banky, čímž byla citelně ochromena její volnost pohybu na peněžním trhu; ostatní banky, jejichž reservní fondy byly uloženy u Anglické banky a jsou fakticky totožné s reservou této banky, musely nyní rovněž omezit své peněžní operace; rychle a lehce plynoucí proud plateb začal váznout, nejprve tu a tam, pak všeobecně. Bankovní diskont, který byl ještě v lednu 1847 3—31/2%, stoupl v dubnu, kdy po prvé vypukla panika, na 7% v létě pak nastala znovu přechodně slabá úleva (61/2, 6%) ale když byla zase špatná úroda, vypukla panika znovu a ještě prudčeji. Oficiální minimální diskont Anglické banky stoupl v říjnu na 7, v listopadu na 10%, jinak řečeno, převážnou většinu směnek bylo možno eskontovat jen za úžasné lichvářské úroky nebo vůbec ne; všeobecné váznutí plateb přivedlo řadu předních firem a mnoho a mnoho středních a malých firem k úpadku; bance samé hrozilo nebezpečí, že bude muset v důsledku omezení, která jí ukládal povedený bankovní zákon z roku 1844, ohlásit úpadek — tu vláda na všeobecné naléhání 25. října dočasně zrušila platnost bankovního zákona a odstranila tak absurdní pouta, kterými zákon poutal banku. Nyní mohla bez překážek dát do oběhu zásobu svých bankovek; protože úvěr těchto bankovek byl fakticky zaručen úvěrem národa, tedy byl neotřesitelný, nastalo tím ihned citelné ulehčení peněžní tísně; padlo ovšem ještě množství velkých i malých firem, které byly úplně v koncích, ale vrchol krise byl překonán, bankovní diskont klesl v září zase na 5%, ajiž během roku 1848 se připravovalo nové oživení obchodu, které roku 1849 ulomilo hrot revolučnímu hnutí na pevnině a které v padesátých letech vyvolalo dosud neslýchaný průmyslový rozkvět, ale hned potom — krach roku 1857. — B. E.}

I. O úžasném znehodnocení státních papírů a akcií za krise roku 1847 podává informaci dokument vydaný sněmovnou lordů roku 1848. Podle něho činil pokles hodnoty ke d ni 23. října 1847 ve srovnání se stavem v únoru téhož roku:

u anglických státních papírů   93,824.217 liber št.
u dokařských a průplavních akcií     1,358.288    „   „
u železničních akcií   19,579.820    „   „
Celkem 114,762.325 liber št.

II. O podvodech ve východoindickém obchodu, kde se už nevystavovaly směnky, protože se koupilo zboží, nýbrž kupovalo se zboží, aby se mohly vystavovat a pak eskontovat, zpeněžovat směnky, píše „Manchester Guardian“ z 24. listopadu 1848:

„A dá z Londýna příkaz B, aby u továrníka C v Manchestru koupil zboží k nalodění pro D ve Východní Indii. B zaplatí C šesiměsíčními směnkami, vydanými C na B. Sám se kryje rovněž šestiměsíčními směnkami na A. Jakmile je zboží naloděno, A zašle D nákladní list a vydá na něho rovněž šestiměsíční směnky. „Kupec a odesilatel mají tedy fondy v rukou o mnoho měsíců dříve, než zboží skutečně zaplatí; a zpravidla se tyto směnky před splatností obnovovaly s tím, aby se při tak ‚dlouhodobém obchodě‘ poskytl čas na jeho realisaci. Pohříchu však ztráty v takovém obchodě nevedly k jeho omezení, nýbrž naopak k jeho rozšíření. Čím víc účastníci chudli, tím větší měli potřebu kupovat, aby tak novými půjčkami nahradili kapitál ztracený v dřívějších spekulacích. Nákupy už nebyly regulovány poptávkou a nabídkou, staly se nejdůležitější částí finančních operací firem, s kterými to šlo s kopce. Ale to je jen jedna stránka věci. Jak tomu bylo tady s vývozem průmyslového zboží, bylo tomu též tam s nákupem a naloďováním produktů. Obchodní firmy v Indii, které měly dostatečný úvěr, takže jejich směnky byly skontovány, kupovaly cukr, indigo, hedvábí nebo bavlnu — ne proto, že by nákupní ceny vzhledem k posledním londýnským cenám slibovaly zisk, nýbrž proto, že dřívější tratty vydané na londýnskou firmu byly brzy splatné a musely být kryty. Co bylo jednodušší než koupit náklad cukru, zaplatit jej desetiměsíčními směnkami na londýnskou firmu a poslat nákladní listy zámořskou poštou do Londýna? Ani ne za dva měsíce nato byly nákladní listy na toto sotva naloděné zboží, a tím zboží samo, zastaveny v Lombard Street, a londýnská firma měla peníze osm měsíců před tím, než byly směnky vystavené na toto zboží splatné. A všechno to šlo hladce, bez přerušování a překážek, pokud diskontující firmy měly dost peněz, aby je půjčovaly na nákladní listy a waranty [skladní listy] a aby do neomezených částek eskontovaly směnky indických obchodních firem na „solidní“ firmy v Mincing Lane.

{Tyto podvodné machinace kvetly, dokud zboží z Indie a do Indie muselo obeplouvat na plachetních lodích kolem mysu Dobré naděje. Od té doby, co jde Suezským průplavem, a to po parnících, ztratila tato metoda fabrikace fiktivního kapitálu, spočívající na dlouhé době přepravy zboží, svůj podklad. A od té doby, co telegraf ještě týž den oznamuje anglickému obchodníkovi situaci na indickém trhu a indickému obchodníkovi situaci na anglickém trhu, není tato metoda vůbec možná. — B. E.}

III. Ve zprávě „Commercial Distress“ z let 1847—1848, kterou jsme již citovali, se uvádí : „V posledním týdnu dubna 1847 oznámila Anglická banka bankovní firmě Royal Bank of Liverpool, že s okamžitou platností snižuje svůj diskontní obchod s ní na polovinu. Tato zpráva měla velmi nepěkný účinek, protože v poslední době se platby prováděly mnohem více ve směnkách než v hotovosti a protože obchodníci, kteří obyčejně nosili do banky mnoho hotových peněz a platili jimi své akcepty, mohli v poslední době přinášet jen směnky, které dostali sami za svou bavlnu a jiné výrobky. Tento zjev se silně rozmáhal, a s tím se množily i obchodní potíže. Akcepty, které banka musela proplácet za obchodníky, byly většinou vydány v cizině a vyrovnávaly se dosud ponejvíce platbou získanou za výrobky. Směnky, které nyní obchodníci přinášeli místo dřívějších hotových peněz, byly směnky s různou lhůtou splatnosti a různého druhu; značnou část tvořily bankovní směnky na tři měsíce od data, mnoho z nich bylo směnek za bavlnu. Tyto směnky akceptovali, byly-li to směnky bankovní, londýnští bankéři, jinak však je akceptovali obchodníci všeho druhu, firmy brazilské, americké, kanadské, západoindické atd.... Obchodníci netrasovali na sebe navzájem, nýbrž tuzemští zákazníci, kteří kupovali výrobky v Liverpoolu, kryli je směnkami na londýnské banky, nebo směnkami na jiné firmy v Londýně, nebo směnkami na kohokoli. Oznámení Anglické banky způsobilo, že u směnek za prodané cizí výrobky byla zkrácena lhůta splatnosti, která jinak činila přes tři měsíce.“ (Str. 26, 27.)

Období prosperity v Anglii v letech 1844—1847 bylo, jak jsme vylíčili výše, spjato s první velikou železniční horečkou. O jejím vlivu na obchod vůbec se v uvedené zprávě praví: „V dubnu 1847 začaly skoro všechny obchodní firmy více či méně vyhladovovat svůj obchod (to starve their business) tím, že ukládaly část svého obchodního kapitálu do železnic.“ (Str. 42.) — „Na železniční akcie byly také uzavírány zápůjčky na vysokou úrokovou sazbu, např. 8%, u soukromníků, bankéřů a pojišťovacích společností.“ (Str. 66.) „Tím, že tyto obchodní firmy půjčovaly tak velké částky železnicím, byly zase nuceny vypůjčovat si eskontem směnek příliš mnoho kapitálu u bank, aby za tyto peníze mohly dále provozovat svůj vlastní obchod.“ (Str. 67.) — (Otázka:) „Řekl byste, že platby na železniční akcie měly velký podíl na tlaku, který vládl“ (na peněžním trhu) „v dubnu a říjnu“ (roku 1847)? (Odpověď:) — „Myslím, že měly sotva nějaký vliv na tlak v dubnu. Podle mého názoru až do dubna, a snad až do léta, bankéře spíše posílily, než oslabily. Neboť ke skutečnému použití peněz nedošlo tak rychle jako k platbám; proto měla většina bank počátkem roku dosti značnou částku železničních fondů ve svých rukou.“ (To potvrzují četné výpovědi bankéřů. „C. D.“ 1848—1857.) „Ta se v létě postupně scvrkávala a 31. prosince byla podstatně menší. Jednou z příčin tlaku v říjnu bylo postupné zmenšováni železničních fondů v rukou bank; mezi 22. dubnem a 31. prosincem se zmenšila železniční salda v našich rukou na třetinu. Tento účinek měly platby na železniční akcie v celé Velké Britannii; ponenáhlu vyprázdnily deposita bank.“ (Str. 43, 44.) — Totéž říká i Samuel Gurney (šéf proslulé firmy Overend Gurney and Co.): „Roku 1846 byla značně vyšší poptávka po kapitálu pro železnice, ale nezvedla úrokovou sazbu. Došlo k fusi menších částek ve velké masy a tyto velké masy byly v našem trhu spotřebovány; takže celkový účinek toho byl, že na peněžní trh v City se vrhlo více peněz a že se z něho tolik nebralo.“

A. Hodgson, ředitel liverpoolské Joint Stock Bank, ukazuje, nakolik mohou směnky tvořit reservy bankéřů: „Zvykli jsme si mít nejméně 9/10 všech svých vkladů a všechny peníze, které jsme dostávali od jiných osob, po ruce ve směnkách, které byly splatné den ze dne... do té míry, že v době krise výnos denně splatných směnek se téměř rovnal platebním požadavkům na nás,“ (Str. 53.)

Spekulační směnky. — (Čís. 5092.) „Kdo směnky“ (za prodanou bavlnu) „hlavně akceptoval ?“ — (R. Gardner, bavlnářský továrník, o němž jsme se v tomto díle už nejednou zmínili): „Makléři zboží; obchodník koupí bavlnu, předá ji makléři, vydá na tohoto makléře směnku a eskontuje ji.“ — (Čís. 5094.) „A tyto směnky jdou do liverpoolských bank a tam jsou eskontovány?“ — „Ano, a také jinde... Nebýt této akomodace [poskytování úvěru], na kterou přistupovaly hlavně liverpoolské banky, byla by podle mého názoru bavlna v minulém roce o 11/2 nebo 2 pence na libře levnější.“ — Čís. 600. „Řekl jste, že obíhal ohromný počet směnek vydaných spekulanty na bavlnářské makléře v Liverpoolu; platí totéž o vašich zápůjčkách na směnky za jiné koloniální produkty mimo bavlnu?“ — (A. Hodgson, bankéř v Liverpoolu): „Platí to o všech druzích koloniálních produktů, zvláště však o bavlně.“ — Čís. 601. „Máte jako bankéř snahu chránit se tohoto druhu směnek ?“ — „Naprosto ne; považujeme je za docela řádné směnky, je-li jich přiměřené množství... Směnky tohoto druhu bývají často prolongovány.“

Podvodné machinace na východoindicko-čínském trhu roku 1847. — Charles Turner (šéf jedné z prvních východoindických firem v Liverpoolu): „Známe všichni případy, které se udály v obchodě s ostrovem Mauricius a v podobných obchodech. Makléři si navykli dávat zápůjčky na zboží nejen po jeho příchodu, ke krytí směnek vydaných na toto zboží, což je úplně v pořádku, a zápůjčky na nákladní listy... nýbrž dávali zápůjčky na výrobek, dříve než byl naloděn, a v některých případech, dříve než byl zhotoven. Já sám např. jsem koupil v jednom případě v Kalkuttě směnky za 6000—7000 liber št.; tržba za tyto směnky šla na Mauricius, aby jí bylo použito k roziíření výroby cukru; směnky přišly do Anglie, a více než polovina jich byla protestována; když potom konečně došly lodní náklady cukru, z nichž se tyto směnky měly zaplatit, ukázalo se, že tento cukr byl zastaven třetím osobám, ještě než byl naloděn, ba ve skutečnosti ještě než byl vyroben.“ (Str. 78.) „Za zboží pro východoindický trh se nyní musí továrníkovi platit hotově; ale to na věci nic nemění, neboť má-li kupující v Londýně nějaký úvěr, vystaví směnku na Londýn a eskontuje ji v Londýně, kde je nyní diskont nízký; takto získanými penězi zaplatí továrníkovi... trvá to nejméně dvanáct měsíců, než zasilatel zboží do Indie dostane odtud protihodnotu; ...člověk s 10.000 nebo 15.000 liber št., který se pustí do obchodních operací s Indií, si zajistí větší úvěr u některé londýnské firmy; dá této firmě 1% a vydává na ni směnky pod podmínkou, že tržba za zboží prodané do Indie bude poslána této londýnské firmě; přitom však obě strany mlčky souhlasí, že londýnská firma nemusí dávat žádný skutečný úvěr v hotových; tj. směnky se prolongují, dokud se nevrátí peníze. Směnky se eskontují v Liverpoolu, Manchestru a Londýně; některé z nich mají skotské banky.“ (Str. 79.) — (Čís. 730.) „Nedávno udělala jedna firma v Londýně úpadek; při prohlídce knih se přišlo na toto: Jsou dvě firmy — jedna v Manchestru a druhá v Kalkuttě ; otevřely si u londýnské firmy úvěr na 200.000 liber št.; tj. obchodní přátelé této manchesterské firmy, kteří zaslali firmě v Kalkuttě zboží z Glasgowa a Manchestru na konsignaci, trasovali na londýnskou firmu směnky v částce 200.000 liber št.; zároveň se umluvily, že kalkuttská firma vydá na londýnskou firmu rovněž směnky na 200.000 liber št.; tyto směnky byly v Kalkuttě prodány, za výtěžek se koupily jiné směnky a zaslaly do Londýna, aby jimi mohla londýnská firma proplatit první směnky, vydané v Glasgowě nebo Manchestru. Tak bylo dáno do oběhu směnek za 600.000 liber št.“ — (Čís. 971.) „V nynější době, koupí-li některá firma v Kalkuttě lodní náklad“ (pro Anglii) „a zaplatí-li za něj svými vlastními trattami, které vydá na svého londýnského korespondenta, a nákladní listy jsou zaslány sem, může na nákladní listy hned získat zápůjčku v Lombard Street; může tedy po osm měsíců používat peníze, než musí její korespondent zaplatit směnky.“ —

IV. V roce 1848 zasedal tajný výbor horní sněmovny, aby vyšetřil příčiny krise z roku 1847. Svědecké výpovědi, učiněné před tímto výborem, byly však uveřejněny až roku 1857 („Minutes of Evidence, taken before the Secret Committee of the H. of L. appointed to inquire into the Causes of Distress etc.“ 1857; citováno jako „C. D.“ 1848—1857). Pan Lister, ředitel Union Bank of Liverpool, tu mezi jiným uvedl:

(2444.) „Na jaře roku 1847 nastalo neslýchané rozšíření úvěru... protože obchodníci přenášeli svůj kapitál z obchodu do železnic, a přitom chtěli provozovat obchod dál v dřívějším rozsahu. Každý si patrně zprvu myslil, že se mu podaří prodat železniční akcie se ziskem a tak vrátit peníze do obchodu. Shledal pak nejspíš, že to není možné, a sáhl ve svém podniku, kde dříve platil hotově, k úvěru. Tím se úvěr rozrůstal.“

(2500.) „Byly tyto směnky, na nichž banky, které je převzaly, utrpěly ztráty, hlavně směnky za obilí nebo za bavlnu?“ Byly to směnky za produkty všeho druhu, za obilí, bavlnu a cukr, a za všeliké cizí produkty. Tenkrát nebylo produktu, snad až na olej, který by nebyl klesl v ceně.“ — (2506.) „Makléř, který akceptuje směnku, neakceptuje ji, aniž by byl dostatečně kryt, i proti poklesu ceny zboží, jež slouží ke krytí.“

(2512.) „Za výrobky se vydávají dvojí směnky. K prvnímu druhu patří původní směnka, která se vydává odtamtud na dovozce... Směnky, které se tak vydávají za výrobky, jsou často splatné dříve, než výrobky dojdou. Obchodník proto musí, dojde-li zboží a nemá-li sám dostatečný kapitál, zastavit zboží u makléře, dokud se mu nepodaří zboží prodat. Pak je ihned vydána směnka druhého druhu. Vydá ji liverpoolský obchodník na makléře, na záruku onoho zboží... je už pak na bankéři, aby se ujistil, zda makléř zboží má a kolík na ně zapůjčil. Musí se přesvědčit, že makléř má krytí, aby se mohl v případě ztráty hojit.“

(2516.) „Dostáváme také směnky z ciziny... Někdo tam koupi směnku na Anglii a pošle ji některé anglické firmě; na směnce nemůžeme vidět, byla-li vydána rozumně či nerozumně, představuje-li výrobek nebo vzduch.“

(2533.) „Řekl jste, že téměř všechny zahraniční výrobky se prodávaly s velkou ztrátou. Myslíte, že to bylo způsobeno neodůvodněnou spekulací s těmito výrobky ?“ — „Pocházelo to z toho, že byl velmi značný dovoz a nebyla přiměřená spotřeba, která by jej pohlcovala. Podle všech známek spotřeba velmi silně klesla.“ — (2534.) „V říjnu... byly výrobky téměř neprodejné.“

Jak se na vrcholu krachu všeobecně rozšíří heslo sauve qui peut [zachraň se, kdo můžeš], o tom se vyslovuje v téže zprávě znalec prvniho řádu, důstojný a mazaný kvaker Samuel Gurney, šéf firmy Overend Gurney and Co: (1262.) „Zavládne-li panika, neptá se obchodník, na kolik může uložit své bankovky, ani ztratí-li 1 nebo 2% při prodeji svých pokladničních poukázek nebo tříprocentní renty. Jakmile je v zajeti hrůzy, nezáleží mu ani na zisku, ani na ztrátě; hledí dostat se sám do bezpečí, ostatní svět ať si dělá, co chce.“

V. Pan Alexander, obchodník s východoindickou oblastí, říká před výborem dolní sněmovny, který zkoumal účinky bankovních zákonů z roku 1857 (cituje se jako „B. C.“ 1857), o vzájemném přeplňování obou trhů: (4330.) „Vydám-li nyní v Manchestru 6 šilinků, dostanu v Indii nazpět 5 šilinků; vydám-li v Indii 6 šilinků, dostanu v Londýně nazpět 5 šilinků.“ Takže tedy byl stejně přeplněn indický trh Anglií a anglický trh Indií. A tak tomu bylo v létě 1857, sotva deset let po trpké zkušcnsti z roku 1847!

‹— Kapitál III. díl – kapitola XXIV.| Kapitál III. díl – Obsah| Kapitál III. díl – kapitola XXVI. —›